1.7. 2012 neděle
Roku 1875 v české vesnici Horní Děložná ukradl Franta tři kozy Ignácovi. Děly se však i zajímavější příhody. Například na ostrově Island vybuchla sopka Askja. Země kolem sopky byla zadušena pemzou a chmurně zhynula. Na evropské pevnině, v Dánsku, obdrželi déšť štěrku. A kdosi spočítal, že do vzduchu při výbuchu vyletěly dva kilometry krychlové země.
Z tábořiště se dá popojet ještě pár kilometrů vozem. Poté následuje chůze po lávě, chůze po sněhových polích a konečně se dojde k vulkánu. Jezero Öskjuvatn v kaldeře Askji je prý se svými 220m nejhlubším jezerem Islandu – tak to alespoň tvrdí některé zdroje. Jiné zdroje ovšem za nejhlubší (248m) prohlašují ledovcové jezero Jökulsárlón. Což nic nemění na to, že podívaná na Askju a jezero jest pěkná. Navíc je hned u okraje Öskjuvatnu klasické jezírko Viti, svou teplotou vhodné ke koupání.
Po poledni začíná dlouhá cesta z vnitrozemí až k východnímu pobřeží. Nemálo rodů, kamenité cesty a krajina téměř bez lidí. Učiněný ráj kamene a lávy.
„Bože! Došla mi rtěnka!“ zařval náhle inženýr Rudolf z Prahy.
„E?“
„Nemám rtěnku, zastavte!“
Ač jsme původně mysleli, že jde jen o další z pokusů o vtip, pan inženýr skutečně trpěl, kroutil se v křečích a úpěnlivě žádal o zastávky na benzinových pumpách i v každé vesnici a přepadával obchody žádostí o rtěnku. Osobně mi zastávky nevadili. V každém obchodě jsem si zakoupil skyr, stejně jako většina dalších členů posádky. Skyr, islandská mana.
Nocujeme u pobřeží na farmě jižně od městečka Höfn.
2.7. 2012 pondělí
Za stanem mi pobíhá stádo koní a kolem mého stanu se táhne slizká lepkavá stope. To mi tečou sliny, jelikož jsem dostal chuť na pořádný kus koniny. Islandského koně jsem ještě nikdy nejedl, avšak dnes si zřejmě žádného neulovím. Koně vypadají poněkud agresivně, hřebci se s chutí kopou a koušou a jedinou mou zbraní je stanový kolík.
Islandské koně je s výjimkou opuštěného vnitrozemí možno spatřit všude. Sporný je už ovšem samotný fakt, zdali jde o koně či poníky. Mně je to vcelku jedno, nejedl jsem ani islandského koně, ani islandského poníka. A kůň evokuje větší kus masa nežli poník, co si budeme povídat. Islandští koně jsou pěkní, žádné uhlazené arabské vychrtliny. Geneticky neobvykle čistá rasa postrádající pud sebezáchovy, zřejmě v důsledku absence predátorů, nepočítám-li člověka. Zvířata drzá, odolná, chráněna zvláštním zákonem zakazujícím import koní na Island – bez výjimky. Na Islandu jest v současnosti asi tak 80 tisíc koní, společně se zhruba 100 tisíci mimo Island jde o potomky přibližně 8600 kusů, kteří v roce 1783 přežili výbuch vulkánu Lakagígar.
Pokračujeme po pobřežní a příbřežní cestě směrem na jihozápad, k Reykjavíku. Na Islandu existuje jen jediná větší asfaltová silnice, známá Ringroad. Nejde o takovou tragédii, jako je mezinárodně proslulá česká dálnice D1, ovšem i tak je Ringroad většinou jen úzkou silnicí a ani asfalt není po celé její délce.
V oblasti Hoffel se zastavujeme u ledovce Hoffellsjökull, který má však daleko do třpytivých ledovců z plakátových fotografií. Špinavé kusy ledovce se noří do kalné vody.
O několik kilometrů dále na jihozápad, na břehu ledovcového jezera Jökulsárlón, stojí skupinka čtyř zamlklých pánů. Přemítá.
„Ale prečo? Prečo sa dosral?“ táže se znepokojivě Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach.
„Prostě se posral. Jen tak, pro nic za nic, “ pravím, nepátraje po důvodu moc podrobně.
„Zcela výjimečně nedoporučuji zhluboka dýchat,“ dodal chmurně Ten, co provádí dechová cvičení.
„Také bychom neměli užívat frázi ´hlavně se z toho neposer´,“ poznamenává pan Sirný dech.
Pozorujeme inženýra Rudolfa z Prahy, který pomalým, rozvláčným, nejistým a značně širokým krokem rozvážně kráčí k přilehlé restauraci a mizí na záchodcích. Před pár minutami si pan inženýr spokojeně fotografoval kry odplouvající po laguně z ledovce do oceánu. Poté se narovnal, zatvářil se pohoršeně a pravil: „Hmmmm…“. A nelidsky si nakálel do kalhot.
Laguna Jökullsárlón patří k jednomu z nejnavštěvovanějších míst Islandu. Zejména proto, že její ústí do oceánu je přemostěno mostem, přes který vede Ringroad, hlavní islandská dopravní tepna. U mostu je možno nasednout na loďky vozící turisty po jezeře mezi krami. Nedaleko jest restaurace a také záchody, kde je možno si provizorně vyprati posrané kalhoty.
Dále leží u silnice národní park Skaftafell s notoricky známým vodopádem Svartifoss. Vodopád sám o sobě nikterak interesantní není, avšak padá přes ulámané lávové sloupy, ve své vertikálně přetočené podobě známé ze severoirských Obrových schodů (převelice volně přeloženo).
Následuje osada Vík. Ve „městě“ žije přibližně tři sta obyvatel. Což na Island rozhodně není málo a tak lze v tomto centru civilizace nalézti benzinovou pumpu, kostel, továrnu na zpracování vlny, muzeum fotografií a několik obchodů. Z nich je nejzajímavější obchůdek z 19. století, který byl do Víku převezen z nedalekých Vestmanských ostrovů.
Turisté však zastavují ve Víku zejména proto, aby se pokochali pohledem na skaliska trčící z moře, známé to Trolí skály. Pobřeží jest lemováno buď černými plážemi nebo skalisky pokrytými až kýčovitě svěže zelenou trávou. Místo je taktéž vhodné k získání nejrůzněji tvarovaných tekutých ozdob hlavy, jelikož jsou skaliska provrtána norami papuchalků a poseta hnízdy nejrůznějších druhů ptactva. Za osadou stojí za trochu námahy vyjít či vyjet kopec na útes Reynisfjall, odkud je možno si užít nevšedních, téměř leteckých pohledů.
Řízení vozu jsme na chvíli opět svěřili inženýru Rudolfovi z Prahy. Samozřejmě až poté, co jsme si vizuálně ověřili relativní čistotu jeho kalhot a předešli tak znečištění sedačky. Ač jest vozidlo nacpáno pěti pasažéry a spoustou zavazadel, dostal pan inženýr výborný nápad, že zastaví domorodé stopařce. Ženština s údivem zírala do narvaného vozu, kam by se nevešla ani podvyživená severokorejská rolnice.
„E?“
„Very sorry. Our driver is real idiot,“ zachránil situaci Ten, co provádí dechová cvičení. Následně začal zhluboka dýchat, vložil vystřelovací nůž zpět do kapsy a pravil panu inženýrovi: „Jen pošetilost mládí tě ochránila.“
Atmosféra ve výpravě jest plná napětí. Ale hlavně ticha, pročež si mohu zdřímnout a nerušeně si slintat na košili.
Přes malebná skaliska a skalní brány přírodní rezervace Dyrhólaey dojíždíme k vodopádu Skógafoss. Zastřižená tráva, tábořiště, vodopád jak z učebnic o vodopádech, lavičky, parkoviště a bambilion turistů. Jako téměř všechna místa u Ringroad je vodopád oblíbenou zastávkou individuálních turistů i organizovaných zájezdů. Pryč je klid islandského vnitrozemí, pryč relativní klid východních fjordů.
„Ty asi nemáš moc rád lidi, že?“ táže se provokativně Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach.
„Bít, bít, bít,“ cedím mezi zuby.
Stany stavíme v kempu u skalní stěny, ze které padá několik vodopádů. A mezi nimi i známý Seljalandfoss.
3.7. 2012 úterý
Zatímco inženýr Rudolf jest nešťastný, protože mu v noci navlhla kabelka, šplhám po útesu za tábořištěm. Z útesu padá několik vodopádů, přičemž jeden z nich je útesem téměř uzavřen, pročež jde o interesantní podívanou.
Odjíždíme dále na Reykjavík. Po týdnu na cestě jest v plánu důkladná očista, pročež parkujeme za městečkem Hveragerði, usazeném v oblasti nadprůměrné geotermální aktivity.
„Síra, síra voňavá sííííra,“ těší se na koupání pan Sirný dech a já jen tiše doufám, že ho nenapadne si vodou ze smrdutých pramenů vykloktat, jelikož to už by byl jeho dech vskutku smrtící.
Několik kilometrů za městečkem jest místo zvané Rjúpnabrekkur, skrze nějž teče potok, kde hygienychtiví občané pomocí hrází vytvořili nemálo koupacích děr. Čím výše k prameni, tím je voda teplejší. Všichni expedičníci s nadšením skáčou do horké vody. Pan inženýr Rudolf je nešťastný, jelikož mu ostatní členové výletu nechtějí pózovat na lechtivých fotografiích.
„Jaj boha! Riťky riťky riťky riťky!“ třese se nadšením Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach. A již vytahuje z pouzdra kameru, fotoaparát, dalekohled a malířské náčiní. K horkým pramenům dorazila početná skupina islandských dívek na koních. Dívčiny se počaly svlékat a s laškovným smíchem se ponořily do potoka. Znalec dámských řití fotí, natáčí, maluje a detaily sleduje výkonným dalekohledem. Další důkaz toho, jak je islandská příroda krásná.
Vykoupaní a vonící sírou dojíždíme do Reykjavíku.
„Fujtajxl a hnus! Za co tak ohyzdná pomsta turistům?“ rozčiluje se Ten, co provádí dechová cvičení. Projel celý svět od Asie po Jižní Ameriku a hlavním městem Islandu jest navýsost znechucen.
Mně se město líbí. Barevné domky s plechovými střechami, restaurace nabízející místní lahůdky, největší penisové muzeum světa, kavárny i Hallgrímskirja, známá bílá betonová katedrála. Ulicemi profukuje svěží vítr, vše voní mořem a odporných Čechů ve městě naštěstí moc není, jelikož sedí doma v Horní Děložné a nadávají, že je Island drahý.
„Cože? Jak to myslíte, že nemáte? Jasně je tu psáno ´uzená velryba´,“ dožaduji se v restauraci nabízené krmě a píchám otylým prstem do jídelního lístku.
„Velice se omlouváme, ale jedná se o čtvrkilovou porci, nikoli celou velrybu,“ praví zkormouceně číšnice.
„E? Odřezek? Pouhý vzorek? To je podvod, velký velrybí podvod!“ činím povyk, avšak personál restaurace zůstal neoblomný.
Rozladěn si tedy dávám alespoň tento vzorek, k tomu výbornou polévku a spokojeně se drbu na břiše. Ač je Island proslaven spoustou specialit, v praxi tyto laskominy rozhodně není možno zakoupiti v každém obchodě či v každé restauraci. A tak se stalo, že jsem nenalezl místo, abych si dal proslulou lahůdku hákarl. Jde o grónského žraloka, který je před konzumací na půl roku zakopán do země. Neochutnal jsem ani krvavý puding, osmahnutou ovčí hlavu či nakládaná beraní varlata. Jelikož jsem však milovník ptactva, zvláště milých barevných opeřenců, velrybí maso jsem zajedl uzeným papuchalkem.
Vracíme automobil do půjčovny. Bez poznávací značky, kterou jsme ztratili při brodění jakési z řek. Když však v půjčovně otevřel ústa pan Sirný dech a inženýr točil na předloktí kabelkou, mrkaje na personál, škodu jsme neplatili a ještě byli odvezeni na letiště.
Ó Islande, ostrove rozmilý, však se ještě někdy setkáme. Shnilého grónského žraloka si jen tak lehce ujít nenechám.
4.7. 2012 středa
Odlétám z Reykjavíku do Prahy a zpět do Irska.
„Co bych jezdil na Island! Irsko je také ostrov a také máme papuchalky,“ praví jeden z irských kolegů.
„To je sice pravda, ale Islanďané umí číst, psát a splachovat záchod,“ odvětil jsem a vyjádřil tak svůj léty tříbený a trpkými zkušenostmi broušený názor na Smaragdový ostrov.
5.7. 2012 čtvrtek – 12.7. 2012 čtvrtek
„Ha-ki-ho-dóóó! Ka-ra-téééé!” ozývá se z vedlejší místnosti mého irského bydlení. Vybíhám z pokoje a rozrážím dveře. Můj spolubydlící jest rudý v obličeji, v ruce třímá kladivo a s nezvyklou zuřivostí tluče kladivem do polštáře.
„E?”
„Hade mizerný, zločinče odporný, vyvrheli a osobo nedobrá!” kleje spolubydlící.
„E?” opakuji.
„Svist kladiva jest mocnější Excaliburu!” vykřikuje šílenec.
V noci se nám do bytu vloupal zloděj, ale při své smůle a nevybaven svítilnou šlápnul do postele a spolubydlícímu přímo na břicho. Šok veliký pro obě strany. Spolubydlící si proto kolem hlavy uvázl pruh látky s jakýmsi japonským nápisem a nyní trénuje boj kladivem.
13.7. 2012 pátek
“Ty tlusté kopyto! Obézní nemotoro! Sádelnatý povaleči!” povzbuzuje mne pan trenér, zatímco se motám v mdlobách.
Před půl rokem jsem se na rehabilitacích v táborské nemocnici potkal s pánem, co měl proklatě tvrdý výraz a opuchlý obličej. Rozhodl jsem, se, že chci být také proklatý a tvrdý a v rámci rehabilitace rozšířit spektrum mých fyzických aktivit. Které se, mimochodem, beztak skládá většinou jen ze shánění jídla a jeho následné konzumace.
“Kotrmelec! Nevíš, co je to kotrmelec? Co se tady válíš jak raněné prase? Udělej kotrmelec!” dští pan trenér dobře míněné rady.
Nevím, co mě to napadlo, nechat se dobrovolně týrat. Naposled jsem dělal kotrmelec na základní škole, obut v bílé unifikované obuvi socialistického tábora a oděn v bílé tílko a červené trenýrky.
“Co funíš? To je nějaký záchvat? Snažíš se na mě vyplivnout plíci nebo co? Máš dýchat! Pravidelně a zhluboka dýchat, ne polykat a zvracet vzduch!”
14.7. 2012 sobota
Podařilo se mi rozbít mobilní telefon. Samozřejmě jsem ho přinesl do téměř všech ze spousty malých obchůdků, které slibují “opravy na počkání” a “veškerý servis”. Nejenže mi telefon nikdo neopravil, ale navíc mi s ošklivým úšklebkem sdělili, že se můj starý telefon už spoustu let nevyrábí, že bych si měl koupit nový a že jsem přišel o celý telefonní seznam, což bylo nejméně třicet čísel! No dobrá – nejméně dvacet z nich jsem beztak nepoužíval. A číslo k hasičům, policistům a doktorům si snad nějak obstarám.
Ovšem – vše zlé je k něčemu dobré. Například jsem zjistil, že se již vyrábějí mobilní telefony s více než třemi řádky textu a displeje hýří barvami!
15.7. 2012 neděle
Jsou knihy pěkné, některé dokonce velice pěkné, také jsou knihy těžké, nudné a dokonce i knihy divné. Do poslední kategorie spadá útlá knížka, kterou mne ztrestala knihovnice Alena, známá to bojovnice s větrnými mlýny. Mezi její nejzábavnější počiny patří snaha o popularizaci pana Vaculíka či o vzdělání natvrdlého pana Chocha.
Knihu jsem přečetl jednou a následně mnoho jejích pasáží opakovaně. A stále mám v hlavě guláš a přemýšlím, zdali jde o písemný výplod schizofrenika, dílko naprostého magora či třeba spisek rafinovaného jedince, který ze sebe jen dělá naivního troubu a potichu se baví tím, jak se čtenáři durdí nad jeho podivnými názory.
Knížka se jmenuje “Moje zkušenost s církví v Africe”. Autorem jest pan Bernhard Häring a odbornou recenzi spáchal – ku podivu – známý kontroverzní odborník pan Luboš Kropáček.
Kniha povětšinou popisuje, kterak autor jezdí po Africe a pozoruje znásilnění Afriky křesťanstvím. Tím mám samozřejmě na mysli takzvanou Afrikou černou, nikoli například Etiopii a ostatní prastaré bašty ukřižovaného pošuka.
Jak jsem již předeslal, kniha jest plna úchylných komparací (světové války versus radovánky rwandské, burundské či konžské), pozorování hodných žáka druhé třídy zvláštní školy (“Radoval jsem se z malých opiček, které se vůbec nebály lidí”), nepěkného odsuzování polygamie a spousty rádobyvysvětlujících příběhů (více či méně aplikovaných na africkou realitu) z Bible.
Kniha podivná, ba až čudná. Původně jsem ji chtěl oblažit intelektuální recenzí, jak na Chochovinách zhusta činívám. Nakonec se však jen spokojím ocejchováním spisovatele slovy afrického celníka, který autora knihy přivítal na letišti: “Aha, ty jsi jeden z těch roztomilých bláznů: Vítej!”
16.7. 2012 pondělí
Před zhruba pěti lety jsem sobě zakoupil byt. Na vesnici. Jelikož jsem tenkrát trpěl přebytkem peněz, dal jsem za byt několik milionů českých peněz. Nu. Nyní se povaluji na podlaze a přemýšlím, zdali bych si například neměl pořídit pohovku. Možná i kuchyňský stůl. Možná i lednice by se hodila. Nebo bych mohl zasklít balkónové dveře, kterými mi proniká do bytu podzimní plískanice, zimní mrazy a celoroční kvílení šklebáků z širého okolí. Musím být silný neustále, jelikož mě rodičové plísní za to, kterak jsem neschopný, že bych si měl koupit to a ono, byt opravit, upravit a začít žít jako člověk.
No nic, jdu si zalít čínskou polévku.
17.7. 2012 úterý
“Má duše jest smutná, jelikož ve Vietnamu nemají atomovou elektrárnu,” dí pan hasič Josef.
Sedím u hospodského stolu ve městě Chomutov ve společnosti tamní sebranky. Probíhají předpřípravy příprav a přípravy plánování na podzimní výlet do Vietnamu. Pan hasič Josef truchlí již teď, jelikož jest to expedičník známý především tím, že se v místním jazyce vždy naučí věty “Mohu navštívit vaši atomovou elektrárnu?” a “Mohu navštívit vaše skladiště chemických zbraní?”. Pan pojišťovák Lišák se zase zajímá o to, jestli přemluví prostitutku k orálnímu sexu za hamburger jako posledně v Indonésii (v zájmu objektivity dodám, že k orálnímu sexu nedošlo, jelikož pan Lišák neměl peníze ani na ten hamburger). Jediným zodpovědným členem výpravy tak zřejmě budu já, jelikož se vietnamštině věnuji poctivě a pečlivým odposlechem jsem se již vietnamsky naučil plynule: “To slušet pane, to vam moc slušet!” a s hanoiským přízvukem zvládnu i :”Adidas čtyži pluhy moc Adidas!”.
Pan Lišák kouří opium v Íránu (rok 2008)
18.7. 2012 středa
Kreslené návody na kompletaci nábytku jsou jen pro idioty. To přece uzná každý zručný člověk, byť i průměrné inteligence.
V noci se s ohlušujícím rachotem zřítila dva metry vysoká knihovna plná čtivě, kterou jsem sám sestavil. Bez použití návodu. Někdy vůbec není špatné věnovat se titěrnostem. Někdy není ani vhodné ignorovat poznámky, že je něco nezbytně nutné. Například přichytit knihovnu ke stěně šrouby.
Ohromující výbuch ve tři hodiny ráno samozřejmě nepotěšil ani sousedy. Což mne však nikterak nemrzí, neboť válečná sekera je beztak již vykopána celé roky.
19.7. 2012 čtvrtek – 27.7. 2012 pátek
„To snad není možné, vždyť vypadají všechny úplně stejně!” nespokojeně bručí pan Pavouk, můj šéf na dublinském letišti. Zírá na obrazovku počítače, na které vyskakují obličeje z internetové seznamky. Pan Pavouk jest proslulý zálibou v sexuálních zábavách s ženštinami všemožných barev pleti, pročež se mu také přezdívá Duhový muž nebo Pan Benetton.
„Placatý nos, šikmé oči – jak mám sakra poznat, jestli už jsem s touhle obcoval či ne?”
Následně z kapsy vytahuje štos fotografií a jednotlivé obrázky porovnává s obličejem na obrazovce.
„A kdyby jenom ty placaté nosy a šikmé oči – ale navíc všechny jí hromady rýže!” stěžuje si pan Pavouk.
„Co máte proti rýži? Rýže je dobrá a zdravá. A vůbec, když Vám vadí rýže, tak zanechte asijských ženštin a skočte na nějakou z Afriky,” radím panu šéfovi.
„Afrika? Černoška? Nezbláznil ses? Živil jsi někdy černošku? Víš co sní banánů?”
28.7. 2012 sobota
Chci sobě pořídit akvárium. Pohled na němé tváře uklidňuje a když má náhodou zavřeno pan Vietnamec u nás na návsi, přijdou vhod neonkové špízy či třeba skaláří karbanátek.
Narážím však na nepřekonatelný problém – jaké akvárium pořídit a jaké rybičky, aby vydržely mou nepřítomnost každý druhý týden a zhruba měsíční několikrát do roka? No dobrá, nejde ani tak o mou nepřítomnost, jako spíše o nepřítomnost krmení.
Zřejmě si do akvária pořídím sardinky. V konzervě. Ech.
29.7. 2012 neděle
Jest léto. Slunce svítí, vzduch voní, ptáci štěbetají, na zápražích se vyhřívají cikáni. Úplná idylka. A co dělají čtenáři Chochovin? Zahlcují mne bambiliony nejapných poznámek, bambiliony emailů a dokonce mi došla i pohlednice s fotografií hrocha a vzkazem “Aktualizuj!”. A to i přesto, že jsem poslední dávku mouder napsal před pouhým půlrokem.
“Nic o tobě nevím! A pokud o tobě něco vím, je to z Chochovin,” píše mi často má matka.
Otec o mně naštěstí nic vědět nechce. Aspoň doufám.
30.7. 2012 pondělí
Květina Sleva, má němá přítelkyně, vyjevila svou touhu nadále žíti v mém objetí. Vypustila na svět nový list. Nu, možná se tak stalo již před několika týdny, ale teprve nyní list prorazil huňatou vrstvu bílého mechu, kterým je pokryta zemina v květináči. Libě jsem se na Slevu zahleděl.
Pročež jsem po bližším zkoumání zjistil, že se nejedná o mech, nýbrž o plíseň.
Sakrblé.