31.10. 2019 čtvrtek – 7.11. 2019 čtvrtek
Jakého to milého přivítání se mi dostalo v Irsku! Po návratu z výletů otevírám dveře svého pokoje a vítá mne zábava v plném proudu. Všichni obyvatelé mé skromné komůrky se vyloženě baví. Mezi rostlinami Rourou a Trubkou si totiž natáhli své sítě pavouci. Do sítí se nachytalo nemálo much a v pokoji tak mám nečekaně živo a veselo.
Ne veškerá krása a síla přírody v domě mě ovšem těší. Například plíseň na mokrých botách spolubydlícího Mariusze pěkná není a botník nejenže nevábně zapáchá, ale jest zelenější než kolumbijské trhy se smaragdy. Pěkné není ani okno z obýváku na zahradu, na kterém demonstrovalo nemálo racků, že svými výkaly jsou schopni obdivuhodných výtvarných kreací.
„Člověče nešťastná,“ povídám panu spolubydlícímu, „nechceš něco udělat s tou plísní na botách?“
Pan Mariusz úslužně vstal z gauče a boty i s plísní přikryl utěrkou na nádobí. Následně se opět pohodlně usadil před televizi.
„A to posrané okno ti nevadí? Vždyť je to i zaschlé, máš to tu určitě už několik týdnů!“ plísním milovníka plísní.
Pan Mariusz opět vstal, přiskočil k onu a zatáhl roletu.
Zatínám zuby a odcházím.
Ač máme moře za domem, spolubydlící si nelibuje v lahodné vodě a čerstvém vzduchu, nýbrž v různých výkalech, moči, plísni, hnilobě, zápachu, sledování fotbalu a podobných ohavnostech.
8.11. 2019 pátek
Přiletěl jsem do Česka. Jest podzim, nejhezčí období roku. Šklebáci musí chodit do školy a ostatní osoby se durdí, jelikož jim vadí déšť, mlhy, chladno, brzké stmívání, pozdní svítání a navíc musí do práce. Na podzim přicházívám ráno na autobusové zastávky, kde se hromadí šklebáci, by jeli do školy a ostatní osoby, by jely do práce. Jakmile je autobusová zastávka plná, rozpřáhnu ruce, usměji se a žoviálně pravím: „Jaké to krásné pošmourné ráno, jaká to mlha, smog a tma! Ještě štěstí, že nemusím do školy ani do práce!“
9.11. 2019 sobota
Vrhnul jsem na web obrázky z výletu do Střední Asie. Obrázky z Pamírské dálnice. To je taková cesta, na které je zajímavější aura, která ji obestírá, než silnice samotná. Nicméně například na motocyklu bych si výlet zopakoval a přidal všechny možné odbočky, kterých má Pamir Highway bambilion. Daleko zajímavější než silnice samotná mi přijdou místa a města kolem ní. Zapadlé vesnice, města pohybující se proti času, přepěkná jezera, průsmyky, řeky, říčky a potoky. A lidé, kteří řeší, aby měli dost dřeva a sena na zimu. Mám takový pocit, že je nejvyšší čas navštívit Pamír a okolí dnes a nikoli zítra, jelikož na zápraží již stojí žluté peklo v podobě nenasytného chřtánu Číny. Fujtajxl nedobrý.
Ženština u vesnice Karakul
10.11. 2019 neděle
Jest neděle a hned po ránu jsem zjistil, že den to bude nedobrý, že budu nešťastně ohrnovat spodní ret, zoufale rozhazovat rukama a praviti: „Býti mrzákem jest věc nedobrá!“
Zapůjčil jsem sobě motocykl, jelikož je třeba vyzkoušet, co tělo tlustého starce, rozbitého mrzáka, zvládne. Motocykl jsem sobě zapůjčil ve městě Tábor. Můj známý, pruským knírem se chlubící pan Bé, podíval se na jaře na svém motocyklu na strom u silnice zblízka a poměrně akčním způsobem. Pročež nyní nejezdí na motocyklu, nýbrž na vozíčku a motocykl prodává. Jelikož já jsem na vozíčku neskončil (zatím), uvažuji, že bych sobě na jaře motocykl zakoupil a opět širokým úsměvem za jízdy lapal hmyz, jak už to motocyklisté dělávají. Pročež jsem si tedy stroj BMW S 1000 XR zapůjčil a odjel do Písku, k zámku Hluboká a přes Červenou Lhotu se vrátil do Tábora. Zatímco zlámaná páteř kupodivu drží a projevuje se jen otravnou tupou bolestí, zlámaná ruka a hlavně rozbité rameno má do uspokojivého stavu daleko, ba předaleko. Zejména při jakémkoli prudším brzdění rameno ani ruka neudrží sádelnaté tělo, setrvačností se sunoucí kupředu. Koupi motocyklu tak opět o rok odkládám.
„Nemůžu brzdit! Sakrblé!“ shrnul jsem poznatky z jízdy.
„To jsou jen detaily, vole, prostě brzdit nebudeš!“ pravil pan Bé z vozíčku.
11.11. 2019 pondělí
Vstřebávám zklamání po včerejší vyjížďce a ani dvojitá čínská polévka s trojitým rumem mi náladu nevylepšila. Šťastná není ani má matka, která se mi po nějaké době ozvala.
„To je bordel, nespravedlnost, já bych je hnala holí,“ nespokojeně praví čiperná důchodkyně.
„Ale copak, maminko, co trápí srdce tvé a proč duši tvou sluncem zalitou chmury přepadly?“ zajímám se.
„Nech si ty blbé sarkastické poznámky! Dnes jsem se byla projet na kole a posledních dvacet kilometrů hnusně pršelo. Potom jsem si vzala brusle a co myslíš? Pršet nepřestalo, zase jsem zmokla! Tak jsem si šla zaplavat. A ti mizerové omezili otevírací dobu, po třech hodinách jsem musela končit! A víš co je nejhorší? Holky si se mnou večer nechtěly jít zacvičit!“ vzteká se bývalá učitelka chemie a matematiky.
Již vím, že pod pojmem „holky“ myslí své sedmdesátileté kamarádky, které matka pravidelně nutí, aby dělaly kotrmelce, hvězdy, přemety a na léto plánuje, jak na vrcholu Kilimanjara zbudují přístřešek vhodný ke skautským bojovým hrám.
„Neměla by sis důchod užívat v klidu? Například si vzít pletací jehlice a na Vánoce uplést svetr s mrtvým sobem a oběšeným Santa Klausem, to by bylo pěkné!“
„Na pletací jehlice kašlu, špatně se s nimi šermuje!“
12.11. 2019 úterý
„No snad si nemyslíte, že budu rozdávat to nejcennější, co mám? Čínské polévky nedám! Krev vám musí stačit!“ pravím slečně v bílém plášti a plyšových pruhovaných pantoflích.
Slečna se zatvářila zklamaně a následně mě zbavila pytlíku krve. Co taky s krví, že. Jíst se to nedá, jen tak hloupě se motá v žílách, tepnách a chřadnoucích orgánech.
Krev dávám několikrát do roka, v Irsku i v Česku a díky dle mého názoru hloupým limitům (Irsko i Česko) a papírování (Irsko) pod různými jmény na různé doklady. Samozřejmě nejsem žádný lidumil, ba naopak. Je jasné, že má krev musí být plná nedobrostí, tak doufám, že tím žádné dobro nespáchám. Nejlepší na darování krve je ovšem fakt, že se nade mnou každou chvíli nakloní sestřička a zeptá se: „Je vám dobře? Hlava se vám nemotá?“ Kde jinde se člověk dostane k tomu, aby mu sestřičky strkaly poprsí až pod nos, že.
13.11. 2019 středa – 21.11. 2019 čtvrtek
Opět pracovní týden v Irsku. Do domu se přistěhoval další Polák. Zatímco současný spolunájemník, pan Mariusz, jest stvořením z doby kamenné, ba snad i z dob temného středověku, bytost fekální a přetupá, nový polský spolunájemník jest osobou z jiného světa.
„Ha ho hi hu!“ pravil temným hlasem a vzduch byl rozčísnut chladnou ocelí. Doslova. Nový pan nájemník vypadá jak vlasatý a vousatý démon z hlubokých hvozdů a ještě hlubších jeskyní, mává samurajským mečem a pronáší slova, která znám z filmů pana Kurosawy.
„Cože to?“ otázal jsem se intelektuálně, jelikož podobných intelektuálních otázek mám v zásobě spoustu.
„Mé japonské jméno znamená Ten-co-mečem-seká-vítr-a-pod-jehož-pohledem-zapláče-i-květ-sakury-a-duše-jeho-jest-hustokrutá,“ odvětil monotónním hlasem nový nájemník, odsekávajíce slabiky po japonském způsobu.
„Aha. Tak já ti budu říkat Suši. Nic jiného z Japonska neznám a to tvoje jméno se mi poněkud špatně vyslovuje,“ pravil jsem Sušimu.
Pan Suši pokrčil rameny, zasunul meč do pochvy a usadil se na podlahu s překříženýma nohama.
Pan Mariusz s vytřeštěným zrakem potichu vycouval z místnosti a utekl k sobě do pokoje, načež se v zámku několikrát otočil klíč a ozvalo se vyděšené: „A kurwa!“
Jak se ukázalo, pan Suši zcela propadl Japonsku a všemu, co s Japonskem souvisí. Pořídil si japonskou manželku, poslouchá tradiční japonskou hudbu, mává samurajským mečem a chodí oblečen v kimonu.
Jen těžko může být rozdíl mezi mými spolubydlícími větší. Metr padesát mrňavý a metrák a půl vážící pan Mariusz, krkající tupá špinavá páchnoucí hrouda sádla a dvoumetrový šlachovitý pan Suši, pohybující se poněkud roboticky a zásadně rozvážně, pijící bez výjimky jen čaj z malých kalíšků a trávící volný čas meditací, máváním samurajským mečem a četbou japonské poezie v originále.
22.11. 2019 pátek
Ač jsem měl původně letět do Česka, napsala mi spolucestující z výletu po Střední Asii, prsatá Nika.
„Zachtělo se mi méně intelektuálních názorů, tak ti píšu,“ oznámila mi.
„Jak mám mít intelektuální názory, když bezohledně houpeš svými vnady a tím mne zbavuješ normálně myslet?“ zeptal jsem se.
„A přesně o tom mluvím! Jsi prase, staromódní pitoma, maloměstský omezenec, nepřítel pokroku a progrese!“
Načež jsme se dohodli, že si dáme sraz v Istanbulu.
„A nebude ti vadit, když ti přednesu své nové teze, feministicko-levicové myšlenky, které posunou tenhle svět k lepším zítřkům?“ zeptala se ještě prsatá Nika, která jest levicovou feministkou a chce posouvat svět k lepším zítřkům.
„Vůbec ne. Co bych za pohled na tvé poprsí neudělal!“
„Ty jsi vážně sexistické hovado!“
A tak letím do Istanbulu.
23.11. 2019 sobota
Zatímco ze starého letiště v Istanbulu se dostal člověk do města pohodlně metrem a tramvají během chvíle, doprava mezi centrem města a novým letištěm je záležitost konzumující čas i nervy. Pravda, pokud někdo má rád zírání z oken autobusu nebo taxíku na ucpané silnice istanbulských ulic, přijde si na své.
Ubytoval jsem se v hotýlku Historic Galata nedaleko náměstí Taksim, ve strmých uličkách pár minut od Galata Tower.
Odpoledne přiletěla z Manchesteru prsatá Nika a jako obvykle ze sebe počala chrlit energii a moudrosti. Slečna Nika jest sice formálně slušně vzdělána, Cambridge nevyjímaje, ale zajímavé je poslouchat zejména její historky z výletů po světě. Kterak se bydlí v paneláku na periferii ukrajinského Kyjeva či jak souložila v Súdánu tak mocně, že napůl vypadla z okna nad mešitou v době modliteb. I přes své vzdělání, zkušenosti a ohromné poprsí má ona dobrá ženština i výrazné mínusy. Jest vášnivou, ba až militantní feministkou a latentní komunistkou.
Bloumáme po Istanbulu a slečna Nika se dostává do varu, počíná shánět rudou vlajku a vykřikuje své teorie o tom, že všichni lidé jsou si rovni a když si rovni nejsou, tak prostě budou. A že se všichni mají mít stejně dobře.
„Aha. A kdo to bude platit? Aby se měli všichni dobře?“ táži se, jelikož již Niku znám a vím, že podobné utopistické názory není problém zbičovat jednoduchými argumenty.
„Všichni! Všichni budou stejně pracovat a všichni se budou mít stejně dobře!“
„Ještě jsem neviděl, aby dva lidi pracovali úplně stejně. Ale už jsem viděl, aby dva lidi dělali úplně stejné nic. Ani v jednom případě se z toho nebudou mít všichni dobře.“
„Ty jsi prostě oportunista, pesimista a vůbec, ty tomu nerozumíš!“
Podobné nikam nevedoucí hovory vedeme pravidelně a přestáváme jen ve chvíli, kdy pijeme, jíme a nebo když zabořím do dekoltu prsaté Niky zrak a pravím: „Vskutku pozoruhodné.“
Zdaleka ne všechny uličky ve čtvrti Galata jsou bezpohlavní nudné řady stánků s nabídkou turistických kýčů. Zejména krátké a slepé uličky jsou plné zajímavostí, obrázků na zdech a zápachu moči.
24.11. 2019 neděle
Istanbulskou čtvrt Galata mám rád, i přes všechny ty hordy turistů. Naštěstí je již po hlavní sezóně, turistů je méně a tak se mohu kochat. Galata je společenské a kulturní centrum Istanbulu, které se může honosit řadou památek a především, nejedná se o místo poněkud sterilní, jako je například Sultanahmed. A, na rozdíl například opět od Sultanahmedu, jest Galata kulturně značně osvěžující. Kostely, mešity, synagogy. Největší římsko-katolický kostel Istanbulu, stavba novogotická postavená italskou komunitou. Ulice Istiklal, kde buskeři a žebráci pokoušejí štěstí pod palbou světel luxusních obchodů, davy místních i turistů rozestupujících se před ikonickými tramvajemi, Muzeum moderního umění, výhledy na Galatský most a staré město přes Zlatý roh, židovské muzeum nebo třeba schody Kamondo, art deco, schody pojmenované po rodině Židů, kteří se v Istanbulu usadili již ve 14. století. V úzkých uličkách spadajících z kopce dolů k moři jsou desítky malých obchůdků, na hony vzdáleným nudným globalizovaným obchodům na hlavních istanbulských tepnách. Vintage a rukodělné výrobky nekompromisně připomínají, že Istanbul je na hranici dvou kontinentů a několika kultur. Nejsem sice nadšený nákupčí všeho možného, ale kochám se rád. V uličkách Galaty je možno se kochati starými plakáty s nápisy v arabštině, latince, ba i perštině, šperky, kde i úplný ignorant může vidět florální motivy islámu, masivní měkké zlaté výrobky blízkovýchodní i jednoduchost až skandinávskou. Za malými výlohami jsou k vidění staré pohlednice s nápisy v řečtině, otomanské turečtině, francouzštině nebo arménštině. A všude voní kaštany, kukuřice a preclíky.
25.11. 2019 pondělí
„Maso, všude samé maso!“ poslouchám už od rána dvojhlasé kňourání. Do Istanbulu dorazila mladičká Kanaďanka A., kterou jsem před pár týdny potkal v Tádžikistánu a později v Uzbekistánu. Slečnu A. zřejmě již nebavilo kochat se ve své domovině krásnou kanadskou vlajkou, hokejem, lakrosem a medvědy požírajícími turisty, pročež si vzala batoh, pantofle a vydala se na výlet. Cesta kolem světa křížem, krážem, tam a zase zpátky se jí líbí, pročež chrlí nadšení a mladickou nerozvážnost na všechny strany. Slečna A. jest slečnou moderní, pročež je feministka, vegetariánka, jezdí po Pákistánu či Afghánistánu a na tamní domorodce volá: „Slunce v duši!“
Jakmile se setkaly prsatá Nika a slečna A. (poprvé tuším už kdesi v Kyrgystánu), obě ženštiny si padly do noty, do náruče a do nádob vegetariánských jídel. A tak chodíme po Istanbulu ve třech. Dvě bojovné feministky, vegetariánky a válečnice za lepší zítřky. A já, nerudný starý masožravec, který v lepší zítřky rozhodně nevěří.
„Ty si prostě myslíš, že jsem naivní!“ vzteká se prsatá Nika.
„No myslím,“ pravím upřímně, jelikož s ženštinami jednat neumím a hovořím k nim upřímně.
„Ty jsi opravdu takový ignorant, jakému není rovno! Opravdové misogynní sexistické hovado! A abys věděl, už ti nikdy neukážu prsa!“ naštvala se prsatá Nika nedobrým způsobem.
„Cože? Jak teď budu žít? Bez tvých prsou?“
„A ještě si děláš legraci se smrtelně vážných věcí, blbče!“
Prsa slečny Niky bych nazval mohl popsat milionem různých slov, každopádně spojení „smrtelně vážná“ by mezi nimi nebylo.
Z úst rozhořčené a rozpálené ženštiny plynula celá řada slov, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení a která mne nevrhala zrovna do dobrého světla. V otázkách lidských práv, povinností, rovnosti a pojídání psů se se slečnou Nikou zkrátka neshodnu. Eufemisticky řečeno bych občas naší výměnu názorů nazval značným neklidem na kulturní frontě. Po třech dnech slovních půtek, argumentů a kontraargumentů, probírání nesmyslů a nesmyslů ještě větších, hanění a adorace všemožných systémů, chaosu i cest neprobádaných odlétám zpět do Irska. Nicméně – už dlouho jsem si neužil tak osvěžující palby mimo zákopy, bez bunkrů a bez neprůstřelných vest, palby zoči voči.
Opravna a prodejna bicyklů, čtvrt Galata, Istanbul.
23.11. 2019 úterý – 2.1. 2020 čtvrtek
Pět týdnů nočních směn jest mou platbou za to, že jsem na jaře mohl krmit hyeny v Etiopii, sníst půl velblouda v Somalilandu a na podzim si dopřát Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Hongkong, Macao, Indonésii, Turecko, Strkoff a Horní Děložnou. Ostatně, práce přes Vánoce a všechny podobné svátky mě těší, jelikož se nemusím účastnit všeobecného křepčení, poslouchat zoufalé kvílení osob psychicky se hroutících z vánoční atmosféry a navíc od zaměstnavatele jako každý rok obdržím vánoční dárek v podobě osmi plechovek piva. Pivo nepiji, ale plechovky obvykle směním za čínské polévky. Letos mi kolega D. přidal v rámci výměny k čínským polévkám ještě fotografii nahaté kolegyně A., kterou pořídil na záchodcích na autobusovém nádraží.
Období konce roku jest i v nákladní letecké dopravě obdobím všeobecného šílení, tonáž trhá rekordy a pracovníci kolabují fyzicky i psychicky. Jelikož nemám rád lidi, nechal jsem se kdysi převelet na noční směny a k nákladní dopravě. Pročež jsem ušetřen přímého kontaktu s lidskými bytostmi, jelikož své kolegy za lidské bytosti rozhodně považovat nemohu. Nejsem ovšem ušetřen toho, že lidské i jiné bytosti po celém světě krkají z blahobytu, škrábou se na hřbetech zlatými škrabátky a čínské polévky pojídají z diamantových misek. Jinak než krkáním z blahobytu a přebytku si nedovedu vysvětlit, co, kam a jak posílají. Letecká přeprava zajisté není tou nejlevnější, to ovšem dvounohým omylům přírody nebrání v tom, aby posílali/y letecky pitchoviny a kikotiny sem a tak. Tuny ponožek s nápisem „Pro naše miminko“, tisíce litrů Coca-Coly posílám do Spojených států, každý den čerstvé krevety, ústřice a krabi do Abu Dhabi, Hongkongu či Manily, oříšky z Egypta do Mexika, tulipány z Keni a Tanzánie do Nizozemí, tuny a tuny hovězích steaků do Saudské Arábie, bedny paruk z Nigérie do Německa i Irska, mango z Pákistánu, bylinky z Indie, kytarová trsátka z Austrálie, použité podprsenky ze Srí Lanky do Kanady, irské noviny do New Yorku, sušené mléko do Spojených arabských emirátů, počítače do čínských nemocnic.
Sudy irské whiskey, piva i likérů si jen tak létají po světě. Bambiliony lahví a bambiliony sudů, abych byl přesný.
Z Číny chodí zprávy o jakési nemoci, že prý z netopýrů a že prý se šíří rychleji než zprávy o zlevněných buřtech mezi českými důchodci. Pokud vím, tak poslední pozitivní věc, která kdy přišla z Číny, byli čínští otroci. Pročež neočekávám, že by si Číňané svou nemoc nechali jen pro sebe, pokud to za něco stojí.