18.2. 2010 čtvrtek – 11.3. 2010 čtvrtek
Přiletěl jsem z Česka opět do práce. Jen jsem otevřel dveře, kolegové se potutelně usmívají, prstem na mě ukazují, někteří se křižují.
„Mám pro tebe dvě zprávy. Kterou chceš slyšet jako první?“ táže se mne pan šéf.
„No… nejdřív tu dobrou, ať to mám za sebou,“ pravil jsem bojácně.
„Hehe, dobrá není ani jedna. Nicméně tou první zprávou je, že budeš mít na starost Etihady každý den,“ zasmál se a vycenil zuby barvy citronové kůry.
Etihad! Postrach kolegů, má noční můra. Hovadsky velké letadlo přiváží zboží z Indie, Bangladéše, Pákistánu a Číny. Desítky tun zapáchajícího oblečení, desítky tun mnohdy shnilého ovoce. A nedávno s várkou manga přiletěla i chcíplá opice. Vše vyložit, zaevidovat, hromady dokumentů vyplnit a chcíplou opici kopnout pod schody konkurenční firmě.
„Než-li se pokusíš imitovat omdlení, mám pro tebe druhou zprávu.“
„Nu?“
„Dvacet jedna nočních směn v řadě. Chachá!“
Mí kolegové nepatří k výkvětu inteligence, pročež mezi ně dobře zapadám a nevyčnívám jinak, než-li mým pěstěným břichem. Na kolezích však 
nemám rád poněkud jiné pojetí pořádku a hygieny. Což je ostatně válečné pole, na kterém dochází k dennodenním střetům mezi domácími Iry a námi, plevelem ze střední a východní Evropy. Umyvadlo máme stále ucpané čajovými sáčky, podlaha je neustále pokryta obaly nejrůznějších laskomin, pod křesly se válí prázdné lahve a použité papírové kapesníky se vrší na stolech. Pročež jsem dal dohromady všech zhruba patnáct anglických slovíček co znám, zasedl jsem k počítači, sepsal a na zeď vyvěsil zlostný pamflet, kde kolegům vysvětluji, co je stůl, co odpadkový koš, k čemu je vhodná podlaha a k čemu dřez. Ohlas však byl nepěkný. Nejenže jsem byl povolán k šéfovi, který mi vytknul podněcování nepokojů mezi otroky, ale i msta kolegů byla krutá. Do misky na čínské polévky mi umístili kus toaletního papíru s podezřelou hmotou hnědé barvy.
Na oslavu jedenácté noční šestnáctihodinové směny z jednadvaceti jsem sobě oblékl přiléhavý trikot, vsedl na bicykl a odjel k moři. U moře je mnoho zajímavých věcí. Zdechlé ryby, odpadky a útesy. Jelikož jsem se kochal zdechlými rybami a přemýšlel, kterou vyfotím pro čtenáře Chochovin, nevěnoval jsem pozornost útesům. Pročež jsem vykonal velmi pěkný pád hlavou napřed. Jak si tak ryji obličejem v zemi, potkal jsem kámen. Ozvalo se zvučné křupnutí, načež jsem zaúpěl a počal naříkat.
Řidič taxislužby mne odvezl i s bicyklem do nemocnice, kde mne nejdříve obrali o spoustu peněz a poté vyfotili. Následně mi pan doktor sdělil, že mi nedoporučuje zakupovat v následujících týdnech množství hovězích steaků. Prasklá lícní kost, zlomená čelist a zuby cestující po celé ústní dutině způsobily, že mi polovina hlavy nepěkně natekla, jedno oko nemohu otevřít a to nejlepší teprve přichází. Do druhého oka dostávám nekontrolovaný tik a na završení všeho slintám.
Jak už to tak bývá, zákon schválnosti se nevyhýbá ani mně. Zatímco jindy nepotkávám známé celé měsíce, nyní se mi to daří téměř každý den.
„Hehe, odkdy jsi se dal na polykání golfových míčků?“ směje se mé nateklé hlavě spolubydlící.
„Chacha, tak ty jsi se srazil s koněm?“ směje se slovenský soused pan Robo, který by se ovšem vůbec smát neměl. Pořídil si totiž dítě, pročež by se místo výsměchu měl věnovat vyhledání tatérského studia za účelem vytetování nápisu „Game over“.
Smějí se mi i slovenské sestry Velké oči a Copatý vetřelec. Navíc využívají toho, že nemohu hovořit. Pročež mi Velké oči bez obav z nemilosrdné odplaty sděluje, že jsem naprosté budižkničemu, neperspektivní jedinec ducha mdlého a postavy ohyzdné, sociální případ, mentální nepodařenec, trouba a blb.
Na všechny drzé poznámky, výsměchy a rádobyvtipné poznámky hrdě reaguji po svém – nezvladatelným mrkáním a mohutným slintáním.
„Boží mlýny! Boží mlýny!“ výská práci šéf Pavouk a snaží se mne do zlomené čelisti trefit vrženým pomerančem.
„To máš za to, že když usnu, cinkáš mi na moje skleněné oko vidličkou a navíc si mě fotíš na ty svoje debilní internetové stránky!“ řičí spokojeně.
Spící šéf, pan Pavouk O chvíli později je mu opatrně nadzdvihnuto oční víčko za účelem laškovného poklepání vidličkou na skleněné oko.
12.3. 2010 pátek
Je to už přes deset let, co jsem se usadil k počítači a počal tvořit a znechucovat širý svět. Byla to doba, kdy slušný přístup k internetu byl záležitostí horních deseti tisíc, kdy se za vrchol webového designu považoval animovaný gif a když si chtěl člověk stáhnout obrázek nahaté ženštiny, dočkal se po půl hodině kostičkovaného obrázku o velikosti britské jednocentové Guyany.
Z temných bažin omezenosti, tuposti a nechutnosti se tehdy vynořily Chochoviny. A zde je nutno dodat, že se tam okamžitě vrátily a v temných bažinách i zůstaly. Pěkný příklad stability ve světě, kde nejspíš i litosférické desky počnou co nevidět tančit čardáš.
Ve starých Chochovinách hlodá nelítostně zub času. Po několika haváriích úložišť zmizely některé obrázky, mnohé odkazy směřují na mrtvé adresy, poznámky poznamenávají skutečnosti kdysi nepochopitelné, dnes zcela mimo i mého chápání. Ovšem krásná chochovinová pachuť zůstala, nedotčena dvěma trestními oznámeními a třetím ve stádiu výhrůžek. Hloupé odpornosti se jak tlusté střevo táhnou vnitřnostmi Chochovin, nelítostně rdousíc jakékoli náznaky psaní méně hanebného.
Fujtajxl.
13.3. 2010 sobota
Vsedl jsem do vlaku a vydal se na Moravu za mým dědem. V kupé netrpělivě kroutím rty, abych vytvořil otvor tvaru neforemného písmene O, načež vyfukuji vzduch a snažím se vytvořit zvuk svištícího stroje. Také shrnuji horní ret a vydávám dunivé vrrrrrrrrrrrr. Z udivených pohledů spolucestujících si nic nedělám, jen občas vrhnu kolem sebe hustokrutý pohled a hřbetem dlaně si imaginárně utřu imaginární hledí imaginární helmy. Nastal čas, kdy letos poprvé vsednu na motocykl, budu se prohánět širou krajinou a nelítostně lovit hmyz, jako už to motorkáři dělávají.
Děd, spatřiv mne, se pokřižoval a pravil, že: „Ta tvoje příšera je pořád za garáží, v přístavku na porážení prasat.“
Zbytek večera obíhám motocykl s nožem, nůžkami a kletbami. Snažím se dostat ze stroje zhruba půl metráku igelitového obalu a lepicí pásky, kterým chtěl můj děd zajistit, aby prý v zimě nezmrznul motor.
14.3. 2010 neděle
„Ouvej ouvej jau jau jau,“ pravím neradostně a snažím se do motocyklové helmy nasoukat opuchlou hlavu. Před nedávnem prasklá lícní kost a zlomená čelist činí z relativně snadného úkolu cirkusový kousek, u kterého poskakuji po jedné noze, mávám rukama, kroutím se v pase a slzím.
Ani následná jízda neskýtá očekávané potěšení. Je mi příšerná zima, triko s krátkým rukávem pod letní bundou se ukazuje jako poněkud nedostačující oděv. Umiňuji si, že si na další jízdu vezmu vzorovaný pletený svetr od babičky a pod helmu kulicha s obrovskou bambulí. Kulich je zeleno-modro-fialový, z padesátých let. Po otci. Intelektuální plán ztroskotává ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se kulich díky bambuli pod helmu prostě nevejde. Svetr pod bundu naštěstí ano, byť vyčuhuje pod okraj bundy o dobrých třicet centimetrů. Módní návrháři by se zajisté obdivem káceli s rukou na srdci a prasklou cévkou.
15.3. 2010 pondělí
Ráno jsem se probudil a na dvoře ležel podivný sněhulák. Ležel nešťastně a měl jen dvě koule. Zlomyslně jsem se zasmál, jelikož přijít o kouli není jen tak. Přestal jsem se smát až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že onen sněhulák je můj motocykl zapadaný sněhem z noční chumelenice. Oblékl jsem se do motorkářského oděvu, do každé ruky uchopil smeták a počal motocykl zuřivě ometat. Za oknem na mne zíral děd, mnul si neustále oči a údivem otvíral bezzubá ústa.
O hodinu později se již řítím do města Prostějov, kde sídlí pán, který mi motocykl prohlédne, proklepe, profoukne, zakvedlá dráty a řekne si o peníze. Odborně se tomu, mezi námi motorkáři, říká servisní prohlídka.
Když mne majitel servisu viděl přijíždět, otevřel pro jistotu obě křídla obrovských vrat. Poněvadž i poté jsem měl problémy do dvora vjet, pokynul mechanikovi, který zakroutil hlavou, poklepal si na čelo a můj motocykl raději do dílny odvezl sám.
„Strip-týz, strip-týz!“, tleskám nadšeně, jelikož se na můj stroj vrhnuli dva mechanici a počali ho svlékat do naha. Poté se mě ještě majitel servisu ptal na jakési technické údaje mého motocyklu. Ale když jsem mu řekl pouze to, že je modrý, odvezl mě do místní restaurace a pravil, že si mne zase vyzvedne.
Můj motocykl v nedbalkách
O pět hodin později jsem si motorku převzal.
„Tohle jsme vám vyměnili, tohle vyměnili a tohle vyměnili. A tadyhle máte nový olej,“ pravil pan servisman a a ukázal na motocykl.
„Cože? Olej ve výfuku?“
Pan servisman vyvalil oči a řekl: „Výfuk je na druhé straně. Toto je kardan. Pravda – obojí vypadá jako stříbrná roura.“
Abych nebyl za úplného blbce, dotázal jsem alespoň, zdali bych „neměl přezout“. Což je technický termín, kteří velcí chlapci na velkých strojích používají pro proces výměny pneumatik. Pan mechanik zálibně pohladil mou pneumatiku hladkou jako dětská prdelka, prstem poklepal po místech, kde již leze plátno a pravil: „Ani nemusíte spěchat. Přezout jste měl tak před pěti tisíci kilometry. Ale vám to určitě nevadí, že.“ Všichni se na mne shovívavě usmívali a s ulehčením si oddychli když se mi povedlo při výjezdu nevrazit do vrat stodoly a neodřít parkující automobily.
Zlověstně jsem se zasmál, při zavírání hledí helmy si přiskřípl prst a odjel zahájit další motorkářskou sezónu.
16.3. 2010 úterý
Dnes jsem při cestě z Tábora do Děčína zajel u jihočeských Votic natankovat. Vyjel jsem zpět na silnici E55 a co nevidím – automobil v protisměru. Počal jsem troubit a blikat jak cirkusový kolotoč pro cvičené medvědy. Původně jsem chtěl protijedoucí vozidlo jen probliknout dálkovými světly, ale na mém motocyklu je příliš mnoho tlačítek a než jsem našel to pravé, uvedl jsem v chod levý i pravý blinkr, nouzové blikání a navrch jsem ještě zatroubil. Drzý řidič v protijedoucím autě však zůstal v protisměru a počal na mne taktéž blikat. Nu co, někomu dochází věci pomaleji, pomyslel jsem si a zablikal znovu. Protijedoucí počal blikat modrým světlem, které měl umístěno na střeše. V tom mi to došlo.
Celou zimu jsem trávil v Irsku, kde se jezdí vlevo a v Africe, kde se jezdí vlevo, vpravo, uprostřed a mimo cesty – podle možností a podle toho, o kolik mohutnější je protijedoucí vozidlo. A nyní, v Česku, mívám ještě občas problémy srovnat se s pravostranným provozem.
Sjel jsem ze silnice do bláta a zastavil zhruba deset centimetrů od nárazníku policejního vozu. Příslušníci jež netrpělivě poskakovali po silnici, mávali červenou plácačkou a přístrojem na zjišťování alkoholu v dechu.
„Pane řidiči, občanský průkaz, řidičský průkaz, technický průkaz…. a sundejte si helmu.“
Počal jsem chrčet, jelikož jsem si rval helmu z hlavy a zapomněl rozepnout řemínek pod krkem. Oba příslušníci mě se zájmem pozorovali. Po kontrole dokladů následovalo foukání do krabičky. Výsledek oba policisty překvapil.
„Nic! On nic nenadýchal,“ pravil ohromeně mladý policisty staršímu.
Musel jsem dýchat ještě jednou. Opět nic.
„Mohl byste nám vysvětlit, proč jezdíte v protisměru?“
„Mohl. Nemám příliš zkušeností s jízdou v Česku a tam u nás se jezdí vlevo.“
„Á, pán nám na zimu odlétá do teplých krajin,“ vtipkoval starší policista.
„No,“ přitakal jsem přičinlivě nevtipnému žertu.
„Tak copak s tím uděláme, pane řidiči,“ položil mi ten starší známou otázku bez otazníku.
Vytáhnul jsem peněženku, policisté neprotestovali a dokonce se spokojeně pousmáli. Spokojenost jim ovšem vydržela velice krátkou chvíli.
„Mám tu šedesát dvě koruny v mincích, sedm euro taktéž v mincích a navrch padesát marockých dirhamů a dva tisíce mauritánských ouguiya,“ cinkal jsem a šustil bankovkami z poslední dovolené.
Starší policista několikrát naprázdno polknul, pohlédl na mne, do nebe, na kolegu a poté pravil: „Víš co? Tys ho viděl první, tak si to vyřiď.“ A zalezl do vozu, kde se opřel čelem o přístrojovou desku.
„Prosím vás – jeďte. A pokud možno, tak po pravé straně,“ tiše mi sdělil mladší pan policista.
Bylo mi trapně a styděl jsem se. A to jsem netušil, že svou tupost ještě vyšperkuji. Majitelé vyšších a těžších motocyklů jistě znají situaci, kdy zaparkují tak, že je nutno při odjezdu kus vycouvat, aby bylo možno přední kolo vytočit a odjet. Jenže když se zaparkuje předním kolem z kopce, přetěžký motocykl jde vytlačit zpět velice špatně. Nebo – bez pomoci – vůbec. A tak jsem stál pár centimetrů od policejního vozu, dopředu to nešlo. Přední kolo lehce zabořené mimo vozovku. Již s nastartovaným motocyklem tak mohutně gestikuluji, pantomimicky tlačím neviditelnou zeď a poulím oči. Policisty nenapadlo couvnout svým vozidlem, zato mladší policista vylezl a počal mne i s motocyklem tlačit vzad. Slušně jsem poděkoval pokynutím hlavy a odjel. Když jsem se ohlédl, oba policisté stáli na silnici. Mladší rozhazoval rukama na všechny strany a krčil rameny. Starší policista se s grifem zkušeného divadelního herce plácal dlaní do čela.
17.3. 2010 středa
„Já utíkám a nesu balón šišatý, no to je paráda. Svalnatí šílenci mi šlapou na paty a funí na záda,“ prozpěvuje si známé verše pan Filosof, pražský to intelektuál, kritik hadísů a nadšený ragbista.
„Tenei te tangata puhuru huru nana nei i tiki mai!“ volám mu v ústrety, by věděl, že jeho poučky o rituálech v ragby nepadly na neúrodnou půdu a že preferuji haku před valčíkem, polkou, epileptickým záchvatem i jinými druhy tanců.
S panem Filosofem čas od času sedávám v restauraci na Hlavním nádraží a poslouchám jeho muslimobijecké názory. Popíjím své nealkoholické pivo a snažím se zachytit cosi ze smršti mouder, bludů, polopravd a pomluv. Pravda, mohl bych se pana Filosofa zeptat, proč z hadísů cituje pouze da´ify, munkary a mawdú, mohl bych ho zahrnutou skvostnou moudrostí saháhů a hasanů. Leč vše by dopadlo jako obvykle. Pan Filosof by pravil, že islám je špatný, jelikož v muslimském světě po ulicích neběhají ženštiny v bikinách. A zkuste popřít takový argument.
Naše setkání obvykle končí tím, že mne pan Filosof obdaruje nějakou knihou, povzdechne si a praví: „Nemyslím si, že bych tvůj sádlem otupělý intelekt pozvedl k výšinám, ale aspoň se podívej na obrázky, těch je kniha plná.“
18.3 2010 čtvrtek – 25.3. 2010 čtvrtek
Až dosud jsem se svými spolubydlícími neměl výraznějších pří. S nadhledem jsem toleroval jejich alkoholické dýchánky, které končily pozvracenou vanou, pomočeným polštářem či chlupatým mužem spícím v mé posteli, když jsem se vrátil z noční směny. Dokonce i když mi má spolubydlící otrhala květinu Svini za účelem výroby divošské sukýnky na maškarní ples, reagoval jsem shovívavě a jen jsem jí klíčem poškrábal auto a v kuchyni vyměnil olej na pečení za vyjetý olej z letištního tahače.
Nedávno za mnou však přišli, abych se podílel na placení účtů za elektřinu a plyn. Při pohledu na účet mnou zacloumala zuřivost, má břišní pneumatika se počala divoce natřásat a já řval jako tur.
Želva Daisy, dochucovadlo mých čínských polévek
Proradní spolubydlící si totiž na Vánoce pořídili želvu. První šok pro mne byl, když jí na terárium umístili cedulku s nápisem „Pro Chocha – nesežrat!“. Dalším šokem pro mne bylo zjištění, že miniaturnímu živočichu pořídili terárium, do kterého by se dal bez problémů nacpat celý kůň, pokud by byl šikovně pokrájen a kostičky. A katastrofa byla dovršena ve chvíli, kdy mi spolubydlící obezřetně sdělil, že želva potřebuje každý den dvanáct hodin nahřívat speciální zářivkou a nonstop je třeba udržovat správnou teplotu.
Želva nedělá vůbec nic. Leží v kartonové krabici v rohu terária. Nehýbe se, nepřiběhne na zavolání, neprozpěvuje si budovatelské písně. Prostě jen leží. Spolubydlící odpoledne přichází z práce, řítí se k teráriu a nadšeně řve: „Daisy! Miláčku! Broučku! Drahoušku! Daisy!“
Želva Daisy nic. Hloupě zírá, nehýbe se, leží. Nedávno jsem jí kapal na hlavu olej z rybiček. Želva Daisy opět nic. Zírá, leží, nehýbe se. Když spolubydlící nebyli doma, vzal jsem želvu, postavil ji před ohromné reproduktory a naplno pustil heavymetalové album The hardest of hard. Želva nic. Jen se chvěla, zírala a ležela.
Její pasivita mě přivedla k ďábelské myšlence. Zakoupil jsem v hračkářství gumový model želvy a na internetu našel recept na želví polévku. Gumová želva je téměř přesnou kopií živého protějšku. Také nic nedělá, jen leží a zírá. Spolubydlící nic nepoznají.
Gumový dvojník želvy Daisy
26.3. 2010 pátek
Do města Chomutova jsem na svém motocyklu přijel již za soumraku. Pan Josef, člen motorkářského gangu Wild Pink Pigs, vsedl do svého automobilu a ujal se role vodicího vozidla. Během několika minut se setmělo úplně a počala průtrž mračen. Provazy deště se mi valily do helmy, pročež jsem zjistil, že v lijáku není tak úplně špatný nápad uzavřít ventilační otvory. Skrze proudy vody jsem se snažil zachytit slabou záři zadních světel uhánějícího automobilu. Nic víc jsem neviděl, jelikož pan Josef mi zakázal použít světla, abych ho neoslňoval ve zpětných zrcátcích.
Pan Josef, hlava motorkářského gangu, taktéž hokejista (bývalý extraligový kapitán), fotbalista, hasič, učitel, cestovatel…
Skrze vesničky a po mnoha zatáčkách stoupáme Krušnými horami vzhůru, má kombinéza s označením „100% non waterproof“ pěkně chladí. Za poslední vesnicí počala zadní světla automobilu pana Josefa podivně poskakovat, dynamicky levitovat a jejich spojnice se rozhodně nedržela horizontu.
„Zloději! Ukradli silnici!“ volám v té chvíli do helmy a právem. Můj motocykl poletuje vzduchem, zadní kolo už není tak úplně vzadu a přední tak úplně vepředu. Vyděšeně svírám oba konce řídítek. Na pravém konci mám bohužel umístěno ovládání plynu, který na mé křečovité cukání zápěstím reaguje podivuhodně citlivě.
Když jsem se druhý den ráno (již pěšky) zašel podívat na místo, kde byla zcizena silnice, nestačil jsem se divit. Hluboké vyjeté koleje byly vyplněny směsí štěrku, ledu a sněhu. Celá cesta a poměrně široký pás kolem ní byl rozdrásán stopami pneumatik, jejichž vzorek podezřele připomínal obutí mého motocyklu.
Popravdě řečeno – pěkný výkon na někoho, kdo až dosud zažil největší offroadový zážitek ve chvíli, kdy přejel sousedovu kočku.
27.3. 2010 sobota
„Hoáááá grúúúú chrrrrr hahahóóó,“ vříská pan Lišák, vlní se a kroutí, mává rukama a snaží se co nejvěrněji napodobit paní Zagorovou a jeden z jejích slavných songů. Garáží přebudovanou na výčepnu duní tóny hutné a ještě hutnější, vzduch připomíná zákopy u města Yprès.
„Sračky! Posloucháš samé stračky! Podívej se… já jsem intelektuál a poslouchám to snad? Neposlouchám! Zagorovou prostě neposlouchám,“ vříská divoký motorkář pan Josef a snaží se panu Lišákovi změnit hudební vkus.
Dožaduji se Rachmaninova v podání Londýnské filharmonie, leč mé přání zaniká v davovém řvaní. Podobně dopadá i zde přítomný expedičník a cestovatel, který se davu opilců snaží vnutit své teorie o tom, že v Myanmaru se špatně fotí nebe. Celou akci jsem shledal pramálo intelektuální ve chvíli, kdy si pralesní muž pan Lišák navlékl na pivem a kouřem nasáklé kalhoty růžová tanga a počal pohazovat svou bujnou hřívou.
28.3. 2010 neděle
„Dobré ráno, Vietname!“ zařval ohlušujícím hlasem pan Lišák ve tři hodiny ráno. Zároveň s výkřikem se vymrštil v lůžku do polohy sedícího pacienta v okamžiku mezi operací a pitvou. Otevřel oči, pročež se objevilo bělmo. V této pozici vydržel několik sekund, načež zachroptěl a zřítil se zpět.
O několik hodin později pan Lišák v restauračním zařízení líčil, že počal dbát na zdravou životosprávu a přihlásil se do klubu vzpírání.
„A to vám říkám, volové, tam je taková obrovská tyč a na ní sto třicet kilo poctivého železa!“
„Sto třicet kilo? Ty zdvihneš sto třicet kilo?“ vytřeštil jsem zrak na pana Lišáka a jeho ruce, kde je i obvod loketního kloubu větší, než-li obvod bicepsu.
„No to si piš! Jeden konec té tyče se opře o zem a druhý zvedám. Samozřejmě mi u toho pomáhá trenér a bratr. To byste viděli, jak jsou pan trenér i bratr zpocení!“
Ve chvíli, kdy pan Lišák počal tahat z kapes nejrůznější klubové legitimace a sdělil, že se kromě klubu vzpírání přihlásil o do jakéhosi klubu vesmírných lidí, usoudil jsem, že je čas odejít. Načež jsem nasedl na motocykl a přes sjezdovku odjel do nížiny.
29.3. 2010 pondělí
Vlezl jsem do hospody ve městě Praha. Toto restaurační zařízení vybral k intelektuálnímu posezení pan Králíček, velký dobrodruh a cestovatel. Neštěstí nechodí po horách a navíc má schopnost družit se s jinými neštěstími. A tak se stalo, že se u jednoho stolu sešli pan Králíček, bystrcký láma pan Howadoor a tlustý a neschopný pan Chocho. Jak je vzdělaným lidem známo, pan Králíček i pan Howadoor se mimo zabývají klepáním a ťukáním do kláves, pročež s prvním pivem oba vybalili své počítače.
„Doufám, že máš něco pořádně šťavnatého,“ pravil pan Howadoor.
„Koně, prsaté dámy, hrochy, dámy nad šedesát, psy… co si jen přeješ,“ odvětil pan Králíček a objednal si dvanáct utopenců.
Následně oba pánové propojili své počítače a počali si předávat gigabajty porna. Pan Howadoor totiž o svou bohatou sbírku přišel poté, co mu starý počítač zabavili policisté kvůli dětskému pornu a detailním fotografiím rozšlápnutého červeného pomeranče, což vypadá nesmírně sadisticky.
„Víš, co by mě zajímalo? Jak je to vlastně s tou sousedkou, cos ji přepadl v parku a teď s ní čekáš dítě,“ tázal se pan Králíček pana Howadoora a objednal si tři čtvrti kilogramu tlačenky.
„Vlastně se ukázalo, že je to úplně jinak. To dítě má se svým bratrem,“ děl smutně pan Howadoor.
Nenápadně jsem zaplatil a raději odjel.
30.3. 2010 úterý
Jedu si takhle po Přelouči a na dopravní značky moc nehledím. Ve chvíli, kdy jsem si z hledí helmy stíral první letošní dávku povražděného hmyzu, koutkem oka jsem zahlédnul dopravní značku oznamující konec obce. Jak se později ukázalo, zahlédnul jsem špatně. Nicméně jsem rozradostněn uchopil pravý konec řídítek, kde je ovládání plynu. Po pár kilometrech mě staví policisté.
„Člověče, zbláznil jste se?“
„No… těžká otázka,“ snažím se být slušný.
„Přestaňte si z nás dělat srandu, tohle je vážná věc! Víte, proč jsme vás zastavili? Protože nám volali kolegové, že vám v obci naměřili 192km/hod!“
„V obci? To musí být nějaká mýlka, v obci jezdím zásadně podle předpisů.“
Musel jsem odstavit motocykl, nasednout s policisty do auta a následně si nechat potupně ukázat, kdeže končí obec Přelouč a že jsem silniční pirát, dobytek a přebytečný výrůstek na těle státu.
Kromě toho mi policisté sdělili, že přijdu o řidičské oprávnění, zaplatím tučnou pokutu a bude mnou zmítat nevýslovné hoře. Nic moc.
31.3. 2010 středa
„Jauůůůů, jauvajs jau jau jau!“ řičím bolestí.
Má osobní lékařka je ve svém živlu. Přijel jsem si pro radu, jestli si nechat vytahat zuby, které mi díky zlomené čelisti různě cestují v ústní dutině. Místo dobré rady mi má osobní lékařka píchla prstem do prasklé lícní kosti. Latinsky vysvětlila, cože to vlastně prasklo. Následně zaryla prst do zlomené čelisti. Bolestí mi vytryskly slzy.
„Máš to pěkně nateklé a deformované. Jediné štěstí je, že to na té tvé neforemné hlavě není tak nápadné.“
„To ti tedy pěkně děkuji. Očekával jsem spíše nějakou radu, kterak bych si od bolesti pomohl a taky by mne zajímalo, kdy přestanu slintat,“ táži se, v hlase bolest a naděje.
„Lobotomie! Polní lopatkou!“