Argentina, Uruguay a Paraguay, 2009

203

11.3. 2009 středa
Odletěl jsem do Madridu. Leč v Madridu mne čínské restaurace nenadchly, pročež jsem sobě pravil, že je třeba okusit asijskou krmi jinde a odletěl jsem do Buenos Aires.

12.3. 2009 čtvrtek
Buenos Aires je v Argentině, jak každý ví. Město se vyznačuje zejména tím, že je velké a že tam není nic zajímavého, nepočítám-li nejrůznější stánky a restaurace, kde se prodávají lahodné steaky. Díky jistým ekonomickým experimentům let minulých a suchu posledních let, kdy vychcípala značná část dobytka, není již steak tak zcela lidovou záležitostí. Ovšem v porovnání s Evropou jest stále k dispozici cena příjemná a navíc se většinou nejedná o nějaký seschlý stogramový kousek masa, nýbrž o vskutku pěkný, často půlkilový kus krávy. Takový kus masa má tu nevýhodu, že jej nelze polknout v kuse. Ovšem když už se to povede, má tu výhodu, že ho nelze vyzvracet zpět.

Z letiště jsem odjel do města autobusem hromadné dopravy. Tyto autobusy se vyznačují zejména tím, že jsou pomalé, hlučné jak Černobyl v jistý okamžik pozdních let osmdesátých a že jejich řidiči jsou vesměs naprostí flegmatici. Kdo flegmatik nebyl, díky provozu jistě zhynul na infarkt krátce po nástupu do zaměstnání.

„Psí řízek!“, pověděl jsem sobě poté, co jsem se ubytoval v hotelu, který pravděpodobně pamatuje ještě pana Pedra de Mendozu, vydal jsem se k řece. Na řece u přestavěných doků  v Puerto Madero kotví fregata Sarmiento. Tato loď zaujme zejména tím, že byla postavena na základě technologie stealth, což byl v 19. století zajisté unikát. Jak jinak, nežli touto ďábelskou modernou je možno vysvětlit, že tato vojenská loď sloužící k výcviku kadetů čtyřicetkrát obeplula svět, aniž by se jedinkrát připletla do nějakého konfliktu. Mne však technika ani historie neláká, jelikož jsem prachsprostý ignorant a pitomec. Láká mne psí řízek z maskota posádky, psa Lampaza. Psa jsem našel, ovšem vzhledem k tomu, že byl již pár desítek let po smrti a preparace byla provedena poněkud amatérským způsobem, lahodný psí řízek jsem si raději odpustil.

Zklamán z nesežrání Lampaza jsem se uchýlil do restaurace, kde jsem počal holdovat pivu. Jak bývá v Jižní Americe příjemným zvykem, piva jsou servírována v litrových lahvích.

„Kde máte přátele?“, zahlaholil číšník poté, co přinesl lahev a tři skleničky.

„Přátelé se opozdili, pročež mi tu nechte pivo a jednu skleničku.“, pravil jsem a během následujících zhruba dvou hodin jsem se ožral způsobem hodným pravidelného návštěvníka zaplivané a poblité knajpy osmé cenové skupiny.

I později se mi stávalo, že s lahví piva přinesl číšník také množství nechápavých a následně káravých pohledů. Je totiž poměrně běžné, že domorodci si objednají jednu láhev piva, ze které si poté několik osob nalévá do malých skleniček.

13.3. 2009 pátek
Vystřízlivěl jsem pozdě ráno a v průběhu dne se potácel městem. Chodit přiopilý po poněkud úchylně barevné čtvrti Caminito je zážitkem pěkným pro oči, leč poněkud nepříjemným pro alkoholem zdeptaný žaludek. Náladu mi nevylepšila ani návštěva parku s honosným názvem Reserva Ecológica Costanera Sur. Kromě papoušků, kteří se přetahovali o zbytky jídla s holuby není mnoho k vidění.

14.3. 2009 sobota
„Dal bych si středně propečený steak, nějaké výrazné koření a něco zeleniny.“, pravím anglicky u stánku zarostlému prodavači.

„Anglicky prd rozumím, takže tady máš tohle…. a tohle…. a tohle.“, pravil prodejce španělsky a do miniaturní bagety mi vrazil dva půlkilové kusy masa. Jak vidno, rozumní a kultivovaní lidé se domluví vždy, jazykovým bariérám navzdory.

Odpoledne jsem zakoupil jízdenku na loďku a večer odjel do Uruguaye. Pokud chce někdo vidět prdel světa, nechť tak učiní také. Ono místo se jmenuje Colonia del Sacramento. Romantici by po mně nejspíše nyní hodili vajíčko, rajče a odjištěný granát, leč já si stojím za svým. Ve městě není nic kromě romantických restaurací, romantických ulic, stoletých automobilů a stoletých důchodců, kteří se belhají dlážděnými ulicemi a s nostalgií vzpomínají. Já osobně netuším, proč nostalgicky vzpomínat na doby, kdy místo pěkného asfaltu byly všude ulice dlážděné kameny, ulice vhodné leda tak ke zlámání nohy. Místo automobilů jezdila jakási pohybovadla, vyznačující se zejména rychlostí cca 60km/3hod a spotřebou jako stádo ruských tanků.

15.3. 2009 neděle
Autobusem do Montevidea. Montevideo jest hlavním městem Uruguaye a dlužno podotknout, že tak turisticky neatraktivní město se jen tak nevidí. Kromě nového autobusového nádraží tak stojí za shlédnutí už jen devastace města zařizovaná stavebníky a časem.
Montevideo je vhodné též pro nasávače olova, jelikož proběhnout si celé roztahané město znamená zdolat dvacet kilometrů. Jinak se ovšem Montevideo od jiných argentinských či uruguayských měst nikterak neliší. Trosky koloniálních budov nalepené na novou zástavbu, městské autobusy, které by vzbudily i hluchého mrtvého.

16.3. 2009 pondělí
Pobřeží Uruguaye jest  dlouhé, oplácané plážemi a v létě i turisty. Již dříve jsem kdesi viděl hrůzné obrázky z Punta del Este, plážového centra Uruguaye. Plný naivních myšlenek na pobřeží poněkud klidnější jsem lapil autobus dále na východ. Autobus zastavil u lesíka a já vystoupil. Evidentně jsem podobný nápad neměl sám. U silnice polehávalo mnoho osob ověšených batohy a fotoaparáty, další osoby se trousily z projíždějících autobusů.

„Ó, vítejte v divočině. Odlehlost tohoto místa skýtá klid pro zvěř i turisty, užívejte klidu a relaxujte!“, hlásají letáky a všude visí obrázky liduprázdné vesnice a stád velryb, tuleňů, lachtanů, hejn tučňáků a racků. Realita u vesnice Cabo Polonio ovšem vypadá poněkud jinak. Nebohý turista nevybaven informacemi je lapen do terénního vozidla a za nehorázně  vysoké jízdné převezen o pár kilometrů dále. Ve vesnici se může ubytovat v předražených domech domorodců, kteří se smějí a volají: „Jen pojďte, tupci! Jen pojďte, idiotští turisté! Rohlík za milion, postel za pět milionů, jestli si krknete, pokuta pět milionů, žejdlík piva deset milionů! A za tři miliony si můžete vyfotit zdechlého lachtana. Cože? Živý lachtan? Jistě, kdysi tu bývali. Dokud nedorazili turisté. Hloupí, tlustí, nenažraní turisté.“

V Cabo Polonio je maják, ze kterého není nic vidět, obchody, ve kterých není k dostání studené pivo a restaurace, ve kterých mají v nabídce dlouhý seznam jídel, na jejichž přípravu ovšem nemají suroviny.

„Tady můžete spát, ale opatrně, ať mi nerozlehnete šváby a blechy!“, praví domorodkyně, inkasuje ohromné množství peněz a já uléhám do jakési vlhké nory.

17.3. 2009 úterý
Pobřeží dále na východ je plné zdechlých lachtanů, pláží a dun. Slunce pálí, voda láká, poměrně liduprázdno. Podél pobřeží se dá jít do Barra de Valizas, romantické vesnice plné bažin na návsi a psů s prašivinou.

Nad dunami mezi Cabo Polonie a Barra de Valizas je hromada kamení. Cerro Buena Vista. Kdysi dávno se dohodli Portugalci se Španěly a rozdělili si svět. V Madridu, 1750. Tuším. Když se dohodli, přišli k Cerro Buena Vista, vzali majzlík, do kamene vymlátili čáru, písmena E a P a zase odešli. Písmena E a P jsou stále viditelná, ovšem k mému štěstí na podobné dělení každý z vysoka kašlal a proto dnes mohu všude po světě jíst čínské polévky a ne například španělské olivy. Tolik historická vsuvka. Abyste si, vážení čtenářové, nemysleli, že nedělám nic jiného, než jen žeru a chlastám.
Večer jsem se v Barra de Valizas nacpal hromadou jídla a zapil to pivem.

18.3. 2009 středa
Oklamán místní stařenou, vsedl jsem do autobusu a odjel dále k Brazílii. Vesnice Punta del Diablo měla být opuštěné místo, sem tam stánek s pivem a spousta pláží. Pravda, pláže tam jsou. Ovšem na plážích poskakují spousty různě odhalených ženštin, pročež jsem se více topil, nežli plaval, jelikož při snaze zaostřit můj chabý zrak často zapomínám máchat rukama. Kromě poloodhalených ženštin je v Punta del Diablo spousta stánků se suvenýry, stánků s pivem a stánků s jídlem. Kdyby kolem byla ještě spousta tlustých bílých ženštin a upocených pánů požírajících řízky, připadal bych si jak v českém Chorvatsku.

Večer jsem odjel do Montevidea a nočním busem dále na sever, do hraničního města Salto.

19.3. 2009 čtvrtek
Argentinští úředníci na hranicích mají nepěknou úchylku v razítkování pasů. Nejenže zvesela razítkují vše, co jim přijde pod ruku, ale když se jim razítko nepovede, neváhají zaplácnout další stránku. A tak mám v pase sedm argentinských razítek, ačkoli jsem v zemi zatím strávil všehovšudy tři dny.

Pokračuji do argentinského města Concordia. Zakupuji jízdenku dále na sever, házím můj smradlavý batoh na nebohého prodejce jízdenek a pravím: „Dobrý člověče, večer se vrátím.“

Odcházím do města a nestačím se kochat. Školní uniformy místních školaček jsou tvořeny titěrnou košilí a sukní, ve které by se styděly vyjít na ulici i hippies před půl stoletím.

„Nu co, mnoho zim jsi prožil a tak se již právem můžeš zvát starým úchylákem!“, pravím sám sobě, odkopávám své méně horší já do daleka a společně s mým pravým, hnusným a nechutným já zakupuji pivo, sedáme si před střední školu a kocháme se.
Když jsem se náležitě dokochal, přiopit se potácím městem, nechám se pálit poledním sluncem a vystřízlivím až poté, co jsem chycen nějakými pány s kulometem. Že prý jsem v jakémsi vojenském pásmu a jestli jsem neviděl cedule se zákazem a tanky.

„Tanky? Tanky jsem pánové neviděl. Ale školní uniformy, těch jsem viděl spoustu!“

Vojáci se na sebe dívají se zděšením, nenápadně si ťukají na čelo, poté mě eskortují za plot a doporučují, ať již dnes nelezu na sluníčko, zůstávám ve stínu a dávám si studené obklady.

20.3. 2009 pátek
Podél hranic s Uruguayí na sever. Za městem Posadas sviští na západ a ze západu jeden autobus za druhým, turisté nadšeně hýkají, zkoušejí si za jízdy pláštěnky, plavecké čepice a plavecké brýle. Vodopády Iguazú jsou totiž coby stosedmdesátkrát kamenem dohodil. Nejen vodopády je však člověk živ, i na úchylné jezuity a jejich guaranské otroky je třeba vzpomenout. Pročež vystupuji u vesnice San Ignacio, za kterou jsou ruiny jezuitské misie. San Ignacio Miní. Misie byla založena už na počátku 17. století v Brazílii, leč jezuity zřejmě na původním místě trápila plíseň na nohou a slizcí slimáci, tudíž vzali čutoru a pět švestek a na konci 17. století přestěhovali misii na současné místo. Guaranské baroko, příšerné osvětlení reflektory, lešení a hromady turistů, to je současnost misie San Ignacio.

Večer jsem odjel do Puerto Iguazú. Městečko leží kousek od vodopádů, pročež se turismem živí každý od prodejců jízdenek, nejrůznějších      provozovatelů předražených restaurací, žebrajících indiánů či kurev až po slepého pána na křižovatce, který kolem sebe mává na všechny strany ošoupanou holí a praví: „K vodopádům tudy, tudy a taky tudy! Za dolar vám to ukážu přesně!“

21.3. 2009 sobota
Na délku něco přes dva kilometry  – nebo necelé tři kilometry, jak chcete, na výšku kolem osmdesáti metrů, 275 vodopádů, až čtrnáct milionů litrů vody za sekundu. Až potud zní všechno pěkně. Ovšem vodopády Iguazú nejsou jen pěkná čísla, nýbrž i méně pěkná realita. Nebohá říčka Iguazú není žádný veletok a aby ukojila nadšené sběrače rekordů, řádně se zapotí. Průměrný průtok je podstatně nižší, nežli udávaná maxima a jednou za zhruba čtyřicet let vysychají vlivem sucha vodopády úplně. Ve statistikách jsem se ani nedočetl, že na každý litr vody, která vodopády proteče, připadá zhruba milion turistů. Mimoto jsou u vodopádů přítomni neskutečně oprsklí nosálové, kteří neváhají pověsit se vám na batoh či rovnou lézt do tašky. Rádoby romantická, dobrodružná či prostě jen klidná procházka kolem řeky je zpestřena tunami turistů, speciálním turistickým vlakem, vyhlídkovými autobusy, nad hlavou krouží turistické vrtulníky a sem tam přeletí letadlo. Les je zjizven turistickými chodníky (či spíše silnicemi), restauracemi za každým větším keřem, zábradlím a informačními tabulemi.

„Nesahejte na květiny a hlavně nechte na pokoji všechny živočichy!“, pravila jakási průvodkyně skupině tlustých turistů.
Otevřel jsem pusu a omylem snědl motýla. Počal jsem se dusit, kašlat a slzet. Skupina tlustých turistů na mne káravě pohlédla a průvodkyně hlasitě zopakovala: „A hlavně nechte na pokoji živočichy!“

Večer jsem přijel od vodopádů zpět do města, pil pivo, jedl jídlo a přemýšlel, proč jsem takový idiot. Kdybych byl býval nebyl idiotem, uteču k jakýmkoli jiným vodopádům, kterých je všude kolem přehršel. Unikl bych turistům a za ušetřené vstupné bych sobě zakoupil obrovský balík čínských polévek.

22.3. 2009 neděle
Vodopády Iguazú leží na hranici mezi Argentinou a Brazílií. Argentinský Parque Nacional Iguazú a brazilský Parque Nacional Do Iguaçu tvoří jeden celek, přičemž hranice prochází nejznámějším ze zdejších vodopádů, podkovovitým Ďáblovým chřtánem. O vzniku vodopádů vypráví stará indiánská pověst.
Bylo to už hodně dávno a u řeky Iguazú žili indiáni kmene Caigangues. Jedli čínské polévky, pili fernet a dobře jim bylo. Hned vedle žil i bůh M´Boy, v podobě hada. Hadi fernet nepijí, což bylo pánu bohu nemilé a tak se aspoň rozhodl, že si dlouhé chvíle zpříjemní sexuálními hrátkami s dcerou místního indiánského zemědělce. Ženština se jmenovala Naipí a drbání hadích šupin evidentně nebyla její oblíbená činnost. Pročež ukázala vztyčený prostředníček, nechala se chytit místním plejbojem jménem Tarobá a počali se věnovat kanoistice na řece Iguazú. Had M´Boy se ovšem pěkně naštval, rozvrtal co se dalo a kde se vzala tu se vzala – díra. Do díry počala padat voda a oba kanoisté se utopili. Jako vedlejší produkt tohoto laškování boha-hada vznikly vodopády Iguazú. Dlužno podotknout, že oba provokatéři si nedali říci ani po smrti a proměnění v palmu (on) a duhu (ona), laškují v pozměněné podobě dodnes.
Toto jistě vědecké vysvětlení vzniku vodopádů Iguazú má poněkud slabší bod v tom, že kolem vodopádů žijí indiáni Guaraní, zatímco nejbližší Caigangues zhruba 400km od nich. Navíc se nikdy v minulosti oba kmeny společnému sezení u televize nevěnovaly a naopak po sobě s oblibou házely oštěpy, kameny a tvrdá játra.

Odjel jsem z Argentiny do Brazílie a vlezl k vodopádům z druhé strany. Turistů snad ještě více. Nechal jsem se popálit jedovatou housenkou. Poté jsem si vlezl do vrtulníku.

„A můžu plivat z okýnka?“, tázal jsem se pilota. Pilot znuděně pokrčil rameny a vznesl se nad vodopády, dnes asi po milionté. Plivat z vrtulníku je sice možné, leč rotor veškeré sliny okamžitě rozmetal a dobrá polovina z nich skončila na mém otylém obličeji.

Večer jsem přijel zpět do Argentiny a zakoupil sobě čínské triko s nápisem PRAVÁ ARGENTINSKÁ KULTURA.

23.3. 2009 pondělí
Odjel jsem do brazilského města Foz do Iguaçu, pronajal si pilota, malé letadlo a létal nad lesy a řekami. Z letadla se plive o poznání lépe, než z vrtulníku, ovšem i tak je docela problém trefit nějakého turistu.

Kolem poledne jsem si nechal znásilnit pas paraguayskými úředníky a skrze Brazílii se vřítil do paraguayského pohraničního města Ciudad del Este. Jedná se o nákupní středisko s přibližně čtvrtmilionem zaměstnanců. Na ulici stačí zařvat: „Chci modelářskou barvu E236 v balení po 25 mililitrech!“ a během chvíle kolem se zmíněnou barvou poskakuje deset snaživců. „Chci meloun! Chci spací pytel! Chci čínskou polévku! Chci tereré!“, testuji zdejší obchodníky. Dostal jsem vše a navrch nabídku na sex s dvanáctiletou holkou, padesátiletým homosexuálem a bezzubou stařenou. V paraguayském Ciudad del Este to žije. Večer jsem dorazil do Asunciónu, hlavního města, které spíše vypadá jako nevýznamná vesnice. Ubytoval jsem se v hotelu Embajador. Pokoj měl něco kolem pěti metrů na výšku. Voda netekla, světlo nesvítilo a vedle někdo hlasitě souložil nebo měl epileptický záchvat. Těžko říct.

24.3. 2009 úterý
Concepción. Město ve střední Paraguay na řece Paraguay. Krásná špinavá ospalá díra. Indiáni prodávají hrnce a metly, gaučové nakupují nová sedla, místní šlechta pojídá divné hamburgery, po ulicích si to sviští polochromí koně zapřažení do vozíků, nad jejichž konstruktéry by i pan Přemek Podlaha zajásal. Má dovolená se konečně dostává do správných kolejí. Pojídám hromady jídla, piji pivo a kochám se. Ve špinavém hotelu je stará kulhavá majitelka a její náctiletá dcerka.
„Seňor… dvacet dolarů,“ praví dcerka a cudně klopí zrak.
„Neblbni, jsem už starý pán a navíc jsem se právě přežral jako hovado.“
„Seňor, deset dolarů.“, praví a vyhrnuje si tričko nad prsa. Jizva po operaci slepého střeva je pěkně zarudlá.

25.3. 2009 středa
„Ve tři v noci? Děláte si ze mě legraci?“, hulákám na pána v přístavu.
„Jistěže v noci, komu by se chtělo jezdit přes den? Přes den, pane, máme siestu!“

Ujela mi loď po Rio Paraguay, kterou jsem se chtěl dostat dále na sever do Brazílie. Nu co. Ušetřím za jízdné a zbude mi víc na jídlo.

V Concepciónu jsem nezahlédl moc turistů, zato je na hlavní třídě spousta prastarých automobilů, lokomotiv, traktorů a nejrůznějších dalších zemědělských strojů. Výkvět techniky někdy z přelomu 19. a 20. století. Přes den jsou zrezivělé a polorozpadlé exponáty němými svědky mých nájezdů na restaurační zařízení po celém městě. V noci se stávají němými svědky prvních sexuálních zkušeností místní mládeže.

Spal jsem v hospedaje u přístavu. A v noci jsem chodil močit do Rio Paraguay.

26.3. 2009 čtvrtek
„Čínské polévky tam sice nerostou, ale citrusů přehršel, řeky jsou plné ryb a když budete dostatečně rychlý, můžete supům uzmout i nějakou tu mršinu,“ povídá lesní inženýr a prstem píchá do mapy, kde by prý měl být jakýsi národní park. Tudíž vsedám do autobusu a odjíždím směrem na Pedro Juan Caballero. Vysedám u cedule Parque Nacional Cerro Corá. Po pár kilometrech jsem se dostal k návštěvnickému centru. Strážci parku sedí ve stínu a popíjejí tereré.

„Tlustý pane, tlustý pane! Máme volné postele a tereré vám dáme cucnout!“ pokřikuje ranger, zatímco jeho žena kojí každým prsem jiné dítě a v úsměvu ukazuje oba černé zuby.

Pohrdl jsem nabízeným luxusem a pokračoval dále. Národní park Cerro Corá sestává z nepoužívaného letiště, spousty domů v nejrůznějším stádiu rozkladu, desítek soch paraguayských diktátorů a zbytků lesa. Kupodivu je park plný nejrůznější zvěře, exotického hmyzu, v lese je možno naškubat si kyselé citrusy a sladké banány.

Navečer jsem si rozložil spacák u řeky a užíval si romantiky a chvíle bez lidí. Užíval jsem si až do chvíle, nežli jsem zjistil, že jsem zalehl stezku místním mravencům, jejich kusadla jsou příjemná asi jako polykání ostnatého drátu.

27.3. 2009 pátek
Jsem zkušený výletník, pročež ani v noci nespím, nýbrž jen potichu a ostražitě pozoruji okolí zavřenýma očima. Tedy… myslel jsem si to až do dnešního rána.
Kolem mé hlavy přes noc spokojeně zastrčené do spacáku je spousta stop jakési kočky a jelikož se jedná o stopy poněkud větší, zřejmě to byla kočka s plochýma nohama. Dále mi cosi sežralo banány, které jsem měl uloženy vedle sebe. A batoh leží o pár desítek metrů dále, nežli jsem ho večer umístil. Kromě toho je batoh poněkud pošlapaný, potrhaný a pokousaný.

„Milá zvířeno! Tak tohle bylo naposled! Ještě jednou a zahustíte mou čínskou polévku!“, křičím rozlícen do zbytků tropického lesa. Jedinou reakcí je ovšem zvuk podobný říhnutí, kterým mé hrozby ocenil kondor na nedalekém stromě.

Přes den střídavě unikám komárům, mravencům a slunci. Večer uléhám s předsevzetím, že budu ostražitý a žádná zvěř mi nesežere zásobu banánů.

28.3. 2009 sobota
Banány mi sežrali mravenci. Svině malé. Vylezl jsem z parku na nejbližší silnici a počal stopovat.

„Šprychst du dojč?“, pokřikuje na mne řidič.

„Jaja, zér gut… akorát vobčas aj dont andrstent… frštéhen zí?“, udivuji mou brilantní němčinou člena paraguayských Mennonitů. Mennonitů je v Praguayi zhruba patnáct tisíc a na pozvání paraguayské vlády dorazili do Chaca většinou před druhou světovou válkou. Kanadští Mennonité jsou kolem Loma Plata, ruští založili dnes pravděpodobně největší mennonitské paraguayské město Filadelfia a po druhé světové válce ještě dorazili a založili Neuland ukrajinští Němci. V Zeleném pekle, jak je Chaco občas zváno, se jim zalíbilo a dodnes většinou neumí pořádně ani španělsky, ani guaraní. Ve Filadelfii a okolí se zdraví Guten Tag a prostitutky mohou postávat na rohu Hindenburg a Hauptstrasse.

Řidič protočil oči a odvezl mne do pohraničního města Pedro Juan Caballero. Hranice mezi Paraguayí a Brazílií prochází prostředkem jedné z ulic, pročež jsem poskakoval sem a tam a vytvořil světový rekord v počtu návštěv obou zemí během jednoho dne.

29.3. 2009 neděle
Pedro Juan Caballero je spíše velká tržnice, nežli město. Jelikož nové trenýrky nepotřebuji, odolávám akčním nabídkám trhovců a odjíždím do Asunciónu.
V etnografickém muzeu Andrése Barbera (vstupné zdarma, ovšem dvěma dolary jsem musel podplatit mužíka, který mi muzeum otevřel i v zavírací den) je k vidění miska, ještě jedna miska, třetí miska a nepovedená fotografie. Má sbírka obalů čínských polévek mi přijde inspirativnější a rozhodně je více barevná.
Navštívil jsem i Museo del Barro, ovšem k vidění jsou opět jen misky a jakési patlaniny nešikovných malířů, kteří pod poničená plátna umisťují cedulky s nápisem „Moderní umění“, případně „Malby z doby předkolumbovské“.

Z nočního Asunciónu si člověk užije nejvíce legrace v parcích v centru města. Ohně plápolají, igelitové plachty plandají ve večerním vánku a desítky a stovky bezdomovců bezcílně bloumají temnem. Současnost indiánů Guaraní je perspektivní asi jako nejbližší hodina nadšence, držícího se bleskosvodu v počínající bouřce.

30.3. 2009 pondělí
Po dni plném obžerství se po soumraku opírám o polorozbořenou zídku, sleduji světla na Río Paraguay a nasávám vzduch plný Asunciónu. Špinavá Río Paraguay, moč, výkaly, hnijící odpadky.
Ze tmy se vyloupla postavička a zhruba dva metry ode mne močí do rohu. O necelou minutu později přichází náctiletá ženština v kdysi růžovém tričku a kdysi žluté minisukni. Zákazník, pouliční prodejce páru starých bot, třech stejně starých vajíček a čínských propisovacích tužek následuje. Tříminutový sex vestoje v rohu nasáklém močí. Ženština na mne nepřítomně zírá, zákazník se snaží nepřirážet moc zběsile, aby si nerozbil vajíčka v batohu. Pracovnice si bere deset tisíc guaraní (1 dolar = cca 5500 guaraní), utírá sperma do trička a mizí ve tmě.

O chvíli později mne eskortuje skupinka policistů s odůvodněním, že „very nou for turist, seňor“.

31.3. 2009 úterý
Odjíždím do vesnice Trinidad na paraguaysko-argentinské hranici. Další z řady bývalých jezuitských misií. Podobně jako například argentinský San Ignacio, i Trinidad je pod záštitou UNESCO. Což v praxi znamená, že se na vrata přitluče cedule s anglickým nápisem a všechny hotely v okolí zdvojnásobí ceny.

1.4. 2009 středa
Autostopem do města Encarnación, busem do Argentiny. V Posadas jen přesedám na bus do Corrientes. Město na břehu řeky Paraná je údajně místem největších argentinských karnevalů. Běsnění se mi naštěstí vyhnulo, jelikož bych si jistě musel klestit cestu davem za pomoci ocelové tyče a výkřiků: „Choleru! Mám choleru“.

2.4. 2009 čtvrtek
Autobusem do města Mercedes a poté již stopuji na výpadovce na severovýchod.

„Colonia Pellegrini?“, táži se řidiče.

„Hm. Co tam?“

„No přece aktivní dovolená! Příroda, restaurace, hotely, atrakce! Pivo a čínské pochoutky!“

„Seňore, tohle máte z kokainu nebo čucháte toluen?“

Silnice mizí kousek za Mercedes, dále pokračuje nezpevněná cesta kolem rančů, stád dobytka i koní, hejna nandu a nejrůznějšího ptactva se nerušeně promenádují pampou.

Večer dojíždím do vesnice. Prašné ulice, jediný otevřený podnik jest bar s nápisem „Pivo není“. Nikde nehulákají turisté, jen z bažin občas zařve kapybara.

3.4. 2009 pátek
Colonia Pellegriny je ospalá vesnice na břehu laguny. Největším vzrušením jest prach zvířený pomalu projíždějícím gaučem. Sousedící rezervace Esteros del Iberá jest rájem na zemi. Krokodýlové, kapybary, červení jeleni a spousta ptactva sere na lidi obrazně i doslova (zdravím kormorány – vy svině).

Po laguně je možno projíždět na loďce, chytat krokodýly za ocas a krmit kapybary. Pro nahluchlé spoluobčany jsou zde vřešťani, údajně nejhlasitější živočich světa.

Večer si dohaduji nocleh a stravu.

„Dobrý den, pane gaučo. Když vám splaším krávy, mohl bych přespat a vyžrat vám lednici?“, ptám se projíždějícího kovboje.

„Sí, seňor.“, praví dobrý pán zejména proto, že mému českému dotazu evidentně nerozumí. Leč pozdě bycha honiti a Chocha se zbavovati. Následující dva dny mám o střechu nad hlavou postaráno. A o steaky z naoko chráněné kapybary také.

Večer již sedím na nebohém koni a snažím se sehnat krávy do ohrady. Půl vesnice se zvesela směje a ukazuje si střídavě na mě a na koně pode mnou. Nebohé zvíře poulí oči, u huby pěna. Co naplat, metrák sádla je metrák sádla. A tím nemyslím koně.

 

4.4. 2009 sobota
Rozhánění krav po ránu mi jde rozhodně lépe, nežli jejich večerní shánění. Zejména proto, že ráno kromě pojíždění na koni užívám házení kameny. Můj nešťastný zaměstnavatel, pan gaučo Bruno, jen nevěřícně zírá a občas zavrtí hlavou.

V Esteros del Iberá žijí téměř čtyři stovky druhů ptactva. Mým nejoblíbenějším se stává kamiš, jelikož má masa více, nežli somálský velbloud. Byť je maso kvality nevalné, jeho množství mne uklidňuje.

„Helejse, Bruno, není náhodou kamiš chráněný?“, táži se gauča.

„Hehe.“

„A ty kapybary, co jsme jedli včera?“

„Hehe.“

5.4. 2009 neděle
Naposledy pomáhám panu Brunovi rozhánět líný dobytek mezi palmami, odpoledne již sedím na korbě pickupu směřujícího do Mercedes. Poté již chytám jeden z mnoha autobusů do Buenos Aires. Servírky jsou příjemné, lůžko dostatečně široké i na mé mastodontní tělo, krmě horká. Autobusová doprava v Argentině je na hony vzdálená tomu, co znají výletníci například z Mali, západní Tanzánie, Česka, Čadu a jiných nerozvinutých zemí.

6.4. 2009 pondělí
Bloumám po Buenos Aires a přemýšlím, co sobě zakoupit za suvenýry. Pončo či bič pravého gauča? Vycpanou kapybaru či prostitutku ve čtvrti Boca? Nahrávku pouliční kapely či bolu? Nakonec se ovšem vždy uchýlím do restaurace, nacpu se kilovým steakem a odvalím se na hotel. Večer opět vyrážím hledat potravu, ale výlet nedopadá dobře. Přemluven domorodci, usedám v restauračním zařízení a opíjím se takovým způsobem, že mi pěkné grafity porteños připadají ještě obludnější, než obvykle. Tlustý buržoa s hovny místo očí, ženština se dvěma hlavami znásilňovaná kozorožcem, chlupatý námořník s koženou taštičkou a velkými ňadry.

7.4. 2009 úterý
Dialog z argentinského nebe:

„Jééé, dobrý den, pane prezidente! Tak i Vás syfilis a cirhóza dohnaly, což?“

„Tak tak, dobrý člověče. To víte – můj chlupatý milenec a pití čisticího prostředku na okna. Smrtící kombinace. A co vy, taky hnijete na Recoletě?“

„Ale kdeže Recoleta, pohozen za zdí jsem skončil.“

„Cože? Vy neležíte na Recoletě? Tak to se jděte zahrabat!“

Konec dialogu z nebe.

Vystřízlivět po včerejší konzumaci alkoholických nápojů jsem odešel do čtvrti Recoleta. V pseudofrancouzském stylu vystavěná čtvrt patří k těm klidnějším v celém Buenos Aires a její největší atrakcí jest hřbitov. Pěkné ulice a pouliční lampy, mnohametrové hrobky, náměstí a lavičky, aleje vzrostlých stromů, to je nejznámější argentinský hřbitov. Prezidenti a umělci, nositelé cen pana Nobela, lékaři, sportovci, generálové, admirálové či vnuk pana Napoleona Bonaparta. Ti všichni hnijí a trouchniví na hřbitově Recoleta. Zatímco například hrob jisté Evity jest téměř nepřetržitě obklopen turisty, jiné hrobky jsou roztřískané, do rakví nakáleno, z uren se staly odpadkové koše.

8.4. 2009 středa
Ve čtvrti bohémů a trhovců jsem snědl tři kilové steaky a zakoupil bolu. Probudil se ve mně duch lovce, pročež jsem i s bolou odešel na hotel. V hotelovém pokoji jsem bolu roztočil, zavýskal jako správný gaučo, rozbil okno a v následné panice jsem se dvěma ze tří kamenů trefil do holeně. Sražen k zemi jsem poté s bolestnou grimasou zíral na recepční, která stála ve dveřích, přilákána hlukem roztříštěného skla a mým bolestným úpěním.

Buenos Aires a zejména čtvrť San Telmo je rájem pro všechny fetišisty a nostalgické tuláky starým a prastarým harampádím. Chcete zakoupit 18., 19. a 20. století během jednoho dne? Zavítejte do San Telma. Pokud možno mimo neděli, kdy je sice trh nejživější, ale zároveň neskutečně narvaný turisty, jelikož ve všech průvodcích se píše, že jen a pouze v neděli je tržiště v provozu.
Gramofonové desky, gramofony, reklamní cedule, staré uniformy, helmy, bodáky, šaty a čepice, klobouky a šály, poštovní známky a telefony, hrnce, hrnečky, pánve, lžíce, nože a vidličky, zvonky, zvonce, sedla, biče, boly, uzdy, udidla, vozy, povozy, rumpály, vrtule, motory, šicí stroje, pletací stroje, stroje na těstoviny, mlýnky, vařiče a bojlery, housle, basy, trombóny, trumpety, klavíry i piána, brýle i pouzdra na zuby. Na něco jsem zapomněl? I to samozřejmě v San Telmo najdete.

9.4. 2009 čtvrtek
Nudím se na letišti, jelikož jsem přijel dříve. Pročež jsem si dal jedno pivo. Pětkrát. Následně se hrnu do letadla, čeká mě dvanáctihodinový let do Madridu. Pohodlně se usazuji, jdeme nahoru. Po necelých dvou hodinách ovšem zaznamenávám, že někteří spolucestující poulí oči, funí a kňučí, což bývá neklamný znak změny výšky letu. A opravdu – klesáme. O pár minut později přistáváme. Cože? Madrid? Jsem zmaten a mávám kolem sebe rukama, pídím se po letušce a informacích. Najednou za oknem vidím nápis: SAO PAULO. Brazílie? Do řiti.

„Víte, jaksi jsem si v Buenos Aires spletl letadlo. A místo Madridu jsem skončil tady u vás, v Sao Paulu. Mohla byste se mi mrknout na nejbližší let do Evropy? Disponuji zaměstnaneckou letenkou, pročež vám nedám ani halíř či cent.“, otravuji chlupatou ženštinu za přepážkou společnosti Iberia.

„Pche, popadněte svůj humusácký batoh a mazejte zpátky do Buenos Aires, odkud máte letenku napsanou!“, odvětila ropucha.

„Mám letenku zdarma, vždyť vám může být jedno, jestli poletím z Argentiny nebo Brazílie. Vždyť jde stejně jen o formalitu!“, přesvědčuji.

„Formality zbožňuji, miluji! Takže… Buenos Aires. Hehe.“

„Tak víte co, milá nepěkná paní? Kašlu na vás! Zdarma mohu letět nejen s Iberií, ale i s British Airways! Takže si trhněte nohou i s tou zaznamenáníhodnou celulitidou, pche!“

„Abych nezapomněla dodat – mám na starosti kromě Iberie i letenky pro British Airways.“

Do řiti.

10.4. 2009 pátek
Ráno odlétám zpět do Buenos Aires a odpoledne lezu do prvního letadla do Evropy, do Londýna.

11.4. 2009 sobota
Po zoufale nezáživném letu z Argentiny přesedám na let do Dublinu. Bývalí a budoucí kolegové se mi škodolibě smějí a praví, že jsem pitomec. A že jediný pasažér, který si kdy spletl letadlo a odletěl jinam, byl v letošním roce jistý Filipínec. Ovšem ten za to nemohl, protože byl již pár desítek let po smrti a jinam cestoval jen díky záměně urny s popelem za krabici s papouškem.