26.1. 2017 čtvrtek – 3.2. 2017 pátek
Perverzní nápady některých lidí ve vedení firmy neznají hranic. Na vývěsce se tentorkát objevil návod, jak správně truchlit poté, co zhyne některý z kolegů. Po devíti bodech truchlení následuje bod desátý:
Není třeba truchlit, takové věci se prostě stávají!
4.2. 2017 sobota
Umím na slušné úrovni spoustu věcí. V podstatě všechno, co se dá spojit se slovy „zdevastovat“, „znehodnotit“, „znechutit“ a „nesahej-na-to-nebo-to-rozbiješ“. Tuto věkem vycizelovanou vlastnost jsem uplatnil i při nedávném výletu na Filipíny. Nepřivezl jsem si ani jednou fotografii, na kterou by se dalo dívat. Zato jsem si přivezl fotoaparát s frontfocusem, backfocusem, fotoaparát nekomunikující u 90% fotek s objektivy a ve finále se nedá žádným způsobem přečíst naprostá většina fotek na paměťových kartách. Po mnohých experimentech se všemožnými objektivy (univerzální objektiv na výlety typu 16-300/tma sice existuje, ale sklenice od dětské přesnídávky by roli přenosu obrazu splnila stejně) jsem zkusil i lepší tělo (před lety FF od pana Canona), které jsem si nechal ukrást v Guatemale. Nyní zjišťuji, že úplně stejně hnusné obrázky jsem schopen cvakat mobilním telefonem za pět peněz odněkud z pofidérní fabriky kdesi na čínském venkově. A tak to i zůstane.
5.2. 2017 neděle
„Jan Píčů z Hulejova u Pecky, již nebožtík…“
Ke svátečnímu nedělnímu obědu jsem si kromě špaget s rybičkami (konzerva z roku 2007) přečetl i knihu pana Karla Kýra Naši předkové nežili zdravěji a mravněji. S podtitulem Ze smolných knih panství pardubického.
Podobnou četbu bych doporučil všem těm naříkajícím zoufalcům, kteří se budí i usínají s hysterickým kvílením, jak je na světě příšerně a jak dřív bylo lépe. Na světě samozřejmě příšerně je, ovšem zastávám názor, že příšerněji bylo naopak dříve. Zatímco dnes se častokrát občané se svými duševními poruchami i fyzickými defekty zavírají často doma v obýváku u televize a nebo se zuřivými úšklebky nadávají v internetových fórech, dříve bylo vše trochu jinak. Řezání, mučení, pitvání sousedů, šukání ubohých oveček, krav a kobyl, vyřezávání plodů tupými nástroji, lupiči a lapkové nejen na radnicích, ale i v lese. A následovalo veřejné divadlo v podobě zahrabání za živa, trhání kleštěmi a vplétání do kola. Pravda, třeba takový sodomista mohl dostat i milost a v takovém případě byl jen oběšen nebo sťat.
Nikterak invenční sice kniha není a naříkavé dodatky autora nad současným stavem společnosti kvalitě nepřidají, nicméně jméno penězokazce z Pardubicka si budu pamatovat zřejmě ještě dlouho.
Ján Píčů z Hulejova u Pecky, již nebožtík.
6.2. 2017 pondělí
Mám televizor. Ano, je to tak, na stará kolena jsem si pořídil televizor. Pravda, má úhlopříčku o velikosti menšího psa s placatým čenichem a useknutým ocasem a opravdu masivní rámeček kolem obrazovky (otec tento rámec pohrdavě označuje jako „značně barokní“). Na televizi se výborně věší trenýrky a ponožky, čímž zároveň řeším i utírání prachu z přístroje.
Dnes se mi ovšem dostal do zorného pole seriál Pustina. Seriál je český a krásně monochromatický. Vizuálně. Jinak jest přebarevný (nikoli však přebarvený) co se emocí i ne-emocí týče a všemožných duševních vředů jest plný, byť závěr je poněkud předpokládaný a stylem „tak to už nějak uzavřeme“. Zatímco závěr jsem tušil a předpokládal, rozhodně jsem netušil, že podobné dílko může vzniknout v českých podmínkách. Tedy tam, kde stále žijí takoví lidé, kteří jsou schopni si opakovaně pouštět ubohé zrůdnosti světové kinematografie v čele se sérií Slunce, seno atd. a dalšími rakovinotvornými skvosty.
V seriálu jest svět růžově rozjásaný. Občas. Nebo vlastně ani moc ne.
7.2. 2017 úterý
Nedá se říci, že bych aktualizoval Chochoviny pravidelně. Vlastně se ani nedá říci, že bych je aktualizoval. Momentálně jsem ve skluzu více než ročním. Dělám mrtvého brouka, protože častěji a častěji mám nutkání se na psaní stále stejných blábolů vykašlat a místo toho se třeba rýpat v uchu nebo nafukovat žáby brčkem. Zkrátka dělat něco smysluplnějšího.
8.2. 2017 středa – 19.2. 2017 neděle
Jelikož je můj jednooký šéf na nočních směnách člověk dobrého srdce, nebije nás holí ani nepolévá kyselinou. Jako moderní civilizovaný člověk tak uvázal smyčku netajíce se obdivem ke středověkým šibenicím. Poté smyčku pověsil na pracoviště řka, že své problémy by měl každý řešit v klidu, potichu a bez otravování svých kolegů.
Netrvalo dlouho a vládce nad našimi životy, ředitel celé společnosti, nám zaslal dopis včetně fotografie oné oprátky:
Dobrý večer
V noci jsem byl upozorněn na níže zobrazenou oprátku. Jsem ochoten protentokrát předpokládat, že se jedná o nevinný žert. Uvědomte si však, že takové přehlídky kreativity lze považovat za velmi urážlivé pro ostatní zaměstnance. Kdyby se tato nebo jiná podobná podívaná objevily znovu, bude probíhat úplné šetření a bude probíhat disciplinární řízení v souladu s politikou společnosti.
Váš oblíbený pan ředitel.
Načež jednooký šéf oprátku odvázal a vložil do jídelny do lednice, aby se nezkazila. Jako obvykle na vše doplatil pouze náš jednoduchý dobromyslný kolega Ding Dong, když si chtěl vzít svou půlnoční večeři skládající se ze 4 hamburgerů, sklenice majonézy, bramborových lupínků, 2 litrů Coca Coly a koktejlu na hubnutí. Když otevřel lednici, zalekl se oprátky a hrůzou instinktivně kopl do dveří lednice, aby je zavřel. Jelikož je však Ding Dong poněkud pomalejší, zapomněl z lednice vytáhnout ruku, kterou tam již strčil. Dong Dongovi ruka natekla, celý týden se mu nevlezla do rukavice a po týdnu zimních nočních směn má tak ruku navíc omrzlou.
Abych se vrátil na začátek – z dobrého úmyslu jednoho člověka s oprátkou omrzne ruka jinému.
20.2. 2017 pondělí
Kuře na černém pivu je jídlo, které umí připravit každý správný muž. Opravdu jsem si to myslel. Vzal jsem sáček na pečení, do sáčku vložil nasekané kuře a k němu vylil plechovku černého piva. Sáček jsem uzavřel a vložil do rozpálené trouby. Jsem totiž mistr jednoduchých, objevných a chutných receptů.
Nejsem jen kuchař, ale i nesmírně invenční malíř, průkopník výbušného umění. Explozivního umění. To jsem zjistil poté, co jsem nafouklý sáček prosekl nožem a černé pivo abstraktními prvky vyzdobilo stěny, strop i obličej přihlížející spolubydlící. Ta vše ocenila bouřlivým halasem. Zejména proto, že pivo v jejích očích, na obličeji a na bílé halence za 150 euro bylo ještě pekelně horké.
21.2. 2017 úterý – 2.3. 2017 čtvrtek
Poslední sada nočních před dovolenou se vyvíjí poněkud bezzubě. Nebo zubatě. Záleží na úhlu pohledu. Zkrátka mě počal bolet zub a to poměrně nepříjemně. Bolest vystřeluje do hlavy, občas přestávám vidět a slyšet. Protože zdravotnictví v Irsku je stále na úrovni doby kamenné a pro návštěvu zubaře bych si kvůli finanční náročnosti musel najít další práci a dlouho předvádět v cirkuse hrocha, rozhodl jsem se odletět do Česka. Navštívit zubní pohotovost.
„Haló haló, tady pan Chocho. Děsně mě bolí zub a čtu na vašich na webových stránkách, že prý máte péči 24 hodin denně, dokonce zubař se zdravotní sestrou zajíždí i za pacienty,“ huhňám pokorně.
„Ó ano, zajístě, tady zubní pohotovost! 24 hodin denně, 365 dnů v roce jsme vám k službám, pane Chocho,“ praví ženština po telefonu.
„Tak to já bych se chtěl objednat na zítřek,“ kňourám do telefonu a bolestí se mi dělají mžitky před očima.
„Na zítra by to šlo jen do tří hodin odpoledne, potom už tady nikdo nebude. Ale objednat Vás stejně nemůžu, protože máme plno na měsíc dopředu.“
„E? Pohotovost? Za měsíc? A zítra jen do tří?“ opakuji jak postižený papoušek.
„To víte, je víkend, zubaři mají volno, jedou lyžovat a nebo odpočívat.“
Po tomto rádoby legračním rozhovoru volám do několika dalších zubařských ordinací a do všech zubních pohotovostí.
„Pohotovost, pane? No to znamená, že musíte být pohotový a objednat se včas!“
Zoufalství a bolesti plný vsedám do letadla a letím do Česka v naději, že to nějak dopadne. Nu, dopadlo. V Táboře v sobotu lezu u nemocnice kamsi, kde by údajně měla být také zubní pohotovost.
„Bolí Vás zub? Nevadí, to vytrhneme, ale až v úterý. U mě v ordinaci. Tady se bojím i utrhnout mouchám křidýlka,“ praví mladý pan zubař. Prehistorická zubní vrtačka, nábytek zřejmě z vojenského špitálu z napoleonských válek, nad zubařským křeslem světlo se špinavou a časem oprýskanou parabolou.
V úterý jsem si již v nové privátní ordinaci u pana zubaře nechal vyrvat osmičku vpravo nahoře, preventivně osmičku vlevo nahoře a pan zubař mi díry v čelisti zašil.
Ve středu jsem si nechal stehy vytáhnout a odletěl jsem do Irska.
Ve čtvrtek poslední noční směna a s poněkud nateklou pusou si balím trenýrky a pantofle, jelikož jedu na pár týdnů na výlet.