22.2. 2019 pátek
Ležím si tak k večeru ve svém českém venkovském bytě spokojeně na zádech a libuji si, že mám lednici plnou jídla a pití, pročež nemusím nikam chodit a nehrozí tak střetnutí s lidmi. S lidmi se totiž střetávám nerad. Zvláště nerad se potkávám s příslušníky kmene Čechů. Tak totiž, zvláště v Česku, nemohu předstírat, že nerozumím a jsem tak často verbálně nucen komunikovat, ba někdy dokonce cítím i tlak na to, abych se družil! Fuj! V zahraničí bývá situace poněkud lepší, jelikož jsem jedinec tupý a nikdy jsem se cizím jazykům nenaučil. Na výzvy ke komunikaci či družení tak stačí jen nasadit (či si ponechat) výraz dementní a a výzvy padnou k zemi se stejnou rychlostí a razancí, jako kdysi můj kolega při srdečním záchvatu.
Najednou mi zvoní telefon.
“Rychle přileť, všechno je tady tááák levné!” nadšeně huláká do telefonu můj známý, Íránec pan Omid, spolumajitel hostelu v Teheránu.
“Cožeto? Pročžeto? Proč bych měl letět do Íránu?” podivuji se.
“Budu konkrétní – za pět peněz tady koupíš pytel čínských polívek!”
Počal jsem slintat a v představách si již maluji, jak jsem kdesi v Teheránu, vnadné Peršanky mi vařící vodou zalévají jednu čínskou polévku za druhou a já na ně nadšeně volám: “Ještě tu s kuřecí příchutí! A ještě tu krevetovou!” Poté jsem přestal snít a počal se pídit po informaci, jak v pátek večer co nejrychleji získat íránská víza a jak co nejlépe odletět do Teheránu. Jelikož jsem v Íránu nebyl už dobrých 10 let, očekával jsem kdysi běžné obstrukce, papírování a návštěvy ambasády. Ovšem v současnosti jde víza vyřídit přes internet a nebo je koupit rovnou po přistání na letišti v Teheránu. Povzbuzen příjemným zjištěním, představou levných čínských polévek a se zhruba dvěmi týdny volna jsem si zakoupil letenku a sbalil trenýrky, triko i pantofle. Pořádná expedice si totiž žádá pořádně přípravy.
23.2. 2019 sobota
Vlakem v šest ráno vyjíždím vlakem z jihočeské vesnice do Prahy, následuje hodinový let do Frankfurtu a necelých 5 hodin letu do Teheránu. Po krátkém a veskrze příjemném pohovoru s imigračním úředníkem již držím povolení vstoupit do země. Do cestovního pasu navíc nedostávám žádné razítko, což je pěkné zjištění zejména kvůli cestám do USA a ušetřené drahocenné místo v pase se taktéž vždy hodí. Oficiální směnný kurz jest téměř 50 tisíc riálů za jeden evropský peníz, ovšem kurz reálný je kolem 160 tisíc. Vzhledem k současnému stavu jest íránská ekonomika pod těžkou palbou sakcemi, což je ovšem finančně nesmírně výhodné pro návštěvníky. Írán je momentálně levný. Velice levný. Za 50 kilometrovou jízdu taxíkem z letiště jsem zaplatil 3 dolary, o půlnoci jsem si nacpal břich pozdní večeří o třech chodech za 2 dolary. Ubytoval jsem se v hostelu Tehran Heritage za za 5 peněz.
24.2. 2019 neděle
Tehran Heritage Hostel jest nejen pro batůžkáře místem, které ve městě momentálně nemá moc rovnocenné konkurence. Nejde jen o umístění v centru Teheránu nedaleko stanice metra či výběr pokojů od dormitory přes jurty až po místnost zrenovovanou ze starého podzemního zásobníku vody. Jde o přehršel informací a pomoci se dostane výletníkovi na všemožných frontách, na čemž mají lví podíl provozovatelé pan Omid a pan Ali. Pokud se oba zrovna v Íránu nestarají o hladký chod hostelu a nevybírají vhodný personál, sami s batohem cestují po světě, přičemž se momentálně blíží ke stovce navštívených zemí. S panem Omidem a panem Alim jsem se potkal v Etiopii v domě paní Zubejdy, později jsme spolu například krmili hyeny a o pár dnů později jsem potkal oba výtečníky, když se na tržišti v Hargeyse pokoušeli od překupníků koupit somalilandské cestovní pasy. O službách hostelu Tehran Heritage se po mém příletu přesvědčili například i turisté ze Singapuru, kteří dnes přiletěli jen se singapurskými dolary, bez eur či dolarů amerických a na letišti si tak samozřejmě nebyli schopni zakoupit nejen víza, ale dokonce ani čínskou polévku! V hostelu však nelenili a na letiště poslali řidiče s dolary na víza i dvěma kelímky čínských polévek. Nekecám. Výjimečně.
Teheránský Velký bazar. Mužové prodávají ořechy, luštěniny, sušené ovoce, koření i nakládanou zeleninu.
Blíží se Nouruz, svátek, který Peršané slaví minimálně na první pohled jako Evropané – zuřivým nakupováním. Tento 3000 let starý svátek jarní rovnodennosti mimo jiné způsobí každý rok i to, že cestovat po Íránu je opravdová výzva. Spousta obchodů je zavřena, jízdenky vyprodané, hotely plné a ceny oproti zbytku roku výrazně vyšší. Motám se ulicemi Teheránu, kochám se židovskými obchody se starožitnostmi, na ulicích chlemtám litry čerstvého džusu z granátových jablek. Lezu do ulic kolem Grand Bazaru i na tržiště samotné. Pro zajímavost – samo slovo bazar pochází z perštiny a při pohledu kolem sebe se tomu ani moc nedivím. Jelikož je Grand Bazar bez pevných hranic, nelze určit, kde začíná, kde končí, ovšem jest převeliký. Nikoli perský skanzen, žádné létající koberce či pánové u vodních dýmek s turbany na hlavě. Velký trh v Teheránu je na hony vzdálen například poněkud sterilnímu a turistickém Grand Bazaru v tureckém Istanbulu. Zde jest trh bez turistů, jest plný průmyslového zboží, od toaletního papíru po řetězy, od plastových lahví po elektromotory, od tun zlata v obchodech zlatníků po ořechy, čaje a koření obchodníků na okrajích tržiště, od stohů pestrobarevných podprsenek po samolepky z amerických komiksů. Minimálně stejně zábavné jako pozorovat řízený chaos na Velkém trhu jest pozorovat některou z velkých křižovatek v centru Teheránu v době dopravní špičky. Zatímco automobily jakž takž udržují společný směr jízdy, tisíce motocyklů nikoli. Anarchie, která se liší od uhlazených armád motocyklistů a plynulé jízdy v jihovýchodní Asii. V Teheránu jest oblíbenou kratochvílí jezdit plnou rychlostí do protisměru, na poslední chvíli strhnout řízení mezi protijedoucí auta, prudce brzdit a na pár volných metrech se naopak snažit zrychlit na maximum. Na teheránských silnicích platí zákon silnějšího, což v praxi znamená, že chodec se stává lovnou zvěří. Vyznačené přechody pro chodce rozhodně neslouží chodcům. V podstatě jen označují místo se zvýšenou koncentrací sražených osob. Vzhledem k současným cenám jaksi pro návštěvníka nemá smysl používat veřejnou dopravu, i když hlavně kvůli dopravním zácpám je využití rozsáhlé sítě metra v průběhu dne poměrně dobrý nápad. Ovšem jelikož jsem líný, jezdím po městě výhradně taxíkem. Ostatně – nejdražší jízdné za zhruba půlhodinu jízdy bylo 90 tisíc riálů, přičemž za dolar je možno dostat riálů 160 tisíc. Odpoledne mi personál hotelu pomohl spoustou informací s plánováním celého výletu. Jelikož mám pouhopouhých 12 dnů, rozhodl jsem se vypadnout z velkoměst a flákat se po vesnicích a městečkách mezi Esfahanem a Yazdem, možná i kolem Kermanu.
Velký bazar v Teheránu jest směsí historie a globalizace, kde na sebe naráží ženštiny zahalené od hlavy až k patě a výrostci s bizarně nagelovanými vlasy, mužové oděni v nejlevnější a nejpříšernější oděvy z Číny či Vietnamu, prodavači růženců, zlata, plyšových medvědů i sexuálních pomůcek.
25.2. 2019 pondělí
Odjíždím na čistý a přehledně zorganizovaný Jižní terminál a zakupuji jízdenku do Esfahanu. Za 2 dolary. Autobus připomíná slušnější business třídu u renomovaných leteckých společností. Jen 3 sedadla v řadě, od sedačky přede mnou mě dělí více téměř metr a půl prostoru. Internet i osobní televize funguje, topení hřeje, ale nepálí. Po šesti hodinách vystupuji v Esfahanu a potřebuji se dostat do 130km vzdáleného města Varzaneh. Ano, mohl bych si vzít taxi, přejet na další autobusové nádraží a do Varzaneh jet autobusem. Což by mě vyšlo na dva dolary. Místo toho podstupuji lítou bitvu s taxikáři.
“Deset dolarů!” vypálil první řidič nabídku. Tím mne dokonale zaskočil, jelikož jsem za 130km cestu čekal přece jen vyšší cenu. Vzpamatoval jsem se však rychle a nasadil rozhořčený výraz.
“Copak vypadám jak bambilionář? Kdybych byl bambilionář, tak si zaplatím plastickou operaci a nestojím tady se svým ošklivým obličejem!”
“To je pravda. Tak sedm dolarů,” pravil pan taxikář.
Jest mi trapné dohadovat se o podobně nízkých částkách, leč z principu pravím: “Pět dolarů. Je to jen stotřicet kilometrů a sice se budete vracet zpět domů již za tmy, ale aspoň si prohlédnete hvězdy na krásném perském nebi!”
“Oukej, tak pět dolarů,” pokrčil řidič rameny a jeli jsme.
Se setměním přijíždím do městečka Varzaneh a ubytovávám se v penzionu Negaar. Čistý, pěkně zrekonstruovaný dům v centru. Na nádvoří kašna a palmy, pokoje s klenutými stropy. Paráda veliká. Stejně jako v celém Íránu, i zde se devalvace měny projevuje pro návštěvníky pozitivně. Devět dolarů za pokoj, který stál ještě loni dvoj i trojnásobek. Zlatý hřeb večera přichází v podobě dovedností ženštiny Mama Fatimy. Domácí kuchyně je domácí kuchyně. A když je to navíc kuchyně perská a jídlem jest kašk-bademdžan a k tomu jehněčí s omáčkou z granátových jablek, mé chuťové buňky se zmítají ve slastných orgasmech.
Poušť nedaleko Varzaneh. Pouště mám rád.
26.2. 2019 úterý
Včera večer jsem si na dnešek domluvil s majitelem penzionu, několika jazyky hovořícím panem Muhammadem, výlet po okolí Varzaneh. Pan Muhammad jest zcestovalý, jazykově i jinak vzdělaný, sečtělý a perských dějin a reálií znalý. Pročež je možné získat mnoho informací a výlety panem Muhammadem organizované jsou nadmíru interesantní. Vyjíždíme dobré dvě hodiny před východem slunce. Důvod jest značně neinvenční – na východ slunce si chci počkat mimo město. Volba padla na jednu z karavensaraj. Údajně se jedná o jednu z nejautentičtějších karavansaraj v Íránu, dosud nepřebudovanou na hotel a zároveň nesrovnanou se zemí působením času. Jak známo, karavensaraj jest orientální hostinec, sloužící poutníkům a obchodníkům podél největších obchodních tras, včetně proslulé Hedvábné stezky. Karavany se do těchto míst uchylovaly na noc, mužové sdíleli novinky, staré příběhy, vši i nemoci. Velbloudi dostali nažrat a karavensaraje sloužily i jako ochrana karavan proti nájezdům loupeživých tlup.
Kopule na střeše karavansaraje jsou klenuté stropy jednotlivých místností.
Do karavansaraje Khargushi nedaleko Varzaneh přijíždíme ještě za tmy, pročež mě čeká nádhera přenádherná, jakou svítání v poušti téměř vždy bývá. Jest zima vlezlá jak Jehovisté u dveří, ovšem já se usmívám. Pročež se mne pan průvodce ptá, jestli jsem v pořádku a zda-li mi náhodou nepřeskočilo. Usmívám se ještě více a pravím: “Ach!”
Karavansaraj Khargushi, neboli Králičí hrad, jest jednou z těch, které nechal postavit slavný Abbás I. Veliký, pátý šáh dynastie Safíovců. Kromě toho, že víceméně z ničeho dokázal pan Abbás I. vybudovat říši konkurující Osmanskému impériu či Říši Velkých Mogulů, nechal postavit ve své říši 999 karavansarají. Údajně. Samozřejmě jsem se pídil po tom, proč jich nebylo rovnou 1000. Legenda praví, že Abbás I. chtěl počtem zbudovaných karavansarají ohromit všechny sousedy i všechny své tchýně (naneštěstí pro něj více manželek znamená i více tchýní) a když se řekne “devět set devadesát devět karavansarají”, zní to lépe, než jen krátké “tisíc”.
“Ke snídani máme zmrzlé olivy,” pravil pan průvodce, když jsme si na střeše karavansaraje rozložili rohož.
“Ech, něco jiného by nebylo?” táži se, jelikož je mi příšerná zima, všechno je namrzlé a pokryté ledovou krustou.
“Ještě máme zmrzlé placky.”
“Ehm.”
“Taky zmrzlou okurku, zmrzlé rajče a zmrzlý sýr.”
“A pro osvěžení bych mohl cucat rampouchy, že ano,” dodal jsem s milým sarkasmem.
A potom se na horizontu objevilo slunce a svítání bylo neskutečně rudé, tak rudé, jak jindy nebývají ani západy. Během chvíle zmizela námraza z oliv, okurky, placek, rajčete i sýru a tak jsem seděl na střeše starodávné karavansaraje, s nadšením se kochal pouští, sluncem a barbarsky si cpal svůj svůj velký bílý evropský pupek.
Holubník ve Varzaneh. Tento jest bez holubů, ale na dveřích byl telefonní kontakt na kohosi, kdo má klíče od branky a tak je možno holubník navštívit. Nevyzkoušel jsem, jelikož všude po Íránu je možno vlézt do mnoha opuštěných holubníků zdarma.
Poté jsme jezdili po poušti a zastavili se u vulkánu s pěknými výhledy po okolí, zajeli jsme k polovyschlým mokřadům a také se zastavili u několika gigantických holubníků, kabootarkhaneh. Holubníky u Varzaneh mají na výšku i několik desítek metrů a vizuálně vypadají spíše jako osamocené věže středověkého hradu. Holubi byli ještě poměrně nedávno nejen důležitou součástí jídelníčku, ale jejich trus se díky vysokému obsahu dusíku používal jako cenné hnojivo, zejména na pole s melouny a okurkami. Trus se používal i na činění kůží. A v dobách dávných se z holubího trusu získával i střelný prach. Pročež, s trochou fantazie, mohla válečná historka vyprávěná za dlouhých zimních večerů chemických procesů neznalého válečníka vypadat třeba takto:
“A potom jsem s Abdulahem sedl na velblouda, tasil šavli a vyjel sobě dobýt slávu. Jenže přiletěla dělová koule a Abdulah byl bez hlavy! Cítil jsem jen zápach holubího trusu! Abdulahovi ustřelili hlavu hovnem!”
Nejstarší “opevněné” holubníky pocházejí pravděpodobně z Horního Egypta, ovšem došlo k jejich rozšíření po celém světě, Evropu nevyjímaje. Dle mého názoru se však nejpěknější nacházejí právě v Íránu a zvláště v provincii Esfahan. Šesti i více patrové věže, příklad krásné a přitom účelné architektury. V dnešní době chemických hnojiv jsou až na naprosté vyjímky všechny holubníky prázdné, chátrají a vzhledem ke stavebnímu materiálu, ze kterého jsou zhotoveny, rychle mizí. Výjimkou jsou ty, ze kterých se stala turistická atrakce – tyto holubníky jsou opraveny, udržovány a často je možno se podívat do jejich vnitřních prostor.
Menší, jen třípatrový holubník ve vesnici nedaleko Varzaneh. Pohled zespodu do veže, ve které jsou otvory, kterými se holubi vraceli ze svých výprav po okolí. Na svých výpravách nemilosrdně kálí na všechno a na všechny, jak už to holubové dělávají.
Nedaleko Varzaneh je i sopečný kopec, na který lezou všichni návštěvníci a ze kterého je pěkný sopečno-pouštní výhled na okolní krajinu a také na vizuálně poněkud nezajímavé mokřady Gavkhooni. Daleko zajímavější jest výlet k solným pláním. Jakési miniprovedení světoznámých bolivijských solných plání u Uyuni se od latinoamerických liší zejména tím, že jsou stále pilně využívány, sůl je těžena a v těžkých, solí rozežraných nákladních vozech pravidelně odvážena.
Pokud někdo navštívil bolivijské Uyuni, zřejmě znuděně zívne. Za krátkou návštěvu solné pláně u Varzaneh ale stojí.
Odpoledne se vracím na jídlo zpět do Varzaneh, přičemž se zastavuji u pana Haj Ibrahima.
“Tahééééj vole, lalala, tahéééj voléééé, lalala,” pěje pan Haj Ibrahim. Píseň nemá zrovna ambice stát se legendou pop music nebo folklórním skvostem. Pění písně má úplně jiný účel. Pan Haj Ibrahim totiž zprovoznil prastarý zavlažovací systém.
“Tahéééj vole, lalala, tahéééj voléééé, lalala!”
A vůl táhne. Zavlažovací systém starý přibližně 600 let spočívá v tom, že ve vykopaném obezděném příkopu kráčí nahoru a dolů vůl, respektive býk. Býk jde pár metrů dolů, otočí se a kráčí zase nahoru. Na horním konci příkopu jest rumpál a studna. Provaz je uvázán k býkovi a ten tak ze studny vytahuje a zase do ní spouští velký vak. Vak se ve studni naplní vodou a nahoře vyleje do koryta, které se dělí na další koryta a ty mizí v polích. Během šestihodinové směny tak býk zavlaží až 1500 čtverečních metrů jinak vyprahlé půdy. Zvláštností celého systému je ovšem to, že býk reaguje jen na zpěv svého pána. Na jeden popěvek se rozejde dolů, na jiný zase nahoru. Na zpěv jiných lidí nereaguje vůbec, případně se stává agresivním a svými rohy hodlá opovážlivci provést krvavou a bolestivou inspekci vnitřností. Vycvičit býka trvá až několik měsíců a používá se k tomu druh zvaný zdejšími Íránci zaboli, podle města Zabol v jihovýchodním Íránu.
“Tahéééj vole, lalala, tahéééj vole!
Pan Haj Ibrahim zpívá a zavlažuje si tak okurky za domem.
Odpoledne, večer a část noci trávím v poušti. Poskakuji po dunách, padám, válím sudy a směji se. Khara poušť ležící blízko Varzaneh je rozlohou malá, pouhopouhých 170 čtverečních kilometrů, ovšem duny vysoké přes 60 metrů (podle některých pramenů až 100m) jsou krásné, v turistické sezóně jen s pár návštěvníky, nyní liduprázdné. A jak už to na téměř archetypálních pouštích bývá, ta největší krása přichází v noci. Poušť Khara není výjimkou – nebe bez mraků, pročež jest zima. Ovšem všude kolem je světlo, to hvězdy projednou vyhrály nad světelným smogem měst a mléčná dráha je opravdu mléčná.
Poušť Khara. Vzhledem ke vzdálenosti od Varzaneh ideální místo k večernímu pikniku.
27.2. 2019 středa
Jest mi opět poněkud zima. Taková zima, že při ranním volání k modlitbám pan muezzin drkotal zuby a kdybych rozuměl persky, zajisté bych se dozvěděl, jak nadává na nevytopenou mešitu. Původně jsem chtěl za svítání odjet k citadele v Ghoortan, bych si vychutnal svítání a hřejivé paprsky. Ovšem paprsky se nekonají, jest pod mrakem a perští motocyklisté mají namrzlé kníry. Do Ghoortanu tedy odjíždím později, východ slunce jsem oželel.
“Hlíno hlíno hlíno! Stavební to materiále přepěkný, znám tvé zrádné vlastnosti!” volám poučeně před starým městem Ghoortan, konkrétně před starou citadelou, postavenou téměř výhradně z hlíny. Pýchou starého Ghoortanu jest zajisté pěkná stará citadela, která se ovšem stejně jako spousta dalších staveb v Íránu ztrácí pod nánosy času, hliněné stěny se rozpadají a chodit po propadajících se střechách je tak trochu adrenalinový zážitek. V citadele žijí poslední čtyři rodiny a nevypadá to, že by ještě někdy nějaké přibyly.
Stará citadela v Ghoortanu. Jak dokazují zabedněné dveře na petlice, motocyklista či zahrádka u domu, několik posledních rodin citadelu stále obývá.
Před polednem odjíždím do Yazdu, města mého oblíbeného. Jelikož mám v plánu navštívit po cestě několik míst, z toho jedno ležící mimo trasu autobusů, domlouvám si na cestu soukromé vozidlo. Deset hodin cesty a zhruba tři stovky kilometrů za deset dolarů. Po cestě se zastavuji ve městě Meybod. A město příjemně překvapilo. Až podivně neturistické vzhledem k tomu, co může nabídnout. Hrad Naryn (též Narin) je sice zrovna rekonstruován, pročež nemůžu lézt po cimbuří a házet dolů na lidi shnilé pomeranče, ovšem i tak to není stavba, která by mě uchvátila, byť se jedná o městu dominující, kdysi až pětipatrovou stavbu.
Zbytky hradu Naryn ve městě Meybod.
Někteří badatelé a nemálo senzacemi se ukájejících občanů světa věří, že Naryn jest Bílým hradem z Firdausího Knihy králů. Podstatně pěknější než hrad samotný jsou výhledy z hradeb a věže na hliněné domy starého města. Žádný skanzen, nýbrž tak nějak přirozený střed města, na který se nekompromisně napojuje ohyzdná nová zástavba. Hrad Naryn je zhruba 2000 let starý a zajímavé je, že byl již vybaven vodovodním systémem. Ke zbudování těchto rozvodů vody byla užita malta sarooj, v íránské architektuře hojně používána pro stavby zadržující vodu. Mimo citadely je ve městě nemálo opravených skvostů, od starých obytných domů přes gigantické holubníky perského stylu až po stavby, které kdysi několik měsíců, až do žhavého léta, uchovávaly drahocenný led, přičemž k chlazení byl použit geniálně jednoduchý princip řízeného průvanu za pomoci věží lapajících vítr.
400 let stará lednička ve městě Meybod. Jedna ze dvou, které byly v Meybodu zrestaurovány.
V době zimy a za mnrazů mrazů se vše naplnilo ledem. Celá stavba jest zcela zastřešena kupolí. Na vrchlu kopule jest jedna cihla, která byla na místo vrácena až poté, co se zásobník na led naplnil. Tím byl zajištěn odvod zbytkového tepla. Zároveň je v dolní části instalována výpust na vodu z tajícího ledu, takže led nebyl případnou kazící se odtávající vodou infikován. Výkřik moderní techniky, zručnosti a důmyslnosti.
Z Meybodu odjíždím s panem řidičem do městečka Kharanak. Milovníci bludišť zde budou hopsat radostí, nadšeně poskakovat a halasit. Dokud se nerozpadne, bude staré město místem, kde je možno celé hodiny prolézat všemožné chodby, uličky, přelézat zborcené zdi a skrze okna lézt z místnosti do místnosti a z domu do domu. Ze střech je navíc líbezný pohled na okolní hory, zelená pole u řeky, starý most či chcíplou kočku na cimbuří.
Staré město Kharanak, jen velice zlehka zrekonstruované ruiny.
“Ach, Kharanaku, jak milý umíš být na návštěvníky. Jak s radostí otvíráš svou náruč!” pravil jsem na jedné ze střech a mával na všechny strany. A skutečně, Kharanak otevřel svou náruč. Bez varování se pode mnou propadla střecha a já se zřítil dolů. Nyní již vím, že stovky let stará konstrukce uplácaná ze směsi bláta a slámy není určena k tomu, aby po ní poskakoval obézní jedinec. Mám roztržené kalhoty, roztržené trenýrky, odřenou řiť a rozbitý polarizační filtr. To jsem to tedy vymňoukl. Do Yazdu (Jazdu) přijíždím po setmění a ubytovávám se v příjemném penzionu Sunny Land. Na terase restaurace hned vedle mešity Jameh si dávám jehněčí steak, horké mléko s datlovou příchutí a šafránový čaj. Vše za dva dolary. Yazd se od mé poslední návštěvy před deseti lety změnil. Historické centrum je plné hotelů, na každém domě svítí neonové nápisy a naprostá většina obchůdků kolem mešity Jameh nebo u náměstí Amir Chakhmaq se svou známou mešitou Dahouk připomíná více či méně luxusní galerie a ateliéry. Ovšem proč se mi v Yazdu líbí, to netuším, jelikož Yazd je tak turistický, že Václavské náměstí ve městě Praha v zemi Čechů je oproti Yazdu destinací, kde se i ranní vánek cítí puštěně.
Okolní krajina jen podtrhuje krásu Kharanaku. Mimo sezónu je zde navíc poskrovnu turistů, letos se mi poštěstilo nepotkat ani jediného.
28.2. 2019 čtvrtek
Staré město Yazdu jest místo, kde je možno trávit dlouhé hodiny. Což jsem i učinil. Samozřejmě jsem netrávil čas metáním kotrmelců, nezpíval jsem budovatelské písně, ani perské ženštiny neplácal po zadku. Od snídaně až do soumraku jsem bloudil křivolakými uličkami, arkádami, pod bambilionem můstků klenoucích se mezi domy. Ve Starém městě je možno i zalézt do podzemí, nejrůznějších muzeí a v opravených domech obdivovati se kanátům, cisternám či podzemnímu mlýnu. Jakmile si návštěvník dopřeje dostatek výparů hnijící vody, jelikož spousta kanátů je již nefunkčních, může lézt na střechy mnoha restaurací a kaváren, užívat si úpalu a kochat se výhledem na yazdské střechy. Ó, střechy yazdské, to je přehlídka krásných lapačů větru, lapačů malých i velkých, úzkých i širokých, vysokých i zakrslých. Lapače větru patří k Yazdu stejně jako vodka k Rusovi, malárie k Africe či smrad k bolavé noze. Khan Bazaar je umístěn strategicky blízko komplexu Amir Chakhmaq, takže jím proudí nejen místní, ale i návštěvníci z celého Íránu, zejména z Teheránu. Yazdští řemeslníci se nenechávají zahanbit a zejména měditepci jsou vytížení tak, že jako jedni z mála pracují i přes poledne. Tepou a tepou a Khan Bazaar i krámky se suvenýry po celém Yazdu jen svítí barvou mědi. Nádoby a nádobky, příbory, hrnce, pánve, konvice, talíře, šperky a dekorace na všechny možné příležitosti, práce téměř kovářská i filigránská.
Měditepec jazdský. Nikoli turistická atrakce, byť nemálo návstěvníků Jazdu na řemeslníky zírá s otevřenými ústy a i zelení mužíci z vesmíru by pravděpodobně budili méně rozruchu.
“Jedinče otylý, chop se palice a tuž své kypré tělo,” pohrdavě mi praví pán s knírem, v legračních vyšívaných kalhotách a opásaný širokým koženým páskem s dvojitým probíjením. “Pche, takovéhle hračky v Evropě používají ženštiny na válení těsta,” nedávám se zahanbit a chápu se palice. Načež jsem se praštil do levé lopatky, vykloubil si obě zápěstí, ramena zablokoval v naprosto nepravděpodobné poloze a když jsem se zaúpěním palici pustil, udeřila mne do kolene a cestou k zemi se bolestivě potkala s palcem na noze. Ležím na podlaze v zurkhanech, v domě síly. Ležím uprostřed ringu, kolem mne se smějí mocní íránští mužové, mávají palicemi a chrastí řetězy. Snažím se nahodit výraz “vše pod kontrolou”, ovšem nedaří se mi to, kroutím se a nemohu hýbat rukama. Sakrble. Zavítal jsem totiž do klubu Saheb A Zaman Zurkhanech, kde se mladí hoši, mladíci, mužové i kmeti věnují prastarému Varzesh-e Pahlavani, sportu hrdinů. Za povzbuzování muže s bubnem a zvonky činí nejrůznější gymnastické pohyby a posléze cvičí s dřevěnými palicemi zvanými mil a tyčemi s řetězy. Palice připomínají vepřovou kýtu (no dobrá, připomínají spíše kužely, ale taková kýta je zajisté chutnější) různých velikostí a hmotností, kovové náčiní sestává z plátu kovu, na jehož koncích je přichycen řetěz a na něm navlečeny kovové kroužky. Zatímco do Evropy dorazily nejrůznější verze funkčního posilování relativně nedávno, zde černobílé fotografie a kresby kolem ringu vypovídají o předlouhé tradici. A vyprávět by mohly i bambiliony generací, jelikož tento sport pochází z dob předislámských, některé zdroje datují cvičení do doby před 2500 lety. Zpět na hotel se ploužím v bolestech, dobitý, rozbitý a pokořen. “Je na čase vystříhati se obžerství a máváním palicemi vyšlechtit svou mysl i tělesnou schránku,” pravím sám sobě. Jenže před hotelem jsem potkal restauraci a pro dnešní večer jsem se vyšlechtil půl kilem jehněčího.
V kalhotách více tradičních, tričkách méně tradičních, všeho věku a se zápalem nevšedním. Cvičenci prastarého sportu hrdinů na pravidelném odpoledním cvičení jsou pečlivě sledování rodinnými příslušníky i návštěvníky v zurkhanech, domě síly.
1.3. 2019 pátek
Z penzionu vybíhám v osm ráno, abych v devět vlezl do autobusu do Kermanu. Cesta má trvat něco přes čtyři hodiny, takže bych měl mít ještě celé odpoledne na výlet do Rayenu podívat se na tamní citadel. Večer bych si mohl zajet k zahradám Fath Abad, kde je pěkné jezírko. V jezírku jsou jistě žáby, které bych mohl nafukovat brčkem a pouštět po proudu v nedalekém potoce. Plány mi však zhatila série nedobrých událostí. Tak především jsem zapomněl na to, že jest pátek, tudíž den volna. A autobus do Kermanu nejede v devět, ale v jedenáct. Pročež jsem dvě hodiny tvrdnul na novém yazdském autobusovém nádraží, které je úplně mimo město, zhruba 8 kilometrů jízdy taxíkem. Když už jsem v jedenáct vlezl do autobusu, pan řidič zjistil, že autobus jest rozbitý. Vyjeli jsme v jednu hodinu po poledni. Po dvaceti minutách jízdy ovšem pan řidič zastavil na odpočívadle. Půl hodiny pauza. Po další hodině jízdy pro změnu zastavujeme na benzínce. Řidič si nevzrušeně povídá s obsluhou, popíjí čaj a pasažéři spokojeně pokuřují v benzínových výparech. Po cestě ještě musím přetrpět další dvě pauzy a do Kermanu přijíždíme v osm hodin večer. Celý den úplně v…. zkrátka v oněch temných oblastech lidského těla, kam zavítá maximálně prst při vyšetření prostaty.
Jazdský lapač větru. Lapače větrů jsou k vidění po celém Íránu, ale v Jazdu se staly jedním ze symbolů města. Lapače přepěkné, častokráte stále funkční.
2.3. 2019 sobota
“Jsem jedinec dobrých charakterových vlastností. V zimě například sypu ptáčkům. Takže na jaře jsou pěkně baculatí a můžu si uvařit například vývar ze sýkorek. A protože mívám dobré charakterové vlastnosti i v zahraničí, otevřu svůj brzdný měšec a nechám vydělat prostému občanovi íránskému,” řečním ráno na hotelové recepci.
A vskutku, jako správný bambilionář rozhazuji peníze a objednal jsem si řidiče i s pěkným žlutým automobilem. Vyjíždím v osm ráno, návrat v osm večer. Protože pana řidiče čeká dvanáctihodinová směna a několik stovek najetých kilometrů, rozhodl jsem se být štědrý a zaplatil celých deset dolarů. To jest téměř dolar na hodinu, takový jsem kabrňák, lidumil a velký filantrop! Odjíždíme do města Mahan, které je od Kermanu vzdáleno necelých 40 kilometrů. Do Mahanu dobrovolně již nikdy nepojedu. Dvě největší atrakce jsou hnusné a nudné. Svatyně Shah Nimatullah Wali jest poutním místem, kde je v mešitě za zahradou hrobka sufijského učence a básníka Shaha Nimatullaha. Zábava žádná, zahrada zanedbaná, mešita nudná a kolem hrobky žádné ženštiny netančí kankán. Ještě hůře dopadla návštěva zahrad Shahzadeh. Údajně nejhezčí zahrady celého Íránu možná na jaře vypadají aspoň trochu k světu, ale zvlášť teď na konci zimy to rozhodně není něco, kvůli čemu by měl někdo do Mahanu jezdit. Uprostřed polopouště za městem je za zdí pár stromů, zoufale neinspirující malé kaskády a pár domků sloužících jako restaurace a prodejny suvenýrů. Nyní, na přelomu února a března, jsou všechny krámky zavřené, potok je špinavý a kalný, po areálu se povalují odpadky a stavební materiál.
Hrad ve městě Rayen. Zasněžené hory dodávají na konci zimy (a v zimě obzvláště) vizuálně monochromatickému hradu úplně jinou barevnou dimenzi.
Odjíždím z Mahanu do dalšího městečka, tentokrát do neturistického Rayenu. Město samotné jest sice navštěvováno, ale všichni rovnou míří ke šperku Rayenu a širého okolí, k citadele na kraji města. Pevnost je částečně zrekonstruovaná, ovšem kromě centra jde spíše o zakonzerované ruiny. Pěkné, ba i přepěkné. Jest před turistickou sezónou, kdy citadelu zaplní Íránci z celé země, pročež využívám možnosti a pobíhám, šplhám, lezu po čtyřech, soukám se skrze polozasypaná schodiště na hradby a užívám si pohledů na kompaktní citadelu se zasněženými horami v pozadí. Rayenská citadela sice není stavba, která by patřila mezi nejužší špičku stavební invence a zručnosti lidské rasy, ale za návštěvu rozhodně stojí. Z Rayenu míříme dál na východ a po zhruba sto kilometrech se objevuje město Bam. Už při příjezdu desítky ukazatelů, plastik a dalších erupcí nápaditosti zdejších umělců ukazují jedním směrem – ke slavné citadele bamské, k Arg-e Bam. Pevnost přes 2000 let stará, staroslavná, slavná a starobylá. Jedná ze stavbu, která si plně zasloužila svou proslulost. Úmyslně píši v minulém čase.
Pohled z hradu na ruiny Arg-e Bam, citadely bamské.
Jelikož zemětřesení v prosinci roku 2003 způsobilo něco, z čeho se nejen citadela, ale celé město nikdy nevzpamatuje a přinejmenším hluboké jizvy v paměti zůstanou. Mohutný hrad, vysoké hradby, rozlehlé stáje, domy v podhradí, mešity i tržiště, vše onoho prosincového dne v podstatě zmizelo a zůstaly jen obrovské hromady suti z vepřovic. A ve městě zničeném ze 70% přes 26 tisíc mrtvých, téměř polovina obyvatel města. Bylo po páté hodině ráno, dlouho před rozedněním a město spalo. Tisíce lidí zemřely rozdrceny sutinami, další bamští umrzli, protože teploty v zimě klesají pod bod mrazu. Být zavalený po zemětřesení a zemřít na umrznutí, to je tedy lahůdka, to už bych se snad raději i nechal kousnout zuřivým hadem. Kromě mrtvých bylo ve městě přibližně 30 tisíc zraněných. Následujícího roku po zemětřesení byla citadela prohlášena světovým dědictvím UNESCO a rovnou zařazena na seznam světového dědictví v ohrožení. Popravdě řečeno – světovým dědictvím tak byla tehdy prohlášena hromada hlíny obklopena desítkami tisíc mrtvých. Téměř vzápětí začaly rekonstrukce, takže v současné době je centrální část citadely téměř hotová. Ovšem – vše je jaksi uhlazené, spousty uliček zavřených napevno instalovanými kovovými zátarasy, mnoho dveří a průchodů zazděno. Navíc momentálně Írán řeší poněkud jiné problémy, pročež rekonstrukce výrazně zpomalila, jak mi později v Kermanu tvrdili íránští a japonští studenti archeologie. Samozřejmě jsem využil toho, že je mimo turistickou sezónu a také faktu, že navzdory postupující rekonstrukci Bam po zemětřesení ještě nebyl přidán do programů cestovních kanceláří, které Íránci obecně s chutí a zhusta využívají. Pročež jsem lezl přes mnohá zábradlí a podíval se tak do míst, kam mají momentálně přístup jen dělníci. Což se v současné době týká i nejvyšších částí hradu, odkud jsou náramné výhledy. Pan vrátný na mne chvíli zíral, poté jen zakroutil hlavou a nechal mne být. “Jůůů!” volám z věže na liduprázdnou citadelu.
Hrad v citadele města Bam, po zemětřesení z větší části již zrekonstruovaný.
3.3. 2019 neděle
Každý návštěvník Íránu samozřejmě vládne alespoň základními údaji o zoroastrismu, nejstarším monoteistickém náboženství lidstva. Zoroastriáni totiž k Perské říši a Íránu neodmyslitelně patří. Zaroastriánství bylo oficiálním náboženstvím Perské říše a jak dokazují některé filologické rozbory dávných textů, jde o náboženství zhruba 4000 let staré. V té době dokonce ještě neexistovaly ani čínské polévky. Pominu-li současný stav náboženství a tenčící se počet vyznavačů, jedním z nejviditelnějších připomínek dávných i relativně nedávných dob jsou zaroanstriánské Věže ticha nebo též Věže mrtvých. Tyto stavby, či spíše jejich ruiny, jsou rozesety po celém Íránu, většinou v dosahu měst. Jelikož zaroastriáni uctívali čtyři živly – vodu, zemí, vzduch a oheň – své mrtvé nepohřbívali do země ani nespalovali. Jako správní hippies a vzdělaní ekologové věděli, že země ani vzduch se nemá znečišťovat. Proto zesnulé odváželi do Věží ticha, kde je nechali sežrat dravou i nedravou zvěří. Každý takový pohřeb tak byl krmením supů, kojotů či mravenců. Tyto praktiky ustaly teprve v 70. letech 20. století, po zákazech z údajných hygienických důvodů.
Dakhma neboli Věž ticha, taktéž Věž mrtvých, u Kermanu. Ve zdi jest pěkně vidět okénko, ze kterého jsem vypadl. Také je pod oknem pěkně vidět skála, po které jsem se skutálel.
Zatímco například Věže ticha u Yazdu jsou turistům všeobecně známé a zhusta navštěvované, věže u Kermanu jsou téměř opuštěné, jen občas sem zajede pár Íránců na piknik, případně několik málo zahraničních výletníků. Brzy ráno jsou Věže ticha u Kermanu pěkně nasvícení vycházejícím sluncem, okolní kopce dodávají místu nadočekávání příjemnou atmosféru. Pročež lezu do obou částí stavby připomínající spíše horskou pevnost, šlapu po střepech rozbité keramiky a po lidských kostech, od malých úlomků dlouhých kostí až po kusy lebek a čelisti. Pln nadšení jsem se soukal do a ven z kruhové věže okny, jelikož jiný přístup tam není. Místo užaslého výkřiku “Jééé!” však užasle křičím “Jauvajs!”, jelikož jsem z okna vypadl a zřítil se ze skály dolů. Potlučený a pokořený se šourám zpět k autu, ždímám košili nasáklou krví a postupně odjíždím zpět do Kermanu. Podařilo se mi vrazit do loketního kloubu úlomek jakéhosi dřeva. A dost to bolelo, což je sice informace nepodstatná, ale zajisté to potěší každého čtenáře. Lezu po odvozu do města do první nemocnice, jelikož pan řidič usoudil, že to bude rychlejší, než-li nakupovat šití v lékárně a poté se na hotelu svěřit do rukou kuchařce či uklizečce. Rozseklý loket si nechávám sešít a obvázat a rovnou vyhazuji košili i pár triček, jelikož vypadají jak řeznická zástěra. Vypadnout z Věže mrtvých se mi ještě nikdy předtím nepodařilo, avšak pýchou se zrovna nedmu. Poté již pílím k hotelu, kde na mne čeká pan řidič ze včerejšího výletu a jedeme do pouště Dasht-e Lut, označovanou často jen jako Lut, případně Kaluts. Poušť je na seznamu Světové dědictví UNESCO, patří mezi nejteplejší místa na zemi a je….. nádherná. Pro pouště mám slabost, jelikož se tam většinou nevyskytuje moc lidí a kde nejsou lidi, tam je dobře.
Dopravní špička v poušti Lut.
Z Kermanu jedeme do pitoreskní vesnice Shafiabad, kde přesedám do pickupu obutého do pneumatik vhodných pro zdolávání písečných dun a pokračujeme do pouště. Využívám končící zimy a možnosti bez problémů jezdit po poušti i přes poledne. V létě teploty dosahují značně vysokých hodnot a to tedy zrovna pro návštěvníky moc příjemné není. Krása nesmírná se jako ve všech pouštích dostavuje zejména odpoledne, k večeru a vrcholí západem slunce.
Poušť Lut je 25. největší pouští světa, rozkládá se na 52 tisících kilometrech čtverečních. Poměrně unikátní je pro extrémně vysoké teploty, které pravidelně dosahují k 70 stupňům pana Celsia. Díky měřením získaným ze satelitního systému MODIS umístěným v letech 2002-2010 bylo opakovaně potvrzeno, že lutská náhorní plošina Gandom Beryan je nejteplejším místem zemského povrchu (nikoli vzduchu) a naměřena byla teplota přesahující 70 stupnňů. Lut jest nesmírně krásná díky svým typickým skalním útvarům nazývaným písečně hrady a zejména díky tomu se poušť stala prvním přírodním výtvorem Íránu zařazenou v seznamu přírodního dědictví UNESCO.
Poušť Lut a její písečné hrady.
Vertikální diverzita Lutu jest unikátní, každých pár set metrů je možno vyjet na vysoké vyhlídky a následně se propadnout do dun pod skalami. Písečnými “hrady” jest Lut proslulý, ovšem zejména v jihovýchodní části jsou i duny vysoké až 300 metrů. Poušť Lut však není jen písek a kamení. V poušti Lut je možno najít solné pláně, pozůstatky starých hradů, starých karavensarají, v noci pozorovat gekony i pouštní lišky. Po Lutu se má chodit bez bot, pročež bosý a s infantilně nadšeným výrazem na své staré tváři kulhám po poušti, lezu na vyhlídky a kochám se krásou nesmírnou. Do Kermanu přijíždím až před půlnocí. Jsem obalem hlínou a pískem z pouště a po ranním úrazu i celý od krve. Kráčím recepcí hotelu, trousím písek, kape ze mě krev a jsem spokojený. Jen uklízečka na mne hledí s nelibostí a pronáší perská slova, kterým je lepší nerozumět.
Toulání se v poušti Lut jest nesmírně příjemná zábava. Pokud je tedy k dispozici vhodný automobil a vhodný pouštěznalý průvodce.
4.3. 2019 pondělí
Jak se ukázalo, učinit si z města Kerman základnu pro výlety do okolí je výborný nápad. V dojezdové vzdálenosti jest spousta pěkných míst a z města lze podnikat spousty jednodenních výletů. Ideální pro návštěvníka, kterému se nedostává času, aby například týden plival olivové pecky z hradeb Bamu či Rayenu, týden stavěl pískové bábovičky v poušti Lut či alespoň po dobu celého týdne padal z okna zaroastriánských věží ticha.
Mimo výletů do okolí není Kerman až tak zajímavý z pohledu běžného turisty, avšak jinak se jedná o veskrze autentické íránské město, na hony vzdálené turistickými hordami obleženému Yazdu či Esfahanu.
Kerman se svým zhruba milionem obyvatel jest desáté největší íránské město. Ekonomicky žije město ze dvou naprosto rozdílných komodit – důl Sarchashmech je (údajně) druhý největší důl na světě těžící měděnou rudu. Komoditou druhou jsou pistáciové oříšky – provincie Kerman je největším (údajně) producentem těchto laskomin na světě.
Grand Bazaar, Kerman Brzy ráno jest na tržišti klid a prázdno.
Ač není Kerman obvyklým cílem turistů, i přímo ve městě se nachází nemálo zajímavostí a míst hodných navštívení. Tradiční městské lázně jsou částečně zrekonstruovány a jak už to v orientálních lázních bývá, skýtají možnost uniknout velkoměstu a pro Evropana jest zajisté interesantní i atmosféra. Snad bych jen podotkl, že jsem byl v lázních za atrakci, jelikož se mi podařilo třikrát uklouznout už při cestě z převlékárny a navíc jsem byl jediný, kdo se nepyšnil mohutným knírem. Pěkná je v Kermanu, byť poněkud oprýskaná, mešita Jameh, dle íránských zvyklostí krášlena modrými obklady. V Kermanu je i velká a stará mešita Malek, zbudovaná v 11. století. Kuriozitou je první zaroastriánské antropologické muzeum na světě, byť si myslím, že potenciál zůstal – zatím – poněkud nenaplněn. A samozřejmě je všude po městě rozeseto několik desítek více či méně zajímavých mešit a hrobek.
Pan řemeslník na Velkém trhu ve městě Kerman. Řemesla jsou v Íránu stále zhusta vykonávána postaru, dokonce i ve velkých městech. Navíc řemeslníci běžně pracují na tržištích či ve svých krámcích na očích kolemjdoucích, pročež je možno kochati se pohledem na dovednosti děděné z generace na generaci.
Kerman má, nepřekvapivě, i svůj starý velký trh, zhusta zvaný jednoduše Grand bazaar. Labyrint uliček se kříží pod architektonicky líbezně vypadajícími kopulemi, loubí jest vysoké, k bazaru přiléhají dvory a rekontruovaná karavensaraj a za zdmi a branami tržiště pokračuje desítkami stánků rozložených po krajích ulic pro pěší. Turistů naprosté minimum, ovšem ruch vpravdě staroorientální. Jednotlivé části tržiště jsou často pojmenovány po panovnících, za jejichž vlády vznikly. Jednotlivé obchůdky jsou provozovány nejen prodejci, ale i řemeslníky a zatímco některé stánky jsou od pohledu nové, jiné se pyšní tím, že se v nich čile obchodovalo již před 1500 lety.
Odrostlejší jedincové se nedožadují kapesného jako v Evropě, nýbrž se věnují sebevzdělávání a práci.
V podvečer již pílím na autobusové nádraží, jelikož se mi času nedostává a mám v úmyslu opustit město a zavítat na venkov.
“Esfahak!” volám na autobusovém nádraží v Kermanu. Nádraží leží daleko za městem a zejména jakési nádvoří obklopené kancelářemi dopravních společností je až podivně krásné – bazén, fontánky, upravené stromy a keře.
“Esfahan!” volá na mě asi bambilion prodejců jízdenek.
“Esfahak!” volám opět já.
“Esfahan!” volá už jen půl bambilionu prodejců.
“Esfahak!” volám znovu.
“Esfahan?” ptá se opatrně jeden z těch, kteří ještě vytrvali.
“Ne Esfahan, ale Esfahak!” artikuluji přepečlivě. Nehodlám totiž jet do notoricky známého velkoměsta Esfahanu, nýbrž do vesničky Esfahaku.
Rozhostilo se ticho. Nejenže do Esfahaku nic nejede, ale nikdo ani netuší, kde Esfahak je. Pročež nelením a telefonuji do Teheránu svému známému panu Omidovi, který mi návštěvu Esfahaku doporučil. O pár minut později již mám jasno. Jasno v tom, že nikomu nic jasné není a nejméně jasné je to, jak a kdy se do Esfahaku dostanu. Zakupuji tedy alespoň jízdenku kamsi na sever. Autobus projíždí skrze městečko Deyhook, odkud bych se snad do Esfahaku nějak dostal.
Ehm.
Místo v šest hodin vyjíždí autobus v devět.
V deset jest první hodinová pauza.
Již po půlnoci zastavujeme u policejní kontroly nedaleko Deyhooku. Následuje mávání rukama, poskakování střídavě na levé i pravé noze, mávání nohama a poskakování po rukou. Má perština jest na úrovni eskymáckého nemluvněte. Na stejné úrovni je i čeština či angličtina íránských policistů. Nicméně vystupuji z autobusu. Třeba dostanu čínskou polévku, že ano.
Autobusové nádraží ve městě Kerman. Cestování po Íránu je vesměs příjemná zkušenost.
5.3. 2019 úterý
Asi ve tři hodiny ráno došla policistům trpělivost. Mně pro změnu došlo, že v tento čas se odsud těžko někam dostanu. Naštěstí se nacházím v Íránu a ne někde v Evropě, lidé jsou tu méně špatní, pročež mám o nocleh postaráno. Jeden z policistů mě odvezl k sobě domů. Dostal jsem k dispozici prázdnou místnost, koberec, deku a naftová kamna, jelikož je zima.
Po rozednění se pan policista dostavil ze služby, probudil paní manželku a paní manželka mi zhotovila chutnou snídani. Načež jsem si byl nucen prohlédnout si přibližně 56441634351 fotografií z rodinného alba a vypít přibližně 3215665 kalíšků čaje.
Jakmile se vzduch trochu ohřál a perské slunce počalo nejen vypalovat sítnici v mých očích, nýbrž i trochu hřát, odvezl mne pan policista za městečko. Počal jsem stopovat a úspěch se dostavil již s prvním automobilem. To znamená zhruba po hodině čekání. Pan řidič mne odvezl až k hledané vesnici, která leží hned u silnice směrem na město Tabas.
Ač to na první pohled nevypadá, vesnice Esfahak se probouzí k novému životu. Životu turistickému.
“Ó, Esfahaku sličný!” volám uprostřed polí. Tetelím se radostí, kterak jsem unikl městům a ocitl se zde, ve vesnici čarokrásné.
Esfahak má jen pár stovek obyvatel, přičemž se téměř všichni živí zemědělstvím. Kromě pár výjimek, kterýmiž jsou kuchař a číšník ve zdejší restauraci. Jde o jednu z vesnic, kterou se rozhodli v Íránu opravit, vyčistit a učinit z ní místo vhodné k rekreaci, kam se budou sjíždět íránští občané z celé země. Na turisty ze zahranicí totiž Írán pohlíží stále s jistou nedůvěrou, naopak Íránci mají cestování v krvi a díky ne zrovna velkým šancím užít si dovolenou v zahraničí čile a s nadšením poznávají svou krásnou zemi.
Esfahak, abych byl přesný, není jen obyčejnou vesnicí, nýbrž oázou v poušti Tabas. Opravená vesnice byla v podstatě zničena při zemětřesení v roce 1978, ovšem díky materiálu, ze kterého byla postavena, byla obnova, či spíše rekonstrukce, relativně snadná. Esfahak je totiž vesnice hliněná. V současnosti tak na první pohled místo vypadá jako nehostinné ruiny. V turistické sezóně do vesnice přijížději nejen íránští turisté, ale i vesničané z okolí. Vesničané prodávají turistům datle, šafrán, ručně tkané koberce a turisté jsou spokojeni. Dokonce dochází k hromadnému hulákání a bezuzdnému poskakování, což se nazývá pění lidových písní a lidové tance.
Voda je do oázy přiváděna z pramene vzdáleného od Esfahaku několik kilometrů.
Pročež je Esfahak místy až překvapivě zelený.
Některé ze starých domů jsou dokonce opraveny tak, že návštěvníkům lačným vesnického života nabízí tradiční ubytování. Tradiční ubytování znamená horko ve dne, zimu v noci, štěnice v posteli a ráno neohleduplné vřískání drůbeže a ještě neohleduplnější hýkání oslů.
Nyní ovšem turistická sezóna není, ve starém Esfahaku jsem naprosto sám. Jen po pár hodinách proběhla vesničkou skupinka zahalených ženštin.
Za vesnicí svítí svěží palmy a za nimi zdobí horizont ostrohřbeté pouštní hory.
Dá se říci, že jsem přijel do Esfahaku v pravý čas. Nejen mimo turistickou sezónu, ale hlavně v době, kdy rekonstrukce již značně pokročila, vesnička jest pěkná, ale ještě se z ní nestala turistická atrakce.
V prázdné restauraci u silnice do sebe liji čaj a pojídám íránské laskominy. Do zhruba 40 kilometrů vzdáleného města Tabas přijíždím autostopem, kdy jsem vystřídal 3 automobily, vždy mi zastavil hned první, na který jsem mávnul. Nabízené peníze každý z řidičů rezolutně odmítl, zato si se mnou každý vyfotil tolik selfíček, že by se i čínský turista podivil.
Po setmění již lezu do prázdného autobusu – směr Teherán.
Vesnice Esfahak – hliněné domky, palmy a hory
6.3. 2019 středa
Po 12 hodinách jízdy vystupuji v Teheránu. Odjíždím do svého oblíbeného hostelu Tehran Heritage, načež trapně sexisticky pochválím veliké oči a ještě větší poprsí recepční M., která se u toho vždy hezky chichotá a naschvál zadržuje v plicích vzduch, pročež se prsí.
Po zbytek dne bloumám po ulicích, dopřávám si čerstvých šťáv vymačkávaných z ovoce na nárožích a snažím se přežít všecní den ve velkoměstech. Velkoměsta nemám rád, jelikož velkoměsta se vyznačují hlavně tím, že je v nich spousta lidí. A nikdo normální přece lidi nemůže mít rád. To dá zdravý rozum, že.
Oblíbenou zábavou v každém větším íránském městě je nejen pro mě pozorování silničního provozu. Podle znalců je v tomto bezkonkurenční město Kermán. Tam se bojí jezdit i řidiči z Teheránu řka, že nechat se ve zlomku vteřiny přejet sedmi automobily, patnácti motocykly, dvaceti bicykly, buldozerem a slepým vozíčkářem patří v Kermanu k tradičním zábavám.
Pán na tržišti ve městě Kerman.
Zatímco v Asii jest zajisté ve městech vyšší počet motocyklistů a v poslední době i automobilů, doprava se valí jako řeka v deltě, bez větších excesů, bez tsunami, bez peřejí a zrádných vírů. Írán? Provoz je zásadně neplynulý, až mám občas pocit, že se místní řidiči pokouší na střídačku testovat plyn a brzdy i na rovných a prázdných úsecích. Pokud tříproudá silnice už náhodou nedostačuje pro šest proudů automobilů, krajní vozidla využijí chodníků, pročež je vidět nezřídka chodce, kterak se šplhají na hromosvody a okapy, aby jim vozidla nepřejela pantofle. Ovšem tou pravou třešničkou na dortu jsou v íránských městech motocyklisté. Ti totiž nejenže nerozlišují vozovku od chodníky, ale běžně jezdí po obrubnících a po schodech, bežně jezdí v protisměru a evidetně jim nikdo neřekl sladké tajemství, že se dá jezdit v mezeře mezi automobily (samozřejmě, že v protisměru) i rychlostí pod 90 kilometrů v hodině. Navíc většina motocyklistů neustále převáží jakési bedny, tyče, trubky a koše, slepice i kůzlata, kanystry s vodou, lopaty, krumpáče i kladiva na rozbíjení atomů, stohy toaletního papíru, případně ženštiny ze své rozvětvené rodiny. Takový kníratý íránský hustokrutý motocyklista sedící na nádrži a za ním tři ženštiny s vlajícími čádory, to jest věru občas akční podívaná.
Zvláštní kategorií bývají náctiletí, kteří se jízdou v plném provozu baví. Náctiletí sice nepřevážejí sem a tam nejrůznější zboží a členy rodiny, zato s oblibou zdobí sebe, své motocykly a pohybují se způsobem nanejvýš chuligánským.
A hle, zleva se ozývá kvičení nízkoobjemových motorů a po chodníku se chuligánsky po zadním kole řítí Sněhurka a za ní sedm trpaslíků!
Kovář, nožíř, brusič, opravář bicyklů, výrobce nářadí, řezbář, kuřák a abstinent. Starý pán z městečka Varzaneh, u kterého jsem strávil několik hodin v družném mlčení, pozorováním zručností mnohých.
7.3. 2019 čtvrtek
V jednu ráno odjíždím na letiště neuvěřitelně čoudícím a smrdícím prastarým sovětským Žigulem, ve čtyři odlétám do Istanbulu a odpoledne do Prahy. Autobus z letiště na nádraží, vlak ke mně na vesnici a večer jsem si na balkóně zapálil mix strkoffské marihuany a tabáku z Jordánska. Řekl bych, že za dnešek nikdo na celém světě nezlikvidoval tolik kyslíku, jako já. Má uhlíková stopa opět směle konkuruje Velké příkopové propadlině i Mariánskému příkopu.
Kolegyně M., militantní ekoteroristka, by mi zase řekla, že jsem nedobrý ohavník. A jako obvykle by měla pravdu.
Naprostou většinu dne jest poušť Lut šedá. Pár minut před západem slunce se na chvíli zahalí do barev teplých.
8.3. 2019 pátek
Sedím ve svém českém bytě a smutně hledím z okna na to, kterak se Strkoff kolem mě rozrůstá. Popíjím íránský čaj se šafránem a cucám íránské cukrové homolky, taktéž se šafránem, byť sladké nesnáším. Asi nějaká nostalgie žaludečních šťáv (tento nesmírně vědecký termín zajisté ocení budoucí generace gastroenterologů). Jídlo je totiž v Íránu nejen dobré, ale zejména nesmírně rozmanité. A vůbec – Írán jest jedna z mála zemí, u které jsem tak úplně neprošvihl vhodnou dobu k návštěvě. Írán ještě stále není zahlcen čínskými turisty a jinou špínou, ba není ani zahlcen špínou evropskou. Alespoň ne nikterak masivně. Důvodem je samozřejmě režím, který v Íránu panuje. Z režimu nejsou zrovna nadšeni sami Íránci, respektive velká část z nich, z íránského režimu nejsou nadšeny ani všemožné lidskoprávní organizace a jiné obskurní spolky šířící po světě evropský či dokonce severoamerický názor na práva jedince. Pro výletníka jako jsem já je však Írán zemí zaslíbenou.
Ač v Íránu samozřejmě existuje přehršel dekadentních zábavních center, nákupních komplexů a podobných semenišť neřesti, stále je téměř v každém městě trh pod otevřeným nebem, kde je možno spatřiti scénky dohadování se o ceně, roznášky zboží na hlavách či trakařích, kde je možno užít si pachu shnilého ovoce a kde návštěvníkovi přes nohu občas přeběhne roztomilá krysa. Obrázek jest z jednoho z kermánských tržišť.
Historie se z asbtraktního tajemna mění na zcela hmatatelnou, o tisícileté nádhery návštěvník zakopává na každém kroku. V Íránu je možno kochat se přemnoha pouštěmi i rajskými zahradami, klouzat se po sněhu i po písečných dunách, máchat si otylá chodidla v chladivých kanátech či si je vyhřívati v orientálních lázních, kochat se pohledem na delfíny, lezce či karety u ostrova Kešm nebo cucat čaje na některé z mnoha střešních teras v lesích lapačů větru. Kochání se Íránem je přitom možno provozovati s naprosto dostatečně fungující turistickou infrastrukturou v zádech – letecká, železniční i autobusová doprava je nadmíru dostačující. Hotely a nejrůznější malé penziony jsou rozesety po celé zemi. Jídlo je možné získati nejen v restauracích, ale kdekoli na ulici, případně na pozvání u domorodců. Ostatně, což je jedna z největších výhod současného Íránu, domorodci ještě stále nejsou turisty unaveni a otráveni. Nečastují je pohoršujícími výrazy, nevrhají po nich nepěkné pohledy, třaskaviny ani mrtvá domácí zvířata. Naopak – výletník jest pro Íránce, zvláště na venkově, objektem zájmu a výletníkovi se dostává veškeré péče, přitom bez násilného vnucování.
Cítím ve svých starých, zlámaných a rozpadajících se kostech, že se kvapem blíží doba, kdy současný íránský režim padne. A bude nahrazen řežimem čínským, americkým, ruským a zejména režimem ne zcela zvládnutého chaosu. Pročež doufám, že se do té doby stihnu do Íránu ještě několikráte podívati.
Nedaleko Kermanu, cestou k Bamu.