1.2. 2012 středa
Na vesnici na Moravě mám známou, která disponuje nebývale dlouhýma nohama, šukacíma očima a láskou ke zvířatům. Pravda, láskou ke zvířatům jsem odmalička nakažen i já. Zatímco u mě se však ona láska projevuje tím, že zvířata s dobrým pocitem na duši konzumuji na všemožné způsoby, má známá naopak maso nejí a říši fauny se snaží pomoci ze spárů hladového lidstva.
„To bys nevěřil, ale má zlotřilá rodina si usmyslela k Vánocům pozřít kapra! Ubohou němou tvář, dítě Matky Přírody!“ rozčiluje se má známá.
„Také zásadně nesouhlasím,“ pronáším ponuře, „pes jest krmí mnohem lahodnější.“
Šukací oči na mne vrhly pohled masových i sériových vrahů zároveň.
„Zakoupili ubohou rybu a hodili ji do vany! Jen tak, pro potěšení!“ pokračuje milovnice okurek.
„Kdepak kapr, jedině pes…“
„Tak jsem kapra po nocích přikrmovala psími granulemi. Asi jsem to trochu přehnala. Voda se zakalila a rybka počala lapat po vzduchu.“
„Psí granule jedině pro psa…“
„A navíc mu napustili do vany ledovou vodu!“
„E?“
„Jak tam chudáček jen tak lapal po vzduchu mezi granulemi, v strašně studené vodě… tak jsem mu připustila horkou. A on ten hloupý kapr vyskočil z vany!“
„Checheche.“
Vánoce možná nejsou vždycky bez legrace.
2.2. 2012 čtvrtek
„Nechť opět sviští bič nad hlavami lůzy, nechť čpí pot a pocena jest krev, nechť znovu kanou slzy beznaděje,“ pronáším do telefonního sluchátka. Telefonuji do Irska a takto intelektuálně sděluji šéfovi, že se chystám k návratu do zaměstnání a jak moc se těším na své podřízené.
„Kdyže zmizí den v černých mračnech, kdyže tě máme vítat s otevřenou náručí?“
„Viděl bych to na konec měsíce.“
„Kterého měsíce?“
„Února.“
„A rok?“
„Tento rok.“
Měl jsem pocit, že zcela zřetelně slyším, jak šéf protočil oči.
3.2. 2012 pátek
Zima ukrutná, některé dny i mrzne, čemuž se tupé obyvatelstvo českých zemí diví a nadává, jak krutý má život. Pročež počne do krbů a pecí házet zkažená vejce, pneumatiky, mrtvé tchýně, cikánské hračky a jiné nechutnosti, čímž nad českými obcemi vytvoří oblaka dusivého kouře. Načež již obyvatelstvo nenadává jen na zimu, ale i na to, že život za nic nestojí, že mizerní politikové a jiní zástupci ubohého lidu jsou zlí pekelníci a prostému občanovi nezajistí ani trochu čerstvého vzduchu. Takové a podobné nářky poslouchám každý den v autobuse cestou do a z nemocnice.
A každý den před koupelí a někdy i po ní smrdím po spálených tchýních a cikánských hračkách.
4.2. 2012 sobota
Odjíždím do města Bratislava, hlavního města Bratislavanů. Oficiálně jest Bratislava i hlavním městem Slovenska, ale tento fakt bych rozhodně nedoporučoval zmiňovat za hranicemi města a obzvláště ne v oblastech, které jsou geograficky blízko Polsku či Ukrajině a časově středověku. Jedinou výjimkou jsou cikánské osady na východě země, kde mentálně poněkud nedostatečně vybavené obyvatelstvo možná tuší, že existuje nějaká Bratislava, ale již nemá ponětí, co to znamená hlavní město, o dalších asociacích nemluvě.
Zatímco Slovensko jest zemí nesmírně barevnou ze všech možných úhlů pohledu, Bratislava jest nudným betonovým slepencem, který osvěcují jen pestré barvy reklamních ploch, společně s těly vnadných domorodkyň.
I já jedu do Bratislavy za vnadnými domorodkyněmi, jelikož mi členka proslulé opilecké skázonosné skupiny slečna Katarína pravila, že jsem vítán, že mne čekají hned dvě vnadné ženštiny v jednom domě a hlavně – ke snídani, obědu i večeři čínská polévka.
Bratislava, hlavní město Slovenska
5.2. 2012 neděle
Ach, ženy, plémě prolhané! Místo slibovaných bratislavských pamlsků v podobě vilných dívek a konzumace čínských polévek mne čekala poněkud upravená skutečnost.
Pravda, v bytě se nacházely dvě dámy, ovšem již mi nebylo řečeno, že jest byt zasvěcen jakési sektě, že ho obývá šaman oné sekty a že místo čínských polévek se po bytě povalují nejrůznější sladkosti. Nemám sladkosti rád. Tedy kromě kočičí polévky s medem.
A aby toho nebylo málo – do ruky mi ženštiny vrazily podivné nářadí (upozorňuji pana Voráčka, majitele sexshopu, aby krotil své fantazie) a kromě síry dštily informace o tom, že se jim v koupelně ucpal odtok a jest nutno vyčistit sifon.
Za nesmírného puchu a úpění jsem sifon vymontoval, vyházel půl tuny shnilých vlasů a našel příčinu zkázy – v trubce byla zaseklá jakási tyčinka, posvátná tyčinka užívaná při rituálech oné sekty.
Nemám sekty rád.
6.2. 2012 pondělí
„Rrrrrrrr,“ vyslovuji pečlivě, načež hlásku zakomponuji do slova.
„Afrrrrika,“ daří se mi zněle rachtat později.
Již zítra odjíždím na dalekou cestu, v jejímž cíli se budu snažit tvářit seriózně, budu rozvážně pokyvovat hlavou a spájet konce prstů jedné ruky s konci prsty ruky druhé. Knihovnice Alena, která tuto zhůvěřilost vymyslela, zve podobné konání přednáškou či besedou. Já osobně beru podobné akce jako očistnou koupel, možnost exhibovat oficiálně a za tučnou odměnu. Tučnou odměnou bývají zejména knihy, které pro mne knihovnice Alena vždy vyštrachá z vesnických knihoven.
Někdo si kupuje mluvícího papouška, někdo křečka na běhání v kole a někdo pošahanou rybu, která rytmicky naráží do stěn akvária.
Knihovnice Alena si čas od času najme mne.
7.2. 2012 úterý
Z mého příbytku na jihočeském venkově vyjíždím již brzy ráno. Čisté trenýrky, pečlivě záplatované ponožky, na krk něco Pitralonu a do vlasů bílek ze syrových vajec, bych sobě vytvořil pěknou vlnu na kštici.
Do města Ústí nad Orlicí jsem dorazil po poledni a jako obvykle jsem se vloudil na pracoviště knihovnice Aleny, kterážto si usmyslela, že omezí počet tupců na planetě, pročež mne zahrnuje chytrými knihami. I tentokrát jsem si odvezl hromadu knih (potají jsem vybíral ty s obrázky, jelikož jejich čtení mi jde rychleji) a doufaje, že teď vypadám inteligentněji, vřítil jsem se do ústeckého centra kultury.
Netrvalo dlouho a již jsem na velké plátno promítal obrázky z výletu do Afriky. Jako obvykle jsem plácal spoustu nesmyslů, hlavně o tom, že velbloudi slintají a že v Africe je horko. Což jsou fakta relativně nevyvratitelná a diváci mě tak neuvádějí do rozpaků případnými zasvěcenými dotazy.
„Velbloud, velbloud, velbloud. A v pozadí – velbloud,” omámil jsem obecenstvo hned na začátku, čímž jsem si zajistil chvíli klidu, jelikož každý počal přemýšlet, jestli jsem vskutku takový pitomec, nebo jest to nějaká intelektuální šifra.
Ke konci povídání jsem zjistil, že po podzimní bouračce mi rozbitá pánev stále neslouží, tudíž jsem počal před pódiem poskakovat, kulhat, belhat se a ulehčovat sobě nejrůznějšími pózami, za které by se nemusel stydět ani gumový učitel jógy, ba dokonce ani čínské gymnastky.
„Písek, velbloud, jauvajs. Písek, velbloud, jauvajs. Jauvajs, jauvajs. Velbloud. Jau jau jauvajs,” zoufale volám do hlediště.
Cirkusového představení si samozřejmě všimnulo i publikum, počalo se chechtat, ukazovat si na mě prstem a pronášet hanící komentáře, které jsem naštěstí neslyšel.
Ano, rozumný jedinec by očekával, že na snůšku blábolů přednášených obézním mrzákem dorazí leda tak zbloudilci, bezdomovci čekající misku teplé polévky a Svědci Jehovovi. Pročež jsem byl lehce v šoku, když jsem se dověděl, že návštěvníci nejenže neslintají a pravděpodobně umí číst a psát. Ale že za vstup zaplatili spoustu peněz (mnohdy dobrovolně) a někteří dojeli stovky kilometrů až z Jihlavy či Horní Děložné!
8.2. 2012 středa
„Ouvej ouvej, to to pálí!“ kňučím zženštile a ordinace se plní zápachem spálené kůže, vlasů a chlupů.
Rehabilitace opět o něco pokročila. Nyní na mne každé ráno rehabilitační sestra namíří cosi na způsob kanónu, ze kterého se line podivná záře a vlny tepla. Kanón mám namířen na krk. Ve chvíli, kdy ze mne počíná stoupat kouř a mé spálené chlupy smrdí jak dýmka starého Inčučuny, se na mne sestra vrhá. Já však jen úpím a dotyků ladného těla si vůbec neužívám. Zejména proto, že ony dotyky spočívají v kopání kolenem do zátylku.
9.2. 2012 čtvrtek
Dočetl jsem knihu, která se mi líbila převelice. Kniha je těžká, má mnoho stránek a několik fotografií. Autorem je pan Tom Segev, který kromě uznání kritiků sklízí nebývalou vlnu nevole z řad židovských, izraelských i antisemitských.
Kniha se jmenuje Simon Wiesenthal – skutečnost a legenda. Nikoli chrabrý rytíř bez bázně a hany, mečem stínající hlavy nacistickým hovadům. Nikoli oduševnělý intelektuál s thymolinovým úsměvem a diplomatickým pokynutím paže, které by i hráči peloty mohli závidět.
Pan Simon Wiesenthal jako tvrdohlavý, ctižádostivý, využívající i využitý, neuvěřitelně odpouštějící, manipulující, v cholerických záchvatech i unavený, okouzlující, štvoucí, štvaný i naštvaný, namyšlený i pokorný. Spravedlivý, jak jen člověk může být. Mystifikující až na hranice lži. Svlečený důkladněji než zástupy v Bełżecu.
Autobiografie většinou nečtu, v tomto případě jsem však učinil výjimku a jsem tomu nesmírně rád.
10.2. 2012 pátek
Po nemálo pokusech dohodnout se s pojišťovnou jako civilizovaný občan (to jest za pomoci nadávek, vyhrožování, ignorace a arogance) jsem se rozhodnul svěřit vymáhání peněz po loňské havárii někomu, kdo na to má nervy, čas a zkušenosti.
Ač zaplaven spoustou pochybných (v lepším případě) a imbecilních (většinou) nabídek nejrůznějších vymahačů, zprostředkovatelů a dalších pochybných existencí, jsem vsadil na firmu, na kterou jsem – kupodivu – nenalezl jedinou negativní poznámku. Paní právnička nepožaduje za služby bambilión ani nechce upsat mou duši (čemuž se nedivím). Neslibuje vyřešení případu během týdne, neslibuje modré z nebe, dokonce ani krabici čínských polévek. Mimoto je shodou okolností motocyklistka, pročež mi snad nebude nadávat do pirátů silnic, vraždícího hovada a tak podobně.
„Tož – uvidíme,“ pravil by jistě pan Zacharias Jansen, kdyby nebyl již pár set let po smrti.
11.2. 2012 sobota
Zatímco já dřepím v zemi tupých idiotů (rozuměj Česko), kolegové létají po světě (taktéž plný idiotů) a zásobují mne zprávami plnými intelektu. Například jsem se tak dověděl, že polský kolega pan Hubert a irský šéf pan Pavouk si udělali výlet do Amsterdamu.
Čas 22:13:40. Zpráva od pana Pavouka: „Joint! Joint! Joint! In Amsterdam with Hubert. Pray for me…“
Čas 22:14:15. Zpráva od pana Huberta: „Joint! Joint! Joint! In Amsterdam with Spider!“
Čas 22:37:12. Zpráva od pana Pavouka: „I didn´t know he has so hairy arse…“
Po podrobnějších informacích jsem se raději nepídil. Další den ráno mi došly od obou výletníků žádosti, abych zprávy z minulé noci vymazal.
12.2. 2012 neděle
Nemám rád konstruktéry mikrovlnných trub. Už třetí den se snažím vyšťourat z perforovaného vnitřního obložení trouby zbytky vepřového srdce, fazolí a vajíček. Exploze následovala poté, co jsem srdce nadívaná fazolí a vajíčky (syrovými ve skořápce) připravoval v programu „gril“.
13.2. 2012 pondělí
„Porno! Hodiny, dny, týdny a měsíce porna! Muži a ženy, igelit a lepicí pásky, řetězy a důtky!“ píše mi s nadšením nadšený čtenář Chochovin, pan Kyblíček. A hned se nabízí, že si mohu stáhnout jeho archiv, kde to jen přetéká nesmírnou invencí a tekutinami nejrůznějších druhů.
„Pěkné, pěkné. Jistě bych ocenil tvou sběratelskou vášeň, leč žiji na vesnici a připojení k internetu mi zřídkakdy umožní přečíst si email, “ krotím dobrotivost pana Kyblíčka.
Ovšem dobrodinec se nenechá odradit.
„Bydlíš v tom zeleném domě na konci ulice, že? Za třemi duby a vedle kadeřnictví U Rychlé břitvy. Podle mých zjištění má k dispozici internetové připojení Alfa o nesmírné rychlosti. Mimoto připojení Beta o rychlosti ďábelské a připojení Kjú o rychlosti přímo vulkanické,“ chrlí ze sebe.
Následně se dovídám, že pan Kyblíček si nějakým způsobem zjistil adresu mého českého bydliště – město, ulici i číslo popisné, provedl průzkum terénu i materiálu, ze kterého je dům postaven.
„Cože? Jak jsi zjistil, kde bydlím?“ děsím se.
„Vzhlédni, starče! Žijeme ve světě techniky! Satelitní sledování, internet a letecké snímkování! Taky jsem prohrabával odpadkové koše v širém okolí a jasně identifikoval tvé bydliště podle vyhozených obalů od čínských polévek, cheche.“
Někteří čtenáři Chochovin jsou osoby obzvláště podivné. Kromě pana Kyblíčka je to například pan Rudolf, který si čte Chochoviny brzy ráno na toaletě, jelikož je jinak plísněn manželkou, že – cituji – „Ty bláboly ničí náš rodinný život!“. Dále například Chochoviny nemá rád pan Králíček zejména od doby, co jsem zveřejnil jeho fotografii a zhatil jeho perverzní plány, jelikož mu jakási ženština oznámila – cituji – „S tímhle teda do trojky nepůjdu!“.
14.2. 2012 úterý
Do návratu na irsko-polský ostrov chybí necelé dva týdny. Sebetrýznění nabývá na obrátkách, ráno, v poledne i k večeru vyji bolestí a zoufalstvím. Po každodenní rehabilitaci v táborské nemocnici se vrhám do chladných vod plaveckého bazénu. Díky neschopnosti supinace i pronace levého zápěstí a neustávajících bolestí pánve jsem vymyslel vizuálně úchvatný a úchvatně neefektivní plavecký styl, pracovně nazvaný „bazilišek v medu“.
15.2. 2012 středa
U nás na návsi (pozorný čtenář si jistě všimne, jak se náramně personifikuji s přežíváním ve špinavé díře, pro což má čeština krásný eufemismus „venkovská idylka“) již několikátý den vyje stádo osob předpubertálního věku a okolojdoucí otravuje děravou plechovkou na mince. Osoby mají na zádech dráty obalené čímsi hnusným chlupatým růžové barvy, zřejmě to má evokovat srdce. Imbecilní juchání pro jakéhosi Valentýna tak dorazilo mezi roubenky a ke stodolám. Daleko horší ovšem je, že vyjící osoby evidentně nebyly obdarovány hudebním sluchem či snad schopností produkovat libé melodie. Zcela jasně patří mezi kvíleče, jejichž jedinou kvalifikací ke zpěvu jest to, že jim jejich matka (zřejmě ožralá a levitující mimo realitu) kdysi řekla cosi ve stylu: „Ach, máte vy to ale líbezný hlásek!“.
Kachny zimující na Lužnici se přesunuly dále po proudu. Daleko po proudu.
16.2. 2012 čtvrtek
Jak známo, na rady lékařů navštěvuji nyní poměrně často masochistické salóny, kterým civilizovaní lidé říkají fitness centra a zachmuření svalnatci posilovny. Zatímco příručky praví, že do podobných zařízení by se měl dostavit jedinec pln zuřivé energie a odcházet po čtyřech, u mě je tomu naopak. Důvodem jest zvuková kulisa, kterou jest táborské fitness centrum proslulé. Žádné nepokojné stimulující drnčení elektrických kytar, žádné záchvaty pana Hendrixe, ba dokonce ani dunivé zvuky bubnů jeskynních lovců. V pozadí jest puštěno rádio, jehož poslech dovede cvičícího k předčasnému opuštění místnosti s děsem v očích a pěnou zuřivosti kolem úst.
Rádio pro slaboduché jest sofistikovanou koncentrací slaboduchých uslintaných hlášení, slaboduchého hýkání moderátorů a slaboduchých reakcí slaboduchých posluchačů. Vše je korunováno přívalem slaboduchých reklam pro slaboduché a zvuků skládajících se z pištění „íííjééé“, skučení „úúújííí“ a hulákání „húúááá“. Náhodným poskládání oněch zvuků v nerytmický disharmonický celek vzniká kakofonní smršť, která jest tvrdošíjně servírována jako soubor písní.
Jak už to tak bývá, i toto médium jest interaktivní. Palbu zahajují moderátoři nikdy nekončící interní soutěží o nejimbecilnější hlášení dne, přičemž éter zahušťují neumdlévajícím únavným přívalem slov „super“, „jedinečné“, „mega“, „úúúžasné“, slovní zásobou méně oduševnělé osoby pubertálního věku a nenápaditým mixem výše uvedeného. V odvetu do rádia telefonují posluchačové, kteří vysílanou demenci převedou do amatérské podoby. Interaktivita graduje vzájemným pochlebováním kvílivými výkřiky a jinými projevy nevázaného nadšení, jak to všem dohromady pěkně jde.
Tak, to jsem si zase pěkně vylil svou stařeckou žluč.
17.2. 2012 pátek
Nejvyšší čas zmizet zpět do Irska. Nejenže lidé ztrácejí poslední zbytky soudnosti a zodpovědnosti, ale nacházejí sobě cesty, kterak mi to neustále připomínat. Když už je někdo tak nesoudný, že plodí šklebáky, proč má ještě nutkání mi to sdělovat všemožnými prostředky? V poštovní schránce tak nacházím příšerné fotografie lidských larev s rádobyvtipnými komentáři („Jééé, to je ale krásně na světě!“), po internetu dostávám nechutné ultrazvukové fotografie lidské iracionality v nejrůznějších stádiích vývoje. Množí se osoby v Brně (bývalý brněnský úředník, známé individuum pan Egi, se zřejmě snaží uspět na poli genetiky i poté, co se mu křížením úspěšně podařilo vyšlechtit nejhnusnější psy střední Evropy), množí se osoby v Praze (byť nastávající matka plánuje defenestraci manžela i potomka) a množí se mí sousedé se zákeřným cílem vykoupit mi čínské polévky pod záminkou krmení potomstva.
A nejhorší na tom je, že to všem připadá ohromně legrační a žijí v pocitu, že jsem nesmírný lidumil, že zbožňuji především šklebáky a mnoho desítek let svou nechuť k lidskému plemeni jen hraji.
Poslední dobou mi chybí nějaká strašně vulgární a odpudivá kletba, kterou bych vyjádřil své nejniternější pocity.
18.2. 2012 sobota
„Zplozenče vadné spermie a zkaženého vajíčka, čínských polévek nehodný!“ volám roztrpčeně, ač široko daleko nikdo není. Volám do obrazovky počítače, kam mi napsal kolega z Irska. Kolega nepracuje, jelikož má v pracovní náplni dohlížet na dodržování předpisů. Jak známo, předpisy v leteckém průmyslu jsou tvořeny tunami nebetyčných pitomostí, nejzbytečnějších hovadin a naprosto nefunkčních ochran a obran všeho možného. Aby toho nebylo málo, na všechno jsou desítky a stovky testů, na jejichž absolvování není třeba se ony přepisy naučit. Stačí umět číst, psát a bryskně odhadnout, že například cestujícím není povoleno vzít si sebou do letadla tři ruční granáty. Pokud někdo číst a psát neumí, nevadí – v testech se beztak jen zaškrtávají políčka a projde téměř každý, jelikož jinak by musela být propuštěna a na místě zastřelena za imbecilitu polovina letištního personálu celého světa.
Dle nepěkných slov mého kolegy mi prošla platnost sedmadvaceti nejrůznějších bezpečnostních certifikátů. Již se těším na školení o ručním prohledávání lidských mrtvol a živých zvířat a nesmírně populární dvoudenní školení (završené praktickou zkouškou) o tom, jak vytáhnout krabici z regálu či šuplíku. Nežertuji.
Představení školení, zdravotní a bezpečnostní právní úprava, anatomie páteře, mechanika těla, dieta či spánek. Aby toho nebylo málo, školení bude mít na starosti kolega Brambor, který striktně dbá na dodržování kdejakého příručkami vyžadovaného projevu kretenismu.
19.2. 2012 neděle
Brno jest místem, kde sice nelze nalézti cokoli zajímavého a v Brně je skutečně nuda, zato je však toto maloměsto obýváno tolika pošuky, že mu žádná jiná obec široko daleko nemůže konkurovat. V Brně jsem osobně či virtuálně poznal několik osob a nebojím se je kontaktovat zejména ve chvíli, požaduji-li poradit v něčem, s čím si běžný smrtelník jen tak neporadí. Načež, já starý blbec, jejich rady většinou uposlechnu a poté trpím, úpím, nadávám sobě i nebesům a nesu veškeré následky brněnských rad. Na radu legendárního horolezce a cestovatele pana Howadoora jsem se například kdysi na výlet mezi kopci vybavil asi pěti kilogramy ovesných vloček – už jste si někdy zkusili jíst týden suché studené vločky? Brněnský zahradník pan Ruda mi doporučil speciální hnojivo na rostliny, které údajně udrží flóru při životě nad očekávání dlouho bez zalévání vodou. Již vím, že „nad očekávání dlouho“ lze definovat jako dva dny. Na podzim mi pro změnu brněnský cyklista pan Joe radil při koupi bicyklu. Jako obvykle jsem požadoval bicykl nesmírně lehký, který by ovšem uvezl hrocha a stál pět peněz.
Ve zkratce shrnu dojmy, které mi nový bicykl přinesl za posledních pár týdnů.
Devětadvacetipalový bicykl, jak je jen pár let stará novinka označována, skutečně uveze i hrocha. Pročež jsem bicyklování letošní zimu věnoval tolik času, kolik jen šlo. Dejte pilotovi horkovzdušného balonu proudovou stíhačku. Posaďte traktoristu do vozu Formule 1. Nechte krotitele švábů zapřáhnout čtyřspřeží tygrů. A nebo posaďte tlustého mrzáka pana Chocha na bicykl, který má oproti obyčejnému stroji podstatně vyšší prostupnost terénem.
U Kozího hrádku mne zbrzdil až pád do potoka, pod hradem v Bechyni to byla zahradní zídka a při odpolední projížďce jsem dnes projel dvěma ploty zahrádkářské kolonie.
20.2. 2012 pondělí
Na činku jsem si dnes naložil rovných 140 kilogramů studeného železa! Potrava těla pravých mužů! Zatínám svaly, poulím oči a následně činku kutálím až do rohu místnosti. Dobrých tři a půl metru to bylo.
21.2. 2012 úterý
Poprvé od bouračky jsem pokrčil ruku v lokti tak, že si nejen sáhnu na nos, ale za pomoci trhavých vstřícných pohybů hlavou se i dotknu tváře. Tuto nově nabytou schopnost jsem demonstroval na parkovišti před domem.
„A prst už si do zadku strčíte?“ otázal se mne sladkým hlasem soused. A vykal mi, což mi u otázky tohoto ražení přišlo poněkud divné. Soused, se kterým jsem si nikdy nevyměnil více, než pár zdvořilostních pozdravů.
„Ech,“ zatvářil jsem se nejistě a mírně pohoršeně.
„To byl jen vtip!“
„Doufám.“
22.2. 2012 středa
Poslední návštěva (tedy aspoň žiji v té naději) českobudějovické nemocnice.
„Rentgenový snímek mi odhalil, že ty hrbolky na ruce máte z nezhojených zlomenin. Ale berte to pozitivně, někteří motocyklisté dopadli ještě hůře,“ chlácholil mne felčar a po chodbě projel slintající vozíčkář.
23.2. 2012 čtvrtek
Kromě nemocničních rehabilitací, plavecké metody „bazilišek v medu“ a pojídání čínských polévek se ještě věnuji návštěvám táborské posilovny. I posilování jsem byl nucen přizpůsobit pozměněným fyzickým schopnostem. Místo shybů se zvládnu pohupovat na hrazdě a skučet u toho bolestí (cvik vyjící hruška), místo benchpressu mávám se zoufalým výrazem téměř prázdnou tyčí nad hlavou (cvik stéblo ve větru) a veškeré cviky na břicho jsem zhustil do nerytmického kroucení (cvik housenka v křeči).
24.2. 2012 pátek
Na jednu ze svých přepadových návštěv zavítal otec. S krvavýma očima mi sdělil, že jel z Nového Jičína do Žatce, tam se opil na nějakém meditativním sezení s mou sestrou a další mou sestrou (kterou jsem nikdy neviděl), následně jel ze Žatce do Tábora a nyní pokračuje do Nového Jičína.
Nikterak mne to nepřekvapuje. Mám ještě v živé paměti, kterak po třinácti pivech, nemálo fernetech, whisky a slivovici na hodinu usnul, načež vstal, sednul do automobilu a odjel do zaměstnání. Tenkrát jsem pil s otcem, měl jsem také třináct piv a nemálo fernetů. Ovšem na rozdíl od mého otce jsem neskončil v zaměstnání, nýbrž v nemocnici.
25.2. 2012 sobota
Nastává konec kvílení a naříkání, úpění a skučení. Po více jak pěti měsících od trapné scénky na motocyklu, nehodné mistra akčního konání, opouštím zemi národa debilů a odjíždím zpět na ostrov atavismu, infantilní bezstarostnosti a chladivých dešťů (to poslední jest eufemismem, jak snad není třeba více zdůrazňovat).
Odjíždím ze země, kde jest obyčejem skuhrat, naříkat a nic nedělat. Odjíždím naopak do země, kde jest vypíchnutí oka považováno za radostnou událost, jelikož druhé oko (zatím) ještě zůstalo. Pročež i já jsem přehodnotil loňskou havárii. Není třeba plakati nad rozbitým motocyklem, vyprázdněným bankovním kontem a zmrzačeným tělem. Naopak jásám nad tím, že jsem měl možnost proletět se vrtulníkem (byť jsem si let příliš neužil, jak už to v bezvědomí bývá), že mne ošetřovala prsatá sestřička a od čtenářů Chochovin jsem dostal množství čínských polévek a knihu o motocyklistovi panu Šťastném, včetně soupisu všech jeho zranění.
26.2. 2012 neděle
Jest to více jak sedm let, co jsem si sbalil spací pytel a odletěl do Irska. Spací pytel si balím i nyní, jelikož mne spolubydlící vystěhovali v domnění, že se již do Irska nevrátím. Prozřetelnost sama zajistila mi naštěstí, že jsem svou sbírku obalů čínských polévek včas převezl do svého bytu v Česku a krabici s efedrinem a marihuanou schoval za křovím u ohrady irských cikánů.
27.2. 2012 pondělí
„Bože můj – do Irska? Jak se to dělá?“ úpí vesnický pan doktor, mající na starosti nářky nás, tupých vesničanů. Došel jsem si pro papír pravící velkým černým písmem, že jsem sice mrzákem, avšak práceschopným.
„Do Irska se to dělá úplně stejně jako například do Česka – podepíšete se a otisknete razítko,“ poučuji lékaře, který jest vybaven všemi atributy podporující archetyp vesnického felčara. Ve vitríně stojí několik lahví laciného alkoholu, zřejmě úplatky od vesničanů. Na stěně visí vybledlé plakáty z dob socialismu vyzývající k očkování. Omlácené smaltované nádobky, jako prase tlustá zdravotní sestra pokročilého věku, dřevené špachtle. Jednadvacáté století připomínají jen letáčky v čekárně, jakási reklama na pilulky, bez kterých jistě vyhyne polovina lidstva. Vitamín C za bambilión peněz, předpokládám.
„Ale… ale to je anglicky,“ zděšeně zírá pan doktor na formulář, který mu nenápadně posunuji po umakartovém stole.
Následuje prezentace mých jazykových schopností – překládám do češtiny pojmy jako „jméno, datum narození či bydliště“. Pan doktor poprvé zaváhal ve chvíli, kdy jsem mu kolonku „sex“ přeložil jako „pohlaví“. Nedůvěřivě zamrkal a vzdychl jak studentík při první penetraci. Podstatně větší zádrhel nastal ve chvíli, kdy měl vlastními slovy napsat, zda-li jsem schopen výkonu práce.
„Můžu česky?“
„Ne, je to do Irska, pamatujete?“
Několik minut funění, hláskování anglických slov a ve formuláři se skví: „OK for work“.
28.2. 2012 úterý
„Bambilion! Celý bambilion a možná ještě víc!“ kvílím na letišti a kupuji sobě letenku do Irska. Po poněkud trapném dohadování na pražském letišti jsem se dověděl, že mi můj drahý zaměstnavatel odmítl nadále vydávat letenky zdarma, jelikož již přes pět měsíců simuluji nejrůznější choroby, jako jsou například zlomeniny.
Druhou ránu mému sebevědomí zasadilo seznání, že jsem příliš zpohodlněl na to, abych se do Irska dopravoval jako můj někdejší polský kolega Potkan. Ten do Irska jezdil autobusem, jelikož to bylo o pět peněz levnější, než-li letenka. Jednou takto jel přes Bukurešť, čímž ušetřil dalších pět peněz. A dovednost ušetřit dovedl k dokonalosti, když do Irska dojel jako zboží poté, co zjistil, že na kilogram hmotnosti vyjde doprava dodávkami pendlujícími mezi Polskem a Irskem nejvýhodněji.
Nebyl jsem sice za letu usazen mezi krabicemi s levnou polskou uzeninou jako pan Potkan, zato mě obklopily letušky společnosti Aer Lingus, známé svou ohyzdností, často morbidní obezitou a opovrhováním pasažéry, které jest ve firemní terminologii označováno jako „rodinný přístup“.
29.2. 2012 středa
„Předpažit!“
Předpažuji.
„Dřep!“
„Nezvládnu!“
„Zhluboka dýchat.“
Dýchám.
„Předklonit a dotknout se špiček!“
„Mohl byste mi to předvést?“ dotazuji se škodolibě pana doktora Molloye, ke kterému mě vyslal zaměstnavatel, jelikož nevěřil reportu doktora z Česka. Pan Molloy má břich o velikosti bubnu Alexandrovců, břich větší než nafouklá mrtvola hrošíka liberijského, břich vpravdě gigantický. Představa pana doktora dotýkajícího se vlastních špiček odporuje zákonům fyziky i dobrým mravům.
Jsem počastován pohledem sadistického vraha a lejstrem definitivně mě prohlašujícím za schopného práce, lejstrem vracejícím mě do pozice dobrovolného otroka irské letecké společnosti.