Indonésie – Jáva, Sulawesi a úprk přes Malajsii do Thajska, 2003

245

31.11. 2003 neděle
Našel jsem ještě jedny trenýrky, tudíž jsem do batohu přibalil i je. Večer prchám na letiště, jelikož nemám v úmyslu zmeškat letadlo.
Odlétám do Frankfurtu s ČSA. Z Frankfurtu do Singapuru s Lufthansou a její sbírkou nejhnusnějších letušek světa. Průměrného věku zhruba padesáti let.

1.12. 2003 pondělí
V Singapuru jsem způsobil menší fó pá, když jsem, nemaje peníze na drahé nápoje, okusil vodu z fontánky v letištní hale.
Celou cestu ze Singapuru do Jakarty jsem škemral od letušek jeden džus za druhým a skryt za sklopeným sedadlem jsem džusy přeléval do plastikové lahve. Když je to zadarmo, že ano. Kromě toho jsem ukořistil spoustu osvěžujících ubrousků.

Z letiště jsem odjel místním busem Damri do centra a naběhl na vlakové nádraží.
„Jednu jízdenku na vlak do Surabayi, prosím.“
„Nemáme.“
„Cože?“
„Nemáme, až na zítřek.“
„Aha, tak na zítřek.“
„Za 200 000 rupií nebo za 220 000?“
„Ehm… něco do třiceti tisíc nemáte?“
„Do třiceti tisíc vám seženeme taxíka do hotelu.“

Zakoupil jsem tedy příšerně drahý lístek na vlak a odešel do ulice Jaksa, která je známá tím, že je špinavá, plná turistů a je tam levné ubytování. Jalan Jaksa je od vlakového nádraží Gambir vzdálená 10 minut chůze, takže je vcelku zbytečné brát si taxíka. Ulice je přecpaná hotely, hostely a penziony všemožných úrovní a cenových relací. Mezi hotely je spousta cestovních agentur, pojízdné stoly s jídlem, restaurace, děvky a podobně.
Za 30000 rupií jsem obdržel špinavý pokoj v hostelu Djody s čistým švábem a nefunkční sprchou. Recepční mluvil anglicky, takže pohoda.

2.12. 2003 úterý
Vsedl jsem do autobusu, který plní funkci městské hromadné dopravy a vydal se hledat starý přístav Sunda Kelapa. Sunda Kelapa je starý jakartský přístav plný buginských škunerů. Kolem skvostné slumy.V Sunda Kelapa jsem pomocí pádu do koše s rybami pobavil místní domorodce, kteří mě oplátkou za komický pád a za zcela nekomických 10000 rupií vozili mezi loděmi, čehož jsem využil k tomu, abych díky suchozemské neohrabanosti svrhnul do vody můj batoh.
Následně jsem vtrhnul do námořního muzea, kde jsem si vyhádal studentskou slevu a ušetřil tak zhruba korunu padesát. V muzeu nebyl vůbec nikdo, pročež jde o muzeum vskutku skvostné. jde o starý holandský sklad, obrovskou budovu s dřevěnými trámy a popravdě řečeno… je to jedna z věcí, které opravdu stojí za shlédnutí. Exponátů je spousta… od sbírky mušlí přes vycpané ryby, modely i skutečné kusy domorodých lodí až po přehlídku uniforem a historii indonéského námořnictva.
Večer odjíždím vlakem na východ. Odjezd v 17.00 a předpokládaný cíl zítra v 7.00.
Na nádraží mě posílali z jednoho nástupiště na druhé – dispečer v budce měl jaksi odlišný názor od železničářů na nástupišti, ale nakonec jsem vlezl do správného vlaku.

3.12. 2003 středa
Indonéské železnice mají zřejmě poradce z Českých drah, tudíž má vlak 4 hodiny zpoždění.
Utírám si poslintané rameno, které mi takto ve spánku mém i jeho ozdobil spolucestující z vlaku. Cesta byla v pohodě, číšníci roznášejí jídla na objednávku, v televizi hrají jakousi romantickou příšernost a klimatizace spíše mrazí než chladí.
Z klidného malého nádraží Gubeng v Surabaya odjíždím do kanceláře Pelni, což je společnost, která si postavila veliké lodi a vozí lidi sem a tam.
Zakupuji lístek na ostrov Sulawesi, do města Makassar. Je potřeba sebou hodit, jelikož loď vyjíždí za hodinu. Hodinu jsem využil k tomu, abych si dal polévku s polosyrovou nasekanou vepřovou kůží a rýží. Následně jsem pálivě zjistil, že kečup a pálivé koření se servírují ve stejně vypadajících lahvích. 
Odjel jsem do přístavu (cesta v ceně jízdenky od kanceláře společnosti Pelni), kde je spousta lidí, veliká loď a pán s obrovským pytlem, který se zasekl ve dveřích. Vysvobození mu přinesl až voják, který pytel rázně rozřízl, z pytle se vysypala trička s nápisy „I love USA“ a „Osama bin Ladin“ a my mohli pokračovat v nástupu na loď. Fasuji na páté palubě místo pod dírou na klimatizaci. Již po několika minutách zjišťuji, že kromě studeného vzduchu se z otvoru každou chvíli vyřítí i středně velcí švábi.

4.12. 2003 čtvrtek
V Makassaru přistáváme v 14.00, což celkem prezentuje necelých 24 hodin plavby ze Surabaye. Společně s pytlem jablek, pytlem rýže, pytlem kukuřice, několika duriany a Indonésanem Jojo sedám do bema alias pete-pete a odjíždím na autobusové nádraží, odkud hodlám pokračovat z pobřeží do vnitrozemí. Autobusové nádraží Daya terminal je nové, čisté a přehledné, pod střechou jsou kanceláře autodopravců, obchody a restaurace.
Na nádraží za 30000 rupek zakupuji lístek na autobus (ceny jsou od 30000 do 67000), čímž jsem ušetřil, jelikož jiný bus je sice s klimatizací, sklápěcími sedadly a veškerým luxusem, ale stojí o zhruba 50 korun více.
Večer zjišťuji, že jsem ušetřil 15000 rupek, ale můj autobus nejenže nemá klimatizaci či sklápěcí sedadla, ale nemá ani dveře a některá okna. Navíc to není autobus, ale jakýsi minibus se sedadly o šířce cca 30cm, na které se opravdu nedá narvat mé tlusté pozadí. Aby mi vynahradili nepohodlí, zajistila mi autobusová společnost jako dárek o dvacet cestujících víc, než je kapacita minibusu, dále zajistila řidiče, který má problémy udržet vozidlo na silnici, zato s gustem předvádí cirkusové číslo, kdy si do každé nosní dírky strká jednu cigaretu a slastně popotahuje.
V sedm večer vyjíždíme.

5.12. 2003 pátek
V pět hodin ráno po cestě plné vášní, cigaretového kouře, zastávek u veřejných toalet, které se podobají spíše skladům lidských exkrementů a tří poskočení minibusu (dva přejetí psi a jedna opice) dorážíme do Rantepaa.
Za pomoci místního blázna, který chrlí fráze asi v deseti jazycích, tancuje a zpívá se ubytovávám v penzionu a spím až do odpoledne.
Odpoledne prší. Ve tři hodiny. Docela hodně prší. Ba převelice. Už vím, co je to období dešťů, leč nepřikládám tomu valný význam.
Mávnul jsem na rikšu, aby mě dovezl do penzionu. Rikšák přijel a já nasedl. Rikša zafuněl, šlápnul do pedálů a rozjeli jsme se. Najednou rána a já seděl na zemi v rozpadlé rikše.
„Ou ou mister, ou ou!“, bědoval rikšák a obíhal vozítko, kterému pode mnou praskla hlavní osa, spojující dvě přední kola a držící značnou část nákladu. Kolem jezdili ostatní rikšáci a škodolibě se smáli. Na několik jsem jich kvůli odvozu mávnul, ale žádný mi nezastavil, dělali, že mě nevidí a rychle ujížděli pryč.

6.12. 2003 sobota

Odjíždím kousek na jih, vysedám u odbočky do vesnice Lemo a jdu. Je ráno a nikde nikdo. Kolem je až trapně hezky, samá zelená, nad hlavou mrtvoly, kolem mrtvoly, všude mrtvoly, ve skále mrtvoly, ve stromech zabudované mrtvoly a samé tau tau kolem. Žádní turisti, jelikož je období dešťů. Lesem jdu do vesnice Tilanga, kde jsem se vrhnul do jezera s vodou a ukořistil jednu pěknou pijavici. Ukořistil jsem ji na lýtko a pomocí brčka a chilli omáčky z pytlíku jsem ji zase dostal pryč.
Londa jest vesnice další, kousek od Tilanga a je to ves hnusně turistická, dokonce i vstup se tam platí. Za 10000 rupií je mi umožněno, abych vlezl do jeskyně. Průvodce s lampou jsem odmítl, jelikož když jsem byl malý, chodil jsem do tmavého sklepa pro brambory také bez průvodce. Když jsem nahmatal už asi třetí lebku a zakopl o stehenní kost, zažehl jsem raději svítilnu a z jeskyně prchnul.
Ve tři začalo pršet. Za deště docházím zpět do Rantepaa. Zpola utopený padám na postel.
Vskutku, v období dešťů prší.

7.12. 2003 neděle

Odjíždím na autobusové nádraží a po jistých komplikacích do Lempa, vesnice severně od Rantepaa, nedaleko Batutumongy. Lezu po kopcích a rýžových polích, svítí slunce a je hezky.
Ve tři hodiny začíná pršet. Stojím na úzké hrázi, která dělí jednotlivá rýžová políčka, zde i značně terasovitá. Po pěti minutách zjišťuji, proč jsem tu zatím potkal jen jednoho turistu, který navíc o období dešťů, stejně jako já, také nic nevěděl. Z hor nad Batutumongou začíná stékat stále víc vody, z nebe tomu není jinak. Jednotlivé hráze mezi rýžovými poli mizí, zmizeli i domorodci, zůstal jsem jen já. A voda. Po další pár minutách je krajina tvořena horami, několika velkými jezery a mnou. Voda mi zatím sahá po kolena, tak se snažím jít dolů, do údolí. V kalné vodě nic nevidím, takže každou chvíli o cosi zakopnu a spadnu po držce do vody. Po chvíli je mi voda po stehna. Z potůčků z hor se staly tak tři metry široké cosi mezi dravým potokem a vodopádem. Vzývám výrobce igelitových pytlíků, ve kterých mám zabalené všechny foťáky, aby vyráběl kvalitní zboží, ne jako výrobce prezervativů pro kolegu Pepu, který teď má trojčata. Po necelé hodině deště naprosto rezignuji, vrhám se do rýžových polí a plavu. Nechám se unášet směrem dolů, lokám kalnou vodu. Vcelku nuda, vzhledem ke zhruba pěti až osmi kilometrům, které takto musím zdolat. Zábavou jsou jen jednotlivé skoky-pády z jedné terasy zatopených polí na druhou. Nebolí ani tak otlučené ruce, jako spíš krk, jelikož se snažím napodobit žirafu a držet hlavu co nejvýš, hlavně nad vodou, což je s batohem na zádech nadmíru zábavná věc. Zvláště pro přihlížející domorodce, kteří na mě mávají z více či méně vzdálených obydlí, kolem kterých proplouvám.
V šest večer, po zhruba třech hodinách indonéského aquaparku, jsem se dostal k silnici. Stavím první projíždějící auto. Na korbě i za deště okamžitě usínám, takže mě asi po půl hodině budí v Rantepau.
Jelikož se mi klepou ruce a ani nohy moc neslouží, stačím se pouze vyzvracet a v mokrých věcech padám do postele.
Batoh i boty jsem si ovšem sundal, aby si někdo nemyslel, že jsem prase.

8.12. 2003 pondělí
Po včerejším výletě zjišťuji, jak to opravdu s tím obdobím dešťů je. Je to asi tak, že v každé oblasti Indonésie prší jinak, někde vůbec a podle oblasti v různé intenzitě. Například na počátku července v Tana Toraja v Rantepau začíná pršet s téměř dokonalou přesností ve tři hodiny odpoledne a to velice intenzivně. Přestává kolem půl sedmé. Opět začíná v osm a s různou intenzitou prší až do rána, do rozednění. Vyjímky jsou tak 1 – 2x týdně.
Po včerejšku relaxuji a motám se jen po okolí Rantepaa. Nikde nikdo, pár kopců, klid a pohoda.
Večer odjíždím busem zpět do Makassaru. Odjezd v 21.00. Nechám si to několikrát potvrdit a napsat na jízdenku. V 20.30 sedím ve warungu, popíjím zpěněný džus se špinavým ledem a najednou ejhle… kolem projíždí můj bus. Skáči se z hospody a za nepříčetného ječení se řítím za busem, který mizí v dáli. Pomocí zoufalé gestikulace a mé skvostné indonéštiny jsem zalarmoval ojeka, místní pubertální mládež, fungující jako mototaxi. Do autobusu jsem tedy nasedal po krátké stíhací jízdě s pěnou u huby.

9.12. 2003 úterý
Bus zastavil na periferii, tak jsem se domluvil s dalšími a taxíkem odjeli do města. Vzhledem k tomu, že cena letenky do Jakarty vyjde levněji, než cesta vlakem a lodí, nehledě na ušetřený čas, počal jsem objíždět letecké společnosti a cestovní kanceláře. V jedné cestovce mi nabídli cenu vskutku slušnou, tudíž jsem letenku zakoupil. Při rezervaci a tisku letenky ovšem jaksi došlo ke ztrátě spojení a následovala báječná věc – dopsání letenky rukou a na psacím stroji.
„No problem, mister.“
Nuž – uvidím.
Po dopolední jízdě několika busy, kterou bych v evropských poměrech nazval chaotickým blouděním, jsem dojel na autobusové nádraží a přesedl na auto do Bulukumby. A tam na další auto do Biry. Bira jest vesnička na jihovýchodním cípu jižního ocasu Sulawesi. Nikde nikdo, jen velrybí lebka a moře.
Ubytoval jsem se v bungalovu se sprchou, což je nevídaný luxus.

 

10.12. 2003 středa
Co dělat u moře, kde nic není, jen prázdné pláže a korálové útesy deset metrů od moře? No nasadit si potápěčská skla a strkat hlavu pod vodu. Což jsem činil vydatně, celý den. Jen večer jsem šel do hospody, dal si cap cai a nasi goreng a poslouchal, jak mi jediná osoba široko daleko hraje na kytaru.

Kytaristka v Biře

Z Biry k moři jsem šel pěšky. U silnice seděl vychrtlý, do tmavě hnědé opálený běloch v orvaném tričku a orvaných kraťasech. Na hlavě trosky slaměného klobouku. Vedle něj ženština podobného vzezření. Spokojeně seděli na kraji silnice a žužlali stéblo trávy.

Já: „Zdravím.“
On: „Taky zdravím. Jak se máš?“
Já: „Dobře. Odkud jste?“
On: „Odkud jsme? Hm. Dobrá otázka.“

Půl minuty ticha.

On se otočil na ni: „Odkud to vlastně jsme?“

Půl minuty ticha.

Ona: „Odkud jsme? Z Kolumbie?“
On na mě: „Tak vidíš, z Kolumbie jsme.“

Kolem jelo auto.

„Kiri, kiri!“

A odjeli.

11.12. 2003 čtvrtek
Pustil jsem naplno vodu, ozvalo se zasyčení, rána a ventil z vodovodního potrubí vystřelil a trefil mě do břuchu.
Potom jsem si odřel břuch o koráli při potápění. 
A spálil jsem si břuch na slunci.
Poté už jsem si na břuch dával pozor a tak mě jen do nohy štípnul krab, kterého jsem omylem zašlápl do písku.

12.12. 2003 pátek
Kolem Biry je spousta malých pláží, na jedné z nich jsem našel rozestavěné a zřejmě dlouho netknuté lodě a chcíplého psa.

13.12. 2003 sobota
Dnes se mi nic nestalo, žádný úraz, nikam jsem nespadnul, na nic nešlápnul. Jsem z toho celý nesvůj a nervózní.

14.12. 2003 neděle
Odjel jsem do Makassaru. Dokonce přímým autem, jelikož jsem se nacpal do pošťáckého auta. Pošťácké auto funguje tak, že jezdí do každé díry po cestě, lidi sedí na zápraží a do auta hážou všechno možné.
V Makassaru jsem si dal cumi cumi a jelikož moje indonéština je pořád příšerná, nedokázal jsem si říct o poloviční porci a pod pojmem „malá“ jsem si představoval něco méně gigantického, než mi přinesli. Smaženou cumi cumi, tedy oliheň, jsem jedl asi dvě hodiny, snědl jsem asi třetinu a zbytek si nechal zabalit. Do igelitové tašky.

15.12. 2003 pondělí 
Včera večer jsem se ubytoval v hotelu v pokoji hned vedle recepce. Místní hotely mají vesměs jen překližkové stěny. Případně z kartonu. Indonésané mají rádi akční filmy. A velice nahlas puštěnou televizi. Indonéský akční film je 2x delší než evropský. Indonéský akční hrdina vydrží asi tak 20x víc ran, než jeho evropský kolega, asi tak 20x více u toho řve a v každém filmu je asi tak 850x víc rvaček, než v akčním filmu evropském či americkém.
Výsledkem toho je, že mám po dnešní noci halucinace, všude slyším řvaní, ječení a hekání, všude slyším výstřely, skřípění brzd řvoucích aut a tak podobně. Jako televizní divák, či spíše posluchač, jsem totálně zklamal.
Večer jsem odjel na letiště a odletěl do Jakarty. Let měl dvě hodiny zpoždění a podávala se tak pálivá omeleta, že jsem si ji na tácu poléval vodou a po polknutí vydatně zaléval džusem.
V Jakartě jsem se ubytoval v hostelu Borneo a větší humus jsem ještě neviděl. Nehledě na to, že to bylo zatím nejdražší ubytování. Kromě toho mi ubytování přišlo jako značně čtyřprocentní.
Když mě do hotelu vedl jakýsi kluk, v jedné úzké tmavé uličce mě chytil za ruku a zeptal se, jestli mám rád chlapečky. Má negativní odpověď ho nikterak nepotěšila. V recepci hotelu mě přivítal chlap, který se na mě sladce usmíval a medovým hláskem nabízel večeři zdarma.
Možná jsem paranoidní, ale i ten obrovský šváb v pokoji je určitě sameček a v noci po mně poleze.

 

16.12. 2003 úterý

 

Ráno se dovídám ceny jízdenek do Bukittinggi, kam se hodlám vypravit. Bukittinggi je město na ostrově Sumatra, zatímco já jsem na ostrově Jáva. Dověděl jsem se cenu. Následující chvíle lapám po dechu, hroutím se a omdlívám. Pročže jsou ceny tak astronomické? Dovídám se po chvíli.
Busy jezdí z Jakarty až do Medanu, což je na severním konci Sumatry, ještě zhruba 18-24 hodin jízdy z Bukittinggi. Pokud někdo chce jet tímhle busem, musí platit celou cestu. Nikoho nezajímá, že chce vystoupit kdekoli po cestě. 
Navíc zjišťuji, že všechny busy jsou plné. Telefonuji do několika autobusových společností, ale jízdenky jsou nejdřív na pátek. A tři další dny v Jakartě fakt trávit nechci.
Začínám obíhat cestovky. Asi v desáté sedí za stolem chlap v kravatě a ve žlutých ponožkách. 

Já: „Dobrý den. Potřeboval bych jet do Buki.“
Pán: „Jistě, zařídíme, vyřídíme.“
Já: „Dnes.“
Pán: „Hehe.“
Já: „Opravdu.“
Pán: „Bez šance.“
Já: „Já to myslím vážně.“

Pán začíná telefonovat. Asi po pátém telefonátu oznamuje:

„Výborně. Pojedete s A.L.S. dnes ve 12.00. Přesně v 11.00 buďte tady, zajistíme odvoz k autobusové společnosti.“

Jelikož A.L.S. je společností vyhlášenou, projevuji radost a zasypávám toho dobrého muže mnoha dotazy.

Já: „V 11.00 tady, ve 12.00 odjezd na Sumatru, výborně. Kolik je to asi kilometrů?“
Pán: „1800.“
Já: „Ufff.“
Pán: „Bez obav, je to jen 24 hodin cesty.“
Já: „24 hodin? Nedávno jsem jel 300km asi devět hodin…“
Pán: „A.L.S. je dobrá společnost!“
Já: „A autobus, autobus bude dobrý?“
Pán: „Klimatizace, luxus!“

V 11.00 se dostavuji k cestovce.
11.30 – nic se neděje.
11.45 – přijíždí obouchaná dodávka a odjíždím k autobusové společnosti.
12.00 – mám odjet busem na Sumatru, ale místo toho pojíždím v dodávce po Jakartě.
12.30 – nabíráme celou rodinu s kompletním vybavením bytu. Nábytek, peřiny, obrovská televizní anténa a obrovský plyšový medvěd.
13.00 – dorážíme ke společnosti A.L.S., bus nikde.
14.00 – sdělují mi, že bus má malé zpoždění a místo ve 12.00 pojede v 15.00
15.00 – nic se neděje
16.00 – nic se neděje
17.00 – sdělují mi, že bus má malé zpoždění a pojede v 18.00
18.00 – nic se neděje
19.00 – nic se neděje
19.15 – přijíždí omlácený bus s potrhanýma sedačkama, nicméně opravdu fungující klimatizací

19.30 – vyjíždím na cestu do Bukittinggi, která má trvat 24 hodin.

23.00 – první zastávka. Řidič, druhý řidič a mechanik se vrhají k zádi autobusu a z útrob vozu tahají rozličné kabely a součástky.
24.00 – vyjíždíme a po pár kilometrech přijíždíme k přístavu Merak.

 

17.12. 2003 středa
00.15 – přijíždí trajekt, otvírá bránu a… nájezdy loupeživých nomádů byly zřejmě příkladem pro nalodění. Desítky nákladních aut a autobusů všech velikostí se rve dopředu, kde je průjezd možný jen pro jedno vozidlo. Do levé strany našeho autobusu bourá menší bus, do pravé nákladní auto. Po pár minutách nás zablokoval kamion. První trajekt je plný a odplouvá.

00.45 – další trajekt, další boj. Vyloženě agresivním způsobem urážíme otevřené dveře nešťastníka na pravé straně a jízdou po obrubníku se dostáváme nadohled k trajektu. Jenže ostatní byli rychlejší – odplouvá další trajekt.

1.15 – do třetího trajektu se dostáváme bez bouračky, lezeme z busu na palubu a vyplouváme

3.30 – po zhruba dvou hodinách plavby přes průliv Sunda kolem sopky Krakatau dojíždíme na Sumatru.

3.45 – „Sorry mister, AC KO.“
Ó, to se mám – bez klimatizace to bude to pravé potěšení.

 

Následuje skvostná jízda Sumatrou na sever. Jedeme po silnici, která se oficiálně nazývá Sumatra Highway. Jde o úzkou silničku, která průměrně na jednom kilometru obsahuje 5 ostrých zatáček a 5 normálních a zhruba tak 100m převýšení nahoru a zase dolů. Silnější vyhrává a tak náš bus během jednoho dne posílá do příkopu dvě auta. Mopedy a motorky jsem přestal počítat, když jich bylo asi dvacet. Zajímavé je, že to dělá jen jeden řidič. Druhý jede poměrně zodpovědně a jen přejel několik psů.
Jestli tahle cesta potrvá jen 24 hodin, tak začnu zdravit důchodce, krmit ptáčky a platit jízdenky na metro.

30 hodin po startu je jasné, že i dál budu jezdit načerno a ptáčci chcípnou hlady.

18.12. 2003 čtvrtek

Požírám rambutany a dako, jelikož to jediné je zadarmo a lze naškubat při zastávkách po cestě.
Po několika vypocených litrech vody jízdou v busu bez klimatizace je teď všechno snesitelnější, vjeli jsme do hor Západní Sumatry.
K večeru dorážíme do Bukittinggi. Po 46 hodinách cesty.
Ubytovávám se v luxusním pokoji, který má dokonce okno a sprchu se třemi režimy. Vedle je kýbl s vodou, který na rozdíl od sprchy funguje.

19.12. 2003 pátek
Odjel jsem do lesa, kde údajně roste velká kytka, co se jmenuje Rafflesia a jelikož je velká, určitě se dá jíst.
Kytka rostla za několika rýžovými poli a několik kilometrů v džungli. Byla tvrdá, velká a jíst se nedala. Tak jsem šel znechucen zase zpět.

 

O něco lepší to bylo v údolí Harau, kde sice nerostla velká kytka, zato jsem házel kamínky na opice v lese a pod vodopády jsem si dal čínskou polívku.
Údolí Harau je vůbec velice příjemné, jelikož zde lze naškubat zadarmo banány a když se nedívá hajzlbába, tak i zadarmo využít místní toalety.
Večer jsem odjel do Maninjau a ubytoval se v bungalovu u jezera. Vyfasoval jsem klíče a pomocí mávnutí ruky i směr, kde se bungalov nachází. Díky tomu, že jsem byl náhle až po pás ve vodě jsem usoudil, že ubytování bude na kůlech nad vodou, což se také potvrdilo.

 

Cesta z Bukittinggi do Maninjau je záležitostí dvou hodin v minibusu. Minibus je malý autobus. Velice malý. Tlustý běloch průměrné výšky jako já má problém narvat pozadí na 30cm širokou sedačku. Stát se nedá, protože strop je nízko. Klimatizace je možná pouze některým z rozbitých oken. Minibus je narvaný. Velice narvaný. Tak narvaný, že řidičův pomocník alias výběrčí jízdného se už dovnitř nevešel. A tak zatímco řidič kličkoval ve zběsilé indonéské dopravě odpolední špičky, výběrčí jízdného visel na minibusu zvenčí. Lezl kolem busu a po střeše. Občas se někudy zvenčí dovnitř vsunula výběrčího ruka, lidi zaplatili a jelo se.
Na kraji kráteru následuje 44 většinou 180° zatáček dolů do kráteru až k vesnici a jezeru. Kráter je poměrně prudký a řidič busu volí způsob jízdy mnou dosud neviděný. Stojí za volantem  jednou nohou na podlaze a druhou na brzdovém pedálu. Při každém brždění skáče na brzdový pedál snožmo.

20.12. 2003 sobota

 

Suším boty, trenýrky a kalhoty ve svém příbytku, který stojí na jezeře. Jelikož je již světlo, zjistil jsem, že není nutno se vždy brodit vodou, ale je možno využít lávku, kterou jsem včera v noci nenašel.
Maninjau je vesnice u stejnojmenného jezera. Jezero je v kráteru sopky a vypadá náramně.
Svahy vnitřní strany kráteru jsou zarostlé, tudíž si začínám vybavovat scény z dobrodružných filmů a ostřížím zrakem sleduji, kudy se vydám na velkou výpravu na dobytí vrcholu. Přitom požírám smažené banány a smažené krevety.

21.12. 2003 neděle
Nasadil jsem sluneční brýle, do batohu nacpal šest litrů vody a vydal se do lesa. Po cestě mě zastavovali domorodci a nutno podotknout, že jsou vesměs zbabělí, jelikož mi cestu rozmlouvali a doporučovali průvodce a úplně jiné trasy. Avšak já již vím, že průvodci jsou jen darmošlapové, kteří tahají peníze z nebohých cizinců a úplně jiné trasy jsou určitě také jen maskované cesty do náruče penízůchtivých Indonésanů.
A u Děčína je také hluboký les a já ho prošel. Stačí uhnout za vsí doleva, napojit se na žlutou značku, chvíli jít po štěrkové cestě, potom na lesní pěšinu a přes háj borovic zatočit na Děčín.

 

Před lesem jsem potkal domorodce.

Já: Opravdu v té džungli nejsou hadi?
Domorodec: Yes mister.
Já: A cesta, cesta je tam dobrá?
Domorodec: Yes mister, very good.
Já: Opravdu tam nejsou hadi?
Domorodec: Yes mister.
Já: Yes or no?
Domorodec: No mister.

O pět minut později jsem našel na zemi hadí kůži.

Já: Co to je?
Domorodec: E….
Já: No co to je?
Domorodec rozsekal kůži mačetou a pravil: No problem mister.

Nechal jsem tedy domorodce na pokoji a vyrazil do lesa, jelikož Tarzan
to tak dělal taky.

Cesta byla opravdu very good, místy se dokonce i dalo poznat, že tu
kdysi hodně dávno někdo šel. 
Pěšina končila u prvního vodopádu a žlutou značku jsem stále neviděl. Uchopil jsem vypůjčenou mačetu a ťal do listí. Hrnul jsem se kupředu mílovými kroky a prvních sto výškových metrů urazil za slabou půlhodinku. Poté ovšem vegetace houstla a má mačeta poletovala vzduchem stále více chaoticky. Při každém pokusu přetnout liánu mi na hlavu spadla spousta sajrajtu, zatímco liána se zvesela houpala a přetnout se nenechala. Drápal jsem se vzhůru po very good cestě a radostně využíval džunglových hrátek, ke kterým patří zejména pády na kluzkém lepkavém blátě.
Na konci very good cesty mě do kotníku kousl had a radostně sebou mrskal.

 

Zhruba po šesti hodinách lezení a padání jsem se dostal na hřeben kráteru. Příšerně špinavý, zpocený a obdařený několika popáleninami od nevím čeho. 
Pokud se chce člověk dostat do lepší společnosti, je mu třeba učinit se špinavým, zpoceným a obdařeným několika popáleninami od nevím čeho. Poté se ho chopí několik domorodců a dopraví ho na svatbu.
A tam jsem na svatbě a požírám sladkou rýži v banánových listech, sladkou rýži s rýží, sladkou rýži pečenou a poté ještě rýži.
Nevěsta je kromobyčejně veselá. Všechny nevěsty Minangkabau jsou zajisté veselé, protože je obalí spoustou blýskavých nesmyslů, kterým se říká svatební šaty, poté jsou nevěsty počmárány pastelkami pro zdůraznění rtů a očí a nakonec je posadí do křesla, kde sedí, potí se a hodiny čekají na to, aby si je každý vyfotil, oplácal a oslintal ruce.

 

Večer přestaly krvácet dvě malé ranky po hadích zubech. Jelikož mi není špatně, hlava nebolí ani pěna nejde od huby, usoudil jsem, že had to byl nejedovatý a jeho kousnutí jen laškovný pozdrav.

22.12. 2003 neděle
Za týden mám odlétat z Bangkoku a já dřepím jižně od rovníku. Jest to způsobeno tím, že jsem se spolehl na zajištění dopravy na poslední chvíli. Pěkná blbost. Dálkové autobusy jsou obsazeny na několik dní dopředu a když se tvářím rozhořčeně a vysvětluji, že bych se docela rád dostal na letiště včas, je mi vysvětleno, že se blíží Vánoce a tak všichni cestují.
Já to věděl, že ty sviňské Vánoce mi nedají pokoj ani druhém konci světa.
Jízdenku na bus tedy mám až na dnešek, i když ji sháním už několik dní. Zítra bych měl být v Medanu, což je město na severu Sumatry. Dle sdělení v několika cestovkách, kterým beztak nevěřím ani vlastní jméno, nemá být s lodí do Malajsie žádný problém a lodě prý plují poloprázdné.

 

23.12. 2003 pondělí
Odpoledne přijíždím do Medanu a hned vrážím do první ze dvou společností, které zajišťují rychlými loděmi dopravu mezi indonéským Medanem a malajským Penangem.

„Lístek na loď! Honem!“
„E?
„Co e? Prostě potřebuju co nejrychleji odjet do Malajsie!“
„Naše společnost má dvě lodě a provozuje dvě plavby denně…“
„Výborně, hned tu první loď!“
„…a jedna loď je momentálně rozbitá a na druhou jsou volná místa na neděli.“
„E?“
„No na neděli.“
„Děkuji převelice, leč v neděli potřebuji sedět v letadle z Thajska a ne na lodi z Indonésie.“

Vybíhám, chytám prvního rikšu a řítím se do druhé ze společností.

„Lístek na loď! Honem!“
„E?
„Co e? Prostě potřebuju co nejrychleji odjet do Malajsie!“
„Naše společnost má dvě lodě a provozuje dvě plavby denně…“
„Výborně, hned tu první loď!“
„…první volná místa jsou až na pátek.“

Vybíhám, chytám prvního rikšu a řítím se do cestovky, abych zakoupil letenku.

„Letenku! Honem!“
„E?
„Co e? Prostě potřebuju co nejrychleji odletět do Malajsie!“
„Volno je až na neděli. To víte, je konec roku, všichni cestují.“

Vybíhám, chytám prvního rikšu a řítím se do předchozí cestovky.
U pultu se všelijak pitvořím, rozhazuji rukama a mávám letenkou z Bangkoku. Leč ženština za přepážkou je neoblomná. Jakýsi Němec mi navrhuje, abych zkusil letět do Singapuru či jinam. Leč s mými financemi se můžu do Singapuru leda tak poslat pohlednici.
Vracím se zpět k pultu a dělám smutné oči na jinou babiznu. Babizna dělá oči na mě a povídá, že by měla jeden lístek na čtvrtek. Bližší termín asi nedosáhnu, i zakupuji lístek na rychlou loď na čtvrtek, zakupuji několik lahví Kolovy limonády a tiše odcházím propít večer.

 

24.12. 2003 středa
Celý den pobíhá po Medanu a utrácím poslední rupie. Za jídlo. Požírám všechno, co mi přijde pod ruku. V obrovské žravosti jsem si dokonce objednal i hranolky se psem. Psů je v Indonésii jak psů, ale přitom jsou dražší, než kuřecí nebo hovězí, mizerové. Dražší už byla jen pečená oliheň.

25.12. 2003 čtvrtek
Ráno vyjíždím busem do přístavu. Po chaotické celní prohlídce prchám na loď. 
Doba jízdy: 5 hodin
Počet poblitých spolupasažérů: všichni

Měl jsem tu smůlu, že sedím na přídi lodi, která poskakuje po vlnách rychlostí přes 50km/hod, následkem čehož všichni okolo zvrací do pytlíků, které přepravce prozřetelně připravil (dva pytlíky na každého pasažéra). Ještě před koncem cesty jsem dámou vedle požádán o mé pytlíky a raději vyhovuji, než bych byl ohozen.
V Malajsii jde odbavení rychle a bez problémů. Ještě v přístavu mi sděluje zážitky Australan ze stejné lodi. Seděl na zádi, kde to tolik neskákalo, ale i tak se prý pozvracela většina cestujících. Jelikož mám čas, otravuji kapitána lodi a ten praví, že dnes bylo moře zvracení značně nakloněno, ale i při klidném počasí je prý obracení žaludků oblíbenou zábavou. Zvracecí loď.

Ubytovávám se v čínské čtvrti Penangu, respektive Georgetownu. Čistý hotýlek. Snad první čistý. Na recepci, pokud se tak dá nazývat skupinka Číňanů hrajících domino, mluví německy i anglicky. Vybavují mě spoustou informací, které náležitě využívám.

Penang je městem skvostným, nádherným a jedinečným.

Večer pochodují městem vánoční průvody. Žonglující Indové, Číňani, černoši, Malajci, Indonésani, Singapuřané. Přidává se i skupinka ožralých Němců. Alegorické vozy bych nazval „Kolona zoufalosti“ a to už jsem viděl i „umění“ v Africe, když se tamní obyvatelé snaží přizpůsobit evropskému vkusu.

Penang je Asie ve čtvrtích. 

Ban Pho Thar aneb Pagoda deseti tisíc Buddhů jest obehnána stovkami stánků s tričky a extra hnusnými suvenýry, několika jezírky s extra špinavou vodou a spoustou želv. Pagoda je nad Penangem na kopci Air Itam. Ty baráky kolem a ty baráky, které na fotce nejsou, to je chrám Kek Lok Si a je to prý největší buddhistický klášter v Malajsii. Když polezete na pagodu, polezete od čínské základny přes thajský střed k barmské špičce, přijdete o 2RM za vstupné, půjdete špinavou chodbou kolem spousty cedulek „Neplivejte z věže“, „Nesahejte na sochy“ a „Nečmárejte po zdech“ a nahoře budete chtít vraždit, jelikož je tam asi tak půl milionu lidí

26.12. 2003 pátek
Ó, legrace náramná. Vlaky do Bangkoku jsou vyprodány až do příštího roku. Autobusy taky. Vlaky z Hat Yai, což je thajské město u hranic s Malajsií, jsou taky plné. A dokonce i bus do Hat Yai je volný až na pozítří. Den před odletem budu tedy ještě v Malajsii a cesta do Bangkoku trvá za příznivých podmínek minimálně 18 hodin. Opravdu legrace. Domlouvám se s Číňanem z hotelu. Prý má jakéhosi známého a ten mě dodávkou hodí do Thajska. Zítra brzo ráno.

V koupelně ze zdi visí nefunkční sprcha, funkční roura ze zdi (teče z ní voda) a pod nohama jsou dvě želvy.

 

27.12. 2003 sobota

4.30 – přijíždí dodávka, která mě má odvézt do Thajska, hned za hranice.
6.30 – dvě hodiny se mnou jezdil chlap po městě, kromě thajštiny neovládá jediné cizí slovo nejen v angličtině, ale dokonce ani v malajštině, takže vůbec nevím co se děje
6.45 – čekáme u silnice, chlap dřepí na bobku, hlava v dlaních
7.00 – přijíždí jiná dodávka, do které jsem natlačen, tentokrát prý opravdu jedeme do Thajska
8.00 – vyjíždíme

Po přestávce, která mi rozhodně nezapadá do mého časového rozvrhu přijíždíme na hranice. Následuje nehorázně dlouhá odbavení u Thajců. Očima brzdím hodiny.

V Hat Yai rezignuji na civilizované chování a prostě v každé cestovce hulákám, že chci do Bangkoku. Všechno plné, bez šance. V jedné mi nabízejí dopravu do města kus na sever, blíž Bangkoku. Okamžitě beru a během hodiny sedím v autě do Surat Thani. Čas běží kurewski rychle.
Po cestě nás staví policajti a rozřezávají každou krabici nákladu v autě. Čas letí a policajti rozřezávají každý pytlík v krabici. Všude rýže. Řidiče to jaksi nevyvádí z míry. Po nekonečných snad dvou hodinách opět vyjíždíme. V noci přijíždíme do Surat Thani. Rvu řidiči prachy, aby mě dovezl někam, odkud jede bus do Bangkoku. Vyhazuje mě před jakousi cestovkou a odjíždí. Blíží se půlnoc a první bus prý MOŽNÁ jede zítra.
Jsem zdrojem zábavy pro všechny okolo. Najednou se zvedá tlustá Švýcarka a povídá, že by mohlo být místo v autobusu, kterým jede ona, jelikož kdosi kdesi změnil plán a místo do Bangkoku jede na nějaký ostrov. Problém je v tom, že ten bus jede z opačného konce města. Rikša. Taxi. O půlnoci dorážím do garáží společnosti a domlouvám, že pokud ti dva opravdu nenastoupí, pojedu já.

 

Zastávka městské hromadné dopravy v Bangkoku. Pokud se nepletu, tak bangkokská říční městská hromadná doprava je jediný snesitelný způsob dopravy v asijským městech, který jsem využil. Nejlépe je si na přeplněných lodích vlézt na poloprázdné místo, které je označeno cedulkami „Paluba pouze pro mnichy“. Toto ovšem mohou využít jen blbci jako já, kteří neumí ani thajsky ani anglicky a cedulku tak mohou v klidu ignorovat.

28.12. 2003 neděle
Večer mám odlétat z Bangkoku, jenomže já dřepím pár set kilometrů jižněji.
Ve dvě přijíždí luxusní bus. Po každé straně jen jedna řada sedadel, vysoké koberce, jídlo v ceně cesty…
Ve tři vyjíždíme. 
Zastavujeme snad na každém odpočívadle, z čehož je mi nevolno. Každá taková zastávka je půl hodiny v čudu. Asi na třetí zastávce už nevydržím, přemlouvám pár cestujících a vyjednáváme s řidičem, aby tolik nestavěl.

Ráno, dopoledne, poledne… odpoledne dojíždíme na předměstí Bangkoku. Nechávám se vysadit dřív a i s tlustou Švýcarkou beru taxi do centra. Švýcarka mě vyhazuje a ukazuje, kam na bus na letiště. Mám ještě 3 hodiny času a bus jede na letiště údajně jen hodinu.
Jdu ještě na net a dávám si pořádnou porci smažených kobylek a jiného hmyzu. Bus jel nakonec hodiny dvě, ale na letišti jsem i tak hodinu a půl před odletem, takže klid.
O půlnoci odlétám. Opět Lufthansa, opět hnusné letušky.
Ach jo.

29.12. 2003 pondělí
Ve Frankfurtu jsem vsedl do dalšího letadla. Opět Lufthansa, tedy hnusné letušky průměrného věku asi devadesáti let a zjevné vítězky ankety O nejhnusnější ropuchu.
V Praze jsem laškovně pobíhal v triku s krátkým rukávem po letišti, což mělo za následek, že mě ostatní cestující pouštěli všude před sebe s chápajícím pohledem a poklepáním na čelo.
Zakoupil jsem sobě čtyři bagety, půl kila bramborového salátu a dva karbanátky. To vše poté, co jsem zjistil, že má hmotnost se dostala pod 90 kilogramů.
Také jsem se nechal lapit revizorem, abych se opět po dovolené dostal do starých kolejí.