1.9. 2022 čtvrtek – 7.9. 2022 středa
Pryč jsou časy, kdy jsem mohl jezdit na výlety a nestarat se, zda-li na výletě bude nějaký kopec, zda-li bude nutno zápasit s lítými domorodci či krotit šavlozubé zebry. Nyní si na výlety vybírám destinace, kde není vůbec žádný kopec, kde nemusím s nikým zápasit a šavlozubé zebry potkám jedině na talíři v restauraci. Důvod je vcelku jasný. Jelikož jsem průměrného vzrůstu, zatímco má hmotnost odpovídá rodince dobře krmených hrochů, možnosti pohybu jsou značně omezené. Pročež jsem se rozhodl, že další dovolenou budu trávit téměř bez pohybu, nechám se unášet a nadnášet vodou. A to vodou slanou, jelikož ta samozřejmě nadnáší nejlépe. Zakoupil jsem sobě letenku do Hondurasu, konkrétně na ostrov Roatán. Na Roatánu ovšem mnoho času trávit nechci, jelikož je tam turistů jak psů v útulcích týden po Vánocích. Následovat bude přesun na mrňavý ostrov Utila.
Ukázalo se, že mám však poněkud problém s tranzitem přes americký Houston. Polovině mých cestovních pasů vypršela platnost a ten, na který mám vydaný ESTA jsem kdesi zapomněl, možná i ztratil. Pročež zkouším, improvizuji a kupodivu jsem si ESTA bez problémů zařídil na pas jiný. K tomu jsem si zaběhl nechat udělat test na covid, jelikož ten je v Hondurasu stále vyžadovaný.
Nyní sedím za počítačem, v ruce telefon, telefonuji na všechny možné strany, například do aerolinií a pravím: „Mám u vás koupenou letenku, ale zadané číslo pasu je jiné, než na který mám psaný test na covid. Na jiný pas mám vydaný ESTA a na cestovním pasu zakoupeném kdysi na tržišti v Thajsku se mi odlepila fotka.“
Ze všech stran slyším nepěkné odpovědi a kolegové se mi smějí a praví, že pro pobyt v amerických věznicích je nejdůležitější velký soudek lubrikačního gelu.
8.9. 2022 čtvrtek
Po práci odlétám do Mnichova, odkud bych měl zítra odletět do USA a později do Hondurasu. Ubytoval jsem se v levném hotelu nedaleko letiště. Jsem poněkud překvapen, jelikož téměř vše v hotelu je růžové. Většina zdí, dveře, v pokoji stůl, židle, rám zrcadla, povlečení, koberec, závěsy i ovladač na televizi. Chápu sice, že ne každý hotel je vymalovaný mou oblíbenou černou, s červenými skvrnami připomínajícími krev, ale toto?
Rozladěn pohledem na interiér jsem vyhlédl z okna. V okně protějším růžové závěsy nezakrývaly pohled na interesantní scénku na růžové posteli. Sexuálním aktivitám se tam oddával pár, byť to spíše vypadalo, že stokilová ženština hodlá hýžděmi a poprsím ubít k smrti sériemi divokých pohybů svého hmotnostně polovičního samečka. Zdaleka nejvíce mne však zaujalo, že ona samice během zhruba půlhodinového aktu vypila tři plechovková piva, aniž by ze své kořisti slezla či přestala s pohyby útočící velryby.
Už na chodbě hotelu je možno tušit, co se skrývá za dveřmi. A ano, za dveřmi jest růžové peklo ještě růžovější.
9.9. 2022 pátek
„Ukažte mi ploutve!“ vystřelila ostrým hlasem úřednice na mnichovském letišti. Rozhovor s imigračními úředníky totiž absolvuji již v Mnichově, nikoli po příletu do USA.
I ukázal jsem tedy ploutve.
„A teď mi ukažte neopren!“ pokračuje ženština.
„Neopren nemám. Neopren si nevozím, ani když lezu do studené vody, neopren si prostě půjčím na místě,“ vysvětluji ženštině, která mě bombarduje otázkami poté, co ze mě vytáhla, že se letím do Hondurasu potápět. Problém jest v tom, že ona paní nemá o potápění ani potuchy a veškeré informace čerpala z kreslených grotesek. „Což? Vy nemáte neopren?“ zdvihla osoba obočí a zatvářila se, jako kdybych pašoval kýbl vzácných ropuch.
Poté jsem ještě pravil, že nemám ani potápěčskou helmu. Opravdu se ptala na potápěčskou helmu, kterou jsem viděl pouze na obrázcích z knížek z předminulého století, jako je Dvacet tisíc mil pod mořem. Když jsem podle jejích představ nereagoval dostatečně ani na otázky o vlastnictví harpuny, zavolala si na pomoc kolegu. Kolega zřejmě kreslené grotesky nesleduje, pročež se na svou kolegyni podíval, jak se psychiatr dívá na své pacienty, když to zrovna pacienti nevidí. Poté jsem dostal do cestovního pasu nálepku a odletěl do Houstonu. Ještě jsem chtěl na onu ženštinu vykřiknout zoufalým hlasem, že dokonce nemám v kufru ani ponorku, ale raději jsem jen česky pravil: „Krávo jedna blbá!“, mile se usmál a zamával. Paní se také mile usmála, pročež jsem usoudil, že česky neumí.
Houston jest v Texasu. A Texas je ve Spojených státech amerických. Texas jest veliký i na poměry Spojených států. Pročež jsem z letiště odjel vozidlem taxislužby, do kterého by se vlezlo jedenáct pasažérů. Přijel jsem na hotel, který byl ohromný. V restauraci jsem dostal nesmyslně velkou porci jídla. Jediné, co se mi nezdálo až tak velké, byla hotelová recepce. Tedy – ona ta recepce byla také velká, ale černá paní recepční za pultem dosahovala takových rozměrů, že i velký recepční pult vypadal jak malé prkénko na krájení masa.
Načež ona naprosto černá paní recepční otevřela ústa, vycenila zuby dosahující velikosti cihel a přátelsky na mě zařvala tak, že mi zvuková vlna vytrhala polovinu vlasů: „Welcome to Texas! Welcome to Houston!“
V obou očích mi popraskaly žilky.
10.9. 2022 sobota
Ráno jsem se snažil projít kolem recepce nenápadně, leč gigantická černá paní recepční mne spatřila a zařvala: „Good morning, sir!“
Zvuková vlna z jejích úst mne opět připravila o nemálo vlasů a téměř utrhla uši. Odlétám z Houstonu do Hondurasu, na ostrov Roatán. Po příletu probíhá jen kontrola očkování na covid. Letiště jest na malý ostrov překvapivě dobře zařízeno. Zejména kvůli a díky turistům. Pojmenováno po někdejším prezidentovi Juanovi Manueli Galvézovi disponuje vzletovou a přistávací dráhou dlouhou před 2km a ač se to nezdá, ostrůvek v Karibském moři, vzdálený 50km od honduraské pevniny, má přímé spojení nejen s městy v Hondurasu, nýbrž například i s Belize, Guatemalou, USA či Kanadou. Letiště leží u hlavního města Roatánu, pokud se to tedy městem dá nazývat. Coxen Hole jest nejen hlavním, ale i největším městem Roatánu. A dle mého názoru i městem jediným, jelikož další osídlení na ostrově jsou sice daleko malebnější, leč městy se nazývat nedají. Coxen Hole má zhruba 6 tisíc obyvatel a vše, co je třeba. Včetně mezinárodního letiště, malé nemocnice, o něco většího stadionu, přístavu, nákupních center, striptýzového baru a přejetého psa na parkovišti před letištním terminálem.
Chatrče Roatánu. Realita, která v prospektech cestovních kanceláří nebývá.
Oblast byla, pokud vezmeme v úvahu písemné záznamy, oblastí veselých taškařic, kdy se mezi sebou rvali zejména Angličané a Španělé a mezi tím vším se proháněli piráti ve zlatém věku pirátství. První zmínky o místě hovoří o budování a znovubudování pevnosti, leč město samotné bylo založeno v roce 1835, kdy se na Roatán přestěhovalo několik britských rodin z Kajmanských ostrovů. Je pojmenováno po pirátském kapitánovi Johnu Coxenovi (v některých pramenech jest uváděn jako Coxon) kvůli tomu, že v 17. století byl Roatán kdysi domovem více než 5 000 pirátů žijících po celém ostrově. Britští otrokáři přivezli na Roatán nejen námořnickou kulturu, ale hlavně otroky, kteří tvořili většinu stálého obyvatelstva ostrova. V 50. letech 19. století byly Bay Islands, tedy včetně Roatánu, krátce prohlášeny britským impériem za kolonii, v následujícím desetiletí však bylo území postoupeno Hondurasu.
Po získání kolonie Bay Island na základě Wyke-Cruzovy smlouvy si všichni britští osadníci změnili národnost na honduraskou. Éra „banánové republiky“ a obchodu s ovocem na konci 19. století posílila americkou a evropskou přítomnost v regionu. Hlavním jazykem na Bay Islands, opět včetně Roatánu, tak zůstává angličtina, ovšem v nejrůznějších verzích, zkrátka angličtina karibská, legrační, leč užívaná a užitečná. V pevninském Hondurasu je ovšem oficiálním jazykem samozřejmě španělština,
Vylezl jsem před letiště, načež se je mně seběhlo pár taxikářů.
„Taxi, sir, taxi!“ volají mistři volantu.
„Chci taxi, ubytování a postel, na kterou se vlezu,“ chrlím ze sebe neskromné požadavky.
Ubytování jsem sehnal v rybářské chatrči s molem. Voda teče, vrtule větráku se točí a pes Oso mě nepokousal. Žádný hotel, žádní turisté, jen polozřícená bouda, kde si pan majitel stloukl přístavek, kde ubytovává podobné zoufalce, jako jsem já. Co chtít víc.
Nocleh lze sehnat nejen v různých hotelech a hostelech, nýbrž i v domech domorodců.
11.9. 2022 neděle
Ostrovy v Honduraském zálivu nabízejí zcela jiný svět než pevninský Honduras. V rámci departementu se nachází několik ostrovů, z nichž tři větší jsou mezi turisty nejoblíbenější: Utila, Roatán a Guanaja. Ze všech tří ostrovů je největší a turisticky nejrozvinutější Roatán. Roatán je dlouhý ostrov, měří zhruba 77 kilometrů na délku, v nejširším místě má kilometrů 8. Ostrov má hornatou hřbet a je celý obklopen korálovými útesy. Teoreticky tedy Roatán nabízejí vynikající podmínky pro potápění i rybolov, v praxi už to taková sláva není, protože přemnožení lidé znamenají katastrofu všude, Roatán nevyjímaje. Intenzivní rybolov zbavil zdejší moře podstatné části ryb a bambiliony potápěčů děsí ty, které zbyly. Korálové zahrady již také nejsou takové, jako bývaly kdysi.
Utila, nejmenší z ostrovů, je zároveň nejplošší a nejblíže k pevnině a po celém světě je známá jako jedno z nejlevnějších míst na světě, kde lze získat potápěčský certifikát.
Guanaja, nejvyšší z ostrovů, se stal nejvíce orientovaným na movitou klientelu, které ostatní lidé říkají „zasraní bambilionáři“. Na Guanaje se nachází nemálo „lepších“ hotelů s „lepšími“ restauracemi a hosté mají zajisté drahé pantofle a při jídle krkají výhradně způsobně. Guanaja je na zdejší poměry jedinečný ostrov i v tom, že na něm nevedou žádné silnice a největší obec, známá jako Bonaca, se ani nenachází na samotném ostrově, ale na nedaleké malé zátoce. Guanaja má i letiště se zpevněnou přistávací dráhou a je zalesněná jedinečnou karibskou borovicí, která ji odlišuje od sousedních ostrovů. Údajně zde přistál Kryštof Kolumbus při své čtvrté a poslední plavbě do „Indie“ a skutečně se zde setkal s kánoemi s indiány kmene Paya. Zmínil se také o vynikající kvalitě sladké vody, kterou na ostrově našel, a řekl, že „nikdy neochutnal sladší vodu lepší kvality“.
Roatán, kdesi mezi West End a West Bay.
Po ránu jsem vylezl na hlavní silnici a jal se stopovat. Roatán má zpevněnou silnici, která spojuje nejdůležitější obce ostrova. Začíná na západním konci ostrova v obci West End a vede přes obce Sandy Bay, Coxen Hole, Brick Bay, Mount Pleasant, French Harbour a Oakridge – Punta Gorda. Odtud se silnice mění na polní cestu a pokračuje ještě kus na východ, do oblasti Paya Bay, Camp Bay, Port Royal a dalších obcí.
Po několika taxících mi zastavil pán v pantoflích na motocyklu.
„Kam to bude, sir?“ otázal se onen dobrý muž.
„Až na konec,“ pravil jsem a mávnul rukou kamsi do dáli.
Pán se zasmál a vyjeli jsme. Nechal jsem se vysadit u West Bay. Po prvotním šoku z extrémně turistického místa jsem vsedl do vodního taxi a odplul do West End. Pravda, ani West End není zrovna turistůprosté místo, leč atmosféra je spíše batůžkářská. Malé obchůdky, hostely a krámky se suvenýry. Pobřeží plně odpadků. Pěšky kráčím podél vody zpět do West Bay. U hotelů uklizeno, jinak je ovšem pobřeží lemováno odpadky. Vítejte ve století plastů a přelidnění. Na Roatánu, navzdory některým prohlášením realitních kanceláří a navzdory šikovně nafoceným zákoutím nejsou žádné velké pláže, maximálně pár metrů široký pruh písku. Což mi ovšem nebrání, abych se každých pár minut nenořil do karibských vod, neděsil svým obézním tělem rejnoky i kokosy na palmách a nadšeně nevolal: „No není na tom zasraném světě krásně?“
Večer jsem odjel několika stopy zpět do rybářské chatrče. Uvelebil jsem se v křesle stlučeném z prken a velice nepěkně, ale zároveň pěkně jsem se ožral rumem.
Spousta rybářských chatrčí na Roatánu má k dispozici jednoduché molo.
V kombinaci s levným rumem to znamená časté nedobrovolné koupele.
12.9. 2022 pondělí
Snídani jsem si dopřál ryze místní – baleadas. Placky namazané fazolovou pastou plněné čímkoli. Až na vyloženě turistická místa, zejména West Bay, Roatán rozhodně nepůsobí dojmem tropického ráje, nýbrž sympatické tropické díry. Zpocení domorodci v pantoflích, hloučky klábosící na ulicích, rozpadající se chatrče, rozpadající se mola a pokud ještě nějaká chatrč nespadla, je pomalována zářivými jásavými barvami, kde převažuje žlutá a červená.
Odjíždím do přístavu, bych se přepravil na ostrov Utila. Zakoupil jsem sobě jízdenku VIP, což v praxi znamená, že mohu cestovat na horní palubě a dostal jsem láhev vody. Největší výhodou tak jest fakt, že na horní palbě svítím slunce a ženštiny jeho paprskům nastavují co nejvíce částí svých těl. Jelikož nemalou část těchto cestujících tvoří nevyžrané batůžkářky, jest to pohled pro nás, starší pány, veskrze příjemný. Po necelé hodině přistáváme u mola utilského.
Hlavní spojení Utily se světem – přístavní molo, odkud odjíždějí spoje na pevninu i sousední Roatán. Na obrázku trajekt z Roatánu.
Utila jest nejmenším z hlavních ostrovů souostroví Bay Islands a nachází se asi 35km západně od ostrova Roatán. A přibližně stejně daleko to je z ostrova na pevninu do přístavního města La Ceiba. Ostrov má na délku zhruba 7,5km a nejvyšším bodem jest Dýňový kopec, tyčící se až k nebesům. Pokud jsou ovšem nebesa poněkud níže, než obvykle. Abych byl přesný, Dýňový kopec neboli Pumpkin Hill má celých 74m. Od roku 2013 je celý ostrov a jeho zátoky vyhlášen jako chráněná ramsarská lokalita. Což jsem, protože jsem jedinec tupý, nevzdělaný a nevzdělávající se, samozřejmě netušil a dočetl jsem se to až na Utile v malé brožurce, kterou jsem nalezl u zdi kadeřnictví na hlavní třídě.
Ramsarská lokalita je mokřadní lokalita mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy, známé také jako „Úmluva o mokřadech“, mezinárodní smlouvy o ochraně životního prostředí, která byla podepsána 2. února 1971 v íránském Ramsaru pod záštitou UNESCO. V platnost vstoupila 21. prosince 1975, kdy ji ratifikoval dostatečný počet států. Stanovuje opatření na národní úrovni a mezinárodní spolupráci týkající se ochrany mokřadů a rozumného udržitelného využívání jejich zdrojů. Ramsarská úmluva vymezuje mokřady mezinárodního významu, zejména ty, které poskytují životní prostředí vodnímu ptactvu. Na světě je v současnosti přibližně 2 500 lokalit, které chrání 2,5 milionu kilometrů čtverečních, a podílí se na nich 172 národních vlád. Impozantní.
Ubytoval jsem se v díře s větrákem o hlučnosti ruského dopravního letadla. Za pět peněz, jelikož zbytek finanční hotovosti hodlám prožrat. Ano, Ramsarskou smlouvu jsem si před příjezdem nenastudoval, ale že je na Utile kromě tradičních baleadas k sehnání i výborné pokrmy místní kuchyně, to jsem si pečlivě zjistil. Kromě pro mne nezajímavého bílého chleba z kokosového mléka je zde k sehnání mangový džem, maso z lastur, krabů a celá plejáda vynikajících ryb.
„A tebe taky sežeru!“ vyštěkl jsem v noci na masitého švába, když mi už asi podesáté přeběhl přes obličej.
Leguáni jsou na Utile na plážích, keřích či se jen tak vyhřívají na cestách.
13.9. 2022 úterý
Uniknout masovému turismu a hlavně si obnovit potápěčskou licenci, to jsou hlavní důvody, proč jsem na Utilu zavítal.
Mesoamerican Barrier Reef System neboli Mezoamerický bariérový systém, lidově nazývaný také Velký mayský útes, je mořská oblast, která se táhne v délce více než 1 126 km podél pobřeží čtyř zemí – Mexika, Belize, Guatemaly a Hondurasu – od ostrova Isla Contoy na severním cípu poloostrova Yucatán na jih k Belize, Guatemale až honduraským zálivovým ostrovům, tedy i k Utile. Útesový systém je domovem více než 65 druhů tvrdých korálů, 350 druhů měkkýšů a více než 500 druhů ryb. Útes si užívá několik druhů mořských želv, kapustňáci, ropušnice, krokodýli, bambiliony potápěčů a tuny a tuny a tuny odpadků.
V potápěčském centru, kterých je Utila opravdu plná, jsem si dohodl teorii, výukové ponory a jelikož už jsem párkrát pod vodou byl, i ponory normální. Na teorii a výukové ponory jsem ve skupině šesti lidí, ponory pro zábavu se odehrávají ve dvou či ve třech s lidmi mimo výukovou skupinu.
Ve skupině mám dva Izraelce, z nichž jeden nehovoří anglicky a opravdu netuším, kterak hodlá projít písemnými testy. Ve skupině mám i kanadského policistu, který má velké svaly, ale jak se ukázalo, neumí plavat. Hvězdou celé skupiny jest učitel matematiky z Anglie, který se neustále usmívá širokým úsměvem, neustále se píchá do vykrmené břišní pneumatiky a neustále říká: „Jsem tak trochu obézní!“
„Trochu obézní? Vždyť jsi tlustý jak prase! Přibereš ještě čtvrt metráku a budeš na tom jako já!“ směji se mistrovi eufemistického sebehodnocení a pracovně jsem si ho pojmenovat jako pana Buřtíka.
Poslední členkou skupiny jest přítelkyně anglického učitele Buřtíka, ženština převnadných nohou a věčně trčících bradavek, která si na bradavky stále ukazuje a vysvětluje všem okolo, že je to zimou. Uvažuji, kterak vypadají její bradavky v opravdové zimě a ne ve zdejších 35 stupních pana Celsia.
Jak vidno, ani lehký déšť nezastaví výcvik potápěčů.
14.9. 2022 středa
Potápění v Utile je nejjednodušší, co jsem kdy zažil. Jihovýchodní Asii nevyjímaje. Potápějí se zde nad všichni, zajistit si ponory je otázkou pár minut. Od příchodu do potápěčského centra do ponoru lze vše zvládnout do hodiny, včetně vyplnění papírů, vyzkoušení výstroje a cesty lodí kousek od břehu.
Až na kanadského policistu, který se potápí nechtěně a nekontrolovaně, si potápění všichni užívají v až hippie atmosféře, kdy se ponory střídají s pojídáním baleadas, popíjením piva a veskrze hippie-batůžkářských večerů.
Dnes jsem si dopřál tři ponory a mapování terénu na, jelikož jsem se zapsal na noční ponor. Dva lidi ze skupiny to vzdali a jeden z Izraelců se pochlubil, že má alergii na sůl. Což je při potápění v Karibiku poměrně problém. Pročež vždy po ponoru skáče po lodi, škrábe se vzteklými pohyby a vyje. Zhruba po deseti minutách opuchne, netečně sedí a polévá se sladkou vodou.
„Sůl nad zlato!” volám na nešťastníka, načež ten přes oteklé rty volá: „Jů ár sač a faking kunt!”
Pročež se všichni smějí. Kromě pana alergika.
Všemi podceňovaný pan Buřtík zvládl teorii během dvou dnů. Ještě více než složení otravných testů mu však všichni závidí přítelkyni. Dlouhonohá ženština hladí svého o hlavu menšího pana Buřtíka po pleši a já jen čekám, kdy pan Buřtík přijde o oči, které mu přítelkyně vypíchne svým hrudním vybavením.
Kdesi u Utily.
15.9. 2022 čtvrtek
Na Utile rozhodně nejsou pláže, které by stály za návštěvu. Většinou jde o dva metry široký proužek písku vedle restaurace, plný převážně turistů z Hondurasu. Nejbližší alespoň trochu přijatelné pláže jsou na okolních ostrůvcích Cay. Utila je tak zejména o potápění a jako místo, kam se stahují na důchod převážně američtí důchodci, kteří si nemohou dopřát něco lepšího. Tito pánové (a občas dámy) posedávají na zápražích svých domů, zírají do blba a praví sami sobě: „Kdybych se byl býval lépe učil, pracoval a nebo lépe kradl, nemusel jsem být v téhle díře!” Večer se tito pánové scházejí v levných putykách a ráno nacvičené naříkání pronášejí sborově s lahví piva v ruce.
Dva ponory. Rejnoci, bambilion ryb, poměrně pěkné podvodní zahrady, ale nic, co by člověka donutilo pod vodou polknout úžasem náhubek dýchacího přístroje a skrze bubliny valící se že všech tělesných otvorů pod vodou hulákat: „Krása nesmírná!”
Pokud chce někdo viděti například rejnoky, na Utile k tomu stačí obyčejné šnorchlování.
16.9. 2022 pátek
Dnes jsem sobě dopřál čtyři ponory a hodinové šnorchlování s rozdováděnými delfíny.
Utila jako nejmenší z hlavních ostrovů v zálivu a je méně rozvinutá než Roatán. To se ovšem zřejmě netýká potápění. Potápění na Utile je stejně zábavné (nebo nezábavné) jako na Roatánu a nabízí stejné možnosti, včetně potápění se s migrujícími žraloky velrybími. Většina ze 100 potápěčských lokalit na ostrově se nachází na chráněném jižním pobřeží s řadou stěn, jeskyní a propastí. Rozdíl je možná jen v tom, že potápění na Utile je vyhledáváno zejména náctiletými a batůžkáři, zatímco na Roatán se jezdí potápět ti, kterým nevadí utrácet více zejména za ubytování, které je na Roatánu na kvalitativně podstatně vyšší úrovni.
Kdesi u Utily
17.9. 2022 sobota
Kromě dvou dopoledních ponorů jsem si dopřál i jeden hloubkový a v podvečer ponor k vraku. Nakolik budu trpěti následky ještě nevím, jelikož jsem se u hloubkového poněkud nekontroloval a uvědomil si to až v téměř 50 metrech. Následky z ponoru u vraku bude zajisté trpět pan Buřtík, který si potupně rozerval kraťasy a po celý zbytek ponoru svítil do hlubin svým běloskvoucím pozadím. K pobavení všech okolo se jednalo o nejsvětlejší bod široko daleko, pročež se u Buřtíkova pozadí shromažďovala hejna zvědavých ryb, přitahována stejně jako v noci světlem.
„Stupidní ryby! Příště si s sebou vezmu náhradní trenýrky! A úplně černé!“ hartusí pan Buřťík a ostatní tak pláčou smíchy, že si musí vylévat potápěčské brýle.
Ploskozubec, běžná ryba utilských vod. A dlužno podotknout, že i občasná ryba utilských restaurací.
18.9. 2022 neděle
Utila jest ostrovem s typicky karibskou atmosférou, který dosud není postižen rozmachem turistického ruchu rezortního charakteru. Zatím. Katamarán z pevniny i z Roatánu přistává u nového mola, které se nachází přímo v centrální části městečka Utila. Převážná část městečka se rozléhá kolem zátoky a prochází jím podél pobřeží jedna z mála silnic. Opravdová silnice, asfaltová! Ta je však natolik úzká, že zde prakticky nelze projíždět autem. Ostatně když už se zde nějaký automobil objeví, jde o popelářský vůz či servisní vozidlo elektrikářů. Nejčastějšími motorovými vozidly jsou zde čtyřkolky, motocykly a tuk-tuky. Zejména tříkolové vozítko, poháněné dvoutaktním tuktukajícím motorem, tvoří na Utile páteř místní dopravy. Asi šedesát vozidel tuk-tuk ve službách zdejší taxislužby vás odveze odkudkoli téměř kamkoli na dostupné části ostrova a to za jednotné nepříliš vysoké sazby obvykle výrazně menší než sto lempir. Kromě této formy dopravy si zde nemálo návštěvníků půjčuje v několika místních podnicích golfové vozíky a to buď elektrické, nebo benzínové. Golfový vozík s benzínovým motorem zde platí za velmi dobré terénní vozidlo, které projíždí i docela hlubokými kalužemi, ba vyjede i na pár kopečků kolem Dýňového kopce.
Atmosféru městečka Utila tvoří do značné míry bary a restaurace roztroušené podél pobřeží celé zátoky. Večery jsou zde tak opravdu divoké! Tím mám na mysli, že se občas z některého z barů ozve cinknutí lahví či chechot rozdováděných náctiletých či naopak svraštělých pánů pamatujících Woodstock osobně. Až nepatřičně zde působí pokusy o diskotéku, i když i o tu se místní podnikavci snaží. Mimo víkendy a mimo turistickou sezónu se utilská barová scéna mění a nejrychleji se pohybujícími živočichy jsou zde apatičtí leguáni či žáby, kterým tuk-tuky amputovaly obě zadní nohy.
Typická obyčejná restaurace na Utile. Na ostrově lze najít samozřejmě i podstatně luxusnější zařízení, leč s podstatně sterilnější atmosférou. Když se lokální restaurace zaplní, atmosféra jest až lehce hippie.
19.9. 2022 pondělí
Pokud mám jen dva dopolední ponory, po obědě mávám na některého z ochotných tuk-tukářů a nechám se odvézt pár kilometrů od centra, k molu, odkud odjíždějí čluny k Coral Beach Village resort. Za dva americké dolary. Člunem kolem mangrovů k Neptunově pláži u eponymního baru. Stejně jako všechny pláže na Utile, i tato je naprosto tragická, ovšem není mnoho míst lepších na šnorchlování. Poté již pílím k baru Neptune. Hned u baru jest pěkné molo a hned u mola nejlepší šnorchlování široko daleko. Návštěvníci baru se dají bez problémů spočítat na prstech jedné ruky, na molu se objeví pár lidí za den. A šnorchlování začíná hned u mola, není nutno plavati stovky metrů daleko. Hejna ryb, rejnoci a želvy, vše v hloubce dvou či tří metrů.
Nadšeně lezu do vody a z vody, převaluji se mezi želvami a užívám si udivených pohledů zdejších rejnoků, kteří zajisté obrovskou bílou sádelnatou hmotu s potápěčskými brýlemi, ploutvemi a dýchací trubičkou ještě neviděli.
Davová turistika se zatím Utile vyhýbá. Batůžkářů a expatů je zde sice nemálo, zatím však o davy nejde. Na obrázku molo u Neptunovy pláže u eponymní restaurace.
20.9. 2022 úterý
Turistická sezóna skončila. To znamená, že většinu cizinců opět tvoří expati, kteří se stejně jako jinde v Karibiku vyznačují mírně zhuleným pohledem, vytahanými tričky a kůží impregnovanou solí a sežehlou sluncem. Nedostatek turistů ovšem znamená i to, že se nemohu dostat na některý z mnoha ostrůvků kolem Utily, které na rozdíl od Roatánu nebo Utily splňují to, pod čím si běžný Evropan představí tropický ráj – palmy, písek a nic víc. Na ostrůvky Cay je třeba se dostat pronajatým člunem a jelikož nejsem bambilionář, snažím se bezvýsledně už několikátý den sehnat aspoň tři další pasažéry, kteří by rozbili prasátko a dopravu člunem zaplatili. Namísto toho jsem tak tuk-tukem, fungujícím na Utile jako jediná forma taxi, znovu odjel za město k Neptunově baru, pláži a molu.
Šnorchlování jsem si náramně užil. A jako vždy, i tentokrát jsem se nehorázně spálil, na kůži mi naskákaly puchýře a mořská sůl v nich zvesela pálí.
„Tohle je dneska v Evropě moderní, vy pitomci! Kdo nemá puchýře a svítivě růžovou barvu, ten jako by nebyl!” volám zhruba každých pět metrů, jelikož se mě zhruba každých pět metrů nějaký chytrák ptá, proč jsem se tak spálil a zdali jsem neslyšel něco o opalovacích krémech.
Vody kolem Utily nejsou zrovna plné velkých pelagických ryb, ale i tak je zde pod vodou pěkně a veselo.
21.9. 2022 středa
Poslední dva ponory na Utile a odpoledne opět šnorchlování u Neptunovy pláže. Na závěr výletu na Utilu dočkal jsem se pěknosti přenáramné. Uprostřed dne, kousek od břehu, naháněly se dvě chobotnice. Při šnorchlování! Pokochat se pod vodou chobotnicí není nikterak všední záležitost ani při klasickém potápění. Ale abych viděl dvě chobotnice najednou, navíc téměř v pravé poledne a metr pod hladinou, to se mi nejen nestalo, ale ani jsem o podobných úkazech neslyšel. Navíc jsem zjistil, že chobotnice jsou veskrze inteligentní stvoření a umí číst myšlenky. Jen co jsem totiž počal přemýšlet, kterak zvířata chytit a sežrat, vmžiku zmizela v zahradě korálů.
Molo u restaurace Neptune. Na Utile jsem lepší místo pro šnorchlování nenašel.
22.9. 2022 čtvrtek
Odjíždím ranním trajektem z Utily na Roatán. Z přístavu rovnou do West End. A levný hotýlek, kde jsem za dvanáct amerických dolarů dostal nejen vlastní matraci, ale i dvě ještěrky u stropu, kolibříky za dveřmi a několik švábů v koupelně za sudem se studenou vodou.
Na zítřek jsem si domluvil potápění a po zbytek dne se věnoval nicnedělání, občas šnorchlování a občas (asi tak jednou každou hodinu) jsem sežral obrovskou porci ryby nebo mořských plodů.
West End je kilometr dlouhý pás podél severozápadního pobřeží Roatánu, který nabízí řadu potápěčských obchodů, obchodů se suvenýry, malých hotelů, minimarketů, restaurací a barů. Atmosféra jest nedivoká a na rozdíl od nedaleké West Bay zde v podstatě nejsou gigantické rezorty hyzdící okolí. Atmosféra je karibská a tím nemyslím bezpohlavní řetězce hotelů u přeplněných pláží, tak známé z mexického Cancúnu, kubánského Varadera a ostatních nechutných míst Karibiku.
Restaurace, hotýlky i ploty u domů jsou zdobeny místními umělci, nad jejichž tvorbou by zajásal nejeden dadaista, nejeden surrealista a zajisté všichni uživatelé marihuany a lysohlávek.
West End, Roatán.
23.9. 2022 pátek
Dopřál jsem si tři ponory, včetně jednoho nočního. U West End i West Bay. Na Roatánu obvykle fouká vítr z jihu a zátoka West Bay se nachází na severním pobřeží, které je před větrem chráněno. Díky tomu jsou podmínky pro potápění v zátoce West Bay ideální téměř po celý rok. Útesová formace u břehu West Bay je plná kaňonů a trhlin a průplachů. Stěna jest na zdejší poměry až velkolepá a od břehu vzdálená jen několik metrů. Vynikající jest i noční potápění, protože v mělkých, průzračných a klidných vodách zátoky West Bay je lépe vidět bioluminiscence.
Pravda, v porovnání s Galapágami či některými lokalitami v Indonésii není podmořský život nikterak spektakulární, ale člověk se pod vodou nikterak nenudí. Během jednoho ponoru je možno se kochat desítkami želv, nespočtem rybích škol a ano, užil jsem si i nemálo rejnoků. Co jsem si už neužil, bylo množství potápěčů. Sice to není takový katastrofa jako potápění se na známých místech v Egyptě, ale jen málokdy se stalo, abych kolem sebe neviděl deset i více potápěčů.
Jedinou výjimkou byl ponor u Mary’s Place, proslulý svými korály a průplavy. Místo je považováno za jedno z nejlepších potápěčských na světě. Mnoho potápěčů na Roatánu se na Mary’s Place nepotápí, a proto je návštěva o to výjimečnější. K místu je totiž nutno strávit na člunu delší čas, což se samozřejmě projeví i na ceně. Navíc jde o místo, kde jsou občas i citelné proudy, na což potápěči u Roatánu obecně nejsou zvyklí. Ovšem potápění mezi nádhernými korálovými kaňony překypujícími životem za těch dvacet dolarů navíc stojí. Úzké štěrbiny této slavné potápěčské lokality jsou pokryté černými korály a houbami a nabízejí jedinečný výhled, když se díváte z ikonické průrvy proti nebi nahoru.
Vodní taxi, běžná doprava zejména v oblasti West Bay a West End.
24.9. 2022 sobota
Hrabači a shrnovači odpadků jsou jedna z nejběžnějších profesí kdekoli, kde je ve světě jen náznak pláží, typicky v Karibiku. Pokud se někdo kochá nad fotografiemi světlým pískem zářících pláží s palmami, jest to právě zásluhou hrabačů a shrnovačů. Tito pracovníci jsou pochopitelně placeni hotely a rezorty, které na čisté pláže lákají svou klientelu. A jak tedy vypadá autentická karibská pláž, tedy pláž bez hrabačů a shrnovačů? Skládka se vším všudy. Hromady plastových lahví, kusy igelitu, napadané větve z palem, sem tam prezervativ, zubní kartáček a pantofle. Pohled zhusta pobliózní.
V poledne odlétám do Houstonu. Na letišti hledí úředník do počítače a v dobré náladě a rozverně praví: „Á, pan Chocho! Vidím, že jste byl u nás v Houstonu nedávno. Co se Vám u nás tak líbí?“
„Ty vaše véééélkééé emééérickééé hááámbůůůrgrýýý,“ odpověděl jsem v dobré náladě, přičemž jsem se snažil co nejvěrněji napodobit buranský texaský přízvuk.
Pan úředník náhle v dobré náladě a rozverný nebyl, hodil po mně cestovní pas a vyštěkl: „Go!“
Pročež jsem šel.
Pláž kdesi u West End, Roatán.
25.9. 2022 neděle
Houston – Chicago – Mnichov – Praha. Celý den na cestě. Na druhou stranu – dostat se ze zapadlého ostrova v Hondurasu do zapadlého města v zatuchlé zemi uprostřed Evropy během pár desítek hodin jest vymoženost, o které si většina lidí může nechat jen zdát.
Výlet do Hondurasu nebyl nikterak spektakulární, leč užil jsem si potápění, šnorchlování, několika litrů rumu a přečetl jsem tři knihy, které jsem s sebou tahal.
26.9. 2022 pondělí – 28.9. 2022 středa
Osahávám si nový motocykl a zjišťuji, na co jsou které čudlíky a hlavně, na co je televize na řídítkách. Televizi říkají odborníci TFT displej a já zjišťuji, že se mi vůbec nelíbí. Pravda, vidím vše možné od rychlosti a otáček po teplotu oleje, aktivované ABS, tlaku v předním či zadním kole či nakolik mám nastaveno vyhřívání hýždí. Jsem však již starší pán a nejenže nestíhám vše registrovat, ale hlavně – kulaté analogické budíky se mi líbí nade vše. Jinak ovšem motocyklu nemám co vytknout a když jsem mezi Strkoffem a Dírnou přejel slepici, ani nekdákla! Sedlám tichého zabijáka, jak se na staré pány sluší a patří.
29.9. 2022 čtvrtek – 6.10. 2022 čtvrtek
Přiletěl jsem si užít do Irska další set nočních směn. Posádka se víceméně ustálila. Jednooký šéf pan Pavouk, lehce imbecilní, hodně hodný a všemi oblíbený kolega Ding Dong, nekrofilní kolegyně J. a tlustý kripl Chocho.
Kolega Ding Dong se ovšem na stará kolena zbláznil. Případně si jeho přítel přeje, aby Ding Dong vypadal ukrutně sexy. Zatím ovšem Ding Dong vypadá pouze ukrutně. Pokud pominu, že vypadá jak gigantický obézní tučňák a jako gigantický obézní tučňák se ohybuje, nelze pominout, že se pominul a dopřává si velice nestandardní péče kadeřníka. Na hlavě našeho milého Ding Donga je tak možno spatřit neskutečné kreace, proti kterým je i ohňostroj zastavený v čase jen nudnou skulpturou. Skulptura je navíc doplněna jakýmsi vlasovým cizelováním a výsledek je takový, že šéf Pavouk třeští nejen zdravé, ale i své skleněné oko.
Ding Dong má lebku zepředu po stranách vyholenou až k uším. Ve středu hlavy má vepředu punkového kohouta, ovšem mocným gelem (či lepidlem) vytvarovaným do podoby velké havajské surfařské vlny. Další erupce kadeřníkovi invence je možno spatřiti na zadní straně kebule odvážného kolegy. Tři soustředné kruhy, směrem od lebky od největšího poloměru k nejmenšímu, taková kruhová pyramidy se schody, možná nápodoba dortu. A na vrcholu tohoto útvaru raší čtvrtmetrový copánek připomínající bičík.
„Pořídil jsem si nový účes!“ hlaholí Ding Dong, jako kdyby bylo možné něco takového přehlédnout.
„Všimli jsme si. A ten copánek! Připomíná mi to kachní prdel po explozi velké novoroční petardy!“ odvětil jsem, jelikož jsem člověk upřímný.
Ding Dong počal vzlykat a ostatní mi pravili, že jsem opravdu pitomec.
Dublinské letiště. V pozadí provizorní přístavek u carga. I přes stavbu druhého terminálu letiště nestíhá pokrývat zájem cestujících.