1.8. 2020 sobota
Hnusné léto je v plném proudu. Což v praxi znamená, že šklebáci nejsou ve škole a vřískají od rána do noci, odrostlejší šklebáci sahají na ohanbí svým protějškům vesměs opačného pohlaví a všude je hnusné horko. Pravda, jelikož jsem nejen tlustý, ale již obézní, horko je mi téměř pořád. Ostatně, zkuste se zabalit do deseticentimetrové vrstvy sádla a uvidíte sami, vážení čtenářové.
Že jsem neforemná hrouda sádla vidí i paní Agáta, která často přijíždí ke mně na vesnici, znechuceně na mne hledí a pravívá: „Fujtajxl!“
Občas má tendenci mi dokonce plánovat, co budu jíst. Tedy – snaží se připravit mi zdravou krmi. Například pěkné steaky, kuřecí prsa na bylinkách, saláty a spoustu zeleniny. Vše poslušně sním, ovšem ani tak se náročné ženštině nezavděčím.
„Víš, kdy se dietní jídlo stává nedietním?“ volá rozezleně.
Provinile se usmívám, jelikož doufám, že tím situaci uklidním.
„Když na posezení sežereš dvě kila steaků, šest párů kuřecích prsou, dvacet rajčat a koš trávy!“
2.8. 2020 neděle
Je to již více než rok a půl, co jsem si udělal výlet do Etiopie a Somalilandu. Celou tu dobu jsem vychytrale čekal, že se fotografie z výletu samy od sebe vylepší, že na fotografiích budou pěkní lidé, pěkné krajinky a pěkná placatá zvířátka, rozjetá na silnicích. Leč nic takového se nestalo. Fotografie jsou stále stejně příšerné a tak nemá smysl čekat více. Obrázky ze Somalilandu jsem vrhnul na internet. A také obrázky z výletu do Údolí Omo. Až najdu pár bambilionářů, kteří by někdy chtěli do Somalilandu a do Údolí Omo jet také, připojím se k nim, jelikož obě destinace se mi líbily a výlet bych si klidně zopakoval. Avšak protože jsem osoba líná a neschopná vydělat si peníze či vykopat zlatý poklad, nezbývá mi, než-li na případné další výlety najít spolucestující a podělit se tak o náklady, které nejsou z nejnižších. Zejména proto, že v Údolí Omo bych chtěl zavítat do co nejméně turistických oblastí a v Somalilandu i mimo hlavní silnice.
Pánové kmene Hamar se zdobí a malují si obličeje na obličeje. Součást iniciačního rituálu skákání přes býky.
3.8. 2020 pondělí
Paní Agáta přijela z práce a pravila mi, že máme nové sousedy. Vskutku. Sousedka L., vyznačující se selským rozumem a dalšími deformacemi lidského intelektu, zmizela. Doufám, že v propadlišti dějin. Místo ní se nastěhoval soused Atom. Soused Atom jest jedinec značně aktivní, neposedí, nepostojí a má ve zvyku si ulevovat na každém druhém rohu a vůbec ho nezajímá, že ho u toho kdekdo pozoruje. Soused Atom se přistěhoval i se služebnictvem. Služebnictvo se skládá z paní Dé a pana Em. Služebnictvo se vyznačuje zejména tím, že sousedovi Atomovi vyvařuje, jelikož soused Atom si potrpí na luxusní stravu, zejména krevety. Když se soused Atom nají, tak začne krevety trávit za doprovodu nejrůznějších tělesných projevů, přičemž krkání a škytání patří k těm lepším. V té chvíli nastává ten pravý okamžik pro služebnictvo a paní Dé a pan Em do sebe počínají lít neuvěřitelné množství piva neuvěřitelnou rychlostí.
Paní Agáta, zvyklá na alkoholiky ze své polské domoviny jen zírá a praví: „Je mi to jasné, ti Češi! Den bez piva je ztracený den!“
Paní Dé a pan Em rozhodně žádný den neztratili a pravděpodobně si již mnohé dny napili dopředu.
4.8. 2020 úterý
Paní Agáta, byť bambilionářka, setrvává v mém vesnickém bydlení i několik dnů v týdnu, popíjí vybranou kávu z etiopských hor, popíjí luxusní whisky i whiskey a bytem se často line vůně lososů z volného lovu či prvotřídních steaků. Podobné situace občas rozmělním kulinářskými zážitky v podobě čínských polévek a koňským salámem od Čadilů, byť s prošlým datem spotřeby, bych ušetřil. Ani před covidem jsem nebyl zrovna bambilionář, ovšem v současné době, kdy pracuji na částečný úvazek, stal se ze mě sociální případ, požírač zbytků jídla a občas si jdu v rámci šetření k lesu natrhat trávu a nalovit žáby.
Což mne po večerech nutí, abych rozvíjel některé ze svých úžasných podnikatelských plánů. Největší šanci na zbohatnutí vidím stále ve výrobě a prodeji ochranných čepiček a brýlí pro žáby, křečky, kočky a menší plemena psů. Každý přece ví, že bez ochranných brýlí a čepiček zvířátkům v mikrovlnce vystřelí očíčka a občas vyteče skrze ouška mozek, čímž je celá mikrovlnka zaneřáděna. Ochranné pomůcky by podobným nepříjemnostem zabránily a já bych vydělal bambilion. Poté bych sobě zakoupil mikrovlnku tak velkou, abych do ní nacpal například celého bernardýna, nejenom zakrslého jezevčíka, kterého je před přípravou navíc nutno přepůlit.
5.8. 2020 středa
Odlétám zpět do Irska. Letiště v Praze i Dublinu jsou polomrtvá, obvyklé letní sezóně navzdory. I letadla jsou poloprázdná. Poloprázdná (v lepším případě) byla i hlava jednoho ze spolucestujících, který v uličce letadla mrštil na podlahu roušku, počal po ní vztekle dupat a řvát: „Žádný covid není! Jsme pokusní králíci amerických laboratoří! Mám to na Facebooku a všem vám to pošlu, než to smažou!“
Samozřejmě, že o podobných veřejných performacích podobně postižených frustrátů slýchávám, ale jen málokdy se mi podaří být přímým svědkem. Takové milé zpestření všedního dne to bylo.
6.8. 2020 čtvrtek – 17.8. 2020 pondělí
Potácím se z dublinského letiště do svého nuzného příbytku, vracím se z jedné z nočních směn.
“Opičku! Koupil jsem opičku! Přístí týden mi jo dovezou!” volá na mě spolubydlící pan Mariusz.
“Cože? Jakou opičku?” konsternovaně zírám.
“Moje dcerka chce opičku, tak jsem jí koupil opičku. Budeme ji mít v domě!”
“Opičku? Jako to zvíře?” táži se jak debil, jelikož ještě stále doufám v nedorozumění vlivem jazykové bariéry.
“Jasně, koupil jsem ji za osm stovek od jedné Číňanky!”
“Ty máš u sebe v pokoji klec?”
“Na co klec? Bude normálně běhat volně v domě, bude to milá opička.”
“Vidle! Kde mám vidle? Bude akupunktura!” řvu zběsile a sápu se na spolubydlícího.
“Opička! Jen milá opička!” kvičí.
“Ty hovado! Ty kikote! Vopice není akvarijní rybička! Vopice je drzá jak vopice, všude sere, všechno ničí, všechno sežere a navíc by mi vypila rum!”
Ač je to k nevíře, můj spolubydlící pan Mariusz se sice nedokáže postarat ani sám o sebe, ale zakoupil si opici.
Lamy na polostrově u Howth, severně od Dublinu.
18.8. 2020 úterý
Vlezl jsem v Dublinu do letadla a na pár dnů odletěl do Česka. Ač je to přízemní a poněkud trapné, hlavní motivací tohoto přesunu jest vesnické koupaliště, kam to mám z bytu na Strkoffě pár minut chůze. Zkrátka se ze mě stal otylý buržoust, co si létá přes půl Evropy, aby se vykoupal, imitoval tím slušně rostlého hrocha a bavil i děsil tak šklebáky z širého okolí.
19.8. 2020 středa
Vzduchem prolétl kus fotbalového míče. Sedím v hospodě U Anděla, současným provozovatelem přejmenovanou na hospodu U třech kytar. Gramatická chyba v novém názvu patří mezi ty menší faux pas, kterých se bodrý pan hospodský dopouští. Nicméně – kus fotbalového míče, který kolem mne prolétl, má rozdrásané okraje. O chvíli později mi kolem hlavy prolétla jakási umělohmotná hračka, taktéž značně zdevastovaná.
Do hospody jsem si zašel na sodovku se svým novým sousedem, panem Atomem. Pan Atom trpí hyperkinetickou poruchou, která se projevuje zejména tím, že nic a nikdo v okolí není v bezpečí. Zatímco pan Atom demonstruje svou hyperaktivitu, jeho služebnictvo, paní Dé a pan Em, sedí v poklidu u stolu, popíjejí pivo a vysvětlují mi, že pan Atom je vlastně hodný a milý, jen je potřeba se mu věnovat s páskou a péčí.
„On je takový mírně hyperaktivní, ale občas je schopný jen tak ležet,“ pravila paní Dé.
„Zkrátka je třeba mu vše vysvětlit,“ dodal pan Em.
Pan Atom se mezitím vřítil mezi ostatní hosty a za ním se vytvořil vzdušný vír.
„A když mu vařím krevety s bešamelovou omáčkou nebo namíchám kaviár se šafránem, také se občas v klidu nají,“ osvětluje situaci paní Dé.
Od vrat se ozval zoufalý křik a jakýsi nebohý chodec se snažil zastavit krev, crčící mu z pahýlu, který kdysi býval nohou.
„Atome! K večeři budou krevety! Vrať pánovi nohu!“ snaží se poněkud žinantní situaci vyřešit paní Dé milými slovy.
Já se jen směji a žinantní situaci se vyřešit nesnažím. Krvelačné psy obdařené hyperaktivním chováním mám rád, jelikož je zde zvýšená šance, že takový pes potrhá šklebáky široko daleko a nad krajinou zavládne ticho, nerušené typicky dětskými výkřiky “mamíííí“, “tatíííí“ a “já to žeknu paní učitelce, ty čujáku!“.
20.8. 2020 čtvrtek – 14.9. 2020 pondělí
Přilétám do Irska na nemálo nočních směn v řadě a již se těším na opičí mozeček, opičí karbanátky, smažené opičí pracky a uzený opičí ocásek. Hygienických návyků neznalý spolubydlící pan Mariusz si totiž před týdnem koupil opici. A žít v jednom domě s prasetem a opicí opravdu nehodlám, pročež plánuji opičí zabijačku.
Otevírám dveře a vstupuji do bytu. Jako obvykle mne vítá zápach potu, zkaženého jídla a nespláchnuté toalety. Jak se ovšem záhy ukázalo, opičí zabijačka nebude.
“Nemám. Opici jsem vrátil. Hned první den rozbila televizi a nasrala mi do postele,” smutně mne vítá spolubydlící a podle jeho dechu usuzuji, že za zubní pastu a kartáček ušetřené peníze rozhodně neutratil.
“Do háje, co je tohle?” vyděšeně ukazuji na bednu stojící uprostřed obýváku.
“Koupil jsem morčata! Neserou mi do postele, serou sami na sebe!”
Z bedny na mě zírají dvě chlupaté koule obalené výkaly a pilinami nasáklými močí.
Když jsem poté u sebe v koupelně nalezl v umyvadle použitý toaletní papír, vlezl jsem na internet a odepsal na všechny dostupné inzeráty nabízející bydlení.
“Opici v domě nemáte? Ani posraná morčata? Ani dvounohé prase z Polska?” ujišťuji se po telefonu o pár dnů později.
Opět se stěhuji. Deváté bydlení v Irsku za patnáct let pobytu. Což mne naučilo vzdáti se luxusu skříní, polic či šuplíků a skladovat si veškeré věci v krabicích od banánů.