Chile – Atacama a Valparaíso, 2013

218

8.9. 2013 neděle
Utíkám z noční směny, škodolibě se směji kolegům a volám: „Nechť vás stihne neštěstí v podobě slunečného počasí!“

Jakmile totiž v Irsku neprší, občané vylézají ze svých doupat a šklebáci obzvláště. Načež se šklebáci rozlezou po okolí jak masařky po vyhřezlém oku, zvesela ječí, křepčí a hulákají, mutující jedinci dokonce v několika tóninách. A protože my, tvrdí chlapci z nočních směn, se snažíme ve dne spát, slunečné počasí je pro nás hotovou katastrofou, příslibem bezesných dnů a nocí, kdy máme pod očima kruhy přímo olympijské.

Cpu se do letadla do Madridu a krátce po půlnoci již svou ošklivou tváří děsím cestující letu do Santiaga de Chile.

9.9. 2013 pondělí
Po třináctihodinovém letu sedáme v Santiagu, hlavním to městě divné země. Ubytovávám se ve čtvrti Barrio Brasil. V hostelu jsou krásné dřevěné schody, uprostřed prošlapané. Pod smaltovanými umyvadly masivní dřevěné skříňky s ručním kováním, jako stoly slouží tepané konstrukce pod staré šlapací šicí stroje. Dveře jsou podepřeny prastarými psacími stroji a patio plné flóry plazící se po oprýskaných zdech.

Barrio Brasil jest pár set metrů a stovky roků od moderního centra Santiaga. Bario Brasil, barrio histórico. Kavárny o dvou či třech stolcích a obchůdky v obytných domech ve stylu „mámo, z garáže můžeme prodávat brambory“.
Z východu, od centra, je však ji slyšet armády dělníků a rachot těžkých stavebních strojů. Chile se momentálně veze na vlně ekonomické euforie, kdo chce práci, ten ji má a žebráci nosí na krku cedulku „Jsem rarita“.

10.9. 2013 úterý
Snídaně – dva velké steaky. Oběd – dva velké steaky. Večeře – dva velké steaky. A také jsem měl svačinu, druhou svačinu, předoběd, pooběd a dvě vydatné povečeře. Funím jak dusící se hroch a motám se po ulicích čtvrtí Brasil a Yungay. Monstrózní červený kostel paní Cecílie, uličky kolem Huérfanos a grafity, kam oko dohlédne. Dovalil jsem se až k Muzeu paměti a lidských práv. Zítra tomu bude 40 let od chvíle, kdy – na žádost parlamentu – zachránil pan Pinochet zemi od komunismu. Za cenu téměř dvou desítek let nechutností, mučení místy středověkého a místy úchylně moderního, jako například známé svrhávání živých i mrtvých z vrtulníků do moře či sopek.
Muzeum jest ze skla, kovu a betonu, jak nová muzea bývávají. Před necelým rokem jsem navštívil propagandisticky vedené muzeum ve vietnamském městě pana Ho Či Mina. Santiagské muzeum však od první chvíle dává prostor k hodnocení zcela individuálnímu. Ostatně – pan Pinochet a nebo komunisté – to je zhruba stejná volba, jestli si nechat vypíchnout pravé či levé oko. Oproti zdi se stovkami fotografií obětí jest dotyková obrazovka. A tak přemýšlím, co je osobní a co statistickou záležitostí. Dotyk prstem na „ZATČENÍ“ – dlouhý seznam jmen obětí, fotografie, osobní údaje. Také je možno zvolit „ZAVRAŽDĚNÍ“. Ústředním mottem jest však všudypřítomný nápis Donde están?

Večer jsem se opět projevil jako světaznalý výletník. V poněkud svérázné restauraci, kde je jídelní lístek vyzdoben obrázky oběšenců, rakví a prasat stažených z kůže, jsem počal holdovat tradičnímu nápoji pisco.

„Pisco grande, číšníku!“ volám česky rozjařeně v lokálu a u písmen „š“ a „č“ si počínám nekontrolovaně slintat na košili.

Z nějakého důvodu jsem si tento lidový alkohol zařadil do kategorie nízkoprocentních. Někam mezi víno a pivo.

Když jsem seznal omyl, bylo již pozdě. Tedy na rovinu řečeno – můj omyl poznal pan číšník, když mi po deváté sklenici pisco grande odmítl nalévat.

11.9. 2013 středa
Odlétám do La Sereny a poté do Calamy, do oblasti nazývané Velký sever. V Chile k vnitrostátním letům využívám téměř výhradně společnost Skyairlines, jelikož její letenky stojí jen pět peněz a létá do každé díry. Ani letos jsem neučinil výjimku. Výhledy z okna byly navíc více než pěkné – ledovce a poušť, vulkány a duny, laguny a obrovští kolibříci. Kolibříci byli ovšem zřejmě jen následkem ukrutného bolehlavu po včerejší alkoholové smršti. Od Calamy jsem neočekával nic extra, jelikož ve městě není nic než bambilion horníků. Realita však předčila i mé neočekávání. Hnusná špinavá díra, kde stále přítomný pouštní vítr obaluje ploty plastovým odpadem, kde je všechno drahé jak umělé oko s diamantem a kde je největším kulturním zážitkem zakoupení párku v rohlíku. Dopřál jsem si tedy dvojitou porci kulturního zážitku – jednou s avokádovou pastou a jednou se třemi vlasy prodavačky a neznámým chlupem – a odjel do San Pedra de Atacama. Ubohá vesnice jest znásilněna turismem k nevíře. Na necelých patnáct stovek obyvatel (pět tisíc i s okolními vesnicemi, polosamotami a samotami) připadá více jak stovka hotelů, mnoho desítek cestovních agentur, záplava restaurací a dvě záplavy turistů. Ubytoval jsem se na pokoji pro čtyři osoby. Spolubydlící jsou tři Mexičanky. Chlupaté jak pět let nestříhané ovce a hmotnostní kategorie středně velkého tanku.

12.9. 2012 čtvrtek
Přepadl jsem proslulou atrakci pouštní vesnice San Pedra de Atacama – antropologické muzeum v Belgii narozeného jezuity Gustava Le Paige. Sbírka misek, kamenů a hlavně šňupacích destiček i s trubičkami. Jak je vidět, Atacameños si uměli vždycky užívat. Sjetí jsou zřejmě dodnes, protože v roce 2007 nechali z muzea odvézt všechny pracně nashromážděné mumie a další tělesné ostatky s odůvodněním, že předci jsou unavení a musí odpočívat.

„Jak se tak na vás dívám, mohu vám doporučit jen výlet do Údolí smrti,“ praví ženština za přepážkou jedné z nespočetných cestovních agentur.  Vidina stovek a tisíců turistů zírajících do slunce mne nijak nenadchla, avšak je již odpoledne a nic jiného dnes nevymyslím. Pročež lezu do minibusu a absolvuji nejobvyklejší výlet sanpederských návštěvníků – několikahodinovou vyjížďku do Údolí smrti a poté do Měsíčního údolí, kde davy šplhají na dunu, aby shlédly naprosto nezáživný západ slunce.

Údolí smrti je zábavné jak vyřazený řetízkový kolotoč a Měsíční údolí stojí za návštěvu jen proto, že je při západu vidět vulkány na chilsko-bolivijské hranici.

Podstatně zajímavější mi přišlo složení pětičlenné skupiny výletníků.

„Tlačit, tlačit!“ volá italský vozíčkář na svého přítele. Tlačit kolečkové křeslo na vrchol písečné duny je samo o sobě větší atrakcí než celá Atacama.

„Vlevo je kopec, vpravo je kopec a mezi nimi je taky kopec,“ komentuje naprosto všechno španělský důchodce své manželce. Ta má něco mezi třemi a čtyřmi sty dioptriemi a skla jejích brýlí bych bez výčitek svědomí označil za umělecké dílo neznámého šíleného skláře.

Mladý průvodce jen nevěřícně kroutí hlavou a řidič se směje. Nicméně jsem se dověděl, že (údajně) všechny indiánské kmeny, které kdy v oblasti sídlily – Inky nevyjímaje – měly pro horu i vulkán jen jedno označení. Pro kouření koky několik desítek výrazů.

13.9. 2013 pátek
Nedá se říci, že by Atacama byla nejhezčí poušť, kterou jsem kdy viděl. Ani kameny, ani písek, jen zerodovaná šedohnědá půda, která více než nedotčenou poušť připomíná opuštěné staveniště, kde buldozery zapomněly rozhrnout haldy navršené hlíny. Díky vynikající práci propagandistického oddělené světového ministerstva turismu se však Atacama stala místem, kam se sjíždějí turisté po tisících.

Po včerejší účasti na zájezdu s cestovní kanceláří již nehodlám podstupovat něco podobného.

„Moc drahé a moc lidí. A snídaně byl jen ubohý pokus nasytit tlustého Evropana, ženštino! Kde je grilovaný plameňák?“ mávám rukama v cestovní agentuře. Ženština se tváří všelijak, jen ne přátelsky. Nakonec jsem však získal více, než-li jsem doufal – byl jsem nacpán ke školicímu výletu nových průvodců. Vyjeli jsme tři a vrátili jsme se tři a s námi ohromný průzkumný balon. Ten mám místo hlavy, jelikož průvodce školitel předával průvodci nováčkovi informace formou nepřetržitého desetihodinového monologu.

U vizuálně nezajímavé laguny Chaxa jsem si prohlédl několik otupělých plameňáků, přičemž ten chilský byl vybledlý, Jamesův se divně díval a plameňák velký neustále škytal.

Pokračujeme dále na jih, míjíme vesnici Toconao a vesnici Socaire, kde v roce 2010 postavili na návsi nový kostel, jelikož ten starý je trochu z ruky a turistům se tam nechce chodit.

U lagun Miscanti a Miniques jest možno se kochati zasněženými vrcholy okolních kopců a zmrzlými žábami. Název laguny Miscanti neznamená totiž nic jiného než „žába“. Ovšem v zimě jest žábám zima a zavrtávají se hluboko do půdy. Pokud by tedy chtěl někdo nafukovat zdejší žáby v zimě, měl by si kromě brčka dotáhnout i vrtnou soupravu.

Nedá se říci, že by jakékoli z dnes navštívených míst bylo cosi, co nutí turistu padnouti na kolena a v slzách křičet: „Úchvatné!“. Což ovšem nebrání sanpedriños ani ostatním Chilanům, aby výlet San Pedro – Chaxa – Lagunas antiplánicas zařadili mezi tři nejprodávanější výlety.

14.9. 2013 sobota
Ve čtyři hodiny ráno již mrznu na kraji vsi, kde si mne vyzvedávají průvodce-školitel a průvodce-nováček. Včera mne upozornili, že jedeme kamsi na kopec, kde bude zima. Pročež jsem si vzal dvě trička a kšiltovku.

Po necelých dvou hodinách jízdy vylézám z automobilu a zjišťuji, že místo triček by se hodila kůže z mamuta a místo kšiltovky beranice. Dojeli jsme ke gejzírovému poli Tatio a je poněkud chladno. Teploměr ukazuje mínus 15 stupňů pana Celsia.

Cedule nejen v San Pedro označují gejzíry jako un atractivo espectacular, ale jako snad vše v Atacamě, ani místní gejzíry nezpůsobují překvapením padající čelisti. Více než vodu tryskající k modré obloze antiplana je všude vidět spousta bublajících děr a desítky sloupů vodní páry. Gejzíry El Tatio je nejvýše položené gejzírové pole Jižní Ameriky (4230 m.n.m.), pročež voda dochází k varu již při 85 stupních. Což ovšem bohatě stačí na to, aby se pravidelně našel nějaký imbecil, kterému se 85 stupňů nezdá dost. Následuje převoz do nemocnice v Calamě, což je otázka i několika hodin, záleží na sjízdnosti cesty. Nejpěknější cirkusový kousek v letošním roce předvedl pitomec z Německa. Výletník přiložil k oku fotoaparát a naklonil se přímo nad ústí gejzíru, aby si pořídil pěkný snímek. Gejzíru se to zřejmě nelíbilo, jelikož z hlavy tupého fotografa učinil v několika sekundách cosi velice podobného vepřové vařené hlavě. U jižního ze dvou gejzírových polí je termální bazén, kam lezou turisté a poté nadávají na zimu a olamují ze sebe rampouchy. V turistické sezoně přepadne gejzíry údajně až pět stovek lidí každý den. Orgiózní masakr.

Pláně kolem gejzírů jsou však plné života. Kromě lam huanako jest možno spatřiti mnoho stádeček vikuní, přes cesty přebíhají endemické lišky a nazelenalí hlodavci viskača.

Po cestě se zastavujeme ve vesnici Machuca. Vesnice o osmi stálých obyvatelích je z nějakého mně neznámého důvodu cílem nejen turistů, ale i filmařů. Z řady filmů, jejichž některé scény se v Machuce natáčely, jest zřejmě nejznámější Quantum of Solace s panem Bondem. Jedinou pěknou stavbu vesnice – starý kostelík – vylepšili snaživci hovadsky velkými reflektory a kilometry elektrického vedení. Nad vesnicí se navíc tyčí vysílač. Pohled za všechny peníze.

„Na ten kaktus bych rozhodně nesahal,“ poučuje hloupě průvodce-školitel.

„Jau jau sakrblé jauvajs,“ kňučím o dvanáct sekund později a tahám si ostny z rukou.

Kaňonem Guatín jest možno vyšplhat na planinu, ze které jest pěkný výhled na atacamské roviny a vulkán El Colorado.

Odstěhoval jsem se z hostelu, kam naopak přibylo podivuhodné individuum z Česka. Kromě vysokofrekvenčního pomrkávání a podivně nerytmického koktání neustále vyhrnuje horní ret, čímž odhaluje řezáky, za které by se nemusela stydět ani obrovská pravěká veverka.

Dorazila i mladá slečna ze Slovenska. Studentka žurnalistiky ze Santiaga výrazně překonala ostatní ženštiny tvarem pozadí a jinými přednostmi, načež začalo být problémem získat si pozornost pánů za barem. Pročež jsem zůstal střízlivý.

15.9. 2013 neděle
Vypůjčil jsem si bicykl a odjel do kaňonu Gautín, tentokrát se kochat pohledy na kaktusy. Bicyklování v poušti Atacama rozhodně není činnost, kterou by starší lidé jako já měli provozovat. Ráno jsem téměř umrznul, před polednem mi pouštní vítr nafoukal do očí, nosu, úst a uší přibližně sedm kilogramů prachu a písku. A poledne? Choulím se do krátkých stínů několik metrů vysokých kaktusů a přemýšlím, proč lidé nedostali Nobelovu cenu za vynález klimatizace. Pekelné horko. Odměnou jsou mi surrealistické pohledy na chilsko-bolivijské pomezí. Pouze si nejsem jistý, jestli je to skutečně krásou zdejší krajiny nebo jsem prostě jen dostal úžeh i úpal.

Ó, jak rád jsem večer spatřil krásné příbytky obyvatel San Pedra. Vlnitý plech, igelit, zdi z překližky, dřevotřísky, tvárnic i dřevěných palet, střechy nízkých přízemních domků poseté satelitními anténami a stovky chilských vlajek.

16.9. 2013 pondělí
Hned po ránu se řítím do půjčovny motocyklů. Jelikož jízda na motocyklu Atacamou jest zážitek nesmírně pěkný, srovnatelný snad jen s pojídáním plameňáků.

„Cože? Bambilion?“ nevěřím svým uším. Poněkud netečný domorodec mi nabízí motocykl BMW. Ovšem za tolik peněz, že za stejný obnos je možno pořídit si cvičeného slona. A to vůbec nepřeháním. Poněkud otráveně bloumám prašnými uličkami, když tu spatřím známou tvář.

„Hola, gringo!“ praví známá tvář a nevěřícně zírá na můj doruda spálený obličej, ze které vyčuhuje nos uškvařený do fialova.

Slečna Františka, Chilanka, kterou jsem kdysi společně s chomutovskými hovady kamarády z města Chomutov potkal v Indonésii a poté jsme společně strávili na bárce domorodců nemálo nezapomenutelných chvil a promilí alkoholu v krvi. Slečna Františka si rozhodla užít celochilské týdenní prázdniny v poušti na severu. Její společníci odpovídají tomuto masochistickému nápadu – chilofrancouz narozený v Japonsku, jeho manželka chilochorvatka a šílená učitelka angličtiny, Američanka gringa chilena. Aby toho nebylo málo, ve skalách u bolivijských hranic čeká extrémně hyperaktivní pan Masito, jehož zálibou je řvát, ječet, poskakovat, pobíhat, lézt po skalních stěnách a zatloukat do nich hřeby.

Nepohrdnu nabízeným, vsedám do automobilu a odjíždíme k horkým pramenům Puritama. Celá atrakce spočívá v potoce protékajícím pěkným kaňonem. Zaplatili jsme vstupné, za které bych mohl jíst půl roku čínské polévky a následně odhalili těla. Následuje nemálo obdivných pohledů, jelikož jsem se svlékl do trenýrek a před zraky osmahlých drobných Chilanů jsem vnořil své mastodontní tělo do teplé vody. Američanka gringa chilena si lepí na obličej a do podpaží hnijící řasy a straší přítomné děti, čímž si u mne získala nemálo plusových bodů. Válím se v teplé vodě a hlavu mi chladí mrazivý pouštní vítr.

Večer probíhá tradičně chilsky – grilováním všemožných uzenin a pěkného kusu hovězího.

„Pivo? Jistěže si dám pivo, v Česku žádné pivo nemáme a rád vyzkouším místní speciality,“ pravím chytře a liji si do chřtánu nabízený mok z pivovaru z patagonského města Punta Arenas.

17.9. 2013 úterý
„Jsem vtěrka a otrava… přízvuk je vždy na první slabice každého slova,“ vysvětluji mým chilským hostitelům základy češtiny,“ftje-r-ka a o-tra-va chtít jet s fá-mi.“

Následně se cpu do automobilu a odjíždíme ze San Pedra. Po cestě zastavujeme v Calamě, jelikož se potřebuji vybavit na několik nocí v poušti.

„Mám pět peněz a za jeden peníz si chci koupiti čínskou polévku,“ oznamuji zbytku výpravy. Odpovědí mi je nenápadné šeptání. Šeptání dostalo ironický podtón ve chvíli, kdy jsem se vrátil ze supermarketu Jumbo – za zbývající čtyři peníze jsem sobě zakoupil spací pytel vyrobený v Číně pro osoby průměrného čínského vzrůstu. Spací pytel připomíná rozměry i hrubostí ručník střední velikosti. Jak jen toho budu litovat.

Za ohyzdným městem Calama odbočujeme do pouště. Elektrické vedení mizí, posléze i asfaltová cesta. Objevuje se kýčovitě krásný kaňon. Parkujeme za osadou Taira, která je tvořena dvěma rozpadlými domky obývanými osmi lidmi. Na záda klademe hektolitry vody, jídla a nezbytné dřevěné uhlí na grilování. Ti chytřejší mají i stan a kvalitní spací pytle. Já mezi chytřejší nepatřím, pročež mi jen několik hodin zbývá do chvíle, kdy seznám nepěknou kombinaci – nadmořská výška tři tisíce metrů a atacamský noční vítr, který je stejně hřejivý, jako rampouch v oku.

Jest však teprve podvečer, kráčíme kaňonem nejdelší chilské řeky Loa, která zde dosahuje šířky zhruba tří metrů, hloubky kolem deseti centimetrů. V kaňonu je pekelné horko.

V podvečer si vyhrabávám díru v písku, do díry kladu parodii na spací pytel a na ostatní vrhám pohrdavé pohledy: „Pche, již od malička jsem stavěl sněhuláky, zima mi není cizí.“

Slunce zapadlo a teplota během několika minut klesla o nemálo stupňů. Oblékám si další trenýrky, další ponožky, další triko a lehoučkou bundu. Což je veškeré oblečení, které mám k dispozici.

18.9. 2013 středa
Jest téměř úplněk, Měsíc svítí, mraky nikde, bez problémů bych si četl noviny. Kdybych nějaké noviny měl a kdybych se nesvíjel v křečích, bičován ledovým vichrem.
Tři hodiny ráno. Počínám provádět dřepy, abych se zahřál.
Čtyři hodiny ráno. Pobíhám po poušti.
Pět hodin ráno. Tiše vyji.
Šest hodin ráno. Již nevyji, jelikož mi zamrzly hlasivky.
Sedm hodin ráno. Stojím zcela paralyzován mrazem a čekám, až do kaňonu zamíří první sluneční paprsky. Doufám, že to bude dříve, než-li mne uvidí někdo z ostatních výletníků, jelikož mám na zmrzlé tváři úplně dementní výraz.
Osm hodin ráno. Poskakuji v kraťasech a tričku a nadávám, poněvadž slunce opět praží jak pominuté a znovu si připadám jak vepř na grilu.

Kaňon u Tairy jest lehce přístupný a je jen otázkou času, kdy se dostane do hledáčku cestovních kanceláří a přírodních krás chtivých turistů. Zatím se však nad říčkou Loa prohání jen vítr, na skalách visí lezci a vše svými připitomělými pohledy sledují lamy.  Nikde žádné elektrické vedení, žádná pitná voda (říčka Loa jest proslulá vysokým obsahem arsenu), žádná limonáda pana Koly, ba dokonce ani čínskou polévku nikde nikdo nenabízí.

„Pffff, pffff, tsi tsi tsi tsi tsi,“ smějí se lamy a hnusně se pitvoří. Se zájmem sledují, jak se drápu z říčky, kde jsem měl v úmyslu se osvěžit. Nyní však rozkládám po kaňonu bankovky, kusy oblečení a cestovní pas a vše zatěžuji kameny. Spadnout do vody uprostřed pouště a rozmočit veškeré potřebné dokumenty, tomu říkám vrcholný kousek každého cestovatele.

19.9. 2013 čtvrtek
Je po půlnoci a já opět předvádím rituální tanec tupého gringa. Ukrutná zima přeměnila šestilitrové plastové lahve s vodou na hroudy ledu. Mráz, vítr, mráz, vítr, mráz, vítr a uprostřed toho za silného měsíčního svitu poskakuji jako šílenec, činím dřepy a mávám rukama, provádím nejrůznější gymnastické cviky včetně kotoulů. Prsty, uši a nos jsou modrobílé, bez citu a před ledovým vichrem není úniku. Má imbecilita jest vskutku monstrózní.

Jakmile jsem ráno rozmrzl, byl jsem soucitně odvlečen zpět k automobilu u vesnice Taira, naložen a skrze stál malebnou vesnici Chiu Chiu odvezen na letiště do Calamy.

Chiu Chiu není možno si nezamilovat. V prašných uličkách voní grilované maso z několika malých restaurací a sněhobílý kostelík se sněhobílými hroby na západní straně je jak kulisa ze sonorských kovbojek. K tomu modrá obloha Antiplana a všude kolem Atacama, kde každou chvíli žhavý vzduch vytvoří vír a za pomoci písku nabídne apokalyptickou podívanou. Obzor je lemovaný zasněženými vulkány.

Podvečerním letem odlétám z pouštního letiště na jih, do Santiaga. Nalevo hoří Andy v zapadajícím slunci. Napravo surrealisticky barevná oranžovorudá koule zapálila oceán. A já jsem nesmírně spokojen, jelikož se dnešní noc vyspím v teple a nebudu přemýšlet, jestli je lepší býti nanukem, rampouchem nebo sněhulákem.

20.9. 2013 pátek
„Dobrý domorodče, kam mám směřovat své kroky, chci-li pohledět na něco pěkného a naplnit žaludek něčím lahodným?“, ptám se po ránu majitele hostelu.

„Zachtělo se vám povznésti tělo a duši k výšinám, obtloustlý cizinče? V tom případě vsedněte do bryčky a jeďte na sever. Až vám řídnoucí vlasy pročísne mořský vítr a oko spočine na ladných pozadí studentek, budete na místě!“

No dobrá, konverzace možná neproběhla přesně tak, jak jsem výše uvedl, ale faktem je, že odjíždím do Valparaísa. Města mnoha příslibů, města proslulého čistým vzduchem, lahodnými pokrmy z moře a množstvím studentek.

Ubytoval jsem se v centru a jelikož byl již večer, kulturní vyžití se smrsklo na objednání dvou krabů v malé restauraci El Pimentón. Chuťové buňky se svíjejí v mnohonásobném orgasmu. Ach!

21.9. 2013 sobota
Valparaíso alias Valpo jest město historicky spjaté s mořem. Kdysi přístav světového významu, poté díky otevření Panamského průplavu pozapomenuto. A dnes opět na mapě výletních lodí, lodí obchodních i sídlo chilského námořnictva.

„Až budu velký, bude ze mě prezident,“ pravil kdysi dávno ve Valpu malý chlapeček.

„A až budu velký já, budu prezidenty střílet,“ spokojeně odvětil druhý chlapeček.

Poté oba chlapečci vyrostli, jeden se stal prezidentem a druhý ho nechal popravit. Ano, z Valparaísa pocházel chilský prezident, který dostal, co si zasloužil – byl totiž komunista. Popravil ho jiný dobrák z Valparaísa, známý úchyl pan Pinochet. K dobru je panu Pinochetovi ovšem nutno přičíst, že nechal střílet komunisty a že měl vždy pěknou uniformu.

Mimo dvou výše zmíněných pánů jest Valpo neodlučně spjato s chilským básníkem Pablem Nerudou, pirátem Francisem Drakeem a nekončící řadou zejména volnomylenkářských umělců z celého světa.

Město rozložené na břehu oceánu na desítkách kopců je pěkné. Navzdory tomu, že ho svou odpornou rukou přikrylo UNESCO, což má za následek davy turistů. Jinak je však Valpo žijícím městem, kde kvete obchod, květiny a studentky zdejších univerzit. Duch hippies a otevřených myslí jest vidět na každém kroku. Grafity, malé kavárny, malé restaurace, malé obchody s nejrůznějšími podivuhodnostmi. Jelikož Valpo nedisponuje (naštěstí) jakýmisi dominantními monumenty, jest nejlepší zábavou jen tak se městem toulat, hledět, jíst a pít. Což jsem činil.

22.9. 2013 neděle
Valparaíso jest plné netradičních zábav. Například městská doprava. Patnáct lanovek usnadňuje obyvatelstvu přesuny po vertikálně rozprostřeném městě. Lanovky vybudované mezi roky 1883 a 1916 jsou účelné i pěkné. I když již ne poháněné parou, jako tomu bývalo kdysi, stále jsou ukázkou krásné jednoduché mechaniky, chrastících řetězů a vrzajících kabin. Další formou městské dopravy jsou trolejbusy. Nikoli nové, tiché a čisté, jaké jsou k vidění všude po světě. Ulice Valpa křižují archaické koráby oblých tvarů a jednoduchých sedaček. Trolejbusy jsou z poloviny minulého století (1947) a byly prohlášeny kulturní památkou.

„Hej, gringo, další?“ volá od baru pan barman a já spokojeně přikyvuji. Popíjím v baru Pajarito pisco. Dal jsem si sice jen jednu skleničku, ale dal jsem si ji dvanáctkrát. V žíle si odnáším několik promilí a dostal jsem nápad zaplavat si  moři. Že jsem moře nenašel by tolik nevadilo. Horší je, že jsem dobré tři hodiny nemohl najít ani hotel, kde jsem se ubytoval.

23.9. 2013 pondělí
Střízlivím kousek od přístavu. Mezi válečnými plavidly se převalují tuleni. Jelikož jsem nejen milovník čínských polévek a exotického alkoholu, ale i lodí (plachetnic zejména), nenechal jsem si ujít návštěvu námořního muzea. Od moře se dá k muzeu dojet prastarou lanovkou Artillería.

Chrrr…. vrrrzzzzz… skřříííp… beng bang…

Kabinka se zasekla v polovině trasy.

„Patnáct minut než to opraví!“, hlásí zřízenec v kabině.

„Deset minut,“ hlásím pro změnu já panu zřízenci a ukazuji si na místo, kde mám plný močový měchýř.

„Ech… možná to zvládnout za dvanáct minut,“ tváří se ustaraně pan zřízenec.

„Osm minut,“ hlásím já a tvářím se…ehm… plně.

Nakonec vše dopadlo dobře, ale bylo to opravdu těsné. Vyprázdnil jsem se u kanónu při vchodu do muzea.

Tolik k trapné urinální historce.

Večer jsem vsedl do autobusu a odjel zpět do Santiaga de Chile.

24.9. 2013 úterý
Jelikož mne smog Santiaga nikterak neuspokojuje, rozhodl jsem se smočit své obézní bílé tělo v termálních pramenech. K Baños Morales se dá dojet za pár hodin a ač velkoměstu na dohled, duše výletníkova se může tetelit radostí. Výhledy na ledovec San Francisco a Cerro El Morado, laguna El Morado nebo říčka Río Volcán.

„Nechcete se projet na koni? A večer grilovat?“ podbízí se majitel stáda pečlivě vyhřebelcovaných koní a hotýlku, vedle kterého jsem si rozbalil spací pytel.

Stačila jedna poznámka o tom, že grilované koně mi skutečně chutnají a musel jsem se z pozemku stěhovat.

25.9. 2013 středa
Vstávám ještě za tmy a hrnu se do prvního busu do Santiaga.

„Já být señor Chocho… fofr fofr …. frrrr…. frrrrr…. aero Europa!“ mávám rukama a poháním pana řidiče. Ten protočil oči, zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou, čímž dal najevo, co si o mně myslí. Být kdesi v kopcích a sledovat krátící se čas k odletu letadla z několik set kilometrů vzdáleného letiště se stává mou oblíbenou kratochvílí.

Přes deset tisíc kilometrů přes Andy, Argentinu, Paraguay, Brazílii a Atlantik do Evropy. V letadle piji kávu, žvýkám kokové listy a cucám kokové bonbóny.

„Hehehehe…. hehehehe,“ chovám se jak imbecil pod lehkým vlivem povzbuzujících látek.

26.9. 2013 čtvrtek – 3.10. 2013 čtvrtek
Z Madridu odlétám do Dublinu, navlékám si reflexní vestu a uháním do práce.

„Tak mě tu máte, pane šéf,“ pravím na uvítanou.

„Zatraceně,“ praví pan šéf Pavouk. Také na uvítanou.