A tak si čas od času odnáším do domu padesátikilový pytel rýže od zákazníka z Indie, nemálo sýrů od italského majitele pizzerie, kterému vozíme suroviny z Neapole, rybáři ze západního pobřeží mi často vozí krabí klepeta, langusty a ústřice, které jim posíláme do zemí Blízkého východu, Singapuru či Malajsie.
Co si naopak z práce odnášet nesmím, jsou kočky a psi. Zejména poté, co jsem několika zákazníkům na obojky jejich miláčků připnul cedulky s nápisy jako „Snídaně“, „Guláš“ či „Řízeček“.

„Dvacet dolarů za kouření!“
Je sedm hodin ráno a na ulici mi nabízí služby prostitutka, která pravděpodobně obsluhovala ještě Cortésovy konkvistadory. Paní rozhodně věkem překročila půlstoletí a skvrnami pokrytá podprsenka zajisté obsahuje genetický materiál menšího městečka.
„Ech, raději mi řekněte, éterická vílo, kde už je otevřená nějaká jídelna,“ odvětil jsem ženštině.
A tak platím dvojitou porci tacos. Že budu v Mexiku krmit vyžilou prostitutku, to jsem věru netušil.

„Gringo nám nepomůže?“ pohlédl na mne jeden z umouněných mechaniků-cestujících.
„Já? E? Vypadám snad jako někdo, kdo něco umí? Já nic neumím, já jsem z Evropy!“ bránil jsem se neprůstřelnými argumenty.
„Ale autobus nejede!“
„To vidím. Všechno co má kola nebo kozy se jednou pokazí!“ pronesl jsem životní moudro, načež přítomní pánové počali přikyvovat a přítomné dámy nasadily kamenné obličeje.

„Pán být tady sám nebo manželka?“ otázala se ženština, když mi zabořila prsty mezi lopatky.
„Zas takový šílenec nejsem, abych si pořizoval manželku,“ zahartusil jsem
„Já ráda porno!“
„E?“ zbystřil jsem a nebyl si jistý, zda-li jsem se nepřeslechl.
„Já ráda porno, já se dívat na porno každý den. Já nemít manžel a porno být dobrý!“ pravila znovu, zřetelně a výrazně, pročež jsem zjistil, že jsem se nepřeslechl.
„To je chvályhodné, kinematografie jest jedním z pilířů kultury.“
„A můžu já ty strčit prst do zadek?“

Šklebák Ježíšek tak odmítá jíst uzené bio křečky a hrášek, což sestra N. nese nelibě a při nákupech dělá různé nepřístojnosti. Například přijde k mrazicímu boxu a vytáhne z něj dva králíky stažené z kůže. Poté nebohými zvířátky mává Ježíškovi před obličejem a s ďábelským výrazem v obličeji křičí: „Bob a Bobek, poslední díl!“

„E….e….já jsem Mikuláš! Kdopak…. krk….škyt….kdopak nám tu bydlí?“ vykoktal společně se silným alkoholovým odérem a neustávajícím krkáním pan Mikuláš.
Načež se sestřin šklebák způsobně lehce uklonil a pravil: „Já jsem Ježíšek!“
Pan Mikuláš, pan čert i klátící se anděl zamrkali a na chvíli se přestali potácet.
„Uhm…. škyt….krk….pěkné jméno. Jestlipak jsi…škyt…krk…. Ježíšku, byl celý rok hodný?“ otázal se neprozřetelně pan Mikuláš. Následně se verbálně projevil i pan čert, vyloudil zvuky: „Hudry hudry bu bu bu!“ a já kromě alkoholu ucítil ve vzduchu i žaludeční šťávy.

Nadšeně dřepím metr od endemických racků galapážských, ptáků s červeným kruhem kolem očí. Jde o jediného plně nočního mořského ptáka na světě. Živí se chobotnicemi a malými rybami, které v noci stoupají k hladině, aby se živily planktonem. Tímto apeluji zejména na české turisty, aby se galapážského racka nesnažili krmit smaženým sýrem či knedlíky, vepřovým a zelím.

Ignoroval jsem pana taxikáře a na rozloučenou mu pověděl: „Polib si hýždě, ty pyji!”
Po promenádě se potuluje jen pár místních rodin. Poloprázdné jsou i restaurace.
„Jeden velký tajin a také ochutnám ten tajemný nápoj KA-piczino, co máte na jídelním lístku!” poroučím si v jedné z mála otevřených restaurací.
Tajin byl výborný, ovšem z tajemného KA-piczino se vyklubala hnusná instantní káva. 

Po setmění se každý večer vydávám na náměstí Jemaa el Fna nadšeně volám: „Šnečku šnečku, vystrč růžky, dokud držím v ruce nůžky!“
Šneci ovšem růžky nevystrkují. Bude to zřejmě tím, že jsou již uvaření a několik prodejců je nabízí v malých miskách v nálevu s černým pepřem.

Ubytoval jsem se v díře s větrákem o hlučnosti ruského dopravního letadla. Za pět peněz, jelikož zbytek finanční hotovosti hodlám prožrat.
„A tebe taky sežeru!“ vyštěkl jsem v noci na masitého švába, když mi už asi podesáté přeběhl přes obličej.

Dva lidi ze skupiny to vzdali a jeden z Izraelců se pochlubil, že má alergii na sůl. Což je při potápění v Karibiku poměrně problém. Pročež postižený jedinec vždy po ponoru skáče po lodi, škrábe se vzteklými pohyby a vyje. Zhruba po deseti minutách opuchne, netečně sedí a polévá se sladkou vodou.
„Sůl nad zlato!” volám na nešťastníka, načež ten přes oteklé rty volá: „Jů ár sač a faking kunt!”
Pročež se všichni smějí. Kromě pana alergika.

Když začne zpívat opilý Rus a nehodlá zrovna nikoho rozpárat kozáckou šavlí, jsou výsledkem tklivé písně přecházející občas ve vytí. Musím ocenit neuvěřitelnou výdrž, s jakou pan Marek dokáže zpívat o všech těch Natašách a šlechtických soubojích o panenské srdce a jiný, poněkud níže umístěný orgán.

Podobné performance končí obvykle akčním, hlasitým a veskrze živočišným závěrem. To se pan Marek odpotácí na toaletu a následně ji zblije takovým způsobem, že by se za to nemusel stydět ani zkaženými ústřicemi přiotrávený bernardýn.