25.4. 2012 čtvrtek – 3.5. 2012 čtvrtek
Sedm nočních na dublinském letišti. Jako už roky a jako tomu bude až doby, než mne skolí infarkt nebo kulky popravčí čety.
„Co je tohle za let?“ táži se jednoho z polských kolegů a mávám formulářem.
„Bla bla bláááá bla bla bla,“ vykřikl kolega cosi polsky.
„Anglicky bych prosil, zatraceně!“
„Pááááá one two five.“
„Jaké páááá? Byl bys od té nesmírné dobroty a vyhláskoval mi to?“
„Eeee.. P jako ´Porno´. A… A jako ´A kurwa´!“
Chce se mi plakat a naříkat.
4.5. 2012 pátek
Když jsem před lety zavítal do Istanbulu poprvé, z letiště jsem musel jet drožkou, jelikož metro neexistovalo, vodní dýmky byly zdarma jako pozornost k jídlu a na některých místech Istanbulu byl tlustý bílý muž brán jako atrakce.
Dnes však do Turecka míří desítky milionů turistů, letiště nestíhají, hostely se změnily na hotely a za nocleh již poutník nezaplatí pět peněz, nýbrž bambilion i více.
Přesto jsem zatlačil slzu nostalgie a připravil se na slzy ze smogu velkoměsta, zakoupil sobě letenku a do Turecka odletěl.
Davy turistů před Modrou, jednou ze dvou nejznámějších
istanbulských mešit
5.5. 2012 sobota
Těžko najít někoho, kdo by v Istanbulu nebyl nebo i Istanbulu aspoň neslyšel. Přesto je o městě stále psáno jako o IstaMbulu, je často mylně považováno za hlavní město Turecka a Turecko za zemi někde mezi Pákistánem a Vietnamem. Zajímavé vzhledem ke skutečnostem, že až do 19. století byl Istanbul (Konstantinopol) nejlidnatějším městem světa či že v něm bylo na 1400 veřejných toalet už v době, kdy se v Paříži či Londýně vylévaly nočníky na hlavu sousedům.
Dodnes se město pyšní řadou více či méně známých podivuhodností. Jako například to, že ač se 99,8% obyvatel hlásí k islámu, 68 ze 333 istanbulských hřbitovů je křesťanských. Že z Istanbulu pocházejí holandské tulipány. Že prvních pět dopravních nehod istanbulské historie způsobilo nezávisle na sobě pět řidičů pěti různých ambasád.
6.5. 2012 neděle
Istanbulské cisterny jsou místem, kde je možno zchladit mysl rozpálenou decibely na povrchu, mysl týranou sluncem a bezpohlavními restauracemi Sultanahmetu.
Pravda, i pod zemí lze nalézt hýkající davy, ale oproti životu nad zemí jde o oázu klidu.
Basilica cistern, jak bývá pěkná podzemní katedrála označována, jest místnost o rozloze kolem deseti tisíc metrů čtverečních schopna pojmout osmdesát tisíc metrů krychlových vody, zástupy turistů a tlustého Chocha. Samozřejmě ne najednou, pokud pominu krásný nápad, že by turisté byli v cisterně uvězněni jak ryby v zavařovací sklenici.
Již ve 3. století před Kristem (takový ten psychicky nestabilní jedinec, co ho, poprávu, ubili vším, co bylo po ruce) stála na místě dnešních cisteren bazilika s kolonádami, zahradami a polonahými ženštinami. Postupem času bazilika přestavovaná, bořená a přestavěna až do víceméně dnešní podoby kolem poloviny 15. století.
Následně byly cisterny zbavovány svého významu, zanášeny blátem, časem a zapomněním. Po několika pokusech podzemní prostory zrekonstruovat konečně vytahali v 80. letech minulého století z podzemí přes padesát tisíc tun bláta a místo něj nahrnuli turisty. Tak je tomu až dodnes.
Nu, seriózní historickou práci jsem dokončil, pročež si jdu dát vodní dýmku a kochat se prsatými turistkami, ze kterých by ještě před pár lety muezzini padali z minaretů s vytřeštěným zrakem a prasklým srdcem.
Největší istanbulská cisterna jest „vylepšena“
akvarijními rybami, stánkem se suvenýry a bambilionem turistů
7.5. 2012 pondělí
Velký bazar byl kdysi rájem pro turisty celého světa, jelikož zde bylo možno koupit toto, tamhleto, tundlencto a hen ten bazmek. Poté byl Velký bazar rájem pro prodejce, kteří využili příležitosti a levné i drahé zbytečnosti prodávané turistům získaly nálepku „extra předražené“. V současné době jest Velký bazar polomrtvým místem, jelikož místní tam chodí jen pro to, aby na ně nepršelo a turisté zjistili, že mimo Velký bazar lze vše koupit za podstatně nižší ceny.
Nová mešita z roku 1597, dokončena 1663.
Nedaleko je možno na trhu koupit přiškrcené psy,
kýble pijavic,
omlácené papoušky a jiné laskominy
8.5. 2012 úterý
Je to tak. I mocný pan Vajco, člen neblaze proslulé slovenské Legie zkázy, alkoholik, námořní kapitán a pěstitel palem se zbláznil. Svatba proběhla na ostrově Mauricius.
Na pláži stojí pan Vajco s nastávající a oddávající, distingovaný pán s lejstry.
„Tak přísahám,“ pravil pán s lejstry a zdvihá ruku, aby zjevně podroušenému panu Vajcovi napověděl, jak se vlastně přísahá.
„Johohóóó,“ vykročil pan Vajco nadšeně a se zkoprnělým pánem si plácnul dlaní.
Podle svědka pana Koláče (taktéž opilý) však byl obřad uznán za bezchybný. Pan Vajco dostal obojek, náhubek a tetování GAME OVER.
Jako dokonalý gentleman a muž znalý obou významů slova etiketa se pan Vajco projevil i v luxusní hotelové restauraci. Zejména poté, co zjistil ceny alkoholu. Vzápětí již k cizímu stolu a cizím pánům dotáhl za ruku svou kamarádku A. a svou nepřekonatelnou angličtinou volal: „She do not bitch! She bank manager! Do not worry! You dance – I drink!“
Těžko říci, zda-li byli cizí pánové šokováni nadprůměrným hrudním vybavením Vajcovy kamarádky A. nebo velkolepou angličtinou. Faktem zůstává, že pánové platili, kamarádka A. tančila a pan Vajco se ožíral zadarmo.
9.5. 2012 středa
Poprvé od loňského motocyklového nedopatření jsem vsedl na motocykl. Levá ruka stále není hotova spolehlivě zmáčknout spojku, tudíž jsem místo plynulé jízdy schopen leda tak poskakovat. Mimoto nenatáhnu ruku v lokti, pročež mám řídítka neustále stočená doleva.
Pokud by někdo věděl o cirkusu, kde zaměstnají poskakujícího mrzáka jezdícího pouze dokolečka, nechť mi dá vědět.
10.5. 2012 čtvrtek – 17.5. 2012 čtvrtek
„Cože? Tohle je vtip nehodný nás, civilizovaných lidí osvíceného století!“ durdím se.
„Doba je zlá,“ ironicky praví náš vrchní plánovač dovolených, imbecil Tony. Právě mi sdělil, že nejbližší dovolenou budu mít v roce 2013 a i to jen možná.
Zhluboka dýchám a počítám do deseti.
„Idiot. Fucking idiot,“ sdělil jsem a zjistil tak, že počítat do deseti nestačí.
„What? Idiot? Who?“
„Everyfuckingbody.“
Angličtina jest krásně flexibilní.
18.5. 2012 pátek
Občas tak přemýšlím, proč vlastně pracuji tak, jak pracuji. A proč vlastně vůbec pracuji. Irsko již nikdy nespatří znovu své ´heydays´ a já nikdy doby, kdy jsem ani nestačil utrácet peníze, které jsem dostával víceméně za nic. Nyní dřu jak mezek u kola studny a nebude trvat dlouho a budu se prát s kachnami o kousky tvrdého pečiva, které jim hází bohatí důchodci.
Jen má matka mi připomíná staré dobré časy. Stále si totiž myslí, že jsem boháč a na balkóně mé vily roste polívkovník čínský. Já však nemám peníze, vilu a na balkoně mám jen vodní dýmku a tabák z Bahrajnu.
19.5. 2012 sobota
Z Irska létám na pevninu většinou skrze město Praha, někdy však vsednu do letadla směr Vídeň. Za poslední měsíc jsem letěl skrze Vídeň dvakrát. A dvakrát jsem byl nucen nechat se osahávat nerudným pánem. Čímž bych chtěl nenápadně sdělit letišti Vídeň, že tam pracuje zajisté nemálo tupců, paskřivců, budižkničemů a ničemných ničemů. Kdo jiný by nastavil citlivost brány pro pasažéry tak, aby reagovaly na sebemenší kov v těle nebohého cestujícího?
Jelikož mi po loňském nedorozumění v dopravním provozu a následných operacích zůstalo v těle několik tyčí a nemálo šroubů – pípám. Pípám jen na letišti Vídeň a nic nepomůže ukazování jizev a podrobné vysvětlování. Vždy jsem odvlečen do temné komůrky a jen se modlím, aby službukonajícího pracovníka nenapadlo prohledávat mi útroby za pomoci gumových rukavic a kilogramů vazelíny. Či ještě hůře – bez vazelíny.
20.5. 2012 neděle
„Už poplujéééém?“
Zhluboka dýchám.
Pět sekund pauza.
„Mamíííí, už poplujééééém?
„Ano broučku, už poplujem,“ odpovídá tlustá matka tlustému děcku.
Tři sekundy pauza.
„A kdy poplujéééém? Už poplujéééém?“ švitoří odporně dětským hláskem a odporným pražským přízvukem šklebák.
Sedím na lodi na řece Dunaji, jelikož jsem se rozhodl odjet do Vídně, nacpat se kebabem a konečně navštívit muzeum s malůvkami pana Klimta.
„Už poplujééém?“
Bít. Bít. Bít. A zahrabat.
Vídeň jako obvykle funí duchem maloměsta, což mám rád. Vychutnávám si i udivené pohledy amerických turistů, kteří nemohou nalézti klokany. Austria není Australia – svítí z bezpočtu suvenýrů a američtí turisté jsou bez klokanů smutní.
Vídeň jest starou paní, co s blahosklonným úsměvem pozoruje bambiliony Turků, Slováků, Čechů, Íránců a jiné havěti. A sushi ve stáncích v centru nedaleko Stephansplatz jest stejně dobré jako v berlínské restauraci u Charlie pointu.
21.5. 2012 pondělí
Zakoupil jsem sobě letenku do Barcelony. Sangria a pan Gaudí. Učiním psychedelické ještě psychedeličtějším!
22.5. 2012 úterý
Blíží se léto. Léto se vyznačuje například tím, že se občanstvo houfuje v kolonách, postává na letištích ve frontách a poté se vrací spáleno do růžova jak kraslice z Hirošimy. Ani mé příbuzenstvo na tom není jinak. Matka se chystá na další z nápadů, kterými jako čerstvá důchodkyně rozhodně nešetří. Letos plánuje sjíždět na bicyklu slovinské Alpy a lovit mamuty. S těmi mamuty si nejsem jistý. Možná psala cosi o zelné polévce, již nevím. Jedna z mých sester letí na Srí Lanku (s tragickými následky, jak se ukázalo o devět měsíců později). A otec mi zaslal dopis, kde praví, že:
„Konečně léto! Sbalím si Střet civilizací od pana Huntingtona, zakoupím cisternu červeného vína a jdu se vyvalit k moři!“
Se vší úctou – podobné akce absolvuje otec každý rok. Ale pokud vím, nikdy nereferoval o žádné přečtené knížce. Zásadně se jen dovídám, že vypil veškeré zásoby vína a poté upadl kamsi do křoví. Až si toto přečte, nebude mě mít rád. Což je příležitost, abych zveřejnil i to, že mi předloni poslal fotografii. Na fotografii jsou černé fleky, tmavě šedé fleky, tmavě zelený flek a vše je dekadentně rozmazáno. K fotografii došel i popisek plný překlepů: „Vše jsem vypil a močím do křoví červené víno!“.
23.5. 2012 středa
Včerejší otcova poznámka o Střetu civilizací mi opět připomněla fenomén poslední doby. Totiž to, že občanstvu již dnes nestačí černá a bílá barva. Nutné je, aby se černá s bílou porvala. To samé barva červená a černá, špaček a papoušek, henten s tamtým a cokoli s čímkoli. Nedávno jsem byl totiž v knihkupectví zakoupiti Fukuyamův Konec dějin a obrýlená a zjevně poučená prodavačka naprosto automaticky postavila na pult i Huntingtonův Střet civilizací.
„E?“
„No to k sobě patří! Oni spolu bojují!“
„Bojují?“
„No… jakože akademicky! Perem!“
„Aha. Ještěže tak.“
Následně jsem si vyslechl přednášku o tom, že první pán by neexistoval bez druhého a druhý bez prvního. Slečna dokonce útočila slovy jako „protipól“ a „averze“. Pročež jsem slečnu naučil slovo „paralelní“ a z obchodu odešel.
Zajímavé je, že po všech možných srovnáváních a střetech baží i lidé vzdělaní. Kdysi jsem byl vyhozen ze zkoušky profesorem, který vyžadoval letmé „bojové“ srovnání notoricky známých (nebo spíše rozšířených) výplodů pana Rousseaua a Hobbse. Místo popisu zuřivé bitvy citátů „člověk je přirozeně dobrý, kazí ho společnost“ a „homo homini lupus“ jsem se pochlubil pěknou syntézou (Chochova jediná správná teorie lidskosti) pravící, že lidé se jako svině rodí a společnost z nich činí svině ještě horší.
Tak, to byly výlevy chorého mozku, co nikoho nezajímají. Příště napíšu něco o tom, že jsem se ožral a poblil. To mají čtenáři rádi.
24.5. 2012 čtvrtek – 1.6. 2012 pátek
Dalších sedm nočních na dublinském letišti. Nefunguje fax, nefunguje kopírka a hranatým monitorům z pravěku trvá dvacet minut, nežli se rozsvítí.
„Dvacáté první století, víte? Nepotřebujeme fax, kopírky a obálky. Můžeme užívat elektronickou poštu, hvízdání a luskání prsty. Zkrátka rychlé technologie přesunu informací,“ pravím šéfovi.
A o zhruba tři sekundy později mi nad hlavou přeletěl Iolar, zrekonstruovaný dvojplošník našich aerolinií. Další fází rozvoje naší společnosti bude fasování kyjů, bederních roušek a následně instrukce, kterak odtáhnout kolegyně za vlasy do jeskyně.