Mosambik a Malawi, 2018

250

8.11. 2018 čtvrtek
Odlétám z Dublinu do Istanbulu a dost možná naposledy přistávám na letišti pana Atatürka. Zhruba před týdnem bylo totiž na sever od města otevřeno další mezinárodní letiště, zatímco stávající Atatürkovo bude nejspíše přestavěno na park. Tedy – takový je jeden z plánů momentálního tureckého diktátora Erdogana, který se vyvezl na celosvětové vlně tuposti a populismu posledního zhruba desetiletí, jelikož se tento globální záchvat imbecility nevyhnul ani Turecku. Ostatně nové letiště, jehož posláním je stát se na jistou dobu největším letištěm světa (z pohledu odbavených pasažérů) je také jedním z megalomanských nápadů pošuka, kterému se úspěšně daří posouvat Turecko v čase do výrazně temných dob pozdně osmanských. 
Krátká poznámka k letu – sedět vedle morbidně obézní ženštiny je něco, co si klidně odpustím. Pocit neustálých ataků vlhké upocené hroudy čehosi, co snad kdysi bylo lidským tělem, to je vskutku paráda. Ona hmota podtékala a přetékala područky a nezadržitelně se vlévala na vedlejší sedačky, bohužel včetně té mé. Pročež jsem celou cestu rozvíjel teorie o partenogenetickém rozmnožování larválních stádií gigantických organizmů a litoval jsem, že k bílému vínu neservírují Turkish Airlines i sekáček na maso. 
„No toto! Ach jo!“ pronášela ona obluda několikrát do minuty a tlustými pařáty si hrabala do mastných vlasů a opatlávala mastná skla brýlí. 
Bít, bít, bít. 

9.11. 2018 pátek
Dvě hodiny po půlnoci se cpu do letadla a za pět peněz (zaměstnanecké letenky mám rád skoro stejně jako čínské polévky) se cpu do letadla do Maputa. Čeká mě pár týdnů na proslulých mozambických plážích a požírajíce mořské plody s omáčkou piri-piri se budu smát hladovějícím domorodcům. Jak se na správného evropského dobrodružníka sluší a patří. 
Setkání s africkou realitou je třeba čelit s trpělivostí. Například vydání mozambického víza. Jeden jednoduchý formulář, nálepka do cestovního pasu a razítko. Jelikož některé africké reálie již znám, pospíchal jsem hned po vystoupení z letadla k přepážce. Poněvadž přede mnou byli jen další dva pasažéři, dostal jsem se na řadu už po třech a půl hodinách. 
„Hiň ťun ťatá! Ťaťatá!“ vřískají v letištní hale čínští cestující, kteří jsou ve frontě někde mezi 327. a 9526. místem. Číňanů je v Mozambiku nemálo a země je v podstatě čínskou kolonií, stejně jako nemálo jiných afrických, asijských i dalších zemí. 
Zajisté jsou v Africe i hnusnější hlavní města, ovšem ani Maputo zřejmě nevyhraje žádnou soutěž krásy. Betonová džungle, ovšem beton rozpadající se, rozdrobený, ideální kulisa pro filmy o Stalingradu či Chánově. 
„Masáž? Masáž?“ povykuje dvoumetráková samice v jedné z uliček páchnoucích močí. Odolal jsem lákavé nabídce a místo toho si dal na ulici grilovanou rybu. 

Uprostřed Maputa jest pěkný park se spoustou pěkných letounů. Kaloni nedbají světla ani ruchu velkoměsta a v chuchvalcích po desítkách a stovkách visí nad hlavami návštěvníků.
(poznámka – foceno na kompakt, z ruky, přiblíženo 600x, proti světlu, v poledne, zatažená bílá obloha, na automatiku. Ještě před pár lety nemyslitelná téměř úplná absence aberace a detaily včetně množství přisátých klíšťat.)

10.11. 2018 sobota
Tedy – Maputo sice nevyhraje cenu v soutěži o nejkrásnější města, zato by jistě vyhrálo bronz, stříbro i zlato v klání o nejnudnější město světa. Návštívil jsem postupně rybí trh, centrální trh, sobotní trh řemesel i trh květin a uměleckých výrobků. Uf. Kde jsou stoly přetékající nabídkou tropického ovoce, kde jsou hory úlovků ze zdejších bohatých vod, kde výrobky slavných řežbářů? Prodej vánočních kaprů či šišaté výrobky pětiletých dětí keramického kroužku v Horní Děložné by svou nabídkou strčily maputské trhy z imaginárního útesu do hlubin opovržení. Aby toho nebylo málo, tak pěkný park nedaleko katedrály, park pěkný i z pohledu zhýčkaného Evropana, stal se místem nájezdů mnoha tlup domorodců, kteří to zřejmě považují jako nedílnou součást svatebního rituálu. Odhadem dvacet párů novomanželů se promenádují parkem, přičemž kolem nich nehorázně hulákají, tleskají a poskakují v divošských tancích stovky svatebčanů. Jednotlivé tlupy se prolínají, mísí a výsledkem je kakofonie zvuků a podívaná, ke které se jinak člověk bez požití značného množství halucinogenů nedostane. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval erupci živočišnosti a vrozených afrických schopností dupat a ječet (lidové tance a zpěv) a ve finále jsem zjistil, že jsem na několika místech pokálen netopýry, kterých je park plný. Pročež jsem kolem poledne po návštěvě všech větších trhů, několika katedrál a čínské restaurace U pečeného krokodýla usoudil, že mám Maputa až po krk. Načež jsem sobě zakoupil letenku, s několika přestupy chapami (chapa jest soukromě vlastněný minibus sloužící se stovkami jiných meziměstské i městské hromadné dopravě) odjel na letiště a odletěl do města Nampula. 
Další pro výletníky nezajímavé město slouží hlavně jako tranzitní bod. Kromě letiště a spojení do severní a jižní části země z Nampuly jezdí dokonce i vlaky, momentálně dvakrát týdně do města Cuemba nedaleko jezera Malawi. Asi nejfrekventovanějším spojením je pro výletníky cesta na ostrov Mozambik. Kam se chystám i já, doufajíce v pohled na ladné domorodkyně na plážích a vyhlášené jídlo z všemožných plodů moře. 

 

 

11.11. 2018 neděle 
„Nastupovat, nastupovat, odjíždíme!“ volá pan řidič i jeho pomocník na stanovišti chapas nedaleko vlakového nádraží. Je šest hodin ráno a já si za příplatek zakoupil místo vedle řidiče. Což je výhodné, jelikož na sedačce pro jednoho budeme sedět jen dva, zatímco v zadní části vozidla vychází na jednu sedačku pasažéři tři. Jedno ze základních pravidel afrického transportu „jedeme, až se vůz zaplní“ se setkalo s jiným pravidlem afrického provozu „čas je sprosté slovo a jeho používání a vnímání jest zakázáno“ a tak jsme vyjeli již krátce po poledni, po necelých sedmi hodinách čekání.

„A určitě jedete na ostrov Mozambik? Přímé spojení? Nevysadíte mě uprostřed ničeho na žhavém africkém slunci, nenecháte mě napospas divým šelmám a divým domorodcům?“, ujišťuji se u pana řidiče, jelikož správný Afričan většinou slíbí a odkýve naprosto všechno. 

„Ó pane, pojedeme s větrem o závod, přímá linka až na ostrov!“

S větrem o závod jsme možná jeli, vzhledem k faktu, že panovalo bezvětří. Po několika hodinách mě ovšem pan řidič nechal stát kdesi u silnice, že prý na ostrov nejede, že jede úplně jinam a že mi přeje hezký den. 

„Co to má znamenat? Říkal jste, že je to přímá linka!“ durdím se. 

„Opravdu jsem říkal, že je to přímá linka? Přímá? Myslel jsem prima, ne přímá! Prima linka!“ zubí se pan řidič. 

Stopnul jsem si automobil převážející odpadky, uvelebil se na korbě mezi mrtvé ryby, pytle s uhlím a pasažéry špinavé od uhlí a páchnoucí mrtvými rybami. Dalších několik hodin se snažím z automobilu nespadnout, do hýždí se mi zařezává postranice a na mou bílou hlavu doráží africké slunce. Večer přijíždíme na ostrov Mosambik, z původně plánovaných 4 hodin přímým spojem se stalo hodin 11. 
„Vítejte v Africe,“ pravil rozjařeně pan řidič. Rozlámaný jsem si narovnal implantáty ve zlomené ruce a páteři a ironicky jsem pravil: „Převelice děkuji.“

 

12.11. 2018 pondělí 
Ostrov Mozambik do jisté míry připomíná Zanzibar. Pouze v daleko menším provedení. Na délku má Ilha du Mozambique zhruba tři kilometry a s pevninou je spojen mostem. Atmosféra jest – mrtvolně relaxační. Rybáři vyjíždějí na svých dhow, ženštiny prodávají na ulicích ovoce, většinou mango. Mezi tím vším poskakují hordy šklebáků. Využil jsem odlivu a obešel mohutnou pevnost na severním konci ostrova. Pevnost jest vskutku ohromná a není divu, že si na ní vylámali chrup Angličané, Holanďané i piráti, zatímco portugalská smetánka se mohla spokojeně krmit vybranými pokrmy a používat porcelánové nádobí z Číny a užívat si lenošení v nábytku vyřezávaném a importovaném z indické provincie Goa, což byla tehdy portugalská kolonie. Nábytek, čínský porcelán (talíře s dvojitým dnem pro nalévání horké vody kvůli udržení jídla teplého jsou obzvláště pěkné) a další zajímavosti jsou k vidění v muzeu, stejně jako jednoduchá expozice věnována námořnictví – exponáty jsou téměř výhradně tvořeny tím, o co v moři zakopli rybáři a následně do muzea dovlekli. 

Ulice Ilha du Mozambique povětšinou ještě stále postrádají turistické nablýskanosti.
Nepostrádají však svou omšelou jednoduchost a zápach moči a rybiny.

13.11. 2018 úterý 
Na ostrově je nemálo nejrůznějších cestovních agentur (našel jsem hned tři) a ještě více nejrůznějších zprostředkovatelů nejrůznějších aktivit, povětšinou vyjížďky na dhow k okolním ostrovům a plážím na pevnině, rybaření a šnorchlování. Poněvadž jsem však jedinec skrblivý a občas v rámci šetření dojídám po psech granule, vynechal jsem prostředníky a dohodl se přímo s rybáři nedaleko pevnosti. Za 1200 zdejších peněz (což je v současnosti zhruba 20 amerických peněz) celý den jezdím na rozpadající se dhow po okolí, máčím svůj bílý břich ve vlnách Indického oceánu a za pomoci dýchací trubičky a podvodních brýlí děsím mořské živočichy. Během jednoho dne jsem tak vyčerpal téměř všechno, co ostrov nabízí. Naprosto příšerným prostitutkám jsem odolal a místo toho se opět nacpal grilovanou chobotnicí, krevetami a zdejší specialitou – mořskými řasami. 

Dětské hřiště zbudované bez příspěvků všemožných organizací. Dokonce i bez výstražných nápisů, že kotrmelec jest nebezpečný a od písku si lze zašpinit ruce.  Zábava oproti hřištím evropským jest tak volná a až euforická.

14.11. 2018 středa
Po ránu jsem se podíval na mapu, kamže přesunu své obézní tělo dále. I když jsem měl původně v plánu odjet dále na sever, válení se v moři prozatím stačilo. Pročež jsem zakoupil na zítřek letenku z města Nampula do města Lichinga nedaleko lezera Nyasa, odkud hodlám pokračovat do Malawi.
Ač je Nampula z ostrova Mozambik teoreticky jen 3-4 hodiny jízdy veřejnou dopravou, z dodávky jsem se vypotácel po 8 hodinách jízdy. V levém oku otlačený čísi loket, pusu vytahanou od šklebáka, který mi neustále strkal prsty až do krku. Navíc mám mezi prsty nohách zaschlé slepičí výkaly, jelikož kálející drůbeže bylo na podlaze nemálo. Vozidlo určené pro přepravu 11 drobných Asiatů zkrátka může sloužit k přepravě 37 dobře rostlých Afričanů a jejich zvířectva, živého i mrtvého. Příjemným faktem je pro mě zjištění, že na některých místech africký venkov vypadá stále tak, jak si ho pamatuji z cest z počátku tisíciletí. Slaměné a dřevěné chatrče bez střech z vlnitého plechu, domorodci potící krev na polích pokrytých zoufale suchou, zvětralou půdou, zaprášené mangovníky a klebetící ženštiny. Afrika na hony vzdálená městským slumům i monstrózním stavbám označených čínskou vlajkou, připomínající skutečného vlastníka nejchudších zemí černého kontinentu. 

 

 

15.11. 2018 čtvrtek
Přistupuji do letadla, které přiletělo z Maputa a pokračuje do Lichingy. Po přistání nelením, přivolávám řidiče motocyklu a odjíždím na stanoviště chapas. I když jsem s tím nepočítal, po pouhých pěti hodinách čekání se vozidlo zaplnilo a za další čtyři hodiny vysedám v městě Metangula. Ehm, pokud se dá něco nazývat řití světa, musí to být Metangula. Město v ruinách, na rozbořených domech vybledlé nápisy Restaurace, Bar, Hotel. Přespávám ve snad jediném dostupném ubytování ve městě. 

„Voda?“ táži se výrostka, který mi předal klíče k visacímu zámku, který neslouží ani tak k zabezpečení pokoje, jako spíš k tomu, aby dveře nevypadly ze zdi. 
„Voda?“, podivil se chlapec, „voda nebýt. “ 
„Elektřina?“ 
„Nebýt.“ 
„Restaurace?“ 
„Nebýt.“ 
„Toaletní papír?“ 
„Cože?“ vytřeštil oči výrostek. 
„Ale nic,“ mávl jsem rukou a nakopl kámen směrem ke krysám žeroucím zdechlého psa. 

V pozadi vlevo hotelová koupela, vpravo záchod. Chybějící dveře a nízké zdi slouží jak k přístupu k čerstvějšímu vzduchu, tak k možnosti popovídat si s kolemjdoucími, jelikož celé zařízení je mimo hotel
hned u hlavní silnice. K povšimnutí stojí i vkusně bílé vymalování zdí.

Za rozpadlým ubytováním jsem nalezl zbytky čehosi, co kdysi zřejmě fungovalo jako veřejný záchod a umývárna. Voda v kýblu hnije, z díry sloužící jako záchod lezou červi. Zápach výkalů a moči jest vskutku hutný. V noci mi po obličeji každou chvíli přeběhne šváb. Nechal jsem ho žíti, s podobnými drobnostmi se zde abgébovat nehodlám. 

Abych město Metangula jen nehaněl – jezero Malawi je hlavně při západu a východu slunce pěkné a v podstatě celé město se v ten čas nahrne na břeh k praní prádla, pro vodu, k rybaření, či jen tak okounět. 
Další (a zřejmě poslední) zábavou je sledovat mrzáky, jak se na primitivních invalidních vozících snaží zdolat rozkopané cesty ve středu městečka. 

16.11. 2018 pátek
Zatímco až do Metanguly je možno se dopravit chapami, tedy přecpanými dodávkami, dále podél jezera Malawi jezdí už jen nákladní automobily. Pročež již od svítání poskakuji kolem náklaďáku, který by dnes měl jet do městečka Cobue, ležícího na dohled od Likomy, nejznámějšího malawijského ostrova na jezeře Nyasa alias Malawi. 
Kolem poledne se náklaďák zaplnil a za občasného zvracení pasažérů jsme vyjeli. Ač cesta trvala jen pět hodin, díky výživnému africkému slunci se cestující změnili v hromadu propletených končetin, potem zmáčených těl a africky flegmatických očí. 
Přespal jsem se v jediném ubytování ve vsi, na rozdíl od včerejška ze záchodu nelezou červi. Ženština na návsi mi navíc po chvíli dohadování uvařila rýži s fazolemi. Zkrátka luxus. 

Jediná veřejná doprava z Metanguly k jezeru Malawi. Na obrázku není útok banditů, nýbrž nástup cestujících. Rychlejší a silnější vyhrává.

17.11. 2018 sobota
Ráno jsem zavítal do budovy u břehu jezera. Budova vypadá jak po návštěvě ruských vojáků – chybí okna, dveře, celá stavba vypadá jak po nepovedeném odstřelu. Vybledlý, rukou nezdatného písmomalíře vyvedený nápis „Immigration office“. Ospalý pán v uniformě mi dává výstupní razítko do pasu a posílá kamsi mezi rákosí, odkud odjíždějí čluny na ostrov Likoma. Před polednem se již brodím k jednomu z člunů a snažím se nenamočit si batoh, voda mi sahá k pasu. Na člunu s moukou, rýži a pivem opouštím Mozambik. Po hodině a půl jízdy vyskakuji do vody v Malawi a brodím se k rozžhavenému písku na pláži. Vítej na ostrově Likoma, vítej v Malawi, praví pán v uniformě. Oproti mozambickému Cobue jiný svět. Poměrně čisto, žádná apokalypsa, první dojem jak z ostrovů kdesi v Karibiku. Pohraniční úředník mě na motocyklu odváží na letiště, zakupuji víza za 75 amerických peněz a poté již pěšky přecházím ostrov. Mango Drift, ubytování přímo na pláži. Ach, Afriko, jak krásná a  milosrdná umíš být. V baru hrají cover verzi Dylana a paní z reproduktorů pěje, že klepe na nebeskou bránu. Modré nebe, průzračná voda jezera Malawi, vnadné slečny v bikinách. Podnik Mango Drift řídí momentálně Češka Lucie, která pracuje zároveň jako instruktorka potápění a do Malawi se přemístila po několika letech na Bali a nutno dodat, že ho řídí náramně. Chlemtám jednu ledovou Savannu za druhou, cpu se lahodnou krmí a máčím se ve vodách afrických. Nirvána? 

Cobue, pohraniční město mezi Malawi a Mosambikem.
Na obrázku benzínová stanice, v pozadí mozambická část hraničního přechodu.

18.11. 2018 neděle
Ráno jsem přelezl ostrov bych navštívil nedělní mši. Nedělní mše bývají v Africe často spojeny s davovým pěním, dunivými hlasy stopadesátikilových afrických mamá i kvílením ženštin mladých, rytmickým tleskáním a podupáváním, což i pro nevěřící hovado (to jako já) je zážitek značně interesantní. Anglikánská katedrála svatého Petra spíše než běžný kostel připomíná středověký hrad. Na rozměry ostrova a pro zdejší 12 tisícovou komunitu jde o dílo značně předimenzované. Tak už to ovšem neukojitelní křesťané při šíření svých bludů a fantasmagorií mají ve zvyku. Mše byla ovšem značně nezábavná, žádné domorodé halekání se nekonalo a věřící nudně a znuděně opakovali bláboly předčítané z Bible. 
Největší (a v podstatě jediná) vesnice ostrova je naopak až nečekaně živá, plná obchodů, prodavačů pouličního jídla, jednoduchých restaurací a vysmátých domorodců. Jaký to rozdíl oproti Mozambiku ležícímu od Likomy necelých 10 kilometrů. 

 

 

Večer na pláži u Mango Drift hraje a tančí skupina domorodců, po chvíli se mísí s přihlížejícími a všichni křepčí a smějí se, studené pivo atmosféře jen napomáhá. Jelikož jsem starší, otrávený a otravný pán, veselí jsem se aktivně nezúčastnil. Místo toho jsem od veselí prchl, vyvalil se do písku, nohy vstrčil do jezera Malawi, zíral na hvězdy a sám k sobě pronášel moudra jako například: „Jen se nepřetvařuj, Afriko nedobrá, nehraj si na přívětivou, kontinente nechutných chorob, krutých obyčejů, krvežíznivých šelem a prachu v unavených očích, ostnů v chodidlech, krajino štiplavého potu, krajino vraždících komárů, krajino úpalů, úžehů, teplé špinavé vody v hrdle, netvař se tak nevinně a přívětivě!“ 
Afriku mám rád. 

 

19.11. 2018 pondělí 
Náročná ranní činnost spočívající v pozorování jezera a škrábání se na tučném břichu přešla v činnost ještě náročnější. Posbíral jsem manga, co mi přes noc napadala ke dveřím a nacpal si lahodným ovocem bachor. Po této vydatné snídani jsem se chopil dýchací trubičky a podvodních brýlí a vydal se šnorchlovat na nedaleký ostrůvek Masimbwe, vzdálený od Likomy (respektive Mango Drift) necelou půlhodinu člunem. Voda až nepřirozeně průzračná, díky téměř vertikálně se nořícím břehům nabralo šnorchlování nečekanou dimenzi. Stovky barevných cichlid koupání jen zpříjemnily. Ach, náročný to život tlustého bílého muže na ostrově Likoma ve vodách jezera Malawi. 
K obědu jsem již byl líný si nalovit ryby či nasbírat ovoce, pročež jsem se nacpal thajským salátem a vše zalil zdejší lahodnou a silnou kávou Mzuzu, které v Mango Drift nepodávají polobuzerantsky italským způsobem po třech kapkách v titěrném kalíšku, nýbrž v minimálně litrovém džbánu. Jen doufám, že popíjení kávy nezanechá na mém již beztak zdevastovaném mozku ještě větší újmu – denně zde totiž vypiji Mzuzu několik litrů. 

20.11. 2018 úterý
Kajak, šnorchlování, pojídání manga, zírání na pestrobarevné snovače na baobabu za barem, barevné ještěrky pod barem či dravce kroužící nad jezerem. Nu, ani si nepamatuji, kdy naposledy a jestli vůbec jsem se takto válel v dunách nicnedělání, užíval si plnými doušky lahodných nápojů (nemám teď na mysli vodu z jezera, kde jsem se pravděpodobně opět po letech nakazil bilharzií) a pojídal jídla připravená zajisté sexy domorodkyněmi. V poledne si ovšem balím trenýrky, vyklepávám si písek z ucha a vykračuji z ráje zpět do reálného světa. U přístavu lezu do jednoho z člunů pendlujících mezi ostrovem a Ilalou, lodí brázdíci vody jezera Malawi. Ilala připlula dnes ráno ze severu a jelikož městečka a vesnice nemají většinou žádné přístavy, kotví loď pár stovek metrů od břehu. Jak už to s loděmi na jezerech Velké příkopové propadliny v Africe bývá, co loď, to pojem, to instituce, to nedílná součást života na jezeře a v okolí. Pravda, žádná z lodí na Viktoriině jezeře, na jezeře Tanganjika ani na jezeře Malawi se co do pověstí a aury nemůže rovnat tanzanské Liembě, ale zatímco na Liembě jsem před lety při cestě ze Zambie na sever do tanzanské Kigomy několik dnů hnil a pražil se na slunci v nejnižší třídě, dnes jsem si na stará kolena dopřál nevídaného luxusu. Ubytoval jsem se – teď to přijde – v kajutě! V pravé a nefalšované kajutě! S fungujícím světlem, s ventilátorem a nedaleko je dokonce i sprcha a záchod! Cítím se až provinile, ovšem náladu mi spravily stovky domorodců, kteří obyvatele kajut (to jako nás, bambilionáře) častují zavistivými pohledy. 
„Hehehe,“ směji se škodolibě, „to máte z toho, že jste se narodili černí a navíc v Africe, kdežto já mám bílá nejen chodidla a dlaně jako vy, ale například i bílé břicho a zadek! A jelikož jsem z Evropy, nemusím nic dělat a mohu být blbý jak sedm kilo tvarohu a stejně na tom budu vždycky líp než vy!“ 
Po tomto odzbrojujícím a nesmírně intelektuálním argumentu jsem si zalezl do kajuty a usnul. Čeká mě cesta zhruba 30 hodin dlouhá, vystoupit bych měl zítra večer ve městě Monkey Bay. 

Nakládání Ilaly probíhá z desítek člunů, přivážejících k lodi zboží i pasažéry.

21.11. 2018 středa
Ilala je bezpochyby šperkem jezera Malawi. Na lodi víceméně vše funguje, zvláště bar a restaurace. Bar je na nejvyšší palubě, pročež je popíjení ledových nápojů zpříjemněno i pěknými výhledy a životadárným větrem, pokud se mu tedy chce občas zafoukat. Jako majitel kabiny mám přístup i do restaurace, společně s důstojníky. Jídla snesou bez problémů srovnání s lepšími restauracemi na pevnině, přičemž ceny o žádnou lodní přirážku navýšeny nejsou. Pozoruhodné. 
Již v noci nabrala Ilala poněkud zpoždění, jelikož jsme zakotvili u Nhkokakoty a začala váznout vykládka a nakládka zboží i pasažérů. Nejenže se procesu neúčastnily desítky lokálních lodi jako při jiných přistáních, ale z nějakého důvodu odmítli pomoc i jindy horliví vesničané, kteří obvykle za mrzký peníz přenášejí cestující i zboží z člunů na břeh. A tak vše zůstalo na dvou záchranných člunech Ilaly samotné a na jejich posádkách. Za svítání už bylo jasné, že místo plánovaných 30 hodin na cestě to bude několik dnů. Odhad členů posádky stoupá a momentálně to vypadá na zpoždění 20, 30 a více hodin. Každý je ovšem naprosto v klidu, jelikož jsme v Africe a čas je zde ceněný asi jako hnojivo na tropické rostliny v eskymáckém iglú. 
Z Nhkokakoty odjíždíme téměř jako výletní loď – na palubě nezůstalo víc než pár desítek cestujících a hlavně – nevezeme skoro žádný náklad. Horní paluba je prázdná úplně, jen občas sem přijde k baru někdo z 2. nebo 3. třídy z dolních palub, aby sám sebe vyfotil na mobilní telefon. Vyjíždíme se soumrakem. Západ slunce je krvavě rudý. 

Třetí třída, Ilala. Horko příšerné, vlhkost vzduchu příšerná, řev z motorů příšerný, zápach  nafty a olejů příšerný, prostor využitý téměř dokonale. Jízdné minimální, kolapsy zdarma.

22.11. 2018 čtvrtek
V noci pan kapitán šlápl na plyn a Illala se řítí tmou jako už dlouho ne. Kromě toho se kotvení u městeček se odbývá tak rychle, že těch pár cestujících, co zbylo na lodi, sotva stíhá vystoupit. Výsledkem toho je, že zpoždění je necelých 20 hodin a dopoledne přijíždíme do Monkey Bay. Ubytoval jsem se za městem hned na břehu jezera. Z pokoje to mám do vody pár metrů. Kolem běhají opice, orli se vrhají k hladině a co chvíli vynášejí k jasně modré obloze ryby. V Malawi jsem necelý týden, ovšem zatím mi vše přijde jak jedna velká prázdninová destinace. 
Ve městě tvořeném jednou dlouhou ulicí jsem si zakoupil prášky proti bilharzii, kus masa, které mělo nejlepší dny již za sebou a začínalo zahnívat a vše jsem zajedl lahodným mangem. 

Jezero Malawi, západ slunce na lodi Ilala. Západ slunce v Africe znamená milosrdný chládek.
Také komáry a škorpiony v botách.

23.11. 2018 pátek 
Nedá se říci, že bych se dnes po probuzení protáhl, promnul si oči a pravil: „Pěkné dobré ráno, Afriko. Zajisté mě čeká další hezký den plný lenošení a požírání sladkého manga.“ 
Místo toho jsem začal mávat rukama, až jsem se zamotal do moskytiéry a česky jsem řval, že i lovící orli nad zátokou ztichli. 
„Tvorové nedobří, okamžitě se přemístěte na jiné místo! Nikterak neoceňuji vaši přítomnost, ba cítím se pohoršen a za pomoci klacku a kamenů se hotovím to vysvětlit názorně!“ klel jsem nehezky a snažil jsem se vymotat z moskytiéry. Opice, ty drzé svině, vlezly mi nad ránem do chatrče a přistihl jsem je právě ve chvíli, kdy se mi hrabaly ve věcech a požíraly tabletky proti bilharzii. 
Jakmile opice utekly, rozmrzele jsem se rozespalý vypotácel ze dveří a pokračoval ve řvaní: „Ale tohle už je snad trochu moc, tropit si šprýmy že starého pána je značně nevhodné!“
Tentokrát ječím z rákosové stoličky, na kterou jsem hbitě vyskočil poté, co jsem na zápráží málem šlápl na dva hady. 

V Opičí zátoce jsou zvířata. Spousty zvířat. Relativně málo lidí, pitná voda, nemálo zeleně a mnoho skal a balvanů na vyhřívání se zajišťuje, že je zejména těsně kolem jezera spousta opic, ještěrů, nejrůznějších hadů, podivných hlodavců a nad vší tou pěkností krouží a vříská ptactvo.

Když jsem si na recepci stěžoval na opice a že mi sežraly medicínu, byl jsem upozorněn, že s tím mám počítat a že opice zde běžně z baru kradou a požírají i zrnkovou kávu. Nedá se říci, že by mne toto vysvětlení potěšilo a byl jsem nucen jít opět do lékárny a zakoupit medicínu znovu. 
Jen co jsem se vrátil a přesunul do baru na pár ledových Savann, přiběhl ke mně devítiletý šklebák, adoptovaný synek majitelky ubytování a rozverně pravil: „Strejdo, přinesl jsem ti krásného hada!“ 
Načež nelenil a strčil mi živočicha před obličej. Had se vztekle škubal a vztekle otvíral hubu. Huba byla uvnitř černá. Černá mamba. Pročež jsem ze sebe vyrazil horký vzduch ve snaze zařvat a vymrštil jsem se od zvířátka co nejdále. Pár hostů s ječením a řevem převrátilo židle a prchlo z baru. Majitelka ubytování prudce počala měnit barvy od bílé přes zelenou až po fialovou se žlutými puntíky a následně černouškovi s ledovým klidem pravila: „Drahoušku, jediný krásný had je had bez hlavy.“
Zklamaný hoch byl poté donucen z baru i s mambou odejít, vybaven instrukcemi o vypuštění živočicha metodou „hod oštěpem“. 
Zvířat mám pro dnešek opravdu dost. Pro jistotu jsem si dal jen vegetariánskou večeři. 

Afrika nejafričtější – trh s dřevěným uhlím. I desítky kilometrů musí urazit na svých rozhrkaných
bicyklech prodejci dřevěného uhlí. Jelikož typická africká chatrč není vybavena plynovou či elektrickou troubou, mikrovlnnou troubou ani autogenem, dřevo a uhlí na topení jsou surovinami převelice žádanými. Monkey Bay, Malawi.

24.11. 2018 sobota
Zdánlivě pohodlný a nenáročný přesun z Monkey Bay do Liwonde proběhl podle afrických zvyklostí. Po 2 hodinách čekání jsme ujeli zhruba 5km, když řidič pravil, že nemá pojištění na auto a před námi jsou policisté. Čekání na zaplnění dalšího auta. Po pár minutách jízdy došel benzín. Řidič odmítl vydat už vybrané jízdné, následuje bitka řidiče s pasažéry. Čekání na další auto. Nakonec jedu do nejbližšího města, Mangochi, na přívěsu traktoru. V Mangochi tři hodiny čekání na zaplnění vozidla. Ani ne do minuty po vyjetí auto před námi nepěkně havaruje. Než bylo vozidlo odtaženo a mrtví a zranění odkouleni do příkopu mimo silnici, uplynula další hodina. Do  Liwonde jsem tak dojel až večer, poté se cyklotaxi nechal dovézt do ubytování Bushman’s Baobab v národním parku Liwonde a vyčerpán sebou praštil na lůžko. Odpočinek? Kdeže. Ještě před půlnoci přiběhl nevybouřený sloní samec, který dokázal nejen slušně zdevastovat vzrostlý baobab, ale zároveň i poškodit střechu mé chatrče. Zbytek noci trávím v relativním bezpečí veřejného záchodu, který má betonové stěny. A navíc spoustu pavouků a mnohonožky o délce kolem čtvrt metru. Nenudím se. 

Gepardi v Národním parku Liwonde. Zatímco v Tanzánii jsem viděl geparda jen jako
sprintující tečku kdesi u obzoru, zde jsem se kochal smečkou gepardů ze vzdálenosti
přibližně deseti metrů, což bylo pěkné, ba až povznášející.

25.11. 2018 neděle
Pokud jest někdo zmlsaný a zajel si do národních parků v Tanzanii, Keni, Nambii, Jižní Africe a jinde, návštěva parků v Malawi ho nikterak fascinovati nebude. S tím jsem počítal a nepřepočítal jsem se. Národní park Liwonde se sice po občanské válce v 80. letech vzpamatoval, leč ani zdaleka nedosahuje kvalit Masai – Mara, Serengeti či parku Krugerova. Na druhou stranu to má jednu velkou výhodu – turistů je zde minimum, zvláště nyní, na konci turistické sezóny. Pročež jsem si ráno dopřál game drive jako bambilionář. Pouze řidič, průvodce a líný obézní výletník (to jako já), obstarožní Land Rover a jinak nikde nikdo. Ani za zhruba čtyřhodinovou projížďku parkem jsem nezahlédl jiné turisty. Což tedy občas naštve, jelikož jim nemohu házet do cizích automobilů pichlavé kaktusy a jedovaté hady. Spousty buvolů, sem tam slon, gazely, antilopy, prasata bradavičnatá i jiná a gepardice se třemi koťaty. Za privátní jízdu jsem zaplatil 20 amerických peněz, což je suma, za kterou by mi v jiných národních parcích ukázali leda tak slona nakresleného do písku. 
Aby toho nebylo málo, odpoledne jsem si zamluvil projížďku parkem na kanoi po řece Shire. Bezmotorová kanoe má několik výhod. Je tichá, pročež je možno spousty hrochů, krokodýlů, slonů a jiné zvěře možno pozorovat že vzdálenosti pár metrů. Další výhodou je, že mohu vrhat pohrdavé pohledy na potem zbroceného pána, který se snaží pomocí pádla a bidla dostat mě na místa, kam ukazuji svým bílým evropským prstem. 

Buvol africký, jedno z pěti erbovních zvířat Afriky, člen africké pětky.
Pozorovati buvoly z automobilu jest záležitost bezpečná, jelikož na rozdíl od slonů či nosorožců buvol na automobily s turisty neútočí.

26.11. 2018 pondělí 
Chodit bez doprovodu po národním parku Liwonde není povoleno, ovšem zavolat si jako odvoz jednoho z místních hochů na bicyklu povoleno je. Zdejší buvoli a sloni zřejmě mají zakázáno útočit na cyklisty. Cyklo taxi služba jest v Malawi poměrně rozšířena, levná a její služby často využívám, byť při pohledu na můj břich cyklodrožkař nemálokrát propadá se v hlubiny deprese a pocity galejníka. Cyklotaxi mě odvezlo z národního parku do města Liwonde a netrvalo ani hodinu a již jsem se intimně zbližoval (metodou sardinek v malé plechovce) s dalšími 19 pasažéry v mikrobusu pro 10 cestujících. 
Odjel jsem do města Zomba pod úpatí Zomba Plateau. 

Obézní ženština se svým obézním šklebákem.
Hroši u řeky Shire, Národní park Liwonde, Malawi.

27.11. 2018 úterý
Zomba Plateau se vypíná nad okolní krajinou jak stolová hora kdesi v jižní Americe. Angličané se kdysi rozhodli demonstrovat svou světovládu poněkud netradičním, botanickým způsobem. Pročež dovezli stromy z celého světa s tak je nyní krajina pokryta borovicemi a další flórou, která je pro zdejší africkou krajinu typická asi jako mangovník v roli vánočního smrku v Horní Děložné. 
Nicméně díky nadmořské výšce přes 2000m je možno po Zomba Plateau chodit sem, tam, opět sem a opět tam – a to vše bez rizika, že se mi začne škvařit ovarový pás a začnu za sebou nechávat tukové loužičky, což se mi ve velkých vedrech stává. Obešel jsem jižní část plata, což je něco přes 30km, vykoupal se v několika vodopádech (až do té chvíle jsem netušil, že v Malawi existuje i něco takového, jako je chladná voda) a zastavil se na několika vyhlídkách. Na vyhlídkách je nejzajímavější to, že jsou opatřeny dřevěnými cedulemi s nápisy připomínající návštěvu „krále králů“, což nebyl nikdo jiný než-li pan Haile Selassie I., nebo „matky královny“, tedy anglické královny. 
„Uá, sakrblé!“, dávám průchod emocím. Zatímco někdo vidí hada jednou za život, já, trpící pod knutou strašlivé hadofobie, vídávám hady častěji než Čechové střízlivého prezidenta. Nyní se mi podařilo na hada téměř šlápnout, na poslední chvíli jsem na něj nepoložil nohu, což mi rozhodilo krok. Pročež poskakuji po jedné noze, nadávám a kleji. 
„Klid, tohle není mamba, tohle je jen kobra,“ pravil s kamennou tváří můj průvodce. Což mne samozřejmě ohromně uklidnilo. 

Vzhledem k nadmořské výšce není na Zomba Plateau zrovna typické africké horko,
nicméně nemálo vodopádů skýtá možnost se na dlouhém treku vykoupat či uklouznout
na mokrém kameni a zlomit si nohu nebo alespoň zvrtnout kotník.
Na obrázku Williamsovy vodopády.

28.11. 2018 středa
S přestupem v Limbe přijíždím do Mulanje, města nedaleko hranic s Mozambikem, města pod stejnojmennou horou, nejvyšší horou Malawi, 3061m (údaje o výšce hory se v různých zdrojích až podivuhodně liší) vysokou Mt. Mulanje. V jednom z domorodých jazyků znamená název hory „ostrov na obloze“, což je vcelku příhodné. Hora totiž do své výšky trčí z okolní krajiny, která nepřesahuje 650 metrů. Přepěkný masiv jest obklopený čajovými plantážemi. Jelikož jsem však včera učinil rozhodnutí vrátit se do Evropy ještě letos a ne až v lednu, jak jsem měl původně v plánu, nemám času nazbyt a vynechám tak zdejší populární aktivitu, tedy trekink na masivu a výstup na samotnou Mt. Mulanje. Pročež utrácím poslední kwacha za jídlo a snažím se najít něco zvláštního či lahodného. Bez úspěchu, Afrika až na naprosté výjimky zkrátka není místem lahodných krmí, rafinovaných směsí koření či pavouků smažených na medu s oříšky. 

Masiv s horou Mt. Mulanje a čajové platáže nedaleko stejnojmenného městečka.

29.11. 2018 čtvrtek 
Z Mulanje je to na hranice půlhodiny jízdy mezi čajovými plantážemi. Svěží zelená a oranžovo-okrovo-červené pěšiny, africká půda už taková bývá. 
Přejíždět v Africe hranice kdesi na venkově, to je ta pravá zábava. 
„Výstupní razítko, úplně zdarma,“ usmívá se úředník na malawijského straně. 
„No pokračujte….“ povzbuzuji pána v uniformě, jelikož v Africe není zadarmo nic. 
„Takže zaplatíte jen poplatek za vyřízení, to dělá sto dolarů,“ šeptá pán. 
„Poplatek? Dle mého se žádný poplatek za výjezd neplatí. Ale raději se zeptáme vašeho šéfa,“ pravím hlasitě a následně se otáčím do místnosti k ostatním a hulákám: „Opravdu je poplatek sto dolarů? Kde je nejvyšší šéf?“ 
Pan úředník se nespokojeně mračí, vyplňuji formulář a jdu dál. Další zastávkou je budka s vojáky, kteří se hodlají domoci úplatku tím, že mi oznamují, že mi musí prohlédnout batoh a že to zabere „jen pár hodin“. 
„Poslužte si, pánové,“ pravím blahoskloně, „já mám času spoustu,“ a lehám si na lavici u silnice. Vojáci se mračí, dívají se jeden na druhého a poté mě pouští dál. Opouštím Malawi a lezu do kanceláře na mozambické straně. Dva formuláře, padesát dolarů za vízum a jako obvykle žádost o „poplatek za vyřízení“. 
„Na ten poplatek chci potvrzení. A razítko,“ pravím vážně a úředník na mně dlouhé sekundy zírá. Pán chce potvrzení na úplatek? Pán se asi zbláznil, bílý pán je asi úplně pitomý!
Potvrzení samozřejmě k dispozici nebylo, čímž jsem odrazil další útok. Následně mě odvedli to tmavé špeluňky, kde mi vzali otisky prstů, několikrát si mě vyfotili a do pasu nalepili vytoužené vízum. Pouhé 3 hodiny to trvalo. 
Další budka se specializuje opět na prohlídku zavazadel. Když mi voják vytahovat z batohu potem a špínou slepený chuchvalec z ponožek, trenýrek a rozmačkaného mango, usoudil, že zřejmě nenatrefil na bambilionáře a že zde mu úplatková pšenka nepokvete. 
Další zastávkou jest špinavá díra, ve které sedí pan v bílém plášti a povídá:“Tak vám změřím teplotu!“ 
Jelikož si následně promnul prsty, počal jsem se bát nejhoršího. Naštěstí měl jen bezdotykový pistolový teploměr, pročež mé tělesné otvory zůstaly invaze ušetřeny. Zevrubná kontrola mého očkovacího průkazu pana doktora nepotěšila, jelikož jsem ho měl vyplněný vzorně a razítko očkování na žlutou zimnici bylo v naprostém pořádku. 
„Ha!“ pravil jsem poté spokojeně a zvesela zamával všem asi dvaceti úředním osobám, které se ze mě snažily na hranicích vytáhnout peníze. 

Jak každý správný dobrodružník ví, Afrika je plná drsných gangsterů. V drsných ponožkách.

 
Zpět v Mozambiku. Minibus z příhraničního Milange do Mucoby jest natřískaný pasažéry, zbožím i zvířectvem. Včetně tří koz pod mou sedačkou a monstrózních koz tlusté spolucestující za mým krkem. Ovšem vyjíždíme již po pár minutách. Odpoledne projíždím do Mucoby a jen přeskakuji do minibusu do Quelimane, s tím jsem už nepočítal. 
Období dešťů je definitivně tady. Slunce jsem pořádně neviděl už pár dnů a každodenní déšť se stává stále vydatnější. Cesta do Quelimane probíhá celá v pěkném lijáku. Výsledkem je, že všichni pasažéři mají na hlavách igelitové tašky a zoufale se snaží uchránit zavazadla. Voda do minibusu teče chybějícími okénky, děravou střechou, mezerami kolem netěsnících dveří a zaspodu cáká do vozidla v místech, kde byl asi původně blatník levého zadního kola. V Quelimane jsem hned naběhl do hlavní kanceláře společnosti, která provozuje autobusovou dopravu. Opravdu, autobusy! Některé mají dokonce všechna čtyři kola i většinu oken bez rozbitého skla. 
„Vážně? Opravdu budu mít okno se sklem? Ochranu před malarickými komáry? Opravdu po mně šklebáci u cesty nebudou házet shnilé ovoce? Nechcete mě jen nalákat do osudových a osudných tenat?“ tvářím se skepticky na podezřele dobře vypadající nabídku jízdy podél pobřeží na jih. 
„A nejen to! Velký bílý muž bude mít soukromou sedačku! Celá sedačka jen pro velkého mzungu!“ 
Ach, kdo by odolal míti vlastní sedačku! V kanceláři, což je několik pokroucených trubek se střechou z rákosu, jsem se však dověděl, že autobus na zítřek je vyprodaný. Jelikož jsem však v civilizaci, jezdí odsud autobus několikrát za týden a nejbližší dokonce už pozítří. Pročež jsem si zakoupil jízdenku na sobotu a již teď se tetelím radostí nad 30 hodinovou cestou do Maxixe, odkud se hodlám lodi přepravit do Inhambane a poté minibusem do vesnice Tofo. 

Zatímco vnitrozemí Mozambiku jest Afrikou plnou špinavého potu, prachu a mozolů na dlaních plahočících se veničanů, pobřeží Mozambiku je lemováno plážemi vpravdě rajskými a oceánem krásy nesmírné. Krab na obrázku je zdechlý.

30.11. 2018 pátek 
Pršet začalo už včera večer, přes noc se déšť změnil na liják a pršet přestalo až po setmění. Což znamená, že jsem celý den trávil v jednom ze špinavých hotelů nedaleko centra a oddával se četbě.

K večeru jsem potkal, skákaje přes kaluže a vyhýbaje se stylem kutálejícího se sudu ladně provazům deště,  na cestě do restaurace prostitutku. Slečna prostitutka mi pravila, že vezme ještě tři zákazníky a potom mi ukáže věci nevídané. A měla pravdu. Za necelé dvě hodiny mne vyzvedla v restauraci, naložila do automobilu a poté jsme objížděli Quelimane, slečna prostitutka mi ukazovala vesnice, vesnické kostely a malá tržiště, skupiny na vzdělání natěšených šklebáků pozorně naslouchajících učitelům na zablácených dvorcích. Kodrcali jsme se na předměstí, kde slečně prostitutka mávala kolegyním a zastavili jsme se na pečené kuře s burskými oříšky.

1.12. 2018 sobota
Jaký to rozdíl proti minibusům alias chapas, tvořícím naprostou většinu veřejné dopravy v Mozambiku – Ve čtyři hodiny ráno vyjíždím skutečným autobusem. Nejen to. Mám opravdu celou sedačku jen pro sebe. Posádku autobusu tvoří pan řidič a pan ředitel autobusu a zeměkoule. Pan ředitel autobusu a zeměkoule je obludně obézní pán s růžovou kabelkou. V růžové kabelce má všechny možné dokumenty. Vyrážíme po páteři mozambické silniční dopravy, zdejší legendě, silnici EN1, vedenou občas jako E1 a občas jako N1. Tato silnice vede z Maputa až na dálný sever k tanzanským hranicím. 
Pán ředitel autobusu a zeměkoule má za úkol zajistit bezproblémový průjezd vozidla skrze nespočetné policejní a vojenské kontroly, skrze mýtné brány, pan ředitel rozdává úsměvy policistům a vojákům, sem tam utrousí nějakou tu bankovku a sem tam dobré slovo. Pan ředitel řeší drobné spory mezi cestujícími, pan ředitel plánuje přestávky, pan ředitel je zkrátka vládcem nad těly i dušemi cestujících. 
Silnice EN1 z Quelimane postrádá to, co běžný výletník od silnice očekává – silnici. Nejdůležitější mozambická komunikace postrádá nejen asfalt, ale i vozovku jako takovou. Dá se říci, že z Quelimane až do odbočky na Beiru, druhé největší mosambické město, je silnice tvořena gigantickými krátery připomínajícími pasti na mamuty. Gigantické krátery jsou doplněny menšími krátery a nejrůznější sestavou děr plných bláta a vody, jelikož období dešťů již začalo. Pan řidič předvádí místo řízení cirkusové číslo, kdy s neutuchající energií ručkuje po celém obvodu volantu, naskakuje na sedačce, troubí na domorodce, kozy a protijedoucí kamiony, zkrátka se snaží přežít. Průměrná rychlost za prvních 12 hodin jízdy činí 16km/hod. 
Jakmile se ovšem dostáváme za odbočku na Beiru, objevuje se silnice. Asfalt natažený na placaté krajině, minimum zatáček. V tu chvíli pan řidič zřejmě omdlel a spadl na plynový pedál. Autobus se řítí zběsile skrze vesnice, kamsi k obzoru. Průměrná rychlost vyletěla na 138km/hod a takto se řítíme dlouhé hodiny. Nevím o žádném jinam místě na světě, kde by něco podobného bylo možné. Zastavujeme jen kvůli policejním kontrolám a ve chvílích, kdy si pan ředitel autobusu chce koupit pytel banánů, pytel rýže, tři kozy a další nezbytnosti. Pan ředitel ví, ve které vesnici je třeba co nakoupit, což s povděkem kvitují i ostatní cestující. Postupem času se tak v chodbičce, pod sedadly i pod nohami cestujících vrší pytle, koše a igelitové tašky se vším možným. Převládá mango, banány, kokosové ořechy a  mezi tím vším se kroutí kozy se svázánýma nohama a slepice spoutané do svazků po dvou, třech a více kusech. 
Po 16 hodinách jízdy, již za hluboké tmy, zastavujeme na noc. Vnitřek autobusu se změnil na masu lidských a zvířecích těl ležících na pytlích s ovocem a jiným jídlem. Každý se snaží najít své místo. Ozývá se první chrápání, první mluvení ze snů, do toho chrochtají prasata, mečí a bečí kozy a ovce, drůbež kdáká a občas vztekle zakokrhá kohout. Jelikož nechci trávit noc v podobném propletenci, rozhodl jsem se spát venku. Komárům navzdory. Za dolar jsem si na noc zapůjčil rákosovou rohož a spokojeně se natáhl vedle autobusu. Již po necelé hodině jsem se ovšem přesunul pod autobus, jelikož kolem mne a občas v až nepříjemné blízkosti počali ostatní cestující močit a kálet. 

Veřejná doprava v Mozambiku. Jak demonstruje ženština na snímku, nejlepší metodou přežití jest zírání do blba a vypnutí veškerých životních funkcí kromě onoho zírání.

2.12. 2018 neděle
Vyjíždíme v půl páté ráno, se svítáním. Čím více se blížíme na jih, tím je silnice lepší, ovšem znatelně roste i provoz. Zatímco na severu jsme potkali maximálně jedno vozidlo za hodinu, většinou kamiony sunoucí se zdánlivě odnikud nikam, zde se objevují vozidla všeho druhu, osobní automobily nevyjímaje. Po devíti hodinách jízdy vystupuji ve městě Maxixe, nedaleko mola. Lezu na loď a za dvacet minut vystupuji v Inhambane, jednom z nejpříjemnějších – z pohledu výletníka – mozambických měst. Následuje hodinový přejezd do Tofu, vesnice u Indického oceánu a pravděpodobně nejturističtějšího města celé země. Je neděle odpoledne, pročež se pláž změnila v jednu velkou párty scénu. Stovky náctiletých z Maxixe, Inhambane i Maputa korzují po pláži, pivo teče proudem, každá chatrč ve vsi prodává jídlo, občerstvení a plážové propriety jako jsou ručníky a plavky. Desítky přiopilých bílých ženštin se mačkají na místní beach boys. Tito náctiletí mladíci sice nikdy neviděli posilovnu a zdravá výživa je pro ně stejný pojem jako mozková chirurgie nebo kvantová fyzika, ovšem všichni bez výjimky disponují vyrýsovanými břišními svaly a těly jako z fitness magazínů. Což samozřejmě bílé návštěvnice oceňují zejména v noci. 
Ubytoval jsem se na kraji vsi v chatrči s moskytierou i ventilátorem. Indický oceán mám dvacet metrů od dveří. Na závěr výletu se nořím do chlácholivých vln luxusu. 

3.12. 2018 pondělí
Vypral jsem si trenýrky a po zbytek dne se cpal mangem, naléval pivem a rumem a večer snědl dvě langusty. Po hektickém víkendu je Tofo klasickou vesnicí, kde pár ženštin prodává ovoce a zeleninu, z chatrčí se line vůně pečeného kuřete a ve stínu domorodkyně na ulepených roštech grilují všemožné mořské plody i kozí vnitřnosti. 
Nejživěji je tak na pláži, odkud vyjíždí každou chvíli čluny s potápěči kamsi. K obzoru. V malé mozambické vesnici je nejméně pět potápěčských center, k tomu půjčovny surfů, kite surfů a vůbec všeho, co souvisí s vodními radovánkami. Zdejší oceán se tak hodí nejen k polykání mořské vody, ale i k jiným aktivitám, pročež mohu směle tvrdit, že Tofo je místo s nejvyšší hustotou turistických lákadel v celém Mozambiku. 
„Jestli mi ještě jednou v osmi jazycích nabídneš ten pitomý náramek a za naprosto jedinečnou cenu, tak tě zahrabu až po krk do písku a do obličeje ti budu házet zdechlé ryby!“ zařval jsem na vůdce skupiny šklebáků. Místní omladina nemá celé dny na práci nic jiného, než každých pět minut nabízet nejrůznější zbytečnosti s odůvodněním, že koupí náramku či přívěsku na klíče zachráním celou jejich rodinu od smrti hladem. 
„Nechcete kokos? Kokos není náramek, kupte si kokos! Zachraňte mou rodinu od smrti hladem!“ 
„Ty hade!“ ztrácím nervy, „Kokos nechci, ale koupím od tebe těžkou a ostrou motyku bych rozetnul tvou hlavu až ke krku!“ 

Šklebáci kromě prodeje cetek turistům holdují i hrátkám v oceánu. Například
surfují či hází do vln pivní lahve, které na plážích zanechali turisté.

4.12. 2018 úterý
Vesnice Tofo je mimo jiné místem, kam jezdí návštěvníci, aby spatřili chloubu oceánů, největšího ze žraloků, žraloka velrybího. Díky vodám bohatým na plankton jsou zdejší vody žraloky vyhledávané a tak není divu, že se den co den vydávají na otevřené moře skupinky občanů toužících tuto majestátní parybu zahlédnout a nejen to – s parybou si i zaplavat. 
Velrybí žraloky je sice možno spatřit všude možně po světě, včetně naprosto tragické a pobliózní turistické atrakce na Filipínách (žraloci jsou tam krmeni a zvyklí na turisty jim tak nevadí spousty plavců z Evropy a Ameriky a bambiliony neplavců z Číny, kteří je tahají za ploutve, prsty je dloubají do očí a nutí je roztáhnout hubu k úsměvu kvůli selfíčku), nicméně u Tofa je šance na spatření zvířat poměrně vysoká. 
Pročež jsem nelenil, času nemarnil a nerýpal se prstem v nose, nýbrž jsem si vzal podvodní brýle, trubičku na dýchání, zaplatil si místo na člunu a vydal se štěstí a žralokům vstříci. 
Jak jsem tlustý a nešikovný, takové mám neustále štěstí (jsem hodně tlustý a hodně nešikovný, tudíž mám stále a ve všem štěstí přímo gigantické), pročež netrvalo ani deset minut a pan kapitán spatřil nad hladinou charakteristikou ploutev. Následně jsem zcela neesteticky spadl do vody a mezi snahou dostat vodu z očí a z nosu jsem způsobně pravil: „Dobrý den, pane žralok!“ 
Následovalo čtyřicet minut plavání se sedmimetrovým žralokem, kdy mě živočich bohorovně ignoroval, občas se o mě otřel bokem a několikrát mě odsunul ocasní ploutví. 
Po zbytek dne ležím v písku na pláži, zasněně hledím do blba a intelektuálně pravím:“Jééé!“ 

Plavání s velrybím žralokem jest činnost náramná.

5.12. 2018 středa
Namlsán včerejší koupelí s velrybím žralokem jsem se dnes věnoval jen obyčejnému šnorchlování na útesech u vesnice Barra, zhruba 20 minut jízdy z Tofa. 
Za odlivu jsou mělké vody nedaleko mangrovů plné života, zejména mikrofauny. Desítky mořských kotníků, hvězdice, nejrůznější krabí a podobná havěť. Zajímavé je zejména to, že se šnorchluje v hloubce mezi 30 a 50 cm, což jsem ještě jinde nezažil. Snad ani nemusím dodávat, že v takto mělké vodě jsem pravidelně drhnul břichem o dno a zanechával tak za sebou nehezkou brázdu plnou rozdrcených škeblí a pomačkaných ryb. 
Poté již následovalo klasické šnorchlování za útesovým zlomem, kdy jsem provokoval nejrůznější murény tím, že jsem jim strkal prst až do jejich děr, což ryby nesly nelibě a občas se mě snažily kousnout do rukavice. 
Večer jsem se jal experimentovat. Naloupal jsem misku krevet, nacpal je do manga a vše dlouho griloval. Lahůdku jsem si poté odnesl na pláž, ostentativně si vše cpal do chřtánu a na věčně hladové domorodé šklebáky dělal spokojené obličeje a zvuky jako: „Hmmmm, ňamy ňamy! To je ale dobrota!“

Šnorchlování v brakických vodách jest pestrobarevné a překvapivě nenudné. Na rozmazaném  obrázku známý koníček z čeledi volnoostných. V popředí hvězdice z třídy ostnokožců.

6.12. 2018 čtvrtek 
I když jsem měl v úmyslu zůstat v Africe ještě pár týdnů a vrátit se do práce až po vánočních zběsilostech, uvízlý v tenatech přílišného rozmazlování a mnoha a mnoha hodinách mozambické veřejné dopravy od jiných pěkných míst, rozhodl jsem se letět zpět do Evropy. Pročež jsem ve čtyři hodiny ráno odjel jediným přímým spojením z Tofa do Maputa s tím, že zítra najdu letadlo, kde bude nějaké volné místo a odletím si užít evropské každodenní nasranosti, kňourání a závistivého krkání z přebytku blahobytu. 
Do Maputa jsme dojeli ve dvě odpoledne a až do šesti jsem utrácel zbylé peníze na maputském rybím trhu. Což je sice sám o sobě trh až neuvěřitelně sterilní a nudný, ale je možnost si zde zakoupit cokoli z plodů moře a v některé z desítek přilehlých restaurací si nechat nákup připravit. 
Koupil jsem si červenou rybu, kilo krevet a dvoukilovou chobotnici. 
A ne, samozřejmě, že jsem se s nikým nepodělil. Hehehe. 

Sběrač škeblí, práce to nelehká.

7.12. 2018 pátek 
Bloumám Maputem a jaksi městu nemůžu přijít na chuť. Velice často město připomíná vybydlené ruiny paneláků a chodníků tvořených rozpadlou dlažbou a nejrůznějšími dírami, po třídách V. I. Lenina či Mao Ce Tunga se prohánějí poměrně nové Land Rovery, Land Cruisery či nová SUV od BMW. Motocyklů je ve městě pomálu, o to více praští do očí místní mladíci prohánějící se bez helem,  ovšem v pantoflích a tričkách po poloprázdných ulicích na nových BMW 1250, letošních Africách Twin či cestovních endurech od Triumphu. Neuvěřitelně narvané chapy tvoří městskou dopravu společně z relativně čistými a novými autobusy, za které by se nemuselo stydět žádné evropské město. Maputo je zkrátka jaksi sterilní, ani africké, ani evropské. Nuda. Z hlediska návštěvníků jde o místo s takovým minimem zábavy (proslulé maputské bary a diskotéky nepočítám), že i po pár hodinách v Maputu se výletník nudí a je nucen odjet co nejdále za město. Pokud nechce trávit dlouhé hodiny a dny dloubáním se v nose, škrábáním se za uchem nebo nafukováním ropuch brčkem. 
Odpoledne jsem odjel tuk-tukem na letiště a prvním letem odletěl do Johannesburgu a pokračoval do Istanbulu. 

 

8.12. 2018 sobota
Z Mozambiku jsem přiletěl do Česka. Po krátké zastávce v Istanbulu, kde jsem si jako obvykle mumlal slova staršího pána o tom, že dřív zde bývalo vše lepší a hezčí, Turci měli rozum a nevolili si za prezidenta pitomce.

Nu a v Česku….tekoucí voda! Krabice plné čínských polévek! Pohodlný gauč a ze záchodové mísy nelezou krysy! Voda hučí, bory šumí, duše útlé v těle čilém. Ó jaké to pohodlí. Opět a tentokrát definitivně jsem se ujistil, že jezdit do Afriky je nesmírná hloupost a opět a tentokrát definitivně jsem se rozhodl, že do Afriky již nikdy nepojedu. Vůbec nechápu, proč by měl vlastně výletník do Afriky jezdit. Sloni jsou i v Ázii, případně v ZOO, kalašnikovy je možno spatřit v muzeu v Evropě, případně v krásných horách Afghánistánu. A místo malárie si může člověk obstarat například něco z tradiční české kuchyně – také mu bude zle a poblije se.

Afrika je romantická pouze v případ, že máte bambilion peněz, které rozhazujete
na všechny strany. V tom případě uvidíte rozzářené tváře a zářivě bílé úsměvy.
Domorodci se ovšem nebudou smát na vás, nýbrž na ony bambiliony.