15.3. 2012 čtvrtek – 19.4. 2012 čtvrtek
Zaměstnavatel splnil své temné hrozby. Sety obvyklých sedmi nočních směn v řadě mi doplnil řadou školení ve dne. V době, kdy jsem se měl vzpamatovat z útrap zejména mentálních. Více než měsíc v práci, víkendy nevyjímaje. Vítejme ve středověku a na lekcích aplikovaného masochismu.
“Lezu, lezu, uuuuž lezu. Leeeezu. L-e-e-e-e-z-u-u-u-u,” vysíleně šeptá jediná mozková buňka kolegy Ding Donga.
Pravda, byl bych trpělivý, kdybych věděl, že až ona buňka doleze na místo, odkud dává povely tělu, zareagoval by pan Ding Dong svižným pohybem či svěží myšlenkou. Bohužel však vím již dopředu, co se stane. Buňka doleze, kolegův obličej se zkroutí to grimasy nesmírné mentální nedostatečnosti a z úst jest vypuštěn zvuk: “Uééé…mééé….ehmmm.”
Aby toho nebylo málo, rozhodl se jakýsi inteligent přebudovat kanceláře. Nic proti tomu – nesdílím názor, že blikající hranaté monochromatické monitory z pravěku jsou sexy. Sexy není ani koberec, na který by se znechucením hledělo i stádo vepřů. A sexy není ani oprýskaná zeď, kusy umakartu trčícího z nábytku či zčernalé trubice zářivek. Po dobu přebudování však kohosi napadlo, že budeme kancelářskou práci vykonávat v kleci na čerstvém vzduchu. A tak sedím v kleci, vítr vesele rozfoukává všemožné papíry a jest mi zima. Jen lovci velryb v arktických vodách a sněhulákofilní jedincové tuší, jaká je v noci zima na irském letišti.
Nad vchod do klece vyvěsil šéf pavouk obří nápis “Arbeit macht frei”. Nápis nad vchodem do šaten praví “Welcome – HELL”. A poněkud gramaticky svérázný psaný výkřik kolegy Micka praví, že: “I wish that my wife was as dirty as this place!”.
Atmosféru nočních směn podkresluje dunící hudba – to irští kolegové propadli nacistickým pochodovým písním. V této souvislosti je třeba zmínit, že kreslení hákových křížů jest v Irsku vnímáno jako velká legrace a pan Hitler jako napůl legrační podivín, leč veskrze dobrý chlapík, jelikož neměl rád – stejně jako Irové – Angličany. Co chtít od národa, který jako jediný (pokud vím) kondoloval k Adolfově smrti, národem, jehož největším kulturním počinem jest stylizovaná monochromatická malůvka pošahaného vraha Che Guevary a kde je oblíbenou víkendovou zábavou ožrat se hůře než pivovarská doga, následně se za rohem hospody pokusit o jakousi domorodou podobu sexu a vzápětí pozvracet partnera či partnerku.
Hehe. To zase bude zábava, až dnešní zápisek někdo přeloží mým irským kolegům.
20.4. 2012 pátek
Není krásnějších řek, nežli jsou Čierny a Biely Váh. Podél obou řek jsem nesčetněkrát valil své obézní tělo vlakem, autobusy, na motocyklu, ba i pěšky (to jsem ještě neměl rozum). Nyní se řítím vlakem kolem Váhu a i to jest pěkná řeka. Pílím do Nízkých Tater, dokud nebudou zahrnuty turisty a proslavenou slovenskou péčí o zahraniční turisty. Ona péče jest důvtipným mixem zlodějny, vydírání, netečnosti, arogance a líbezných lží. Jelikož ve mně dřímá (hodně hluboko) duch pravého muže, nebojím se na Slovensko jezdit a vzdorovat domorodcům ostrým slovem, vzpurnými gesty a vztyčeným prostředníčkem. Slovensko mám zkrátka rád.
21.4. 2012 sobota
“Ha! Pravé halušky! Vonící bramborem a bryndzou, podhorskými pastvinami, ovčáckými psy a těsným soužitím bačů s ovcemi,” deklamuji v restauraci v Jasnej, přičemž o onom těsném soužití raději mlčím.
“Výborná volba, cizinče! A co takhle naše slovenské pivo?” lísá se obstarožní servírka.
“Děkuji, dávám přednost pistoli, oběšení a možnosti nechat se kousnout jedovatým hadem. Drastickým metodám se vyhýbám,” odvětil jsem vyděšeně.
“Výborné! Ovce daly mléko na bryndzu svému bačovi zřejmě skutečně s láskou. Dal bych si ještě jednu porci,” halekám v lokále o nemnoho minut později.
“Výborná volba, cizinče! Ta první porce už byla stejně prošlá a plesnivá, v kredenci jsem ji měla nejméně tři měsíce!”
Poněkud nezvyklá metoda, jak vyjádřit radost, že si host přidal.
22.4. 2012 neděle
Do centrální Sahary je nejlépe jet v červenci či srpnu. Verchojansk je nejlepší navštívit v zimě. A Demänovskú dolinu tehdy, když předpovídají déšť.
Za celý den jsem v dolině potkal čtyři osoby u potoka a deset ve stánku s pivem. Pravda, mohlo by to být i méně, ale i tyto nepatrné obtíže jsem večer rozehnal půllitry pěnivého moku. Půllitrů bylo rozhodně více, nežli turistů.
23.4. 2012 pondělí
Aquapark v Liptovském Mikuláši je velice podobný aquaparku v Berlíně. Bambilion polských turistů a kilometrové fronty na nevídaně hnusné jídlo. Bohužel jsem si tuto komparaci vyzkoušel na vlastní kůži a vlastní sádelnaté tělo.
24.4. 2012 úterý
“Ach, vesno rozmilá, vítej mezi námi, lešti naše líce do růžova, šeříky a smokvoně nechť svým květem líbezným zaplaví krajinu,” pravívají si v tyto dny příslušníci kmene Čechů. Já tolik nadšení nesdílím, jelikož jaro jest pro mne obdobím, kdy vylézají lidé ze svých zatuchlých příbytků, jsou všude kolem, vydýchávají mi vzduch a vykupují čínské polévky. Pod zoufale nudným kopcem Říp se jaro projevuje tím, že z děr lezou obézní Češky a Čechové, nazouvají sandály a přepečlivě z nich vytahují ponožky (populární modely silon a froté) co nejvýše, nejlépe až těsně pod kolena, těsně pod plandavé kraťasy z vietnamských tržnic.
Rád bych opět podotknul, že nelibě nenesu jen přítomnost tupých Čechů, nýbrž lidí obecně, poněvadž nejsem žádný rasista či xenofob.
25.4. 2012 čtvrtek – 3.5. 2012 čtvrtek
Sedm nočních na dublinském letišti. Jako už roky a jako tomu bude až doby, než mne skolí infarkt nebo kulky popravčí čety.
“Co je tohle za let?” táži se jednoho z polských kolegů a mávám formulářem.
“Bla bla bláááá bla bla bla,” vykřikl kolega cosi polsky.
“Anglicky bych prosil, zatraceně!”
“Pááááá one two five.”
“Jaké páááá? Byl bys od té nesmírné dobroty a vyhláskoval mi to?”
“Eeee.. P jako ´Porno´. A… A jako ´A kurwa´!”
Chce se mi plakat a naříkat.