„Pán být tady sám nebo manželka?“ otázala se ženština, když mi zabořila prsty mezi lopatky.
„Zas takový šílenec nejsem, abych si pořizoval manželku,“ zahartusil jsem
„Já ráda porno!“
„E?“ zbystřil jsem a nebyl si jistý, zda-li jsem se nepřeslechl.
„Já ráda porno, já se dívat na porno každý den. Já nemít manžel a porno být dobrý!“ pravila znovu, zřetelně a výrazně, pročež jsem zjistil, že jsem se nepřeslechl.
„To je chvályhodné, kinematografie jest jedním z pilířů kultury.“
„A můžu já ty strčit prst do zadek?“

Šklebák Ježíšek tak odmítá jíst uzené bio křečky a hrášek, což sestra N. nese nelibě a při nákupech dělá různé nepřístojnosti. Například přijde k mrazicímu boxu a vytáhne z něj dva králíky stažené z kůže. Poté nebohými zvířátky mává Ježíškovi před obličejem a s ďábelským výrazem v obličeji křičí: „Bob a Bobek, poslední díl!“

„E….e….já jsem Mikuláš! Kdopak…. krk….škyt….kdopak nám tu bydlí?“ vykoktal společně se silným alkoholovým odérem a neustávajícím krkáním pan Mikuláš.
Načež se sestřin šklebák způsobně lehce uklonil a pravil: „Já jsem Ježíšek!“
Pan Mikuláš, pan čert i klátící se anděl zamrkali a na chvíli se přestali potácet.
„Uhm…. škyt….krk….pěkné jméno. Jestlipak jsi…škyt…krk…. Ježíšku, byl celý rok hodný?“ otázal se neprozřetelně pan Mikuláš. Následně se verbálně projevil i pan čert, vyloudil zvuky: „Hudry hudry bu bu bu!“ a já kromě alkoholu ucítil ve vzduchu i žaludeční šťávy.

Nadšeně dřepím metr od endemických racků galapážských, ptáků s červeným kruhem kolem očí. Jde o jediného plně nočního mořského ptáka na světě. Živí se chobotnicemi a malými rybami, které v noci stoupají k hladině, aby se živily planktonem. Tímto apeluji zejména na české turisty, aby se galapážského racka nesnažili krmit smaženým sýrem či knedlíky, vepřovým a zelím.

Ignoroval jsem pana taxikáře a na rozloučenou mu pověděl: „Polib si hýždě, ty pyji!”
Po promenádě se potuluje jen pár místních rodin. Poloprázdné jsou i restaurace.
„Jeden velký tajin a také ochutnám ten tajemný nápoj KA-piczino, co máte na jídelním lístku!” poroučím si v jedné z mála otevřených restaurací.
Tajin byl výborný, ovšem z tajemného KA-piczino se vyklubala hnusná instantní káva. 

Po setmění se každý večer vydávám na náměstí Jemaa el Fna nadšeně volám: „Šnečku šnečku, vystrč růžky, dokud držím v ruce nůžky!“
Šneci ovšem růžky nevystrkují. Bude to zřejmě tím, že jsou již uvaření a několik prodejců je nabízí v malých miskách v nálevu s černým pepřem.

Ubytoval jsem se v díře s větrákem o hlučnosti ruského dopravního letadla. Za pět peněz, jelikož zbytek finanční hotovosti hodlám prožrat.
„A tebe taky sežeru!“ vyštěkl jsem v noci na masitého švába, když mi už asi podesáté přeběhl přes obličej.

Dva lidi ze skupiny to vzdali a jeden z Izraelců se pochlubil, že má alergii na sůl. Což je při potápění v Karibiku poměrně problém. Pročež postižený jedinec vždy po ponoru skáče po lodi, škrábe se vzteklými pohyby a vyje. Zhruba po deseti minutách opuchne, netečně sedí a polévá se sladkou vodou.
„Sůl nad zlato!” volám na nešťastníka, načež ten přes oteklé rty volá: „Jů ár sač a faking kunt!”
Pročež se všichni smějí. Kromě pana alergika.

Když začne zpívat opilý Rus a nehodlá zrovna nikoho rozpárat kozáckou šavlí, jsou výsledkem tklivé písně přecházející občas ve vytí. Musím ocenit neuvěřitelnou výdrž, s jakou pan Marek dokáže zpívat o všech těch Natašách a šlechtických soubojích o panenské srdce a jiný, poněkud níže umístěný orgán.

Podobné performance končí obvykle akčním, hlasitým a veskrze živočišným závěrem. To se pan Marek odpotácí na toaletu a následně ji zblije takovým způsobem, že by se za to nemusel stydět ani zkaženými ústřicemi přiotrávený bernardýn.

Starý maják Howth Harbour ovšem samozřejmě stojí i nadále a slouží k tomu, aby se u něj fotili turisté, káleli na něj rackové, močili psi a zvraceli opilci po víkendových piknicích. Proto, až někdo bude naříkat nad svým mrzkým životem, ať nenaříká, jelikož zajisté není pokálený, pomočený a poblitý, jako maják v Howth.

„Nahlas!“
„Piča piča piča piča piča!“ huláká Ježíšek ostrým dětským hláskem na celou náves.

Načež se otevřelo okno, z něj se vyklonila sestra a s výrazem ne nepodobným výrazu masových vrahů uprostřed masakru zařvala: „Brácha! Ty hovado! Zabiju tě! Za-bi-ju!“

„Chocho! Co to má zase znamenat? Proč prostě nemlčíš? Vždyť víš, že kdykoli cokoli řekneš, je z toho v lepším případě společensky trapná situace, v horším případě gigantický průser!“ huláká na mne pan šéf.
„Co prosím? Vůbec netuším, o co se jedná!“ bráním se sveřepě, jelikož jsem tentokrát neřekl kolegyni z celní správy, že by ve svém věku měla nosit podprsenku, aby si prsy neobouchala kolena.