23.4. 2015 čtvrtek – 3.5. 2015 neděle
„A prásk! A bum! Exploze! Detonace! Výbuch! Oheň a dým!“
Po školicí místnosti na dublinském letišti poskakuje mužík, mává rukama jak šílenec a afektovaně vříská, až mu žhavé sliny létají všude kolem. Mužík přijel z Anglie, jelikož v Irsku žádný školitel s podobnými znalostmi neexistuje.
Účastním se pravidelného školení, které je jako jedno z mála zajímavé a nebojím se říci, že častokráte i akční. Oficiálně se jedná o školení k odhalování nekalých plánů a v horším případě k odhalování nejrůznějších stádií realizace.
„Nyní si probereme strukturu organizace organizace Al Káida. Jak známo, tato organizace žádnou strukturu nemá. Tříčlenné buňky přece nebudeme nazývat organizační strukturou.“
Po nezbytných slovech o Al Káidě a všemožných pošucích z Maghrebu, Jemenu, z an Nusrá, Chorásánu a podobně se dostáváme k nejzáživnější části školení.
„Tohle jsem koupil na internetu za pět peněz, tohle za dva peníze a tohle mi dali jako pozornost ke koupi osmi akvarijních rybiček,“ vypočítává pan školitel a vrší na sebe nejrůznější předměty denní potřeby.
„Tohle smícháme s tímhle, přisypeme ten bílý prášek a vložíme sem….. a bum! Chachachachá!“
Instruktážní video je akčnější než nejakčnější filmy holywoodské produkce.
„Géniové to jsou, géniové! Žádní blbci v turbanu! Bílý prášek, zelená tabletka, modrý drátek a pytlík! A bum! Chachachachachá!“
„A jakou šanci máte, abyste nějakou výbušninu odhalili? Žádnou, žádnou! Géniové to jsou! Prásk! Bum! Konec!“
4.5. 2015 pondělí
„To snad nemyslíte vážně!“ směje se mi pan opravář čertových skříněk. Dotáhl jsem k němu svůj starý počítač a zažádal o oživení. Mám totiž podezření, že se v počítači nachází spousta fotografií, které postrádám. Fotografií z dob, kdy mé spolužačky ještě byly mladé, kamarádky vnadné a kdy na pražském Hradě nesedělo prase.
„Co se vám nezdá?“
„Na tohle nemám součástky! Tady nestačí jen vyměnit čudlík, jak zněl váš odborný požadavek,“ rozhazuje pan opravář nešťastně rukama.
„Tak vyměňte čudlík i ten drátek!“
„Drátek?“
„No říkal jste, že vyhořel zdroj.“
„Ech…. vyhořelo toho víc. A evidentně v době, kdy po pláních ještě běhali mamuti.“
Nechal jsem opraváře se svým počítačem, se svým bambilionem peněz a s sebou si vzal jen pocit studu a naději, že opět uvidím mladé spolužačky a vnadné kamarádky.
Večer jsem si stroj vyzvedl. Trpce jsem seznal, že místo pěkných obrázků byly v počítači jen fotografie pana Lišáka, pana Lemiše, pana Josefa a ostatních nechutných individuí z dob, kdy si pánové ještě nepořídili manželky a děti a s větrem ve vousech se toulali světem a snažili se získat služby asijských prostitutek výměnou za pečenou housku.
Pan Lišák a pan Lemiš svými ohyzdnými těly špiní vody Perského zálivu.
5.5. 2015 úterý
Sháním motocykl, ovšem zdánlivě banální záležitost se ukazuje býti složitější než dostat z klece otylého ježka. Požaduji motocykl nerozbitý, s oběma koly, s motorem, bez zdechlé krysy v nádrži a bez samolepky růžového srdíčka s nápisem „Miluju Máňu“. Nabízím pár stovek tisíc českých peněz, ovšem nabídek je poskrovnu. Pročež začínám vážně uvažovat, že si místo požadovaného BMW R1200GS pořídím sympatický Triumph Tiger 800.
V zábavnosti zatím vede nabídka jistého chlapce z Ostravy (což mě nepřekvapuje…), který mi za 270 tisíc českých peněz nabízí devět let starý motocykl s najetými 120 tisíci kilometry, motocykl „jen dvakrát padlý ze stojánku“, s „trochu promáčklou nádrží, ale to vyklepeš“, bez servisní knížky a bez pravého zrcátka. Podle tvrzení prodejce ovšem motocykl „jede jako cyp!“.
Jelikož nechci cypa, ale motocykl, hledám dál.
6.5. 2015 středa
Když už jsem propadal zoufalství a objednával motocykl Triumph z Anglie, počal můj telefon vydávat podivné zvuky. Pročež jsem se telefonu chopil, dotkl se zeleného obrázku sluchátka na obrazovce (to jsou dnes takové moderní technologie) a pravil jsem: „Halóóó…“
„Už umíš zatáčet i doleva? A přestal jsi bourat do automobilů nebohých řidiček? Jestli ano, mám pro tebe nový motocykl,“ ozvalo se. To pan Bob, věhlasný obchodník, vzbudil ve mně naději a plamínek víry, že se poměrně brzy rozsekám o strom či patník a nebudu tak muset splácet hypotéku. Pročež se tetelím radostí.
7.5. 2015 čtvrtek – 14.5. 2015 čtvrtek
Jedu si tak po ránu z práce na svém zánovním bicyklu, řítím se z kopce od Dublinu do Swords. Ranní vzduch mi činí dobře, pročež se usmívám a spokojeně sobě pravím: „To si to pěkně svištím, vzduch mi nadouvá tváře, když otevřu hubu a sádelnaté břicho jest pěkně aerodynamicky tvarováno!“
Před odbočkou na Boroimhe pokračuji v samomluvě: „A hleďme, jaká to pěkná kuna číhá u cesty! Vypadá to na kunu skalní, tvora samotářského, převážně nočního. Copak děláš takhle u cesty, šelmo z čeledi lasicovitých?“
Kuně se zřejmě má chytrá slova nelíbila, možná ale byla nedoslýchavá a chtěla si mne naopak poslechnout zblízka. Tak či onak, šelma pojala ne zrovna dobrý nápad skočit do vozovky.
V plné rychlosti jsem do živočicha najel, přední kolo vyletělo do vzduchu, pootočilo se a tvrdě dopadlo otočené o 90 stupňů. Následkem součtu nejrůznějších nekomplikovaných fyzikálních jevů jsem provedl nekontrolovaný let a následně několik gymnastických prvků, z nichž nejzajímavější bylo poskakování po hlavě bez opory rukou.
Že mi praskla helma, to mi až tak nevadí. Ale že se mi karbonová přední vidlice rozpadla na pět kusů, to jsem věru nečekal. Pročež kopu do mrtvého zvířátka a mocně volám:
„Kuno! Ty svině!“
Pokud srazíme kunu bicyklem, zvířátko zůstane téměř neporušené. Na rozdíl od bicyklu a jezdce.
15.5. 2014 pátek
„Honem honem, dobrá ženštino! Máte rudý koberec?“ zadýchaný se brzy ráno dotazuji v prodejně podlahových krytin.
„Červený koberec máme. Metr? Dva metry?“ zjišťuje paní prodavačka.
„Asi sto čtyřicet kilometrů. Pro celebritu, jak se patří. Pan Bob mi veze motocykl!“
S červeným kobercem jsem ovšem nepochodil, pročež se stydím a pan Bob musí přijet jen tak, po obyčejné silnici.
Netrvalo dlouho a nad obzorem se počalo blýskat, jelikož pan Bob vozí motocykly zásadně nablýskané. Což se stalo i u mě.
„Tak tady to máš. Ještě mi udělej do termosky kafe a já zase pojedu. A to ti říkám – jestli motocykl rozbiješ jako ten minulý, tak si mě ani nepřej!“ pravil pan Bob a mně stojí před domem motocykl, v domě mám prázdnou peněženku a sousedé i kolegové uzavírají sázky, zdali si pouze srazím vaz nebo o svodidla rovnou utrhnu hlavu.
16.5. 2014 sobota
Opět se ozval vášnivý čtenář Chochovin, šumavský poustevník a milovník počítačů, pan Kyblíček:
„Mám vcelku vyvinutý smysl jakýkoli i drobný error v českém textu hned automaticky všude při čtení vidět! Vždyť ty píšeš nejen bláboly, ale i bláboly se spoustou hrubek, překlepů a jiných ohavností!
Doteď jsem tě upozorňoval jako nehnidopich zřejmě jen na hrubky typu ´viliž si´ nebo ´polyb mi prdel´, ale nastal čas do tebe začít bušit intenzivněji, vždyť se to po tobě ani nedá číst!“
A má pravdu, pan Kyblíček. Nejen jeho, ale i stálou korektorku Chochovin knihovnici Alenu a dalších šest čtenářů pobouřilo a vybudilo k reakci, že jsem v zápiscích o Lisabonu uvedl místo slova čtvrť zcela nesprávně čtvrt.
Chochoviny klesají ještě hlouběji, nežli se zdálo býti možné. Nu co. Viližte si a polybte mi.
17.5. 2014 neděle
Jelikož už se mi nechce simulovat a beztak mé naříkání nepřilákalo žádné vnadné ženštiny, aby mne konejšily, rozhodl jsem se opět používat pravou ruku k práci na počítači. Výsledky jsou tristní, například takové, že jsem po letech konečně umístil na internet pár obrázků z výletu do chilské pouště Atacama.
18.5. 2014 pondělí
Když jsem byl malý, tak jsem snil, že budu stát v boxerském ringu, kolem budou procházet polonahé ženštiny s cedulkou oznamující číslo kola a na konci někoho zbiji. Teď už jsem starý, pročež musím polonahé ženštiny oželet a bití se vyhýbám, jelikož to většinou odnesu sám. A tak mi nezbylo, než si alespoň pořídit cedulku s číslem.
„Cedulku! S číslem! Na BMW!“ volám na úřadě.
„Á, BMW! Takže tím jste obohatil české silnice…. další agresivní násilník!“ zařval za přepážkou pán.
Načež jsem mu oznámil, že nemám automobil BMW, ale motocykl BMW.
„A navíc motorka! To snad není pravda! Vy motorkáři! Vrazi! A navíc BMW!“
Mám rád lidi na svém místě. Na pumpě mezi Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí mi například pumpařka popřála „doufám, že spadnete“, v nemocnici v Českých Budějovicích mi při sádrování sestra kopla do nohy a pravila, že „pro motorkáře nemám soucit!“ a nyní mi pán na úřadě pravil, že „tak to si na tu značku pěkně dlouho počkáte“.
Beztak mají pravdu. Motocyklisté jsou vesměs hovada. Já se například kolikrát přistihl, že vyhlížím psy a kočky na vozovce, abych ušetřil za jídlo.
19.5. 2014 úterý
Zakoupil jsem sobě nové boty, jelikož jsem učinil rozhodnutí, že na podzim pojedu na výlet do Peru. A v Peru, jak známo, jsou kopce. Pravda, do kopců se dá jít i v pantoflích, jak všude vypráví expedičník pan Josef alias Yusuf the Horible (zkušený horolezec na kopce, jelikož byl dvakrát na kopci za Horní Děložnou a jednou jel autobusem do hor lyžovat). Ovšem já nejsem žádný výstředník a úplně stačí, že si na mě lidé ukazují kvůli tvaru lebky a jiným abnormalitám, nepotřebuji ještě poutat pozornost plážovou obuví na ledovcích.
Nu, pozornost poutám i v obuvi do kopců. Zejména proto, že jsem si dnes naložil do batohu dvacet kilogramů kamení a v nových botách se vydal na výlet z Tábora do Lužnice, abych otestoval vybavení.
Pozornost jsem nicméně upoutal i tak. Zejména proto, že jsem v téměř letním dni strašlivě klel na autobusové zastávce, ze zimních bot vyléval pot a krev a následně vysypal z batohu dvacet kilo kamení a počal jej za přívalu kleteb a ošklivých slov házet do křoví.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie u Dobronic.
20.5. 2014 středa
Jedu si v Praze tramvají. To jsou takové krátké vláčky, kde smrdí zpocení Češi a nechají se okrádat turisté z ciziny.
„Okamžitě mě pusťte si sednout!“ huláká jedna ženština na druhou, která si v poloprázdné tramvaji odložila na sedačku tašku.
„Snad to můžete říct i normálně!“
„Pusťte mě HNED sednout! Sednout!“
„Vždyť je všude místo! Tak si sedněte!“
„Ale já chci sedět tady!“
„No tak si sedněte!“
Najednou u dveří zaťukal slepec svou holí a ironicky poznamenal: „A mně až na to přijdou, taky půjdu sedět.“
„Vy jste slepej! Vy už jste měl sedět dávno! Sednout!“
Cestování tramvají je zábava. V limuzíně by si člověk podobné zážitky neužil. Pročež limuzínou nejezdím.
21.5. 2015 čtvrtek – 1.6. 2015 pondělí
Deset let práce pro irské aerolinie. Pokud pominu neomezený počet zaměstnaneckých letenek se všemi možnými společnostmi a šanci živit se zbytky jídel z transatlantických letů, další pozitiva v tomto zaměstnání nevidím.
Hehe, samozřejmě, že kecám. Pozitiv je spousta.
V noci mohu mrznout na irském dešti, což je napřílad při dvaceti nočních v kuse skutečná lahůdka. Mohu pozorovat výrazné změny v chování kolegů (například to, že jim přeskočí). Mohu sledovat kolegy kolabující po infarktu. Mohu si užívat víceméně minimální mzdy. Je mi povoleno mlčet, hlavně poté, co jsem nemlčel na poradách. Mohu šéfovi cinkat vidličkou na skleněné oko.
No dobře. Za to cinkání na oko většinou dostanu pohlavek.
Zatímco mzda zaměstnanců zůstává v naprosté většině na úrovni roku 2008 a stále klesá (v reálných i abslolutních číslech), již loni se dostalo dublinské letiště v počtu cestujících zhruba na úroveň krizového roku 2008. Reakcí zamětnanců jest zoufalý smích a všeobecně dodržovaným pracovním pravidlem je „do as little as possible for as much as possible“.