13.12. 2018 čtvrtek – 4.1. 2019 pátek
Zpět do práce. Předvánoční doba zejména díky nadcházejímu Brexitu a zejména nejasnostem kolem něj ani zdaleka není tak hektická jako v letech minulých. Pročež mám čas na spousty čínských polévek a a nekončící disputace s kolegy, disputace týkající se Vánoc.
Jednou z nejhloupějších vánočních tradic je vnucování dárků lidem v okolí. Ani můj zaměstnavatel není výjimkou. Jako speciální odměnu za celoroční práci tak každý dostane balení alkoholu, většinou plechovky piva. Výjimkou byl loňský rok, kdy jsme kromě plechovek piva dostali i prošlou oschlou pizzu – jednu pizzu na šest lidí, abych byl přesný.
5.1. 2019 sobota
Odlétám do Česka, bych se věnoval péči o své chřadnoucí tělo. Nejdříve jsem si zašel do špitálu, kde jsem dostal injekci do kolene a dvě injekce do ramene. Výsledkem je, že kulhám o trochu méně, zato ruku ani rameno vůbec necítím. Ostatně, byl jsem varován, jelikož mi pan doktor nesmírně odborně sdělil, že po injekcích „Rameno vůbec nebudu cítit, bude jen tak viset, asi jako pinďour po třetím čísle“. Následně jsem do sebe nasypal osm pilulek proti schistosomóze. Nerad bych dopadl jako před několika lety, kdy jsem si nežádoucí suvenýr přivezl z výletu k jezeru Tanganika a poměrně pracně se jej zbavoval. Tentokrát jsem se rochnil v jezeře Malawi a rovnou si přivezl i medicínu. První dávku mi sice sežraly opice v městečku pojmenovaném příznačně Monkey Bay, ale druhou jsem si dovezl do Evropy a nyní ji pozřel. Léky se mají brát po šesti týdnech od posledního koupání. Tedy aspoň tak to tvrdila většina domorodců i někteří lékárníci. Pravdou ovšem je, že jiní lékárníci mi v Africe doporučovali si místo polykání prášků pořídit prášek z usušeného papouška a za zvláštních rituálů si ho nasypat do čaje. A to si, vážení čtenářové, nedělám legraci.
6.1. 2019 neděle
Zakoupil jsem sobě krabičku. Je černá a když ji připojím k počítači, tak občas modře blikne. Pořízení takové věci jest neklamným důkazem toho, že kráčím s dobou, neustále se civilizuji. Při kouření marihuany nevyfukuji kouř do okna souseda policisty, již dávno jsem přestal nafukovat žáby brčkem a pouštět je po proudu řeky jako nafukovací balónky. Dokonce jsem si pořídil několik cestovních pasů, pročež omezuji nelegální překračování hranic na nezbytné minimum. Ba pořídil jsem si další talíř, pročež mám již dva a mohu tak zvát ženštiny na romantické večeře. Také jsem v knihovně do rohu zasunul publikace pochybných názvů, jako jsou Slovník vietnamštiny z roku 1964 i Historie kondomu aneb od ponožky k voňavému kamarádovi. A aby toho nebylo málo, přestal jsem ke snídani konzumovat salát z česneku, uzených rybiček a kuřecích žaludků, což svého času nesnášela má kamarádka prsatá L.
Nicméně vraťme se k modře blikající krabičce. Ač stále tlačím kamenné koule do kopce (nejedná se o sexuální praktiky, jak by si někteří mohli myslet, nýbrž o narážku na Sysifovy kameny) a snažím se všude možně najít fotografie ze svých výletů, byť povětšinou marně, i to málo nalezeného zabírá nečekaně velký datový objem. Pročež jsem si pořídil datové úložiště. Po zkušenostech se spoustou postupem času nečitelných CD, DVD, paměťových karet i USB flešek jsem sobě zakoupil úložiště s trojnásobnou zálohou. Mít všechny obrázky pohromadě, to se budu mít! Takový rozmazaný obrázek rozjeté veverky, ten se hodí vždycky.
Rafting na Rio Suarez, Kolumbie. Fotografií z oné zábavy mám 112,
ovšem na CD, z něhož se mi podařilo načíst pouhých 8 snímků.
K raftování na Rio Suarez mohu dodat jen to, že sednout
si do člunu s naprosto neznámými osobami je větší adrenalin,
než sama Rio Suarez po vydatných deštích.
Zvláště tehdy, když se zhruba 20 metrů před první větší peřejí
polovina osazenstva přizná, že na raftu nikdy neseděla.
7.1. 2019 pondělí
Sedím u počítače a dál se prohrabávám bambiliony nepoužitelných obrázků, přičemž spousta z nich je pořízena na čínské telefony za pět peněz. A mimo jiné jsem narazil na obrázky z jisté slavnosti na Srí Lance, z vesnice sběračů čajových lístků. Slavnost to byla poměrně zajímavá a pokud si matně vzpomínám…. matně vzpomínám….což je právě ten problém. Vzpomínám si pouze matně a i pan Alzheimer by si na mě ukazoval prstem, smál se mi a volal: „Vy jste ale sklerotický vůl!“
Pěkná ceremonie v osadě sběračů čaje, Srí Lanka. Bohužel netuším, o co při oné taškařici šlo.
Vzpomínám si pouze na to, že šlo o jakýsi ritualizovaný sňatek dvou božstev, bohů, bohyní či čehosi podobného. Jako vždy, když se děje něco zajímavého, neměl jsem u sebe fotoaparát, nýbrž příšerný mobil osazený příšernou kamerkou, což v kombinaci s temnou nocí a chatrným osvětlením dává ve výsledku technicky příšerný výsledek. Pokud by náhodou některý ze čtenářů tušil o slavnosti více, relevantní informaci bych uvítal. A tím tedy nemyslím informaci typu: „Řekl bych, že se nejedná o nájezd eskymáckých vozíčkářů“.
Dva namalovaní pánové, z nich jeden představuje ženštinu.
8.1. 2019 úterý
Skutečně jsem to provedl! Přečetl jsem knihu Věci kolem nás od Karla Honzíka. Což je publikace natolik nesmírně perverzní, že i útlá brožurka „Sám sobě lékařem aneb hemeroidy nejsou strašákem“ působí ve světle díla pana Honzíka jako dílo světového intelektuálna.
Samozřejmě, literatura jest povětšinou poplatná době vzniku a pokud není autor extrémní vizionář či jiný psychopat, sociokulturním vzorcům doby zkrátka neunikne. Ovšem co dokázal pan Honzík a početný tým spoluprznitelů, to se opravdu jen tak nevidí. Za štítem nesmrtelné básně (Miluji věci, mlčenlivé soudruhy… bla bla bla bla) naštěstí smrtelného Jiřího Wolkera (z epitafu: „Dřív než moh´ srdce k boji vytasit…“) stvořil koktejl, rozdělený na kapitoly, z nichž namátkově jmenuji: Věci kolem nás a socialistický životní sloh, Interiér bytu či Jak se oblékáme.
Nu a jako dostačující recenze (což jest pekný eufemismus toho, že se s angažovaností laika a entuziasmem nevzdělance vyjadřuji ke všemu, co se mi dostane do pařátů) uvedu pár skvostů.
„Pracujícímu lidu na periferiích velkoměst byl vnucen život v bezútěšných kasárnách mezi odpadky civilizace.“
„Nastolení socialistických poměrů dalo reálnou základnu úvahám o budoucích formách života…stavby našichsídel a závodů budou mocně vyvažovány přírodními prvky.“
„Výstřelky západní ženské módy deformují postavu a znemožňují volný pohyb! Pro západní módu jsou příznačné i nepřirozené postoje manekýnů.“
Věci kolem nás, Karel Honzík.
Nejdůležitější informací je zřejmě rok vydání – 1961
Však bych jen nehaněl, byť haniti je daleko větší legrace, než-li pomluvami šetřiti. Kniha obsahuje i nemálo zajímavých poznámek, nemálo fotografií urbanismu nevšedního a nemálo dnes už historických plánů a půdorysů, namátkou například Papworthůw plán rolnického města Hygeia z roku 1827 nebo letecký sníkem města Someid v syrské poušti. Vzápětí ovšem autor se svým kolektivem nemilosrdně udeří na solar uklidněného čtenáře slovy mířené dehonestace:
„Přínosem pro rozvoj nových forem života v socialismu je zakládání sovětských parků kultury. Vzniklo zcela nové pojetí společenského a zábavního střediska, odlišného od fuj fuj kapitalistických Prátrů a lunaparků.“
9.1. 2019 středa – 18.1. 2019 pátek
Tentokrát jsem přiletěl do Irska pln energie a do práce se těším. Náladu mám značně destruktivní, což se sice hodí vždy, nyní po Vánocích však obzvláště. Zatímco zdobení vánočního stromku v zaměstnání obstarávají kolegové a zejména kolegyně, odstrojení vánočního stromku každoročně obstarávám sám. Což mne přivádí na myšlenku, že ne všechno je na Vánocích špatné. Trhat vánoční řetězy a s nadšením rozšlapávat vánoční ozdoby je činnost zábavná, ušlechtilá a smysluplná.
„Ha!“ vykřikl jsem nadšeně a nakopl obzvláště velkou vánoční baňku, která odletěla a trefila opodál stojící kolegyni M. do stehna. Do stehna, těsně pod levé ňadro, jelikož kolegyně M. jest svými vytahanými vnady a absencí podprsenek pověstná.
19.1. 2019 sobota
„Paže tuž, tělu služ!“ parafrázoval jsem si po ránu známou poučku a paže jsem tužil mícháním čínské polévky. Načež jsem s plným bachorem vyrazil do lesa. Po dlouhé době jest totiž pěkné počasí, lehce pod nulou a dokonce ani já se svým mastodontním tělem se nebořím do půdy jako v průběhu roku. Poslední léta si podobného počasí cením stále více, jelikož místo mrazivých zim bývá všude jen ohyzdně blátivé počasí, které my, poetové všedních dnů, označujeme jako počasí sračkoidní. Globální oteplování tak pro mne znamená zejména to, že se z procházek (my, starší pánové, na procházky chodíme pravidělně a již nehodlujeme pošetilým adrenalinovým zábavám) vracívám zakydaný blátem častokráte až po uši. A to nemluvím o Irsku, kde zimy víceméně zcela vymizely a Irové běhají celý rok polonazí dokonce i za střízliva.
No dobrá, to byl pokus o vtip. Střízlivý Ir samozřejmě neexistuje.
20.1. 2019 neděle
Jelikož je vždy na začátku roku v nákladní letecké dopravě tak trochu mrtvo, nelétají umělohmotné vánoční stromky a vyčerpaní občané celého světa dokonce polevují i v nákupu životně důležitých věcí, jakými každoročně před Vánoci bývají bambiliony hektolitrů voňavek, bambiliony párů pantoflí a bambiliony svetrů s obrázky Santa Clause a nesmírně vtipnými komentáři.
Pročež jsem nelenil, vzal si od konce měsíce volno a pojedu někam na výlet. Pan šéf Pavouk mi doporučuje Filipíny, jelikož mu jeho filipínská přítelkyně udělala výborná vajíčka na tvrdo i na měkko (zkrátka mu udělala něco s vejci) a pan Pavouk se nyní tváří povznešeně a spokojeně. Pedofilní kolega P. mi doporučuje Thajsko, jelikož tam prý nejde rozeznat, které prostitutce je kolik let a jako malá holčička může v Bangkoku na ulici vypadat i čtyřicetiletý transvestit.
A co jsem udělal já? Zakoupil jsem sobě letenku do Afriky. Žádná vilná Filipínka ani čtyřicetiletý transvestit, nýbrž špína, nemoci, rasismus a úplatky. Dobře mi tak.
21.1. 2019 pondělí – 30.1. 2019 středa
Poslední týden před dovolenou se směji kolegům a pravím jim, že zatímco Irsko je zajisté vhodné k zírání do deště, zírání do mokré zelené trávy, zírání do deště, zírání na zmoklé ovce, zírání do deště a zírání na opilé Iry sexuálně obtěžující zmoklé ovce. Pravá krása se však nachází ve světě, v křivkách černých Afričanek, ve velkých očích Peršanek a v čínských polévkách kdekoli v Ázii.
„Já bych nikam nejezdil, já to viděl v jednom filmu!“ odvětil mírně retardovaný kolega D. poté, co jsem mu zdarma poskytl přednášku o krásách světa za hranicemi Smaragdového ostrova.
„V jakém filmu?“ otázal jsem se znepokojeně, jelikož zrovna kolega D. není schopen plnohodnotně vnímat více informací, než-li se nalézá v televizní reklamě na dámské vložky.
„Ve filmu o světě! Byl tam takový chlápek a pokousal ho propanbutan!“
„Cože? Propanbutan?“ vytřeštil jsem oči a naplno nastartoval představivost. Kousající probanbutan!
„Má děsně dlouhý ruce, zrzavý dlouhý chlupy a kouše! Taková velká oranžová opice, propanbutan!“
Nejvyšší čas opustit opět na nějakou dobu prostředí obohacené nevšedností některých mých kolegů.
Pohár pro vítěze Ligy mistrů je jedna z věcí, které se mi v práci rozbít nepodařilo.
Na rozdíl od půltunových počítačových serverů, několika automobilů, zdi hangáru,
balení archivního vína či urny s dětským popelem.
31.1. 2019 čtvrtek
V práci jsem skončil přípravu nákladu na let do Abu Dhabi, vysmál se kolegům, kteří dovolenou nemají a odletěl jsem do Frankfurtu. Zpožděným odpoledním letem do Addis Abeby a před půlnocí jsem se již jako obvykle hádal s taxikáři. Načež jsem, také jako obvykle, pohrdl nabídkou taxikářů letištních, vylezl z areálu letiště a vybíral z nabídek řidičů na ulici. Z původních 1000 birrů jsem se dostal na birrů 100 a o půlnoci již poskakoval na recepci hotelu.
I zhruba ve dvě hodiny ráno našel jsem v chatrči na nároží otevřenou malou jídelnu, honosící se velkým nápisem „tradiční etiopské jídlo“. Jídlo sestávalo ze sklenice čaje a podivné hnědé kaše. Bohužel bylo vše doplněno injerou. Injera jest zřejmě nejuniverzálnější etiopský pokrm, plnící zhruba roli, jakou má v Evropě chléb. Injera jest placka nakyslé chuti a konzistence vlhkého hadru. Vyrábí se ze semen trávy miličky habešské. Těsto se smíchá s vodou a po několik dnů nechá fermentovat. Následně se směs kydne na pánev a peče se. Cpát se kyselým mokrým hadrem mé chuťové buňky zrovna netěší. Fujtajxl příšerný.
Ženština vyrábí injeru.
Jinka, jižní Etiopie.