Maroko, Mauritánie a Mali, 2009

366

Je to již spousta let, co jsem se motal po Západní Africe. Již tehdy jsem projížděl Mali, kde jsou tlusté černošky, příšerné čínské restaurace a město Timbuktu. Jelikož jsem však místo do Timbuktu zamířil tehdy do Burkina Faso, bájnou to osadu jsem nenavštívil. Vše jsem se rozhodl napravit letos, sbalil sobě do batohu trenýrky, náhradní ponožky a vyrazil.

 

---

 

19.11. 2009 čtvrtek
Jelikož jsem víza do Mali a Mauritánie v Praze, Dublinu ani Vídni nesehnal a trávit kvůli tomu týden v Paříži se mi nechce, vsednul jsem do letadla a právě skrze ohavné pařížské letiště odletěl vyřídit si mauritánské vízum do Maroka. V Rabatu jsem přistál v noci, pročež bylo nutno vzít si z letiště vozidlo taxi.

„Super nabídka, pane. Jste můj nejlepší přítel, můj bratr. Speciální cena pro vás – milion!“, dí marocký taxikář.

„Skutečně speciální cena. Dám vám stovku,“ dím já.

Pan řidič počíná kvílet, mávat rukama a odkazovat na svých dvacet pět dětí a čtyři manželky, umírající hlady.

Dohodli jsme se nakonec na stopadesáti marockých penězích, sumu jsem napsal na papír, nechal ji schválit a jelo se.

Ve městě jsem panu taxikáři podal dvousetpenězovou bankovku.

„Oukej mister, baj baj“, směje se snědý mužík.

„Já Vám dám baj baj! Hleďte mi vyvaliti padesát peněz!“ durdím se.

„Peníze nedat, já mít moc dětí, děti mít hlad“, praví pan taxikář a zastrčil peníze do náprsní kapsy.

„Helejte se, jestli mi nedáte peníze, dostanete pohlavek. Tady je jasně psáno, že cena je stopadesát. Žádných dvě sta peněz“, ukazuji papír s dohodnutou cenou.

„Nedat peníze! Dvě stě je dobrý cena!“

Počínám se sápat po řidičově náprsní kapse, leč pan řidič mne tluče do ruky. A to tedy ne.

Drzý mužík obdržel záhlavec, až čelem zatroubil o volant. Vzápětí jsem dostal loktem do zubů. Pan řidič opět čelem zatroubil a poté hlavou označkoval boční okno. Bum. Túúúút. Bum. Túúúút. Bum. Túúúút. Rozvlnil jsem svých sto kilogramů sádla a tluču vychrtlého mužíka jak mi jen prostor automobilu dovoluje. Jak pravíval můj estonský kolega Velká hlava: „Děti, ženy, mrzáky, důchodce a slabší je třeba bít, jelikož se nemohou bránit“.

Po pěti minutách vítězoslavně odcházím s natrženou košilí, ale s penězi v kapse. Pan taxikář kvílí, snaží se poskládat dohromady interiér automobilu a obličej.

Pyšně jsem nakráčel do prvního hotelu netuše, že dnes jsem bil a zítra budu bit.

20.11. 2009 pátek
Hned po ránu jsem odjel na rabatskou periferii, kde sídlí ambasády. Nejdříve jsem se vypravil na ambasádu Mauritánie. Jen to jen 14 dní, co se Mauritánci rozhodli pozastavit vydávání víz na marocko-mauritánských hranicích. Což je ostatně jediný důvod, proč jsem letěl do Rabatu a ne někam na jih. Ono pozastavení nebylo nikde široce inzerováno a tak výletníci zjistili většinou až na hranicích, že je čeká cesta zpět na sever, protože víza je možno získat jen v Rabatu.
Úzká ulice před vchodem do ambasády je napěchovaná výletníky a jejich vozidly. Buď rozpadlými automobily vezenými do černé Afriky za účelem prodeje nebo automobily obytnými, náležitou technikou vybavenými, schopnými zdolat hory, doly a Saharu.
Jak bývá pěkným africkým zvykem, diplomaté si dávali na čas a pumpovali tak do davu nervozitu všemi možnými otvory.

Bác!

Kovové dveře se rozletěly, dav se zavlnil a zaútočil. Za dveřmi je malá neosvětlená místnost bez oken. Za dírou ve zdi sedí úředník a přijímá žádosti o víza. Africkým tempem. Za prvních třicet minut přijal žádost od prvního uchazeče. Dav čítá zhruba dvě stovky osob. Je pátek, žádosti jsou přijímány pouze dopoledne. Dav užil jednoduchých matematických výpočtů a dospěl k výsledku, že to vypadá na problém. Problém se počal řešit hned na místě.

„Pane, pane! Já tu byl první“

„Zapomeň! Spím tady v autě na ulici už druhý den!“

„Ta tlustá babizna předbíhá!“

„To je moje žena, ty černá hubo!“

„Mohamede! On mi řekl, že jsem černá huba!“

K vidění jsou první strkanice. O chvíli později padají první rány. Pomocí loktů, kopáním pod koleno a i díky jiným špinavým trikům se mi podařilo se probojovat do místnůstky. V dusnu, horku a tmě není k hnutí, vydýchaný vzduch je zahuštěn řevem přítomných. Dokonalý chaos. Kupodivu jsem se probojoval k okénku a vhodil na úředníka pas i s formulářem. Teď už jen prchnout. Dostal jsem výborný nápad a kopnul kohosi přede mnou ve víře, že dotyčný uhne. Neuhnul. I kopnul jsem ještě jednou. Nic. Kopnul jsem potřetí. Dav přede mnou se zavlnil a vynořila se gorila. Velká černá gorila. Aniž se dotyčný představil, aniž se poptal na zdraví či rodinu, bez jediného slova mi označkoval prostor nad nosem a mezi očima mamutí pěstí. Rázem v temné místnosti vypukl ohňostroj, byť pouze v mé hlavě. Vzápětí mne gorila trefila ještě přesněji. Nos zapraskal a uslyšel jsem známé lupnutí, zvuk podobný jako lusknutí prsty.

Vypotácel jsem se ze dveří na ulici.

„Huhni huhni!“ vztekle huhňám na škodolibé osoby, které se smějí a ukazují si na mne. To nejlepší ovšem teprve přichází. Pomuchlaný nos je třeba narovnat, což jsem činil již několikrát a nikdy si na to nezvykl. Vskutku nikterak příjemná zkušenost. Nadechuji se pusou a do nosu plného krve vrážím malíčky. Do každé nozdry jeden. Slzíce bolestí a vztekem rvu malíčky co nejhlouběji a snažím se uvést nos do původního tvaru.

Ve stejné ulici jako ambasáda Mauritánie je i ambasáda Mali. Zkrvavený jsem tam dorazil s dalším z mých pasů a pravil: „Jen na mne pohleďte! To je krev úředníka mauritánské ambasády! Utloukl jsem ho vlastním nosem! Teď už si rozmyslí, aby mi nevydal víza na počkání.“

Malijský občan se počal hurónsky řehtat mému zoufalému šprýmu, vrazil mi do pasu razítko a rozverně pravil: „Máte nos placatý jako správný černoch. A to ještě nejste v Africe.“
Celé odpoledne jsem poléval nos studenou vodou. Večer jsem si vyzvednul víza na pusté mauritánské ambasádě a poté bloudil městem. Hledal jsem čínskou restauraci, tentokrát nikoli kvůli jídlu. Potřeboval jsem čínské jídelní hůlky, abych si mohl z nosu vyšťourávat sraženou krev.

21.11. 2009 sobota
Rabat, hlavní město Maroka, jest oáza klidu v zemi, kde je tolik turistů, že by jejich mrtvými těly bylo možno pohnojit celou Afriku. Nedaleká Casablanka vzala na svá bedra úděl velkoměsta, Fez či Marrákeš největší zástupy výletníků. V Rabatu je tak turistů méně, o to více je zde možno podstoupit aktivit. Namátkou: na mauritánské ambasádě je možno si nechat zlomit nos. V rabatských súcích  je možno ze sebe nechat udělat pitomce a zaplatit za bezcenné krámy několikanásobek jejich ceny a poté se radovat, jakýže dobrý kup jsem udělal (odborníkem na podobné zhovadilosti je například známá brněnská figurka, pan Egi). Rabatské pobřeží je ideální na surfování (zakládajícím členem byl i marocký princ, později král Mohammed VI.) a mnoho surfařů končí na betonových molech u ústí řeky Bou Regreg. To je ta špinavá stoka, která dělí samotný Rabat od města Salé. Společně s méně navštěvovaným městečkem Témara dosahuje aglomerace téměř dvou milionů obyvatel, kozy, ovce, krávy a turisty v to nepočítaje. Jen tak pro zajímavost – v 17. století (založena 1627) zde existovala Republika Bou Regreg, což byla republika ottomanských pirátů. Piráti se věnovali nejen zakládání republiky, nýbrž hlavně obtěžování obchodních lodí ve Středozemním moři a podél západního pobřeží dnešního Maroka. Kdesi jsem vyčetl, že zarostlí mužíci s bambitkami měli na svědomí tisíce italských, francouzských, anglických, španělských a jiných lodí. Popravdě řečeno – do tohoto počtu je zřejmě započítána každá uloupená pramička či výletní člunek, na kterém se na širém moři oddávali intimním hrátkám Hans a José. Pirátská republika vydržela až do století 19. a dokázala naštvat i státy v oněch oblastech ne zrovna běžně přítomné. Například roku 1829 byl Rabat-Salé ostřelován rakouskou lodí jako odplata za vyrabování jakési rakouské bárky.

Kromě prodejců koňských, ovčích či vepřových (nekecám, v-e-p-ř-o-v-ý-c-h, v muslimském Maroku) nožiček, prodavačů hlemýždích polévek, vařených velbloudích hlav či arabských DVD s pornofilmy (doporučuji zejména milovníkům chlupatých ženštin) je ve městě možno navštívit modrobílý kasbah s výhledem na moře. Modrá i bílá je v kasbahu pěkná, otravování průvodců přijatelné a z hradeb je možno vrhat rozličné předměty na nic netušící občany kdesi dole.
Když nám dojde munice a nic netušící občané se již válejí z rozbitými hlavami, je čas zajet si za rabatské hradby na staré římské město Sala Colonia. Ruiny jsou relativně zachované, stojí hradby i věže a návdavkem je možno nechat se pokálet čápem či volavkou. Celý areál je totiž jedním velkým hnízdištěm zmíněných opeřenců a šance stát se obětí řídké defekace je vysoká. Pokud se vám to nepodaří, nebuďte zklamaní. Ještě máte šanci zřítit se na některý z přítomných kaktusů.
Jelikož muslimové nejsou taková hovada, jako jsou například křesťané, je možno v hlavním městě muslimského Maroka navštívit i zachovalé židovské hřbitovy, synagogy a severně od Rabatu bylo otevřeno židovské muzeum, jediné v muslimském světě.
Napsal bych toho o Rabatu ještě více, ale dostal jsem hlad a jdu si připravit čínskou polévku.

22.11. 2009 neděle
Není Rabatu bez mediny. Zavřena vysokými zdmi, je nejživější rabatská čtvrt napěchována obchodníky i obchodníčky, slepci skutečnými i falešnými, pěknými Maročankami i tlustými turistkami. Zloději, nosiči, průvodci, veksláci, kuchaři. A především prodavači všeho, čeho si kterýkoli z lidských či zvířecích orgánů zamane.

„Šáááátky za pět peněz, šáááátky za pět peněz!“

„Banááány, banáááány!“

„Trééénýýýrky, trééénýýýrky!“

Vřava, chaos, zmatek a řád chaosu zdobí medinu v časech odpoledních, každý vříská na každého a ulicemi se nepohybují lidé, nýbrž dav.

„Průůůůvodcééé! Jsem průůůvodcééé!“ ječí mi z deseti centimetrů do obličeje páchnoucí mužík.

„No a?“

„Průůůůvodcééé! Pro tebéééé!“

„Slyším, neřvěte, slyším. Ale nechci průvodce.“

„Průůůůvodcééé! Jsem průůůvodcééé!“

„Ema mááá mááámu! Máma máááá mííísu! My máááme maso! Óóóó, my se máááme!“ zařval jsem já česky.

Průvodce vytřeštil zrak, pravil: „Promiňte“ a zmizel v davu.

K obědu jsem si dal vařené velbloudí oči, hovězí mozeček a odjel na autobusové nádraží.

„Jízdenku do Marákeše, prosím.“

A odjel jsem do Marákeše.

23.11. 2009 pondělí
Směřuji na jih, do Mauritánie. Stovky a tisíce kilometrů, proto jsem se rozhodl udělat několik zastávek. První z nich v Marákeši. Královském městě plném podivuhodností, dun za branami, kořením v súcích, běloskvoucích zdí. Zde se budu kochati kulturním dědictvím, zde dám odpočinouti mému pozadí, trpce zkoušenému v marockých busech.
Jen co jsem však vystoupil z autobusu, domorodci zaútočili. Zbraněmi jsou prospekty cestovních agentur, průvodci mávají doporučeními turistů, naháněči vychvalují hotely. Pravda, čekal jsem poněkud turističtější místo, ale toto? Chápou se mého zavazadla, za rukávy popotahují, chvalozpěvy vyjí.

Vytrhávám se davu a s hrůzou v očích spěchám zpět na nádraží.

„Jízdenku do Laâyoune! Na nejbližší autobus!“

„Laâyoune? Ale tam nic není!“

„No právě.“

24.11. 2009 úterý
Prodavač jízdenek měl včera pravdu. V Laâyoune není nic. Francouzštiny ubylo, arabštiny je více. Co arabštiny – dariji. Jak už to tak u afrických Arabů a jejich následovníků bývá, arabština je zde poněkud jiná. Zatímco v písemné formě se marocká arabština příliš neliší od té z arabského poloostrova, mluvená forma jest jazykem svébytným. Týká se to zejména mluvy lidu prostého, zatímco vzdělaná vrstva umějící napočítat do tří, někdy do čtyř a výjimečně do pěti by si zřejmě bez problémů rozuměla s panem Ládinem, Husajnem či Zarkávím, známými to odpůrci hamburgerů.

 

Turistů v Laâyoune moc není a pokud nějací, jde o výletníky směřující skrze Západní Saharu do Mauritánie a dále na jih, do černé Afriky. O to více je ve městě vojáků a policistů. Rabat se snaží udělat z Laâyoune správní město pro Západní Saharu. Což samozřejmě není po chuti bojůvkám, mající za cíl navrátit Západní Sahaře statut samostatnosti, jakkoli samostatnost byla či nebyla v minulosti realitou.

 

Bloumaje městem, jehož budovy jsou často růžovo a broskvovobílé (jaký to kontrast oproti modrobílému kashbabu rabatskému), zjevil se přede mnou anglický nápis „Magic touch“. Kadeřnictví! Prohrábl jsem svou lví hřívu, vyklepal breberky a vešel do lokálu pana kadeřníka.

„Lazebníče, chop se břitvy, promni ruce, k jemné práci se hotov!“, tak pravil jsem a usedl do křesla.

Křup.

S provinilým výrazem jsem se opět postavil a střepy rozsednutého zrcadla položil na stůl. Pan kadeřník nic neřekl, jen zatnul zuby, chopil se břitvy a ukázal mi opět na křeslo.
Kadeřnictví Kouzelný dotek dostálo svému jménu. Tak příjemnou práci mistra lazebníka jsem již dlouho nezažil, jen příjemný pocit lehkých dotyků břitvy na spáncích uklidňovaly mou zjitřenou mysl. Výsledek jsem si bohužel díky rozsednutému zrcadlu neprohlédl na místě, slušně jsem poděkoval, ještě jednou se omluvil a spokojen odešel.

„Ten dobytek! Paskřivec nedobrý!“ sípu rozzuřen na hotelu, kde jsem pohlédl do zrcadla. Nejsem žádný chudák na těle i duchu, nezplodil mne věčně ožralý syfilitik, leč jak to mám nyní prostému lidu na ulici vysvětlit? Mizerný kadeřník mi břitvou vytesal na hlavě kolečka a mnohoúhelníky rozličných tvarů. Jinde zase ponechal chomáče vlasů, vypadám jak leukemik po nepovedeném ozáření.

„Pěkný šátek jste si na hlavu uvázal,“ dí prodavač jízdenek, „snad jen si ho stáhněte víc do týla, ať vaše lysá nemoc není tolik vidět.“

„Jednou do Dakhly,“ pravil jsem tiše. A večer odjel do Dakhly.

25.11. 2009 středa
Dakhla. To město je tak hnusné, že si ani nehraje na nějakou turistickou destinaci. Přijeď, výletníku, ubytuj se a druhý den zase pokračuj. Bezbarvé bloky, staveniště, rumiště, překladiště. Zastávka před dlouhou cestou na jih, k Mauritánii.
Mě však v Dakhle čeká obchodní jednání. Před pár měsíci jsem si skrze několik osob sjednal koupi velbloudů. Nyní jsem tu, kapsy plné peněz a obalů z čínských polévek. Kontaktuji člověka, na kterého mám číslo a který umí anglicky. Od něj dostávám číslo na Mohammeda, který již anglicky neumí. Francouzsky cosi povídá a dává mi číslo na dalšího Mohammeda. Ten neumí ani anglicky ani francouzsky, ale dovede mě k majiteli velbloudů.
Mohammeda, údajného majitele velbloudů, nacházím ovšem v obchodě se šusťákovými bundami. Mohammed? Ale ano, jsem Mohammed. Velbloudi? Velbloudy nemám, ty má můj přítel odvedle. Jakže se jmenuje? Mohammed.
Ach jo.
Majitele velbloudů nacházím podle zápachu. Kromě tří velbloudů vlastní několik tuctů ovcí a koz. Tabaski se blíží, ovce mají cenu zlata.

Původně jsem se s různými lidmi domlouval, že sobě zakoupím tři velbloudy, připojí se velbloudář a průvodce a vyrazím si na několik týdnů na výlet na Saharu. Žádný problém, pane! Velbloudi, velbloudář, průvodce!
A nyní nastala ta slavná chvíle. Majitel velbloudů nemluví česky, já nehovořím arabsky. Avšak řeči kouzelných papírků rozumíme oba. Z ruky do ruky putuje 2400 evropských peněz. Na oplátku mi pán podává šňůry od tří velbloudů. Ha! Stal jsem se majitelem karavany, staré dobré časy se vracejí, bič a velbloudi, nosiči a průvodci. Saharo, třes se!

 

„Děkuji velice, hlas se mi chvěje dojetím… krásná zvířata, “ pronáším vděčný monolog a snažím držet od těch smradlavých příšer co nejdále.

„I kch qch rch grch,“ pravil pán.

„No, velbloudy bysme měli vyřešené… kde je můj velbloudář a průvodce?“

„Grhchr? Šrchrchrchr?“

„Člověče…. velbloudář a průvodce. Camelman a guide?“

„Chrou frrr chrou?“

„Uf. Takový ten pán, co se mi bude starat o velbloudy. A ten druhý, co nás povede. Chápete? Le chamelier! Le guide!“

Pán na mne hledí, pokrčil rameny a odešel ke svým ovcím. Stmívá se. Sedím na kraji Dakhly a rýpu klackem do písku. Velbloudy jsem přivázal ke stromu.

26.11. 2009 čtvrtek
Za svítání popíjím sladký čaj. Tři nálevy, jak se na Saharu sluší a patří. Znovu útočím na majitele stáda ovcí i jeho pomocníky se žádostí o velbloudáře a průvodce. Nic. Ještě za ranní zimy vyrážíme. Bir Gandús? Ale pánové, to musí být legrace, že? Jak může tlustý Chocho jít až do Bir Gandús, nejméně 50 kilometrů, jen tak, bez velbloudáře, bez průvodce? Křečka bych ještě zvládnul nakrmit, slepici zakroutit krkem, jezevčíka chutně nad ohněm připravit – ale jak se mám postarat o tři velbloudy? Mí velbloudi však vypadají nevzrušeně. A co víc – sami se dali na pochod za stádem ovcí. Ó, chytrá to zvířata jednohrbá! Sami sobě budou průvodcem i velbloudářem.
A tak kráčí polopouští podivná karavana. Stařec o holi, za ním stádo ovcí a koz, kolem několik mladíků, jejichž jedinou zábavou je mlátit zvířata holemi, by se nerozutekla. Následují moji tři velbloudi a nakonec já. Připadám si jak šílený impresário. Krok za krokem, s jednou přestávkou na čaj. Dobrých deset hodin chůze. Spíme na místě tak pokrytém kozími bobky a ovčími boby, že mohu s klidným svědomím prohlásit, že spíme na místě posraném.

„Velbloudář? Průvodce? Camelman? Guide? Chamelier? Guide?“ zkouším štěstí.

„Grch chrch mrch,“ praví kozí muž a napájí mne čajem.

Tupý Chocho na poušti, bez znalosti arabštiny. Dobře mu tak, hajzlovi.

27.11. 2009 pátek
Čaj za svítání, suché datle. Pět hodin pochodu. Čaj. Pět hodin pochodu. Večer dorážíme do polorozpadlé vesnice. Tlustý bílý muž se třemi velbloudy! Během hodiny jsem absolvoval tolik čajových posezení, že mám močový měchýř o velikosti středně velkého průzkumného balónu.

„Velbloudář? Průvodce? Camelman? Guide? Chamelier? Guide?“

Přibíhá jakýsi šílenec v růžovém turbanu a žlutých pantoflích: „Mluvím francouzsky! Mluvím anglicky! Mluvím španělsky! Mám nové hodinky!“

„Ó, dobrý muži, Prozřetelnosti dare! Vaše hodinky jsou skvostné a když si do nich pořídíte baterii, možná budou i fungovat!“

„Nové hodinky!“

„Ó, zajisté. Ale co takhle velbloudář a průvodce?“

Mladík vytřeštil oči, zaskočen nečekanou otázkou. Za jeho mávání rukama a zděšených výkřiků se seběhla polovina vesnice. Velbloudář? Průvodce? Ani náhodou. My tady máme ovce, kozy a jedny nové hodinky.

Poněkud rozlícen se sápu na nebohého Mohammeda, který mi prodal tři velbloudy. Peníze nebo život! Ale preferuji peníze! Mohammed se ovšem vzteká, že to tedy ne. Prodal mi velbloudy? Prodal. Neprodával přece velbloudáře ani průvodce!

Železná logika mne málem sráží do kolen. Pantomima občas přechází v neartikulované skřeky, několik osob se zmítá v podivuhodném propletenci. Tak nějak vypadá reklamace tří velbloudů na okraji Sahary, v marockém Bir Gandúsu.
Po několika hodinách vyjednávání a vypití zhruba dvou hektolitrů čaje slavnostně předávám mé tři velbloudy zpět původnímu majiteli. Ten mi podává zpět 2400 evropských peněz.
Spokojen není nikdo. Majitel velbloudů přišel o peníze. Já přišel o iluze a netuším, jak se z této díry dostanu zpět k pobřeží.

28.11. 2009 sobota
Tři hodiny ráno. Někdo startuje automobil. Soukám se ze spacáku a řítím se za zvukem.

„Ha! Automobil! Kam se chystáte, nomádi pouště?“ skřehotám na řidiče.

Řidič mlčí, jen vytřeštil oči, což v té tmě vypadá poněkud nezvykle. Dva pingpongové míčky levitují necelé dva metry nad zemí.

„Co tak zíráte? Nikdy jste neviděl rozcuchaného bílého muže v trenýrkách? A na patě se nedrbu jen tak z legrace, to jsem jen šlápnul na trn!“

O chvíli později se již snažím udržet mezi prázdnými sudy od nafty. Svítá a jsem v Dakhle. Na pobřeží, v civilizaci, u silnice mezi Saharu a pobřežím. A za hodinu již sedím v dalším automobilu. Na jih.

Neexistuje nudnější cesty. Stovky a stovky kilometrů. Po pravé straně občas vykoukne oceán, po levé písek, hlína, písek, hlína. Cestu jen občas zpestří cedule „Pozor, miny“. Inu, taková je cesta přes Západní Saharu.

Večer přejezd v konvoji skrze „no man land“ mezi Marokem a Mauritánii. A v noci Nouadhibou. Vlhká betonová kobka bez oken, pod matrací plný prezervativ a v rohu kdosi pověsil českou vlaječku.

29.11. 2009 neděle
Nouadhibou jest druhé největší město Mauritánie. Jen největší šílenci by se mu při cestě po nejzápadnější transsaharské cestě chtěli vyhnout. Po desítkách hodin jízdy ze severu či před oním příšerným podnikem při cestě z jihu skýtá tato špinavá mauritánská díra tolik rozptýlení, až zrak i žaludek přechází. Milovníci mořských plodů si užijí dosyta ryb s příchutí nafty, surfaři a kitesurfaři budou hýkat nadšením nad prázdným pobřežím, kde dují větry pouštní i oceánské.
Hned po ránu jsem zdolal čínskou restauraci a nutno podotknout, že lepší jsem zatím nikde v Africe nenavštívil.

„Ó, děkuji“, pravil jsem tak při odchodu a zastrčil prstem do úst poslední chapadlo tříkilové chobotnice, kterou jsem si objednal.

Za městem směrem na vesnici Casado se nachází pěkné vrakoviště. Lidumilným Evropanům totiž nestačí pouze plenit jedno z nejbohatších světových lovišť ryb, nýbrž si u Nouadhibou založili odkladiště nafukovacích matrací, šlapadel, pramiček a polámaných vodních lyží. A také rybářských lodí a tankerů.

 

Nouadhibou jest městem nikoli pro turisty, nýbrž pro cestovatele, expedičníky a výletníka Chocha. Z města a do města dokonce vede pýcha Mauritánie, pravá asfaltová silnice! Dokončena v roce 2006, spojila město s městem hlavním a extrémně zrychlila a zjednodušila cestu do a z Maroka. Popravdě – silnici zafinancovala Mauritánie jen z 27%, zbytek Islámská rozvojová banka.
Kam však cesta nevede, to je směr východní, do pouště. Zde je nutno výletníkům přesednout na nejdelší vlak světa, někdy až pětikilometrový expres, vozící železnou rudu ze saharského Zoueratu k pobřeží. Vlak je tvořen nákladními vagóny, na konec vlaku je v Nouadhibou připojen jeden, někdy i dva vozy pro přepravu osobní.

„A pane Chocho – když se vám nechce platit jízdné, můžete jet zdarma v nákladním vagonu,“ pravil mi na ulici jeden pán netuše, že mne právě připravil o zrak.

Nádraží v Nouadhibou sestává z jedné budovy v písku. Dále jsou přítomny prodavačky shnilých banánů a teplé vody, prodavač jízdenek a čekající pasažéři.

„Nechci jízdenku, jedu zadarmo!“ odháním černé mužíky v turbanech.

„Pane, to není dobrý nápad. Jízdenka za 3000 mauritánských peněz, to je dobrá cena!“ radí mi ostatní a rada zní jako varování.

„Cože? Copak jsem milionář? Za tolik peněz si pořídím dvacet čínských polévek!“

Přijel vlak. Naházel jsem spací pytel a batoh do nákladního vagonu a vydrápal se nahoru.

„Pane, nelehejte si!“ mávají na mne z vedlejšího vagonu. Zřejmě nějaké sociální případy, co nemají na jízdenku.

Setmělo se a počala jízda, na jejímž konci k pobavení ostatních pasažérů proběhla vykládka slepce.

30.11. 2009 pondělí
Ležím zalezlý ve spacáku a úpím. Úpím, protože mrznu. V noci je na poušti chladno, ovšem v noci na poušti v nákladním vagonu jedoucího vlaku je přímo mrazivo. Úpím však i z jiného důvodu. Prach z železné rudy nebude nikdy můj kamarád. Prach z železné rudy se dostane všude. Během několika minut neslyším, nevidím, prachu mám plnou pusu, společně se slinami si míchám nechtěnou kašičku. Nepomáhá polykání, nepomáhá usedavý pláč, slzy nestíhají prach z očí vyplavovat. Za jízdy se z vagonu stal buben gigantické pračky. Desítky kilogramů jemného prachu železné rudy víří vzduchem, jakmile se dostanou nahoru, jsou opět sraženy pouštním větrem zpět. Ó, já starý hňup, trouba nepoučitelný. Cožpak jsem nebyl varován, cožpak jsem nečetl doporučení, že je třeba se před jízdou obalit igelitem, cožpak jsem nečetl, že plavecké či lyžařské brýle jsou nutný základ?
Po několika hodinách vlak poprvé zastavuje. Ze spacáku ani nelezu, vychutnávám si zhruba dvě minuty bez ledového proudění vzduchu. Nevidím absolutně nic, cítím jen mráz a také pálení v orgánech, které kdysi bývaly mé oči.
Za dalších dvanáct hodin další zastávka.

Ubytování v nákladním vlaku Nouadhibou – Zouerat, známým pro možnost cestovat zdarma.
Hlavními atrakcemi jsou zima, prach a slepí pasažéři.

 

„Choum? Je to Choum?“ ječím z vagonu, aniž vidím kde a na koho.

Arabské pokřiky, hučení motorů aut. Kdosi skáče do vagonu.

„Choum? Choum?“ vřískám na všechny strany, šátraje kolem sebe.

„Oui oui, Choum!“ vlečou mne ke kraji vozu, přestrkují přes vysoký okraj a padám do písku. Za mnou letí batoh a spacák. Lezu po čtyřech, nahmatávám zavazadlo.

„Choum?“

Nakládají mě do auta a někam jedeme. Přestávka na čaj. Kdosi mi cpe do ruky skleničky s horkým a hnusně sladkým čajem.  Á, potěšení se rozlévá horkým tělem obézního slepce.  Strkají mi do očí prsty, zdvihají oteklá víčka.

Po několika hodinách jízdy jsme v Ataru, posledním větším mauritánském městě před Saharou.

„Hotel, pane?“

„Rád bych, pane taxikáři.“

„Jaký hotel, pane?“

Krčím rameny a nastavuji dvě ucpávky očních důlků. Pan taxikář mlčí a chápe.
Odpoledne již ležím v odstaveném karavanu v kempu Bab Sahara. Holandský majitel mi do očí lije jakési kapky.
Nevidím.

1.12. 2009 úterý
Po ránu se situace radikálně zlepšila. Nejenže vnímám světlo a tmu, ale i siluety. Spacák je mokrý od slz, které se samovolně valí dnem i nocí z pálících očí.
Odpoledne jsem s nateklým obličejem a rudýma očima schopen sám chodit a zhruba se orientovat v areálu kempu.
Atar, město na konci silnice z hlavního města, jest vstupní branou do Adraru. Adrar byl kdysi ráj na zemi, kde již za neolitu hordy neohrožených domorodců sahaly na chlupatá prsa svých žen. Dnes je Adrar vyprahlý kraj plný kaňonů, hor, skal, soutěsek a písečných dun. Zde je možno se ztratit a najít, potkat masochisty, kteří vyměnili svá útulná hnízdečka za trmácení se pískem. Adrar je místem, kde mizí v písku kdysi velká a slavná sídla, centra obchodu, oázy, univerzity, knihovny, obchodní stanice na transsaharských stezkách.
Večer se mi vrátil zrak natolik, že jsem schopen jít sám do města. Lezu do první restaurace. Po místnosti pobíhá jakýsi rachitický běloch se šíleným účesem a brýlemi. Mává na všechny strany rukama, nehovoří francouzsky ani arabsky.

„Kolik stojí tohle? A támhleto? A tundlencto? A toto?ˮ ukazuje na nejrůznější pokrmy a zmatený majitel, kuchař a číšník v jedné osobě trpělivě vysvětluje, že ˮtohleˮ nestojí skoro nic, ˮtámhletoˮ je ještě levnější, ˮtudlenctoˮ je skoro zdarma a ˮtotoˮ se nejí, to je jen gumová atrapa.

Zvu pána ke stolu.

„Where r u from?ˮ

„I am from Czech Republic.ˮ

„To si ze mě děláte legraci, že?ˮ

Ukazuje se, že mužík je ubytován ve stejném kempu jako já, což jsem ovšem díky předchozí dočasné slepotě nezjistil. Mužík dal výpověď v práci, prodal obnošené trenýrky, rozbil prasátko a za utržené peníze zakoupil velký automobil. Načež odjel z Prahy do Afriky. Jede Západní Afrikou na jih a z Kapského města Východní Afrikou na sever a přes Arabský poloostrov zpět do Česka. Výlet na několik roků.

„Když jsem byl malý chlapec, choval jsem hady,ˮ sděluje mi z intimností mládí.

„Hady nesnáším, o hadech mi nemluv!ˮ

„Například jsem kupoval kobru v pětilitrové sklenici od okurek.ˮ

Vždy jsem tvrdil, že mentálně zdravý člověk by do Afriky dobrovolně nikdy nejel.

2.12. 2009 středa
Ač stále nateklé a rudé oči nezpracovávají okolní svět tak, jak bych si přál, nastal čas přesunu. Stejně jako Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, tak i já mířím dál na východ, hlubinám Sahary vstříc, něco písku ochutnat. Pročež jsem hodil batoh do auta a vyjeli jsme. Po nezbytném bloudění nacházíme konečně cestu do Chinguetti.
Městem založeným kolem roku 777 jsou dnes jen obydlené ruiny s několika obchody, fotbalovým hřištěm s jedinou bránou, udřenými osly, potulujícími se velbloudy a kozami, živícími se na hromadách odpadků. Na jeden až dva měsíce v roce se do města nahrnou turisté, aby se pokochali pískem, zakoupili nejpříšernější suvenýry světa a zase odjeli. Chinguetti bylo kdysi pěkné, z kamene stavěné, učenci obydlené, obchodníky udržované. Zastávka karavan až z Timbuktu, spojovalo Středozemí se subsaharskou Afrikou. Některé prameny označují Chinguetti za čtvrté nejsvatější město Islámu (po Mekce, Medině a Jeruzalému), většina se však spokojuje s místem sedmým.

Chinguetti a jeho fotbalové hřiště. Díky podnebí by bylo namáhavé běhat po celém hřišti, pročež je přítomna pouze jedna branka, o kterou se oba týmy střídají. Hraje-li se místní derby Chinguetti versus Ouadane (necelý týden jízdy na velbloudech), atmosféra musí být zajisté horká, ve slunečných dnech i žhavá.

 

Ubytoval jsem se v nečekaně luxusním hotelu, kde byla jen jedna díra ve zdi, matrace na podlaze nebyla plesnivá a na dvoře byla dokonce tekoucí voda.
Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce prohlásil, že je skrblík a spal ve svém automobilu.

Jak už to tak bývá, Sahara je spojována s velbloudy, pročež jsem si opět nedal říci a nechal se zatáhnout do obchodu s těmito zvířaty.

„Anglicky mluvící průvodce, jídlo, pití, velbloudář, nevšední zážitky a karavanu velbloudů,ˮ pravil majitel hotelu směsí francouzštiny, angličtiny a arabštiny. A poté nahodil takovou cenu, že se mi zatmělo před očima. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce naopak radostně nadskočil.
Cena za nabízené byla totiž tak podezřele nízká, že jsem se pro jistotu optal, zdali velbloudi ponesou mne nebo já velbloudy. Obchodník se však zasmál a hned se jal sepisovat smlouvu. Vyhotovil jsem jedno znění v angličtině, vše jsme podepsali a mile se na sebe usmáli. Poté se pera chopil černý pán a počal pokrývat papír arabskými klikyháky. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se počal tvářit nepřítomně. Například tím, že složil ruce v klín a vydechl, aby se učinil menším.

„Ale to ti povídám, tohle smrdí průserem,ˮ poučuji, ˮje to tak týden, co jsem koupil tři velbloudy nahoře v Maroku a dopadlo to zle nedobře.ˮ

Papír s čímsi arabsky napsaným jsem tedy nakonec podepsal já. Jestli to byla skutečně nájemní smlouva na velbloudy nebo jsem právě podepsal darování ledvin – netuším.

3.12. 2009 čtvrtek
Noční jízda ve vlaku se projevila a tak se potácím v horečce. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce však nadšeně poskakuje: „Velbloudi! Za pár peněz! Povezeme se za pár peněz!ˮ

Křepčí a jásá, v Západní Africe jest poprvé.

Realita se ukazuje hned ráno. Místo karavany velbloudů klečí v písku jen dvě páchnoucí obludy. Průvodce anglicky neumí ani slovo. A voda? Třičtvrti litru vody na jeden den na Sahaře.

„To snad ne,ˮ rozčiluje se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, ˮtohle neplatí, to je nefér, já chci ombudsmana.ˮ

„Vítej v Africe,ˮ pošklebuji se a vybírám si většího velblouda. Větší velbloud je i ošklivější a více smrdí.

Jedeme a jdeme na východ, Sahaře vstříc.

4.12. 2009 pátek
S horečkou zápolím poněkud neúspěšně. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce mne zásobuje pilulkami, které mi má osobní lékařka zakázala. Pročež pilulky pojídám nenápadně, jelikož kdyby se to dověděla, zle by mi vyplísnila a striptýz by nepředvedla. Zato zrak se mi zlepšil podstatně a jen rudé oči připomínají, jak je snadné učinit se pitomcem. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se mé jízdě ve vlaku stále pohihňává a čas od času ji připomene. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je obecně velice málomluvný člověk, pročež ho mám rád. Nebezpečí se ovšem vyřítí z neznáma pokaždé, když onen jedinec něco řekne. Je třeba zbystřiti smysly a zjistit, co se děje. Dnes večer jsem smysly nezbystřil a náhle bylo pozdě.

Jak se odpoledne ukázalo, naši dva výtečníčci, velbloudář a průvodce, sebou nevzali žádnou vodu na vaření. Situaci tedy napravují – mezi dunami jest v zemi díra, v díře nelibě páchnoucí a nelibě vypadající tmavá tekutina, něco na způsob vody.

„Žádný problém, všechno je dobré,ˮ zubí se průvodce a nabírá vodu do barelů. Zlehka ochutnávám, společně s velbloudy. Ech, pil jsem již lepší mok.

Večer ležíme u ohně, velbloudář zadělává na nekvašený chléb. Večer uhněte těsto a zahrabe do písku pod ohniště. Každé ráno tak máme na snídani pískové suchary. Průvodce pro změnu nalil do lavoru hnědou břečku z napajedla, do břečky nasypal cukr a jakousi bílou hmotu vypadající jak nehašené vápno, chuti podobné. Ochutnal jsem nepatrný doušek. Vytřeštil jsem oči, nafouknul tváře. O…o…o…ouuu jé, tak tuto pouštní specialitu s radostí vynechám.
Opět padám na záda, horečka na Sahaře není ta nejlepší kratochvíle. Připočítám-li každodenních dvacet kilometrů chůze v písku, prachu a ne zrovna nejpříjemnějších teplotách, vychází mi opět, že jsem idiot, jakému není jen tak rovno. Polykat nemůžu, pročež lapám po dechu, poulím oči a mlčím. Velbloudář i průvodce po mně vrhají starostlivé i opovržlivé pohledy.

„Mohammede! Idomu!ˮ vykřikl náhle Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce na průvodce a velbloudáře.

„?ˮ

„Tady pan Chocho je nemocný, pláče a naříká, bolesti a horečka jím zmítají. Znám však lék všemocný – vaše mocná medicína, chutný nápoj z napajedla vše spraví!ˮ

Ten bastard!

Průvodce se ovšem již s nadšením vymrštil, celý lavor odporného patoku nese, do chřtánu mi vše lije a já se zalykám, chrčím a umírám.

No dobrá, neumírám, ale hnus je to neskutečný, jen má ocelová sebekázeň mi brání poblít Matku pouští.

5.12. 2009 sobota
Hned po ránu bylo jasno, že dnešní den nebude romantickou procházkou plnou břišních tanečnic, svěžího větru a čínských polévek. Zatímco předchozí den bylo slunce zahaleno milosrdnými mraky, dnes ta žlutá bestie ukázala, proč jen málo Eskymáků uvažuje o výletu na Saharu.
Velbloudář i průvodce si ležérně vykračují v čínských pantoflích. Následují velbloudi. Poté nenásleduje nic. Dlouho nic. A následně se Saharou potácejí dvě podivná stvoření. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest nadšeným fotografem, pročež úpí pod náloží fotografického vybavení. Pan Chocho nefotí, pan Chocho je pouze idiot s horečkou.
Mauritánii nelze upřít jistou diskriminaci ze strany zbytku světa. Nebýt této diskriminace, slavila by tato pouštní země nejeden sportovní triumf. Mužské, ženské i smíšené týmy by vozily kýble zlatých medailí ze soutěží ve stavbě báboviček či hory zlatých medailí z piknikování v písku. V celé zemi není jediná větší řeka, jediný hvozd, pěvci v hustém bučí nepějí. Jen poušť od pobřeží na východ.

Ještě před setměním vrhají velbloudář s průvodcem zlé pohledy na Toho-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. Oheň rozděláváme ještě před západem slunce a pouští se line zoufalé naříkání jednoho z velbloudů.

„Vidíš? Rozbil jsi velblouda,“ povídám Tomu-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. A vskutku. Velbloud Dárek (pojmenovaný tak proto, protože je darem od jakýchsi japonských a francouzských turistů) kvílí, stěžuje si a naříká. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce ho celý den týral tím, že v pětiminutových intervalech nutil nebohé zvíře pokleknout a střídavě nasedal a sesedal řka, že se nemůže rozhodnout, jestli si nechat znásilňovat pozadí od sedla tvořeného dvěma prkny nebo se potácet rozpálenou pouští pěšky.

Mauritánie jest turisticky poměrně nerozvinutá země. Každý rozumný člověk zemí většinou jen projede směrem na jih, do Senegalu, menšina na jihovýchod, do Mali. Pročež jsou výlety do pouště na hony vzdáleny turistickým karavanám Maroka, Tuniska či Egypta. Žádní průvodci v tradičních hábitech, nýbrž ležérně a podomácku oblečení trhani, čínské pantofle, čínské šusťákové bundy. Žádní milí průvodci „Pane, my na vás počkáme“, nýbrž „Pohni se, tlusťochu!“. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je tak nastalou situací poněkud rozladěn. S nostalgií vzpomíná na výlety na velbloudech kdesi v Egyptě, kdy byl hýčkán, za uchem škrábán a průvodcem nazývám „Ó, pane celého světa“.

„Stejně tady toho průvodce zabiju, hajzla,“ povídá si každou chvíli Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce.

6.12. 2009 neděle
Po třech dnech první oáza, pitná voda, vnadné ženštiny, oslavné chorály a zásoby čínských polévek. E… no dobrá. Oáza a pitná voda tu vskutku je. Tanourchet, slavné to místo, kde se na cestě z Chinguetti do Ouadane každý rád zastaví. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je na rozdíl ode mne civilizovaný člověk, pročež mu přišly tři dny bez vody příliš. Běhá po celé vesnici, což znamená mezi třemi chatrčemi.

„Vodu! Vodu na mé bolavé nohy! Za vodu nabízím mou kobru v pětilitrovce,“ volá. Nikdo se však k výměně nemá. Kanystr vody tak získáváme až poté, co za něj přestal nabízet kobru. Cenu za několik litrů vody usmlouváváme na zlomek původní částky, přesto by se za ty peníze dala ve velkoměstě pořídit večeře o několika chodech. Ještě větší nepříjemnost nás čeká, když se sháníme po pitné vodě. Praskající umělohmotné lahve za pětinásobek běžné ceny.

Z Tanourchetu dále na východ. Je vedro, slunce pálí, došli jsme do oblasti písečných dun. Jelikož nejsem mentálně nemocný romantik ani pošahaný masochista, boření se do horkého písku si nikterak neužívám. Večer beze slova v mdlobách a horečce padám k ohništi. Má řiť jest spařená jak vepřová konzerva na dovolené u Balatonu.

7.12. 2009 pondělí
Je jedna hodina po půlnoci. V noci je Sahara pěkná, nikde se nepotulují hordy opilců, v alejích není nazvraceno a popeláři ještě nevyjeli na každodenní dřinu. Probouzím se s pocitem plného močového měchýře, což je v muslimských zemích poměrně běžná záležitost. Přece jenom nejsem zvyklý vypít každý večer dvacet litrů čaje.
Lezu ze spacáku a přemýšlím, zdali se z legrace vymočit na hlavu Tomu-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce nebo si ulevit do hrnce s hnusným nápojem průvodce a velbloudáře. A náhle…. hle hle hle! Co to vidí mé bolavé oči? Pár metrů ode mne se směje fenek. Šelmičky se ukazují sice každý večer, ale jelikož jsem ještě fenka nejedl, jsem jimi stále potěšen. Neplaché zvíře poulí oči a nechá mě se přiblížit na dva metry. Poté couvne. Cupitám za ním. Další couvání, dalších pár metrů. Po několika minutách se náhle fenek zasměje a beze slov praví: „Hehe, tady to máš, pitomo.“

A vskutku. Stojím někde na Sahaře, tábořiště v nedohlednu. Krajina bez orientačních bodů, jak už to na poušti bývá.

„Halóóó… je tu někdo?“ volám do tmy. Nic.

Mrazivou saharskou noc jsem strávil zavrtaný do duny. Můj spací pytel kdesi chladne, hřejivé velbloudy nevidím, čínské polévky nemám. Horšího osudu neznám.

Ráno jsem zjistil, že tábořiště bylo ode mne jen několik stovek metrů. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se mi od srdce směje a tituluje mne různými jmény, která rozhodně nejsou má. Průvodce a velbloudář jen nevěřícně kroutí hlavou.

Další den pochodu končíme u rozvalin bývalé vesnice. Ze stavení se vyřítil dav: dva šklebáci, prodavačka suvenýrů (v mauritánských reáliích dostává význam slova „suvenýr“ zcela specifický rozměr) a pan marabut.
Děti jsme vyhnali, ženština odešla sama, jelikož jsme si nekoupili panenku z dámské vložky ani náramek z gumičky a pěti korálků a více suvenýrů neměla. Marabuta jsme nevyhnali. Marabutů, těch mytických vykladačů Koránu, náboženských učitelů, často napůl šamanů, vesnických starostů, vykladačů osudů, těch věštců ubývá. S marabuty mám jen pozitivní zkušenosti. Před lety v Senegalu mi jeden požehnal a pro štěstí plivnul na čelo. Druhý den mne okradli. Což mne svádí k úvahám, že na mne tenkrát neplivnul pro štěstí, nýbrž mě prostě pohrdavě poplival.

8.12. 2009 úterý
Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest pravým mužem pouště. Hodiny a hodiny dokáže jít Saharou, slova nepromluvit. Následně se zastaví, nadechne a pro sebe praví: „Velbloudi, mrchy smradlavé.“

Poté jde opět celé hodiny, boří se pískem, zakopává o kameny a následně pohlédne na průvodce řka: „Stejně tě zabiju, hajzle.“

Napětí mezi průvodcem a Tím-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce by se dalo krájet. Ovšem nikoli zánovním švýcarským nožem Toho-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. Nože se totiž chopil pan průvodce a barbarským způsobem doslova rozkrájel konzervu s kečupem. Na náladě to věru nepřidalo.

Krátce po poledni se objevuje cíl výletu – Ouadane. Město je známé svou historií a tím, že se nad středověkými ruinami tyčí neskutečně ohyzdný vysílač. Stejně jako Chinguetti, Oualata a Tichitt, i Ouadane bylo založeno berberskými kmeny. Poměrně důležitá obchodní křižovatka si užívala zájezdních stanů, karavan vlekoucích sůl z nitra pouště, karavan obtěžkaných datlemi, zlatem a iluzemi.
Dnes je Ouadane nejvýchodnější turistickou výspou Mauritánie, pokud se tedy o turismu dá hovořit. Staré město jest změtí rozbořených úzkých uliček na svahu kopce, rozpadající se hradby, poněkud atypická mešita připomínající spíše věž středověkého hradu kdesi v Evropě. Tento kout světa zatím není nedostupný čtyřproudou silnicí a pěti letišti v okruhu pěti kilometrů. Pročež jest možno v pouštních mauritánských městech, Ouadane nevyjímaje, spatřiti staré arabské manuskripty. Rozežrané, potrhané, nekompletní, avšak pěkné na pohled. Ideální materiál na balení špekáčků.

9.12. 2009 středa
Za úsvitu se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce i já cpeme do auta, zpět na západ.

„A stejně velbloudi smrdí“, pravil Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce u nomádského stanu kdesi na Sahaře. Poté vystoupil a odjel do Chinguetti, kde nechal svůj vůz. Jelikož lidé kupující kobry v pětilitrových lahvích opravdu nejsou normální, dalším plánem šíleného výletníka je projet pouští z Chinguetti do města Tidjikja. Sám, bez průvodce, bez zkušeností.

„Těch patnáct litrů břečky z napajedla pro velbloudy ti stejně nezapomenu“, pravil jsem já a odjel na západ, do města Atar.

Stejně jako před týdnem jsem se ubytoval v kempu Bab Sahara. Majitel je jen další z prapodivných figurek, kterých se výletník v Africe dostatečně nabaží. Holanďan mluvící kromě mateřského jazyka německy, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky a česky studoval mimo jiné pražskou FAMU, rok 1969 si užíval v tehdy veselé Paříži, následně mu prasklo kuří oko, odjel do Mauritánie a již zde zůstal.

Prodavačka suvenýrů, jedna ze záhad Sahary. Vynoří se z ničeho, nic nemá a všechno chce prodat.

Atar je tentokráte poněkud přeplněn policisty a vojáky. Jak je veselou mauritánskou tradicí, čas od času je unesen diplomat, zastřelen turista, přepaden nějaký ten konvoj. Tentokrát byli uneseni tři Španělé. Od doby, kdy počala působit v Mauritánii al-Qaida in the Islamic Maghreb (AQIM), je nutno mít se na pozoru, čínské polévky pojídat obezřetně a místní ženštiny obtěžovat zásadně v neprůstřelné vestě.
V červnu skupina popravila Brita uneseného v lednu, přede dvěma lety jakýsi pistolník zastřelil čtyři francouzské turisty piknikující u silnice. O rok později byla díky výtečníkům zrušena rally Paříž – Dakar, v tom samém roce byli uneseni kanadští diplomaté, jakýsi zoufalec se odpálil u francouzské ambasády, na ulici hlavního města byl zastřelen americký učitel a dětem ve škole někdo ukradnul svačinu. Dobrá – v případu se svačinou se k činu AQIM nepřiznala. I když skupina nečítá více než pár stovek členů, má víceméně pod kontrolou území severně od Timbuktu až k solným dolům v Taoudenni a zvesela obtěžuje vlády Mali, Mauritánie, Nigeru a Alžírska. Mně AQIM nevadí, jelikož vepřové maso je nezajímá.

Večer se v Ataru objevil Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. Zapadl hned v první duně za Chinguetti a k ohromné potupě mu automobil vytahoval mezi jinými i proklínaný průvodce.

10.12. 2009 čtvrtek
Mezi Atarem a hlavním městem, Nouakchottem, jest nová asfaltová silnice. Jezdí po ní dokonce autobusy, jak se s hrdostí pochlubil majitel Bab Sahara. Já však autobusy pohrdnul a vezu se s Tím-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce.
V Nouakchottu míříme do přístavu, který je všude vychvalován, ve všech průvodcích doporučován jako největší atrakce, zdroj lahodného pohledu a libých vůní.
Ve smradlavé díře páchnoucí rybáři vytahují z loděk žraloky a jinou havěť. Stovky a stovky lodí trůní na písku, na ohníčcích z odpadků se opékají nahnilé ryby, které už nikdo nekoupil. A co je nejhorší – pláž je zamořena turisty. Věru – smutný pohled.

„Voda! Opravdová tekoucí voda! Teplá voda!“ řičí Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce ze sprchy. Vskutku – ubytovali jsme se v hotelu, kde luxus není cizím slovem. Teplou vodu jsem zažil naposledy před několika týdny v Evropě. Tím ovšem luxus končí, jelikož mi finance stačí jen na to, abych se ubytoval na střeše hotelu. Nebýt komárů, deště a absence spacího pytle, mohla to být romantická noc. Leč nebyla.

Jen trouba by si myslel, že Mauritánie jest zaostalou zemí.
Zde například pan velbloudář loví signál pro svůj mobilní telefon.

11.12. 2009 pátek
Vyjíždíme na východ. A opět po asfaltové silnici, čímž mohu hrdě prohlásit, že jsem poznal všechny tři mauritánské cesty s tímto povrchem. Jízda jest oživena desítkami mrtvých těl krav, ovcí, velbloudů a oslů. Živé exempláře této fauny se motají před automobilem, pročež Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce nikterak neodpočívá, nýbrž se stává specialistou na reakce mauritánských živočichů při setkání s automobilem. Již za tmy vjíždíme ke skalám před obcí N´Beyka.
Saharští krokodýlové jsou na dosah.

12.12. 2009 sobota
Skrze průsmyk plný roztodivných skalních útvarů a bizarních červených skalních věží a přes vesnici Moudjeria přijíždíme do vesnice N´Beyka, kde začíná ta opravdová legrace.

„Mapy? GPS? Jen zhýčkaní turisté využívají podobných zženštilostí. Praví dobrodruzi se řídí podle hvězd, “ praví v pravé poledne Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, zapíná náhon na všechna kola a vjíždíme do písku. Automobil plave, skáče a propadá se, slunce pálí a jedeme neznámo kam. Když i pravý dobrodruh poněkud znejistěl, zapíná GPS a pod vousy si drmolí: „Divné, divné. Podle mě jedeme dobře. Ale podle toho hloupého přístroje úplně špatně.“

Automobil Toho-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce nedaleko Matmaty
Sahara, Mauretánie

 

Dvacet kilometrů je však po dvou hodinách zdoláno. Parkujeme u skal v písku a vydáváme se vstříc minulosti. Nedaleko jest vesnice Matmata (neplésti s turistickou dírou v Tunisku), my však míříme jinam, do kaňonu. V kaňonu je několik děr s vodou, která nevysychá ani uprostřed saharského léta. Následkem toho zde přežívá několik nilských krokodýlů. Kdysi zde bylo vody jak v Thajsku při tsunami, řeky zdejším krajem tekly. Ale to už je dávno. Dnes je zde horko, pouští věje horký vítr a vmetá do očí saharský písek. Krokodýlové v Matmatě jsou nesmírně plaší, zážitek na hony vzdálený Floridě, krokodýlím farmám či například Jižní Americe, kde je možno s krokodýly vésti veselé hovory a laškovně je plácat po hřbetě. Podobných ostrůvků již na Sahaře mnoho nezbylo. Kromě mauritánské Matmaty je možno krokodýly spatřit snad už jen v několika gualtách v Tagantu, Assabě či masivu Assalé. A, pravda, i v současné době s obtížemi přístupných horách Ennedi v Čadu.

Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest vystudovaným biologem, pročež nadšeně křepčí nad balvany a volá: „Hovno! Vidíš? Tady na kameni je pravé krokodýlí hovno!“

Krajina jest zaznameníhodná, pěkná. Dalo by se říci, že i úchvatná. Na poušti kaňon, v kaňonu díry, v dírách voda, ve vodě krokodýli. Kromě krokodýlů spatřil jsem i varany, hady, v nedaleké vesnici osly, černochy a jiná místní zvířata.

13.12. 2009 neděle
Předlouhá silnice z Nouakchottu do Nemy vede podél hranice s Mali. Rozbitá zaprášená města a městečka vítají příhraničním chaosem, směnárnami s mizernými kurzy a obchůdky se stále stejně omezeným sortimentem.

Před městem Kiffa nám vbíhá před automobil bosé africké děcko. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce stojí na brzdě, scéna jak z akčního filmu. Dlouhé metry a dlouhé sekundy prchá děcko po silnici, nárazník snad dvacet centimetrů od hlavy, vzdálenost mezi hlavou a nárazníkem se nezmenšuje ani zpomalením přetěžkého vozu, jelikož běžícímu děcku docházejí síly a zpomaluje také. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest naprostým flegmatikem. S vytřeštěným zrakem v klidu vypíná motor, vystupuje z auta a rázuje si to k okraji silnice, kde se děcko drží maminých sukní.

„Doprdelekurvapráce,“ zařval náhle flegmatik Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce na zkoprnělou rodinu.

„Brekeke umbaba bumba,“ odpovídá nesměle ženština v jazyku bambara.

„Já ti dám takové umbaba bumba, že ti z toho bude ještě měsíc zle!“ rozohnil se cizinec z kmene Čechů.

„Hrmda brmda bulula,“ šeptá vyděšená matka.

„Málem jsem ani nestihnul zapnout stěrače,“ pokračuje cestovatel, „z děcka bych vám udělal příspěvek do herbáře! Potomka o ploše pečlivě rozjeté veverky!“

„E…eee….úúúú,“ rezignuje obviněná.

Poté se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce vrací do automobilu, pronáší řadu nepěkných slov a dožaduje se písně pana Boba No woman no cry.

 

14.12. 2009 pondělí
„Celou noc mi něco škrábalo na spacák,“ praví po ránu rozmrzele Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce a vyklepává ze spacího pytle štíra.

Následuje další den jízdy podél malijských hranic. Kvalita silnice upadá, zajímavostí ubylo. Přibylo ovšem vojenských a policejních kontrol. Všechny probíhají víceméně stejně. Přijíždíme k městu, vybíhá policista a dožaduje se dokumentů a dárku. Po pár stovkách metrů se situace opakuje s tím rozdílem, že nás zastavuje voják. Za městem to samé. Občas se k policejní a vojenské hlídce přidá ještě zastavení od celní správy.

Slovo „cadeau“, tedy dárek, či lépe řečeno úplatek za nic, je nejčastěji používaným slovem státních složek i prostých domorodců. Někdy je ono slovo doprovázeno ze slušnosti i pozdravem. Ve městě Kiffa Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce náhle vybíhá na cestu, po které projíždí otrhaný mužík na oslu, již zdaleka na nás pokřikující své cadeau.

„Cadeau? Dárek? Dárek pro mě? Výborně! Jsem jen chudý cizinec, uvítám cadeau,“ praví Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce vyděšenému domorodci. Ten jen třeští oči, na slovo se nezmůže, němá ústa lapají po vzduchu.

„Ale když nemáš cadeau, tak nevadí. Dej mi hůl, koukej mi navalit ten klacek,“ sápe se expedičník po nebohém mužíkovi na oslu. Ten se zoufalým výrazem tiskne k hrudi hůl na mlácení osla, jediný svůj majetek.

„Nedáš? Taky nevadí! Za hůl ti dám sto peněz,“ nevzdává se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce a nabízí částku, za kterou nelze zakoupiti ani použitý prezervativ. A dál se sápe po holi.

Černoch zavyl, mlátí nebohého osla jak o život a mizí v prachu ulice.

Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, rozohněn včerejší příhodou s nepřejetým děckem, ovšem v dobývání Afriky pokračuje. Večer zakupuje pojištění na svůj automobil pro Mali, Burkina Faso a Nigérii.

„Devadesát tisíc peněz to bude,“ praví pojišťovací agent.

„Devadesát? Jen se podívejte na můj papírek. Co říká papírem? Co praví znaky bílého muže? Třicet tisíc! Třicet tisíc a ani o ouguiya víc,“ strká pojišťovákovi pod nos jakýsi papír s čísly.

„Promiňte, nezlobte se, ale to nejde. Cena je devadesát tisíc peněz.“

„Cena je třicet tisíc. Víte, kdo mi ta čísla napsal? Váš šéf v hlavním městě! Nejvyšší šéf v největším městě,“ lže Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce zcela nepokrytě.

Pojišťovací agent s hrůzou v očích vytahuje lejstra, razítka a vše je vyřízeno, pojištěno. Za třicet tisíc peněz.
Jen pro zajímavost – mauritánské mince se razí ve slovenské Kremnici.

15.12. 2009 úterý
Dopoledne přejíždíme hranice. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je v Mali poprvé. Já jsem zemi kdysi již navštívil a tak jsem zděšen. Malijští pohraničníci jsou příjemní, vše vyřídí bez průtahů, popřejí šťastnou cestu a ještě se usmívají.

„Co je toto za podivné věci?“ rozohňuji se. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se blaženě usmívá.

Následují obvyklé policejní kontroly. Policisté mají nové uniformy, smějí se, šťastnou cestu přejí.

„V Mali bych chtěl žít,“ pronesl Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce zasněně. Průjezd Saharou mu zřejmě neudělal dobře.

Z unavené Mauritánie jsme vjeli do země barevných oděvů tlustých ženštin, do země typických afrických trhů. Stáda velbloudů a hromady písku jsou vystřídány ovcemi, kozami, kravami a rozlehlými polopouštními pastvinami širého Sahelu. Zmizela arabská zdrženlivost, nastoupila energie černé Afriky. Pryč jsou štíři, vítejte v kraji, kde je již možno získat malárii. Již žádné tržnice zajímavé pouze tím, jak málo tam lze zakoupit, čekají mne trhy černé Afriky. Zatímco v Mauritánii je možno setkati se spíše s cestovateli, Mali jest zahlcena zástupy turistů.
Spíme jen několik stovek kilometrů od Bamaka.

„Nelibě zapáchám,“ pronesl Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce a má pravdu. Je to už pět dnů, co na našich ohyzdných tělech spočinula vláha za účelem hygieny. Během těch pěti dnů jsme zaneřádili svá těla saharským pískem, prachem Sahelu a ústa jsou výkonnou zbraní dalekého dosahu díky každodennímu pojídání sardinek, snad jediného poživatelného potravinářského produktu Mauritánie.

Pod rouškou noci užívá Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce cennou a životadárnou pitnou vodu a polévá si chodidla. Voda syčí, Sahel zmlknul, Měsíc se zahalil temnými mraky.

16.2. 2009 středa
Bamako. Město prachu, špínou zhutnělého Nigeru, město nočních barů, kde blonďaté dlouhonohé černošky nezávazně flirtují s každým, komu nečiní problémy zapalovat si cigarety dolarovými bankovkami.
Dnes má Bamako dva miliony obyvatel, leč ještě před sto lety mělo město osm tisíc lidí a před padesáti lety do byla vesnice se stopadesáti tisíci duší, počítaje v to i krokodýly. Ostatně – Bamako značí v jazyce bambara „řeka krokodýlů“.
Hlavním městem Mali se řítí kolony zelených sběrných taxíků sotramas, obyčejných žlutých taxíků, bílých vozů mezinárodních humanitárních společností, davy mopedistů a sexy mopedistek. Kdo může, udržuje se zkrátka v pohybu. Ve městě, kde teploty dosahují padesáti stupňů pana Celsia, je to jistě vhodné.

Rozloučil jsem se s Tím-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. I nadále sice míří stejným směrem jako já, leč dost bylo pohodlí vozu, zachtělo se mi přitulit se k pravé africké mamá v natřískaném autobusu, stýská se mi po matracích prolezlých plísní a hnilobou, chybí mi již čekání na dopravní prostředky a africká věta: „Jistěže už pojedeme…. možná, někdy.“

17.2. 2009 čtvrtek
Bloumám městem, obdivuji ladné Malijky na čínských mopedech, pojídám sendviče ve vietnamských stáncích, cpu se ovocem prodávaným za pár peněz.

„Chameleona. Do oka jedině chameleona,“ praví klidně pan lékárník na centrálním bamackém tržišti.

„E? Chameleona do oka? Člověče, co co kouříte za svinstvo?“ ptám se pána.

„Vidím, že vaše oči jsou nemocné, barva rudá a zřejmě i špatně vidíte, když našim ženám zíráte do výstřihu z dvaceti centimetrů,“ nedá se odbýt pan lékárník.

Ignoruji poznámky na mé oči, které se ještě nestačily zcela zotavit z interesantního zážitku v mauritánském nákladním vlaku. Pan lékárník už ale drží sušeného chameleona za ocas.

Oční kapky v pevné podobě. Sušený chameleon je ptý na či nejlepší.
„lékárna“ na tržišti v Bamaku, Mali

 

„Vy jste se zbláznil! Žádnou potvoru si do oka cpát nebudu!“

„Ale pane! Chameleona namelte na prášek a každé ráno do oka nasypte! Také bych pro vás měl hnijící hlavu z hyeny. Ta je na odvahu, abyste se nebál tradiční medicíny!“

Zděšen couvám.

„A co takhle opičí pracky? Krásné opičí pracky, aby se vám dobře spalo. A noha z hrocha, aby se vám dobře chodilo! A nechcete pytel plesnivých papoušků? Zdarma přidám sušené lví varle!“

Pohrdnul jsem lvím varletem a zbytek dne testoval čínské restaurace. A testování rozhodně není konec, jelikož přece není možné, aby všude vařili tak hnusnou a odpornou čínu jako v Bamaku. Již jsem jedl v čínských restauracích v Kamerunu, Tanzanii, Ugandě či Senegalu. Ochutnal lahůdky Číňanů z Reunionu, Rodriguesu či Mauriciu. Ale toto? To už snad raději nasypat chameleona do oka.

18.12. 2009 pátek
Za svítání vylézám z hotelu, plaším potkany pod stolem recepce a odcházím na autobusové nádraží. Již včera jsem sobě zakoupil jízdenku na sever. Pán v budce pravil, že autobus odjíždí přesně v šest hodin a že je absolutně nezbytné býti na nádraží v pět hodin. Jelikož jsem však znalec afrických poměrů, došel jsem na nádraží v devět hodin.

„Však já vám ukážu, kdo je tady pánem. Nebudu nikde lelkovat, bezcílně bloumat. Nenechám domorodce tropit si legraci z velkého bílého muže,“ pravím sám sobě.

Následující čtyři hodiny lelkuji, bezcílně bloumám a jsem terčem všeobecného posměchu. Autobus nevyjel v šest hodin ani v devět. V poledne se probral řidič a vyjíždíme v jednu hodinu po poledni.
Autobus směřuje do Mopti, já však po deseti hodinách vysedám na odbočce směrem do městečka Djenné.

„Vážení cestující, račte si nastoupit,“ volá tlustý černoch a snaží se do polorozpadlého osobního vozu pro pět cestujících narvat jedenáct osob. Problém ovšem tkví v tom, že v automobilu je již naskládáno dalších šestnáct pasažérů. Problém? V Africe? Kdeže. V Africe přece problémy neexistují. Vy se zavěsíte za krk té tlusté paní, tlustá paní se bude držet vychrtlého pána a ten se chytí těhotné dívenky s pytlem kukuřice na hlavě. A vy se budete držet zpětného zrcátka. A vy výfuku. Cože? Že vás výfuk pálí? V tom případě si na nárazníku klidně balancujte bez držení. Sedím vepředu s řidičem. Na klíně mi sedí vetchá bílá dívenka. Vetché dívence sedí na klíně jiná rachitická postavička.
Prásk. Duše v ojeté pneumatice nevydržela tlak. Všichni vystoupit, vyměnit kolo. Všichni nastoupit. Prásk. Další kolo. Vystoupit. Nastoupit. Prásk. Další náhradní kolo nešťastný řidič již nemá.

Transport do Djenné. Vozidlo pro dvacet sedm pasažérů.

„Však jsem ti to říkal, ty imbecile!“ dávám průchod emocím. Společně se dvěma děvčaty stopuji náklaďák. Do Djenné dojíždíme již za tmy. Kýveme na nabídku prvního vesničana, rozbalujeme spacáky ve smradlavé místnosti bez oken a za okamžik již bavíme vesnici nesynchronizovaným chrápáním.

19.12. 2009 sobota
Ráno se budím jako první. Nohy mám pod nosem jedné z dívčin. Druhá si slintá do spacáku a poněkud divně se usmívá.
Jak se později ukazuje, potkal jsem další dva důkazy, že do západní Afriky nemůže jet duševně zdravý člověk a já jsem výjimkou potvrzující pravidlo. Jedna z ženštin jest z Argentiny, druhá ze Španělska. Znuděny spoustou peněz a dobrým zaměstnáním, rozhodly se odjet pod Saharu. Profesí zubařky s sebou vzaly obrovský batoh, do kterého nacpaly za vlastní prostředky nakoupené léky, léčiva, obvazy, vrtačky a nejrůznější udělátka. Nyní cestují po Africe od vesnice k vesnici a spravují domorodcům zuby. Zdarma. Sierra Leone, Libérie, Guinea, Guinea Bissau, Mali. Peníze již samy utratily, pročež spí na ulicích, na autobusových nádražích, v různých chýších a pojídají jídlo darované vesničany. Jako zpestření afrického pobytu se nechaly několikrát okrást a každá dostala malárii. Momentálně utíkají z jedné malijské vesnice, jelikož tam vtrhli jacísi pošahaní pánové, počali kolem sebe mávat mačetami a prohlašovat, že vše bílé a americké rozsekají na kusy.

Městečko Djenné leží na nejturističtější malijské trase mezi Bamakem a Timbuktu. Společně se Ségou a Mopti tvoří destinace, kam zavítá snad každý výletník. Djenné je zajímavé například tím, že po období dešťů se stává vhodnou destinací k získání malárie, jelikož celé místo leží v záplavové oblasti mezi řekami Bani a Niger. To však zřejmě nikdy nikomu nevadilo, jelikož jde o jedno z nejstarších známých měst subsaharské Afriky. Davy turistů se sem sjíždějí zejména díky mešitě uplácané z hlíny, či spíše jílu. Do mešity postavené v tradičním súdánském stylu je nemuslimům zakázán vstup a tak si typický hloupý křesťan může prohlédnout interiéry největší hliněné stavby světa pouze za pomoci tučného úplatku či po průniku zdí za pomoci rozjetého buldozeru. V samotném Djenné toho zas tak moc ke shlédnutí není, proto se turisté rozlézají i do okolních rybářských vesniček a nájezdů fotografiíchtivých turistů neuniká ani původní staré město, Jenné Jeno. Zatímco v průběhu týdne jde o ospalou díru, v pondělí se Djenné změní v místo rušností se vyrovnající newyorské burze. Pondělní trh tak skýtá místo vhodné k prohlídce zuřivě fotografujících turistů, těžce pracujících kapsářů a hlavní atrakcí je koupě a prodej široké palety čínských výrobků, kterými je Afrika zamořena.

20.12. 2009 neděle
„Ech, mrzuté,“ škrábu se po hlavě. Sedím si tak v restauraci, pojídám spálenou rýži a dírou ve zdi mi kdosi otevřel batoh a zcizil ponožky. Jak mám cestovat bez ponožek? Jistě, vlastním ještě jeden pár, ten mám však zrovna na nohou a svou podobou připomíná spíše děravé boty nežli ponožky. Kromě ponožek mi chybí i téměř všechny peníze, objektiv k mému prehistorickému fotoaparátu a zmizely i paměťové karty se všemi fotografiemi. Jsem nenapravitelným blbem.

Odpoledne trávím tím, že hledám místní rádio, kde poté slibuji odměnit nálezce-zloděje třemi slepicemi a vyprávěním o Česku, kde žijí tlusté bělošky, sen každého černocha. O slepice ani interesantní vyprávění však nikdo zájem neprojevil, pročež alespoň zanechávám na místě papírek s mým telefonním číslem a popiskem „paměťové karty – tři slepice“.

Náhlou změnou mé finanční situace jsem zaskočen natolik, že se již neodvažuji živit mé obézní tělo v restauraci či obchodech a místo toho si užívám nejlevnějšího pouličního jídla. Lahodné jsou zejména napůl shnilé rybí hlavy dlouhé hodiny smažené v přepáleném oleji. Laskominou jsou i v témže oleji smažené kusy zkyslého těsta. Po večeři z těchto lahůdek se pevně držím za břich a poulím oči jak vegetarián na zabijačce.

Studenti Koránu u největší hliněné stavby světa, mešity v Djenné

21.12. 2009 pondělí
Z Djenné do Mopti je to co by zdatný vrhač kamenem dohodil, leč v praxi to znamená změnit několikrát vozidlo, několikrát se pohádat s řidičem a několikrát vysvětlit všem okolo, že si opravdu nepřeji, aby ty sudy s benzínem a pytle cementu skládali zrovna na můj batoh.
Mopti je zřejmě nejturističtějším městem Mali. Angličtina je běžným jazykem, hotely a cestovní kanceláře nabízejí vše od výletů do Timbuktu po potápění se v Nigeru (dle mého názoru skutečně hardcore atrakce).
Samo Mopti jest živým městem na soutoku Bani a Nigeru, nejdůležitější malijský přístav a centrum malijského obchodu s peřím volavky bílé. Široké ulice, velká mešita, stará mešita a rozpadající se stadion, postavený v podstatě pouze pro několik zápasů fotbalového mistrovství Afriky v roce 2002.
V Mopti stojí za shlédnutí zejména přístav plný solných desek ze Sahary, pytlů rýže a vůbec veškerého zboží, které si jen správná malijská domácnost přeje. Město je rozloženo na třech ostrovech a zjevně zdrogovaný spisovatel onu horkou díru proto kdysi popsal jako malijské Benátky. Ostrovy jsou propojeny dyky, pročež se nevyplatí opít se jako dobytek, jelikož po dycích je třeba chodit rovně, pokud člověk nechce ochutnat vodu Nigeru. A to člověk nechce, ani když je opilý.

I v Mopti jsem se utvrdil, že návštěvníci těchto končin světa jsou tím nejlepším materiálem pro studium nejrůznějších stádii mentálního nevyvinutí.

„Triko za dva dolary,“ praví vychrtlý mužík a mává mi před očima hadrem. Hadr mne nezaujal, prodavač ano. Hubený Asiat s dlouhou hřívou, nemytý a ušmudlaný.

Z prodavače se vyklubal Japonec Aki. Před dvěma lety dostudoval jakousi univerzitu a přiletěl na výlet do Afriky. Během pár týdnů utratil všechny peníze a nyní přežívá s propadlým pasem a dle výzoru na kaloricky ne zrovna dostačující stravě.

„Aha, triko. Triko nechci. Ale možná je načase, abys otevřel své šikmé oči a zjistil, že je čas se vrátit tam, kde kvetou sakury,“ snažím se radit mužíkovi.

„Chci gorily!“

„Cože? E?“

„Gorily! Přiletěl jsem do Afriky podívat se na gorily. A dokud je neuvidím, tak neodletím.“

„Gorily? V Mali?“ divím se.

„Gorily v Ugandě.“

A poté mi pan Aki pověděl, že až bude mít dost peněz, pojede do Ugandy, podívá se na gorily a teprve potom poletí zpět do Japonska. Následně mi líčí, na kolik stovek dolarů vyjde cesta do Ugandy, že dalších tisíc dolarů stojí pěkný výlet ke gorilám a další tisícovka je letenka do Tokia. Zatím má Japonec Aki necelých dvě stě dolarů. A tak se motá po Mali, dává informace turistům, prodává co našel či levně koupil a snaží se za jídlo neutratit více, než vydělá.

Zatímco křesťané hromadně hýkají v kostelech, muslimové buší hlavou do země.  Těžký výběr.
Slovy klasika „Jak mám mojí milé říci, že jsem prase nevěřící“

22.12. 2009 úterý
S minimem financí a s nedostatkem času jsem nucen zkrátit výlet. Původně jsem se chtěl podívat do Timbuktu. Z Mopti je do Timbuktu zhruba devět hodin jízdy, leč zadarmo to není. Opět jsem počastoval spoustou nepěkných jmen zloděje z Djenné a zakoupil jízdenku na autobus směr jih, do Bamaka. Zatímco před pár dny jsem sobě zakoupil jízdenku z Bamaka do skutečného autobusu, nyní vlivem nedostatku peněz putuji nejrůznějšími rozhrkanými vozítky. Z Mopti do Sevaré na střeše osobního automobilu. Ze Sevaré do Segou společně s dalšími zoufalci v kamionu převážejícím ovce. Segou – Bamako v neskutečně natřískané parodii na automobil, kde čpí zvratky, pot a moč.
Jelikož zítra odlétám zemí, kde mi již nehrozí malárie a vrhání asagaji, rozhodl jsem se dopřát si za poslední peníze nevídaného luxusu.

„Pěkný večer vinšuji, dobrý černý muži,“ pravím panu recepčnímu v hotelu.

„Hm.“ dí on.

„Tamtamy donesly mému sluchu a kouřové signály mému zraku, že prý je ve vašem hotelu věc nevídaná – plavecký bazén. Je to pravda či jen pouhá legenda?“

„Plavecký bazén! Ó, jistěže máme plavecký bazén! Obrovské rozměry pro vaše obrovské tělo!“ ožil služebník.

A vskutku. Za zdí se v temné africké noci třpytí vodní hladina, sen každého výletníka do zdejších oblastí. Pravda, cena za hotel je asi tak čtyřikrát vyšší, než-li bych platil v hotelu bez bazénu, avšak poslední noc tohoto výletu mne svedla k neobvyklému hýření a utracení zbytku peněz. Zítřejší svítání bude svědkem nebývalé rozkoše a pravých vodních orgií.

23.12. 2009 středa
Již za rozbřesku se klepu nedočkavostí, opásávám břišní pneumatiky ručníkem, máchám rukama, bych se rozcvičil. Plavecký den začíná. Vybíhám z pokoje a řítím se k bazénu. Ta svěžest, ta vůně vody! Zmítá mnou nadšení, odhazuji ručník v dáli a pružím v kolenou, připravujíce se k mohutnému skoku.

Sakra.

„Haló! Pane recepční! Volejte armádu! V bazénu je krokodýl!“ hulákám na rozespalý personál.

„Pane, nečiňte paniku, nepropadejte skepsi. To je náš Jean-François,“ s klidem odpovídá recepční.

„To přece nemůžete myslet vážně!“

„Jak vám povídám, žádný problém. Jean-François je hodný, nemáte se čeho bát.“

„Víte co? Velice bych ocenil, kdybyste vašeho domácího mazlíčka na chvíli někam odnesl. Když už jsem zaplatil nehorázně vysoký obnos za nocleh, rád bych využil možnosti smočit se,“ dožaduji se.

„Odnesl? Jak odnesl? Vy jste se musel úplně zbláznit! Vidíte ty zuby? A to už týden nejedl! Nejsem blázen! Nejsem sebevrah!“

Zbytek dne rozzuřen bloumám Bamakem, na trhu jsem omylem převrhnul pytel se chcíplými papoušky a řezbáři rozšlápl vyřezávanou žirafu.

„Pane, vy teď muset koupit! Žirafa moc práce!“

„Nic nekoupím. Máte si pižlat něco odolného, třeba hrocha,“ dávám průchod nedobré náladě.

Večer jsem odjel na letiště, odletěl do Francie a do Irska.
Do Afriky nikdy více. Tak pravím, tak slibuji.