1.11. 2011 úterý
Odjíždím do nemocnice, zítra mne čeká další operace ruky. Všechny termíny na mnoho dní dopředu jsou obsazené, na zítřek je však volno. Přitom je to podle mne stylové, nechat se operovat na Den zemřelých.
2.11. 2011 středa
Hned ráno mne nakládají na pojízdné lůžko. Po cestě na operační sál mi zřízenec shodil na hlavu kovový stojan na kapačky. Na sále mi sestra napichovala žílu jednou rukou, jelikož ve druhé držela mobil a řešila s kamarádkou Vánoční dárky. Následně se objevil doktor a pravil: „To je ta ruka? S tím se moc zdržovat nebudeme.“ Chtěl jsem se vymrštit z lůžka a ve stylu akčních hrdinů proskočit oknem ke svobodě. Namísto toho jsem však zbaběle usnul.
3.11. 2011 čtvrtek
Ruka držena Kirschnerovými dráty v čistě supinační poloze se po jejich vyjmutí otočila do polohy čistě pronační. Zároveň celé předloktí nateklo, pročež běhám po městě a sháním tetovací salón.
„Dost bylo unylého žití, vytetujte mi kotvu na předloktí, chci být jako pan Pepek námořník!“ volám a mávám bambulózní rukou nad hlavou.
Dva dráty páně Kirschnera, po vyjmutí velice vhodné ke šťárání v zubech
4.11. 2011 pátek
„Drobná operace. Vytáhneme drátky, dostanete lahodnou nemocniční krmi a můžete jít domů,“ pravil pan doktor před operací. Nezmínil již, že Kirschnerovy dráty jsou tyčky se závitem, že po drobné operaci budu řičet bolestí víc než při nehodě a že lahodná nemocniční krmě sestává z tvrdého chleba a měkké mrkve.
„Kdybys nebyl lysý, nalepím ti do vlasů žvýkačku,“ cedím bolestí mezi zuby směrem k lékaři, jelikož vitamíny a pomsta léčí.
5.11. 2011 sobota
V rámci dohadování se s pojišťovnou sepisuji poškození motocyklového vybavení, které jsem měl v okamžik návštěvy osobního automobilu stylem letmo na sobě.
Helma – sice podřená, ale bez proražení či prasknutí. Až na krvácení do mozku proto zůstala hlava uchována ve své původní ošklivosti.
Boty – až na roztržení v pořádku, pročež tržné rány začaly až nad botami a končily pod kolenními chrániči.
Kevlarové kalhoty spolehlivě ochránily od odřenin.
Rukavice i díky kloubovým chráničům zajistily, že ruka je sice našrot, ale klouby na prstech v pořádku.
Batoh certifikovaný jako zádový chránič pravděpodobně zajistil, že páteř zůstala relativně v pořádku. Jediný zlomený krční obratel byl ten mezi batohem a helmou.
Bunda díky loketním i hrudním chráničům napomohla tomu, že i přes zlámaná žebra, pneumotorax a pozdější hemotorax plic jsem nikde nevytrousil svá tvrdá játra ani jiné vnitřní orgány.
Poučení? Jezte čínské polévky a přežít se dá vše!
Žádné díry, dramatické praskliny ani zatnutá sekera. Jediným
viditelným poškozením po nehodě jsou povrchové odřeniny.
6.11. 2011 neděle
I když jsem v Irsku nebyl od září, dostalo se mi nyní, v listopadu, zuřivého telefonátu od kolegy a dublinského spolubydlícího, pana Marka. Jak známo, pan Mark má přítelkyni, která si libuje v alkoholismu a chování želv. Na své želvě je emočně závislá, pojmenovala ji dementně Daisy a donutila pana Marka, aby zvířeti smontoval dům gigantických rozměrů. Dům kolega-spolubydlící stloukl z přepravní krabice na rakve, které nám do Dublinu přivážejí ostatky v různém stádiu rozkladu. V domě želvy Daisy jsou tři patra, točité schody, dva bazénky a mnoho jiných atrakcí. Daisy však jen netečně leží v rohu, atrakcí si nevšímá a tupě zírá do skla.
„Ty mizerný šmejde! Daisy konečně přestala smrdět!“ vříská Mark do telefonu.
„Však to je v pořádku, ne?“ odpovídám a tuším, odkud vítr vane.
„Smrdět nemusela! Kdybys jí na krunýř nelil olej z plechovky sardinek a nenapájel ji pivem!“
Byl jsem prozrazen jiným kolegou, který u celé akce nazvané „Dodej Daisy život!“ asistoval.
„A taky jsme nechali Daisy voperovat pod krunýř obrovský čip,“ huláká dále Mark.
„Čip?“
„Ano, čip! Velký kovový čip! Abys nemohl Daisy strčit do mikrovlnky, až ji budeš chtít sežrat!“
Tak jsem aspoň Markovi přátelsky sdělil, že na oné akci se želvou jiný kolega vykouřil celého jointa marihuany a každičké vyfouknutí kouře směřoval do tlamičky nebohé Daisy.
7.11. 2011 pondělí
Otec mne naložil do auta a odjeli jsme do špitálu v Českých Budějovicích, kde si mě opět hodlají pečlivě prohlédnout.
Objevili mi další zlomeninu, kterou po bouračce neviděli, zkonstatovali, že jsem do budoucna nepoužitelné individuum a na mé námitky ohledně omezené hybnosti pan doktor reagoval poněkud svérázně.
„Vy si stěžujete? Buďte rád, že hýbete aspoň jednou rukou,“ pravil. Tomu říkám uklidňující argument.
„Doprdele! Který zmrd, které hovado, který imbecil!“ řve naprosto nepříčetně můj otec v bufetu u pultu, kde si právě kupuje sekanou.
O prodavačky se pokouší infarkt, tryskají jim slzy z očí a špičkou nohy píší na zamaštěnou podlahu testament.
„Debil jakýsi, pazneht nechutný!“ řve dále otec a tancuje nesmírně energický tanec.
Můj otec zkrátka nemá rád, když si někdo odplivne žvýkačku a on do ní šlápne.
8.11. 2011 úterý
„Pššššššššššš,“ praví muž v tmavých brýlích, zahalen v hazuku, kápě stažena hluboko do čela.
„E?“ pravím já, jelikož nechápu, proč se pan Howadoor na naší schůzce v hospodě chová tajemně, jak kdyby chtěl pokousat samotného papeže.
„Střez se lákadel světla, jen panství temnoty vládne světu!“
„Nejebe ti tak trochu?“
„Viagra a marihuana!“
Následně se pan Howadoor posadil ke stolu a objednal si čaj s tím, že čaj nezačerní jeho mysl. Poté si poručil velký rum.
Pan Howadoor (zde na vzácné fotografii nešiky pana Egiho) zkouší uvázat vietnamskými pantoflemi himalájské uzly
„Založil jsem si u nás v Bystrci tajný spolek,“ pochlubil se jedinec, který je známý tím, že má dcery Minervu a Pandoru, sbírku gerontofilního porna, na sídlišti boří dětem sněhuláky, aby si z nich postavil iglú a v brněnské tramvaji (tamní domorodci neschopní naučit se cizí slovo říkají tramvaji šalina) několikrát pokousal revizora. Také se pokusil zhatit soutěž pro děti s názvem Nejhezčí koza ztvárněním gigantického poprsí za pomocí razítkovací barvy a na všesvětových setkáních cituje Mein Kampf.
„Tajný spolek? Co to je za blbost?“
„Je to spolek temna! Já jsem guru. A kromě mě je ve spolku ještě pět ženštin,“ upřesnil pan Howadoor a dopil další rum.
„Aha. A co provádíte,“ ptám se, jelikož potkat jedince, jehož by i pan Freud označil za nechutného dobytka, vždy skýtá možnost poznat jiné roviny bytí.
„Hlavně pijeme tajemný lektvar! Smíchám Viagru s marihuanou a už to jede!“
„A jinak v pořádku?“
„Taky se soudím s brněnskou zoologickou zahradou,“ pravil spokojeně pan Howadoor a v útrobách mu zmizel další panák rumu.
„Se ZOO? Proč se ZOO?“
„Nelíbilo se jim, když jsem napsal, že mají vychrtlé hrochy, co vypadají jako z Dachau.“
„Ehm.“
„A jejich žirafy mají krátké krky.“
9.11. 2011 středa
Dva měsíce poté, co jsem na motocyklu úspěšně ulovil čelním střetem osobní automobil, se můj zdravotní stav podstatně zlepšil. Zlámaná žebra již téměř nebolí, jsem schopen kulhat nejen po rovině, ale opatrně i po schodech a když použiji vidličku, umím se pravou rukou poškrábat na levé lopatce. Místo levé ruky mám však jen jakýsi zkroucený přívěšek, připomínající obří žížalu po zásahu jedovatým plynem.
Kterak jsem si natloukl.
10.11. 2011 čtvrtek
Srdce se mi zatetelilo radostí a stářím ochablé oči se pustily do boje. Po delší době jsem si v předmluvě knihy nepřečetl o tom, že je autor vševědoucí, že co slovo, to kapka pravdy, že má autorova manželka nejšťavnatější trojky a zaslouží si tak, aby jí autor knihu věnoval. Autoři se silnými slovy o podkladech neohánějí, směle uvádějí jako důležité zdroje noviny či vyprávění starců a dodají poznámku, že kniha navíc prošla kontrolou izraelské vojenské cenzury.
Pánové Ian Black a Benny Morris sepsali pěkné povídání nazvané Mossad – izraelské tajné války. Nacpání známého a bulvarizovaného jména do názvu knihy jest jednou z mála úliteb v době, kdy jest knižně vydán kdejaký výblitek literární erupce zdegenerovaného lidstva a kdy si kupující vybírá knihu podle toho, že má na přebalu pět vykřičníků či výkřik o tom, jak jsou všichni zlí.
Kniha Mossad a česko-vietnamský slovník. Ďábelská kombinace hodná mistrů tajných služeb.
Ač je Mossad na přebalu, kniha popisuje, kterak izraelští slídilové slídili ještě v době, kdy se o Státu Izrael nezdálo ani makabejským, obracejícím se v hrobech u Elasy. Nikoli tedy pouze Mossad založený v druhé polovině 20. století, ale především nadšení amatéři z třicátých let 20. století baví čtenáře. Tajným agentem Židů ještě před vznikem Státu tak byl například pěstitel citrusů i velbloudáři negramotných kmenů z hor. Pravým kořením knihy jsou pak téměř neznámé příhody izraelských tajných služeb včetně průšvihů, nad kterými nevěřícně vrtí hlavou i divák odkojený slaboduchými detektivními seriály východoněmecké televize. Nejen notoricky známý Mnichov, Entebbe, ukradený MiG či Osirak, ale i tragikomické hádky, informace o“vývozu“ Židů z Tuniska, Maroka nebo Etiopie a senegalským střelcem vystřeleném oku Moše Dajana potěší chtivého čtenáře.
Mimoto je kniha tlustá, což se dá využít k bití tchýně nebo jako důmyslná součást lešení z knih při stavbě skříně za pomoci jedné zlámané a jedné nešikovné ruky (to s tou skříní jsem si vyzkoušel).
11.11. 2011 pátek
Po více jak dvou měsících od nehody, po nesčetných telefonátech a dopisování s pojišťovnou jsem obdržel peníze z povinného ručení viníka. Za motocykl jsem dostal málo a za zničené oblečení ještě méně. Popravdě řečeno – havarovat na motocyklu se rozhodně nevyplatí. Obdržené peníze na koupi nového motocyklu nestačí a sotva postačí na placení výdajů, jelikož mi můj irský zaměstnavatel po dobu pracovní neschopnosti nezaplatí ani guláš z vychrtlých psů. Mimo placení pravidelných výdajů jako je hypotéka, vodné, stočné, zahradník a nálepek „Děti jsou zlo“ jsou zde i výdaje nečekané. Obvazy, kapky, nechutné pilulky, platby revizorům v městské hromadné dopravě při dojíždění k lékaři i dovážka prostitutky místo obvyklé návštěvy u Máni v hospodě U Vyndanejch.
Tímto povinnost dle §9 odst. 3 písma) a b) zákona 168/1999 Sb.
za splněnou rozhodně nepovažuji.
Udělal jsem díru do krabice od bot a do díry vhodil pět peněz. Na nový motocykl.
12.11. 2011 sobota
„Hola hola hou! Brm brm brm tatatata hola hou,“ pohupuji se na rozbité pánvi a do rytmu mávám pokroucenou rukou. Nepěvně stojím na ulici ve městě Znojmě před hospodou a galerií Na Věčnosti. Původně jsem jel do Znojma vyslechnout si koncert jakéhosi krákala. Avšak po několika sklenicích vína, půllitrech piva a inhalování kouře vodní dýmky od vedlejšího stolu se projevilo mé pravé já. Pročež jsem po zbytek večera obtěžoval servírky žádostí o další a další jídla, ladnou tmavovlásku z města Pozsony jsem oblažoval tupým pohledem a opileckými řečmi a, jak již možná někdo tuší, koncert jsem si vychutnal na ulici před hospodou, kde se hudba linula z ukončení ventilačního potrubí.
13.11. 2011 neděle
Ve Znojmě jsem nakoupil několik lahví vína z letošní sklizně a odjel zpět do Nového Jičína. Otec ke znojemskému vínu přiložil nemálo lahví whiskey, sousedi sbírku obohatili o dalších nemálo litrů vína a po několika hodinách mě poprvé od bouračky nebolelo vůbec, ale vůbec nic. Svět je náhle krásný.
14.11. 2011 pondělí
Bolí mne hlava a je mi zle.
15.11. 2011 úterý
Ač otec tvrdí pravý opak, je očividné, že svým skuhráním otravuji nejen sebe, ale i všechny okolo. Pročež je načase sbalit si berle, ortézy a vyzkoušet si, jak se žije dočasně (sic!) postiženým. Zakoupil jsem sobě jízdenky na vlaky a autobusy a zítra odjíždím do kraje rybníků a ošklivých prostitutek. To jsem se dověděl nedávno, že jsou údajně v Jižních Čechách nejohyzdnější prostitutky. Že prý Rakušané si na ohyzdnost potrpí a s estetickým cítěním jsou na tom ještě hůře, než-li Čechové. Což se mi tedy moc nechce věřit.
16.11. 2011 středa – 26.11. 2011 sobota
Jsem jednoduchý člověk nevábného vzezření, libuji si v zaostalosti, sláma mi trčí z bot a být ještě trochu tupější, snad i sídla jako je Praha bych považoval za civilizaci. Nikterak mi to však nevadí. Mám rád život na vesnici, skřehotání žab pod okny a tupé opilce hýkající do rytmu pivních kapel, což je jedno z hlavních kulturních povyražení obyvatel české kotliny. Pročež jsem si sbalil svých pět švestek, tři jablka, čínskou polévku a opustil jsem otcovský moravský azyl, kde jsem po nehodě trávil nemálo týdnů.
Nyní jsem zpět ve svém příbytku v Jižních Čechách. Ač vlastním střechu nad hlavou již několik let, stále jsem se nedokopal k tomu, abych si bydlení zútulnil. V bytě tak stále nemám lednici, postel, skříň či pasti na případnou dětskou návštěvu. Naštěstí již je zprovozněno WC, což byla nutnost ve chvíli, kdy umyvadlo v koupelně bylo plné špinavého nádobí či prádla a já pociťoval nezvládnutelné nutkání k vyprázdnění. Také mám v podstatě zařízenu knihovnu, tedy místnost plnou knih, map, plyšových krys a plesnivých a trouchnivějících zbytečností z výletů po světě.
A tak si spokojeně hovím v zatuchlé noře, pojídám čínské polévky a zotavuji se.
Zotavování probíhá na několika frontách. Kromě již zmiňované konzumace největšího asijského přínosu světu (hned po trestu smrti metodou Tisíce řezů) dojíždím každý den na rehabilitace do nemocnice města Tábora.
„Tady se posaďte, pane Chocho, udělejte si pohodlí a sem strčte ruku,“ praví vždy po ránu ženština. Pročež se posadím, udělám si pohodlí a strčím ruku do hrnce. Odborně se tomu říká rehabilitace ve vířivce a spočívá v tom, že mi čtvrt hodiny mrzne ruka ve studené vodě, která bublá. Poté jdu se ztuhlou rukou o tři patra výše, kde se mne chopí další ženština a ztuhlou ruku mi kroutí, drtí, ohýbá a láme. Následně se odpotácím do svého skoro-holobytu, praštím sebou na podlahu na spacák, mrznu (rozbité balkonové dveře stále nemám zasklené) a nadávám, jelikož se pochroumanou rukou ani nemohu poškrábat na pravém ušním bubínku.
27.11. 2011 neděle – 2.12. 2011 pátek
„To snad není pravda! To nemůže být pravda,“ tiše pláče můj irský šéf pan Pavouk. Doletěl jsem do Dublinu a zastavil se na letišti, abych zjistil, jak kolegové pro mrzký peníz potí krev a obalují se novinami, aby přežili zimní noci na ploše dublinského letiště.
„Pane Pavouku, nějaká bouračka na motocyklu mě přece nemůže rozhodit! Deformační zóna v podobě tukových pásů nejen pěkně vypadá, ale jest i účelnou ochranou,“ holedbám se a vůním boky, čímž dávám svému pasu podobu příbojové vlny.
Pan Pavouk se však nedá utišit. Poté pohleděl k nebesům, zapíchl prst kamsi do temnoty a zavyl: „Kolik, kolik mu ještě zbývá životů?“
Do Irska jsem přiletěl hlavně proto, abych zápasil s irskými úřady. Především jsem přepadl úřad, abych obdržel kartu pojištěnce, jelikož dlužit české nemocnici částku hodně přes bambilión se mi zrovna nechce.
„Vyplníte formulář A, potom formulář B. Přiložíte přílohu C a přílohu přílohy C označenou jako C1. Vhodíte do schránky X, zatelefonujete na číslo raz-dva-tři, nakrmíte holuby a kartu vám zašleme,“ instruuje mne úřednice, u které si nejsem jistý, jestli zblízka sledovala výbuch v Hirošimě nebo se jí jen ožral a zfetoval plastický chirurg.
Utíkám na další úřad, kde mám dostat pět peněz od státu.
„Dobrý den, já jsem pan Chocho,“ pravil jsem.
„Já jsem vrátný,“ pravil vrátný.
„Potřeboval bych mluvit s paní Vozihnujovou.“
„Je na obědě.“
„Na obědě? Teď v devět ráno?“
„Na obědě. Už tři dny,“ doplnil vrátný a nepohnul u toho ani brvou.
Jelikož jsem na vtipy zrovna neměl náladu, následoval oční souboj. Ze vzdálenosti necelého metru jsme si hleděli do očí, pokerové tváře a postoj vojáka hradní stráže. Pět sekund, deset, dvacet, celou minutu.
„Aby se ti narodilo dítě,“ procedil jsem mezi zuby strašnou kletbu, jelikož v pozici východoevropského přistěhovalce jsem si k vrátnému irské instituce více dovolit nemohl.