Tanzánie, 2016

313

5.2. 2016 pátek
„Bííír!“ rozlehl se v letadle z Prahy do Istanbulu nesmělý hlas. Opravdu, někdo si anglicky žádá pivo. Šokující skutečností je, že nesmělý hlas patří panu policistovi Lemišovi, který anglicky až dosud uměl říci pouze „Marlboro Light“ a „zebra“. Zvýšení slovní zásoby českého policisty kvitovali cestující mocným potleskem a někteří dokonce povstali, aby provedli mexickou vlnu.
Letadlo z Prahy veze do Istanbulu také expedičníka a dobrodružníka pana Josefa, od nyní na následující tři týdny se představujícího svým cestovatelským pseudonymem Yusuf the Horrible. V Istanbulu po pár hodinách čekání přestupujeme do letadla do Tanzánie. V Tanzánii budou zebry, na což se těší zejména pan policista Lemiš, jelikož bude na zebry ukazovat prstem a následně vykřikne: „Zebra!“, čímž užije třetinu anglických slov, kterými vládne. Zebry zajisté ztuhnou údivem nad jazykovými dovednosti vyslance z daleké země a proto je roztrhá lev, padnou tak na oltář vzdělání českých policistů. To bude masakr!
No dobrá, nechal jsem se trochu unést na vlnách fantazie. Ale jen trochu.

Po přestupu v Istanbulu odlétáme do Tanzánie, do Dar es Salaamu. Ač nikterak netrpím klaustrofobií, letět trasu IST-DAR v maličkém B737 rozhodně není zrovna zážitek, který bych si dobrovolně pravidelně dopřával.

6.2. 2016 sobota
„Můj pindík! Málem mi ukradli pindíka! Jen jsem se šel vyčůrat a najednou u mě stáli hned tři! Sice jsem jim nerozumněl, ale určitě chtěli mého pindíka! Pindíku, pindíku, téměř jsem o tě přišel!“ volá a naříká pan Josef alias Yusuf the Horrible, poulí oči a je otřesen.

Skrblík Yusuf nechtěl zaplatit pět peněz za veřejné záchodky, pročež si šel ulevit do temného zákoutí. Temná zákoutí jsou v Africe obvykle vskutku temná, plná temných sil a hlavně zlodějíčků, kteří se na podobná bílá individua jen třesou.

Po příletu z Istanbulu proběhla příletová procedura včetně sejmutí otisků prstů nad očekávání rychle, rozhodně ne hodinové fronty, které jsem zažil před deseti lety. Poté jsme vyměnili peníze (směnárna byla otevřena a dokonce nabízela i slušné kurzy) a vozidlem taxislužby odjeli shánět autobus do města Arusha. Oficiální jízdné je zvlášť pro místní a za dvojnásobek pro cizince. Jelikož nás však zřejmě považovali jen za albínské verzeafrické zvěře, konkrétně hyperaktivní opičky (pan Yusuf) a dvou hrochů (pan Lemiš a já), bez problémů jsme jeli za tarif pro domorodce.
Stojíme na autobusovém nádraží v Dar es Salaamu, je zhruba pět hodin ráno. Autobusů všude stojí bambilion, naháněčů je ještě víc a vzduch jest nasycen výfukovými plyny, močí a přepáleným olejem ze stánků s občerstvením. V šest hodin jest zřejmě povoleno vydat se na cesty srážet chodce a zvěř, pročež ve stejnou minutu se dají desítky autobusů do pohybu. Motory řvou, občané uskakují, autobusy kličkují a řítí se z nádraží ven.

I my jedeme. Jedeme do města Arusha, cesta trvá zhruba dvanáct hodin a rozhodně není tak strašná, jak jsem si představoval. Nejspokojenější je pan Yusuf, který má se svými miniaturním tělesnými rozměry na cestách vždy spoustu místa. Nenadává ani pan policista Lemiš, který je oproti panu Yusufovi o hlavu vyšší a o patnáct hlav těžší.

V Arushe, hlavním městě tanzanského turistického průmyslu, je kupodivu klidu. Pročež lezeme do hotelu a ještě večer zařizujeme v cestovní agentuře podrobnosti ohledně následující safari.

Vše probíhá až nudně bezproblémově. Máme dohodnutý výlet a pan Yusuf nepřišel o pindíka.

 

7.2. 2016 neděle
Po snídani již nedočkavě poskakujeme a plánujeme, kterak zataháme slona za chobot, nosorožce za roh a lva za ocas. Před agenturou již krátce po svítání panuje chaos. Jelikož jsme ovšem v Africe, chaos se nazývá čilým ruchem. Do automobilu jest nakládáno jídlo, vybaveí pro kuchaře a posádka. Posádku tvoří něco málo přes metr vysoký (ehm) domorodý řidič, který se vyznačuje tymolinovým úsměvem a smradem, který zajisté přispívá k rychlému odlesnění a úhynu zvěře v širém okolí. Pomocníkem pana řidiče jest kuchař, který se vyznačuje tím, že i čaj vaří zhruba hodinu a půl. Dále se do vozidla souká estonský výletník, který pojal expedici značně neexpedičně a veškerou jeho výbavu tvoří mobilní telefon na focení a malý batoh, do kterého mobilní telefon ukládá. Dalšími členy je homosexuální párek švédských mladíků. Ti mají naopak batohy velké a v nich gumičky do vlasů, růžové a bílé svetry a zajisté i spoustu gelu. Poté leze do automobilu český policista pan Lemiš, pročež  vozidlu klesly tlumiče na doraz a celý cirkus se zabořil do hlíny o pár palců více. Za ohromným panem policistou vběhl do auta hyperkativní hasič pan Yusuf the Horrible a dle svého zvyku se počal s každým kamarádit, vše komentovat, vše fotografovat a extaticky mávat rukama. Jelikož není pan Yusuf zrovna diplomat ve vyjadřování, byl jsem jen rád, že nikdo ve vozidle nemluví česky. Zejména poté, co se jadrně vyjádřil o smrdícím řidiči, mentálně poněkud nevybaveném kuchaři a párek švédských chlapců tulících se na zadním sedadle nazval se značnou dávkou sarkasmu a ironie divokými Vikingy.

Po sbalení odjíždíme do supermarketu za účelem doplnění zásob. Zásoby jsem doplnil hlavně tím, že jsem si dal druhou snídani v podobě příšerně hnusného kýblu pestrobarevné zmrzliny, kterou jsem zalil plechovkou teplého piva. Pravda, tímto výkonem jsem si respekt spolucestujících nezískal a pan Yusuf se mi dokonce nepokrytě smál. Pokračujeme do prvního národního parku, kterým jest poněkud podceňovaný park Manyara.

„Hleďte, otroci černí, toto jest nejkrásnější jezero světa!“ pravil pan Hemingway. Je to už dávno, co jezero Manyara prohlásil známý spisovatel za nejkrásnější na světě a zřejmě přitom či předtím nemálo holdoval alkoholu, případně mu někdo vpašoval do doutníku vydatný opiát. Jezero Manyara není sice vyloženě ošklivé, nicméně na světě je přinejmenším bambilion hezčích jezer.

Národní park Manyara leží hned pod útesem Velké příkopové propadliny právě u jezera Manyara. Název jezera pochází z masajského označení pro pryšec, tedy slova „emanyara“, jak každý aspoň průměrně vzdělaný člověk zajisté ví. Národní park patří k nejmenším v celé Tanzánii a se svými 330 km čtverečními se rozkládá na severozápadním břehu jezera a obsahuje i jezero samotné. Jelikož je v parku patrná přítomnost podzemních vod, jedná se o park zelený, plný stromů a na pohled je tak značně odlišný od tanzanských pých Serengeti či Ngoro Ngoro i okolní krajiny. Vizuálně nejzajímavějšími stromy jsou jistě všudypřítomné kigelie neboli salámové stromy, ovšem k vidění jsou i tamarindy, datlovníky či fíkovníky.

„Park být známý, protože tu být lev na stromě!“ pravil pan řidič svou příšernou, avšak lehce srozumitelnou angličtinou. Čímž se jen připojil k informacím na cedulích na příjezdových cestách, které park prohlašují za domov stromových lvů. Ovšem, jak jsem zjistil předchozím pátráním na internetu i u nejrůznějších podivínů (zdravím pana Hruucoona), stromové lvy v Manyaře snad nikdo už pár let neviděl a jejich šance na spatření je velká asi jako spatřit nad zdejšími akáciemi levitovat prase v bílých podvazcích. Kromě lvů na stromech se kdysi v parku vyskytovali i nosorožci, ovšem poslední zde uhynul v roce 1985.

Jinak mne ovšem park překvapil více jak příjemně. Všude spousty paviánů a kočkodanů, nemálo žiraf, buvolů, hrochů a přijatelně turistů. Nejpěknější byli ovšem sloni, ať už starý samec či menší stádo. V kombinaci s hustým porostem jest efekt pozorování zvířat jiný než na otevřených pláních, návštěvníci upírají zraky do zeleně a nadšeně aplaudují, když se z ní vynoří zvíře.

Sloní stádečko bylo natolik interesantní, že zaujalo i flegmatického policistu pana Lemiše.

„Tak pánové, to vám povídám – kdo šlápne slonovi na chodidlo a způsobí mu tak plochou nohu, tomu dám sto dolarů!“

Podobnými nabídkami pan Lemiš často jen hýří, v Indonésii takto nabízel 5 tisíc dolarů tomu, kdo šlápne třímetrovému varanovi do tlamy.

Jelikož však nabízenými penězi všichni pohrdli, odjeli jsme k večeru z parku ven a přespali v chatkách za městem Mto Wa Mbu. Přímo od chatek byl výhled na sodné jezero a v baru měli dobře chlazená piva. Zemský ráj to na pohled.

 

8.2. 2016 pondělí
„Srnky, volové!“ pravil vzrušeně pan hasič Yusuf a vskutku, podél cesty postávají celá stáda nejrůznějších antilop a gazel.

„Pruhovaní koně!“ opět nás upozornil Yusuf, abychom snad omylem nepřehlédli, že zebry stojí vlevo, vpravo, před námi i za námi, přeskakují náš automobil a kdyby holdovaly vepřovému, samou láskou by mne snad i snědly.

„A tady jsou pitomí koně!“ jen září expedičník a je vidět, že hodiny biologie nikterak nezanedbával. Pravda, mezi zebrami jsou i stáda pakoní, podle mne nejtupější zvíře, jaké běhá po zemském povrchu.

Od národního parku Manyara jedeme dlouho, od svítání do soumraku jde vlastně o jeden velký přesun, ale přesun, který jest pěkný, nenudný a plný zvířat.  Po cestě zastavujeme v kempu Simba, vyzvedáváme stany a pokračujeme dále. Po římse kráteru Ngoro Ngoro s krátkou zastávkou na vyhlídce na kráter jedeme do Serengeti. I naprostým ignorantům znějí tato jména povědomě, fantazií otřásá dusot kopyt, řev šelem a bzučení much tse-tse. Míjíme nemálo masajských bomů, vesnic postavených povětšinou u cest a postavených pro turisty. Turisté si udělají stometrovou zajížďku z hlavní silnice, Masajové zatančí, zahalekají, turisté zaplatí a všichni jsou navýsost spokojeni.

 

Spokojeni jsme i my. Po cestě do kempu hledíme na všemožnou faunu a zlatý hřeb přichází pár kilometrů od kempu. Nedaleko cesty jsou zvláštní stromy, takzvané lvovníky. Lvovník jest statný strom, ze kterého je výhled do širé krajiny. Kolem stromu stojí několik automobilů s turisty, kteří nadšeně hledí na strom, vzrušeně šeptají a říkají jeden druhému: „No tedy, to je něco!“ Poměrně stěžejní částí lvovníku jsou zejména lvi, kteří jsou na stromě, různě polehávají, promenádují se po větvích či jen visí z větví dolů. Podívaná náramná.

Večer stavíme stany, hrajeme karty, divocí Vikingové se k sobě tulí ve svých nadýchaných svetrech a všichni svorně se necháváme píchat komáry.

Noc byla poměrně hlučná. Ze stanu pana Yusufa a pana Lemiše se ozývá chrápání vskutku hodné africké divočiny. A kolem stanů pobíhají hyeny, převracejí odpadkové koše a tahají po okolí zbytky jídla. Jídla v koších nebylo mnoho, ovšem chrápání českých dobrodružníků naštěstí udrželo divé hyeny dost daleko od toho, aby mne roztrhaly a potřísnily tak půdu Serengeti  tukem obtloustlého bílého muže.

 

9.2. 2016 úterý
Serengeti. Archetyp africké krajiny, symbol Afriky samé. Národní park Serengeti jest pojmenován, jak jinak, podle masajského výrazu serengit. Slovo znamená cosi jako „nekonečné pláně“ a jde vskutku o název výstižný. Nic na tom nemění fakt, že kromě travnatých plání, zabírajících třetinu z 15 tisíc kilometrů čtverečních parku, jsou zde i močály, bahnitá jezírka a mírně zvlněná krajina, známé to africké pahorky.

Ráno lehce prší, je zataženo a zvířata jsou zřejmě někde v norách u televize, místo aby se promenádovala před turisty, jak mají v popisu práce. Tedy – ono je sem tam k vidění stádo buvolů, antilopy či mangusty, ale turista v Serengeti prostě očekává více. Zatímco obyčejný výletník má očekávání relativně přiměřená, hyperaktivní cholerik pan Yusuf jest převelice nespokojen a nebojí se to dát najevo.

 

„Už jsem dvě minuty a třicet sedm sekund neviděl žádného slona!“ huláká nespokojeně expedičník Yusuf, „za tohle nebudu platit! Chci peníze zpět! A teď už je to dvě minuty a čtyřicet sekund! Zloději!“

Poté se přece jen poštěstí a potkáváme stádo žiraf se zápasícími dvojicemi samců, stádo buvolů a několik stád antilop.

„Ha! A teď minutu a půl zase žádné zvíře! Nějaké srnky už mě nezajímají!“ mává pan Yusuf zhnuseně rukou nad antilopami, které se tváří smutně, že nepotěšily zhýčkaného Evropana.

Krajina je posetá žulovými zerodovanými skalami zvanými kopje. I jen několik metrů vyvýšená místa jsou oblíbeným útočištěm zvířat, zejména lvů. Jednak je z kopje dobrý výhled, jednak se ve slunečných dnech prohřejí, což mají lvové rádi. Dnes je však zataženo, lvy nevidíme a na kopjích se tak promenádují damani. Postupem času jest k vidění i několik skupin mangust, kterých žije v Serengeti sedm druhů a také otravujeme skupinu slonů. Sloni předvedli pěkné spartakiádní číslo, seřadili se do řady, synchronizovaně na nás vystrčili své monstrózní sloní zadky a odkráčeli.

„Kam jdou! Kam jdou ta velká zvířata? Oni si jen tak odejdou? Zase minimálně tři minuty nic neuvidím! To jsem mohl zůstat v Česku a zavřít na tři minuty oči! To bych taky nic neviděl! Afrika hloupá!“ neocenil výletník pan Yusuf sloní výstup.

Nakonec jsme ovšem uviděli ještě leoparda, kupodivu i několik oryxů, hadilovy písaře, rozjetou žábu a na záchodě v kempu barevnou ještěrku.

 

Teprve odpoledne však Serengeti ukázalo to, co se od ní očekávalo. Při odjezdu z parku, který je nutno opustit do určené hodiny, objevila se náhle migrující stáda. Místy až k obzoru se země tetelila tisíci zeber a pakoňů, antilop a sem tam šakalů a psů ušatých. Zatímco pan řidič se řítil po vyježděné cestě, všude kolem pobíhala zjančená zvířata, zebry s poněkud flegmatickým výrazem a pakoně s výrazem úplně imbecilním, jak se na nejhloupější zvířata sluší a patří. Býložravci vbíhali před automobil a uskakovali na poslední chvíli s děsem v očích, zatímco pan řidič měl plynový pedál nonstop u podlahy a sledoval jen to, zdali se dostaneme z parku před zavírací hodinou. Zvířat a pohybu bylo tolik, že dokonce i pan Yusuf byl spokojený, nadšeně hýkal, pištěl, filmoval a fotografoval a rázem zapomněl na polomrtvé ráno. Dokonce i nadrozměrný pan policista Lemiš vstal a hleděl pod otevřenou střechou na tu nádheru a na jeho velké zarostlé hlavě (představte si obrovský chlupatý meloun) se objevil úsměv od ucha k uchu. Průjezd skrze stáda vylepšil dojem z celé Serengeti, já jsem spokojený a vůbec mi nevadí, že jsem v nadšení otevřenými ústy spolykal dobrý tucet much. Kdo by se také bránil šťavnatému hmyzu, že ano.

 

Velká migrace jest každoroční jev, při kterém se dávají do pohybu stáda africké zvěře na své pouti mezi tanzanským parkem Serengeti a zhruba 800 kilometrů vzdáleným keňským Masai Mara na severu. Ne jen tak obyčejná stáda. Jeden a tři čtvrtě milionu pakoňů, čtvrt milionu zeber, půl milionu gazel a antilop a k tomu bambiliony predátorů, kteří vše následují. Na své si přijdou i nejrůznější opeření mrchožrouti či krokodýlové v řekách, které stáda překračují. A samozřejmě přešťastní jsou i turisté, když se jim poštěstí sice každoroční a relativně pravidelnou, ale ne na den přesnou migraci trefit. Celý pohyb je vlastně přesunem stád za pastvou neboli přesun podle toho, kde zrovna zapršelo a vyrostla tráva, jelikož statisíce býložravců prostě čínskými polévkami nakrmit nejde. Aby vší té veselosti nebylo málo, během dvou až tří týdnů se narodí půl milionu pakoňů, aby jich ještě před koncem migrace tři sta tisíc zahynulo vyčerpáním, hladem, žízní a ve žlutých zubech predátorů.

A to nejlepší nakonec – migraci navzdory, k večeři nebyl ani steak z pakoně, ani grilovaná antilopa, ba ani pruhovaný řízek ze zebry. Skandální!

Spíme v kempu Simba na hraně kráteru Ngoro Ngoro a hrajeme karty. Pan policista Lemiš vyhrává, jelikož vyhrožuje, že jinak nám svým policejním obuškem způsobí trable, utrpení a násilnou prohlídku jistého tělesného otvoru.

10.2. 2016 středa
Vstáváme ještě za tmy a za svítání vyjíždíme. Lépe řečeno – sjíždíme. Sjíždíme do kráteru Ngorongoro, který jest krásnou podivuhodností. Je pod mrakem, šero a vzduch plný vody po nočním dešti. Kráter Ngorongoro je součástí většího celku, NCA neboli Ngorongoro Conservation Area, což je oblast o rozloze téměř 8300 kilometrů čtverečních. V oblasti jsou zajímavosti jako například známá Olduvajská rokle či Crater Highlands. Ovšem koruna je jen jedna – kráter, po kterém je celá oblast pojmenována. El-Nkoronkoro neboli Dar života, tak pojmenovali kráter Masajové, kteří se sem přihnali, vypudili ostatní kmeny (zejména Datogy) a nyní jsou sami vyháněni v zájmu ochrany přírody… pod čímž je možno si představit zejména bambiliony dolarů, které přivážejí bambiliony turistů.

Kráter samotný je kaldera v nejširším místě měřící téměř 20 kilometrů, což z ní dělá největší neporušenou a nezatopenou kalderu světa. Hloubka kráteru je přes 600 m a plocha přibližně 260 km čtverečních. Zkrátka, v porovnání s okolními pláněmi nic velkého. Ovšem pravá zábava se skrývá uvnitř kráteru – ne sice přímo archa Noemova, ale každopádně taková spousta zvířat, že se zde zapřísáhlému vegetariánovi musí dělat špatně z těch tun lahodného čerstvého masa.

 

Na oněch 260 čtverečních kilometrech žije něco kolem 25 tisíc zvířat. Pakoně, zebry, opice, hroši, gazely, bahnivci, vodušky, antilopy, hyeny, šakalové, servalové, gepardi a spousta jiných. A k tomu kompletní velká africká pětka – lvi, levharti, nosorožci, sloni i buvoli.

„Guten Tag, milá zvířata!“, prohlásil v roce 1892 Němec Oskar Baumann, pravděpodobně první Evropan, který do kráteru vlezl. A první věc, kterou udělal, bylo, že se poškrábal ve vousech. Druhou věcí bylo to, že hned zastřelil tři nosorožce. Před první světovou válkou se dokonce v kráteru usadili i bratři Adolf a Friedrich Siedentopfové, spokojeně farmařili a zvali na lov zvěře své kamarády. Už v roce 1928 byl ovšem lov zvěře v kráteru zakázán, výjimkou byla jen farma zmíněných bratří. V roce 1951 vznikl Národní park Serengeti, který Ngorongoro obsahoval, již o 8 let později se ovšem  osamostatnila NCA. Rok 1979 znamenal ochranu pod křídly UNESCO.

V současnosti dochází k vytlačování posledních Masajů z pastvin kráteru a i když mají ještě dovoleno napájet zde svá stáda, musí kráter každý den opustit, aby se mohli další den zase vrátit. Což je, vzhledem k nutnosti vystoupat a sejít od římsy na dno kráteru docela opruz.

„Tisíc dolarů, nabízím tisíc dolarů!“ pronáší pan policista Lemiš nedaleko bahnivého jezírka s hrochy a mně je jasné, že ani tentokrát nezbohatnu.

„Kdo vrazí tomu hrochovi s největšími zuby piercing do ucha, tomu dám tisíc dolarů!“ doplňuje pan Lemiš nonšalantně. Tisíc dolarů nabízí sem, tisíc dolarů tam, pročež nezasvěcenému člověku připadá jako nesmírně rozhazovačný člověk. Nikoli, zdání klame, jedinec škodolibý je to, chytající neopatrné osoby do osidel mamonu.

Zajímavostí kráteru jsou kromě nabídek policisty Lemiše i zdejší lvi. Žijí jich zde desítky a vůbec se nedivte, když se přihlouple usmívají, mají nejrůznější tiky, pro nic za nic slintají a příšerně šilhají. Minimální příliv nové krve totiž způsobil, že se mezi sebou množí víceméně pořád ti samí jedincové a tak je tato spokojená rodinka samozřejmě lehce zdegenerovaná a dementní. Za poslední přibližně půlstoletí byla populace zdejších lvů ovlivněna nejvíce zřejmě epidemiemi nejrůznějších nemocí a bodalkou, což tedy není zrovna příjemný hmyz. Zejména deštivé léto roku 1961 způsobilo přemnožení bodalek a následujícího roku klesla populace lvů ze zhruba stovky na pouhých 12 (některé zdroje udávají jen 8) jedinců. A například v roce 2001 klesl počet lvů mezi lednem a dubnem o 34%.

Když už jsem zmínil úhyn v roce 2001, nemohu nepoznamenat, že toho roku měli mrchožrouti skutečné hody. Informace jsem samozřejmě nenalezl pod dubem, pod bukem ani v levé zadní kapse, nýbrž při dodatečném pročítání archivních čísel týdeníku Arusha Times. Díky jakési neznámé nemoci (ač byly vzorky krve uhynulých zvířat zaslány do laboratoří v Evropě (Nizozemí) i Africe (JAR), nepodařilo se zjistit, na co zvířata vlastně hynula) toho roku jaksi „navíc“ prchlo do věčných lovišť na šest stovek velkých savců. A nebyli to jen zmínění lvi. Neznámá nemoc a později opět nálety přemnožených bodalek způsobily, že v Ngorongoro zhynulo bídnou smrtí 69 zeber, 193 pakoňů, 323 buvolů a dokonce i tři hroši a pět nosorožců. Zejména nosorožci jsou tvorové, za kterými se do kráteru jezdí takzvaně na jistotu. Zatím, dokud ještě posledních pár kusů zůstalo.

„Zabiju ho! Vykleštím a zakopu do mraveniště! Nasypu mu do chřtánu žhavé kaštany!“ vřeští pan Yusuf the Horrible a osádka automobilu souhlasí. Tedy až na osobu, které se to týká. Pošahaný Estonec totiž fotí svým mobilním telefonem tak, že skáče ze strany na stranu, od okénka k okénku, kýve celým vozidlem a naprosto tak znemožňuje, aby si všichni ostatní pořídili alespoň trochu neroztřesené záběry. A fotí všichni. Kolem automobilu totiž procházejí ve vzdálenosti pár desítek centimetrů a možná ani to ne lvi. Naprosto ignorují turisty a soustředí se jen na býložravce, které jako každý den čeká svižná rozcvička v podobě šíleného úprku. Nejpomalejší jedinec to má poměrně špatné, jelikož ho lvi kousnou do hýždí, do hřbetu a poté do krku a dotyčný pakůň či zebra už si nezaběhají.

Téměř celý den jezdíme po kráteru, kocháme se a fotografujeme. A mně se to líbí, vše je pěkné, nikde žádná mříž a žádná klec a tak se i smiřuji s tím, že všude pojíždí desítky automobilů a snaží se najít nejlepší místo k nejlepšímu pozorování. V Ngorongoro je slané jezero Magadi, řeka Lerai i les, takže v kombinaci se stěnami kráteru skýtá pozorování fauny i pěkné pozadí, nejen poněkud nudnou savanu jako třeba v sousední Serengeti.

„Chachacha, dětský foťák! Velký tlustý bílý muž a má jen dětský fotoaparát!“, pošklebuje se mi pan Lemiš. Zahanbeně hledím k zemi a je mi stydno. Pan Lemiš má totiž pravdu. Těsně před výletem jsem si pořídil co nejuniverzálnější objektiv (16-300 mm f 3,5-6,3 Di II VC PZD Macro, což už samo o sobě znamená, že univerzálnost je asi jediným pozitivem, navíc dost diskutabilním), jelikož jsem byl líný s sebou tahat objektivů se světelností 2,8 hned několik, byť mi leží ve skříni. Chyba. V kombinaci s obstarožním fotoaparátem, který znemožňuje použít s alespoň trochu nepobliózním výsledkem ISO od 400 výše a navíc celkovou neschopností fotografovat jsem odsouzen ke cvakání uboze nudných obrázků. Ostatní turisté jsou samozřejmě poučení, ambiciózní a vybavení. Pročež se to všude kolem jen hemží vybavením v hodnotě slušného rodinného domu či luxusního automobilu. Popravdě – wildlife asi s fotoaparátem ze supermarketu, případně objektivy za pět peněz asi obstojně zkrátka fotit nejde.

Kráter patří mezi takzvaných Sedm přírodních divů Afriky a i když je možno se dohadovat, zdali tam patří či nikoli, návštěvníci jsou povětšinou spokojeni, ba zhusta i nadšeni. Nu, není to zrovna zábava levná a i když jen náklady na vjezd do kráteru se pro automobil pohybují minimálně ve stovkách dolarů za pár hodin, zajisté to za návštěvu stojí. Zvláště, když z města Arusha sem vede pohodlná asfaltová silnice. Co už.

Nocujeme ve stejném kempu jako první noc na safari, s výhledem na jezero Manyara. V baru mají opět studené pivo, ve sprchách teplou vodu a ve vzduchu otravné komáry.

„Tak dnes už, milý pane Lemiši, v kartách vítězit nebudeš! Vyhrožoval jsi policejním obuškem a chtěl jsi mi ho vetknout kdovíkam, když tě nenechám vyhrát. Ale já jsem hasič! Už jsi měl někdy někde vetknutou hasičskou hadici?“ pronesl večer výhružně pan hasič Yusuf. A tak vyhrával on. Přístě bych si měl vzít na podobné výlety alespoň kůl z chmelnice, jinak proti policistovi s obuškem ani hasiči s hadicí nemám šanci.

11.2. 2016 čtvrtek
„Tady být domov slonů!“ pravil pan řidič-průvodce a ukázal kamsi do vysoké trávy.

„Sloni asi být na dovolené,“ pravil jsem smutně já a taktéž ukázal do vysoké trávy.

Posledním národním parkem na výletě je park Tarangire. Průběh návštěvy je ovšem již předem určen. Jednak není období sucha, takže je v parku všude vysoká tráva, která spolehlivě skryje většinu zvířat. A druhak – po několika vydatných deštích za posledních pár dnů se včera v noci otevřela oblaka. Z nich ovšem nepadali pečení holubi, ztracené ponožky pana Gagarina ani zbloudilé rakety ze Severní Koree. Z oblak padala voda. Hodně vody. Následkem toho je většina cest v parku nesjízdná i pro terénní automobil a zvířata prchla kamsi na vzdálené pahorky.

„To nebýt dobrý čas na slon!“ lamentuje pan řidič.

Hodina pojíždění.

„To opravdu nebýt dobrý čas na slon!“

Hodina pojíždění.

„Slon nebýt protože nebýt dobrý čas na slon!“

Hodina pojíždění.

„Čas špatný na slon, my slon nevidět!“

A tak hodiny a hodiny projíždíme parkem smířeni, že dnes toho moc neuvidíme. Pravda, v porovnání s předešlými dny toho moc nebylo, ale i přesto je lepší jet do Tarangire po dešti než být třeba v Horní Děložné v suchu. V Horní Děložné totiž nejsou k vidění stáda gazel a antilop, rodinky prasat bradavičnatých, spousty opic a pár slonů, které jsme nakonec přece jen viděli. Nějakým zázrakem se mi podařilo vyfotit i přímorožce, ovšem tím zábava vzhledem k přetrvávajícímu dešti víceméně skončila.

Do Tarangire se jezdí hlavně za slony, za vskutku monstrózními baobaby a park je také oblíben u milovníků ptáků (tímto zdravím čtenářku Chochovin a nymfomanku K. a prosím, aby se ohledně ptáků zdržela komentářů). Žije zde kolem 550 druhů opeřenců a to je určitě víc, než je schopný běžný návštěvník vůbec zaregistrovat (opět prosím nymfomanku K…..). Nicméně pro orientaci – je zde možno spatřit všechno od agapornisů přes plameňáky, zoborožce až po dropa kori, což je nejtěžší létající pták.

Večer jsme již jen dojeli do nedaleké safari-metropole Arusha, zaplatili smradlavému řidiči a nejpomalejšímu kuchaři světa obvyklé dýško a odebrali se na hotel.

Tedy – celý výlet mne poměrně příjemně překvapil. Očekával jsem více turistů a celé kolony terénních automobilů, ovšem kromě kempů docházelo ke shlukování jen při objevu nějaké vzácnosti – námátkou levhart či lovící lvi. Celá legrace nebyla sice zrovna zadarmo, ovšem s tím se až tak moc udělat nedá. Naprosto drtivou část zaplacené částky si totiž nevezme agentura nebo bídně (či vůbec) placení řidiči a kuchaři (jejichž „mzda“ občas závisí převážně na tom, co jim dají po výletě turisté), ale tanzanská vláda, potažmo správa parků. Vstupné se totiž pohybuje za pár hodin v parku v částkách, kterou si průměrný Čech (to je příslušník takového kmene ve střední Evropě) vydělá povětšinou minimálně za několik dní a průměrný tanzanský domorodec za několik měsíců. Byť mají místní vstup výrazně levnější, nějak si na žádného tanzanského turistu nevzpomínám. Příjemně mne překvapila i úroveň ubytování, strava i místo v automobilu, kde jsem měl určitě víc prostoru než třeba v ekonomické třídě renomovaných aerolinií. Zkrátka vše proběhlo bez nějakých punkových zážitků, nesežral mne lev a pan Yusuf nesežral lva.

Večer jsem opět zasedl s oběma spoluvýletníky ke kartám. A to jsem neměl dělat.

„Já jsem policista a mám obušek! Je ti doufám jasné, co ti obuškem provedu, když mě nenecháš vyhrát?“ pravil temně pan policista Lemiš.

„A já jsem hasič a máš hasičskou hadici! Je ti doufám jasné….“, ponechal pan hasič Yusuf the Horrible viset ve vzduchu strašnou výhrůžku.

Pročež jsem raději prohrával, mile se u toho usmíval a přemýšlel, kam půjdu zítra potupně žebrat o jídlo a střechu nad hlavou a břichem.

12.2. 2016 pátek
Nu, stačilo společnosti, pravil jsem sobě, snědl něco antimalarik, vyzvracel se, poplival krví květiny v hotelu a v lehké horečce a ne zrovna nejlepší kondici vyprovodil expedičníky pana Yusufa a pana Lemiše. Oba dobrodružníci odjíždějí na východ, umýt si nohy v Indickém oceánu a následně si vložit do pusy trubičku, nasadit potápěčské brýle, strkat hlavu pod vodu a děsit korálové ryby.

Já odjíždím na západ, do vnitrozemí. Ač poněkud nevybaven informacemi a už vůbec ne kontakty, hodlám bez trubičky a potápěčských brýlí děsit domorodce u jezera Eyasi. Konkrétně domorodce kmene Hadzabe, což by, údajně, ještě stále měli být nomádi s minimálním kontaktem s civilizací.

Z města Arusha odjíždím narvaným minibusem do městečka Karatu. Tři hodiny po asfaltové silnici. Přes cestu přebíhají žirafy, lvi, zebry a na rameno mi slintá domorodkyně, pročež mi ostatní cestující závidí a dělají na mne lascivní gesta. V Karatu, obvyklé zastávce výletníků při cestě do Serengeti  přesedám na otřískaný džíp a následuje několik hodin po nezpevněné a po deštích rozmáčené cestě k jezeru Eyasi, konkrétně do vesnice Mangola. Jak už to tak bývá, našla si mne kromě mouchy tse tse i štěstěna v podobě spolucestujícího.

„Kampak kampak, velký tlustý pane?“ otázal se domorodec slušnou angličtinou. A jak jsem se doveděl, pán je učitelem ve vesnici Ghorofani, kterou mám po cestě. A co víc – pán zná pána, který zná pána co zná pána a ten má bratrance, jehož nevlastní bratr má kamaráda, který… už to přijde…. kupuje čas od času od lovců kmene Hadzabe paviány. Zatetelil jsem se štěstím a počal sosat spoustu informací. Výsledkem bylo, že nejedu do Mangoly, ale vystupuji již v Ghorofani, tam na mne čeká mladík se dvěma motocykly, jeden pro něj, jeden pro mě. Jízda koryty potoků, po stezkách, vysokou trávou i mezi termitišti. O pár hodin později a dvacet kilometrů dále lezu z motocyklu, následuje asi pět kilometrů chůze a….

„Humba bumba ho ho bo ba!“

„Také mne těší, pane z jeskyně,“ pravím slušně.

Stmívá se. Jsem u jeskyně, kolem mne pobíhá asi deset příslušníků kmene Hadzabe a asi padesát psů. Na stromě před jeskyní jsou pověšeny lebky paviánů, antilop a jakýchsi šelem. V jeskyni hoří oheň a line se omamná vůně z ručně balených cigaret z omamných bylinek, kterým se běžně říká marihuana.

„Jaba dumba bulu bulu mlask mlask mlask!“

„No tak to vám pěkně děkuji… a když jinak nedáte, ustelu si tady v obýváku hned vedle spižírny,“ děkuji slušně, lezu do jeskyně a ukládám se vedle spálené opičí pracky.

Ticho rozhodně není to, co lze v jeskyni africkým nomádů v noci najít. Všichni hýkají, smějí se, pokuřují jointa za jointem, šprým střídá šprým a do toho se všude kolem rvou desítky psů.

Hadzabové žijí v oblasti už dobrý 10 tisíc let. A za celou tu dobu se víceméně nezměnili. Vítejme v domě kamenné. Necelá tisícovka příslušníků kmene žije roztroušena po severní Tanzánii a zhruba třetina stále tak, jak jejich předci před tisíci lety. Skupiny o maximálně dvaceti či třiceti jedincích jsou stále lovci a sběrači žijící v jeskyních či toulajících se krajinou. Zajímavostí je jazyk Hadzabů, který není příbuzný s žádným jazykem okolních kmenů a jen vzdálená podoba připomíná známý mlaskavý jazyk Sanů, někdy označovaných jako Křováci.

„Vy nemáte mobilní telefony? Ani Coca Colu?“

„Ua ua ba ba ba!“

„No tedy… to žasnu!“

Vskutku, žádné mobily ani limonády. Jen ta opičí pracka v mém rohu jeskyně smrdí tak, že ji nechtějí ani psi.

13.2. 2016 sobota
Do svítání chybí určitě aspoň dvě hodiny, ale již jsem vzhůru. Oči mne pálí od kouře a Hadzabové opět rozdělávají oheň naplno.

„Ua ua bubulááá!“

„E?“

„Tutu fofo mlask mlask mlask!“

„Děkuji pěkně, ale já si ten luk a šípy nevezmu. Nejsem žádný lovec, umím leda tak utrhnout mouše nožičky!“

Kromě luku a šípů jsem odmítl i navléct se do kůže z paviána, což se lovcům zrovna moc nelíbilo. A tak jsem alespoň vyfasoval čelenku z prasečích štětin. Což mi jistě dodalo na kráse.

Vycházíme za tmy na nákup do supermarketu. E… téměř supermarketu. Čtyři lovci, smečka psů a já. Zatímco Hadzabové bez zjevné námahy naprosto tiše postupují ve tmě kamsi mezi keře do tmavé krajiny, já mám co dělat, abych jim stíhal. Klopýtám, funím, naříkám a čas od času sprostě kleji, když nakopnu kámen,větev nebo si zvrtnu kotník v nějaké díře.

Lovci mají kromě nožů jen luky a několik šípů. Šípy se liší jak délkou, tak především hroty. Na lov ptáků je šíp opatřen jen jakýmsi malým válečkem těsně za špičkou, zřejmě proto, že ptáka je tak snadnější srazit a není třeba mu do tělíčka udělat tunel. Několik šípů je opatřeno jen hroty z páleného dřeva. A nejméně je šípů s relativně masivním kovovým hrotem opatřeným zpětnými zářezy. Tyto šípy jsou na větší zvířata, ponejvíce antilopy. Nejobvyklejší kořistí Hadzabů jsou ovšem paviáni. Některé šípy jsou pravidělně máčeny v rostlinném jedu, pročež není nejlepší nápad se jimi například škrábat za uchem.

Lovci se co chvíli mlčky sehnou, hledí do písku a poté se opět svižně přesouvají. Já v písku vidím jen změť stop, mé stopařské schopnosti se omezují leda tak na to, že umím rozeznat, jestli sněhovou závějí proskákal zajíc nebo projel běžkař. Což se mi zrovna zde moc nehodí.

Přesouváme se podle stop a podle zvuků, které vydávají smečky paviánů. Všude kolem pobíhají psi. Že paviáni nejsou jen milé opičky mi dochází poprvé ve chvíli, kdy se rozednívá a já vidím, že minimálně polovina psů je zjizvená, potrhaná, kulhá, chybí jim uši či místo nich mají jen nepravidelně ukousané zbytky.

Několik přestávek na nezbytné kouření marihuany. Jak se na dobu téměř kamennou sluší a patří, oheň na zapálení se rozdělává ručně vrtěním klacíku. A jak se sluší na 21. století, děje se tak na čepeli nože.

Čas od času některý z lovů vystřelí do křoví, kde já nevidím kromě listů a trnů vůbec nic. Že je tam i chutná snídaně mi dojde ve chvíli, kdy se na zem zřítí holub s šípem v břiše.

„Vavavava! Ó ó ó! Bubu baba!“

Psi ožili a rozběhli se k zalesněnému pahorku. Ožili i lovci, tahají šípy z toulců, radostně a vzrušeně mlaskají a běží za psy. Snažím se neztratit, protože cestu zpět do jeskyně bych nenašel ani náhodou.

Paviáni žijí ve smečkách, mají dle obecného mínění vynikající maso a je jich dostatek na to, aby se stali oblíbenou kořistí. Když se tedy zadaří. Což se dnes nezadařilo.

Psi i lovci běží k pahorku, na kterém se stromy hýbou pod spoustou opic. Paviáni nemají kam utéct, vrcholek obklopili šílející psi a blíží se i Hadzabové. Zbytek akce byl rychlý, překvapivý a pro mne poněkud nečekaný. Vše začalo tím, že se do štěkotu vsů začalo ozývát vřískání opic silněji, než bych čekal. Následně se psí štěkot změnil ve vrčení, vytí a skučení. Do toho zvuky, které jsem nikdy neslyšel a doufám, že jen tak neuslyším. Paviáni nejsou zrovna operní pěvci, pročež, když se rozlítí, vydávají zvuky ne právě libé. V té chvíli zpomalili i Hadzabové. A asi tak o sekundu později jsem již jen zaznamenal, že kolem mne s nepěkným výrazem v očích proletěli všichni čtyři lovci, za nimi se řítí několik psů a podívaná na desítky paviánů rvoucích se se zbylými psy mne zrovna klidem v duši nenaplnila. Zbaběle pádím ze svahu za lovci a tak nějak neřeším, že mi trny v křoví trhají kalhoty, větve šlehají přes bílý břich a rudou tvář.

Ech, celý úprk nebyl delší než pár stovek metrů, ale popravdě řečeno, znám i lepší zábavu.

Vracíme se do jeskyně. Lovci nejsou spokojeni, kolem kulhají krvácející psi a co jsem si tak stačil všimnout, pár jich rozhodně chybí. Vřískání paviánů z pahorku už nezní nijak rozzuřeně.

Nu, takže dnes guláš z paviánů k večeři nebude. Naopak paviáni již asi do kotlíku házejí ulovené psy.

Po zbytek dne se tak toulám po planině, Hadzabové vyrábějí nové šípy, pijí vodu z dutin baobabů, kouří marihuanu a sbírají všechno, co se dá sníst. Žádná velká hostina, mám takový pocit. Několik ještěrek, pár holubů, jeden had a bobule, které jsou příšerně hořké.

Na noc jsem se rozhodl ustlat si v písku před jeskyní, protože po předešlé noci jsem tak vyuzený, že smrdím i sám sobě. Netrvalo ovšem dlouho a pokorně jsem zalezl zpět na své místo vedle opičí pracky. V jeskyni je sice pořád kouř a čpavý zápach potu a moči, ale aspoň mě tam nežerou komáři.

14.2. 2016 neděle
Můj motocyklový vodič z Ghorofani k Hadzabům kupodivu dorazil podle dohody ve správný den, takže po ránu se loučím s nomády a odjíždím zpět do civilizace. Ubytoval jsem se přímo v Ghorofani a zbytek dne se motal po okolí. Celá oblast kolem Eyasi je stále více a více navštěvovaná turisty, ovšem v drtivé většině se jedná o organizované zájezdy buď v rímci safari nebo jako takzvaných kulturních okruhů. Turisté zaplatí bambilion peněz a jsou odvezeni k nejrůznějším vesnicím a etnikům, pobydou pár minut, udělají si fotky a jedou dále. I když úprk před paviány rozhodně není něco, co bych si chtěl zopakovat, individuální návštěva okolí jezera byl asi nejlepší nápad, který jsem na tomto výletě do Tanzanie měl. Lokální doprava, přespání zadarmo nebo za pět peněz a vstupné jsem neplatil dokonce ani v Ghorofani, kde je jinak vybíráno zhruba deset amerických peněz (letošní cena) v kanceláři hned u vjezdu do vesnice.

Kromě Hadzabů jsem ještě vlezl do vesnice známých kovářů Datogů (kteří mimo jiné vyrábí kovové hroty šípů pro Hadzaby a výměnou si berou maso paviánů a med) a poté k nedalekým pastevcům téhož etnika, kteří se mi snažili nabízet místní ženštinu. Jelikož jsem jim ovšem sdělil, že nemám stádo krav, pohrdavě mne poslali pryč, že si mám najít ženu v Evropě, že tam ji dostanu i bez krávy.

Celý pěkný pobyt u jezera byl završen nevšedním setkáním. Že zde uvidím geparda jsem vskutku nečekal. I gepard vypadal překvapeně, zřejmě ještě nikdy neviděl dvounožce, kterak se škrábe na tvarohově bílém břichu.

15.2. 2016 pondělí
Zapůjčil jsem sobě motocykl asijské výroby, což už samo o sobě je jistě známkou ztráty pudu sebezáchovy. A den trávím tím, že z Ghorofani vyjíždím na všechny strany. Z vesnice vedou vyježděné a vychozené stezky, na jejichž konci bývá povětšinou hliněné stavení s velkou ohradou. Ve staveních bývají ženštiny, vyprávějí si legrační historky a smějí se. Nu, možná se smějí vždy jen tehdy, když se objevím ve dveřích chýše, jelikož jsem si pořídil interesatní výzor za pomoci afrického slunce a jezerních komárů. Pročež má hlava i obličej vypadá jak obrovský rudý medicinbal sloužící jako názorná pomůcka k výuce následků neštovic.

„Jen pravý dobrodružník pohrdá repelentem a opalovacím krémem!“ poučuji domorodkyně.

„Hehehe chichichi!“

Jezero Eyasi a jeho okolí slouží stále víc turistům jako hřiště k návštěvě mizejících, přežívajících i transformujících se kmenů. Ať už z Arushy nebo z blízkého Karatu je možné oblast navštívit v rámci takzvaných kulturních prohlídek v rámci jediného dne. Často se tak děje v rámci safari v národních parcích severní Tanzanie. Zatímco Masajové se turismu a civilizaci do značné míry již přizpůsobili, Datogy, Hadzaby a jiné kmeny podobný proces teprve čeká nebo je v plném proudu. A tak tisíce a možná desetitisíce let staré obrázky mizí. Potichu, nenávratně a s rychlostí, která plně odpovídá tsunami v podobě importované kultury.

Odpoledne již opět lezu do natřískaného a otřískaného džípu do Karatu, přesedám na minibus do Arushy a večer se tak už mohu po mnoha dnech oddávat orgiím. Orgie spočívají v tom, že nejím kukuřičné těsto bez chuti jako u jezera Eyasi, nýbrž si sypu do chřtánu spoustu grilovaného masa, kterými ulice Arushy voní zejména večer. Nedá se říci, že by město bylo zrovna místem vynikajícím kulinářskými zvyklostmi, ovšem relativní blízkost pobřeží a znatelné indické a arabské vlivy přece jen znamenají, že si i náročný strávník má z čeho vybrat.

Pokud nemáte stádo krav, neumíte vyšplhat žirafě po krku a známým africkým chvatem ako-od-tsrp zneškodnit lva, jste jen neschopný bílý muž a vnadnou africkou ženštinu etnika Datoga si nezasloužíte.

16.2. 2016 úterý
Ač Arusha vskutku patří mezi nejturističtější města Tanzanie, rozhodně to neznamená, že by zde turista zakopával o turistu, každý druhý dům byl hotel či restaurace a tlustí staří běloši se vodili za ruce s křehkými domorodkyněmi, jak to tak v turistických destinacích po světě bývá. Ono totiž ve městě vlastně aní není co dělat, pročež jsem ráno vsedl do autobusu a odjel na pobřeží. Tím jsem vyměnil příjemně suché a relativně teplotně snesitelné klima Arushy za vlhké, lepkavé a horké podnebí města Tanga.

 

Tanga je čtvrté největší město Tanzánie,  druhý největší tanzanský přístav a partnerským městem je Tifariti, což je, jak každý správný cestovatel, výletník, expedičník a dobrodružník ví, příšerná díra na území Západní Sahary. Čímž se dostáváme k největší zajímavosti města Tanga – proč vůbec jakékoli město navazuje partnerství s větší vesnicí někde na Sahaře?

Na přemýšlení jsem měl spoustu času, jelikož kromě pozorování ospalého města, proti kterému je i vlaková zastávka z filmu Tenkrát na Západě živá jak stan čínského cirkusu uprostřed představení, není v Tanze co dělat. Milovníci chůze ještě mohou pendlovat mnoho kilometrů mezi městem a novým autobusového nádražím postaveným naprosto mimo centrum (zřejmě lobbismus místních taxikářů).

Ubytoval jsem se u jeptišek, pročež jsem se choval slušně, necvrnkal jim do poprsí a šel brzy spát.

17.2. 2016 středa
Z Tangy odjíždím do nedalekého městečka Pangani, ležícího necelých 50 kilometrů od Tangy.

Zatímco mně přišla Tanga až zoufale ospalá, dobrodružníci pan policista Lemiš a pan hasič Yusuf z dalekého Česka budou mít pravděpodobně jiný názor. Z města odjeli předevčírem a jak jsem se zpětně dověděl, zanechali v Tanze nesmazatelnou stopu. Hlavně pan policista Lemiš, jelikož je velký jako vepř, pročež za sebou zanechává nejen stopy, ale přímo ťápoty.

….před necelými 48 hodinami….

„Hleďme, kterak pěkně svítí slunce, ve stínu je jistě již příjemných padesát stupňů, ideální teplota na výlet!“ pronesl pan hasič Yusuf the Horrible, jelikož je to zimomřivý mužík a naopak mu dělají dobře vysoké teploty. V přestrojení za dělníka se například tiskne k vysokým pecím a v restauracích žadoní o hrnec horkého oleje z kuchyně, aby si mohl ohřát nohy.

„Nu, ani já nejsem proti, pročež si uděláme romantickou procházku,“ souhlasil pan Lemiš.

Oba jedincové se vystrojili, jak se na horkou Afriku sluší a patří. Ke květovaným trenýrkám si nezapomněli nazouti plastové pantofle a vyrazili.

Netrvalo dlouho a oba bílí jedincové se potkali s obvyklou africkou pohostinností.

„Bububu!“ vyskočil z křoví černý domorodec a s ním i jeho dva kumpáni.

„No tak to teda prrrr, vole, já jsem hasič a mám velkou hasičskou hadici!“ nedal se ovšem zastrašit pan Yusuf.

„A já jsem, vole, policista a mám velký policejní pendrek!“ zlostně dupnul plastovou pantoflí pan Lemiš.

„A já být velký, černý a mít ukrutná síla! A taky mít větev!“ zapojil se do konverzace i pan domorodec. A aby dodal svým slovům váhu a potvrdil vše, co právě pronesl, přešel k činům. Jeho prvním činem bylo to, že přetáhl pana Lemiše klackem, poté vypoulil oči, vycenil zuby a zařval: „Peníze, zlato, drahé koření a fotoaparát!“

Oba čeští dobrodružníci zaúpěli zděšením, pan Lemiš přidal zaúpění bolestí a dali se na úprk. Květované trenýrky a pupek pana policisty se natřásají a plastové pantofle plácají o vyprahlou zem.

Plesk plesk ťáp ťáp plác plác! Pantofle míjí pantofli.

Domorodec nelenil a počal bílou kořist pronásledovat.

„Zase mi chce někdo ukrást pindíka!“ ječí pan Yusuf při vzpomínce na jen nekolik dní starý zážitek z Dar es Salaamu.

„Co tvůj pindík, ale mne udeřil klackem!“ funí pan Lemiš.

Plesk plesk  ťáp ťáp plác plác! K pěkným atletickým výkonům občas stačí i pantofle z asijské tržnice.

„“Peníze, zlato, drahé koření a fotoaparát!“

„Peníze nemáme!“

„Zlato nemáme!“

„Koření nemáme!“

„Ty vole, dej mu ten foťák, nebo mě zase praští!“ naříká pan policista.

Plesk plesk  ťáp ťáp plác plác! Čeští státní zaměstnanci v pantoflích!

A tak se stalo, že černý domorodec dostal fotoaparát, panu Yusufovi nikdo nevzal pindíka a pan Lemiš vytvořil světový rekord v pantoflovém běhu po afrických pláních.

Cesta z Tangy do Pangani vede mezi sisalovými plantážemi, jelikož je celá oblast sisalem proslulá. Z jedné agáve se dá získat až pět kilogramů sisalového vlákna. Panečku, do by bylo provazů, to by se věšelo.

Agresivní fantazie si ovšem budu muset nechat na jindy, jelikož dnes nastal den kochání. Na noc jsem totiž uložil své čínskými polévkami tvarované tělo do hotelu u moře. Na pokoji mám dokonce i sprchu a nad ránem i tekla voda. Co víc si přát.

Kdysi bylo město přístavem relativně živým, odkud byli posílání otroci tam i onde. Dnes se přístav rozpadá, rozpadá se i pevnost nad řekou a rozpadá se vlastně úplně všechno. Prostě takové obyčejné africké městečko.

18.2. 2016 čtvrtek
Pangani jest podobně jako Tanga zapadlá díra, ovšem na rozdíl od Tangy má nádech letoviska (v africkém pojetí), moře voní a každý napíná zrak k západu. Co by kamenem dohodil (na několikrát), jest na západě proslulý Zanzibar. Tam ovšem zatím nepopluji, jelikož tam odpluli přepadení a okradení výletníci pan Yusuf s panem Lemiše, lížou si utržené rány (doufám, že ne navzájem) a podle zpráv zasílaných přes moře mobilním telefonem (ano, i my, staří mužové, ovládáme jemné pohyby prsty a moderní techniku) se oba ubytovali na smetišti.

Místo odjezdu na Zanzibar jsem se domluvil s místními rybáři, kteří mne za pět peněz vozí k nedalekým otrůvkům. Ostrůvky se nacházejí v mořeské rezervaci pojmenované podle největšího z ostrůvků, Maziwe, někdy referovaném jako Maziwi. Když používám místo slova „ostrov“ výraz „ostrůvek“, vyjímečně vím, co činím. I když byl kdysi Maziwe ostrovem porostlým vegetací, nyní to není nic než jen hromada zářivě žlutého písku vystupujícího jen několik decimetrů nad vodní hladinu. V čase vysokého přílivu potom erodující ostrůvek mizí pod hladinou zcela. Stromy zmizely z Maziwe v roce 1978. Do té doby na ostrov dokonce jezdili domorodci provádět jakési divošské tance a zajisté si za úplňku rituálně třeli kolena tajemnou mastí a mávali nad hlavou mrtvou kočkou. Nebo tak něco. I kdysi na ostrově hojné a vejce kladoucí mořské želvy zmizely. Maziwe je od pobřeží s Pangani vzdálen necelých deset kilometrů, stejně jako ještě menší ostrůvek Fu, který má odhadem tak pět metrů čtverečních. Modré nebe, žlutý písek, na pohled romantická idylka. Ovšem co dělat na několika čtverečních metrech písku déle než zhruba dvě minuty, na to jsem nepřišel. Pročež jsem si co chvíli nasadil potápěčské brýle, do pusy strčil rourku a skákal rybářům z lodě do vody.

Nedá se tedy zrovna říci, že by se jednalo o podmořský ráj. I přesto, že se zde údajně vyskytuje 200 druhů ryb a 35 druhů korálů. Zdevastovaný malý korálový útes, sem tam ryba, hvězdice a mrtvý racek. Ovšem i při tomto zoufalství je šnorchlování asi nejzábavnější činnost, kterou lze v okolí Pangani provozovat.

No dobrá, popíjet večer studené pivo je jistě zábavnější, pročež jsem tak činil. Činil jsem tak vydatně, což bych jistě nedělal, kdybych byl býval věděl, co mě čeká zítra. Ach, já tupec.

 

19.2. 2016 pátek
V Pangani je ještě černočerná tma, pár žárovek a několik svíček nemá šanci. Pří ústí řeky rozdělující město na dvě části je již ovšem živo. Desítky rybářů strojí své lodě, aby využili odlivu a dostali se tak snadněji na otevřené moře.
Chystá se i kapitán, kterému jsem slíbil pár amerických dolarů za to, že mne převeze na Zanzibar. Obyčejně tuto dopravu pro výletníky zajišťuje motorový člun, ovšem jelikož jsem starý skrblík, dostal jsem nekonečně imbecilní nápad a rozhodl se využít poněkud tradičnější a hlavně levnější přepravy. Ona přeprava spočívá v dhow. Dhow, závan z dávných věků, který stále úspěšně vzdoruje naftovým, benzinovým i elektrickým motorům, dílo lidské vynalézavosti, které se hrdě plazí, hnije a protéká po bohu moderním štíhlým jachtám vznášejícím se s elegancí na hladině.

S rozedněním se počíná ozývat pěkné halekání muezínů z nízkých minaretů. Pan kapitán se pohodlně usazuje na zádi, pomocník jako cirkusový akrobat poskakuje po lodi, vztyčuje stěžeň, vytahuje kotvu a po chvíli i ráhno s plachtou. Já se snažím usadit na dně lodi, do které nepřetržitě proniká voda. Dno lodi není ploché, profil trupu má tvar poměrně ostrého V, pročež jsou mé zhýčkané hýždě ve značném nepohodlí. Navíc se jako problém ukazuje omezená možnost umístění batohu tak, aby byl alespoň trochu v suchu.

„Haló, pane kapitáne, udělejte něco s tím korábem! Houpe se a dokonce to vypadá, že trup mírně prosakuje!“ durdím se, sotva jsme vyjeli.

„Nou problééém, mister, nou problém!“ pravil pan kapitán.

Dhow je plachetnice nesčetných variant. Může mít několik stěžňů, několik plachet, velikost od několika málo metrů až po lodě dlouhé desítky metrů. Pravděpodobně (tedy alespoň k mým uším a mému zraku se to nedoneslo) stále není jisté, zdali jde o vynález Indů či Arabů. Dokonce i první zmínky o dhow jsou datovány do širokého rozpětí od roku (přibližně) 600 před narozením pomateného jedince Krista až do roku (opět přibližně) 600 po jeho příliš pozdním úmrtí. Typická dhow byla a stále je používána především k dopravě zboží v oblasti Rudého moře a Indického oceánu. U pobřeží jsou plachetnice s oblibou užívány i rybáři. Posádku může v některých případech tvořit jeden muž, u rybářů je běžná posádka dvoučlená, ale u největších dhow může pracovat na palubě až třicet milovníků nepohodlí a rozmáčených nohou.

„Pane kapitáne, opravdu byste s tím korábem měl něco udělat. Houpe to stále více a více. A prosakování se jeví spíše jako série menších vodotrysků!“

„Nou problééém, mister, nou problééém! Tady kýbl, tady voda, mister pomáhat!“ ukazuje pan kapitán na plastovou nádobu.

Dhow se vypnula k nevídaným výkonům. Těžké a napohled neohrabané plavidlo je na vlnách vynášeno vzhůru, aby vzápětí těžce dopadlo zpět. Vítr fouká a primitivní trojúhelníková plachta se ukazuje jako nadmíru účinná. Vylévám z lodi jedno vědro za druhým, aby byla o pár minut později loď opět plná vody.

„Pane kapitáne, nejsem možský vlk, jest mi poněkud divně od žaludku. Ba nebál bych se říci, že je mi ouvej!“

„Kýbl, mister, kýbl!“

Břehy Tanzánie zmizely za obzorem a na obzoru se rozhodně neobjevily břehy Zanzibaru, jak jsem podle mapy očekával. Žaludek mi poletuje v rytmu vln a mořská nemoc se dostavuje již po dvou hodinách plavby. Mořská nemoc! Nemoc strašná, nemoc snad i horší, nežli rýmička!

 

Kapitán spokojeně sedí zapadlý na zádi, v ruce třímá kornidlo a spokojeně pokuřuje. Pomocník poskakuje po kůlech spojujících trup lodi s plováky po stranách. I pomocník se tváří spokojeně. Já se spokojeně netvářím. Naopak. Tvářím se nespokojeně. Když se zrovna netvářím nespokojeně, tak se nahýbám přes okraj dhow a za zvuků ne nepodobným řevu mořských příšer zvracím. Snažím se zvracet ladně, jak se na džentlmena patří.

Tři, čtyři, pět hodin plavby a Zanzibar stále není v dohledu.

Rezignoval jsem na slušné chování a základní pravidla zvracení ve společnosti. Snažím se jen nespadnout do vody, občas vylévat vodu z lodi a zvracet tak, abych se neudusil.

Když se na obzoru konečně objevují vrcholky palem, chce se mi plakat štěstím. Nic takového se ovšem nekoná, jelikož jsem po cestě vyzvracel nejen předchozí pozřené jídlo, ale i veškeré tekutiny.

Přistáváme na pláži se zářivě bílým pískem, palmami, v moři nádherných barev se lámou sluneční paprsky. Potácím se po břehu Zanzibaru, potácím se přes smetiště až k hippie domku, kde se ubytovali expedičníci pan policista Lemiš a pan hasič Yusuf the Horrible.

„No to se ale podívejme, to je ale pěkná móda!“ pravil pan Lemiš, škodolibě se hihňá a hledí na mne.

„Víš o tom, že jsi celý poblitý? Máš zvratky na triku i na kalhotách,“ pravil pan Yusuf, který někdy bývá opravdu upřímný.

Zbytek dne se pohybuji poněkud nejistým krokem. Odjíždíme do města Zanzibar, jediného opravdového města na souostroví. Ubytování nacházíme v hotelu s fungující sprchou, televizí, větrákem a terasou s výhledem na oceán.

„To je ale krásný výhled,“ pravil pan Lemiš.

„A těch dhow všude kolem! Nechceš se projet?“ otázal se mne pan Yusuf.

Až teď jsem si všiml, že mám stále ještě poblité boty.

20.2. 2016 sobota
„Ó Zanzibar, ostrov plný přívětivých domorodců, bílých pláží a bambilionu barev moře! Ó Zanzibar, ostrov plný voňavých koření, lahodných pokrmů na každém rohu  a vnadných ženštin nabízejících pohled na svá vyvinutá poprsí!“

Tak i jinak lákají cestovní kanceláře k výletům, tak i jinak si představují občané, zejména ti evropští, svou dovolenou snů.

Realita je ovšem poněkud jiná.

Tak především – Zanzibar není jeden ostrov, nýbrž se tak nazývá souostroví dvou větších ostrovů – Unguji a Pemby – a spousty ostrovů menších, jako jsou například Popo, Pungume, Mnemba, Ukanga, Bawe, Chapwani, Changuu, Kizongo, Chumbe, Kwale, Mautani, Latham, Nianembe, Miwi, Tumbatu či Uzi. Pokud je mi známo, obydlené jsou jen ostrovy Tumbatu, Uzi, Pemba a Unguja. Ostrov Unguja je jižní z dvojice větších ostrovů a právě Unguja je běžně nazýván Zanzibarem. Aby mýlek v geografickém označení nebylo málo, hlavním městem Zanzibaru není Stone City, nýbrž Zanzibar City a Stone City je jen částí Zanzibar City….eee…eee… to by pro počátečné zmatení nezasvěcených čtenářů geografií části tanzanského pobřeží stačilo. A nyní se naučíme swahilský jazykolam….
Nebo raději jindy.

Zanzibar (Unguja především) rozhodně není plný přátelských domorodců, nýbrž je plný domorodců úplně normálních, snažících se vydělat na tsunami turistů, kteří se na ostrov hrnou celoročně. Zcela prost slušného chování a politické korektnosti dodávám, že zatímco zdejší Arabové se snaží vydělat na provozování restaurací, hotelů a větších obchodů, černoši přemýšlí, kterak by návštěvníka očůrali, přelstili či přímo okradli.

Po spatření reality města jsme se rozhodli, že tuto velkou skládku odpadků opustíme a odjedeme na druhou stranu ostrova, na východní pobřeží.

 

„Jé, vidíte to? To je ale krásné, takové milé!“ zahučel znenadání na ulici pan policista Lemiš. Pan Lemiš povětšinou své názory nevyjadřuje (pominu-li výkřik „Ty vole, ta je! Tý bych se udělal do kozaček!“, kterým kdysi při návratu z Iránu počastoval na letišti jednu pěkně stavěnou pasažérku), pročež jsem byl zaskočen.

„E?“ otázal jsem se, přičemž jsem do sofistikovaného dotazu zakódoval pobídku k rozvinutí přání pana policisty.

„No ta malá auta! Ty pěkné sedačky! Tohle si chci vyzkoušet. Tohle CHCI!“, vysvětlil pan Lemiš.

Pan hasič Yusuf vytřeštil oči a já suše polknul.

O chvíli později se již soukáme na korbu miniaturních nákladních automobilů, které jsou upraveny k převozu pasažérů a fungují na Zanzibaru jako forma veřejné dopravy. Prostor by byl malý i pro výlet Klubu indických fakírů s poruchou růstu, natož pro normálně vyvinuté černochy a Evropany. Úzké lavice po obvodu. A především vzdálenost mezi podlahou a stropem činí odhadem metr. Pročež jsem dvě hodiny kvílel a nadával, jelikož mne do zad nesnesitelně pálil podivně umístěný motor. Ještě více kvílel pan Lemiš a celou cestu nervózně poposedával. Aby celé zábavě nebyl jen tak konec, na poslední půlhodinu přisedl mentálně postižený chlapec, těsně se přitiskl k panu Lemišovi a počal se na něj tlačit, slintat a vydávat hlasité skřeky.

„Ty vole, Lemiš, víš o tom, že jsi celou dobu seděl na pěticentimetrovém šroubu?“ pravil obdivně při vystupování pan Yusuf a pan Lemiš si počal počítat díry ve vlastním pozadí. A ne, vážení čtenářové, toto počítání s erotikou nijak nesouvisí.

Ubytovali jsme se v jednoduché chýši se slaměnnou střechou pár metrů od moře. Pivo bylo studené, písek bílý a moře opět hrálo všemi odstíny modré a zelené.

 

21.2. 2016 neděle
Po zanzibarských plážích se plouží Masajové ve svých tradičních červených hadrech a nabízejí turistům nejrůznější cetky. Turisté vypadají poněkud znuděně, občas si zakoupí náramek či jinou zhovadilost a dál nastavují své bachory africkému slunci. Líné ráno ovšem náhle pročísl ostrý hvizd a následné volání, křik, různé zvuky překvapaní a údivu.

„Modré zebry! Modré zebry! To by mi ani prapraprapradědeček nevěřil!“ volají Masajové, stojí v kruhu, vytahují mobilní telefony a nadšeně fotografují.

Uprostřed davu se natřásají, pózují a usmívají dvě individua. To pan hasič Yusuf a pan policista Lemiš vytáhli své oblíbené plážové oblečení. Celotělové elastické plavky s modrými a bílými pruhy. Pohled vskutku hodný všech masajských bohů.

 

Zanzibarský endemit – modré zebry. Když zrovna nedávají autogramy či nepózují před fotoaparáty turistů i domorodců, modré zebry se věnují tréninku mužných póz. Vlevo na snímku se nachází obyčejný pes, který zahanbeně hledí do písku, jelikož nemá modré pruhy.

22.2. 2016 pondělí
„Chachachá, ty jsi komunista!“ směje se pan Lemiš panu Yusufovi. Ten se za své naivní přesvědčení nestydí, dokonce se nezdráhá sem tam zapět Internacionálu a nezřídka uhodí pěstí do stolu a naprosto vážně praví: „Peklo na vás, ohavní buržousti! Peklo na vás, škůdci největší. Peklo na vás a my prostí se dočkáme ráje!“

Hrajeme karty, popíjíme pivo a občas vlezeme do moře. K večeru, když poleví největší horko, odcházím s panem Yusufem do vsi, abysme se podívali, jestli se něco neděje. Neděje se samozřejmě nic. Pan Lemiš do vsi nechodí, jelikož je vyvalený na lehátku jak prase v neckách a pohrdavě haleká: „Nejsem žádný sprinter ani vytrvalec, prudké pohyby nejsou pro mě! Jen si klidně jděte, já pohlídám pláž, aby ji někdo neukradl!“

Nicnedělání nám již poněkud leze na mozek. Pan Lemiš se směje panu Yusufovi, že je komunista. Pan Yusuf se směje mně, jelikož mne obehrává v kartách. A já se směji sám sobě, jaký jsem pitoma, když prohrávám s komunistou.

Pláže na Zanzibaru jsou povětšinou, k mému překvapení, prosté odpadků. Pravda, sem tam se objeví zbytky igelitové tašky či podobného svinstav, jinak je ovšem písek zavalen maximálně mořskými řasami. Což se sice možná nevyjímá pěkně na fotografiích, ovšem mně to nikterak nevadí, jelikož jde o věci přirozené. No dobrá, kdyby občas z moře připlula plná lahev fernetu, asi bych se nezlobil.

23.2. 2016 úterý
Nu, nic proti písku a sdílení chatrče se dvěma individui v pruhovaných celotělových plavkách, ale nadešel čas se přesunout. Pročež jsme si opět vlezli na korbu miniaturního nákladního automobilu a odjeli do města Zanzibar.

Jednou z pěkných atrakcí města je večerní trh. Koná se na nábřeží, je značně turistický, ovšem zajisté stojí za návstěvu. Spousty stánků osvětlených spořivými žárovkami nebo svíčkami a u stánků je možno zakoupit nejrůznější lahůdky. Nejčastěji pečené či grilované maso nejrůznějších druhů a úprav. Kromě ryb, chobotnic, hovězího a kuřecího masa či grilované zeleniny je v nabídce i zmrzlina, pivo či různé šťávy z čerstvě vymačkaného ovoce.

„Já si dám kuře. Pečené kuře. V Česku ho mám jen třicetkrát do měsíce, tak si ho dám i tady. Kuře, to je ta správná exotika!“ pravil pan Lemiš.

„Správný expedičník se nesmí bát. Správný expedičník a dobrodružník si nedá nějaké blbé kuře,“ vykládal moudře pan Yusuf, načež se zastavil u stánku s mořskými plody.

Načež ukázal prstem na pěkně rostlou chobotnici uloženou na kostkách ledu a pravil: „Tohle já chtít. Za pět peněz!“

„Za pět peněz? Ale za pět peněz je chobotnice syrová. Za šest peněz bude lahodná, grilovaná, úplně nejvíc nejlepší,“ podbízivě se vnucuje pan prodejce.

„Pět peněz! Syrová chobotnice nebýt problém, já mít zuby jako krokodýl!“

Osmá hodina večerní, pan Yusuf žvýká chobotnici. Také o hodinu později pan Yusuf žvýká chobotnici. Deset hodin večer. Pan Yusuf žvýká.

„Nechceš to už vyhodit? Vždyť budeš mít veké žvýkací svaly, budeš vypadat ještě ošklivěji než teď a na ulici se ti budou občané smát,“ promlouvám moudře.

„Ty ses úplně zbláznil! Zešilel jsi! Ztratil jsi zbytky soudnosti! To mám jen tak vyplivnout pět peněz? Jsem snad bambilionář?“ volá rozrušeně pan Yusuf. A žvýká. V očích mu již popraskaly žilky, u nosu se počíná tvořit pěna a na krku naskakují zduřelé žíly.

Pche, pečené kuře, to zvládne každý. Ale syrová chobotnice, to je výkon hodný dravé šelmy.

 

24.2. 2016 středa
Nedaleko Kamenného města je část přístavu, která ráno slouží k příjezdu rybářů, vykládce úlovků a další distribuci ryb a jiných mořských tvorů. Tak nějak by to pravděpodobně popsaly cestovní kanceláře. Podle mého lze realitu popsat i trochu jinak.
V nejšpinavější a nejsmradlavější části přístavu se za svítání počínají shlukovat zástupy otrhaných páchnoucích mladíků oblečených zhusta ve fotbalových dresech. S nimi se dostaví i mohutné domorodkyně, přesně odpovídající typické „africké mamá“, tedy ohromná stvoření disponující gigantickým poprsím, hlubokým drsným hlasem, rukama lamačů skal a silou odbržděné lokomotivy. Krátce po svítání ke břehu přijíždí lodě, vesměs dhow, rybářů. Ještě předtím, než lodě zakotví jedna vedle druhé, vrhají se jim vstříci mladíci, na hlavách nasazeny plastové kbelíky, pročež vypadají tak trochu… tak trochu víc…. jako stádo poněkud mentálně zaostalých triatlonistů na startu plavecké části závodu.
Jakmile se broděním či plaváním dostanou k lodím, sundají kbelíky z hlav a nastaví je rybářům. Ti plní nádoby úlovky, zejména rybami malými, menšími, nejmenšími, úplně prťavými a miniaturními. S plnými kýbly ryb se poté pánové brodí zpět ke břehu a sypou náklad ženštinám do velkých proutěných i plastových košů. Velké ryby jsou přenášeny na břeh po jednotlivých kusech a pohled na pána, který má na vrcholku hlavy nasazenu chobotnici patří k pěkným zážitkům. Celý chaos trvá jen zhruba dvě hodiny, poté se ženštiny i s úlovky odeberou na tržiště, kde ryby prodávají a kopou do psů, kteří se snaží ukořistit cosi i pro sebe.

Na Zanzibaru je možnost zakoupit spoustu suvenýrů. Na výběr jsou suvenýry kýčovité a suvenýry kýčovité ještě více. Jelikož jsme pánové s estetickým cítěním, dali jsme přednost suvenýrům méně kýčovitým. Pročež jsme nakoupili spoustu dřevěných masek. Pan policista Lemiš poté sobě zakoupil i fotbalový dres velikosti XXXL, což vzhledem k velikosti jeho těla stačí na to, aby na něm dres připomínal buď svěrací kazajku nebo elastické tričko.

Večer jsme odjeli na letiště a odletěli přes Zanzibarský průliv do pár kilometrů vzdáleného Dar Es Salaamu. Letiště na Zanzibaru je letištěm sice mezinárodním, ovšem vizuálně připomíná vesnické letiště kdesi v Horní Děložné. Díky relativně nově zavedené lince jisté nízkonákladové společnosti stála letenka méně, nežli by stál lístek na loď a následná cesta na letiště.

Při cestě ze školy sbírají školačky mořské řasy. V Evropě, zvláště v zaostalém Česku, momentálně mnoho lidí věří, že z řas vyrostou zástupy teroristů a s bambitkami a noži v zubech ubohou Evropu znásilní.

25.2. 2016 čtvrtek
Letiště v Dar Es Salaamu je tak trochu zoufalá díra s jen občas fungující klimatizací, jen občas fungujícími toaletami a přibližně deseti sedačkami u přepážek odbavení, které samozřejmě ani zdaleka nestačí zájmu cestujících. Čeho je naopak na letišti dostatek, to jsou všemožní kontroloři cestujících, přesouvači zavazadel, poradci kontrolorů, poradci poradců, asistenti přesouvačů a přesouvači kontrolorů i asistentů. Rychlost vykonané práce odpovídá myšlení většiny afrických obyvatel, tedy „co bych pracoval rychleji, ten banán na stromě mi stejně rychleji neuzraje“.

Ve tři hodiny ráno jsme odletěli do Istanbulu a poté do Prahy.

Afriku mám rád. A výlet se vcelku vydařil, byť zrovna safari a Zanzibar patří k tomu nejdražšímu a nejturističtějšímu, co lze v Africe podniknout.

„Milí expedičníci, jakpak se vám dovolená líbila?“ táži se v Praze na letišti pana Havla dobrodružníků pana Josefa a pana Lemiše.

Odpovědí jsou mi temné pohledy a skřípání zubů. Což si vykládám tak, že oba pánové se umí ovládat a na veřejnosti nepronášejí na účet černého kontinentu a jeho obyvatel nepěkné vulgarity. Do Afriky již pan hasič ni pan policista zřejmě nepojedou.