Island, 2012

322

26.6. 2012 úterý
Z práce dusám k odbavovací přepážce a za chvíli se již točím bokem, abych se vlezl do dveří letadla do Prahy. Tahám sebou potrhaný spacák, troje trenýrky, ba i teplé ponožky. Již zítra odlétám na ostrov Island, kde jistě řádí sněhové bouře, Poláci, vichřice a jiné přírodní drsnosti, testující výletníkovu odolnost. Ve městě Praha jsem sobě zakoupil fotoaparát a večer trojitou čínu. Na hotelovém pokoji jsem objevil plesnivé jídlo, láhev s plísňovou hladinou na nedopitém nápoji a plesnivý roh pokoje. Jaká to čest, sdílet pokoj s panem Penicilinem.

27.6. 2012 středa
Vyrážím na letiště, kde se mám setkat se zbytkem výletníků.

„Tož já su ze Vsetína a pracuji s výbušninami. Hlavně to musí bouchat. A když mě něco nasere, tak provádím dechová cvičení, kurva do píči,“ představil se první z výtečníků, rázovitý cestovatel z Valašska.

„Prepáčte, ja som zo Slovenka a vyznám sa v dámskych ritiach,“ představil se Ten, co se vyzná v dámských řitích.

„Ahoj,“ pravil další z účastníků a i podle jediného slova bylo jasné, že vzal přípravu výletu k islandským sirným pramenům velice vážně. Všichni jsme zavrávorali, jelikož se z úst pana Sirného dechu vyvalil zápach rozbitých velikonočních vajíček z předminulého století.

Ten, co provádí dechová cvičení zatnul zuby, pěsti a počal zhluboka dýchat.

To nejlepší však mělo teprve přijít.

„Jééé, ahóóój hoši, já jsem inženýr Rudolf z Prahýýý,“ pravil s výrazným pražským akcentem chlapec lehce popubertálního věku. Přitom si v načesaných vlasech posouval sluneční brýle s masivní bílou obroučkou. V pravé ruce držel kabelku, kterou ležérně pohupoval.

Pan Sirný dech vypustil z úst úžasem další várku jedovatého plynu, my ostatní se zmohli jen na tiché zírání.

„A kurva. No. Zajistil jsi na Islandu to auto, jak jsme se domlouvali a jak jsi sliboval?“ otázal se Ten, co provádí dechová cvičení.

„Jééé, to jsem nestihl,“ odvětil s bohorovným klidem inženýr Rudolf.

Ten, co provádí dechová cvičení začal zhluboka dýchat.

Na letišti v islandském Keflavíku jsme počali dojednávat pronájem automobilu. Jelikož nikdo z pěti členů výpravy nehovořil anglicky nikterak dobře, dojednávání připomínalo spíše šampionát v koktání a mávání rukama.

„Okamžitě přestaň funět!“ huláká Ten, co provádí dechová cvičení a snaží se vrazit Sirnému dechu do hrdla sprej na osvěžení dechu.

„Jéééé, jéééé! Kolečka! Motor! Přihrádka na mé brýle! Velký kufr na mou kabelku!“ poskakuje kolem automobilu inženýr Rudolf.

Nasedáme a vyjíždíme na východ, na Reykjavík, hlavní město ostrova. První překvapení se netýká čarokrásné islandské přírody, nýbrž věci podstatně prozaičtější – nákupu. Po návštěvě supermarketu je možno zjistit, že hrůzostrašné historky o šílených islandských cenách se nezakládají tak zcela na pravdě. Základní potraviny je možno zakoupiti za pět peněz a ani při větším nákupu není nutno odevzdat do zastavárny skleněné oko a pletené trenýrky od babičky.

Jelikož jest léto, netřeba si činit starosti se stmíváním, den trvá dlouho předlouho a ani noci nejsou temnější než mraky nad krchovem. Pročež neleníme a po pobřežní silnici jedeme na sever a poté odbočujeme k vodopádu Glymur. Glymur jest druhým nejvyšším vodopádem Islandu. Až do loňského roku byl Glymur uváděn jako nejvyšší vydopád ostrova, ale nová měření v roce 2011 ukázala, že vodopád Morsárfoss je o dobrých 40 metrů vyšší. Tedy, v případě Glymuru jde spíše o kaskádu, nežli nepřerušovaný pád vody. Ač se země nechvěje pod mocnými nápory vody, pohledy do soutěsky na téměř 200 metrů vysokou kaskádu jest pěkný. Po stěnách kaňonu jsou rozeseta hnízda racků a při troše štěstí je možno zaslechnout zoufalý výkřik zbloudilého poutníka, který uklouznul na hraně a zřítil se dolů. Já však to štěstí bohužel neměl. Pročež jsem nespokojeně zavrtěl hlavou a připojil se ke zbytku výpravy, která se promočena neustálým deštěm vydala dále.

 

Další zastávkou byla díra. Není ovšem díra jako díra. Nejznámější islandskou dírou jest příkopová propadlina nacházející se v národním parku Þingvellir. Jizva v zemi jest viditelná široko, daleko i bystrozrako. Jde o předěl severoamerické a euroasijské kontinentální desky. Podívaná to není nikterak akční, leč zajímavá. Krajina kolem jest líbezná a to byl možná důvod, proč se zde kdysi dávno (možná dokonce ještě v době před čínskými polévkami) sešli islandští kmenoví náčelníci (takoví ti pánové s dlouhými vousy) a jedli, pili a jinak hýřili, čehož následkem byl v roce 930 nejstarší parlament světa, zvaný Alþingi.

„Nemá někdo ve spacáku více místa? Příjemně hřeji,“ pobíhá kolem pan inženýr Rudolf a točí kabelkou. Jak se ukázalo, pan inženýr si sice vzal kabelku, ale již ho nenapadlo vybavit se spacím pytlem, což je při stanování na Islandu poměrně závažný nedostatek. Jsou dvě hodiny v noci (či ráno) a kempujeme u malého městečka Laugartvatn. Místo ve stanu pro inženýra Rudolfa nakonec našel pan Sirný dech. Na oplátku za zahřívání nabídl pan Sirný dech metodu rychlého uspání. Po jednom dýchnutí a zhruba třech sekundách upadl pan inženýr Rudolf do stavu hlubokého spánku hraničícího s kómatem.

28.6. 2012 čtvrtek
„Skyr skyr skyr! Kdo byl na Islandu a nejedl skyr, jakoby tam nebyl. Lahodný a výživný, všude přístupný a nikterak drahý. Popravdě řečeno vskutku netuším, proč nelze skyr zakoupiti v každém obchodě a v každé chatrči po celém světě,“ pronáším hned po ránu moudrá slova a pronáším je do hromadného mlaskání, jelikož na skyru si pochutnávají všichni expedičníci.

Skyr jest islandský mléčný výrobek, na první pohled podobný jogurtu. Prastarý pokrm zmiňovaný už ve starých islandských ságách jest bohatý na proteiny, obsahuje minimum cukru a téměř žádný tuk. Žíti život ve společnosti skyru a čínských polévek, nic by mi nechybělo.

Odjíždíme do krajiny nejznámějších islandských gejzírů nedaleko Bjarnfellu. Jezírka se vzdouvající se vodou, syčení a sirný zápach jsou atrakcemi přitahujícími výletníky z celého světa. Není divu. Místo leží hned u silnice, všude vedou upravené pěšiny a otylá těla je možno uložit na přítomné lavičky. Nejvyhledávanější ze všech atrakcí jsou samozřejmě gejzíry. Jak je všeobecně známo, samo slovo gejzír pochází z názvu nejznámějšího gejzíru – Geysiru. Puntičkáři by samozřejmě mohli dodat cosi o odvození jména Geysir z islandského geysa a staří kronikáři by dodali, že jde o slovo mající původ ve staré norštině.

 

Nejsem však jazykovědec ani starý kronikář. Pročež mne zajímá pouze to, jak do některého z gejzírů naházet syrová vajíčka a poté je za pomoci síťky na motýly již vařená odchytit zpět.

Díky geotermálním aktivitám se aktivita gejzírů mění, momentálně jest nejatraktivnějším gejzír Strokkur. Prská co pár minut a nemálo návštěvníků si jej plete s Geysirem.

Zde poprvé si všímám naprosté absence pudu sebezáchovy Toho, co se vyzná v dámských ritiach. Tento občan nemá zábrany lézt do žhavé vody, strkat nos do sirných výparů a obecně činit věci, které by soudný člověk označil za poněkud méně bezpečné.

Další zastávkou jest vodopád. Gullfoss. Pravděpodobně nejznámější a zcela jistě nejnavštěvovanější vodopád Islandu. Pěkná podívaná jest tak poněkud pokažena hordami hlaholících turistů. Dvoukaskádový vodopád (11 a 21 metrů) jest mimo obchodů se suvenýry a parkovišti vybaven i pamětním kamenem, připomínajícím pověst o Sigríður Tómasdóttir, dceři dřívějšího vlastníka pozemků kolem vodopádu i vodopádu samotného. Pověst praví, že Sigríður zabránila využití (a tím i zmizení) vodopádu hydroelektrárnou tím, že vyhrožovala skokem do vodopádu. Tolik praví pověst. Realitou ovšem je, že Sigríður měla nadprůměrně velké poprsí a skokem do vodopádu chtěla na Islandu zpopularizovat soutěž Miss mokré tričko, jelikož byla neoddiskutovatelnou favoritkou celého klání. Ech. Nu dobrá. Poněkud „bezprsou“ pravdou je, že investoři zkrátka na stavbu hydroelektrárny neměli peníze.

Další zastávkou jest krajina vskutku čarokrásná, Kerlingarfjöll. Po nezpevněné, ale nikterak náročné cestě je možno dostat se k horám vulkanického (jaké to překvapení) původu v islandském vnitrozemí. Sníh, potoky a říčky, malé gejzíry a smrdící bahenní díry. K tomu modrá obloha a o krásu nesmírnou jest postaráno.

„Nejsem šílenec, do kopce nešplhám,“ sděluje Ten, co provádí dechová cvičení. Odděluje se od zbytku výpravy a místo po hřebeni se rozhodl jít potokem.

„Do prdele, hořím! Pomozte mi něco! Mám vařené nohy!“ ozývá se po několika minutách z prolákliny. Jak už to na Islandu bývá, ne všechny potoky mají studenou vodu. Nyní se Ten, co provádí dechová cvičení brodí vařící vodou, naříká a kvílí, nehezky nadává a zoufale mává rukama.

„Zhluboka dýchej! Vždycky tvrdíš, že je třeba zhluboka dýchat,“ radím z bezpečí nedalekého kopce.

Kerlingarfjöll znamená ve volném překladu „ženské hory“ a díky minerálům znásilněným horkými a sirnými prameny jde o hory až kýčovitě barevné, přičemž převažuje žlutá, okrová, červená, ba i zelená.

Kopce opouštíme jen neradi, jelikož jde vskutku o pěkné místo. Nejnešťastnější je pan Sirný dech, jelikož se mu díky nesmírnému množství sirných pramenů podařilo maskovat svůj smrdutý dech a několik hodin mu tak nikdo nenadával.

Uháníme k Hveravellir, známé přírodní reservaci ležící u vnitrozemské nezpevněné, většinou šotolinové cesty Kjölur. Hveravellir jest místo plné sirných jezírek, gejzírů a největší atrakcí je zřejmě možnost vykoupati se v přírodních – více či méně upravených – prohlubních plněných horkou vodou. Celá smečka expedičníků z Čech, Moravy a Slovenska nic nedbala ticha přírody a s hulákáním naskákala mezi zděšené Islanďany.

„Cha cha chá! Já vám tady zatopím!“ dal se slyšet Ten, co provádí dechová cvičení. Následně se chopil masivní hadice přivádějící do bazénku vařící vodu z islandského podzemí. Vzápětí počali ostatní účastníci koupele kvílet, koulet očima a jejich kůže rudnout. Silně mi to připomínalo stav, kdy je do rychlovarné konvice vložena bledá akvarijní rybka.

Jdeme spát po půlnoci, bez známek stmívání. Jako obvykle jest kemp nesmírně udržovaný, tráva posekaná, toalety čisté a striptérky mladé.
No dobrá, striptérky v kempu nebyly. Ale měly být, aby od inženýra Rudolfa pochytily, kterak co nejelegantněji točit na předloktí kabelkou.

29.6. 2012 pátek
Po ráno, které následuje po zhrub tříhodinovém přítmí (eufemisticky nazývaném islandské letní noc) vyjíždíme dále na sever, k pobřeží. Přemluvil jsem celou posádku k projížďce lodí, aby mi všichni věřili, že existují i tlustější stvoření, nežli jsem já. Ano, jedeme na velryby.
Po cestě se ještě stavujeme o dalšího veleznámého a velice navštěvovaného vodopádu, tentokrát je na programu Goðafoss, v překladu cosi jako Vodopád bohů. Jde o hruba 30 metrů široký a 12 metrů vysoký vodopád podkovovitého tvaru, lemovaný rovinatou krajinou a bambilionem turstů. Dle jedné ze spousty interesantních islandských legend naházel do vodopádu kolem roku 1000 pohanský vůdce pan Þorgeirr Ljósvetningagoði (zřejmě šlo o jedince s mimořádnou pamětí a řečnickými schopnostmi, pokud byl schopen se naučit bez chyby vyslovovat své vlastní jméno) sošky pohanských bohů. Učinil tak po usnesení islandského parlamentu, který tak (opět dohady) učinil po libém přesvědčování křesťanskými hulváty. Dobří i zlí jazykové ovšem tvrdí, že pan Þorgeirr Ljósvetningagoði i nadále potají konal pohanské rituály a místo hostie z nekvašeného chleba užíval čínských polévek.

Kolem poledne dojíždíme k severnímu pobřeží Islandu, konkrétně do města Húsavík. Húsavík jest rybářské městečko zajímavé několika malými muzei, ale hlavně možností vyjet si na moře a poplácat si velryby po hřbetu. Výjimečně si nevymýšlím. Dvouapůltisícové městečko je natolik úspěšné v obírání turistů o peníze za vyhlídkové jízdy za kytovci, že jako jedno z mála na Islandu hlasitě haleká a kleje poté, co byl v roce 2006 u ostrova znovu povolen lov velryb.

„Bože dobrý, taká riť! Tie stehná! A ako pretŕča obliny!“ kvílí v kanceláři cestovní agentury Ten, co se vyzná v dámskych ritiach. Zakupujeme jízdenky na vyhlídkovou jízdu lodí a znalec ženských pozadí je v extázi. Vytrénované nohy a zejména hýždě islandských námořnic přivádějí jedince k extatickému hýkání.

Vyjíždíme malou lodí do zálivu, počasí je příjemné a kapitán vypadá jako pravý mořský vlk. Kolem nás projíždějí plachetnice, poletují papuchalci a k severnímu polárnímu kruhu je to přibližně dvacet kilometrů.

„Velrybááááá!“ volají turisté a poté klejí, jelikož je laškující keporkak obdařil ledovou sprchou.

„Bože, taká riť!“ volá Ten, co se vyzná v dámskych ritiach. Velryby ho vůbec nezajímají, zato celou cestu fotí a natáčí masivní pozadí islandské průvodkyně, vnučky kapitána.

„Jůůů, vidíte ten ocas? Určitě je to sameček! Jak vzrušující!“ křepčí pan inženýr Rudolf.

Keporkaci si skáčí nad vodu, válejí se a já jsem spokojený, jelikož mají větší břicho než já.

Počasí je téměř neislandské, slunce pálí a jen jedovaté obláčky z výdechů pana Sirného dechu kazí dojem z nedotčené přírody. Přiotráveni dechem Sirného dechu a infantilními proslovy inženýra Rudolfa z Prahy s potěšením zastavujeme u Jökulsá á Fjöllum, druhé nejdelší islandské řeky. Cílem jest kochání se. Pročež po několika desítkách minut docházíme k řece samé a kochání může začít. Řeka zdobená množstvím vodopádů jest tu více a tu zase méně laskána z obou stran strmými břehy, pročež oko návštěvníka může spočinouti na pěkném kaňonu. Kaňon Jökulsárgljúfur (opakujte bez chyby 20x a získáte tím schopnost vyslovovat jedno z jednodušších islandských slov) jest národním parkem, byť navíc spadá pod národní park Vatnajökull (ne, nechápu to) a skýtá mnoho možností pro vycházky, ba i lehký treking. Místo dálkových pochodů ovšem znovu nasedáme do automobilu a jedeme tam, kde se chvěje země a vzduch je i pod jasnou oblohou prosycen hektolitry vody.

Vodopád Dettifoss jest nejmocnějším vodopádem Evropy a není zrovna místem, kde by si lidé dávali romantická dostaveníčka, trhali smetanky a z piknikového koše tahali blumy. Masy ledově šedé ledovcové vody, hukot a temné dunění.

Kolem půlnoci dojíždíme k jezeru Mývatn. Další z řady vzorně upravených míst. Poněkud se ochladilo, jelikož sladký inženýr Rudolf z Prahy i se svou kabelkou odjel spát do hotelu, nemaje spací pytel ani stan.

30.6. 2012 sobota
Jezero Mývatn je známo enormním počtem komárů, kachen a turistů. Nu nevím, ale viděl jsem již místa s více komáry, s více kachnami i více turisty.

„Šplouchá, jéééé, to šplouchá!“ kvičí za volantem pan inženýr Rudolf z Prahy. Neprozřetelně jsme jedinci dovolili usednout za volant pronajmutého automobilu a pubertální výrostek má nemaskovanou radost z toho, že na plný plyn projíždí brody netuše, jak je voda hluboká či zdali jsou pod vodou větší kameny nebo třeba nebezpečný sumec.

Po krátkém výletu na vyhaslý kráter Hverfjall, vyznačujícím se svojí nezajímavostí, odjíždíme k jeskyním Grótagjá, ve kterých se nachází horké prameny. Zatopených jeskyň – či spíše puklin – je několik, ke koupání se ovšem hodí jen dvě. I tak jde o koupání pro masochisty, jelikož voda zde dosahuje teplot kolem 48 stupňů pana Celsia. Doporučuji počkat si několik let, jelikož se teplota vody každoročně snižuje.

„Ještě se natoč, takhle se předkloň… ach, to bude fotečka!“ aranžuje si inženýr Rudolf účastníky výletu a zběsile mačká spoušť. Voda v jeskyni je šíleně horká, dobrodruhům rudne kůže a Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach ve vařící vodě ztrácí vědomí.

„Ještě takhle zezadu kdybych si tě mohl vyfotit,“ škemrá pan inženýr Rudolf.

„Jdi do prdele, úchyle,“ žbrblá pan Sirný dech.

„Nu, nenechám se dvakrát pobízet,“ úlisně se usmívá inženýr Rudolf a já raději prchám z jeskyně na čerstvý vzduch.

 

Čerstvého vzduchu jsem si ovšem neužil mnoho. Přiřítil se totiž pan Sirný dech a pravil, že nedaleko je krásná sirná a bahenní oblast. Poté zhluboka vydechl a já si byl jist, že byl na svět přiveden právě některým ze sirných pramenů.

Nu, pan Sirný dech se dle očekávání nemýlil a tak jsme dojeli k Hveriru. Hverir jest oblast pokryta dřevěnými chodníky a po krajině jsou natažena lana. Vše doporučuji využívat. Pole solfatár se již zdálky ohlašuje dýmem, zblízka chrchláním bubláním, říháním a pokašláváním, v děrách pobublává bahno, země má barvu síry a propadá se na mnoha místech, z malých kráterů se valí dusivý kouř a pára.

Nasyceni pohledem a sírou vyjíždíme k sopce Krafla, po jejímž výbuchu se vytvořil další kráter ozdobený jezírkem Viti. Jezírek stejného názvu (v islandštině Viti znamená Peklo) je po celém ostrově několik, Viti na Krafle patří k těm pěknějším. Kolem jezera jest několik kouřících puklin a stezka, na které se nachází bambilion turistů. Daň za přítomnost blízkého parkoviště a zpevněné cesty.

Směr vnitrozemí jest jediným správným směrem. Cesty sjízdné jen vozy s náhonem na všechna kola, množství brodů a šotolina je občas střídána polem balvanů. Tak trochu měsíční krajinou kolem studeně šedé řeky Jökulsá á Fjöllum k tábořišti Dreki nedaleko pidikaňonu Drekagil. Žádná tráva a vodopády s duhou, nýbrž kamenitá pustina a studený vítr z nedalekého ledovce Vatnajökull. Krajina nebývalé krásy.

Stavím si stan a blahořečím tomu, že jsem vyžraný jak vepř, pročež mne ani vichr islandského vnitrozemí neodfoukne.

1.7. 2012 neděle
Roku 1875 v české vesnici Horní Děložná ukradl Franta tři kozy Ignácovi. Děly se však i zajímavější příhody. Například na ostrově Island vybuchla sopka Askja. Země kolem sopky byla zadušena pemzou a chmurně zhynula. Na evropské pevnině, v Dánsku, obdrželi déšť štěrku. A kdosi spočítal, že do vzduchu při výbuchu vyletěly dva kilometry krychlové země.

Z tábořiště se dá popojet ještě pár kilometrů vozem. Poté následuje chůze po lávě, chůze po sněhových polích a konečně se dojde k vulkánu. Jezero Öskjuvatn v kaldeře Askji je prý se svými 220m nejhlubším jezerem Islandu – tak to alespoň tvrdí některé zdroje. Jiné zdroje ovšem za nejhlubší (248m) prohlašují ledovcové jezero Jökulsárlón. Což nic nemění na to, že podívaná na Askju a jezero jest pěkná. Navíc je hned u okraje Öskjuvatnu klasické jezírko Viti, svou teplotou vhodné ke koupání.

Po poledni začíná dlouhá cesta z vnitrozemí až k východnímu pobřeží. Nemálo rodů, kamenité cesty a krajina téměř bez lidí. Učiněný ráj kamene a lávy.

„Bože! Došla mi rtěnka!“ zařval náhle inženýr Rudolf z Prahy.

„E?“

„Nemám rtěnku, zastavte!“

Ač jsme původně mysleli, že jde jen o další z pokusů o vtip, pan inženýr skutečně trpěl, kroutil se v křečích a úpěnlivě žádal o zastávky na benzinových pumpách i v každé vesnici a přepadával obchody žádostí o rtěnku. Osobně mi zastávky nevadili. V každém obchodě jsem si zakoupil skyr, stejně jako většina dalších členů posádky. Skyr, islandská mana.

Nocujeme u pobřeží na farmě jižně od městečka Höfn.

 

2.7. 2012 pondělí
Za stanem mi pobíhá stádo koní a kolem mého stanu se táhne slizká lepkavá stope. To mi tečou sliny, jelikož jsem dostal chuť na pořádný kus koniny. Islandského koně jsem ještě nikdy nejedl, avšak dnes si zřejmě žádného neulovím. Koně vypadají poněkud agresivně, hřebci se s chutí kopou a koušou a jedinou mou zbraní je stanový kolík.

Islandské koně je s výjimkou opuštěného vnitrozemí možno spatřit všude. Sporný je už ovšem samotný fakt, zdali jde o koně či poníky. Mně je to vcelku jedno, nejedl jsem ani islandského koně, ani islandského poníka. A kůň evokuje větší kus masa nežli poník, co si budeme povídat. Islandští koně jsou pěkní, žádné uhlazené arabské vychrtliny. Geneticky neobvykle čistá rasa postrádající pud sebezáchovy, zřejmě v důsledku absence predátorů, nepočítám-li člověka. Zvířata drzá, odolná, chráněna zvláštním zákonem zakazujícím import koní na Island – bez výjimky. Na Islandu jest v současnosti asi tak 80 tisíc koní, společně se zhruba 100 tisíci mimo Island jde o potomky přibližně 8600 kusů, kteří v roce 1783 přežili výbuch vulkánu Lakagígar.

Pokračujeme po pobřežní a příbřežní cestě směrem na jihozápad, k Reykjavíku. Na Islandu existuje jen jediná větší asfaltová silnice, známá Ringroad. Nejde o takovou tragédii, jako je mezinárodně proslulá česká dálnice D1, ovšem i tak je Ringroad většinou jen úzkou silnicí a ani asfalt není po celé její délce.

V oblasti Hoffel se zastavujeme u ledovce Hoffellsjökull, který má však daleko do třpytivých ledovců z plakátových fotografií. Špinavé kusy ledovce se noří do kalné vody.

O několik kilometrů dále na jihozápad, na břehu ledovcového jezera Jökulsárlón, stojí skupinka čtyř zamlklých pánů. Přemítá.

„Ale prečo? Prečo sa dosral?“ táže se znepokojivě Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach.

„Prostě se posral. Jen tak, pro nic za nic, “ pravím, nepátraje po důvodu moc podrobně.

„Zcela výjimečně nedoporučuji zhluboka dýchat,“ dodal chmurně Ten, co provádí dechová cvičení.

„Také bychom neměli užívat frázi ´hlavně se z toho neposer´,“ poznamenává pan Sirný dech.

Pozorujeme inženýra Rudolfa z Prahy, který pomalým, rozvláčným, nejistým a značně širokým krokem rozvážně kráčí k přilehlé restauraci a mizí na záchodcích. Před pár minutami si pan inženýr spokojeně fotografoval kry odplouvající po laguně z ledovce do oceánu. Poté se narovnal, zatvářil se pohoršeně a pravil: „Hmmmm…“. A nelidsky si nakálel do kalhot.

Laguna Jökullsárlón patří k jednomu z nejnavštěvovanějších míst Islandu. Zejména proto, že její ústí do oceánu je přemostěno mostem, přes který vede Ringroad, hlavní islandská dopravní tepna. U mostu je možno nasednout na loďky vozící turisty po jezeře mezi krami. Nedaleko jest restaurace a také záchody, kde je možno si provizorně vyprati posrané kalhoty.

Dále leží u silnice národní park Skaftafell s notoricky známým vodopádem Svartifoss. Vodopád sám o sobě nikterak interesantní není, avšak padá přes ulámané lávové sloupy, ve své vertikálně přetočené podobě známé ze severoirských Obrových schodů (převelice volně přeloženo).

Následuje osada Vík. Ve „městě“ žije přibližně tři sta obyvatel. Což na Island rozhodně není málo a tak lze v tomto centru civilizace nalézti benzinovou pumpu, kostel, továrnu na zpracování vlny, muzeum fotografií a několik obchodů. Z nich je nejzajímavější obchůdek z 19. století, který byl do Víku převezen z nedalekých Vestmanských ostrovů.
Turisté však zastavují ve Víku zejména proto, aby se pokochali pohledem na skaliska trčící z moře, známé to Trolí skály. Pobřeží jest lemováno buď černými plážemi nebo skalisky pokrytými až kýčovitě svěže zelenou trávou. Místo je taktéž vhodné k získání nejrůzněji tvarovaných tekutých ozdob hlavy, jelikož jsou skaliska provrtána norami papuchalků a poseta hnízdy nejrůznějších druhů ptactva. Za osadou stojí za trochu námahy vyjít či vyjet kopec na útes Reynisfjall, odkud je možno si užít nevšedních, téměř leteckých pohledů.

 

Řízení vozu jsme na chvíli opět svěřili inženýru Rudolfovi z Prahy. Samozřejmě až poté, co jsme si vizuálně ověřili relativní čistotu jeho kalhot a předešli tak znečištění sedačky. Ač jest vozidlo nacpáno pěti pasažéry a spoustou zavazadel, dostal pan inženýr výborný nápad, že zastaví domorodé stopařce. Ženština s údivem zírala do narvaného vozu, kam by se nevešla ani podvyživená severokorejská rolnice.

„E?“

„Very sorry. Our driver is real idiot,“ zachránil situaci Ten, co provádí dechová cvičení. Následně začal zhluboka dýchat, vložil vystřelovací nůž zpět do kapsy a pravil panu inženýrovi: „Jen pošetilost mládí tě ochránila.“

Atmosféra ve výpravě jest plná napětí. Ale hlavně ticha, pročež si mohu zdřímnout a nerušeně si slintat na košili.

Přes malebná skaliska a skalní brány přírodní rezervace Dyrhólaey dojíždíme k vodopádu Skógafoss. Zastřižená tráva, tábořiště, vodopád jak z učebnic o vodopádech, lavičky, parkoviště a bambilion turistů. Jako téměř všechna místa u Ringroad je vodopád oblíbenou zastávkou individuálních turistů i organizovaných zájezdů. Pryč je klid islandského vnitrozemí, pryč relativní klid východních fjordů.

„Ty asi nemáš moc rád lidi, že?“ táže se provokativně Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach.

„Bít, bít, bít,“ cedím mezi zuby.

Stany stavíme v kempu u skalní stěny, ze které padá několik vodopádů. A mezi nimi i známý Seljalandfoss.

 

3.7. 2012 úterý
Zatímco inženýr Rudolf jest nešťastný, protože mu v noci navlhla kabelka, šplhám po útesu za tábořištěm. Z útesu padá několik vodopádů, přičemž jeden z nich je útesem téměř uzavřen, pročež jde o interesantní podívanou.

Odjíždíme dále na Reykjavík. Po týdnu na cestě jest v plánu důkladná očista, pročež parkujeme za městečkem Hveragerði, usazeném v oblasti nadprůměrné geotermální aktivity.

„Síra, síra voňavá sííííra,“ těší se na koupání pan Sirný dech a já jen tiše doufám, že ho nenapadne si vodou ze smrdutých pramenů vykloktat, jelikož to už by byl jeho dech vskutku smrtící.
Několik kilometrů za městečkem jest místo zvané Rjúpnabrekkur, skrze nějž teče potok, kde hygienychtiví občané pomocí hrází vytvořili nemálo koupacích děr. Čím výše k prameni, tím je voda teplejší. Všichni expedičníci s nadšením skáčou do horké vody. Pan inženýr Rudolf je nešťastný, jelikož mu ostatní členové výletu nechtějí pózovat na lechtivých fotografiích.

„Jaj boha! Riťky riťky riťky riťky!“ třese se nadšením Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach. A již vytahuje z pouzdra kameru, fotoaparát, dalekohled a malířské náčiní. K horkým pramenům dorazila početná skupina islandských dívek na koních. Dívčiny se počaly svlékat a s laškovným smíchem se ponořily do potoka. Znalec dámských řití fotí, natáčí, maluje a detaily sleduje výkonným dalekohledem. Další důkaz toho, jak je islandská příroda krásná.

Vykoupaní a vonící sírou dojíždíme do Reykjavíku.

„Fujtajxl a hnus! Za co tak ohyzdná pomsta turistům?“ rozčiluje se Ten, co provádí dechová cvičení. Projel celý svět od Asie po Jižní Ameriku a hlavním městem Islandu jest navýsost znechucen.

Mně se město líbí. Barevné domky s plechovými střechami, restaurace nabízející místní lahůdky, největší penisové muzeum světa, kavárny i Hallgrímskirja, známá bílá betonová katedrála. Ulicemi profukuje svěží vítr, vše voní mořem a odporných Čechů ve městě naštěstí moc není, jelikož sedí doma v Horní Děložné a nadávají, že je Island drahý.

„Cože? Jak to myslíte, že nemáte? Jasně je tu psáno ´uzená velryba´,“ dožaduji se v restauraci nabízené krmě a píchám otylým prstem do jídelního lístku.

„Velice se omlouváme, ale jedná se o čtvrkilovou porci, nikoli celou velrybu,“ praví zkormouceně číšnice.

„E? Odřezek? Pouhý vzorek? To je podvod, velký velrybí podvod!“ činím povyk, avšak personál restaurace zůstal neoblomný.

Rozladěn si tedy dávám alespoň tento vzorek, k tomu výbornou polévku a spokojeně se drbu na břiše. Ač je Island proslaven spoustou specialit, v praxi tyto laskominy rozhodně není možno zakoupiti v každém obchodě či v každé restauraci. A tak se stalo, že jsem nenalezl místo, abych si dal proslulou lahůdku hákarl. Jde o grónského žraloka, který je před konzumací na půl roku zakopán do země. Neochutnal jsem ani krvavý puding, osmahnutou ovčí hlavu či nakládaná beraní varlata. Jelikož jsem však milovník ptactva, zvláště milých barevných opeřenců, velrybí maso jsem zajedl uzeným papuchalkem.

Vracíme automobil do půjčovny. Bez poznávací značky, kterou jsme ztratili při brodění jakési z řek. Když však v půjčovně otevřel ústa pan Sirný dech a inženýr točil na předloktí kabelkou, mrkaje na personál, škodu jsme neplatili a ještě byli odvezeni na letiště.

Ó Islande, ostrove rozmilý, však se ještě někdy setkáme. Shnilého grónského žraloka si jen tak lehce ujít nenechám.

4.7. 2012 středa
Odlétám z Reykjavíku do Prahy a zpět do Irska.

„Co bych jezdil na Island! Irsko je také ostrov a také máme papuchalky,“ praví jeden z irských kolegů.

„To je sice pravda, ale Islanďané umí číst, psát a splachovat záchod,“ odvětil jsem a vyjádřil tak svůj léty tříbený a trpkými zkušenostmi broušený názor na Smaragdový ostrov.