Březen 2019

1.3. 2019 pátek
Z penzionu vybíhám v osm ráno, abych v devět vlezl do autobusu do Kermanu. Cesta má trvat něco přes čtyři hodiny, takže bych měl mít ještě celé odpoledne na výlet do Rayenu podívat se na tamní citadel. Večer bych si mohl zajet k zahradám Fath Abad, kde je pěkné jezírko. V jezírku jsou jistě žáby, které bych mohl nafukovat brčkem a pouštět po proudu v nedalekém potoce. Plány mi však zhatila série nedobrých událostí. Tak především jsem zapomněl na to, že jest pátek, tudíž den volna. A autobus do Kermanu nejede v devět, ale v jedenáct. Pročež jsem dvě hodiny tvrdnul na novém yazdském autobusovém nádraží, které je úplně mimo město, zhruba 8 kilometrů jízdy taxíkem. Když už jsem v jedenáct vlezl do autobusu, pan řidič zjistil, že autobus jest rozbitý. Vyjeli jsme v jednu hodinu po poledni. Po dvaceti minutách jízdy ovšem pan řidič zastavil na odpočívadle. Půl hodiny pauza. Po další hodině jízdy pro změnu zastavujeme na benzínce. Řidič si nevzrušeně povídá s obsluhou, popíjí čaj a pasažéři spokojeně pokuřují v benzínových výparech. Po cestě ještě musím přetrpět další dvě pauzy a do Kermanu přijíždíme v osm hodin večer. Celý den úplně v…. zkrátka v oněch temných oblastech lidského těla, kam zavítá maximálně prst při vyšetření prostaty.

Jazdský lapač větru. Lapače větrů jsou k vidění po celém Íránu, ale v Jazdu se staly jedním ze symbolů města. Lapače přepěkné, častokráte stále funkční.

2.3. 2019 sobota
“Jsem jedinec dobrých charakterových vlastností. V zimě například sypu ptáčkům. Takže na jaře jsou pěkně baculatí a můžu si uvařit například vývar ze sýkorek. A protože mívám dobré charakterové vlastnosti i v zahraničí, otevřu svůj brzdný měšec a nechám vydělat prostému občanovi íránskému,” řečním ráno na hotelové recepci.

A vskutku, jako správný bambilionář rozhazuji peníze a objednal jsem si řidiče i s pěkným žlutým automobilem. Vyjíždím v osm ráno, návrat v osm večer. Protože pana řidiče čeká dvanáctihodinová směna a několik stovek najetých kilometrů, rozhodl jsem se být štědrý a zaplatil celých deset dolarů. To jest téměř dolar na hodinu, takový jsem kabrňák, lidumil a velký filantrop! Odjíždíme do města Mahan, které je od Kermanu vzdáleno necelých 40 kilometrů. Do Mahanu dobrovolně již nikdy nepojedu. Dvě největší atrakce jsou hnusné a nudné. Svatyně Shah Nimatullah Wali jest poutním místem, kde je v mešitě za zahradou hrobka sufijského učence a básníka Shaha Nimatullaha. Zábava žádná, zahrada zanedbaná, mešita nudná a kolem hrobky žádné ženštiny netančí kankán. Ještě hůře dopadla návštěva zahrad Shahzadeh. Údajně nejhezčí zahrady celého Íránu možná na jaře vypadají aspoň trochu k světu, ale zvlášť teď na konci zimy to rozhodně není něco, kvůli čemu by měl někdo do Mahanu jezdit. Uprostřed polopouště za městem je za zdí pár stromů, zoufale neinspirující malé kaskády a pár domků sloužících jako restaurace a prodejny suvenýrů. Nyní, na přelomu února a března, jsou všechny krámky zavřené, potok je špinavý a kalný, po areálu se povalují odpadky a stavební materiál.

Hrad ve městě Rayen. Zasněžené hory dodávají na konci zimy (a v zimě obzvláště) vizuálně monochromatickému hradu úplně jinou barevnou dimenzi.

Odjíždím z Mahanu do dalšího městečka, tentokrát do neturistického Rayenu. Město samotné jest sice navštěvováno, ale všichni rovnou míří ke šperku Rayenu a širého okolí, k citadele na kraji města. Pevnost je částečně zrekonstruovaná, ovšem kromě centra jde spíše o zakonzerované ruiny. Pěkné, ba i přepěkné. Jest před turistickou sezónou, kdy citadelu zaplní Íránci z celé země, pročež využívám možnosti a pobíhám, šplhám, lezu po čtyřech, soukám se skrze polozasypaná schodiště na hradby a užívám si pohledů na kompaktní citadelu se zasněženými horami v pozadí. Rayenská citadela sice není stavba, která by patřila mezi nejužší špičku stavební invence a zručnosti lidské rasy, ale za návštěvu rozhodně stojí. Z Rayenu míříme dál na východ a po zhruba sto kilometrech se objevuje město Bam. Už při příjezdu desítky ukazatelů, plastik a dalších erupcí nápaditosti zdejších umělců ukazují jedním směrem – ke slavné citadele bamské, k Arg-e Bam. Pevnost přes 2000 let stará, staroslavná, slavná a starobylá. Jedná ze stavbu, která si plně zasloužila svou proslulost. Úmyslně píši v minulém čase.

Pohled z hradu na ruiny Arg-e Bam, citadely bamské.

Jelikož zemětřesení v prosinci roku 2003 způsobilo něco, z čeho se nejen citadela, ale celé město nikdy nevzpamatuje a přinejmenším hluboké jizvy v paměti zůstanou. Mohutný hrad, vysoké hradby, rozlehlé stáje, domy v podhradí, mešity i tržiště, vše onoho prosincového dne v podstatě zmizelo a zůstaly jen obrovské hromady suti z vepřovic. A ve městě zničeném ze 70% přes 26 tisíc mrtvých, téměř polovina obyvatel města. Bylo po páté hodině ráno, dlouho před rozedněním a město spalo. Tisíce lidí zemřely rozdrceny sutinami, další bamští umrzli, protože teploty v zimě klesají pod bod mrazu. Být zavalený po zemětřesení a zemřít na umrznutí, to je tedy lahůdka, to už bych se snad raději i nechal kousnout zuřivým hadem. Kromě mrtvých bylo ve městě přibližně 30 tisíc zraněných. Následujícího roku po zemětřesení byla citadela prohlášena světovým dědictvím UNESCO a rovnou zařazena na seznam světového dědictví v ohrožení. Popravdě řečeno – světovým dědictvím tak byla tehdy prohlášena hromada hlíny obklopena desítkami tisíc mrtvých. Téměř vzápětí začaly rekonstrukce, takže v současné době je centrální část citadely téměř hotová. Ovšem – vše je jaksi uhlazené, spousty uliček zavřených napevno instalovanými kovovými zátarasy, mnoho dveří a průchodů zazděno. Navíc momentálně Írán řeší poněkud jiné problémy, pročež rekonstrukce výrazně zpomalila, jak mi později v Kermanu tvrdili íránští a japonští studenti archeologie. Samozřejmě jsem využil toho, že je mimo turistickou sezónu a také faktu, že navzdory postupující rekonstrukci Bam po zemětřesení ještě nebyl přidán do programů cestovních kanceláří, které Íránci obecně s chutí a zhusta využívají. Pročež jsem lezl přes mnohá zábradlí a podíval se tak do míst, kam mají momentálně přístup jen dělníci. Což se v současné době týká i nejvyšších částí hradu, odkud jsou náramné výhledy. Pan vrátný na mne chvíli zíral, poté jen zakroutil hlavou a nechal mne být. “Jůůů!” volám z věže na liduprázdnou citadelu.

Hrad v citadele města Bam, po zemětřesení z větší části již zrekonstruovaný.

3.3. 2019 neděle
Každý návštěvník Íránu samozřejmě vládne alespoň základními údaji o zoroastrismu, nejstarším monoteistickém náboženství lidstva. Zoroastriáni totiž k Perské říši a Íránu neodmyslitelně patří. Zaroastriánství bylo oficiálním náboženstvím Perské říše a jak dokazují některé filologické rozbory dávných textů, jde o náboženství zhruba 4000 let staré. V té době dokonce ještě neexistovaly ani čínské polévky. Pominu-li současný stav náboženství a tenčící se počet vyznavačů, jedním z nejviditelnějších připomínek dávných i relativně nedávných dob jsou zaroanstriánské Věže ticha nebo též Věže mrtvých. Tyto stavby, či spíše jejich ruiny, jsou rozesety po celém Íránu, většinou v dosahu měst. Jelikož zaroastriáni uctívali čtyři živly – vodu, zemí, vzduch a oheň – své mrtvé nepohřbívali do země ani nespalovali. Jako správní hippies a vzdělaní ekologové věděli, že země ani vzduch se nemá znečišťovat. Proto zesnulé odváželi do Věží ticha, kde je nechali sežrat dravou i nedravou zvěří. Každý takový pohřeb tak byl krmením supů, kojotů či mravenců. Tyto praktiky ustaly teprve v 70. letech 20. století, po zákazech z údajných hygienických důvodů.

Dakhma neboli Věž ticha, taktéž Věž mrtvých, u Kermanu. Ve zdi jest pěkně vidět okénko, ze kterého jsem vypadl. Také je pod oknem pěkně vidět skála, po které jsem se skutálel.

Zatímco například Věže ticha u Yazdu jsou turistům všeobecně známé a zhusta navštěvované, věže u Kermanu jsou téměř opuštěné, jen občas sem zajede pár Íránců na piknik, případně několik málo zahraničních výletníků. Brzy ráno jsou Věže ticha u Kermanu pěkně nasvícení vycházejícím sluncem, okolní kopce dodávají místu nadočekávání příjemnou atmosféru. Pročež lezu do obou částí stavby připomínající spíše horskou pevnost, šlapu po střepech rozbité keramiky a po lidských kostech, od malých úlomků dlouhých kostí až po kusy lebek a čelisti. Pln nadšení jsem se soukal do a ven z kruhové věže okny, jelikož jiný přístup tam není. Místo užaslého výkřiku “Jééé!” však užasle křičím “Jauvajs!”, jelikož jsem z okna vypadl a zřítil se ze skály dolů. Potlučený a pokořený se šourám zpět k autu, ždímám košili nasáklou krví a postupně odjíždím zpět do Kermanu. Podařilo se mi vrazit do loketního kloubu úlomek jakéhosi dřeva. A dost to bolelo, což je sice informace nepodstatná, ale zajisté to potěší každého čtenáře. Lezu po odvozu do města do první nemocnice, jelikož pan řidič usoudil, že to bude rychlejší, než-li nakupovat šití v lékárně a poté se na hotelu svěřit do rukou kuchařce či uklizečce. Rozseklý loket si nechávám sešít a obvázat a rovnou vyhazuji košili i pár triček, jelikož vypadají jak řeznická zástěra. Vypadnout z Věže mrtvých se mi ještě nikdy předtím nepodařilo, avšak pýchou se zrovna nedmu. Poté již pílím k hotelu, kde na mne čeká pan řidič ze včerejšího výletu a jedeme do pouště Dasht-e Lut, označovanou často jen jako Lut, případně Kaluts. Poušť je na seznamu Světové dědictví UNESCO, patří mezi nejteplejší místa na zemi a je….. nádherná. Pro pouště mám slabost, jelikož se tam většinou nevyskytuje moc lidí a kde nejsou lidi, tam je dobře.

Dopravní špička v poušti Lut.

Z Kermanu jedeme do pitoreskní vesnice Shafiabad, kde přesedám do pickupu obutého do pneumatik vhodných pro zdolávání písečných dun a pokračujeme do pouště. Využívám končící zimy a možnosti bez problémů jezdit po poušti i přes poledne. V létě teploty dosahují značně vysokých hodnot a to tedy zrovna pro návštěvníky moc příjemné není. Krása nesmírná se jako ve všech pouštích dostavuje zejména odpoledne, k večeru a vrcholí západem slunce.

Poušť Lut je 25. největší pouští světa, rozkládá se na 52 tisících kilometrech čtverečních. Poměrně unikátní je pro extrémně vysoké teploty, které pravidelně dosahují k 70 stupňům pana Celsia. Díky měřením získaným ze satelitního systému MODIS umístěným v letech 2002-2010 bylo opakovaně potvrzeno, že lutská náhorní plošina Gandom Beryan je nejteplejším místem zemského povrchu (nikoli vzduchu) a naměřena byla teplota přesahující 70 stupnňů. Lut jest nesmírně krásná díky svým typickým skalním útvarům nazývaným písečně hrady a zejména díky tomu se poušť stala prvním přírodním výtvorem Íránu zařazenou v seznamu přírodního dědictví UNESCO.

Poušť Lut a její písečné hrady.

Vertikální diverzita Lutu jest unikátní, každých pár set metrů je možno vyjet na vysoké vyhlídky a následně se propadnout do dun pod skalami. Písečnými “hrady” jest Lut proslulý, ovšem zejména v jihovýchodní části jsou i duny vysoké až 300 metrů. Poušť Lut však není jen písek a kamení. V poušti Lut je možno najít solné pláně, pozůstatky starých hradů, starých karavensarají, v noci pozorovat gekony i pouštní lišky. Po Lutu se má chodit bez bot, pročež bosý a s infantilně nadšeným výrazem na své staré tváři kulhám po poušti, lezu na vyhlídky a kochám se krásou nesmírnou. Do Kermanu přijíždím až před půlnocí. Jsem obalem hlínou a pískem z pouště a po ranním úrazu i celý od krve. Kráčím recepcí hotelu, trousím písek, kape ze mě krev a jsem spokojený. Jen uklízečka na mne hledí s nelibostí a pronáší perská slova, kterým je lepší nerozumět.

Toulání se v poušti Lut jest nesmírně příjemná zábava. Pokud je tedy k dispozici vhodný automobil a vhodný pouštěznalý průvodce.

4.3. 2019 pondělí
Jak se ukázalo, učinit si z města Kerman základnu pro výlety do okolí je výborný nápad. V dojezdové vzdálenosti jest spousta pěkných míst a z města lze podnikat spousty jednodenních výletů. Ideální pro návštěvníka, kterému se nedostává času, aby například týden plival olivové pecky z hradeb Bamu či Rayenu, týden stavěl pískové bábovičky v poušti Lut či alespoň po dobu celého týdne padal z okna zaroastriánských věží ticha.
Mimo výletů do okolí není Kerman až tak zajímavý z pohledu běžného turisty, avšak jinak se jedná o veskrze autentické íránské město, na hony vzdálené turistickými hordami obleženému Yazdu či Esfahanu.
Kerman se svým zhruba milionem obyvatel jest desáté největší íránské město. Ekonomicky žije město ze dvou naprosto rozdílných komodit – důl Sarchashmech je (údajně) druhý největší důl na světě těžící měděnou rudu. Komoditou druhou jsou pistáciové oříšky – provincie Kerman je největším (údajně) producentem těchto laskomin na světě.

Grand Bazaar, Kerman Brzy ráno jest na tržišti klid a prázdno.

Ač není Kerman obvyklým cílem turistů, i přímo ve městě se nachází nemálo zajímavostí a míst hodných navštívení. Tradiční městské lázně jsou částečně zrekonstruovány a jak už to v orientálních lázních bývá, skýtají možnost uniknout velkoměstu a pro Evropana jest zajisté interesantní i atmosféra. Snad bych jen podotkl, že jsem byl v lázních za atrakci, jelikož se mi podařilo třikrát uklouznout už při cestě z převlékárny a navíc jsem byl jediný, kdo se nepyšnil mohutným knírem. Pěkná je v Kermanu, byť poněkud oprýskaná, mešita  Jameh, dle íránských zvyklostí krášlena modrými obklady. V Kermanu je i velká a stará mešita Malek, zbudovaná v 11. století. Kuriozitou je první zaroastriánské antropologické muzeum na světě, byť si myslím, že potenciál zůstal – zatím – poněkud nenaplněn. A samozřejmě je všude po městě rozeseto několik desítek více či méně zajímavých mešit a hrobek.

Pan řemeslník na Velkém trhu ve městě Kerman. Řemesla jsou v Íránu stále zhusta vykonávána postaru, dokonce i ve velkých městech. Navíc řemeslníci běžně pracují na tržištích či ve svých krámcích na očích kolemjdoucích, pročež je možno kochati se pohledem na dovednosti děděné z generace na generaci.

Kerman má, nepřekvapivě, i svůj starý velký trh, zhusta zvaný jednoduše Grand bazaar. Labyrint uliček se kříží pod architektonicky líbezně vypadajícími kopulemi, loubí jest vysoké, k bazaru přiléhají dvory a rekontruovaná karavensaraj a za zdmi a branami tržiště pokračuje desítkami stánků rozložených po krajích ulic pro pěší. Turistů naprosté minimum, ovšem ruch vpravdě staroorientální. Jednotlivé části tržiště jsou často pojmenovány po panovnících, za jejichž vlády vznikly. Jednotlivé obchůdky jsou provozovány nejen prodejci, ale i řemeslníky a zatímco některé stánky jsou od pohledu nové, jiné se pyšní tím, že se v nich čile obchodovalo již před 1500 lety.

Odrostlejší jedincové se nedožadují kapesného jako v Evropě, nýbrž se věnují sebevzdělávání a práci.

V podvečer již pílím na autobusové nádraží, jelikož se mi času nedostává a mám v úmyslu opustit město a zavítat na venkov.

“Esfahak!” volám na autobusovém nádraží v Kermanu. Nádraží leží daleko za městem a zejména jakési nádvoří obklopené kancelářemi dopravních společností je až podivně krásné – bazén, fontánky, upravené stromy a keře.

“Esfahan!” volá na mě asi bambilion prodejců jízdenek.

“Esfahak!” volám opět já.

“Esfahan!” volá už jen půl bambilionu prodejců.

“Esfahak!” volám znovu.

“Esfahan?” ptá se opatrně jeden z těch, kteří ještě vytrvali.

“Ne Esfahan, ale Esfahak!” artikuluji přepečlivě. Nehodlám totiž jet do notoricky známého velkoměsta Esfahanu, nýbrž do vesničky Esfahaku.

Rozhostilo se ticho. Nejenže do Esfahaku nic nejede, ale nikdo ani netuší, kde Esfahak je. Pročež nelením a telefonuji do Teheránu svému známému panu Omidovi, který mi návštěvu Esfahaku doporučil. O pár minut později již mám jasno. Jasno v tom, že nikomu nic jasné není a nejméně jasné je to, jak a kdy se do Esfahaku dostanu. Zakupuji tedy alespoň jízdenku kamsi na sever. Autobus projíždí skrze městečko Deyhook, odkud bych se snad do Esfahaku nějak dostal.

Ehm.

Místo v šest hodin vyjíždí autobus v devět.

V deset jest první hodinová pauza.

Již po půlnoci zastavujeme u policejní kontroly nedaleko Deyhooku. Následuje mávání rukama, poskakování střídavě na levé i pravé noze, mávání nohama a poskakování po rukou. Má perština jest na úrovni eskymáckého nemluvněte. Na stejné úrovni je i čeština či angličtina íránských policistů. Nicméně vystupuji z autobusu. Třeba dostanu čínskou polévku, že ano.
 

Autobusové nádraží ve městě Kerman. Cestování po Íránu je vesměs příjemná zkušenost.

5.3. 2019 úterý
Asi ve tři hodiny ráno došla policistům trpělivost. Mně pro změnu došlo, že v tento čas se odsud těžko někam dostanu. Naštěstí se nacházím v Íránu a ne někde v Evropě, lidé jsou tu méně špatní, pročež  mám o nocleh postaráno. Jeden z policistů mě odvezl k sobě domů. Dostal jsem k dispozici prázdnou místnost, koberec, deku a naftová kamna, jelikož je zima.

Po rozednění se pan policista dostavil ze služby, probudil paní manželku a paní manželka mi zhotovila chutnou snídani. Načež jsem si byl nucen prohlédnout si přibližně 56441634351 fotografií z rodinného alba a vypít přibližně 3215665 kalíšků čaje.

Jakmile se vzduch trochu ohřál a perské slunce počalo nejen vypalovat sítnici v mých očích, nýbrž i trochu hřát, odvezl mne pan policista za městečko. Počal jsem stopovat a úspěch se dostavil již s prvním automobilem. To znamená zhruba po hodině čekání. Pan řidič mne odvezl až k hledané vesnici, která leží hned u silnice směrem na město Tabas.

Ač to na první pohled nevypadá, vesnice Esfahak se probouzí k novému životu. Životu turistickému.

“Ó, Esfahaku sličný!” volám uprostřed polí. Tetelím se radostí, kterak jsem unikl městům a ocitl se zde, ve vesnici čarokrásné.

Esfahak má jen pár stovek obyvatel, přičemž se téměř všichni živí zemědělstvím. Kromě pár výjimek, kterýmiž jsou kuchař a číšník ve zdejší restauraci. Jde o jednu z vesnic, kterou se rozhodli v Íránu opravit, vyčistit a učinit z ní místo vhodné k rekreaci, kam se budou sjíždět íránští občané z celé země. Na turisty ze zahranicí totiž Írán pohlíží stále s jistou nedůvěrou, naopak Íránci mají cestování v krvi a díky ne zrovna velkým šancím užít si dovolenou v zahraničí čile a s nadšením poznávají svou krásnou zemi.

Esfahak, abych byl přesný, není jen obyčejnou vesnicí, nýbrž oázou v poušti Tabas. Opravená vesnice byla v podstatě zničena při zemětřesení v roce 1978, ovšem díky materiálu, ze kterého byla postavena, byla obnova, či spíše rekonstrukce, relativně snadná. Esfahak je totiž vesnice hliněná. V současnosti tak na první pohled místo vypadá jako nehostinné ruiny. V turistické sezóně do vesnice přijížději nejen íránští turisté, ale i vesničané z okolí. Vesničané prodávají turistům datle, šafrán, ručně tkané koberce a turisté jsou spokojeni. Dokonce dochází k hromadnému hulákání a bezuzdnému poskakování, což se nazývá pění lidových písní a lidové tance.

Voda je do oázy přiváděna z pramene vzdáleného od Esfahaku několik kilometrů.
Pročež je Esfahak místy až překvapivě zelený.

Některé ze starých domů jsou dokonce opraveny tak, že návštěvníkům lačným vesnického života nabízí tradiční ubytování. Tradiční ubytování znamená horko ve dne, zimu v noci, štěnice v posteli a ráno neohleduplné vřískání drůbeže a ještě neohleduplnější hýkání oslů.
Nyní ovšem turistická sezóna není, ve starém Esfahaku jsem naprosto sám. Jen po pár hodinách proběhla vesničkou skupinka zahalených ženštin.
Za vesnicí svítí svěží palmy a za nimi zdobí horizont ostrohřbeté pouštní hory.
Dá se říci, že jsem přijel do Esfahaku v pravý čas. Nejen mimo turistickou sezónu, ale hlavně v době, kdy rekonstrukce již značně pokročila, vesnička jest pěkná, ale ještě se z ní nestala turistická atrakce.

V prázdné restauraci u silnice do sebe liji čaj a pojídám íránské laskominy. Do zhruba 40 kilometrů vzdáleného města Tabas přijíždím autostopem, kdy jsem vystřídal 3 automobily, vždy mi zastavil hned první, na který jsem mávnul. Nabízené peníze každý z řidičů rezolutně odmítl, zato si se mnou každý vyfotil tolik selfíček, že by se i čínský turista podivil.

Po setmění již lezu do prázdného autobusu  – směr Teherán.

Vesnice Esfahak – hliněné domky, palmy a hory

6.3. 2019 středa
Po 12 hodinách jízdy vystupuji v Teheránu. Odjíždím do svého oblíbeného hostelu Tehran Heritage, načež trapně sexisticky pochválím veliké oči a ještě větší poprsí recepční M., která se u toho vždy hezky chichotá a naschvál zadržuje v plicích vzduch, pročež  se prsí.

Po zbytek dne bloumám po ulicích, dopřávám si čerstvých šťáv vymačkávaných z ovoce na nárožích a snažím se přežít všecní den ve velkoměstech. Velkoměsta nemám rád, jelikož velkoměsta se vyznačují hlavně tím, že je v nich spousta lidí. A nikdo normální přece lidi nemůže mít rád. To dá zdravý rozum, že.

Oblíbenou zábavou v každém větším íránském městě je nejen pro mě pozorování silničního provozu. Podle znalců je v tomto bezkonkurenční město Kermán. Tam se bojí jezdit i řidiči z Teheránu řka, že nechat se ve zlomku vteřiny přejet sedmi automobily, patnácti motocykly, dvaceti bicykly, buldozerem a slepým vozíčkářem patří v Kermanu k tradičním zábavám.

Pán na tržišti ve městě Kerman.

Zatímco v Asii jest zajisté ve městech vyšší počet motocyklistů a v poslední době i automobilů, doprava se valí jako řeka v deltě, bez větších excesů, bez tsunami, bez peřejí a zrádných vírů. Írán? Provoz je zásadně neplynulý, až mám občas pocit, že se místní řidiči pokouší na střídačku testovat plyn a brzdy i na rovných a prázdných úsecích. Pokud tříproudá silnice už náhodou nedostačuje pro šest proudů automobilů, krajní vozidla využijí chodníků, pročež je vidět nezřídka chodce, kterak se šplhají na hromosvody a okapy, aby jim vozidla nepřejela pantofle. Ovšem tou pravou třešničkou na dortu jsou v íránských městech motocyklisté. Ti totiž nejenže nerozlišují vozovku od chodníky, ale běžně jezdí po obrubnících a po schodech, bežně jezdí v protisměru a evidetně jim nikdo neřekl sladké tajemství, že se dá jezdit v mezeře mezi automobily (samozřejmě, že v protisměru) i rychlostí pod 90 kilometrů v hodině. Navíc většina motocyklistů neustále převáží jakési bedny, tyče, trubky a koše, slepice i kůzlata, kanystry s vodou, lopaty, krumpáče i kladiva na rozbíjení atomů, stohy toaletního papíru,  případně ženštiny ze své rozvětvené rodiny. Takový kníratý íránský hustokrutý motocyklista sedící na nádrži a za ním tři ženštiny s vlajícími čádory, to jest věru občas akční podívaná.

Zvláštní kategorií bývají náctiletí, kteří se jízdou v plném provozu baví. Náctiletí sice nepřevážejí sem a tam nejrůznější zboží a členy rodiny, zato s oblibou zdobí sebe, své motocykly a pohybují se způsobem nanejvýš chuligánským.
A hle, zleva se ozývá kvičení nízkoobjemových motorů a po chodníku se chuligánsky po zadním kole řítí Sněhurka a za ní sedm trpaslíků!

Kovář, nožíř, brusič, opravář bicyklů, výrobce nářadí, řezbář, kuřák a abstinent. Starý pán z městečka Varzaneh, u kterého jsem strávil několik hodin v družném mlčení, pozorováním zručností mnohých.

7.3. 2019 čtvrtek
V jednu ráno odjíždím na letiště neuvěřitelně čoudícím a smrdícím prastarým sovětským Žigulem, ve čtyři odlétám do Istanbulu a odpoledne do Prahy. Autobus z letiště na nádraží, vlak ke mně na vesnici a večer jsem si na balkóně zapálil mix strkoffské marihuany a tabáku z Jordánska. Řekl bych, že za dnešek nikdo na celém světě nezlikvidoval tolik kyslíku, jako já. Má uhlíková stopa opět směle konkuruje Velké příkopové propadlině i Mariánskému příkopu.
Kolegyně M., militantní ekoteroristka, by mi zase řekla, že jsem nedobrý ohavník. A jako obvykle by měla pravdu.

Naprostou většinu dne jest poušť Lut šedá. Pár minut před západem slunce se na chvíli zahalí do barev teplých.

8.3. 2019 pátek
Sedím ve svém českém bytě a smutně hledím z okna na to, kterak se Strkoff kolem mě rozrůstá. Popíjím íránský čaj se šafránem a cucám íránské cukrové homolky, taktéž se šafránem, byť sladké nesnáším. Asi nějaká nostalgie žaludečních šťáv (tento nesmírně vědecký termín zajisté ocení budoucí generace gastroenterologů). Jídlo je totiž v Íránu nejen dobré, ale zejména nesmírně rozmanité. A vůbec – Írán jest jedna z mála zemí, u které jsem tak úplně neprošvihl vhodnou dobu k návštěvě. Írán ještě stále není zahlcen čínskými turisty a jinou špínou, ba není ani zahlcen špínou evropskou. Alespoň ne nikterak masivně. Důvodem je samozřejmě režím, který v Íránu panuje. Z režimu nejsou zrovna nadšeni sami Íránci, respektive velká část z nich, z íránského režimu nejsou nadšeny ani všemožné lidskoprávní organizace a jiné obskurní spolky šířící po světě evropský či dokonce severoamerický názor na práva jedince. Pro výletníka jako jsem já je však Írán zemí zaslíbenou.

Ač v Íránu samozřejmě existuje přehršel dekadentních zábavních center, nákupních komplexů a podobných semenišť neřesti, stále je téměř v každém městě trh pod otevřeným nebem, kde je možno spatřiti scénky dohadování se o ceně, roznášky zboží na hlavách či trakařích, kde je možno užít si pachu shnilého ovoce a kde návštěvníkovi přes nohu občas přeběhne roztomilá krysa. Obrázek jest z jednoho z kermánských tržišť.

Historie se z asbtraktního tajemna mění na zcela hmatatelnou, o tisícileté nádhery návštěvník zakopává na každém kroku. V Íránu je možno kochat se přemnoha pouštěmi i rajskými zahradami, klouzat se po sněhu i po písečných dunách, máchat si otylá chodidla v chladivých kanátech či si je vyhřívati v orientálních lázních, kochat se pohledem na delfíny, lezce či karety u ostrova Kešm nebo cucat čaje na některé z mnoha střešních teras v lesích lapačů větru. Kochání se Íránem je přitom možno provozovati s naprosto dostatečně fungující turistickou infrastrukturou v zádech – letecká, železniční i autobusová doprava je nadmíru dostačující. Hotely a nejrůznější malé penziony jsou rozesety po celé zemi. Jídlo je možné získati nejen v restauracích, ale kdekoli na ulici, případně na pozvání u domorodců. Ostatně, což je jedna z největších výhod současného Íránu, domorodci ještě stále nejsou turisty unaveni a otráveni.  Nečastují je pohoršujícími výrazy, nevrhají po nich nepěkné pohledy, třaskaviny ani mrtvá domácí zvířata. Naopak – výletník jest pro Íránce, zvláště na venkově, objektem zájmu a výletníkovi se dostává veškeré péče, přitom bez násilného vnucování.

Cítím ve svých starých, zlámaných a rozpadajících se kostech, že se kvapem blíží doba, kdy současný íránský režim padne. A bude nahrazen řežimem čínským, americkým, ruským a zejména režimem ne zcela zvládnutého chaosu. Pročež doufám, že se do té doby stihnu do Íránu ještě několikráte podívati.

Nedaleko Kermanu, cestou k Bamu.

9.3. 2019 sobota – 4.7. 2019 čtvrtek
Poté, co jsem si v posledních zhruba pěti týdnech dopřál znechucení z Etiopie, uspokojení v Somalilandu, zlepšil si náladu opět v Etiopii a došel téměř extáze v íránské poušti, nastal čas vrátit se zpět do Irska a potit krev na nočních směnách. Přece jen – hypotéku, čínské polévky, rum a čas od času nové trenýrky a ponožky za mne nikdo nezaplatí. Pročež jsem zkombinoval obvyklé směny, desítky přesčasů a směny odpracované za kolegy a vyšlo mi z toho, že mám během následujících čtyř měsíců šest dnů volna. Dobře mi tak.

Ano, lidstvo je natolik rozmazlené, že posílání desítek tun vajíček z jednoho konce světa na druhý letecky je poměrně běžnou záležitostí.

Nejen pracovní nudou živ je starý pán. A tak jsem sobě dopřál i požitků v podobě změny bydlení. Opět. Jelikož mně i dalším třem nájemníkům dal majitel domu výpověď, nalezli jsem si dům jiný a zaplatili měsíční nájem i depozit ve stejné výši, jak je v Irsku zvykem. Poté ovšem došlo k poněkud výživné sérii drobných událostí, které vyústily ve fakt, že kromě stěhování do nového domu budu muset hledat i další nájemníky. To jsem se tak jednou ráno vracel z noční směny. V domě se na podlaze válely střepy z nádobí a rozbitého zrcadla a chodbou se nesl řev líté šelmy. Řev líté šelmy vyluzovala polská spolubydlící M. Křehká ženština se změnila v nekřekhé monstrum a titulovala nepěknými výrazy svého nyní již bývalého přítele S. a svou nyní již bývalou nejlepší kamarádku J., jinak taktéž nájemníky v domě. Když se totiž bývalý slovenský přítel nevrátil v noci do lůžka, dostala M. ne zrovna dobrý nápad a muži svého srdce zavolala. Muž jejího srdce byl ovšem zrovna otrokem svého rozkroku a otrokem naprosto monstrózního poprsí slečny J. Pročež si, blb, nevypnul v telefonu zvuk. Poněkud konsternovaná M. následovala zvuk zvonění, otevřela dveře do pokoje své nejlepší kamarádky J. a uviděla na velice malém prostoru velice mnoho. Zaprvé zvonící mobil. Zadruhé slečnu J. Zatřetí svého přítele S. A začtvrté spoustu, opravdu spoustu hormonů v akci.
Abych nudnou historku okresního formátu zkrátil – naprosto banální případ vyústil v nemálo zničených věcí, nemálo bezesných nocí celé čtvrti, návštěvy policie a fakt, že do nového bydlení se stěhuji sám.

Přestěhoval jsem se jen do jiné čtvrti, stále ovšem v městečku Swords ležícímu severně od Dublinu. Mám thajskou sousedku, která mi každý druhý den s milým úsměvem vaří. Také mám irského souseda, kterému se vaření a milý úsměv vůbec nelíbí. Zřejmě proto, že Thajka je jeho manželka.
Kromě požírání thajského jídla jsem ovšem nucen i hledat další podnájemníky do domu.
Na inzerát se ozval jakýsi pán. Shodou okolností Polák, pan Mariusz.

„Tak tě tu vítám,“ pravil jsem žoviálně. Anglicky.
Ukázalo se ovšem, že pan Mariusz ani po patnácti letech pobytu v Irsku anglicky nemluví. Pan Mariusz je toho názoru, že Grzegorz Brzęczyszczykiewicz je běžné irské jméno, Szczebrzeszyn nebo Szymankowszczyzna typická irská města a „kurwa“ je slovem z anglického slabikáře.
Nu což, nepotřebuji za spolubydlícího zrovna lingvistu, že.

Uprostřed městečka Swords, řeka Ward. Město Swords na sever od Dublinu je až překvapivě multikulturní. Výjimka potvrzující pravidlo, jelikož v multikulturnost nevěřím.

Lidi obecně nemám rád. Vůbec. Dle mého názoru by na světě bylo krásně, kdyby byl úplně bez lidí. Jen tak bych se procházel loukami a hvozdy, lezl po kopcích, v lesích sbíral houby a čínské polévky, ze studánek pil rum a v rozkvetlých sadech si nalovil zpěvné ptactvo na polévku. Protože ovšem nejsem žádný samotář, dopřál jsem si ve svém novém irské bydlení společnost a pořídil sobě tři rostliny. Dvojčata Rouru s Trubkou a k nim Otesánka. Jak je známo každému milovníku flóry, při pojmenování jsem se inspiroval samotným odborným pojmenováním rostlin. Dvojčata patří z botanického hlediska mezi rourovníkovité, Otesánek patří k obéznolistým.
No dobrá, tak trochu jsem si názvosloví poněkud upravil. Roura s Trubkou mají listy vzdáleně připomínající roury a trubky, Otesánek má listy poněkud neštíhlé. Cholerický botanik by mě nyní jistě hnal k obzoru, švihal bičem a mrskal po mně granáty, já jsem ovšem jedinec tupý a zůstanu u pojmenování poněkud méně neodborného.