1.4. 2011 pátek – 7.4. 2011 čtvrtek
Pravda, někdy si neumím zavázat tkaničku, při čištění zubů si občas vrazím kartáček do nosu či do oka, dopravní značky jsou pro mne stále jen tajuplným komiksem a slovo „Irsko“ častokráte napíši s Y. Ovšem oproti některým mým irským kolegům jsem studnice moudrosti a klidně bych mohl jako rádce zasednout v čele kulatého stolu.
Například můj kolega Mark, přezdívaný Imbecil. Jedinec vzhledu nepěkného, velbloudí obličej, chůze orangutana, chování prasete s epilepsií. Pominu-li stravovací návyky, kdy tento jedinec bez jakýchkoli zábran prská, říhá, prdí a rýpe se kdesi pod trenkami a v nose (stejným prstem, nikoli dvěma různými, jak by se na gentlemana slušelo), zůstává zde ještě jeho civilní život, který se stal námětem žertovných historek všech kolegů. Imbecil Mark až do svých čtyřiceti let nevytáhnul paty ze své rodné vísky a největším cestovatelským a společenským počinem byla návštěva zaplivaného hostince, kde si vyměňoval zážitky se svými podobně postiženými přáteli. Je to zhruba pět let, co se Imbecila Marka slitovalo jinému mému kolegovi a vzal ho na výlet do Thajska. Nyní je Imbecil Mark šťastný. Thajská prostitutka mu sdělila, že je těhotná a on jest otcem. Pýchou se Imbecil nadmul jak zdechlá ovce na slunci a nyní nadšeně posílá do Thajska celou svou výplatu, by podpořil malého šklebáka. Co na tom, že se šklebák narodil již dva měsíce po Imbecilově návštěvě v Thajsku, co na tom, že je šklebák šikmooký černoušek. Aby novopečená matka nemusela vídat ohavného Imbecila moc často, rovnou mu sdělila, že za ním do Irska nepřiletí, jelikož je prý v Irsku hnusné počasí a ona by nepřežila. Zhruba třikrát ročně projeví Imbecil Mark touhu po letech vidět svou lásku a malého šklebáka, ovšem jako na potvoru zrovna v čas plánované návštěvy Thajka sdělí, že musí nutně odletět na služební cestu.
Mimo svého zajímavého rodinného života disponuje Imbecil i spoustou jiných nevídaných vlastností, čímž se stává člověkem vskutku renesančním. Mezi jeho nejtypičtější vlastnosti patří neschopnost číst, neschopnost psát a neschopnost páchati základní tělesnou hygienu (neuvěřitelný smrad šířící kolem sebe čas od času korunují hnědožluté skvrny v rozkroku, postupně se rozšiřující na stehna).
Někteří kolegové se snažili Imbecila polidštit, ovšem neschopnost pochopit, že voda není jen to mokré s rybami, neschopnost využíti toaletního papíru či pochopit pravidla piškvorek zanechávají tvora Imbecila na slepé koleji vývoje lidstva.
8.4. 2011 pátek
Poněvadž je doba zlá, jsem nucen se častokráte rozhodovat, zdali sobě zakoupím čínské polévky nebo benzín pro svůj motocykl. Jelikož spotřeba mé sádelnaté tělesné schránky jest větší nežli spotřeba motocyklu, i v rozpuku jara dávám přednost jídlu a stroj jsem ještě z garáže nevytáhnul. Příznaky motocyklové abstinence si vynahrazuji metodou veskrze moderní, kochám se výplody motocyklistů na nejrůznějších internetových stránkách. Česko jest zemí omezenou a to platí i v motocyklové komunitě. Pročež dříve či později každý zájemce narazí na www.motorkari.cz a může se zabořit do hlubin motorkářských myslí. Pominu-li recenze motocyklů vycházející s komickým zpožděním (omluvou může být ignorace nevýznamného českého trhu motocyklovými výrobci a prodejci) a jejichž formu by každý češtinář základní školy oznámkoval pěknou čtyřkou, největší díl zábavy se nachází na diskusním fóru. Přehlídka typického českého skuhrání a vševědění zde nabývá nových dimenzí. Přispívat do fóra může v podstatě každý, ovšem ne každý dosahuje dokonalosti. Praví mistři přispěvatelé se poznají podle toho, že umí zatáčet s motocyklem na obě strany, jezdí zásadně hustokrutě a vyjadřují se naprosto ke všemu. Takové prase na dvou kolech (geografická vsuvka: na Ostravsku – to je tam, kde se intelekt po desetiletí získával mlácením krumpáče do hromady uhlí – jsou všechna prasata zásadně „borci“) se ovšem nespokojí pouze s tím, že otravuje vše okolo, je třeba i hanět. Haní se například tak, že prohlásíme za debily všechny chodce, automobilisty, policisty, vesnickou drůbež, lesní zvěř, silničáře, počasí, hmyz s tvrdými krovkami a ze závisti i souseda, co spí s číšnicí Máňou. Vše haníme z pohledu jezdce, řítícího se s kolenem na zemi přes hory a doly, vysmívajíce se policistům a důchodcům, kterým lze na přechodu pro chodce podrazit hůlku. Oblíbené je taktéž vyhrožování ukopnutím zrcátka sokovi, či likvidačními výkřiky internetových hrdinů „mám palnou zbraň a na rukavicích děsně tvrdý kryt na klouby“.
Jak vidno, i dement si může obstarat motocykl a pravděpodobně i řidičské oprávnění
(příspěvek na serveru motorkari.cz)
V druhé fázi svých příspěvků se internetový přispěvatel soustředí na zoufalé nářky, kvílení a srdceryvný pláč, jelikož dříve nebo později spadne, je chycen policisty, či přetažen po zádech holí aktivního důchodce. Následně je třeba s panikou uhrovitého pubescenta žádat o radu, jak se vyhnouti trestu a jak to zaonačit, aby rodičové nezanevřeli a nesnížili kapesné. V této chvíli jsou ze všech ostatních motorkářů kovaní právníci a chrlí více či méně připitomělé rady na všechny strany.
Velice důležitým aspektem příspěvku je i jeho forma. Přispěvatelé potácejíce se na hranici demence jen hýří výrazy jako „vybrace“, „vydlice“, „to není moje vyna“, „výkend“, hamletovská variace „vým-nevým“ či výmluvné „mám trvalí následek“.
9.4. 2011 sobota
V chátrajícím městě Odry jsem si vyzvedl motocykl. Předtím jsem se zastavil v nemocnici, kde leží můj děd. Děd mne nepoznal a málem ani já jeho. Zatímco otec děda krmil, já vycházel na chodbu, kde jsem několikráte vztekle praštil pěstí do zdi. Ničemu to nepomohlo a navíc jsem měl ruku nateklou, jako kdybych v úlu cvrnkal do včelí královny.
10.4. 2011 neděle
„Navštívili jsme samozřejmě i královskou residenci. … Na stěnách několik zrcadel, stránka z amerického ilustrovaného časopisu, portrét belgických královských manželů a asi šest velkých obrazů z Monte Carla. Jeden z nich visel vzhůru nohami, zřejmě se domorodci v námětu nevyznali.“
Užívám si další z řady skvostných knih, kterými mne zásobuje knihovnice Alena, neváhající trávit svůj drahocenný čas neustávajícími pokusy vzdělat mé tupé já skrze beletrii. Tentokrát jsem zcela ponořen do knihy pana Jiřího Bauma Africkou divočinou. Pan Baum byl vědcem především, což činí zápisky z jeho cest svěží a jiné, nežli zápisky ostatních expedičníků. Za sebou studijní pobyt v USA, cestování v Brazílii, kde nádeničil, přivydělávaje si na cestování. Také výlety do Malajsie či Západní Afriky naplnily pana Bauma zkušenostmi a nadhledem, pročež je jeho kniha Africkou divočinou pěkná a popisuje výlet automobilem z Československa do Kapského města a zpět. Výlet se konal v roce 1931 a pana Bauma doprovázel na cestě známý milovník černošek, sochař pan Foit a opičák Koko. Opičák Koko zahynul na cestě z Kapského města, pan Foit při autonehodě ve Slovinsku a pan Baum v koncentračním táboře ve Varšavě v předposledním roce války.
pan Jiří Baum sepsal pěknou Africkou divočinu
Kniha Africkou divočinou je nesmírně čtivá, nepostrádá obrázků černobílých s nádechem sépie, zažloutlého papíru a jak v předmluvě pan Kunský píše: „Baum příliš mnoho cestoval a byl příliš vzdělán, než aby nadsazoval a přikrášloval.“
„Z hloubi našeho vozu jsem vytáhl krabici čokolády a uvařil výborný nápoj. Měl jsem naprostý úspěch: Ekibondo I. se nejdříve na tento nápoj díval s nedůvěrou, ale brzy mu zachutnal, což naznačoval hlasitým mlaskáním, hlazením bříška a často opakovaným: „Malámu malámu mingi“, což v řeči magberu znamená „Dobré, velmi dobré“.
Byl jsem nadmíru spokojen s úspěchem své kuchařské činnosti a v návalu sympatie jsem králi do šálku nalil i kapku whisky, aby to bylo silnější. Čokoláda tím zřejmě ještě získala, ale celá věc vzala neočekávaný obrat. Jeho veličenstvo se snažilo zjednodušit věc tím, že si počalo nahýbat přímo z lahve, nereflektujíc již na zbytečné míšení s čokoládou. Před našimi užaslými zraky klesala hladina whisky v lahvi o celé decimetry a naše taktní poznámka, že je tato tekutina určena pro případ, že by někoho uštknul had, se nesetkala s valným pochopením.
….
Nějakou dobu zpíval král Ekinondo I. jednotvárný popěvek, a již jsme se těšili, že blížící se déšť přiměje jeho veličenstvo k odchodu domů. Ale Ekibondo se zvedl a podpírán dvěma ze svých manželek, uchýlil se do našeho stanu. Lahev vzal sebou.“
11.4. 2011 pondělí
Nedávno jsem byl na výletě v Jižní Americe. Nebyl to výlet jako obvykle, plný čínských polévek, válení se na plážích a vyživování mých tukových zásob, poslední dobou nabývajících objemu nafukovacího hradu v zábavních parcích. Jednalo se o výlet trekkingový, neboli výlet plný sebetrýzně.
Na podobné akce nejsem jednoduše stavěný. Spacák mě škrtí v oblasti břicha a sune mi sádelnaté kruhy nahoru a dolů, pročež se ráno budím s tukovými pásy od uší až po paty. Mimoto na podobných vycházkách prší, pročež mám mokrou hlavu a mezi prořídlými vlasy učesanými na slušivou pěšinku mi potoky vody kreslí ohavné obrazce. Aby toho nebylo málo, sebevědomí je sráženo hordami výletníků vybavených nejrůznějším podivuhodným vybavením, jako jsou vařiče, svítilny a neděravé boty.
Abych varoval naivní jedince a ochránil je od hloupých nápadů na pokoření přírody, vrazil jsem jako obvykle zápisky z výletu na web. Člověk má zůstat v paneláku nebo čínské restauraci, to jest vůle bohů. Velbloud či tasemnice se přece také necpou do kokpitu letadla či do opery.
12.4. 2011 úterý
Zakoupil jsem sobě hrnek, abych měl v čem zalévat čínské polévky. Možná bych měl raději třeba sbírat bobule. Jelikož když jsem hrnek obrátil, na štítku bylo napsáno „Květináč keramický, průměr 15cm, vyrobeno v Číně“.
13.4. 2011 středa
Neznalec by nikdy netušil, že motocyklování je něco jako návštěva koncertu. Díky jízdě na motocyklu odhaluji tajemství zvuků matky přírody.
Můj břich v zatáčkách klouže po nádrži ze strany na stranu, já tak leštím motocykl do blýskava a naslouchám. „Pft“, dělá moucha, když potká hledí mé helmy. „Cink,“ dělá včela. „Bing,“ dělá čmelák. Všechny tyto i jiné zvuky je možno měnit pouhým pootočením rukojeti plynu. Motocykl zrychlí a hmyz náhle vydává zvuky razantněji, učiněné staccato.
Jen na zvuky chodců rychlost vliv nemá. „Kurva, ty debile,“ praví pán, když u chodníku projedu louží a dopřeji chodci vydatnou jarní sprchu.
14.4. 2011 čtvrtek – 21.4. 2011 čtvrtek
Celý týden v Irsku hladovím. Na jídlo nejsou peníze, jelikož jsem odnesl do servisu můj bicykl, zničený po posledním střetu s automobilem. Po trapných poznámkách mechanika o sběrných surovinách jsem zaplatil 260 evropských peněz, hořce zaplakal a odjel. Když to takhle půjde dál, zmizí některá z mých tukových pneumatik a já se již nebudu moci vymlouvat, že mám vedlejší pracovní poměr jako panáček Michelin.
22.4. 2011 pátek
Ráno jsem se probudil na hotelu a spěchaje na vlak ke mně na vesnici, potkal jsem antikvariát. Zakoupil jsem sobě patnáct knih za 75 českých peněz. Načež pan antikvariátník pravil, že si mohu vzít dalších deset jako bonus. Zkoušeli jste, vážení čtenářové, jen tak odnést dvacet pět knih, provázku ani zavazadel nemaje? Při cestě z antikvariátu na tramvaj jsem knihy rozsypal dvakrát. Potřetí při koupi jízdenky na vlak. Počtvrté při nastupování do vlaku. Popáté při vystupování z vlaku. Pošesté v bytě na stůl, kde se mi povedlo převrhnout lampičku a rozbít úspornou žárovku.
23.4. 2011 sobota
Běžně se kulturních akcí neúčastním, jelikož mými jedinými vskutku rozvinutými smysly jsou chuť a čich. Pročež mne exhibicionismus nejrůznějších čmáralů, pěvců a předčítačů nechává chladným. Jsou však dny, kdy mne i kultura rozpálí. Do běla.
Sedím si tak v čínské restauraci, když tu se najednou přiřítí skupina šílenců s bubny, flétnami, strunnými nástroji a ošklivou zpěvačkou. Počali halekat a kvílet, do bubnů bušiti a strunné nástroje týrati. Nelidský pískot flétnisty donutil vyvalit oči i jinak klidného čínského kuchaře z Vietnamu. Celý hluk provozovaný podivným bandem nikam neplynul, nikam nesměřoval, neuhýbal, ba ani se nevracel. Zábavné asi jako adaptace Warholova spáče v podání divadelního spolku Domova důchodců z Horní Děložné.
„A dost!“ pravil jsem razantně poté, co jsem silně poklepal vidličkou na talíř.
Vyluzovači zvuků postupně utichli a hluk se rozpadl do ticha.
„Alespoň v době oběda,“ dodal jsem statečně.
24.4. 2011 neděle
„Úspěch se v Česku neodpouští. Skuteční boháči se tudíž oblékají do obnošených šatů a do svého pronajatého bytu v paneláku jezdí veřejnou dopravou. Školáci si navzájem závidí vši, neboť ti zavšivení nemusí několik dnů chodit do školy a navíc mohou s cizopasníky ve vlasech výhodně obchodovat.“
Útlá brožurka Xenofobní průvodce – Češi. Pravda, nejedná se o historický román s bambilionem hlavních i vedlejších postav, ani o nápadité spisky filosofické, ba ani o povinnou četbu z padesátých let. Nicméně po počátečním rozjařeném hýkání si český čtenář může položit otázku, nakolik jest nadsázka ještě nadsázkou a kde se vlastně o žádné zveličení nejedná.
„Češi se k menšinám chovají ještě hůře než k užitkovým zvířatům. Zeptáme-li se typického Čecha na vysvětlení, odpoví, že koně jsou lepší tahouni a krávy jsou chutnější.“
„Neznatelný úsměv, koutky úst lehce zvednuty – to pro Čecha není humor. Naopak, správný humor se vyznačuje bláznivými výkřiky, bitím se v prsa, plácáním se po stehnech a bezuzdným řehotem.
…
Český humor nezná žádné omezení. Dokáže absorbovat i rakové rysy jako jsou závislost, úlisnost a dokonce i závist. Jedna teorie tvrdí, že Češi jsou tak vtipní, že se dokáží smát i vlastní závisti. Blíž pravdě bude tvrzení, že jsou natolik závistiví, až tato vlastnost pronikla i jejich humorem.“
Těžko říci, zdali pan Benjamin Kuras ve svém spisku Češi na vlásku neměl své pero naostřiti více a neříci rovnou, že Čechové jsou bandou nanicovatých neschopných zakomplexovaných hovad, jak s jistým – českým – šarmem naznačuje výše zmíněná a citovaná brožurka.
25.4. 2011 pondělí
Motocyklová sezóna jest v plném proudu a mne z mačkání spojky opět bolí levá ruka, neduživý to úd chřadnoucího těla. Zatínaje zuby, znovu jsem vkročil do posilovny, ač si dobře pamatuji loňské fiasko, kdy se nikomu nelíbil můj elastický cvičební úbor a obsluha mne chtěla vyvést řka, že maskota nepotřebuje.
Tentokrát jsem si nastudoval, že je nutno nejen zvedat činku, nýbrž i pravidelně funět, což se v odborných textech nazývá aerobním cvičením. Funět jsem začal již při zavazování tkaniček, jelikož dosáhnout si až k botám přes můj olbřímí břich jest činnost hodná emeritního cirkusového umělce.
Kdesi jsem se dočetl, že aerobní činnost dopřeje sílu srdci, duchu a způsobí příjemné napětí ve svalech, doprovázené tolik žádoucím vystoupením žil. A taková vystouplá žíla, to je sen každého svalovce.
Soudě dle načteného, patřím do kategorie svalovců hlavových. Po třech minutách na běhacím pásu a dvou minutách na jakémsi šíleném stroji nutícím mne zvedat nohy a mávat rukama jsem se dopracoval enormního zviditelnění žil. Na pravé i levé straně spánku mi naběhla žíla, která se jindy objevuje jen při usilovném žvýkání třetí porce číny v řadě. Žíly naběhly i na krku a na čele. A aby toho nebylo málo, žilky v oku mi rovnou popraskaly.
Spojka se mi jistě bude nyní mačkat jedna báseň. Možná i dvě. Básně.
26.4. 2011 úterý
Časově významná a významem nevýznamná epizoda mého života zvaná montáž kuchyně pokročila do dalšího stádia. Nemaje potřebného nářadí, objednal jsem sobě řemeslníka.
Nyní sedím mezi rozházenými krabicemi, poličkami a šroubky, v ruce třímám šroubovák. Kuchyně je nesmontovaná, zato mám mnoho škrábanců na stěně, zpola vytrženou zásuvku, ulomenou nohu od skříňky a po kdysi bílé zdi chaoticky pobíhají nejrůznější křivky, načmárané panem montérem. Neschopný řemeslník, paskvilník nezručný, opatrně couvá ke dveřím a blábolí cosi o snížené ceně.
„Zmizte mi z očí, nebo mi ani má železná vůle nezabrání učinit z Vaší kůže membránu! Spěšte a po cestě se ani neotáčejte,“ pravím chladně a mávám šroubovákem.
Jedinec poslušně cupitá, přeskakuje branku a polní cestou mizí v prachu.
„A neopovažujte se vrátit, sic svou sukovitou hůl nechám tančit po Vašem hřbetě, proseb a nářků nedbaje!“ vykřikuji ještě z okna.
27.4. 2011 středa
Po mnohém přemítání, rozvažování a rozborech jsem se rozhodl pořídit si květinu. Pravda, jsem již roky majitelem květiny Svině, avšak ta zpříjemňuje můj mrzký život v irském bytě. Co však potěší mé poloslepé oči v Česku? Kupoval jsem zrovna jako obvykle balení čínských polévek, když tu jsem si všiml květiny s nápisem „sleva“. Neváhal jsem a květinu si pořídil. Pročež mám nyní v bytě v Česku květinu Slevu. Sleva je zeleně-zeleno strakatá, patří do čeledi tyčkovitých a vypadá jak zelené tyčky. Jelikož jsem prakticky smýšlející člověk, okamžitě jsem zjistil, že Slevu je možno využíti mnoha způsoby. Na salát, jako odkladiště obalů od čínských polévek a nebo je možno jednu z tyček vetknouti do oka dětem, kterých je beztak všude na světě chorobný nadbytek.
Do budoucna počítám s tím, že irskou Svini a českou Slevu spářím a pan Mičurin se bude závistí rozpadat v hrobě.
Květina Sleva
28.4. 2011 čtvrtek – 11.5. 2011 středa
Jelikož jsem dočasně téměř oslepl, trávím týden v dublinské nemocnici a posléze týden v posteli v irském bytě, kde si za zataženými závěsy čtu knihy tištěné na tmavém papíru. Na očích mám sluneční brýle. Doktor pravil, že mám alergii na světlo, což později změnil na „přecitlivělost očí na světlo“ a když jsem odcházel ze špitálu do domácího léčení, jen stroze pravil, že jsem prachobyčejný simulant. Jenže při odchodu jsem zamžoural do zářivky a následně vrazil do futer dveří, načež se pan doktor opravil a řekl, že to tak nemyslel.
Má osobní lékařka se mi směje, až se za své ploché břicho popadá a bombarduje mne poznámkami, že to říkala už dávno, že zeleno-žluto-hnědo-fialovoflekatá barva mého bělma není v pořádku.
Po pitvě je každý generálem.
Kterak jsem neviděl