Vietnam a Laos, 2014

225

13.11. 2014 čtvrtek
Ráno odcházím z práce a přijímám od kolegů objednávky. Z Vietnamu a Laosu chce každý přivézt něco. Nejčastěji polonahé domorodkyně, ještě více polonahé domorodkyně a také úplně nahaté domorodkyně. Jen kolega Karel nechce nic, jelikož má rád chlupaté pány a o asijských mužích se vyjadřuje jako o „oholených opičkách“.

Odlétám z Dublinu do Paříže, z Paříže do Abu Dhabi a z Abu Dhabi do Ho Či Minova města. Obyčejná cesta z Evropy způsobila, že jsem se stal přeborníkem v postávání ve frontách. Na transitu v Abu Dhabi jsem čekal přes hodinu, při čekání na vízum v Ho Či Minově městě hodinu a půl a poté zcela nečekaně hodinu u imigrační policie. Úředník po mně totiž chtěl věci nevídané. Kromě zpáteční letenky i potvrzení o ubytování, palubní letenku a možná i nějaké nechutnosti, jelikož na mne koulel oči a špulil rty.

Po krátkém, ale akčním souboji s taxikářem jsem odjel do chřtánu samotného pekla, batůžkářské čtvrti kolem ulice Pham Ngu Lao.

Kdysi relativně klidné místo (na asijské poměry) se transformovalo v doupě, které si nezadá s Bangkokem či balijskou Kutou.

„Marihuana! Marihuana!“, volají prodejci na mopedech.

„Masáž! Masáž!“ piští prostitutky.

„Bum bum! Bum bum!“ křičí ze skútrů naháněči do bordelů.

„Kuře v sladkokyselé omáčce! Smažené žáby!“ ječím já a úspěšně znásilňuji podstatnou část menu nejbližší restaurace.

 

14.11. 2014 pátek
Odjíždím do delty řeky Mekong, bych na vlastní oči viděl zbytky toho, co bude za pár let jen vzpomínkou. Kolem města Can Tho jest několik plovoucích trhů.

Mezi HCMC (Ho Chi Minh City) a Can Tho pendlují autobusy a minibusy každých pár minut. Ještě před pár lety cesta trvala pět a více hodin, díky novým mostům přes Mekong se nyní cesta smrskla na tři hodiny. Finančně i časově zhruba stejně náročná jako přejezd mezi městy je cesta z Distriktu 1 na autobusová nádraží, odkud se do Can Tho jezdí.

Can Tho mne příjemně překvapilo. Od města s půldruhým milionem obyvatel jsem čekal tuny smogu, rozpadající se budovy a otevřené kanály. Místo toho jsem si užil pěkného nábřeží, nečekaně pestrého trhu v ulicích u řeky a pagody Ong. Vietnamské (respektive čínské, ve Vietnamu postavené) pagody mám rád. Ať už je to má oblíbená Jade Emperor v Saigonu, zapadlé pagody v Hoi An či právě Ong v Can Tho. Kilometry vonných tyčinek a spirál, dřevořezby barvené sytými barvami, červené lampiony.

Pagoda Ong je zasvěcena božstvu Kuang Kung. Jak každý samozřejmě ví již od základní školy, Kuang Kung je jako český politik, pročež taktéž kumuluje nejrůznější funkce a postavení. Rozdíl mezi Kuang Kung a českým politikem je v tom, že Kuang Kung symbolizuje rozum, spravedlnost, čest, odvahu a neříká „kunda“, jako například vepř z Pražského hradu.

Jelikož se mi nechce připojit se k bambilionu turistů ve skupině, sháním si na zítřek individuálního průvodce. Ve čtyři hodiny ráno mne prý jistý Hiti vyzvedne v hotelu. Nuž, uvidíme.

 

15.11. 2014 sobota
Ráno začalo více než příjemně. Z jistého Hiti se vyklubala jistá Hiti, mladičká Vietnamka, která hovoří plynně anglicky, poslušně zodpovídá všechny mé dotazy, nedožaduje se spropitného a nenabízí masáž.

Celý den sedím v loďce vonící rybami, mou tupou hlavu nekompromisně pálí slunce a slečna Hiti trpělivě vysvětluje, jak se jmenuje nejrůznější ovoce, jak se v ramenech Mekongu loví ryby, jaký je rozdíl mezi plackami na jarní závitky a na nudle, kterak se rozpadá polovina mostu v Can Tho, kterou stavěli Vietnamci, zatímco „japonská“ polovina bez problémů slouží.

Projíždíme přes plovoucí trhy Cai Rang a Phong Dien, proplétáme se zarostlými rameny a balancujeme na vlnách hlavního toku Mekongu, dojíždíme k plovoucímu trhu Phung Hiep a po poledni si dávám tři pečené krysy.

Hlavu mám obrovskou, že by i bývalý spolužák Ponocný záviděl. Na rozdíl od pana Ponocného ovšem nemám velkou hlavu z vodnatelnosti, nýbrž z přebytku informací.

Tak již například vím, že plovoucí trhy se zmenšují a zanikají, jelikož je postavena spousta nových mostů a silnic. Pročež již lodě a kanály přestaly být jedinou komunikací a nejsnazší formou přepravy osob a zboží. Ostatně, zvlášť Cai Rang a Phong Dien občas působí jako cirkusové číslo, kde kolem každé loďky domorodců krouží pět lodí s turisty.

Také vím, že mizí i takzvané opičí mosty, což je jedna či dvě tenké bambusové tyče přes ramena řeky, po kterých lezou domorodci se šikovností opic.

Dostalo se mi i poučení, že kanály čistí stát dvakrát ročně, už vím, co dělat s vodními kokosy a že někde říkají rambutanům opičí koule.

Odpoledne průvodkyně Hiti odmítla spropitné, pročež jsme se dohodli, že večer zajdeme na pivo. Dvě piva mi oplatila (nadržení čtenáři teď doznají zklamání) pozváním na večeři. Želva v rambutanové omáčce byla nad očekávání chutná a Hiti si dokonce laškovně povyhrnula tradiční vietnamský  šat až nad kotník!

Zkrátka, povedený den.

16.11. 2014 neděle
Abych nezapomněl – Can Tho je zatím nejlepší destinací pro milovníky jídla, kterou jsem kdy navštívil. Seafood, ovoce, zelenina, maso…. delta Mekongu nabízí vše a domorodci umí vše připravit. Včetně některých lahůdek. Krysy s tmavým masem jsou krysy městské a daleko lepší jsou krysy z rýžových polí s masem světlým. Kachní krky plněné chobotnicí. Holoubata na houbách. Zkrátka vše myslitelné.

„Netušíte, dobří mužové, kde je restaurace U velké chobotnice?“ ptám se skupinky domorodců.

„Na konci ulice, pane. Na opačném konci!“

Vtip to byl od oněch pánů nepěkný. Ulice Mau Than má totiž 30 kilometrů.

Odpoledne odjíždím do Saigonu minibusem. Pan řidič zcela evidentně užil nedobrých drog, jelikož piloti Formule 1 by se před jeho jízdou propadli studem. Jízda v protisměru, několik vytlačení mopedistů ze silnice, frenetické troubení, přejíždění na chodníky a zpět. Maniakální výron energie. Při pohledu z okénka jsem střídal stavy pocení a tuhnutí mrazem. A klimatizace za to tentokrát nemohla.

17.11. 2014 pondělí
Potuluji se po Saigonu. K typickým asijským tržnicím přibývají značkové obchody, psané fixní ceny se objevují dokonce i v pouličních stáncích. Trapné. Socialismus se rozpadl a pod červenými prapory se žlutou hvězdou prodávají podnikavci karikatury Ho Či Mina, vietnamských generálů z nejrůznějších válek, z barů duní metal a opilí náctiletí třímají lahve imperialistických piv.

Rikšové slouží v centru již jen turistům a stařečkové srkající nudle dřepí na nárožích a nechápavě zírají na dobu, ve které fotografie rýžových polí visí v kancelářích plánovačů kosmického programu.

Co už.

Odpoledne odjíždím na mopedu na letiště a odlétám do Pleiku.

Ač jsem sobě zakoupil letenku s obvykle příjemnými Vietnam Airlines, díky nedostatku pasažérů došlo k jistým změnám. Modré letadlo Vietnam Airlines se jaksi nedostavilo a místo něj bylo přistaveno oprýskané ATR mně neznámé společnosti. Stevard po vzletu rozdal papírové kapesníky a poté usnul, podle předpisů připoután. Jelikož je místo stevarda hned za kabinou pilotů, na konci uličky a tudíž na očích všem pasažérům, zbytek letu nebohý mladík obstarával zábavu pro celé letadlo. V popruzích se překlápěl ze strany na stranu, bezvládně visel v naprosto nepravděpodobné poloze a občas slintal. V turbulencích se slintání stávalo vskutku akčním.

V Pleiku jsem se ubytoval v hotelu se zfetovaným recepčním a vyrazil na jídlo. Pleiku skutečně není město stojící za návštěvu, žádná blyštivá promenáda ani dlouhonohé prostitutky pod světly neonů.

V pouliční jídelně patřící stařičké zkrabatělé Vietnamce připomínající seschlou sépii jsem si dal rýži a tři sépie.

Zkrátka – Pleiku mi poskytlo řadu příjemných překvapení.

 

18.11. 2014 úterý
Mezi vietnamským Bo Y a laoským Phou Keua jest jednoduchý hraniční přechod prostý velké byrokracie a zástupů otravných celníků. Prý. Pročež jsem ráno vsedl do minibusu a odjel do laoského města Pakse. Ó, Laos, země zaslíbená, známá svými….eeee….známá… tak jsem zjistil, že o Laosu nic nevím.

Na hranicích mi zkontroloval cestovní pas jeden vietnamský celník a poslal k druhému. Druhý taktéž zkontroloval a poslal ke třetímu.

„Nějaký vtip? Asijská tradice? Nebo je nutné kontrolovat cestovní pas za každých třicet kilogramů hmotnosti cestujícího?“ durdím se vzpurně a ohrnuji horní ret, pročež je na mých zubech  vidět špenát od snídaně.

Třetí vietnamský pohraničník mne poslal k prvnímu laoskému. První laoský k druhému, u kterého jsem si za třicet amerických peněz zakoupil víza. Druhý laoský mne poslal ke třetímu laoskému.

Býti v Asii pohraničníkem je stejně běžné, jako být například pojídačem rýže. Pohraničníků a celníků je tak mnohem víc, než jen pouhý bambilión.

Městečko Pakse je již od pohledu chudší, nežli jakékoli vietnamské město podobných rozměrů. Nicméně drápy západních a čínských peněz počínají škubat laoský klid na cucky.

Všude rudé vlajky se srpem a kladivem, kolem počíná bujet kapitalismus.

19.11. 2014 středa
Ubytoval jsem se nedaleko řeky Se Don, která se u města vlévá do flegmatického Mekongu. Za hotelem jest barevný buddhistický chrám Wat Luang. Celý komplex není nikterak ohromující, ovšem malíři se vskutku vyřádili v hlavní hale. Desítky pestrobarevných malůvek si v ničem nezadají s nejzábavnějšími komiksy a pan Disney by zde praskl hanbou a závistí.
Turistický ruch zde zatím dospěl do stádia batůžkářského, pročež jsou restaurace a ulice plné nadšených náctiletých, křižujících jihovýchodní Asii. Kromě nich tvoří podstatnou část návštěvníků Pakse Thajci, přijíždějící sem v zájezdových autobusech.

Ač je Pakse poněkud nudné, okolí je rájem pro obdivovatele vodopádů. Desítky vodopádů přístupných jednoduše z hlavní silnice, přičemž z některých se staly již klasické turistické atrakce obklopené stánky se suvenýry a předraženými restauracemi. Výletník zhýčkaný vodopády islandskými, africkými či argentinsko-brazilskými nebude zřejmě v Laosu ohromen, ale určitě není od věci zpestřit si ospalou zemi trochou vody.

 

„A aspoň se při jízdě odrážejte nohami, to vás nadlehčí a motocykl možná vydrží,“ vysvětlují mi v půjčovně motocyklů a s nedůvěrou hledí na mé bílé sádelnaté tělo.

Nedaleká oblast se nazývá Bolaven plateau a kromě vodopádů lze obdivovat vesničky kovářů, vesničky nudících se lenochů, domy na kůlech a tak podobně. Laoský venkov je chudý, vskutku chudý a i průměrný vietnamský vesničan by nad zdejšími domorodci pohrdavě odfrkával.

Tat Fan, Tat Kameud, Tat Tha Jet…. Navštěvuji vodopád za vodopádem a spokojeně se usmívám, jelikož mám vodopády rád. Pln euforie jsem si dopřál i menší chirurgický zákrok, jelikož jsem při sjezdu kamenitou stezkou k vodopádu Tat E Tu v zatáčce upadl a vetknul si do lýtka pedál nožní brzdy. Prach z cesty naštěstí spolu s krví vytvořil hustou kaši a tak nekropím okolní pole svou mastnou krví. Nicméně, zažil jsem už i příjemnější chvíle. Ohnutý výfuk jsem přimáčkl zpět k motocyklu, brzdicí pedál přikopl zpět a hlavní stojan metrákem svého bachratého těla alespoň upravil tak, aby za jízdy nepřekážel. Ulámané plasty jsem vyhodil. Jen ze zrcátka zbyl plandající třpytivý pahýl, což mi ovšem nevadí, jelikož se za jízdy nebudu děsit své ošklivé tváře, což se mi běžně stává.

Laoští lidé se vesměs usmívají a tváří přiblble přátelsky. Ovšem když jsem si večer vymýval ránu vodou, pronášel jsem taková slova, že se laoští domorodci přestali usmívat.

20.11. 2014 čtvrtek
Trh v Pakse je údajně největší v celém Laosu. Netuším, co je na tom pravdy, ale faktem je, že zde lze nalézt mnohé. Od sušených krys a tuny zlatých šperků až po použité zubní protézy nebo arzenál animistických léčitelů v podobě nosorožcích klů či preparovaných kozích hlav. Mix nejrůznějších pověr a náboženství sice není v Laosu tak pestrý jako v některých státech subsaharské Afriky, ale v druhém desetiletí jedenadvacátého století jde přesto o pěkné poznání.

 

Z Pakse míří autobusy do Vietnamu, Thajska, Kambodži i domácích destinací. Autobusy jsou k dispozici VIP, spací a podobně. Jelikož jsem však tupé hovado, nepoučitelný imbecil a vymetená kebule, zakoupil jsem sobě jízdenku do města Tha Khaek na lokální autobus. Místo pěti hodin jízdy v pohodlném klimatizovaném autobuse jsem si užil dvanáct hodin v čemsi, co sice mělo řidiče, ale nemělo ani přístrojovou desku. Vozidlo navíc stavělo každých pár minut a nakládali jsme naprosto všechno, všechno zase vykládali a vrcholem byla pauza na oběd – hodina a půl.

Do Tha Khaek jsem dojel po setmění. Což je jiný výraz pro to, že je celý den v prdeli.

21.11. 2014 pátek
Zatímco je okolí mé minulé zastávky, města Pakse, známo vodopády, kolem Tha Khaek se nachází desítky přístupných jeskyní. Krajina je totiž typicky vápencová, pročež zejména podzemní řeky dokázaly prorazit do vápence nejroztodivnější díry. Pročež jsem si poškrábal nohu dodřenou z minulé bouračky a opět sobě půjčil motocykl. Abych byl přesný – motocykl korejský.

Motocyklování v sousedním Vietnamu je často plné adrenalinu, Laos je o něčem jiném. Všichni se spokojeně sunou šnečím tempem, na křižovatkách si dávají přednost a na jediném semaforu ve městě se často nerozjíždějí ani na zelenou – zřejmě se jim zelená nezdá dostatečně výrazná.

Pro mne se ovšem nejlepší atrakcí stalo samo řízení korejského výrobku. Motocykl je malý i pro většinu místních, ovšem já vypadám asi jako hroch na dětské tříkolce. Řazení i zatáčení jsou vyloženě artistická čísla a brzdy evidentně nejsou konstruovány na mou hmotnost. Pročež jsem vyloučil použití zadní brzdy, přední brzdy, mých apartních vietnamských pantoflí a brzdím povětšinou silou mysli. Což ne vždy funguje, jak se přesvědčili místní řidiči poté, co jsem nejednou projel křižovatkou na červenou. Ke cti mi alespoň slouží, že jsem na všechny strany metal omluvné pohledy.

 

Nu – jeskyní je kolem města spousta, ale vesměs se jedná o nudné díry přístupné pár metrů. Ulámané krápníky a výběrčí vstupného také mnoho nadšení nevzbuzují.

Po Tham Xang jest zajímavější Tham Pa Fa. Znovuobjevena před deseti lety se nyní stala jednou z výraznějších turistických atrakcí. V laoském měřítku to ovšem vypadá tak, že jsem potkal tři turisty z jeskyně vycházející a poté jsem se dírou ve vápenci mohl kochat sám. Před staletími lidé do jeskyně nanosili 229 Budhů ze zlata, bronzu, stříbra či kamene a poté jeskyně z nějakého důvodu upadla v zapomnění. Dnes jsou v jeskyni prodavači obětin, kteří zároveň hlídají, aby zde nikdo nefotil. Kdyby bylo na mně, tak obětuji prodavače obětin a poté vesele fotím.

Osobně na mne lépe zapůsobila nenápadné jeskyně Tham Sa Pha In. Turisté nikde, v jeskyni buddhistické fáborky a u oltáře slepý starý pán.

Pln radosti, že jsem se dnes nevyboural, prorazil jsem alespoň pneumatiku. Jelikož mi majitel motocyklu neprozřetelně prozradil své telefonní číslo, zatelefonoval jsem mu a strašlivě pomluvil kvalitu korejských motocyklů. Zatímco jsem čekal na mechanika a výměnu celého kola, kochal jsem se buddhistickým chrámem Pha That Sikhottabong. Žádný relikt a žádné davy turistů. Naopak je celý chrám zapojen do současnosti, místní proudí dovnitř a ven a obdarovávají mnichy u pozlacené sochy Budhy vším možným. Například vybledlou parukou, limonádami či sušeným masem.

Abych nezapomněl – největší atrakcí nejen chrámu, ale i celého města je babizna na břehu Mekongu, která prodává žabičky na špejlích. Vždy deset malých pečených žabek se spálenýma očima. Lahodné.

 

22.11. 2014 sobota
Z Tha Khaek ráno odjíždím do vesnice Ban Kong Lor. Již od Pakse se slévá proud turistů přijíždějících z Thajska, Kambodži a Vietnamu, takže v autobusu je stádo Poláků, několik Němců a Holanďanů. Jelikož Laos zrovna nehýří desítkami atrakcí, kvůli kterým návštěvníci kvílí nadšením a propadají v euforické tance, každé zpestření na cestě způsobuje koncentraci výletníků, hotýlků a restaurací.

Ve vesnici Ban Na Hin (jinak také Khoun Kham) se přesedá na upravený náklaďák, řidič zakupuje několik krys k obědu a pokračujeme do Ban Kong Lor.

 

„Díra! Díra! Tady být veliká díra!“ volají ze všech stran domorodci a ukazují k řece. Největší atrakcí oblasti a jednou z největších celého Laosu je návštěva podzemní řeky. Sedm kilometrů dlouhá jeskyně vytvořená řekou ve vápenci.

„Dva tisíce peněz za vstup do ohrádky!“

„Chci do jeskyně, ne do ohrádky,“ vztekám se.

„Do jeskyně být cesta jedině přes ohrádku!“

„Grrrr….“

„Deset tisíc peněz za jeskyni!“

„Ehm.“

„Sto tisíc za loďku!“

„Nechci loďku!“

„Do jeskyně jedině s loďkou!“

Jeskyně jest dlouhá, na jednom místě pár krápníků, spoře osvětlených. Zbytek jeskyně není osvětlen vůbec, kromě míhajících se kuželů světel čelovek převozníků a turistů. Pročež je návštěva vhodná pro milovníky tmy a vrčení motoru lodí. Jinak není vidět nic, nic se celou cestu neděje a navíc návštěvníka co chvíli oslepí čelovky protijedoucích turistů.

Nejakčnějším zážitkem výletu k jeskyni tak bylo mlaskavé křupnutí. To když jsem večer hned za dveřmi pokoje rozšlápl ještěrku.

23.11. 2014 neděle
V celé Asii zřejmě neexistuje klidnější hlavní město, než-li je Vientianne. Na břehu Mekongu, čtvrtmilionové město přes bažinatý říční ostrov Don Chan pohlíží do Thajska, odkud sem proudí thajští turisté i Evropané, stále většinou batůžkáři.
V ulicích je stejně jako po celém Laosu klid, dobré, lepší a vynikající restaurace servírují povětšinou nikterak invenční fúze asijské a evropské kuchyně. Vesnické delikatesy v podobě kachních embryí jsem nikde nezahlédl.

 

Několik koloniálních domů, několik buddhistických vatů. Pro milovníky mrtvolného klidu je Vientienne ideální destinace. I ten vítr od Mekongu je podivně ospalý a rudé vlajky se žlutým kladivem a srpem zplihle visí.

Večer jsem vlezl do jedné z místních naléváren a se dvěma Poláky vypil tři lahve vodky. Polský pár jezdí po jihovýchodní Asii už rok a půl, pročež jsem se ptal na soustu věcí. A dověděl jsem se například to, že laoské ženštiny nejsou vůbec perverzní, že Thajsky perverzní jsou a že pečené banány zabalené v netopýřích křídlech jsou dobré s ústřicovou omáčkou.

 

24.11 2014 pondělí
Ráno odjíždím do Vang Vieng. Městečko ležící mezi Vientianne a Luang Prabang je obvyklou zastávkou všech, kdo uvěřili báchorkám o adrenalinovém vyžití, mocných peřejích, skalních stěnách a ohromujících jeskyní.

Po příjezdu jsem se ubytoval v novém hotelu kousek od řeky Nam Song. Výhledy na vápencové kopce jsou pěkné a všude je klid. Se soumrakem se ovšem do městečka řítí desítky a stovky náctiletých turistů. Mládí se vrací z unifikovaných výletů do okolí. Odjezdy jsou ráno a návraty večer, pročež je během dne největší zábavou sledovat spící trhovce u trsu banánů.

 

Ač je po celém Laosu k vidění jakýsi kodex, podle kterého by se měli návštěvníci chovat, nikde jinde není k vidění tolik pubertální imbecility jako ve Vang Vieng. Polonahé náctileté děti v plavkách pobíhají po městě i kolem chrámů, hulákají a o decentních úsměvech typických pro Laosany není ani památky.

„Ale kurva do prdele, tohle je hovno,“ stěžuje si majitel irského baru.

„E?“

„Dřív to tady žilo! Děvky, drogy, rokenrol!“ povídá znechuceně Ir původem z Derry.

Pravda. Před lety se Vang Vieng etabloval jako místo, kde proudem teklo pivo i sperma, kde drogy stály zhruba tolik jako koláč s banánem a zřejmě byly i dostupnější, než-li zmíněný banán. Přede dvěma lety ovšem počalo jistým lidem a institucím vadit, že na následky zdejších radovánek zemřelo několik desítek turistů. Pročež se dostavili úředníci, zamávali komunistickým praporem a pravili, že legrace končí.

„Vydělával jsem dva tisíce tolarů za den, kurva! Dva tisíce za den!“ nepřestává se durdit můj hostitel.

Zřejmě má pravdu. I když je turistická sezóna, hotely jsou poloprázdné, spousta restaurací úplně prázdných a veškeré turistické kapacity jsou od pohledu naddimenzované.

Zaplatil jsem jedno pivo, co jsem si dal a přispěl tak k tomu, že si majitel baru opět vydělá dva tisíce dolarů. Za měsíc, pokud bude mít štěstí.

26.11. 2014 středa
„To máte jako se slonem…taky se nespokojí s hrstí jetele,“ vysvětluji mnichům. Mniši údivem otevírají ústa a poulí své šikmé oči.

Sedím po ránu v klášteře Wat Si Vieng Song a užívám si místní pohostinnosti. Požírám velké misky plné rýže a spoustu ovoce. Kdyby tak nebozí pánové v oranžových rouchách tušili, koho si to pozvali na snídani….

Vangviengské kláštery jsou snad jediné oázy klidu v městečku. A zřejmě i adrenalinová atrakce srovnatelná s tím, co nabízí bezpočet místních agentur pod názvy „Dobrodružná jízda na laně“, „Spektakulární jízdy na kajaku“ nebo „Dechberoucí tubing“. V překladu jde o trapně nudnou jízdu zavěšených turistů na dvacetimetrovém laně, hodinovou vyjížďku na kajacích po řece, kde největší peřej představuje komár omylem bourající do vodní hladiny a onen slavný „tubing“ je stádo přiopilých puberťáků válejících se na téměř stojaté vodě na traktorových duších. Při všech těchto aktivitách je možno spatřit houfy náctiletých, kterak si užívají výlet bez dohledu rodičů, pročež se bijí pěstičkami v nevyvinuté hrudi a hrdinně mávají lahvemi piva.

Navečer jsem osedlal další z nekonečných fantazií asijských konstruktérů (dle vlastníka se jedná o motocykl, o čemž si dovolím dost pochybovat) a odjel pár kilometrů za město. V relativním klidu jsem si namočil své staré bílé nohy ve vodopádech Kaeng Nyui a Kenglon. Kaeng Nyui byl až do roku 1960 vodopád vysoký 45m, ovšem sesuvy půdy poněkud změnily jeho podobu. Nyní voda padá z výšky 34 metrů a dříve hluboká laguna se změnila v mělký bazének. Množství padající vody je navíc silně redukováno tím, že je odebírána z místa nad vodopádem a potrubím odváděna do blízkých vesnic i Vang Viengu.

Večer sedím na pokoji poněkud znepokojeně. Jak je možné, že jsem se za celý den nevyboural a nezajel žádné zvířátko?

27.11. 2014 čtvrtek
Odjezd do staroslavného města Luang Prabang. Snad jediného místo v Laosu, které co se návštěvnosti a pověsti vyrovná jiným světově známým místům v jihovýchodní Asii.

Luang Prabang je město klidné a za klid se platí. Zejména ceny ubytování jsou úplně jinde, než ve zbytku Laosu. Tedy – lze sehnat střecha nad hlavou za pár peněz, ale za stejné peníze by jinde bylo ubytování o několik úrovní výše. I přesto na spoustě penzionů visí cedulky „obsazeno“.

„Vážená tlustá paní, dal bych si sépii v kokosové omáčce,“ píchám prstem do menu v restauraci na břehu Mekongu. Luang Prabang je známo jako jedno velké lahůdkářství, což kvituji s povděkem a sem tam mi ukápne slina.

Po půl hodině mi číšník donesl pouze kokosovou omáčku a informaci, že sépie došly. Ech.

Jednou z městských atrakcí jsou večerní a noční trhy. O páté hodině odpoledne se hlavní ulice města uzavře pro motorová vozidla a poté se začne dít něco, co by ženisté každé armády sledovali nevěřícným pohledem. Z bočních uliček se vyřítí domorodci ověšeni dráty a vlekoucí nejrůznější tyče a plachty. Během neuvěřitelně krátké doby se silnice změní v několik stovek metrů dlouhou tržnici. Pod střechami rozložených stánků visí na drátu žárovky, pod žárovkou sedí ženštiny a nabízí. Nabízí jen a pouze turistické zboží od ručně vyrobených kýčů až po kýče dovezené z továren z Thajska a Číny.

„Šátek, pane! Šátek! Šátek!“ tiše vykřikují trhovkyně, jelikož v Laosu se křičí převážně tiše.

Když už mi nabízela šátek asi dvacátá ženština a nabízenými šátky bych mohl obalit velrybu, stádo slonů a dokonce i svůj břich, zbaběle jsem uprchl.

28.11. 2014 pátek
Večerní trh je jednou z největších atrakcí Luang Prabang, ovšem já jsem propadl kouzlu trhu ranního. Ani zdaleka ne tak turistický, o to barvitější. Nakládaná psí embrya, koláčky z říčních řas, sušení netopýři, hadi a ptáčata, uzené ryby, krysy i podivní hlodavci, veverky, larvy, brouci…

Pobíhám po tržišti v úzkých uličkách a za mnou zůstává silná stopa slin. Nemohu si pomoci, ale tolik laskomin na jednom místě mne dovádějí k extázi. Spokojeně se usmívám, poskakuji, tleskám a nekontrolovaně slintám.

Luang Prabang leží u soutoku Mekongu a Khan, po ulicích se toulají mniši v oranžových róbách, turisté a ospalí psi. Ve městě je několik desítek chrámů, pěkná muzea, výborné restaurace a vcelku klid. I když město roku 1995 získalo status Unesco, zatím to ke zkáze nevedlo. Ba naopak, příliv peněz znamenal restauraci i rekonstrukci starého města a vzhledem k nedostatku stavebních parcel není kde budovat monstrózní betonová hotelová monstra.

Přes řeku Khan vede několik placených bambusových mostů, na nábřeží je nemálo restaurací a za pět peněz je možno si pronajmout loď a kochat se západem slunce na Mekongu. Přímo ve městě je tak největším adrenalinovým zážitkem nákup ovocných palačinek. Což je jedině dobře.

29.11. 2014 sobota
Ranní almužny jsou tím, čím je Luang Prabang známý. A jsou tím, nad čímž znechucením zvrací nejeden návštěvník. Popravdě řečeno, málem jsem vrhnul také. A jen nedostatek AK 47 v okolních obchůdcích může za to, že jsem nezredukoval počet jistých turistů. Podobných zrůdností jsem vskutku moc neviděl.

Tradice velí, že se svítání se z chrámů vyhrnou zástupy jejich obyvatel, mlčky procházejí ulicemi města a domorodci jim s úsměvem do nádob vkládají rýži. Počátek 21. století tuto tradici ovšem změnil ve vskutku pobliózní podívanou.

„Oblečte se s respektem, zakryjte si ramena, hrudník a nohy.“

Na každém rohu, v každé publikaci, všude možně je psáno několik málo pravidel, kterak by se měl návštěvník chovat.

„Buďte potichu.“

„Nefotografujte s bleskem.“

„Stůjte nejméně 3 metry od procesí.“

„Nedotýkejte se mnichů.“

Jedna kultura šuká druhou. Tvrdě a bez gelu, pročež to bolí a dře. Blesky fotoaparátů přímo do obličeje. Cestovní kanceláře nejen v Laosu, ale zejména v Číně a Thajsku nabízejí celé balíčky, které kromě cesty do Luang Prabang nabízí i rýži pro mnichy a novice. Ač všude po městě visí informace co dělat, jak se chovat a zejména co nedělat, turisté jsou zčásti zřejmě analfabeti a zčásti imbecilní hovada. Před svítáním se tak do města vřítí desítky minibusů, ze kterých se sypou stovky Číňanů. Arogantní a řvoucí Číňané jsou vzápětí doplněni desítkami batůžkářů ubytovaných přímo ve městě. A nastává peklo.

„To je tááááák spirituální!“ ječí jeden z asi dvaceti teenagerů, kteří sedí v řadě s podobnými individui v kraťasech a tílkách. Jednou rukou hází mnichům do nádob jakýsi hnus, druhou si to fotí mobilem. Za řadou podobných imbecilů již čekají místní šklebáci s bedýnkami, protože mniši zhnuseně nechutnosti od turistů rovnou vyhazují. Ač by měli mnichy obdarovávat zejména buddhisté, většina turistů považuje buddhismus za odrůdu kořenové zeleniny a ceremonii za vystoupení národního cirkusu. Turisté tahají mnichy za roucha, vřískají nadšením, strkají jim fotoaparáty dvacet centimetrů před obličeje a fotí s bleskem, zkrátka orgie.

Bít, bít, bít. Vyloupat oči a uřezat hlavy.

Znechucen ranní podívanou vsedám odpoledne do automobilu, na kraji lesa přesedám na motocykl a ujíždím v dál. V dáli ovšem není továrna na výrobu čínských polévek ani lihovar, jak by si nyní možná čtenář myslel. V dáli je řeka Mekong a u řeky zvířata, která mi mohou směle konkurovat ve funění i tělesné hmotnosti.

„Vidíte? Taky mám velké břicho,“ nafukuji svůj obří bachor před hubenými Laosany.

„Ech, vskutku pěkný exemplář,“ praví domorodec obdivně a já se dmu pýchou, jelikož pán je odborník na slony.

Načež jsem počal argumentovat, že jsem choval křečka i papouška, pročež zvířatům rozumím a zkrotit nějakého slona je pro mne maličkost.

„Dobže dobže, já tobě dát slon Sip. Sip být veselá slon,“ pravil majitel slonů a již mne odvádí do lesa.

V lese je dobrých čtyřicet slonů uvázaných řetězy, by nepustošili okolní pole. Ač jsou laoští sloni ještě stále používáni i na práci, stali se díky turistům i oblíbeným zdrojem příjmu bez toho, aby museli vláčet stromy či tahat břemena. Malí Laosané odvazují pětici slonů, na jednoho posadili mne a vyrážíme k řece. Slony je totiž třeba koupat a koupání slonů je veliká legrace.

Veliká legrace, k popukání. A pokud je přítomný hloupý tlustý bílý turista, má o zábavu postaráno celá vesnice i sloni samotní. Má slonice se tedy jmenuje Sip a já jsem pochopil, co myslel majitel, když ji označil za „veselá slon“.

Na souši vypadají sloni poněkud neohrabaně, flegmaticky. To se okamžitě změní ve chvíli, kdy mají možnost vlézt do řeky. Jak známo, sloni jsou inteligentní stvoření a jsou schopni se naučit plnit spousty pokynů.

„Molong!“ volá škodolibý hoch na slona a ten přesně podle pokynu prudce sklopí hlavu. Jelikož byl pokyn určen mému „veselá slon Sip“, letím přes zvířecí hlavu do kalné vody Mekongu. Prskám bahno a žlutou vodu, držím slona za ucho a pracně se mu drápu zpět za hlavu.

„Tak takhle by to tedy nešlo, vážení. Vskutku si nemyslím, že by bylo vhodné….“ rozvážně poučuji rozverné mladíky zodpovědné za koupání slonů.

„Meplong…. olan!“

Veselá slon Sip se potápí pod vodu a vzápětí se pod vodou překulí přes bok. Nevidím nic, voda mi tryská z očí i nosu, kuckám a lapám po dechu.

Po uchu se opět šplhám vzhůru. Veselá slon Sip se mi směje, mladíci umírají smíchy, já se topím.

„Veselý slone Sip, zanech krutostí a …..“ chlácholivě hovořím.

„Bon bon!“

Veselá slon Sip na mne rozverně mrká a noří chobot pod vodu. Prásk! Do obličeje mi udeří desítky litrů vody. Má hlava je zvrácena až k lopatkám a plavným kotoulem vzad opět letím do vod Mekongu. Pročež již vím, že „bon bon“ znamená „postříkej vodou osobu na hřbetě“.

Výuka pokynů pro slony trvala sice jen necelou hodinu, já jsem však na břeh vynesen polomrtvý, v žaludku patnáct litrů vody, oči krvavé, zničen a potupen.

Vracím se zpět na hlavní silnici na vypůjčeném motocyklu. Po cestě je mi všelijak, jen ne dobře a celou dobu slyším šplouchání. Namlouvám si, že je to benzín v nádrží, ale je mi jasné, že v sobě vezu nemálo litrů vody Mekongu. Vody nikterak chutné.

Večer jsem si ještě zajel do jeskyně Pak Ou, jedné z nejznámějších míst v dosahu Luang Prabang. Jeskyně byly plné turistů a sošek Buddhy. Ovšem, a to mi nikdo nevymluví, se za mnou všude plížil veselá slon Sip, pročež jsem se stále úzkostně ohlížel přes rameno.

30.11. 2014 neděle
Pokud jest člověk nasycen uličkami Luang Prabang, je dobré odjet ke zhruba 30 kilometrů vzdáleným vodopádům Tat Kuang Si. Vodopády jsem součástí poněkud pouťového parku, ve kterém je možno zakoupit předražené jídlo a suvenýry, podívat se na spoustu medvědů v záchranné stanici a spočinout okem na hordách hulákajících čínských turistů.

Vodopády samotné se skládají z hlavního vodopád a série desítek vodopádů menších, pod kterými je možno se vnořit do chladivých vod a popíjet fernet. Pokud tedy nějaký fernet seženete, což v Laosu asi nebude jen tak. Jelikož jsou vodopády pěkné a blízko Luang Prabang, je dobré je navštívit brzy po ránu, případně pozdě odpoledne. Samozřejmě to neplatí pro toho, komu dělá dobře mačkat se s čínskými a jinými turisty a vyhýbat se bambiliónu fotografických stativů, jejichž majitelé se zarputile pouští do půtek o nejlepší místo.

Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….

Nemám nic proti hudbám domorodců, ba častokráte jde o příjemné zpestření na cestách. Ovšem lidová hudba v Laosu mi přijde…jak jen to říci kulantně…poněkud lidová. Zvláště, když k tanci a poslechu hrají dva epileptici, jeden se zvonky a druhý s paličkami.

Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….

Vedle penzionu, kde jsem se ubytoval, probíhá svatba. Její součástí je bohužel i hudební skupina Zvonek a Palička. Celé hudební těleso sestává z hudebníka Zvonka, který 2 hodiny a 52 minut co sekundu a půl o sebe cinkne dvěma malými zvonečky. Doprovod panu Zvonkovi dělá pan Palička, který 2 hodiny a 52 minut co sekundu a půl o sebe ťukne dvěmi zhruba dvaceticentimetrovými dřívky.

Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….

Po 2 hodinách a 52 minutách se na sebe pan Zvonem a pan Palička podívají, udělají půlminutovou pauzu, uznale pokývají hlavami a začnou nanovo.

Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….

1.12. 2014 pondělí
Jelikož mám po včerejší hudební produkci kapely Zvonek a Palička silný posttraumatický stres, nemohl jsem spát. Pročež jsem si ráno opět užil průvodu tak bat a hned poté ranní trh. Po tragických zkušenostech s průvodem na hlavní ulici jsem se tentokrát uchýlil do uliček bočních a poté na bambusový most, tudíž jsem se kochal relativním klidem, mniši dokonce vyloudili i nějaký ten úsměv a jedenáct dlouhých úzkých lodí naložených mnichy pěkně svítilo na temném Mekongu jasnou oranžovou.

„Nejdůležitější je maso chytit za ocas a pořádně zatřást,“ vysvětluje mi lámanou angličtinou jeden z trhovců, kterak se nenechat napálit při koupi snídaně. A následně předvádí, že se jinak klepe mrtvý netopýr, jinak mrtvá veverka a jinak mrtvý pes. Načež jsem se dověděl, že nechutný je zejména tři a více dnů starý netopýr. Trhovec to doprovodil tak pitvořivým obličejem, že už si do smrti smrťoucí budu pamatovat, jak vypadá posmrtná ztuhlost u netopýra, jak se má netopýrem třást a co přesně má mrtvý netopýr dělat. Vzdělání nezanedbávám ani na stará kolena.

Odpoledně již na ulici předvádím hysterickou scénku, při které zatahují břicho, protáčím oči, obracím kapsy a křičím: „Já být úplně chudý cizinec! Rodina nemocná a umírá hlady! A těch mých osm tukových pásů je jen optická iluze!“

Jelikož jsem břich zatahoval dlouho, oči protáčel ještě déle a hodně křičel, usmlouval jsem s majitelem motocyklu odvoz na letiště za pět peněz. A ze sympatického letiště v Luang Prabang odletěl do Vietnamu, do Hanoje. Zejména proto, že u Hanoje je údajně vesnička s nejlepšími hadími restauracemi v širém okolí.

2.12. 2014 úterý
Vesnička u Hanoje, známá pojídáním hadů, se nazývá Le Mat.

„Kdybych to byl býval věděl, nebyl bych býval opouštěl libá místa a na celou hadí vesnici bych se hlenovitě vykašlal!“ naříkám.

Naříkání je na místě, jelikož Le Mat je vcelku nudná vesnice, kde se žádná akce neděje, nikde se žádní hadi neplazí a liší se od ostatních vietnamských vesnic snad jen vyšší koncentrací hadích restaurací. Obětoval jsem 50 amerických peněz a obdržel zhruba metr a čtvrt dlouhou kobru. Kuchař s černými zuby přede mnou kobru rozpáral, do skleniček vymačkal krev (bez chuti, ale určitě lepší než vařené beraní oko), následně vhodil hadí vnitřnosti do horké vody, čímž vznikla známá polévka, ovšem chuti taktéž nevalné. Poté počal nosit osm (pokud dobře počítám) nejrůznějších chodů z kobřího masa, což již byla krmě vcelku lahodná, ale jako téměř vždy, když jím hada, počaly se mi šupinky lepit na patro, pročež jsem počal prskat, kašlat a chrchlat. Tím jsem si ovšem nikterak nepomohl, jelikož jsem si těmito projevy prokuckal některé ze šupinek z ústní dutiny do nosu a to je tedy paráda, když vám uvízne v nose šupina z kobry. Brrr.

Po návratu do Hanoje jsem se oddával podstatně příjemnějším činnostem. Na trhu jsem snědl želvu a v baru Prague vše zapil osmi pivy z Plzně. Ač je někde bar uváděn jako  „mléčný a ovocný“, jedná se o bar velice pěkný, na míle vzdálen ostatním hanojským a je možno si dopřáti nejen mnoho alkoholu z celého světa, ale i vodní dýmku či pohledu na domorodé návštěvnice.

Ani návštěvu Hanoje jsem si bohužel neodpustil bez trapné scénky. Když jsem se z baru potácel na hotel, zakoupil jsem sobě pečený banán v medu. Převelice horké ovoce se mi podařilo vhodit sám sobě za košili. Vyjmout horký banán, který mi od krku přes břicho sklouzl až do kalhot nejde v lehké opilosti jen tak, pročež jsem uprostřed staré Hanoje podivně tancoval, úpěl a snažil se zachovat rovnováhu a důstojnost. Nezachoval jsem vůbec nic. Jako obvykle.

3.12. 2014 středa
Mezi Hanojí a Ho či Minovým městem jest čilý letecký provoz, kdesi jsem si dokonce dočetl, že po lince Dublin – Londýn se jedná o nejfrekventovanější leteckou cestu. Nesmysl, samozřejmě, jako spousta z takzvaných cestovatelských zajímavostí. Dublin – Londýn jest sice nejfrekventovanější mezinárodní leteckou linkou (až 100 letů denně,v případě rugbyových či fotbalových zápasů ještě více), ale na téměř 300 letů za den mezi brazilskými Riem a Sao Paulem Vietnam těžko někdy dosáhne. Nicméně je pravda, že mezi dvěmi největšími vietnamskými městy se létá ve špičce i několikrát za hodinu a letenka stojí kolikrát i méně, než ubytování v jednoduchém hotýlku v některém z těchto měst.

Každý soudný člověk ví, že ve vývoji motocyklových zavazadel Asie už dávno předběhla Evropu. Na snímku stojí za pohled zejména speciální sada růžových zavazadel pro drůbež, kterou tvoří vzdušný top case a tankvak model K-7777.

V Saigonu jsem nakoupil několik opiových dýmek, sedm nakládaných kober, tři nakládaný štíry a poté se pokuřování opia na nároží společně s taxikáři věnoval tolik, že jsem si poslintal košili a málem nestihl odlet. Naštěstí k tomu nedošlo a neopakovala se tak situace, kdy jsem se kdysi probudil v Istanbulu na koberci mezi zbytky hašiše v domě místního taxikáře. A probudil jsem se tenkrát v době, kdy jsem měl v Dublinu nastupovat na noční směnu.

4.12. 2014 čtvrtek – 11.12. 2014 čtvrtek
Po půlnoci odlétám do Paříže, abych si alespoň na letišti vychutnal francouzskou laxnost a pověstnou ošklivost Francouzek. Poté již do zeleného letadla letecké společnosti známé hnusnými letuškami a odlet do Dublinu. A rovnou do práce na první noční.

Po trapném incidentu, kdy i díky naší zásluze zhynul zhruba před měsícem bídnou  akční smrtí jeden z našich zákazníků, máme nařízeno se v práci nepředřít, prací relaxovat a nekonat rychlé pohyby. Jelikož se usoudilo, že řada infarktů a mentální kolapsy jsou následkem středověkých pracovních podmínek.

Dle mého názoru na středověku není nic špatného. Například polévku z veverky nebo pečínku z bobra by zajisté ocenil nejeden znuděný občan 21. století.

A pohled na vyčerpáním plačící kolegy bývá často zábavný, nehledě na krásně barevné bělmo protkané z nevyspání a mrazu popraskanými žilkami.