1.9. 2015 úterý
Město Huaraz je v podstatě monopolním místem co se výletů do okolních kopců týče. Poněkud nevzhledná změť betonových (v lepším případě) staveb, restaurací, cestovních kanceláří, zoufale nudných obchodů se suvenýry a neustále troubícími taxikáři.
Město ležící ve výšce přes 3000m bylo z podstatné části zdevastováno známým zemětřesením v roce 1970, tudíž zde návštěvník rozhodně nenajde architektonické skvosty a i hlavní náměstí vypadá spíše jako parčík na staveništi.
Největší pamětihodností je tak ulice Jirón José Olaya, která jako jedna z mála zůstala zemětřesením netknutá. Po pětiminutové návštěvě této nudy jsem zavítal i do další zdejší atrakce (nuda číslo dva), muzea Regional de Ancash. Několik otesaných kamenů kultur Recuya a Wari, pár různě otlučených lebek a něco málo mumií.
Domluvil jsem si na zítřek dopravu do Cebollapampy, odkud si chci udělat výlet k Laguně 69. Ona „domluva“ spočívala v tom, že jsem obešel snad všechny cestovní kanceláře ve městě a zoufale škemral, že: „Ale hrdý potomku hrdých Inků, já nechci výlet s průvodcem, nývrž jen dopravu jedním směrem!“.
Nakonec jsem uhádal cenu na 20 solů, což je nechutně mnoho na to, že za 30 solů nabízejí zdejší cestovky dopravu k laguně a zpět, průvodce a občerstvení.
Náladu jsem si vyspravil, jak jinak, jídlem.
V restauraci El José jsem si dal cevishe, zřejmě mé nejoblíbenější jídlo v Jižní (a Střední) Americe. Jde o syrové ryby marinované v nejrůznějších nálevech, přičemž nejobvyklejší je nálev citronový. Z restaurace El José jsem zašel do restaurace La Pepa a dal si picante de cuy. Což je, jak každý návštěvník Peru ví, pečené morče v omáčce. Jelikož žaludek se počal tvářit nějak divně (pravda, ony syrové ryby byly poněkud unavené a honosily se zelenou a hnědou barvou), udobřil jsem jej litrem zmrzliny z aloe a džbánem džusu z marakuji.
Údolí Llaganuco je plné lagun. A turistů.
2.9. 2015 středa
Z Huarazu odjíždím v pět hodin ráno a po dvou hodinách vjíždíme do údolí Llaganuco s několika lagunami. Zakupuji sobě za 65 solů 21 denní vstup do Národního parku Huascarán a po další hodině jízdy vysedám v Cebollapampě. Celá „osada“ je složena z dvou lávek přes řeku a tří chýší rodiny, která zde prodává vodu, dvě lahve limonády Kola Inca a tři balíčky sušenek. Stavím si stan s výhledem na zaledněnou horu Chacraraju, čekám do poledne a poté lezu k Laguně 69. Jelikož je Laguna 69 možná nejobvyklejší aklimatizační výlet absolvovaný obvykle v rámci jednodenního výletu z Huarázu, jediná možnost jak se vyhnout davům je přespat někde kolem a k Laguně lézt po poledni, kdy se turisté již vracejí dolů.
Laguna sama není zrovna nijak dechberoucí podívaná. Ani jsem to ovšem nepotřeboval. Dech mi nesebrala podívaná, nýbrž nadmořská výška. Ač jde o naprosto nenáročný výlet o délce nějakých 13 kilometrů, nadmořská výška 4600m mne zničila jak cikání sociální bydlení. Do stanu v Cebollapampě jsem doklopýtal v mdlobách a v noci nespal, nýbrž si užíval divokého čardáše v podání dunivých ran v mé hlavě, bušícího srdce a jako obvykle mne škrtil spacák zejména v oblasti břicha.
Sakrblé.
Laguna 69, dost možná nejturističtější místo peruánských hor
3.9. 2015 čtvrtek
V rámci aklimatizace jsem si vyběhl za svítání k Laguně 69 ještě jednou. Ano, jsem pitomec. Třeštící hlava mi dala najevo, že aklimatizace bude chtít přeci jen více času.
Pročež jsem si sbalil stan a počal stopovat dolů do údolí, do města Yungay. Stopovat v neděli na prašné cestě v peruánských horách patří k nápadům, které si rozhodně za rámeček nedám. Ranní mráz byl vystřídán žhnoucím sluncem, pročež jsem nejdříve pěkně vymrznul a poté se spálil jak český turista v Chorvatsku či Řecku.
Po pouhých třech hodinách čekání se objevil natřískaný minibus, tudíž jsem se vlezl jen na střechu. Další dvě hodiny na ostrém slunci serpentinami do města Yungay. Netřeba snad dodávat, že vypadám jak prase po zásahu plamenometem.
V Yungay si procházím město, které kdysi bylo, poté nebylo a nyní opět je. 31. května roku 1970 zemětřesení uvolnilo ledovec a suť z hory Huascarán Norte. 15 milionů krychlových metrů. Před lavinou řítící se rychlostí přibližně 300km/hod stačilo utéct na vyvýšená místa jen 92 lidí. A další tři stovky přežily, jelikož zrovna byli v cirkuse, který postavil stan na stadionu za městem. Město Yungay přestalo existovat, včetně zhruba 23 tisíc obyvatel.
Odjíždím do poklidného městečka Caraz, ubytovávám se na hlavním náměstí a kupodivu je v hotelu nejen sprcha, ale ze sprchy dokonce i teče voda. Úplný luxus. A pozitivní dojem z města jsem vyšperkoval tím, že jsem si dal mamutí porci chocho. Chocho je (pominu-li světoznámého autora světoznámého intelektuálního internetového periodika…) specialita z vlčích bobů, které jsou zality omáčkou z cibule, rajčat, koriandru a citronu.
Technická poznámka: sestup z 4600 do zhruba 2200 metrů mi vyléčil náběh na výškovou nemoc během nekolika málo hodin. Pročež jsem dostal nápad, že zítra pojedu opět do kopců.
Kopce, mraky a Huascarán.
4.9. 2015 pátek
Mezi městy a městečky v okolí sice jezdí relativně pravidelně nejrůznější autobusy, minibusy a automobily, ovšem z jednoho města do druhého vyjíždí ponejvíce jediný spoj ráno a tak v následujícím městě není možné přesednout na další spojení. Pročež jsem velice rád, když mne na aurobusovém nádraží nabízí místo v automobilu řidič jakési agentury, který jede vyzdvednout turisty, kteří končí trek pod Alpamayem a budou čekat na odvoz v kempu Jancapampa.
„Tetelím se radostí, dobrý muži, jelikož právě v Jancapampě mám v úmyslu započít své kulhání, belhání a škobrtnání, kterým hodlám pokořit známý Alpamayo base camp trek!“ poskakuji kolem řidiče a neskrývám nadšení.
„I já se chci tetelit radostí, obézní gringo. A nejlépe se tetelím radostí, když mi zaplatíš sto peruánských peněz!“ pravil pan řidič, pročež jsem přestal nadšeně poskakovat a smutně jsem počal šťourat prstem v peněžence.
Ač vyjíždíme za svítání, v Jancapampě vylézám až kolem desáté hodiny dopolední. U cesty sedí domorodkyně vrásčitá jak penis stoletého indiánského válečníka (tento výraz jsem si vypůjčil od jedné své známé, která má čtyři šklebáky, tudíž ví o penisech zajisté mnohé), pročež vytahuji z brašny fotoaparát a počínám škemrat. Škemral jsem dlouho, pěkně, zkrátka takové menší cirkusové představení. A když jsem konečně starou paní k pózování přemluvil, zjistil jsem, že mám ve fotoaparátu vybité baterie.
Obrázek z treku Santa Cruz. Jelikož jsem pitomec a na trek Alpamayo jsem si sice
vzal do fotoaparátu tři baterie, ale všechny vybité.
Údolím říčky Yanajanca se line proud nadávek šťavnatějších než uruguayský steak, biji se pěstmi v čelo a čelem poté biji v zem. Že na výletě nemohu fotit bych ještě nějak přežil, ale že sebou budu tahat několik dní zbytečné harampádí v podobě fotoaparátu a objektivů, z toho mne již nyní bolí hřbet.
Trek zvaný Alpamayo base camp trek patří k pravým perlám výletů do peruánských hor. Ač o něco náročnější než jižněji vedoucí trek Santa Cruz, skýtá bambilion pohledů, při kterých výletník plesá, kvičí nad krásou nesmírnou a radostně tleská zmrzlými dlaněmi.
Z Jancapampy procházím eukalyptovým lesem, kochám se Pucajircou a podél řeky řeky stoupám k výhledům na lagunu Sactaycocha. Přes Huillcu dál kolem stád alpak do sedla Mesapata (4450m), pár stovek metrů výškových metrů dolů a výlez do sedla Gara Gara (4830m).
Ach.
Abasraju, Quitaraju, celý masiv Santa Cruz. Laguny sytých barev při klesání. Alpamayo a Tayapampa. A hned další lahůdka, pohled na lagunu Jancarurish. Mé dětské jásání se mísí s vrzáním stařeckých kolen. Jest třeba spěchat, jelikož dnešní výlet byl relativně dlouhý a stan stavím již za tmy. A i tak jdu poslední tři hodiny jen za svitu čelovky, což je legrační zejména ve chvílích, kdy brodím několik potoků a poté Río Alpamayo.
Vlevo Quitaraju, vpravo Alpamayo. Pohled z údolí Arhuaycocha.
5.9. 2015 sobota
Když jsem ráno vystrčil hlavu ze stanu v kempu Jacarurish (4210m), roztáhla se mi ústa v úsměvu tak, že jsi si olízl ušní lalůčky. Hora Alpamayo v celé své kráse (popravdě, velikostí se o nějak etra monumentální kopec zrovna nejedná) a trojúhelník severozápadní stěny je zkrátka pěkný.
Nechávám stan v tábořišti a lezu svižně (sic!) kolem laguny Jancarurish do základního tábora Alpamayo (4520m). Poté kolem několika vodopádů přes morény a ne zrovna stabilní suťová pole. Výškoměr na hodinkách odpípal překročení pěti tisíc metrů a objevuje se severovýchodní strana Santa Cruz. Z místa jak stvořeného na piknik zírám na všechny strany. Výška 5020m, nikde nikdo, rachot lavin a kupodivu nijak velká zima. Stejnou cestou se vracím dolů, balím stan a pokračuji směrem ke kempu Osoruri. Jelikož jsem však líný obéza, kolem řeky Alpamayo jsem se dovlekl jen kousek za kemp Ruinapampa a před začátek stoupání do sedla Vientunan.
Pěkný, výživný den. Ovšem místo abych se celý rok škrábal na sádelnatém břiše, měl bych propříště (které doufám žádné nebude) zapracovat na fyzické kondici. Je sice pěkné imitovat občas hrocha a občas parní lokomotivu, avšak v kopcích mi to připadá poněkud nepatřičné.
Taulliraju, pohled z kempu Taullipampa na treku Santa Cruz.
6.9. 2015 neděle
Hned ráno se drápu z kempu (4000m) do sedla Vientunan (4770m), kde spokojeně chroupu čínskou polévku nasucho a hledím na vrcholky Cordillery Negry a městečko Huaylas. Klesání ke kempu Osuri (4560m) a stoupání do sedla Osuri (4860m). Při sestupu výhledy na lagunu Cullicocha po levici a na pravé straně laguny Azulcocha a Yanacocha. A dolů, dolů a dolů. Závidím majitelům invalidních vozíků, jelikož ti by se jen vezli a kolena by je nebolela. Sestup končím v městečku Hualcayan (3140m).
Stan jsem si postavil u domu dobré ženštiny, která mi za pět peruánských peněz nabídla vydatnou večeři (slepená hrouda z rýže, fazolí a vajíčka) a lázně (umělohmotná trubka ze zdi). Ač jsem s trubkou různě kvedlal, do trubky kopal a nakonec ji nešetrně vyrval ze zdi, voda prostě netekla. Načež přišla paní domu, zakroutila hlavou a za zdí otevřela kohoutek.
Ehm.
Laguna Parón, v pozadí vlevo hora Parón a vpravo Piramide.
7.9. 2015 pondělí
Bolí mne nohy, ramena i záda. Kolena jsou nateklá jak poprsí těhotné pornohvězdy a po absolvování pěkného výletu rozhodně nevydávám pěkné zvuky. Odjíždím zpět do Carazu, konečně dobíjím baterie do fotoaparátu a zbytek dne jen ležím na lůžku a postupně požířám tři pečená morčata, která jsem si zakoupil.
Trek Alpamayo jest zajisté krásný, některé výhledy vpravdě způsobí stavy duševní extáze, ovšem příště bych si na výlet rozhodně vyhradil daleko více času. Tři či čtyři dny navíc by nezaškodily, zvlášť pokud bych chtěl podniknout více než jeden výlet do údolí vedoucích od hlavní trasy.
Jauvajs.
Morčata jsou chutná a díky velikosti vhodná jako pochoutka na cestu či pro šklebáky na školní svačinu.
8.9. 2015 úterý
„To snad nemyslíte vážně?“ povídám panu řidiči, vystrkuji břich a poulím tváře, abych vypadal co nejobjemnější. U tržiště v Carazu je v sedm hodin ráno už relativně živo a já se snažím nacpat do osobního automobilu jedoucího do vesnice Parón. Pan řidič si ovšem usmyslel, že na předním místě spolujezdce pojedou tři cestující. S tím jsem se setkal naposledy v Africe a podobnou zkušenost již absolvovat nehodlám. Nakonec jsem částečně zvítězil. Na sedadle sedím jen s jednou vyschlou indiánkou, zatímco další adept na sedačku se veze v kufru.
Z vesnice Parón (3250 m.n.m), což je mimochodem díra světa bez možnosti zakoupit si byť i jen láhev vody, platím u závory 5 solů za vstup a nastupuji na nudnou čtyřhodinovou chůzi údolím. Cesta občas kopíruje trasu pro automobily (ve více lidech se rozhodně vyplatí zaplatit si výjezd až k laguně), občas zkratky vedou skrze les.
Laguna sama jest pěkná a ze západního okraje je výhled na celou vodní plochu a za ní se tyčící horu Piramide (5885m). Stan jsem postavil na východním konci laguny (4200m) a po zbytek večera házel kameny na krávy, kterým se zdálo nadmíru zábavné obcházet můj stan. Dokonce krávy u laguny Parón podezřívám, že uspořádaly soutěž o to, které se jako první podaří umístit gigantický kravinec přímo na stan.
Laguna Parón
9.9. 2015 středa
V noci lehce pršelo, pročež mám stan ráno namrzlý a pokrytý vrstvou ledu. Vůbec to však nevadí, jelikož dále stoupám nalehko, bez stanu. Kolem plaket připomínajících horolezce a turisty, kteří zde zahynuli, cesta stoupá prudce vzhůru a objevují se výhledy na několik lagun a vodopády.
Po další necelé hodině jsem se dostal do základního tábora pro výstup na Artesonraju (4770m). Lezu ještě o něco výše na kraj morény a poté počínám připomínat mentálně zaostalého jedince. Poulím totiž oči a pusu mám roztaženou v širokém úsměvu natolik, že si bezděčně olizuji ušní lalůčky. Pode mnou laguna Aresonraju a kolem jedna krásná hora vedle druhé. Piramide, krásně zubatá Chacraraju, populární Pisco, Huandoy, Caraz a… ano, samozřejmě, Artesonraju. Vůbec mi nevadí, že fouká svěží vítr, takže mi na vousech namrzají sliny. Těch sto výškových metrů nad základní tábor se prostě vyplatí vylézt.
Kolem poledne lezu dolů, u laguny Parón balím stan a belhám se k vesnici Parón. Díky opravdu pěkným výhledům mi ani nepřišlo, že jsem si udělal osobní rekord (v Peru) co se stoupání (cca 650m) a klesání (1600m) na den týče.
Už po setmění odjíždím colectivem z vesnice Parón do Carazu. Všichni jsou spokojeni. Místní proto, že z penalty v poslední minutě Peru vyrovnalo nedávný fotbalový zápas s Kolumbií. A já jsem spokojen, jelikož jsem snědl dvě pečená morčata.
Výhled z morény nad základním táborem Artesonraju.
10.9. 2015 čtvrtek
Ranním colestivem odjíždím do vesnice Cashapampa, odkud začíná zdaleka nejpopulárnější vícedenní trek v severním Peru, známý Santa Cruz. Z vesnice ve výšce 2940m stoupá stezka ke kempu Llamacorral (3800m) využívaného skupinami turistů, kteří místo naprosto nenáročného výletu nechají vše na cestovních agenturách. A tak místo malého batohu, jednoduchého stanu a obyčejného spacáku putují krajinou skupiny v počtu až patnácti lidí, kterým veze hromadu nákladu kolona mezků a celý cirkus doplňují průvodci, kuchaři a mezkaři.
Z Llamacorral vede cesta víceméně po rovině pěkným údolím Santa Cruz k laguně Jatuncocha (3910m). Za lagunou už se začínají objevovat hory Quitaraju a legendární Alpamayo. Po hodinové chůzi po písku se objevuje odbočka na sever k jednoznačně nejpěknější části celého treku – do údolí Arhuaycocha. Stoupám podél říčky Arhuaycocha a po pastvinách do kempu pod lagunou Arhuaycocha (4320m).
Laguna Arhuyacocha
11.9. 2015 pátek
Vůbec nikam nespěchám. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu spousta výletníků na treku Santa Cruz údolí Arhuaycocha vynechá. V údolí je tak relativně klid a i ze samotného kempu luxusní výhledy na Artesonraju na jihu a Alpamayo na severu. Jen pár desítek minut chůze z tábořiště trvá, než se naskytnou další nádherné výhledy. Těch pár desítek minut totiž trvá cesta k laguně Arhuaycocha (4440m) a po hraně morény dál na sever (4560m). Laguna a nad ní Pucajirca a Rinrijirca. Ach! Sedím u laguny dobré tři hodiny. Na rozdíl od základního kempu pod Artesonraju jsem tentokrát neomrznul.
Po cestě dolů kolem mě ve vzdálenosti jen pár desítek metrů prolétá kondor. Jen dva tři metry nad zemí, bez jediného pohybu křídel. Bílý límec nenechává na pochybách ani tupce jako jsem já, že se tu předvádí kondor andský.
Relaxační den končím v tábořišti Taullipampa (4180m). Přímo ze stanu mám výhled na Quitaraju, Alpamayo, Artesonraju a překvapivě pěknou Taulliraju.
Tábořiště pod Taullirajou
12.9. 2015 sobota
Hned za tábořištěm začíná nenáročné stoupání do sedla Punta Union (4780m). Ze sedla je výhled na podstatnou část údolí Santa Cruz. V dálce laguna Jantucocha, napravo laguna Taullicocha, nad ní Taulliraju.
Sestupuji přes kemp Paria (3800m) přes pastviny s kravami a lamami kolem kontrolní budky národního parku Huascarán až do vesnice Yanachaca (3440m) a na závěr dne hnusným stoupáním do vesnice Vaqueria. Dnes již z kopců dolů nic nejede,
„Señora, postel by nebyla?“ hulákám na první ženštinu, kterou jsem potkal. Sprchy a elektřiny se sice dnes nedočkám, ale dostal jsem k dispozici postel ve skladu. Celou noc jsem čichal čpavý zápach moči morčat, která v počtu stovek kusů chovala paní domu ve vedlejší místnosti. Mimochodem…. ubytování za 3 soly a za další 1 sol mi senora udělala večeři. Suchou rýži, vajíčko divné barvy a kus čehosi, co kdysi dávno (zřejmě před několika roky) byla mrkev.
Laguna pod sedlem Punta Union na straně údolí Santa Cruz
13.9. 2015 neděle
„Recurvirostridae!“
„Rostratulidae!“
„Ale kdeže, nic není jisté, snad je to, že nejde o ouhorlíkovité, jelikož ti tvoří bazální skupinu racků!
„Ovšem pouze podle moderních taxonomických výzkumů, třeba dodat.“
„Zajisté, zajisté. ChristianLudwig Brehm by si zřejmě v hrobě obracel.“
V pošmourném ránu již poskakuji na bahnité cestě. Společně se mnou i dvě Češky a Slovák, odborníci na ptactvo. Ornitologové mne vždy tak trochu fascinují. Děje se tomu i tentokrát, jelikož obě ornitoložky mají proklatě dlouhé nohy, pročež chvíli uvažuji o tom, že ve vesnici postavím módní molo a obě ženštiny přemluvím, aby běhaly sem a tam. Já bych seděl stranou, pojídal morčata a spokojeně se usmíval. Zkrátka život smetánky. Ze snění mne vytrhl až příchod místní vesničanky, pro kterou bych tedy žádné molo rozhodně nestavěl.
Údolí Santa Cruz trek, v pozadí laguna Jatuncocha
„Vy chtít dolů z hor? Tady já mít klíčky od auta a vy jet sami. Dole dát auto mému kamarád!“
Ó Prozřetelnosti, ještěže jsi mne osvítila a já si klíčky nevzal. Ke zřícení ze sráz by zajisté nedošlo po více než několika minutách jízdy.
Kolem deváté přijíždí colectivo a následuje vpravdě scénická cesta do Yungay. Nezpěvněná cesta mezi Yungay a Yamanou je jednou z cest, kterou je možné jezdit sem a tam bez cíle, jen kvůli výhledům.
Zvláště sjezd do údolí Llanaguco skýtá krásné zírání na klikatící se cestu, svítivě modré a zelené laguny, na samotný Huascarán i hory na severu od cesty – Huandoy, Pisco, Chacraraju i Piramide.
V Yungay jsem přestoupil na colectivo do Carazu a večer si dopřál….ano, jsem rozmazlený starý pán….teplou sprchu!
Část cesty z Yamanou do Yungay, dole údolí Llaganuco se svými lagunami
14.9. 2015 pondělí
Tržiště v Carazu stojí za návštěvu, jelikož těch pár turistů dosud nezpůsobilo, že by se mezi stánky pro místní objevily stánky se suvenýry pro turisty. Zvláště živé je obchodování s pytly plnými morčat. Prodávající i nakupující tahají zvířátka z pytlů, mávají jimi nad hlavami, potěžkávají, tahají hlodavce na nohy a za uši a dohadují cenu. Stejně jako i na dalších peruánských (jihoamerických obecně) tržištích je část vyhrazena stánkům nabízejícími nejlevnější teplé jídlo, jakýmsi ultra jednoduchým restauracím. Organizovaný chaos završují smečky psů, které se potulují úplně všude, lezou do rastaurací a neopatrným strávníkům kradou jídlo z misek a talířů.
Trh v Carazu je ohraničen kovovými zábranami, takže motorová vozidla se nikde nepletou. Za zábranami ovšem čekají smečky pravých vládců Carazu – motorové tříkolky tricykletas, známé ze všech koutů světa, zejména z jihovýchodní Asie. V Carazu ovšem tvoří odhadem snad 80% veškerých dopravních prostředků.
Když jsem usoudil, že již na tržišti víc morčat a bochníků sýra do žaludku nenacpu, zakoupil jsem sobě jízdenku na noční autobus a odjel do Limy. Jelikož v autobusu kupodivu svižně fungovalo i internetové připojení (což v peruánských busech rozhodně není pravidlem), rovnou jsem si po cestě pořídil i letenku na let Lima – Cuzco.
Na tržišti v Carazu
15.9. 2015 úterý
Do Limy přijíždí autobus kupodivu o dvě hodiny dříve, nežli podle jízdního řádu měl, navíc mi pan řidič ochotně zastavuje nedaleko letiště. Pročež poskakuji na limském letišti mnoho hodin před odletem letadla. Naštěstí byla paní u přepážky letecké společnosti ochota sama a zdarma mě přesadila na první let, který byl k dispozici. V deset dopoledne tak již přistávám v Cuscu
Ó město mocných Inků, tys ale dopadlo. Bambiliony turistů bloumají kolem bambilionů hotelů a hostelů, nakupují bambiliony suvenýrů v bambilionech obchodů s kýčem, objednávají výlety v bambilionech cestovních agentur a poté si doprávají chutnou krmi v bambilionech restaurací. Každoročně do bývalého hlavního města říše Inků zavítají zhruba dva miliony výletníků. Nejen kvůli městu samotnému, ale zejména proto, že nedaleko jsou známé atrakce – Sacred Valley, Pisac, Moray či Salineras a, ano, Machu Picchu. Cusco je turistické. Velice turistické.
Vlevo vlajka města Cusco, vpravo vlajka peruánská.
Cusco, katedrála na Plaza de Armas.
Samo Cusco není, například v porovnání s evropskými městy, nikterak starým osídlením. Díky karbonové metodě bylo určeno stáří přilehlé pevnosti Saksaywaman (anglicky mluvícími turisty často nazývané „sexy woman“) vybudované lidmi kultury Killke na rok 1100. Při své expanzi Inkové obsadili komplex ve 13. století a až do roku 1532 plnilo Cuzco roli hlavního města říše.
Nu, poté dorazil jistý pan Pizzaro, zemětřesení a jiné katastrofy. I přes to všechno je dnes ve městě k vidění spousta starobylých uliček, částí nově odkrývaných kanalizací a základů inckých domů, kostely a katedrály či spousta nejrůznějších muzeí.
Jelikož jsem statečný jedinec a ducha mdlého, rozhodl jsem se zatnout zuby a vrhnout se do chřtánu organisovaného turismu ještě hlouběji, až na samé dno. Či do oblaků, záleží na úhlu pohledu. A proti všem svým předsevzetím jsem sobě na pozítří za 80 amerických peněz zakoupil zpáteční jízdenku z Cusca k hydroelektrárně u Aquas Calientes, jídla po cestě tam i zpět, dva noclehy v Aquas Calientes a …. vstupenku do města Machu Picchu včetně vstupu na horu Cerro Machu Picchu. Večer jsem strávil na lůžku, kde jsem ronil slzy nad právě vykonaným a pojídal tři steaky z lamy. Jak se k mému vlastnímu překvapení o několik dnů později ukázalo, lépe investovat 80 amerických peněz se mi už dlouho nepodařilo.
Cusco, hlavní město říše Inků
16.9. 2015 středa
V Cuscu je možno využít nabídky stovek cestovních agentur a zúčastnit se nabízených výletů. Od návštěvy Machu Picchu přes nejrůznější nabídky rádoby kulturních výletů do okolních vesnic, treků, kuchařských lekcíc, masáží, návštěv trhů a tak všelijak. Díky tvrdé konkurenci jsou ceny sraženy na minimum. Jelikož však lidi nemám rád, dávám přednost takzvanému nezávislému cestování. Což v praxi vypadá tak, že sebe od rána do večera dělá pitomce, bloudím městy, snažím se najít ty správné autobusy abych následně vystoupil na nesprávných místech, dohaduji se o cenu s kdejakým taxikářem a samozvaným průvodcem a ve finále vše samozřejmě stojí více, než kdybych si výlet pořídil u nějaké cestovky. Co už.
Plným, ale čistým a rychle jedoucím colectivem odjíždím směrem k městu Urubamba a nechávám se vysadit na křižovatce u odbočky k městu Maras. Následně se dobrou hodinu hádám o cenu a plán výletu, načež za 80 peruánsých peněz zakupuji vozidlo i s řidičem a jízdu přes městečko Maras k Moray, Salinas a zpět.
Maras samo o sobě zrovna orgasmy poutníkům hledajícím zajímavosti nezpůsobí, ale stánky s místním jídlem a náměsti kýčovitě zdobené sochami zemědělců za zastávku stojí. O něco zajímavější je návštěva nedalekého místa zvaného Moray. Ač existuje několik teorií, k čemu Moray vlastně Inkům sloužilo, jistoty se zatím nedostalo žádné z nich. V krajině se zasněženým vulkánem Veronica v pozadí jsou tu vizuálně pěkné amfiteátry s terasami pospojovanými kamenými schody či kamennými deskami plnícími stejný účel. Nejpřijímanější teorií o Moray jest ta, že Inkům místo sloužilo jako velká zemědělská výzkumná stanice. Terasy se v amfiteátrech liší teplotou i dobou osvitu sluncem, ideální místo ke zkoumání růstu nejrůznějších plodin v mokroklimatech jednotlivých teras.
Amfiteátry Moray nedaleko města Maras
Vzdušnou čarou jen několik stovek metrů od městečka Maras je místo zvané Salinas či Salineras de Maras. Přímo z města se dá k místo dojít pohodlně po značeném chodníku. Od časů Inků jsou Salinas využívány těžbě soli. Což by samo o sobě zřejmě výletníky nelákalo, ovšem vskutku hezké místo a téměř letecké pohledy ze silnice vedoucí do údolí činí ze solných jezírek vyhledávanou atrakci. Potok tekoucí z hor ostře řezaným údolím je po staletí rozváděn do jeírek rozdělených zržovanými hrázemi a voda je pomocí jednoduchých výpustí udržována na určité hladině podle stupně vypařování a množství srážek. Jakmile se voda odpaří, nastoupí škrabači a škrábou a škrábou, až naškrábou hromádku soli odpařené z vody. Následně se dotáhnou proutěné koše či umělohmotné kýble a naškrábaná sůl je odnesena k dosušení. Poté je buď užívána v okolí, jelikož se transport do vzdálenějších oblastí díky nízké ceně soli nevyplatí, případně je míchána s nejrůznějšími přísadami (bylinkami, kořením) a prodávána v malých sáčcích jako exotická sůl k vařeni nebo do koupele.
Údolí se solnými jezírky, Salineras de Maras.
17.9. 2015 čtvrtek
Z Cuzca odjíždím po svítání a o šest hodin později vystupuji u hydroelektrárny, posledního bodu, kde končí silnice k Machu Picchu. Ač o cestě samotné kolují hrůzostrašné historky o autobusech řítících se do propastí a automobilech balancujících na krajích strmých srázů, až na jedno či dvě trochu exponovanější místa jest cesta vcelku civilizovaná. Ba i vraky vozidel ležících stovky metrů pod silnicí vypadají, že tam leží již roky. Rozhodně žádná čerstvá nehoda, žádní zoufalí cestující dožadující se pomoci, ba nikod ani nemává pahýly zlámaných rukou, by si ochladil otevřené zlomeniny.
Od Hidroeletrica je možno zahlédnout vlajku na kopci Cerro Machu Picchu vysoko nad starobylým městem samotným. Od hydroeletrárny vede stezka podél kolejí a po zrhuba deseti kilometrech se objevuje město Aqua Calientes. Disneyland v peruánských kopcích, místo, odkud davy startují výlet do Machcu Picchu.
Neony, bílé ubrusy v restauracích, ceny podstatně vyšší než kdekoli jinde. Jest mi do pláče, ale jiná cesta na Machu Picchu nevede. Pokud tedy nejsem vyznavačem ultra alternativních cest jako je vystřelení dělem či budování podzemního tunelu horou.
Při cestě podél železniční od hydroelektrárny do Aquas Calientes je
možno zahlédnout množství tropické vegetace, nejrůznější květiny, papoušky
na březích řeky a hovnové motýly. Tito pestrobarevní motýli
pokrývají každé lidské lejno a romanticky poletují údolím.
„Já jsem žlutá kukuřice!“
„A já jsem černá kukuřice!“
Zřejmě neonových reklam a naháněčů do restaurací bylo málo, pročež jest v rámci dalšího kulturního pobavení na náměstí (s příšernou sádrovou sochou inckého náčelníka v nadživotní velikosti uprostřed barevně nasvícených fontán) zbudováno pódium. A do hluboké noci probíhá divadelní představení, jehož jedinými hrdiny jsou klasy černé a žluté kukuřice. Klasy spolu vedou odinové monology, chichotají se a vše je mohutnou zvukovou aparaturou zesíleno tak, že se v okolí několika stovek metrů chvěje zem.
„Jsi šílená žlutá kukuřice!“
„A ty jsi šílená černá kukuřice!“
„Hahaha!“
„Hahaha!“
Ech.
18.9. 2015 pátek
Ve tři hodiny ráno se počínají v uličkách Aquas Calientes tvořit skupinky, ze skupin skupiny, chumly a nakonec dav. V pět hodin ráno již u zavřeného mostu přes řeku bublá adrenalin. Stovky a stovky méně majetných se vzápětí hrnou přes první kontroly vstupenek, přes most a přes řeku do prudkého kopce, funí a potí se, lapají po dechu, klopýtají, padají na čtyři, klouzají na vlhkých schodech a míří vzhůru. O půl hodiny později z Aqua Calientes vyráží první z desítek autobusů, které mají stejný cíl jako klopýtající stovky pěších – vstupní bránu k ruinám Machu Picchu.
Je mlha, ponuro a prší. V ruinách pobíhají poněkud zklamaní návštěvníci a mezi terasami přeskakují flegmatické lamy.Výhled na více než pět metrů je nemožný. V sedm hodin se otvírá stezka na Cerro Machu Picchu (a zavírá se v 11:00), pročež se vydávám na cestu. Za hodinu jsem vyfuněl nahoru. Na kopci vlaje velká vlajka a všude kolem je vidět mlha, mlha a zase jen mlha. A potom začíná představení, kvůli kterému se vyplatí jet do Peru, kodrcat se z Cuzca do příšerného Aqua Calientes (2040m), sápat se k branám ruin (2430m) a poté lézt na kopec Cerro Machu Picchu (3082m). Mraky se trhají, do děr se zařezávají první paprsky slunce a dole, stovky metrů dole, se začíná objevovat město. Díky strmosti hory se Machu Picchu neobjevuje kdesi v dáli, ale pocitově téměř pode mnou.
Plesám, halekám a směji se, rozveselen poskakuji a kochám se tím, že jsem na kopci úplně sám. Pohled nad pohledy, pohled pohledů, ticho, trhající se mraky. Mžourám svým stařeckým pohledem a usmívám se spokojeně, převelice spokojeně, ba téměř i nadšeně.
Machu Picchu, klasický pohled z vrcholu Cerro Machu Picchu
Jsem na vrcholu sám téměř hodinu. Následně se objevuje oblak marihuanového kouře.
„E?“
„E!“
„Ahoj Chocho!“
„Ahoj Omare!“
Jako druhá osoba se dnes na peruánské Cerro Machu Picchu vysápal Pákistánec Omar. Bydlel před zhruba deseti lety v irském Dublinu v ulici St. Joseph ve vedlejším domě.
Pokuřujeme trávu a zíráme na tu krásu dole.
Město zůstalo podivuhodně dobře zachováno. Chybí pouze střechy, původně zřejmě slaměné.
Poté se mraky roztrhaly úplně, slunce počalo zběsile pálit, na vrchol lezou další a další výletníci a všechna ta krása je pryč. Navíc Omarovi došla tráva, pročež jsem slezl z kopce a jal se bloumat ruinami. Téměř všichni turisté jsou již pryč, jelikož naprostá většina přijíždí na Machu Picchu na jediný den a musí tak stihnout poslední vlaky z Aqua Calientes, případně autobusy od Hidroeléctrica.
Rituální kámen Intihuatana, chrám Slunce, Místnost tří oken, Chrám kondora, zemědělské sektory, Sluneční brána či Inkův most. V ruinách se dá bloumat celé hodiny a následně celé hodiny, dny, týdny či třeba bambilion let přemýšlet o tom či onom. Jelikož incká společnost byla – přes některé současné námitky (zdravím příznivce kipu) – preliterární a Španělé naštěstí Machu Picchu neobjevili, je k nejrůznějším teoriím spousta prostotu.
Nicméně – i přes davy turistů a notorickou známost ruin ještě teď slintám nad pohledy zejména z ranního výšlapu na Cerro Machu Picchu. Pěkné.
Obytná část města, pohled ze zemědělských teras. Kopec trčící bezprostředně za městem jest Huayna Picchu.
19.9. 2015 sobota
Kdy bylo přesně Machu Picchu postaveno se neví. Proč bylo postaveno se neví. Proč bylo opuštěno se neví. Pročež zbývá mnoho „možná“, „snad“, „přibližně“, „zřejmě“, „pravděpodobně“ a v malé zaostalé zemi ve středu Evropy ještě národní „já jsem od kamaráda známého mého kamaráda slyšel, že to bylo přesně tak a kdo s tím nesouhlasí, tak je blbec“.
Nu, pojďme si povědět některá „možná“. Město bylo založeno přibližně kolem roku 1450 za vlády inckého panovníka jménem Pachacútec Yupanqui (vládl v letech 1438-1472). Na ostrohu Posvátného údolí nad řekou Urumbamba, pohých 80 kilometrů od hlavního města Inků, staroslavného Cusca. Kromě výstavby Machu Picchu se pan Pachacútec postaral například o to, že se kečuánština stala jediným úředním jazykem říše, přestavěl samo město Cusco včetně slunečního chrámu Qorikancha a známý se stal také tím, že nebyl schopný v celé říši vybudovat ani jedinou továrnu na čínské polévky. I přes tento zásadní nedostatek se mu dostalo přízviska Pachacutiq, tedy Reformátor světa. Milovníci umění si jistě nenechají ujít incké drama Appu Ollantay, které o životě v době popisovaného vládce vypráví.
Odpoledne je Machu Picchu poloprázdné a počet potulujících se lam se zhruba vyrová počtu návštěvníků. Na rozdíl od dopoledne, kdy po ruinách pobíhají stovky turistů.
„Ach, nemilosrdný Pablito, měj ohledy na starého pána, nespěchej v zarostlou horu, jelikož se již teď potím a budu mít na košili nepěkné mokré skvrny,“ pravil v roce 1911 pan Hiram Bingham, americký historik. Jeho průvodce, jedenáctiletý domorodec Pablito Alvarez, tedy zvolnil a pan Hiram Bingham mohl spatřit Královskou hrobku. A poté i další stavby města zarostlého v bujné vegetaci. Nu – k městu samotnému zavedl pana Hirama z údolí farmář Melchor Arteaga, v Machu Picchu na původních terasách farmařil kečuánský pár Richarte a Alvarez a právě jejich syn Pablito provedl Hirama po ruinách samotných.
Ač pan Hiram hledal bájné město Vilcacomba, nálezem Machu Picchu rozhodně nepohrdl. Následoval report z cesty, což v době neexistence internetu, kdy veřejnost hltala každou zajímavost s energií hladového rosomáka, znamenalo skutečný poprask v kruzích odborných i veřejných. Následovala další expedice, při které Američané (rozuměj občané USA) odvezli z Machu Picchu tisíce a zřejmě i desetitisíce artefaktů, o jejichž navrácení zpět do Peru v současnosti probíhá lítý boj mezi Peru a Univerzitou Yale.
Dlužno podotknout, že se vší pravděpodobností pan Hiram Bingham nebyl prvním Američanem či Evropanem, který Machu Picchu spatřil či o něm věděl. Již v roce 1901 vyryli svá jména do kamenů u města peruánští cestovatelé Enrique Palma, Gabino Sánchez a Agustín Lizárraga. Jistý inženýr Franklin pozoroval město z okolních kopců v roce 1904 a svá pozorování sdělil mimo jiné v oblasti působícímu misionáři Thomasi Paynovi. Ten, který s dalším pošukem šířícím blouznění mentálně nemocného pana Krista, jeho stejně postižených známých a následovníků (úchylka odborně zvaná křesťanství) vylezl – údajně – do města v roce 1906. Další z teorií praví, že město navštívil a odvezl si nemálo „suvenýrů“ již v roce 1867 německý obchodník August Berns. Teorie je to poměrně uvěřitelná, jelikož již v roce 1978 našel knihy s Bernsovými zápisky a vlasnoručně kreslenou mapou v Peruánské národní knihovně americký kartograf Paolo Greer. A pozici Machu Picchu ukazuje již mapa jiného Němce, pana Jorga von Hassela, mapa z roku 1874.
Brána do města. Ač po ruinách vedou kilometry chodníků, zabloudit je nemožné.
A i když o historii místa nevěděli mnohé ani místní, v době Hiramovy návštěvy byly ruiny spojeny s okolní zalidněnou krajinou relativně přístupnými stezkami, v ruinách samých farmařilo několik rodin a dle prvních známých fotografií, zveřejněných Hiramovým synem Alfredem, nebylo město ani zdaleka zcela pokryto vegetací, jak se v některých kruzích dobrodružníků traduje.
Od znovuobjevení Machu Picchu zájem o město víceméně neutichá. V roce 1983 bylo město prohlášeno za místo světového dědictví UNESCO a poslední vlnu zájmu spustilo prohlášení ruin za jeden z novodobých divů světa – v internetovém hlasování z roku 2007. Ono internetové hlasování bylo v Peru masivně podporováno Ministerstvem obchodu a turismu a zvolení Machu Picchu do seznamu bylo oslavováno po celé zemi.
Jest pozoruhodné, jak málo je faktů o Machu Picchu, které jsou jisté a nevyvratitelné (zuřivé konspirátory nepočítám). Pozoruhodné zejména vzhledem ke skutečnosti, že o městě samém bylo napsáno bambilion knih, provedeno bambilion nejrůznějších výzkumů a o město se vytrvale zajímá bambilion vzdělanců.
Odpoledne jsem po kolejích odešel k hydroelektrárně, kde končí nejbližší silnice (ehm) k Aqua Calientes, potažmu k Machu Picchu. A za mírného chaosu, jelikož ve stejný čas, mezi druhou a třetí hodinou odpolední, se vydávají na cestu zpět do Cuzca desítky minibusů a automobilů s turisty, jsem vsedl do vozidla a odjel.
Východní zemědělský sektor, na vrcholu jest vidět dům strážce.
Později si raději ani nepřipouštím tu hrůzu v podobě městečka Aqua Calientes ani z faktu, že nejnavštěvovanější místo celé Jižní Ameriky bez davů prakticky navštívit nelze. Ostatně – kdoví, jestli bych měl stejnou možnost spatřiti město i za několik let. Sesuvy půdy a statisíce turistů (vrcholem bylo 1 800 000 návštěvníků v sezóně 2006-2007) patří mezi hlavní důvody, proč UNESCO zapsalo Machu Picchu na seznam památek v ohrožení a proč počíná panika, co bude s ruinami vlastně dále. Prozatím se každých několik let omezuje počet návštěvníků a jejich možnosti, co ve městě navštívit. V červnu 2011 byl omezen počet návštěvníků na 2500 na den, možnost vystoupit na menší kopec nad ruinami, Huayna Picchu, byl zredukován na 200 povolení k výstupu v 7 hodin ráno a dalších 200 návštěvníků v 10:00. Výstup na vyšší Cerro Machu Picchu je povolen jen od 7:00 do 11:00 v počtu 400 turistů (byť reálně na Cerro Machu Picchu vyleze jen polovina povoleného množství, díky čemuž je možno vstupenku koupit – na rozdíl od Huyana Picchu – i den před výletem). Nad městem jest bezletová zóna a heliport byl, naštěstí, zbaven provozu již v 90. letech minulého tisíciletí.
Nechci se rouhat, ale z nějakého mně neznámého důvodu, každopádně důvodu veskrze iracionálního, jsem z návštěvy Machu Picchu téměř až nadšen. Zejména z klasických ranních pohledů z Cerro Machu Picchu jest mi dobře na mé ohavné duši.
Vylidněné hlavní náměstí Machu Picchu pozdě odpoledne.
20.9. 2015 neděle
Ve městě Cuzco je možno činit spoustu věcí, například bloumat po tržištích. Nedaleko centra je nejturističtější tržiště Mercado San Pedro. Zastřešné, vcelku nudné, turistické. Pravda, lze zde zakoupit téměř vše, ale atmosféra je záživná jak ples v poloprázdné márnici. Naštěstí je hned vedle trh typicky pouliční, kde na chodnících i vozovce posedávají stovky ženštin a nabízejí zeleninu, ovoce, maso zelené i bílé, sedí potichu i halekají. Mezi tím projíždějí s vozíky prodavači pečených dobrot, vařených křepelších vajíček, zmrzliny, hudebních nahrávek na nejrůznějších nosičích či losů do loterie.
Zakoupil jsem si sáček ayahuascy (sám tedy nevím, co s tím vlastně budu dělat) a sáček prášku z kaktusu San Pedro. To zase budou výživné halucinace.
Večer jsem nasedl na autobus k jezeru Titicaca, do města Copacabana. Tedy z Peru do Bolívie.
21.9. 2015 pondělí
„Ó, proradní občané Latinské Ameriky, proč si zrovna na mně vyléváte zlost? Já přece za návštěvu pana Pizzara a jeho druhů nemohu!“ lamentuji na autobusovém nádraží ve městě Puno, na břehu jezera Titicaca.
Místo slibované přímé jízdy z peruánského Cuzca do bolivijské Copacabany měním v Punu autobus za rozbitý minibus, následuje jízda k hranicím, hodinová fronta na výživném slunci a odvoz dalším vozidlem.
Do Copacabany tak přijíždím až po poledni. Městečko přímo na bolivijské straně jezera Titicaca je další z nekonečného řetězu míst, kde je více turistů než domorodců. Nejenže jde o místo, kde se nejčastěji překračuje peruánsko-bolivijská hranice, ale zároveň odsud vyplouvají lodě na nejznámější ostrovy jezera, Isla del Sol a Isla de la Luna.
Pročež zakupuji jízdenku na Ostrov Slunce a v podvečer se již účastním akčního vylodění na ostrově. Armáda turistů si řítí z lodi a počíná zdolávat strmé svahy, na kterých se rozkládá největší vesnice ostrova, turistické Yumani. Vstříc hordám výletníků se vydávají domorodci, nabízející ubytování, tuny obvyklých suvenýrů a jednoduchá menu svých restaurací. Mezi tím pobíhají lamy, mezci a psi.
Vesnice Yumani má pěkný kostel Iglesia de San Antonio a téměř každý druhý dům slouží jako hotel, hostel či hospedaje.
Isla del Sol a jezero Titicaca
Nechal jsem batoh v nejbližsí restauraci a vydal se na vycházku na poloostrov Kakayo Queňa, který je zakončem malým majákem. Co si budeme povídat – jsou i hezčí místa než jezero Titicaca, ovšem ve spojení s faktem, že na ostrově nejsou motorová vozidla a že je snad každý čtvereční metr širého okolí spojen s mystickou říší Inků, činí z návštěvy vcelku příjemný pobyt.
Ubytoval jsem se v hotelu s luxusním výhledem na Titicacu. Vyvalil jsem se na terasu a popíjel pivo s maličkou Bolivijkou, která ovšem žije v Německu a pracuje jako herečka. Načež jsem se dověděl, že všichni herci fetují a že já bych herec být nemohl, jelikož mám od slunce spálený nos a to prý herci mít nemůžou.
Takto vzdělán v oblasti kultury lživých obrázků jsem si dal k večeři tři pstruhy a se slečnou herečkou se odebral na lože. Nehodlám jitřit ničí fantazii a tak rovnou sdělím, že k nepřístojnostem nedošlo, pokud tedy pominu fakt, že mě dotyčná neustále cvrnkala do spáleného nosu. Což jsem nesl značně nelibě.
Domorodkyně na Isla del Sol.
22.9. 2015 úterý
Ke snídani jsem si dal opět tři pstruhy, což seňora z restaurace kvitovala s povděkem. Vzhledem ke zdejším cenám jídla se jí ani nedivím.
„Já mít lamu, ty mít peníze. Ty mi dát peníze, já ti nedat nic. A můžeš jít,“ pronesl angličtinou od jezera Titicaca pán v budce. Za všechno se platí, na Ostrově Slunce například za to, že může výletník jít nahoru, dolů a nebo kolem ostrova.
Vyrazil jsem tedy na okruh po ostrově, jelikož nic moc jiného zde nelze dělat. Ostrov je doslova pokrytý ruinami předkolumbovských dob, ovšem milovník monumentálních staveb bude zklamán. Vesměs se jedná o hromady kamenů a terasy, na kterých se pasou lamy, pobíhají turisté a domorodkyně nabízejí suvenýry. Jedním ze zajímavějších zdejších komplexů jsou ruiny chrámu Slunce (jak jinak, byť občas nazývaný také Templo del Inca). Kromě typické incké zdi zde moc nezůstalo. Nedaleko je i Piedra Sagrada, vizuálně nezajímavá skála, o které místní tvrdí (všichni tvrdí něco, že ano), že se jednalo o místo, kde docházelo k exekuci provinilců.
Chincana, nejzachovalejší ruiny na Ostrově Slunce
U severního cípu ostrova jsou pěkné ruiny Chincana. Zdaleka nejzachovalejší ruiny ostrova umožňují motat se mezi zdmi, prolézat brankami a zírat skrze okna na temně modré vody Titicacy. Pár metrů od těchto zbytků Palacio del Inca je Mesa Ceremónica. Což je kamenný stůl. Kolem stolu postávají nadšení turisté a znuděné lamy. A u stolu stojí domorodec oděn v legračním oděvu, který má připomínat hábity inckých kněžích. Netuším, zdali Inkové nosili outdoorovou obuv, hodinky a mobilní telefon jako onen domorodec, na zmíněném kamenném stole však zřejmě kněží obětovávali zvířata a možná i lidi.
Odpoledne jsem se vrátil zpět do Yumani a vlezl k malému vodopádu obklopenému nejrůznější květenou, turisty a osly. Místo zvané Fuente del Inca jsou v podstatě tři prameny, ke kterým si chodí místní pro vodu, byť už je na sotrově k dispozici základní vodovod. Ony tři prameny symbolizovaly pro Inky tři výzvy, tvořící národní motto. Ama sua, Ama llulla, Ama khella. Neboli nekraď, nelži a nebuď líný. Z výše uvedeného hesla je na první pohled zřejmé, že Inkové byli pravým opakem vzdáleného národa Čechů.
Večer jsem odjel lodí zpět do Copacabany, zakoupil sobě jízdenky do La Paz a do Uyuni a poté sobě ustavil soboní rekord. Snědl jsem steak z lamy, který měl určitě přes dvě kila. Ama llulla! Fakt nekecám.
Západ slunce na Isla del Sol. V popředí hlavní město Yumani, v pozadí bolivijská pevnina.
23.9. 2015 středa
Ke snídani jsem si dal dva pstruhy a vylezl na vyhlídku nad městem Copacabana. Jedná se o jakousi parodii na Křížovou cestu. Po kamenných schodech se kolem stánků se suvenýry a občsrstvením leze k rozcestí. Přímo na rozcestí je menší smetiště obsahující zejména igelitové sáčky, plechovky od piva a obaly od sušenek. Mimo tohoto svinstva je zde ještě několik kamenných a betonových stolků. Za stolky sedí vážně se tvářící staří mužové a do kouře černě čadících svíček pronášejí místnímu obyvatelstvu (kupodivu se vše ještě nezvrhlo v turistickou atrakci) proroctví a předepisují nejrůznější léky ze smrdutých bylinek či sušených mláďat a embryí lam.
Jelikož jsem ze sebe nechtěl udělat úplného pitomce, nenechal jsem si předepsat sušenou lamu na zvětšení mozku ani zmenšení tukových pásů. Místo toho jsem odbočil doleva a vystoupal na nejvyšší bod okolí, Cerro Calvario (3966m). Z vyhlídky je možno vidět Ostrov Slunce, Ostrov Měsíce, spoustu jiných ostrovů a samozřejmě město Copacabana. A také největší (a jedinou) veřejnou bolivijskou pláž. Kromě šlapadel a nepovedených replik rákosových člunů je i pěkný výhled na dvanáct fotbalových a basketbalových hřišť, přičemž polovina leží naplácána v bezprostřední blízkosti.
Po poledni jsem odjel do La Pazu, největšího města Bolívie. A jelikož ke mně přiběhla seňora s velkým poprsím v malém tričku s nabídkou dopravy do Uyuni, přesedl jsem rovnou do dalšího autobusu a jel.
Copacabana, Bolívie. Vpravo jediná bolivijská veřejná pláž (jezero Titicaca).
24.9. 2015 čtvrtek
Dvacetitisícové Uyuni jest větrná a často chladná díra bolivijského Antiplana. Město se skládá z polorozpadlých domů a chýší na periferii a předražených restaurací ve středu města. Kromě toho je zde přítomno nemálo vesměs jednoduchých hotelů a téměř stovka cestovních agentur.
Uyuni je snem spousty výletníků celého světa zejména proto, že se nedaleko nachází proslulé solné pláně. Ano, Salar de Uyuni je na dosah terénních automobilů.
„Ne a ne a ne! Já chci něco jiného! Jiný směr a jiné laguny a všechno jiné!“ nešťastně povykuji, chytám se za hlavu a roním slzy se zkušeností, jak to jen postarší pánové dovedou. Výsledek ovšem žádný. Turistická sezóna pomalu končí a i když jsem navštívil rovných dvacet cestovek, všechny mi nabídly jeden a ten samý výlet, jen cena byla odlišná.
Stádo vikuní v čarokrásné krajině bolivijského Jižního Altiplana.
A tak jsem zaplatil výlet na tři dny a vlezl si do automobilu. Následující tři dny budu trávit s pošahaným řidičem Linem, který stejný okruh jezdí už dvanáct let. Pročež je jasné, že mu muselo hrábnout. Dalším pasažérem je Angličan Paul, který ovšem žil sedm let v Číně a nyní je dvanáctým rokem v Hong Kongu. Pan Paul jest inženýr a projektuje silnice a mosty. Přítelkyně pana Paula jest Angličanka Samantha, která se živí tím, že cestuje po světě a organizuje masochistické akce, zvané extrémní dálkové běhy. To si prostě nějaký pošuk zaplatí 3500 amerických dolarů za účast, nasadí si batoh o hmotnosti deset kilogramů a poté běhá po horách, po poušti nebo po ledu stovky kilometrů. Poslední účastnicí výletu jest Kolumbijka Maria, která ovšem trávila polovinu života v kanadském Montrealu a na živobytí si vydělává jako poradkyně ve finančních institucích. Pročež vždy půl roku až rok tráví v jiné zemi. Mexiko, Bolívie, Senegal, Francie, Německo, Itálie a tak podobně.
Barevné skály u Salar de Uyuini. Na obzoru kouřící vulkán Ollague.
První zastávkou je Hřbitov vlaků hned za městem. Omdlívám poprvé, jelikož takovou koncentraci turistů na jednom místě prostě při plném vědomí přežít nelze. Konvoj několika desítek terénních automobilů vesměs se šesti pasažéry vyráží z Uyuni ve stejný čas. Na zajímavá místa tak celý konvoj dorazí plus mínus ve stejnou dobu, z automobilů se vyřítí zmrzlí a fotografující turisté, nadšeně halekají, lezou zpět do automobilů a cirkus jede dál. Přijíždíme na Salar de Uyuni.
Hřbitov blaků, pár minut chůze od města Uyuni.
Salar de Uyuni je do značné míry surrealistický zážitek. Největší solné pláně světa leží ve výšce 3653m a mají rozlohu 12 tisíc kilometrů čtverečních. Ostré slunce Antiplana, úchylně modrá obloha Antiplana a pod tím oslnivě bílá plocha soli. A pod solí polovina světových zásob lithia. Jinými slovy – pokud by se Bolívii podařilo lithium nějakým smysluplným způsobem vytěžit, stane se rázem jednou z nejbohatších zemí světa.
„A teď vyskočte! A udělejte stojku! Strčte si do pusy dinosaura!“ řidič Lino nadšeně diriguje celou skupinu a mává kolem sebe všemi dostupnými fotoaparáty. Není divu. Perspektiva na nekonečných pláních soli získává úplně jiný rozměr a i bez digitálních efektů a vybaveného studia lze dosáhnout interestantních vizuálních jevů a klamů. Fotografování nejrůznějších legračních, méně legračních a naprosto debilních scének zkrátka k Salar de Uyuni patří. Hexagonální solné desky musí zajisté trpět.
Automobily a optické iluze. Salar de Uyuni, Bolívie.
Další zastávkou jest Isla Incahuasi alias Isla Pescados. Omdlívám dnes již podruhé. Na pěkný ostrov uprostřed soli se opět hrnou stovky výletníků naráz. Ostrov je porostlý nespočtem působivě velkých kaktusů a skýtá pěkný výhled na vulkány na okrajích Salaru, zejména Tunupu (5432m).
Spíme ve vesnici Atullcha v hotelu postaveném – jak jinak – ze soli. Po nečekaně vydatné večeři (řidič a zároveň kuchař pan Lino dovezl z Uyuni steaky z lamy) se společně s panem Paulem vrhám na nápoje, které v nůši dovlekla stará vesničanka. Aby si stará paní neničila záda a nemusela nápoje vláčet zpět, odlehčili jsme nůši o několik piv. Soustředil jsem se zejména na černé pivo z čehosi (název byliny jsem prostě zapomněl) se solí, dále na pivo vyrobené z quinoi (chutnající jako cider) a nakonec jsme přesedlali na chuťově mnohovrstevný likér z koky.
Jsem nucen se na solném lůžku tísnit s Kolumbijkou Marií, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Maria pěkně hřála a nebyla chlupatá, pročež jsem rád, jelikož jsem se nemusel mačkat například se srstnatým Paulem nebo pošahaným řidičem Linem.
Isla Incahuasi aneb kaktusový ostrov v solném moři
25.9. 2015 pátek
Nedá se říci, že by mi včerejších sedm piv a čtyři lahve (napůl s panem Paulem) kokového likéru udělaly nějak dobře. Já za to samozřejmě nemohu, že je mi zle a třeští mi hlava. Může za to zejména nízká cena alkoholu, jeho dostupnost, nadmořská výška přes tři a půl kilometru a má slabá vůle.
Opouštíme solné pláně a směřujeme k dalším pěkným výhledům. S pověkem kvituji zastávku v údolí plném korálů. Bizarní podívaná se snadným vysvětlením – navzdory nadmořské výšce zde kdysi bývalo moře. Pokračujeme k ostře řezaným skalám s výhledem na kouřící vulkán Ollague. Zatímco mě již hlava přestala třeštit a opět se mi sbíhají chutě na kokový likér, pan Paul zvrací vlevo, vpravo, pod skalami i na nich.
Salar de Uyuni, 12 tisíc kilometrů čtverečních soli.
Následují zastávky u několika lagun. Caňapa s plameňáky, trapně nudná Hedionda, Chiarcota, pěkný výhled na lagunu Honda, plameňáků plná Ramaditas. Skály kolem mají spoustu barev, od černé přes šedou, žlutou, modrou a fialovou až po červenou. Přes poušť Siloli a kolem Kamenného stromu (Árbol de Piedra) obklopenému desítkami turistů a cvakáním fotooparátů přijíždíme k laguně Colorada (4278m). Po zaplacení vstupu do národního parku Reserva Nacional de Fauna Andina Eduardo Avaroa (vedle domku správy parku stojí dva polorozpadlé motocykly Jawa) pokračujeme do vesnice Huayajara. Jednoduché hotely (na sprchu nebo stálý přísun elektřiny klidně zapomeňte), vítr, písek, prach a ….. sedm lahví vína na tři osoby. Kolumbijka Maria totiž praví, že dnes pít nebude, jelikož se jako slušné děvče z katolické rodiny stydí, co prováděla minulou noc. Já se nestydím, pročež jsem si k vínu dal ještě pivo s quinoou. V noci je docela chladno, jelikož spíme ve výšce kolem 4600m. Klimatické podmínky opět zvítězily nad katolickou výchovou slečny Marie. Což mně – opět – nadmíru vyhovovalo.
Projížďka mezi množstvím mořských korálů.
26.9. 2015 sobota
Vstáváme ve čtyři ráno a za úsvitu již pobíháme kolem bublajícího bahna a funících děr v gejzírovém poli Sol de Maňana ve výšce 4850m. Sirné výpary jsou při některých závanech větru opravdu cítit, pročež na všechny strany gestikuluji, že jsem si boty nevyzul a ráno nesnědl týden starou rybu.
Kolem Rocas de Dalí, poněkud nevýrazných kamenů a skal v písku, připomínajících údajně díla známého umělce-pošuka, míříme dál k chilské hranici. Zastavujeme u Laguny Blanco a sousední Laguny Verde s efektním výhledem na vulkán Licancabur (5960m).
Laguna Verde (Zelená laguna) je známá vysokým obsahem arseniku, síry a jiných lahůdek, což způsobuje, že ani ve výšce 4400m nezamrzá a zůstává vhodná k masochistickému koupání až do teploty mínus 21,2 stupňů pana Celsia. Při nižších teplotách by ovšem laguna zamrzla a všichni lední hokejisté ze širého okolí (tedy Pedro z Uyuni a José z Calamy) mohou počít trénovat. Před lety jsem se Licancaburem kochal z chilské strany, z městečka San Pedro de Atacama. Tam nyní míři Paul se Samantou, pročež je vysazujeme a ve třech se vracíme na sever. Krajina je, navzdory očekávání mnohých, plná život. Turisté s výškovou nemocí, opilí a zvracející řidiči, lamy, vikuni, nanduové, pouštní lišky zvané Zorro, plameňáci, rackové a jiné ptactvo.
Laguna Colorada. Borax, arsenik a plameňáci.
Zastavujeme se ve Valle de Rocas, kde se kochám pohledem na lamy a pojídám lamí steak. V Údolí skal je možno lézt k pěkným vyhlídkám a kochat se nevšedními téměř leteckými pohledy.
Do Uyuni přijíždíme za soumraku. Než jsem se vzpamatoval (a hlavně než jsem si dal dvě večeře), ujel mi noční autobus do Tupizy. A jelikož je zítra neděle a přes den další nejede, budu muset trávit v nudném městě další den. Pročež jsem nepohrdl nabídkou slečny Marie (na nocleh) a obsadil polovinu dvojlůžka.
Plameňáci na laguně Caňapa
27.9. 2015 neděle
Den trávím přepadáváním nejrůznějších stánků s jídlem a lezením po starých vagónech a lokomotivách na Cementerio de Trenes neboli Hřbitově vlaků. Vlaky odstavené na slepé koleji z dob (údajně až 19. století, ovšem nejstarší rok, který jsem našel vyražený na jedné z lokomotiv byl 1903), kdy byla v Uyuni továrna na výrobu vagónů. Dle tvrzení mnoha průvodců za devastaci nejstarších vlaků mohou zaměstnanci železnice, kteří po privatizaci byli propuštěni bez odstupného. Ovšem ani bujná fantazie mi nepomáhá představit si, kterak by drobní Bolivijci odlamovali kola mnohatunových kolosů.
Nočním autobusem odjíždím do Tupizy. Již jsem na výletech po světě viděl nemálo řidičů, kteří zdolávají trasu poněkud netradičním způsobem, ovšem na noční jízdu z Uyuni do Tupizy jen tak nezapomenu. Pravda, byl jsem varován domorodci, že jsem si sice vybral zdaleka nejlevnější společnost, ale že řidič je prý „el loco“.
Nenápadný střízlík v brýlích za volantem evidentně zapomněl, kde má autobus brzdy, že není vhodné srážet psy v každé vesnici a že cestující by se neměli co pár sekund nacházet ve stavu beztíže půl metru nad svou sedačkou. Autobus se řítil po prašné cestě plné kamení a výmolů, nezpomaloval při brodění řek a občas jel v ostřejších zatáčkách po dvou kolech.
Do Tupizy jsme dojeli ve dvě v noci. Zhluboka jsem dýchal a polykal vzduch, zatímco většina ostatních cestujících se křižovala.
Laguna Ramaditas, plameňáci a barevné hory.
28.9. 2015 pondělí
Tupiza sama o sobě není zrovna nějak atraktivním městem, o to lépe se zde dýchá, jelikož výletník není ze všech stran unášen davy turistů. Do Tupizy se ostatně jezdí převážně ze dvou důvodů. Prvním je návštěva Salar de Uyuni, což je poměrně dobrý nápad. Účastník se totiž vyhne jízdě v konvoji se stovkami jiných, jako je tomu v případě výletu na Salar z města Uyuni. Druhým důvodem návštěvy Tupizy je okolní krajina. Kaňony, vyschlá koryta řek, skály nejrůznějších barev, které zejména večer dostávají hutnou sytost. Kaktusy, potoky, skalní brány, vesničky s polorozpadlými domy z nepálených cihel.
Jsem již starší pán a neholduji kultuře mladých, proto jsem se odebral do – stále ještě – relativně polozapomenutého koutu Bolívie, bych si splnil dětské sny. Ó ano. Sombréra a dusot koní, zamračené a zarostlé tváře drsných desperátů, rozervané haleny chudých vesničanů, kukuřičná pole a ženštiny klopící cudně zrak.
Téměř každý hostel v Tupize nabízí výlet na koních – od tří hodin až po několik dnů. Pročež jsem nelenil a rovnou se počal dohadovat o podmínkách.
„Bambilion? Zešíleli jste? Chci westernový zážitek, ne putovat zdejší aridní krajinou na zaoceánské lodi!“
„Tlustý bílý gringo, časy se mění. Už ani v Bolívii nemůžete žít za dolar v přepychu našich slaměných chýší a píti nápoje z kaktusů!“
„Nápoje z kaktusu si vymačkám sám, až se na nebohé rostliny zřítím z koně, ale bambilion prostě nezaplatím!“
„Nu, máme tu takovou ekonomickou variantu. Za pět peněz.“
Polorozbořený dům i stáje zároveň. Pach moči. Igelitové sáčky ve větvích.
Nechutné horko. Koně Brambora a Okurka. Přivítání realitou, nikoli romantikou.
Posadili mne do mikrobusu fungujícího (opravdu fungujícího) jako městská veřejné doprava s tím, že mám vystoupit na konečné a ptát se na jistého Simona. Pan Simon má koně a mám se prý na výletu dohodnout s ním.
Ehm.
„Dobrý den, já jsem Chocho!“
„Hm,“ pravil Indián neurčitého věku s kamennou tváří.
„Chtěl bych na výlet na koních. Asi tak na dva nebo na tři dny.“
„Hm.“
„Cválání, vítr ve vlasech, lesklá srst ušlechtilých koní.“
„Hm.“
„Takže na kolik by mne výlet vyšel, upovídaný domorodče?“
„Pět peněz.“
Ach, kdybych byl tušil, co bude následovat, zůstal bych v civilizaci před televizorem a dál se na westerny díval hezky v bezpečí.
Indián Simon vede koně Bramboru neohroženě po cestě Železného oře.
Indián Simon mne dovedl k hromadě kamení a hlíny, což kdysi, kdysi hodně dávno, býval zřejmě dům. Na jedné straně byla matrace pamatující španělské conquistadory, na druhé straně tupě zírali dva koně.
„Tohle je Pepino a tohle Patata, kterého chceš?“ představil mi majitel své oře.
Pojmenovat své hřebce jako „Okurka“ a „Brambora“ svědčí o mnohém. A rozhodně ne o tom, že by snad majitel byl milovník zeleniny, jako spíš o tom, že se nejedná o arabské plnokrevníky. Okurka i Brambor jsou typické herky bolivijského venkova. Nevysocí, divné chůze, lehce dementního výrazu.
Další šok mne čekal, když pan Simon místo sedel donesl jen hromadu dek, hromádku provazů, třmeny naprosto zoufalé kvality a udidla připomínající spíše středověký piercing pro hrochy.
„Ech….sedla nemáte? A co takhle sedlové brašny? Kam si mám dát jídlo, vodu a podvlíkačky na noc?“
Odpovědí mi bylo, že nikdo neodpověděl.
Toroyoj a Río San Juan
Vydrápal jsem se na Okurku, zatímco Indián Simon se vyhoupl na Bramboru, aniž by se koně přidržel. No, zřejmě bude o maličko zkušenější jezdec, když vyrůstal kdesi mezi skalami a i když je negramotný, koně ovládá jen nepatrnými dotyky a jakýmsi mlaskáním.
Okurka i Brambora kráčí krajinou, nad kterou mi plesá srdce a slunce prudce pálí mé sombréro. Puerta del Diablo, Valle de Los Machos, El Caňon del Inca, Fox Caňon, odbočka ke Caňon del Duende. Za Torojoy se společně s Okurkou a Bramborou válím v osvěžující Río San Juan. Indián Simon mne pozoruje s kamennou tváří a poté si uplivl.
Spíme ve vesnici Espicaya. Kolem vesnice kolmé skály, pod skalami kostel a fotbalové hřiště. Některé vesnice, kterými jsme projížděli, kostel nemají. Fotbalové hřiště mají naprosto všechny, i když to nevypadá, že by hřiště kdokoli používal. Nepočítám tedy to, že se po hřištích potulují lamy, osli, smečky psů a stáda koz.
Zdokumentovaná ignorace, kterou mne zahrnoval indián Simon.
29.9. 2015 úterý
Ráno vstávám a je mi blaze. Což rozhodně nelze tvrdit o mém hřbetu a zadku.
„Seňore Simone, nemohl bych dostat pod zadek ještě jednu deku? A nemohla by Okurka klusat nějak civilizovaněji? Bolí mne záda a o hýždích ani nemluvím!“
Odpovědí mi je, jako obvykle, kamenná tvář.
Quiriza, Monte, Titihoyo, opět Toroyoj, La Torre, El Angosto a po železniční trati k Tupize a přes most na východ.
Málokdo zná jména Harry Alonzo Longabaugh a Robert LeRoy Parker. Ale kdo nezná jména Sundance Kid a Butch Cassidy (ano, i Paul Newman a Robert Redford a samozřejmě Raindrops Keep Fallin‘ on My Head, jak jinak), je u mne jen červotoč v pilíři kultury lidstva. Desperáti a bandité, před nimiž se třásla nejedna ženština chtíčem a nejeden muž strachem. Legendy nejlegendovatější, hrdinové mých dětských a nyní i stařeckých snů.
Ač poslední skutečně potvrzené zprávy o životě obou pánů (nemyslím teď herce) pocházejí z roku 1907 od cínových dolů v Bolívii (prý měli hlídat mzdy…. hehehehe), legenda končí nedaleko Tupizy. Po jedné z krádeží se prý oba bandité v nedalekém San Vincente dostali do přestřelky, která skončila tím, že Butch ulevil zraněnému Sundance Kidovi ranou mezi oči a poté si sám prostřelil hlavu. Důkazy ovšem nejsou žádné a loni zesnulý forenzní antropolog Clyde Snow v roce 1991 zjistil, že v hrobě udaném jako hrob banditů leží kostra německého horníka Gustava Zimmera.
I když byl slavný film natáčen převážně v Mexiku (a všechny „bolivijské“ scény bez výjimky), je Tupiza a její okoli s proslulými bandity navždy spojena.
Pročež poskakuji na koni Okurka po krásných scenériích, brodím mnoho řek, kličkuji mezi kaktusy na rudých skalách a lebedím si.
„Cože? To je nějaký prastarý indiánský vtip, že?“ třeštím oči. Smráká se, žádné stavení v dosahu, zato Indián Simon sundal z hřebce Brambory deky a rozložil si je na písku.
„Nemám spací pytel! Ani si nemám jak umýt podpaží a dokonce mi smrdí ponožky!“
Kamenný obličej.
Průjezd jednou z vesnic. Jednoduché domy, jednoduchý kostel, vše z nepálených cihel, rozpadající se.
Vpravo vykukuje pan Sundance Kid, za ním Butch Cassidy. Vlevo pan Clint Eastwood. U kostela číhají indiáni, aby mne skalpovali a s mými tvrdými játry poté hráli bowling.
30.9. 2015 středa
Noc byla kupodivu teplá, ale nad ránem jsem se pod smrdutými dekami klepal zimou.
Indián Simon vylovil z kapes poslední tamales, koule z hrubé kukuřičné mouky plněné zeleninou, kořením a lamím masem. Jednu kouli mi podal – s kamenným výrazem – a vyhoupl se na Bramboru. Tupizské tamales jsou vskutku lahůdkou a tak mi ani nevadilo, že se má snídaně pařila dva dny mezi rozkrokem bolivijského Indiána a hřbetem koně Brambory.
Kolem La Cruz, kopce s křížem na vrcholu na východ od Tupizy, jedeme údolím Monte Rico do údolí La Poronga. Skalní věže, kolmé stěny a vyschlá, široká koryta řek. Kolem železniční trati na Oruro se vracíme zpět do Tupizy.
Údolí Monte Rico
„Tak vám tedy děkuji, seňore Simone,“ pravil jsem, poněkud nekoordinovaně jsem se zřítil z koně Okurky dolů a beze studu jsem si píchl prstem do zmasakrovaného zadku, zdali jsem o své hýždě kdesi po cestě nepřišel.
Indián Simon mé počínání se zájmem sledoval a poté – světě div se – promluvil!
„Problém?“
„No… možná byste si měl pořídit sedla,“ odvětil jsem odvážně, překvapen květnatým proslovem svého průvodce.
Kamenný obličej.
Indián Simon s Bramborou i Okurkou zmizeli za řekou. Já vlezl do autobusu směr La Paz. Patnáct hodin jízdy.
Technická poznámka: Za tři dny utrpení i bezbřehé euforie jsem zaplatil Indiánovi Simonovi 300 bolivianů. Cestovky mi podobný výlet nabízely za 1200 boliviánů. Ovšem – s cestovkou bych měl k dispozici zřejmě udržované koně, rozhodně sedlo, sedlové brašny, stravu a zcela jistě nocleh pod střechou v posteli. Těžko říci, učinil-li jsem dobře.
Indián Simon, kůň Brambora a Río San Juan del Oro