Ještě v pět hodin ráno ke konci směny jsem si plánoval, jak budu následující týdny chodit do práce, posmívat se kolegům, nechat se bíti šéfem či protáčet oči nad nekrofilní kolegyní a pedofilním kolegou. Bylo mi však nařízeno, že si musím vít dovolenou.
Vzal jsem si dobře míněnou radu ke svému zlému srdci. Narychlo jsem si sbalil potápěčské brýle, potápěčskou trubičku, plavky s obrázkem havajské květiny, na letišti sobě zakoupil ručník, náhradní tričko a zubní kartáček a odletěl jsem přes Madrid do Mexika.

„Dobrý den, já masérka!“ ozvala se nesměle křehká dívčina.
„Pán být tady sám nebo manželka?“ otázala se ženština, když mi zabořila prsty mezi lopatky.
„Zas takový šílenec nejsem, abych si pořizoval manželku,“ zahartusil jsem
„Já ráda porno!“
„E?“ zbystřil jsem a nebyl si jistý, zda-li jsem se nepřeslechl.
„Já ráda porno, já se dívat na porno každý den. Já nemít manžel a porno být dobrý!“ pravila znovu, zřetelně a výrazně, pročež jsem zjistil, že jsem se nepřeslechl.
„To je chvályhodné, kinematografie jest jedním z pilířů kultury.“
„A můžu já ty strčit prst do zadek?“

S panem gynekologem Kápou jsem mimo jiné absolvoval výlet do Vietnamu, kde se pan gynekolog Kápa opil, nad ránem bloudil po vietnamské vesnici v horách a budil domorodce výkřiky: „Dejte mi gumové rukavice, ať vás všechny vyšetřím!“
V Indii v podhůří Himalájí v prostředku veřejné hromadné dopravy omotával se výtečník toaletním papírem od hlavy až po paty a skrze otvor v papíru v oblasti úst volal: „To je zima, to je ale zima!“
Nyní jsem přijel za panem Kápou a nestačil jsem se divit.
„Jsem mistr pichu!“ pravil pan gynekolog.
„E?“
„Dal jsem se na včely. Jsem včelař!“

A tak si čas od času odnáším do domu padesátikilový pytel rýže od zákazníka z Indie, nemálo sýrů od italského majitele pizzerie, kterému vozíme suroviny z Neapole, rybáři ze západního pobřeží mi často vozí krabí klepeta, langusty a ústřice, které jim posíláme do zemí Blízkého východu, Singapuru či Malajsie.
Co si naopak z práce odnášet nesmím, jsou kočky a psi. Zejména poté, co jsem několika zákazníkům na obojky jejich miláčků připnul cedulky s nápisy jako „Snídaně“, „Guláš“ či „Řízeček“.

„Dvacet dolarů za kouření!“
Je sedm hodin ráno a na ulici mi nabízí služby prostitutka, která pravděpodobně obsluhovala ještě Cortésovy konkvistadory. Paní rozhodně věkem překročila půlstoletí a skvrnami pokrytá podprsenka zajisté obsahuje genetický materiál menšího městečka.
„Ech, raději mi řekněte, éterická vílo, kde už je otevřená nějaká jídelna,“ odvětil jsem ženštině.
A tak platím dvojitou porci tacos. Že budu v Mexiku krmit vyžilou prostitutku, to jsem věru netušil.

„Gringo nám nepomůže?“ pohlédl na mne jeden z umouněných mechaniků-cestujících.
„Já? E? Vypadám snad jako někdo, kdo něco umí? Já nic neumím, já jsem z Evropy!“ bránil jsem se neprůstřelnými argumenty.
„Ale autobus nejede!“
„To vidím. Všechno co má kola nebo kozy se jednou pokazí!“ pronesl jsem životní moudro, načež přítomní pánové počali přikyvovat a přítomné dámy nasadily kamenné obličeje.

„Pán být tady sám nebo manželka?“ otázala se ženština, když mi zabořila prsty mezi lopatky.
„Zas takový šílenec nejsem, abych si pořizoval manželku,“ zahartusil jsem
„Já ráda porno!“
„E?“ zbystřil jsem a nebyl si jistý, zda-li jsem se nepřeslechl.
„Já ráda porno, já se dívat na porno každý den. Já nemít manžel a porno být dobrý!“ pravila znovu, zřetelně a výrazně, pročež jsem zjistil, že jsem se nepřeslechl.
„To je chvályhodné, kinematografie jest jedním z pilířů kultury.“
„A můžu já ty strčit prst do zadek?“

Šklebák Ježíšek tak odmítá jíst uzené bio křečky a hrášek, což sestra N. nese nelibě a při nákupech dělá různé nepřístojnosti. Například přijde k mrazicímu boxu a vytáhne z něj dva králíky stažené z kůže. Poté nebohými zvířátky mává Ježíškovi před obličejem a s ďábelským výrazem v obličeji křičí: „Bob a Bobek, poslední díl!“

„E….e….já jsem Mikuláš! Kdopak…. krk….škyt….kdopak nám tu bydlí?“ vykoktal společně se silným alkoholovým odérem a neustávajícím krkáním pan Mikuláš.
Načež se sestřin šklebák způsobně lehce uklonil a pravil: „Já jsem Ježíšek!“
Pan Mikuláš, pan čert i klátící se anděl zamrkali a na chvíli se přestali potácet.
„Uhm…. škyt….krk….pěkné jméno. Jestlipak jsi…škyt…krk…. Ježíšku, byl celý rok hodný?“ otázal se neprozřetelně pan Mikuláš. Následně se verbálně projevil i pan čert, vyloudil zvuky: „Hudry hudry bu bu bu!“ a já kromě alkoholu ucítil ve vzduchu i žaludeční šťávy.

Nadšeně dřepím metr od endemických racků galapážských, ptáků s červeným kruhem kolem očí. Jde o jediného plně nočního mořského ptáka na světě. Živí se chobotnicemi a malými rybami, které v noci stoupají k hladině, aby se živily planktonem. Tímto apeluji zejména na české turisty, aby se galapážského racka nesnažili krmit smaženým sýrem či knedlíky, vepřovým a zelím.

Ignoroval jsem pana taxikáře a na rozloučenou mu pověděl: „Polib si hýždě, ty pyji!”
Po promenádě se potuluje jen pár místních rodin. Poloprázdné jsou i restaurace.
„Jeden velký tajin a také ochutnám ten tajemný nápoj KA-piczino, co máte na jídelním lístku!” poroučím si v jedné z mála otevřených restaurací.
Tajin byl výborný, ovšem z tajemného KA-piczino se vyklubala hnusná instantní káva. 

Po setmění se každý večer vydávám na náměstí Jemaa el Fna nadšeně volám: „Šnečku šnečku, vystrč růžky, dokud držím v ruce nůžky!“
Šneci ovšem růžky nevystrkují. Bude to zřejmě tím, že jsou již uvaření a několik prodejců je nabízí v malých miskách v nálevu s černým pepřem.