10.1. 2014 pátek
Sbalil jsem si svých pět švestek, šišku salámu, dvoje trenýrky a tričko. Do kapsy zastrčil mapu Guatemaly a odletěl do Madridu, kde přenocuji.
Ubytoval jsem se kousek od letiště a blahořečil mnoha národům. Konkrétně Vietnamcům, Číňanům, Turkům, Mexičanům a Španělům. V místních obchůdcích jsem si totiž pořídil a poté zkonzumoval vydatnou vietnamskou polévku pho bo, dále čínské kuře mnoha chutí, kebab, smaženou kukuřici s pálivým hovězím a láhev vína.
11.1. 2014 sobota
Není mnoho národů, které si střeží své kulturní dědictví. A je ještě méně národů, které ono dědictví dovedly téměř do dokonalosti. Příkladem strážců a šiřitelů svých kulturních tradic jsou Španělé. Odpolední siestu naklonovali a tak mají dobu nicnedělání ráno, nicnedělání v poledne, nicnedělání odpoledne i nicnedělání večer. Ve frontě na palubní letenku jsem čekal dvě a půl hodiny, čímž tento zdegenerovaný jihoevropský národ vymazal mé trpké vzpomínky na letiště v Kamerunu či Mali.
Odletěl jsem do Guatemala City, během pár minut již stál před letištěm a dožadoval se odvozu do Antiguy.
“Padesát dolarů, pane,” ochotně otevírá dveře svého vozidla pan taxikář.
“Jde mi jen o odvoz – vodotrysk a obnažené zpěvačky tklivých písní v automobilu nepožaduji,” vysvětluji.
Přemluvil jsem dva bloudící Kanaďany, dohodli jsme se s řidičem na deseti dolarech za osobu a krátce po setmění jsem již vystupoval v staroslavné Antigue. Ubytoval jsem se v hotelu za sedm dolarů. V ceně jest omamná vůně moči, špína zřejmě ještě z koloniálních časů a na chodbě hnijící chcíplá krysa pod květináčem s uschlou rostlinou.
12.1. 2014 neděle
Dokud mám ještě síly potýkat se s davy turistů, rozhodl jsem se navštívit nejturističtější místo celé Guatemaly, starodávnou Antiguu. Kdysi hlavní město španělské koloniální Střední Ameriky. Dnes jest Antigua místem, kde se mohou blaženě rochnit turisté, ač už jde o milovníky ruin, funkčních kostelů, muzeí, prastarých uliček i domorodých trhů. Ba i masochisté rádi šplhající po kopcích si přijdou na své. Antigua má vše.
Kdysi město známé jako Santiago de los Caballeros de Guatemala bylo hlavním městem až do zemětřesení v roce 1773. Třesení bylo tak velké, že spadlo nejen ovoce ze stromů a starý mrzák Fernando ze svých dřevěných nohou, nýbrž i kostely, hradby, kláštery a výstavní domy. Pročež se Španělé rozhodli odejít z ruin a založili dnešní extra hnusné hlavní města Guatemala City a z ruin se stala Antigua Guatemala neboli Stará Guatemala.
“Pfff, pffff,” funím jak dusící se vepř a šplhám nad město. Cerro de la Cruz je kopec s náramnou vyhlídkou na Antiguu a vulkán de Agua. Z vyhlídky je vidět téměř vše a mé sádlem prorostlé srdce plesá nad tou pěkností.
Jinak je ovšem Antigua postižena prokletím UNESCO stejně, jako mnohá města všude po světě. Starobylé uličky jsou plné obchodů se suvenýry, cestovních agentur a domorodkyň nabízející nejrůznější tkané hadry a pletené koše.
Centrem starého města je centrální park se spoustou kaváren, spoustou turistů a katedrálou Santiago.
Odpoledne jsem si zajel k vulkánu Pucaya. Podívaná nad očekávání nudná, k vidění byla jen spousta kouře po sopečné aktivitě z posledních dnů. Láva pod nohami je ještě horká a v jejích prasklinách je možno zahlédnout magma. Jinak je ovšem největší atrakcí spousta indiánčat, která nabízejí turistům koně a vykřikují: “Taxi, taxi, taxi!”
13.1. 2014 pondělí
Na rozdíl od většiny turisticky atraktivních zemí Guatemala není zrovna zahlcena pouličními směnárnami, pročež jsem se rozhodl zajít vyměnit peníze do banky. Tři hodiny ve třech různých frontách. Rudý vztekem si chci pořídit roušku, banku přepadnout a nařídit všem zaměstnancům rychlejší pohyb. Bohužel však netuším, jak se řekne španělsky rouška a tak přepadení zatím odkládám.
Antigua je zajímavá spoustou ruin klášterů a katedrál, vše beze švů integrováno do pozdější zástavby. Pěkné.
Ještě pěknější je zdejší trh. Mám na mysli prodej ovoce, zeleniny a masa. Veškeré průmyslové zboží je totiž nabízeno stejně jako ve zbytku světa – východoasijská produkce za pět peněz za tunu. Umělohmotné kýble, gumové pantofle a trička Abibas, Plima či Nyke. Stejně jako v Asii, Africe nebo třeba Praze.
Večer jsem si vlezl do autobusu a s pouhým jedním přestupem odjel k jezeru Atitlán, do dalšího z extrémně turistických míst Guatemaly. Ubytoval jsem se na břehu jezera v městečku Panachajel, kterému je díky bambilionu turistů ironicky přezdíváno Gringotown.
14.1. 2014 úterý
Guatemala proslula ve světě nikoli svým kosmickým výzkumem či výrobou jaderných ponorek, nýbrž kávou a autobusy. Kávu nepiji, ovšem autobusů si začínám užívat dosyta. Kromě turisty využívaných shuttle busů mezi nejrůznějšími turistickými místy po Guatemale i celé střední Americe si může výletník užít i dopravy domorodců. Ó ano, proslulé chicken busy kam oko dohlédne, řev jejich motorů kam ucho doslechne a tuny téměř hmatatelných plynů z výfuků kam až nos dosáhne.
Chicken busy jsou vyřazené školní autobusy z USA, které si guatemalští kutilové přizpůsobili k příměstské i meziměstské dopravě. Busy někdy v původní žluté barvě, ale většinou v pestrobarevné kombinaci brázdí guatemalské silnice od slavné Panamericany až po nezpevněné cesty mezi horskými vesnicemi.
Nejpodstatnější vlastností chicken busů ovšem je, že jejich kapacita je neomezená. Zdaleka ne všechny autobusy jsou nacpané a leckdy jezdí poloprázdné. Ovšem když je plno, tak je skutečně plno.
Ráno odjíždím z Panachajelu do Sololy v autobuse téměř prázdném. Což v praxi znamená, že na cca 40 sedaček připadá 40 pasažérů. V Solole přestupuji na bus do Los Encuentros. Autobus je téměř plný, což přeloženo do řeči zhýčkaného Evropana znamená, že na 40 sedaček připadá 80 pasažérů. Největší zábavou jest následující autobus z křižovatky Los Encuentros do města Chichicastenango. Přestal jsem počítat pasažéry, když jsem došel k číslu 78, ovšem to jen proto, že jsem přes masu vlnících se těl nedohlédl od předních dveří dále, než k páté řadě sedaček. Řady šest až dvacet zmizely pod tunami lidského masa.
Pod nohami se mi plete deset indiánčat, zleva se snaží bojovat o vzduch několik studentek, na klíně mi sedí tři staří indiáni a zprava mi láme žebra miniarmáda trhovkyň.
“Nechci nic zvláštního, ba ani o přísun vzduchu nežádám, ale mohla byste mi vytáhnout tu fazoli z ucha a kukuřici z oka?” táži se slušně ženštiny, vezoucí na trh úrodu.
Chicken bus je zkrátka instituce.
Město Chichicastenago není zvláštní ničím kromě pověsti, že zdejší trh patří k nejzábavnějším z celé Guatemaly. Zřejmě se tak usuzuje podle toho, že na jednoho domorodce připadá nejvíc bílých turistů.
O poznání legračnější byla ceremonie u dvou kostelů na hlavním náměstí – kostel Svatého Tomáše a menší Capilla del Calvario. Chichicastenango (alias Chichi) je známo stále silným vlivem předkřesťanských pověr a zvyků Mayů (nazýváno mayismus) a jejich živým mixem s křesťanstvím. I nyní, v druhém desetiletí 21.století, pálí indiáni tyčinky, svíčky a na podlaze křesťanského kostela se vrší kukuřice či lahve alkoholu jako obětiny. Před kostely poté klečí, mumlají slova předkům a poté se uchylují k formě ohňostroje, který však víceméně postrádá ohně, o to více způsobuje dělové rány. Zkrátka místo ohňostroje hlukostroj.
“Hua bua olololo kua zatr hasit hasit fofr fofr!” zaječeli na konci ceremonie někteří jedincové, vrhli se na ohňo-hlukostrůjce a počali ho mlátit svými barevnými přehozy a jeden z přihlížejících mrštil po skupince otevřenou láhev s vodou. Scénka však zřejmě nebyla připravena a možná ani nesouvisela s vyznáváním nějaké víry. Domorodec totiž zcela překvapivě a bez ohlášení vzplanul. Kdyby se mnou indiáni chodili na základní školu, věděli by, že doma vyráběná pyrotechnika jest nebezpečná.
Večer jsem se cestou zpět zastavil v Solole na pěkném a živém trhu, zakoupil si tři pečená kuřata a všechny snědl cestou do Panachajelu. Podél serpentin k jezeru je několik náramně pěkných vyhlídek na jezero i okolní vulkány.
“Ne, další kuře už si prostě nedám,” odmítám pouliční prodavačky, “jelikož nechci začít kvokat!”
15.1. 2014 středa
Panachajel není jediné město na břehu jezera Atitlán. Pročež jsem ráno vsedl na loď a jal se navštívit dalších pět městeček či vesnic. Všechny mají společné stánky se suvenýry, hotely, školy španělštiny a korzující zastydlé hippies. Šedesátá léta jsou dávno pryč, ovšem okolí Laga de Atitlán jest ideální místo, pokud chce někdo potkat vychrtlé šedesátníky potetované květinovými vzory, oblečené ve strakatých kostýmech a ověšené všemi možnými cingrlátky.
Stejně jako na téměř každém svém výletu jsem si i nyní zalaškoval se sluncem. Jsem opět spálený do růžové až sytě rudé. Má to i své výhody. Když přecházím silnici, automobilisté se zděšením dupou na brzdu. Jelikož se při pohledu na mou tvář domnívají, že na semaforu naskočila červená.
16.1. 2014 čtvrtek
Guatemalské trhy patří k tomu zajímavějšímu, co lze při výletech po světě spatřit. Mnohobarevné a pestrobarevné oblečení domorodkyň i domorodců činí pro návštěvníka okounění zajímavým. Dámy s vyšívanými mnohovrstevnými kroji a dlouhými sukněmi, na hlavách poskládané pruhy látky. Pánové v kloboucích, vyšívaných kazajkách a krátkých barevných kalhotách, sukních či kombinaci obojího. Žádný skanzen, nýbrž realita dvacátého století. Zároveň není obtížné spatřit tradičně oděné indiány řítící se za řídítky mopedu nebo užívající mobilní telefon.
Hned ráno jsem zavítal na trh v Pana, který jest zhruba kilometr do kopce od jezera. Průměrná výška Guatemalce je něco málo přes metr a půl, ženštiny dorůstají 142cm. Nemá tudíž smysl, abych se snažil být nenápadný. Jsem jak velká bílá koule valící se mezi stánky. A když se tak procházím na tržišti, vidím pomeranče, mandarinky, ananasy a černé hlavy domorodců, vše kdesi dole pode mnou.
“Sakrblé!” zvolal jsem pojednou a zvolal jsem to zvučně. Ve chvíli zvolání jsem se nacházel ve vodorovné poloze zhruba metr nad zemí. Kromě volání jsem ještě třepotal rukama. A to jsem neměl dělat. Když už někdo uklouzne na shnilém ovoci, měl by připažit a dopadnout kultivovaně, bez zbytečných hloupostí. Já však nejen třepotal rukama, nýbrž se při pádu snažil něčeho zoufale zachytit. To se mi i podařilo – lapil jsem prkna s naskládaným ovocem nebohé ženštiny. Prkna ovšem mých sto kilogramů neunesla.
“Jaa´tzajnia, nima kabʼchiyal saqi achij?” zařvala mayská prodavačka jazykem k´iche´ a se zděšením zírala, jak se jí bortí stánek a pracně naskládané ovoce se kutálí na všechny strany. Nikdy jsem netušil, jak může být metrák ovoce neposedný a s jakou vervou soutěží pomeranče a ananasy v tom, co se dokutálí dál.
Pokořen a se zatnutými zuby dobrou půlhodinu lezu pod stoly a plachtami a sbírám rozkutálené ovoce.
Aby zhovadilostem nebyl konec, vypůjčil jsem si bicykl a rozhodl se objet Lago de Atitlán. Bambilionkrát vyjet z vesniček u jezera až vysoko nad něj a zpět, užít si bezmračného nebe a tím pádem tropického slunce a několikrát holení nakopnout kaktusy u cesty, to je vám ale zábava! Nemluvě o tom, že izolepou a drátem vyspravované sedlo není zrovna vrchol pohodlí.
A pro nenapravitelné masochisty, pošahané cyklistické nadšence a příznivce mdlob: výjezd z Panachajelu do Sololy opravdu stojí zato.
Večer se mi chce plakat. Zejména proto, jaký jsem blb.
17.1. 2014 pátek
Po včerejším trapném vystoupení na trhu v Panachajelu a cyklistickém masochismu jsem dnes raději odjel na korbě pick-upu do nedaleké Sololy. Trh v Solole je několik bloků severně od náměstí a za celý den jsem nespatřil ani jednoho bělocha. Všichni jsou zřejmě na vyhlášených trzích v Chichicastenangu, San Franciscu El Alto a jinde. Nejvyšší čas si trh v Solole užít, protože hned u náměstí je již rozestavěno betonové monstrum budoucího nákupního centra. Což je většinou záruka toho, jak desítky a stovky let fungující staré trhy zabalit do sterilní uniformity.
Zpět ze Sololy jdu pěšky a kochám se. Po pravé ruce výhledem na nejbarevnější místo celé Guatemaly, sololský městský hřbitov. Následují výhledy na Atitlán z nově zbudovaných vyhlídek nad San Jorge La Laguna. Klid hřbitova a jezera kontrastuje s děním po levé straně, kde řidiči chicken-busů prokazují, že závodníci F1 jsou jen ubozí amatéři. Podle mne mají pravdu, jelikož pánové Schumacher, Senna či Lauda by jistě nezvládli jezdit se školním autobusem do stoupavých zatáček po dvou kolech.
Odpoledne odjíždím přímým spojem do Quetzaltenanga, druhého největšího guatemalského města. Autobus je poloprázdný, místy dokonce sedíme na dvojsedačce jen ve čtyřech.
“Caldo de marisco! Velká porce pro velkého gringa!” vyvolává majitelka restaurace.
Caldo de marisco je polévka z mořských plodů. Většinou mořských, ne výhradně – škeble, ryby či krabi mohou být i sladkovodní. Opatrně z polévky vyjídám kusy ryb, abych si nebodl do krku kost. Taková kost v krku, to je věru smutná záležitost. Dojídám rybu a následně již pozor nedávám, jelikož jsem netušil, že rybí kost není jediná nebezpečná věc.
“Chrrrr chchchch chrraaaa éééé chúúúú,” chroptím a vypadám jako kdybych se chtěl vyzvracet do talíře. Zapíchl jsem si do krku klepítko z kraba.
Večer ležím na hotelu poněkud znepokojen. Jsem v Guatemale necelý týden a již jsem se stačil spálit, opít, zničit živobytí indiánské trhovkyni, do nohou si zabodnout ostny z kaktusu a do krku klepeto z kraba.
18.1. 2014 sobota
Quetzaltenango neboli Xela je další z guatemalských měst, které je hnusné, nezábavné a plné turistů. Společně s Antiguou se jedná o nejturističtější město celé Guatemaly a dokonce i ligovému fotbalovému utkání mezi těmito dvěmi městy se hanlivě přezdívá Clássico Gringo. Zbytky starého kostela u centrálního parku i kostel nový ničím nezaujmou. Poněkud zajímavější je památník věnovaný hudebnímu skladateli Rafaeli Álvarezovi Ovallovi, protože najít ve Střední Americe monument s jónskými sloupy, to se jen tak nevidí.
Xela je narvaná cestovními agenturami, které nabízejí všechno možné od dvoutýdenních výletů po guatemalských horách přes jízdy na koních až po šplhání na vulkány. Ceny nejsou nikterak přemrštěné, ovšem při představě, že zase někam polezu ve skupině, je mi zle.
“Já být bohatý turista, ty být chytrý indián. Já chtít vidět kopec. Ty jít se mnou, já platit. Potom ty být bohatý indián,” přemlouvám na tržišti domorodce a kupodivu jsem hned na dvacátý pokus uspěl.
“OK, señor, zítra v pět ráno vyrážíme,” po chvíli handrkování o cenu pravil pan průvodce a budoucí zbohatlík. Výlet nad aktivní vulkán Santiaguito mne bude stát náklady na dopravu (přibližně jeden americký dolar) a náklady na služby průvodce (dva americké dolary).
19.1. 2014 neděle
Před pátou hodinou ráno poskakuji před hotelem a čekám na průvodce. Pomocí dvou autobusů dojíždíme stále ještě za tmy do vesničky Llanos del Pinal. Po hodině mírného stoupání svítá a mému tupému zraku se otvírá výhled z úpatí sopky Santa Marta na čtyři vrcholy aktivního vulkánu Santiaguito.
Bum!
“Jééééé!”
Bum!
“Jééééé!”
Erupce jsou vskutku pěkné, pročež dětinsky křepčím a tleskám otylými dlaněmi. Během necelé hodiny jsem si užil dvou větších a jedné menší erupce, přičemž zejména ta v prvních paprscích slunce stála za dva dolary, které jsem za průvodce utratil. Za dva dolary stálo i to, že široko daleko nebyl žádný turista.
Před desátou už sedím v busu do Chichicastenaga, kde si dělám přestávku. Jest neděle, což je den, kdy je nejen v plném proudu zdejší trh, nýbrž i den, kdy je k vidění procesí cofradías. Nuž, pěkné. Ovšem hordy turistů a cvakající fotoaparáty mne brzy vyhánějí pryč.
Za benzinovou pumpou u autobusové zastávky si cpu fotoaparát do batohu.
Prásk! Ještě si pamatuji kovový zvuk nárazu.
Prohlížím si spoustu hvězdiček, které mi poletují kolem hlavy. Když jsem se probral z krátkého bezvědomí, z hlavy mi teče krev a mé kapsy jsou prázdné, taktéž otevřený batoh nevěstí nic dobrého. Kapsy jsou prázdné zejména proto, že jsem přišel o veškeré peníze kromě 70 quetzalů (cca 10 dolarů), kreditní karty a cestovní pas. Jak je vidno, místním domorodcům v žilách stále koluje krev mayských bojovníků. Kromě peněz jsem přišel i o boty, většinu oblečení, většinu objektivů, jeden z fotoaparátů, stativ a dobrou náladu.
Podle plánu odjíždím do Nebaj. Na policejní stanici znuděný policista na psacím stroji sepisuje mé lamentování a já přemýšlím, co dál.
Ubytoval jsem se zdarma v hotelu u náměstí a recepčnímu jsem pravil, že jakmile zítra prodám svá játra, za nocleh zaplatím.
20.1. 2014 pondělí
“No dobrá, nějaké peníze ti pošlu, ale vyčistíš u nás v bytě sifon, umyješ okna a nevypiješ víno jako posledně,” píše mi ze Slovenska slečna Katarína, sedá do vozidla a ze slovenské pobočky Western Union mi do Santa Maria Nebaj posílá bambilión peněz. Na pobočce v Nebaj na konci blátivé cesty čekám ve frontě, dokud si indiáni nevyzvednou peníze a neotisknou prst místo podpisu. Následně se dovídám, že k přijmutí hotovosti se potřebuji prokázat cestovním pasem. Ten mi ovšem včera ukradli a potvrzení o ztrátě od místní policie nestačí. Pročež na indiánku za přepážkou vilně mrkám, slečna se zubí a tmavne (tak se na tmavé kůži projevuje stud). Nu, do formuláře vyplňuji naprosto smyšlené údaje, ovšem o pár minut později si přebírám peníze.
V povznesené náladě se vracím na hotel, bych si peníze ukryl na dvacet tajných míst. Levou ponožkou počínaje (na pravé mám díru) a límcem košile konče. Ovšem na hotelu na mne již čeká policejní eskorta. Z nějakého důvodu je třeba vyplnit hromadu dalších papírů a přepadení kamsi hlásit, čekat na jakási potvrzení a navíc klečet hodinu v koutě na tvrdém hrachu. Jedině, že… ano, jedině, že by señor místo přepadení nahlásil pouhou krádež.
“Na své svědomí prohlašuji, že jsem nebyl přepaden, nýbrž jen z legrace okraden a svými doklady a penězi s radostí přispěl na život chudých venkovanů. A tu hlavu jsem si rozbil při nastupování do autobusu,” vyplňuji poslušně a policisté mne nechávají na pokoji.
Další krok – telefonuji na český konzulát v Ciudad de Guatemala. Na českém konzulátu česky nikdo nemluví, ovšem paní má pěknou angličtinu a dokonce rozumí i mému irskému chrochtání. Emailem zasílám na konzulát všechny možné a úřednicí požadované údaje. Jestli mám úmysl si dále užívat krás Guatemaly a kdy hodlám odletět, mimo jiné.
Další krok – navštěvuji zdejší muzeum, které je tak nezáživné, že si raději dávám šest piv. Činím tak na rozpáleném náměstí před zářivě bílým kostelem. Piji pivo, z kostela vynášejí rakev a zvoník na zvonici ručně rozhoupává dva zvony najednou. Po šesti pivech na guatemalském slunci je to pořádný heavymetal!
21.1. 2014 úterý
Nebaj jest oblíbené startovní místo pro nadšence, kteří běhají po okolních horách a výskavě křičí: “Ach, támhle je prase!”
“Jééé, ta paní okopává ředkvičky!”
“Podívejte se, opravdový kůň!”
“Bambus! Tak vzrušující!”
Výkřiky vypouštějí ze svých bílých úst nejčastěji Američané a Pražáci. My, venkované, nadšeni nikterak nejsme. Gautemalské hory jsou sice pěkné a vesničky plné Mayů, ovšem kromě prasat, koní, bambusu a okopávání ředkviček toho mnoho zajímavého k vidění není. Vyměnit indiánskou stařenu za vyžranou českou venkovanku, nikdo by Guatemalu nehádal.
Dopoledne se motám kolem nebajského vodopádu, u kterého místní založili městskou skládku. Následně se vozím mikrobusy po vesnicích, až dojíždím do městečka Chajul. Ve městě zrovna probíhá trh, pročež zbytek dne trávím okouněním a zíráním. Chajul se mi líbí. Několik zpevněných cest v centru. Jinak jen blátivé uličky, chrochtající vepři, štěkající psi. Vlhký vzduch, hniloba, fazole a kukuřice. Ve vší tě šedi a hnědi svítí červené sukně místních indiánek.
Ubytoval jsem se v hospedaje s tekoucí vodou za pět dolarů. A v comedoru Mary se najedl za dolar.
22.1. 2014 středa
Guatemalci vstávají mnohdy ve tři či čtyři hodiny ráno, v pět počínají jezdit první autobusy a po šesté hodině, s rozedněním, stojí již na ulicích prodavačky s kouřícími hrnci. Na druhou stranu již se setměním vše utichá a v devět večer to vypadá jako při stanném právu.
Doprava je nejživější po ránu, postupem dne utichá. Výjimkou jsou dálkové autobusy (skutečné autobusy, nikoli přestavěné školní autobusy z USA, které jsou jen nástrojem ukájení maniakálních řidičů), které z větších měst jezdí i v průběhu noci a plus mínus načas.
Z Chajulu odjezd ve čtyři ráno, přestup v Nebaj, další přestup v Quiche a v jednu hodinu po poledni již stojím v Ciudad de Guatemala, hlavním městě země. Vozidlem taxislužby odjíždím na český honorární konzulát a nestačím se divit – náhradní cestovní doklad, takzvaný emergency passport, jsem dostal na počkání. Co na tom, že je vypsaný ručně, s několika chybami a inkoust je rozmazán. K dokumentu ještě dostávám průvodní dopis pro guatemalskou imigrační policii a poté již křepčím a jásám, protože zbytek života nestrávím mezi miniaturními guatemalskými indiánkami a zuřivými potomky Mayů, kteří mají v oblibě mlátit návštěvníky do hlavy a krást jim kreditní karty, aby si měli čím mazat máslo na chléb.
Jelikož jsem však bez vlastních peněz a zapůjčené peníze nijak extra utrácet nehodlám, krátký výlet do Střední Ameriky končím a za pár dnů již budu tančit mezi hloupými a veselými Iry a tupými ubrečenými Čechy. To se mám.
23.1. 2014 čtvrtek
Hlavní město Guatemaly je nejen ošklivé, ale i nepřekvapivě nezajímavé a včerejší návštěva tří muzeí na mém názoru nic nezměnila. Pročež jsem již v pět ráno seděl v autobusu do Cobánu a rovnou přestoupil na minibus do Lanquínu, vesnice nedaleko známé podzemní řeky Cahabón v Semuc Champey.
Pár minut chůze od Lanquínu jsou jeskyně. Jak to v zemích třetího světa povětšinou bývá, jeskyně jsou v dezolátním stavu a před jeskyní krom výběrčího vstupného stojí místní hoši a nabízejí turistům svítilny.
Jeskyně u Lanquínu zapadají do tohoto vzoru. Zulámané a kouřem začazené krápníky, nefungující osvětlení. Jistým zpestřením je jen několik mrtvých netopýrů rozšlápnutých na schodech a vrstva netopýřího trusu, na které to báječně klouže.
V hotelu je kromě mě a spousty Američanů i pět Čechů, pročež dělám nenápadného, abych se nemusel družit.
24.1. 2014 pátek
“Dobrý den, kulhavá paní,” zdravím vesničanku u cesty z Lanquínu k Sepuc Champey.
“Dobrý den, otrhaná domorodčata,” zdravím i je.
“Dobrý den, slepý, bezzubý pane s prasetem na vodítku,” častuji pěkným pozdravem i procházejícího pána.
Cesta k Semuc Champey vede kolem bídných políček bídných vesničanů a na první pohled je vidět, že sem civilizace v podobě dostupné lékařské péče ještě nedorazila. Deset kilometrů za vesnicí Lanquín k vápencovému přemostění řeky Cahabón stojí za vycházku, byť je třeba překonat strmý kopec a několik dotěrných psů. Cesta je blátivá z mnoha výmoly a dopravu zajišťují povětšinou pick-upy a menší nákladní auta.
Vstup do Semuc Champey je pro cizince zpoplatněn padesáti quetzaly, čímž se řadí mezi atrakce s nejvyšším vstupným v celé Guatemale.
Río Cahabón je po většinu toku obyčejnou řekou v džungli či tropickém lese, stejně jako spousta jiných řek. U Semuc Champey však prorazila vápencové podloží a zmizela na pár stovek metrů pod zemí. Nad zemí zůstala jen část řeky, která ve vápenci vytvořila jezírka, díry a množství menších vodopádů. V jezírkách omývají svá těla obtloustlí cizinci z Evropy (to jako já), stáda amerických středoškoláků i místní občanstvo. V jezírkách se dá vyvalovat, přelézat či přeskakovat z jednoho do druhého, pod vodou proplouvat do malinkých jeskyní a na několika místech se dá slanit pod povrch k Río Cahabón, která tam hučí a hřmí.
“A teď se dívejte, teď skočím a udělám velkou vlnu,” pravím přihlížejícím indiánkách. Poškrábal jsem se po tučném bachoru a přeskočil z jednoho jezírka do druhého; převýšení přibližně tři metry.
“Pescados!” vydechly udiveně ženštiny. A opravdu, na hladině se objevilo několik omráčených rybek.
Cestu z Semuc Champey zpět do Lanquínu jsem absolvoval na korbě pick-upu. Začalo pršet, z lesa stoupá pára, automobil klouže po mazlavé cestě a já se smýkám na korbě v lepivé směsi hlíny a rzi z nejrůznějších nákladů. Vystupuji mokrý a zablácený, zkrátka jako prase. A je mi dobře. Náramně dobře.
25.1. 2014 sobota
Vesnička Lanquín se stále více a více mění v centrum batůžkářů. Levné ubytování, bary s houpacími sítěmi, jednoduché restaurace a všudypřítomná nabídka na nejrůznější více či méně adrenalinové vyžití. Nejvyšší čas doupě opustit a vydat se – ano, do doupěte ještě turističtějšího, do pitoreskního Flores, jinak též brány k návštěvě proslulého Tikalu, guatemalské atrakce číslo jedna.
Cesta s několika přestupy, povětšinou neplánovanými, zabrala téměř celý den.
“Suvenýýýýýr!”
“Tikááááál!”
“Hotééééél!”
Roním slzy, jelikož mé nejčernější představy se naplnily. Flores sice zrovna není lunapark, ovšem vzhledem k miniaturnosti městečka je koncentrace otravných nabízečů vskutku nepříjemná.
Odmyslím-li si pokřiky domorodců vnucujících mi trenýrky s potiskem “I love Flores”, jest místo samo o sobě oázou klidu, harmonie a komárů.
26.1. 2014 neděle
Město Flores leží na stejnojmenném ostrůvku na jezeře Lago de Petén Itzá a přes most je spojeno s pevninou a městem Santa Elena. Zatímco Santa Elena se nijak neliší od ostatních malých guatemalských měst, Flores je se svými úzkými uličkami, malými restauracemi a loďkami poněkud unikátní. Jelikož na dlouhodobější pobyty zde díky absenci pláží a pozvracených diskoték nalákat hosty nelze, slouží třicetitisícové město jako základna pro nejrůznější aktivity. Cestovky nabízejí výlety k mnoha nedalekým mayským ruinám, z Flores se jezdí do Belize a z nedaleké Santa Eleny vzlétají vrtulníky ke stále populárnějšímu výletu k El Mirador, stále zčásti neprobádanému městu v džungli na severu.
Po vydatné snídani, druh snídani a neméně vydatné třetí snídani lezu do loděk jednoho z převozníků, kteří za pět peněz pendlují z ostrova ke břehu k vesnici San Miguel. U vsi je rozhledna s pěkným výletem na jezero, naprosto nezajímavé ruiny Tayazal a malá pláž El Chechenal.
“Buřt! Nechte mě jít a koupím vám věnec buřtů!” slibuji. Stojí po kolena ve vodě, na pláži El Chechenal mám věci a kolem nich ulehlo pět ne zrovna přátelsky vyhlížejících psů. Jakmile učiním krk ke břehu, psi se postaví a počnou výhrůžně vrčet. Plynou minuty, mnoho minut, hodina, dvě hodiny. Vskutku interesantně trávené odpoledne. Opět jsem se ujistil v názoru, že pes je nejlepším přítelem jen v případě, že je nabodnutý na grilovací tyči.
27.1. 2014 pondělí
Ve dvě hodiny v noci vyjíždím směr Tikal. U nejznámějších guatemalských ruin jsem krátce před svítáním a mohu se tak kochat. Kochám se zejména naprostou absencí ostatních výletníků, všemožnými zvuky ozývajícími se z lesa a páry tukanů, kteří mi co pár minut přelétají nad hlavou. Ostatně – kromě mayských ruin je Tikal známý jako místo k pozorování ptáků, kterých se zde vyskytuje zhruba tři sta druhů a není mi známo, že by se některý z nich nedal jíst.
V Tikalu samotném je možno se škrábat na pyramidy, promenádovat se náměstími či lézt do nejrůznějších děr. I když je město vysekáno z džungle jen zčásti, skýtá mnoho kilometrů nenáročného chození, lezení a zírání. Mayové se usadili na místě zhruba 700 let před Kristem, ovšem i přes stálou znalost místa domorodci a několik písemných zpráv od španělských misionářů zůstal Tikal veřejnosti neznámý až do poloviny 19. století, kdy sem byla vládou vyslána expedice. Následovaly zástupy archeologů následovaných zástupy turistů.
Zvláště Velké náměstí a Chrámy IV a V jsou oku lahodícími stavbami a z Chrámu IV jest zvláště za svítání a soumraku pěkný pohled na Chrámy I, II a III, trčícími nad masu vegetace.
Při bloudění mezi jednotlivými stavbami je všude nemálo stél, vřeštících opic, tichých lišek a s přibývajícím časem i hýkajících turistů. Turisty nemám rád a opice se nevejdou do běžného hrnce, pročež jsem zanechal Tikal Tikalem, vsedl do mikrobusu a odjel zpět do Flores. A večerním autobusem do Guatemala City. Autobus měl sklápěcí sedadla, klimatizaci a řidič neprojevoval maniakální pohyby při točení volantem a dupání na pedály. Pryč jsou milé chicken busy guatemalského venkova, vracím se do lepkavé šedi civilizační nudy, ze které jak pestrobarevné majáky radosti ční alespoň v obchodech čínské polévky. Na něco je třeba se těšit, že.
28.1. 2014 úterý
“Fujtajxl! Pobliózní! Zbourat a přestavět!” volám na všechny strany, zatímco korzuji hlavním městem Guatemaly.
Guatemala City je prostě hnusné město. Sice jsem si našel i drobné radosti, jako například comedory u Parque Central, kde nabízejí calda (vývary) nejrůznějších druhů, ovšem to mou náročnou duši hýčkanou kulturními zážitky (čínské polévky a zápasy MMA) uspokojit nemůže. Odběhl jsem si tedy alespoň k Mapa en Relieve nedaleko Parque Central. Vedle budov obsahujících fotografie z historie města se nachází pod širým nebem plastická mapa Guatemaly, zhotovená ve dvou měřítcích. 1:10000 jest horizontální měřítko, zatímco 1:2000 vertikální. Pročež celý model vypadá místy jak preparovaná kůže gigantického ježka. Reliéf byl zhotoven roku 1962 na základě měření pánů Francisca Vela a Clauida Urrutia, kteří si sami zhotovili theodolit a na oslu ho vozili po celé zemi.
Večer jsem se dostavil na letiště a počal se dožadovat odletu do Madridu. Dostavilo se několik komplikací. Například ta, že z Guatemala City do Madridu nic nelétá (byť z Madridu do Guatemala City ano). Je nutno to vzít přes Salvador. A nastala chvíle, od které jsem po několik dnů nepřestal děkovat honorární konzulce, která mi napsala průvodní dopis popisující, že jsem tlustý trouba, který se nechal přepadnout a ukrást si všechny doklady. Zatímco na můj ručně vypsaný cestovní průkaz (náhrada cestovního pasu) zírali celníci ve všech zemích jak na dětské omalovánky a reagovali smíchem, dopis se stal dokumentem, díky kterému jsem opustil Guatemalu, dostal se do Salvadoru, opustil Salvador, vnikl skrze Madrid do Evropské Unie a poté do Irska, i když na irské emigračce španělsky evidentně nikdo nerozuměl.
“Cože jsi zpět tak brzy?” táže se má irská spolubydlící.
“Tož tak, nepříjemná zkušenost s domorodci,” odvětil jsem a zahanbeně hleděl do země.
“Chachachá! Přepadení? Určitě i znásilnění, že! Kolik tekutých vzorků DNA si přinášíš v zadku?” rozpustile pravila spolubydlící a já raději odešel.