Maroko 2022

7.10. 2022 pátek
Nemaje co dělat v týdnu bez práce, zakoupil jsem sobě letenku z Dublinu do marockého Agadiru a za týden z Marákeše zpět do Irska.  Když přistávám v Agadiru, jest již večer a celý den v háji. Pohádal jsem se s panem taxikářem, který se rozhodl ignorovat fixní a všude napsané ceny za odvoz z letiště do města, pročež jsem já ignoroval pana taxikáře a na rozloučenou mu pověděl: „Polib si hýždě, ty pyji!”
Spousty hotelů hyzdí okolí městských pláží a po promenádě se potuluje jen pár místních rodin. Poloprázdné jsou i restaurace.
„Jeden velký tajin a také ochutnám ten tajemný nápoj KA-piczino, co máte na jídelním lístku!” poroučím si v jedné z mála otevřených restaurací.
Tajin byl výborný, ovšem z tajemného KA-piczino se vyklubala hnusná instantní káva. 

Jest už mimo hlavní sezónu, Agadir vypadá jak město duchů a já vůbec nechápu, proč je v nabídce každé druhé cestovní kanceláře a proč sem létá přímo z Evropy spousta leteckých společností. Podle mého názoru je Dolní a možná i Horní Děložná na pohled daleko zajímavější.
Ubytoval jsem se v hnusném velkém hotelu se stovkami pokojů. V hotelu jsou čtyři recepční, marocká rodinka z Casablanky a já.

Agadir, s předměstími přibližně milionová aglomerace, leží na břehu studeného Atlantiku a téměř na úpatí Atlasu. Je jedním z mála velkých marockých měst, kde tamazight, jeden ze dvou oficiálních jazyků Maroka, používá více než polovina obyvatel. Název Agadir je běžné berberské podstatné jméno, které znamená “zeď, ohrada, opevněná budova, citadela”. V Maroku je mnohem více měst s názvem Agadir, plný název největšího a nejznámějšího z Agadirů jest v tašelhitštině Agadir Ighir nebo Agadir-n-Irir. Nejstarší známá mapa, která obsahuje údaj o Agadiru, pochází z roku 1325: na místě, kde se přibližně nachází dnešní město, je pojmenováno místo Porto Mesegina podle jména berberského kmene, který byl zaznamenán již ve 12. století, Mesguina (známý také jako Ksima). Na konci středověku byl Agadir proslulým městem, byť obézní chudí Angličané, Němci a východoevropané ještě na zdejších plážích nevystavovali svá ošklivá těla. První známá zmínka o městě pod jeho současným názvem, Agadir al-harba, byla zaznamenána v roce 1510. To bylo v době, kdy se podél pobřeží sunuli na jih Portugalci a nedaleko dnešního Agadiru postavili v roce 1505 dřevěnou pevnost. Což se samozřejmě nelíbilo místnímu obyvatelstvu, které častovalo vetřelce nepěknými slovy, prodávalo jim zkažené mléko a shnilou mrkev a v roce 1541 počalo pevnost ostřelovat dělostřelectvem z kopce, dnešního Agadir Oufla.

Velbloudi čekají na zákazníky před branou do agadirské pevnosti Oufla.
Nad bránou jest holandský nápis “Bojte se Boha a važte si krále” 

Portugalci, samozřejmě vinou zkaženého mléka a nedobré mrkve, během necelého měsíce podlehli. Následkem bylo, že Evropané přišli o téměř všechna dobytá území El Jadidy (tehdy Mazaganu), Tangeru a Ceuty. Pročež se Portugalci naštvali a odjeli ničit, krást, vraždit a znásilňovat do Indie a Brazílie. V 17. století, za vlády berberské dynastie Tazerwaltů, Agadir rozšiřoval obchod s Evropou. Obchodovalo především s cukrem, voskem, mědí, kůžemi a kožešinami a na oplátku zde Evropané prodávali své průmyslové zboží, zejména zbraně a textil. Za vlády sultána Moulaye Ismaila (1645-1727) a jeho nástupců se obchod s Francií, která byla dříve aktivním partnerem, snížil a naopak se zvýšil obchod s Angličany a Nizozemci.
V roce 1731 město zcela zničilo zemětřesení, po němž byl uzavřen agadirský přístav a zřízen byl přístav alternativní, severněji položená Essaouira. Po dlouhém období prosperity za vlády saadské a alavitské dynastie Agadir od roku 1760 upadal, protože alavitský sultán Mohammed ben Abdallah dal přednost konkurenčnímu přístavu Essaouira. Tento úpadek trval půldruhého století. V roce 1789 například jeden evropský cestovatel stručně popsal Agadir: “Nyní je to město duchů, není tu víc než několik domů a ty se rozpadají v ruiny. Není zde rum ani čínské polévky”. Že se o marocké pobřeží a potažmo Agadir zajímala polovina Evropy je vcelku jasné. Zajímavá je skutečnost, že tato zábava Evropanů jistým způsobem napomohla peklu první světové války. Pod záminkou žádosti německých společností o pomoc v údolí řeky Souss se Německo 1. července 1911 rozhodlo rozšířit své zájmy v Maroku a uplatnit nárok, na který ovšem žádný nárok nemělo. Vyslalo do Agadirského zálivu (jehož přístav byl až do roku 1881 pro zahraniční obchod uzavřen) loď SMS Panther, k níž se rychle připojil křižník Berlin. Houfy turistů na nafukovacích lehátcích se zatím k invazi nepřipojily, dorazily až zhruba o století později. Velmi silná mezinárodní reakce, zejména ze strany Velké Británie, Německo překvapila a vyvolala Agadirskou krizi mezi Francií a Německem. Po tvrdých jednáních byla nakonec 4. listopadu 1911 podepsána francouzsko-německá smlouva, která dávala volnou ruku Francii, která by mohla zřídit svůj protektorát nad Marokem výměnou za to, že se vzdá některých kolonií v Africe. Teprve tehdy dělový člun Panther a křižník Berlin opustily Agadirskou zátoku. Kvůli chybnému výpočtu dorazil německý obchodní zástupce Hermann Wilberg, který byl vyslán, aby poskytl záminku k intervenci, do Agadiru až tři dny po příjezdu Pantheru. Kdyby ovšem zmatený Hermann dorazil včas, mohla Velká válka začít jinak. Třeba. Jen pro zajímavost – v roce 1913 měla města (Agadir N’Ighir a Founti) méně než tisíc obyvatel. Kolem roku 1930 byl Agadir důležitou zastávkou francouzské letecké poštovní služby Aéropostale, kterou navštěvoval mimo jiné jistý pan Saint-Exupéry. V letech od roku 1930 se začalo budovat moderní centrální město podle plánů urbanisty Henriho Prosta a jeho zástupce Alberta Lapradeho. Mimo jiné typický podkovovitý půdorys založený na nábřeží kolem hlavní třídy na nábřeží kolmé. Po roce 1950 a otevření nového obchodního přístavu se město rozrostlo o rybolov, konzervárenství, zemědělství a hornictví. Díky klimatickým podmínkám a hotelové infrastruktuře se také začalo otevírat turistickému ruchu V letech 1950-1956 již Agadir pořádal Velkou cenu Agadiru a v letech 1954-1956 Velkou cenu Maroka. V roce 1959 přístav navštívila jachta řeckého lodního magnáta Aristotela Onassise a jeho hosta Winstona Churchilla, oba pokuřovali doutníky a libovali si, kterak je ten Agadir moderní a pěkný.
A přišel 29. únor roku 1960. Čtvrt hodiny před půlnocí 40 tisíc obyvatel města spokojeně spalo či sledovalo na černobílých televizích berberské pornofilmy, když se země otřásla. Zemětřesení trvalo 15 sekund. V troskách zahynula více jak třetina obyvatel, něco kolem 15 tisíc lidí.
Současný Agadir je oproti původnímu posunutý o zhruba kilometr a půl jižněji.
Když si tak čtu blábol, který jsem právě vypotil, zjišťuji, že nemohu být nejen prezidentem Gabonu nebo meziplanetárním kosmonautem, ale neuplatnil bych asi ani jako učitel dějepisu.
Sakrblé.

Agadir a jeho pýcha – pobřežní promenáda a nejznámější pláž. Fujtaxl.

8.10. 2022 sobota
Pche, že prý “Perla marockého pobřeží”! Agadir je hnusný jak mraky nad krchovem. Nu, možná není až tak hnusný, ale především k uzoufání nudný. Ač jde samozřejmě o město se zajisté zajímavou historií, v podstatě vše bylo smeteno roku 1960. Město bylo v podstatě srovnáno se zemí. Podle nových seizmických norem vystavěný “nový” Agadir je plný širokých bulvárů, velkých hotelů, promenád a restaurací, kam se vleze najednou bambilion chudých turistů, jelikož těch je Agadir plný. Kdo má peníze, nepojede do Agadiru, to dá rozum.

Celý den bloumám městem. Trochu zábavy nabízí největší agadirské tržiště, Souk el Had. Jedná se o největší trh v regionu, kde je soustředěno kolem 6000 obchodů na 13. Jak už to u súků bývá, jest obehnán hradbami s několika vchody, zde je bran dvanáct. A jak to u súků také bývá, celé tržiště je rozděleno podle druhů nabízeného zboží, případně podle služeb, které jsou nabízeny. V Souk el Had je tak část s nábytkem, oblečením, zeleninou, ovocem čerstvým i sušeným, kořením, rybami, masem, kýčovitými suvenýry, ještě kýčovitějšími suvenýry, nejkýčovitějšími suvenýry, část s restauracemi, sedláři či opraváři mobilních telefonů. Turistů zde není zrovna málo, ale vcelku se jedná o poměrně autentickou zkušenost. Návštěvník by však rozhodně neměl očekávat oblaka kouře z vodních dýmek, hašteřící se prodavače a nakupující v turbanech a na každém rohu hýkající osly. Každý prodejce a nakupující má minimálně v jedné ruce mobilní telefon, místo oslů se prohání kolem tržiště každý na skútru či motocyklu a místo tradičních oděvů jsou k vidění džíny či příšerné teplákové a šusťákové soupravy z Asie.

Súk El Had, největší agadirské tržiště.

Kromě největšího súku může jedinec neholdující podprůměrným plážím navštívit například pevnost Agadir Oufla. Pevnost se nachází na vrcholu hory tyčící se 236 metrů nad mořem na severu města Agadir nedaleko současného přístavu. Stejně jako pro zbytek Agadiru platí, že díky zemětřesení z roku 1960 jest pevnost jen téměř umělá atrakce. Mezi pozitiva patří pěkné výhledy na ošklivé město a velbloudi, kteří čas od času kopnout otravné turisty. Až do letošního léta byl výstup do pevnosti spojen s dopravou pod kopec a následným výstupem k pevnosti. Před pár měsíci byla zprovozněna lanovka, která návštěvníky vyveze až přímo k pevnosti. Celý areál je pojat spíše jako turistická atrakce než jako pevnost. Nechybí stánky s nejrůznějšími hloupostmi, projížďky na velbloudech a průvodci, kteří nemají kde provádět a co ukazovat. Jediný smysl návštěvy tak opravdu vidím jen ve výhledech na město a oceán. Z původní pevnosti zůstaly v podstatě jen hradby a ani ty nejsou původní, nýbrž znovu vztyčené. V současné době probíhá oprava a rekonstrukce pevnosti, ovšem připomíná to spíše výstavbu pevnosti nové, která by aspoň z povzdálí měla vizuálně připomínat původní stavbu.
Před zemětřesením ovšem bylo k vidění a navštívení nemálo zajímavostí. Bylo zde, ve stavu pěkném a zachovalém, několik mauzoleí a svatyň, také Mallah, židovská čtvrt. Nechyběly domy, uličky a dvory, velká mešita, malá nemocnice či budova pošty. Vše bylo obehnáno hradbami zesílenými věžemi a osazenými “ohnutými” branami kvůli lepší obraně. Nejzajímavější na celé pevnosti mi tak v současnosti přijdou vstupní dveře do citadely. Jsou autentické a nesou nápis v holandštině “Bojte se Boha a važte si krále”, který připomíná, že v roce 1746 zde mělo Nizozemsko své sídlo.
Lépe než rekonstrukce pevnosti se povedly webové stránky, zejména část věnovaná historii místa. Bohužel zde nejsou k nahlédnutí žádné fotografie domorodých prostitutek, ba ani nové fotografie turistů, kteří se zřítili z hradeb a roztříštili se na silnici pod hradem.

Znovupostavené hradby agadirské citadely.

9.10. 2022 neděle
Vsedám na bus směr Marrákeš. Město Agadir mě vůbec ničím nenadchlo, byť jsem bloumal i po okrajích města a ve čtvrtích daleko od jakýchkoli turistů, což mi v takových situacích většinou pomáhá. Možná uprostřed sezóny by se dalo využít zdejší pobřeží k surfování a zdejší restaurace k nacpání břicha. Na surfování ovšem není počasí, většina restaurací je zavřená a nebo se v nich nudí kuchař nad jedním hrncem, jelikož se nedostává návštěvníků. Aby toho nebylo málo, díky šedivé obloze a vzduchu plnému větrem zvířenému prachu jsou i výhledy na město bezbarvé, bez kontrastu a celkově úplně na kosočtverec. Netuším, jaký byl Agadir před devastujícím zemětřesením v roce 1960, ani jaký byl předtím, než se z něj stalo místo, kam jezdí chudí turisté z Evropy za druhořadými plážemi, nudným ubytováním, sterilním jídlem velkorestaurací a duchem Berberů, který je zde autentický asi jako sloni na louce za Horní Děložnou. Každopádně se Agadir zařadil mezi místa, kterým se hodlám v budoucnosti vyhýbat minimálně do doby, než tam ze země vytrysknout rumové prameny a na palmách nezačnou růst čínské polévky.
Přijíždím do Marrákeše a nadšením výskám. Ani ne tak kvůli nadšení z města, jako spíše proto, že už jsem pryč z Agadiru. Marrákeš je extrémně turistický, ovšem atmosféra je daleko příjemnější, než-li v umělohmotném Agadiru.

Boční a slepé uličky jsou v Marrákeši prosté turistů, byť se nacházejí pár desítek metrů od extrémně turistického náměstí Jemaa el Fna

„Pane, bez průvodce se úplně ztratíte! Za sto dolarů vám ukážu, kde se krotí hadi a ženštiny kroutí odvážně odhaleným břichem!“ halekají na mne hned na autobusovém nádraží průvodci.
„Nechci krocení a už vůbec ne kroucení,“ odmítám hned několik otravů.
Pravda, v Marrákeši je možno vidět krotitele hadů i břišní tanečnice, ovšem průvodce k tomu opravu není třeba.
Ubytovávám se v jednom z riádů, starém zrekonstruovaném domě, které v medíně, staré části města, slouží jako útulek pro návštěvníky, kteří nechtějí spočinout v nových či starých hotelech. Jsem převelice spokojený. Starý dům je pěkný a dřevěná zábradlí, ručně kované lustry i koberce s florálními motivy vše činí ještě hezčí. Riády a dáry jsou poměrně nový marocký trend, co se ubytování týče. Výrazy odkazují ne na funkci domu, ale jeho stavební typ. Riády jsou větší, s centrálním nádvořím natolik rozhlehlým, že se sem vejdou stromy, fontány, jde o jakousi vnitřní zahradu. Dáry jsou menší, jejich centrální nádvoří tak většinou zahradu nemá, ale může mít malou fontánku, případně stůl a židle k odpočinku, klábosení či občerstvení. Jelikož tento vnitřní prostor není zastřešen, dostane se sem nejen dešťová voda, ale i ptáci, kteří na uživatele riád a dárů bez ostychu kálejí.  Slovo “riád” znamená zahrada a opravdu, byť část tvořená okrasnou zahradou je spíše jen pidizahrádka, i když  doplněna o jezírko či fontánu. V medíně je v současnosti registrováno více než 800 těchto butikových hotelů. Pro nemálo návštěvníků, kteří chtějí okusit “staré Maroko”, může být pobyt v riádu nebo daru cílem sám o sobě. Ustlat si v nostalgii.
Marrákeš má medínu od zbytku města oddělenou hradbami, jak už to tak bývá. Zdejší hradby jsou postaveny a mnohokráte přestavěny či alespoň opraveny z tzv. tabia, což je červeného jíl zpevněný vápnem.
Večer se motám po medíně a v zapadlých bočních uličkách sedám na malé stoličky a cpu se vším možným. Marrákešané se usmívají, já se usmívám a do turistických restaurací v centru mě netáhne vůbec nic.

Prodavač koření a olejů na náměstí Jemaa el Fna

10.10. 2022 pondělí
„Marrákeš je prostě to nejhezčí místo na Zemi, kde můžete strávit odpoledne“, pravil kdysi jeden pán. Ten pán se jmenoval Winston Churchill. Onen pán toho řekl a udělal spoustu, ovšem s tímto výrokem se dá poměrně lehce souhlasit. Marrákeš není hlavní město Maroka. Ba není ani nejstarší město Maroka, jelikož tím je Fes. Není ani největší město Maroka, jelikož hned tři marocká města jsou větší – Casablanca, staroslavném Fesu a hlavním městě Rabatu. Minimálně jedno marocké prvenství ovšem Marrákeši patří – jde o nejturističtější město Maroka. Na zhruba 1,5 milionu obyvatel připadají nižší miliony návštěvníků. Není se vcelku čemu divit. Prastarý Marrákeš, jedno ze čtyř královských měst, jest narvané až k prasknutí lákadly, které zaručí, že se návštěvník po několik dnů zajisté nudit nebude. Nemálo návštěvníkům se těch několik dnů prodloužilo na několik let, ba i na celý život. Ve městě žijí tisíce expatů a ještě před dvaceti lety byly nemovitosti ve městě tak levné, že je nakupovali i nemovití evropští důchodci. Nyní se Marrákeš rozhodně levným městem označit nedá a netýká se to jen nemovitostí. Jak napsal jistý francouzský týdeník: „Marrákeš již není jen destinací pro elitu dobrodruhů, bohémy nebo baťůžkáře hledající fantazie o Arabské noci, Marrákeš se stává žádanou zastávkou evropské smetánky.“

Kdesi v marrákešské medíně

Stále však, zvláště v porovnání s městy v Evropě či Severní Americe, jde o finančně únosnou zábavu. Zvláště s přihlédnutím k tomu, co Marrákeš nabízí.

„Nechci pantofle!“
„Nechci hrnec!“
„Nechci koberec!“
„Nechci měděný hrnek!“
„Nechci žádnou keramiku!“
„Nechci želvičku!“
„Nechci opičku!“
„Nechci chameleona!“
„Nechci vůbec nic!“

Pokud se návštěvník vydá do centra medíny, tedy starého města, doporučuji mu naučit se výše vypsané větičky a při procházce je neustále a bez přestání opakovat. Tím si zajistí alespoň trochu klidu.

Mistr pilek, nožů, dlát a nejrůznějších dlabátek.

Marrákeš jest stále městem s výraznou atmosférou dávných časů, kdy se obchodovalo až do zemdlení, kdy se městem proháněli i rozvážně procházeli obchodníci afričtí, evropští i asijští a kdy spolu lidé komunikovali a nehleděli u toho na displeje mobilních telefonů. Význam města byl a stále jest převeliký. Ostatně již od středověku až zhruba do začátku 20. století byla celá země Maroko známá jako “Marrákešské království”, protože historickým hlavním městem království byl často Marrákeš. Název Maroko je dodnes “Marrákeš” v perštině a urdštině, stejně jako v mnoha dalších jihoasijských jazycích. Různé evropské názvy Maroka (Marruecos, Marrocos, Maroc, Marokko) jsou přímo odvozeny od jména Murrakuš. Naopak samotné město bylo v dřívějších dobách cestovateli z ciziny nazýváno prostě Marokem. Marrákeši se přezdívá “Červené město” díky růžovočervené barvě zdí a hradeb. Ty byly vyrobeny z hlíny a křídy, které se dodnes běžně používají jako stavební materiál v celém městě. Město tak na rozdíl od marockých “modrých” měst (namátkou Rabat či Chefchaouen) nepůsobí rozdováděně, nýbrž se tváří jako starší pán, který už něco zažil, ba dokonce občas působí tak trochu vintage.

Kdesi v medíně

Pro dnešního návštěvníka jest z Marrákeše samozřejmě zdaleka nejzajímavější medína, staré město. Marrákešská medína z 11. století byla v roce 1985 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO díky “působivému množství mistrovských děl architektury a umění”. Vůbec bych se nedivil, kdyby byla na onen seznam zapsána podruhé díky “působivému procesí” turistů. Pravda, naprostá většina návštěvníků zavítá téměř výhradně na náměstí Jemaa el Fna a do pár hlavních ulic na náměstí vedoucích, ovšem jsou to davy ohromné, ohromující, zdánlivě nekonečné, díky kterým je téměř nemožné se zastavit, natož podrbat za uchem či zakoupit si vařeného šneka. Valící se masa upoceného lidského masa.

Náměstí Jemaa el Fna

Zmíněné náměstí Jemaa el Fna jest údajně nejrušnějším tržištěm na africkém kontinentu. Všechna africká tržiště jsem nenavštívil a o tomto prvenství dost pochybuji, nicméně srdce marrákešského turismu je neuvěřitelné, zejména co se diverzity zábavy týká. Pouličním jídlo, zaklínači hadů, vypravěči, tradiční hudebníci, netradiční hudebníci, prodavači cigaret, kaktusů či drbátek hlavy, tanečníci, provozovatelé hazardních her, kapsáři, majitelé opic, velbloudů nebo medvídků nabízejících za úplatu fotografii, věštci a věštkyně, ženštiny zdobící zájemce henou, čističi bot, nosiči, průvodci, naháněči do restaurací, malíři portrétů a šklebáci nabízející žvýkačky, papírové kapesníky a lahve s vodou.
Marrákeš je jedním z největších center obchodu s volně žijícími zvířaty v severní Africe, přestože většina tohoto obchodu je samozřejmě nelegální. Což ovšem nebrání ani rádoby uvědomělým Evropanům, aby neplatili za fotografie s týranými plazy, papoušky či opicemi a sem tam si jako suvenýr nekoupili želvu či ještěrku.

Trýznitelé hadů na Jemaa el Fna. 

11.10. 2022 úterý
Od rána pobíhám po městě a lezu do co nejvíce muzeí, kterých je Marrákeš plný. Od pár ušmudlaných exponátů v jedné místnosti podnikavce, který chce za vstup bambilion až po muzea veliká či přepěkná. Vyloženě si užívám Maison de la Photographie de Marrakech, tedy muzeum fotografie. Od záznamů na skleněné desky po dnešní dobu. Nejenže jsou obrázky pěknou sondou do dob, kdy se kolem města proháněli Berberové na velbloudech a ručnicemi pálili po vetřelcích, ale jsou i průvodcem po fotografických technikách, ke kterým se většinou návštěvník dostane leda v muzeích čistě technického zaměření. Nad starými fotografiemi prastarých letadélek nad chýšemi kdesi v poušti jsem nadšením téměř výskal.
Pěkné jest i Berberské museum v Jardin Majorelle. Mimo staré město, ale jen pár minut chůze, nalézá se oáza klidu.

Berber museum, Marrakech

Jardin Majorelle, která se rozkládá na ploše 9 000 m², je jednou z nejkouzelnějších zahrad v Maroku. Vznikala čtyřicet let, je obehnaná zdmi a tvoří ji labyrint křižujících se uliček na různých úrovních a pastelově barevných budov, v nichž se mísí vlivy art deco i maurského stylu. Francouzský malíř Jacques Majorelle koncipoval tuto velkou a bujnou zahradu jako útočiště a botanickou “laboratoř”. V roce 1922 ji začal osazovat exotickými botanickými exempláři ze vzdálených koutů světa. Zejména zdejší kaktusy jsou krásné. Kaktusy mám rád zejména proto, že se o ně člověk nemusí starat a že když takový kaktus hodím někomu za triko, jest to taškařice k popukání.

Jardin Majorelle

V jedné z budov v areálu zahrady jest i malé, leč moderní a návštěvníků téměř prostě Muzeum Berberů. Bylo otevřeno v roce 2011 pod vysokou záštitou marockého krále Mohameda VI. a sídlí v bývalém malířském ateliéru malíře Jacquese Majorella. Představuje panorama mimořádné tvořivosti Berberů, nejstaršího národa severní Afriky. Ostatně, pokud žijete někde v poušti a nemáte co dělat, nezbývá vám, než tvořit. Výjimkou je samozřejmě kmen Čechů, který by netvořil, jen chlastal pivo, stěžoval si a kňoural. Více než 600 předmětů, které Pierre Bergé a Yves Saint Laurent shromáždili od pohoří Rif po Saharu, dokládá bohatství a rozmanitost berberské kultury, která, naštěstí, nikterak nezmizela a její fúze s kulturami přibyvšími bývají často více než interesantní.
Abych jen nechválil. Naivně jsem v Marrákeši několikrát naletěl, zaplatil vstupné , vlezl do muzeí a zjistil, že to nestojí ani za překročení prahu a strávení tří minut, natož za jakékoli vstupné. Několikrát jsem tak při odchodu pravil provozovatelům: „Trhači snů a nadějí zasraný! Nebýt distingovaným starším pánem, vše pěstmi bych ti vysvětlil!“

Jardin Majorelle

Charakteristickým pokrmem Marrákeše je tangia, kterou si nepleťte s podobně znějícím tagine. Pomalu vařené jehněčí maso se vloží do hliněné nádoby s citronem, česnekem a šafránem a poté se vaří na dřevěném uhlí do měkka. Pravda, během pár dnů jsem pozřel nemálo porcí tangii, ovšem zřejmě jsem překonal světový rekord v požírání šneků. Po setmění se každý večer vydávám na náměstí Jemaa el Fna nadšeně volám: „Šnečku šnečku, vystrč růžky, dokud držím v ruce nůžky!“
Šneci ovšem růžky nevystrkují. Bude to zřejmě tím, že jsou již uvaření a několik prodejců je nabízí v malých miskách v nálevu s černým pepřem. Lahůdka jest to náramná a hned první večer jsem se seznámil se všemi prodejci šneků široko daleko. Došlo tak k pěknému sdílení radosti – já mám radost, že mám šneky, prodejci mají radost, že mají mne. Bez radost jsou tak zřejmě jen šneci, kterých jsem spořádal několik kilogramů.
Usínání v Marrákeši patří k těm nejpěknějším městským, co jsem zažil. Kde jinde se mi poštěstí být v pěkném riádu a z přežranosti krkat šneky.

Marrákešská lahůdka, šneci v pepřové omáčce.

12.10. 2022 středa
Kočky. V Marrákeši jsou kočky všude. Většina místních obyvatel má více koček než český cikán sociálních dávek, pročež jsou tato zvířata (mám na mysli kočky, aby mne někdo nenařkl z rasismu) všude. Na chodnících, střechách, v květináčích, pod stoly, na stolech, na bicyklech či odpočívají na hřbetech oslů. Marrákešané jsou milovníky koček, ale svým mazlíčkům nevěnují zvláštní péči, jde v podstatě o kočku domácí-divokou či divokou-domácí. Což je bonus pro turisty, kteří jsou vesměs milovníky koček. Dají se zde zachytit dokonalé scény s kočkami jako součástí krajiny nebo hlavním středem pozornosti. Zajímavé je, že jsem za celou dobu nenašel jediný exemplář kočičky, který bych si vložil do alba k ostatním zvířátkům přejetým nákladním vozem či autobusem, tedy ke zvířátkům nejplošším.

Kočka. Po turistech nejhojnější živočišný druh v ulicích Marrákeše.

Kromě židovské čtvrti a opravdu zapadlých koutů medíny jsem lezl i do různých paláců, či se kochal i spoustou mešit, včetně fotogenické mešity Koutoubia. Mešitu založil v roce 1147 almohadský chalífa Abd al-Mu’min hned poté, co dobyl Marrákeš od Almorávidů. Druhou verzi mešity zcela přestavěl Abd al-Mu’min kolem roku 1158, přičemž stavbu minaretu pravděpodobně dokončil Ya’qub al-Mansur kolem roku 1195. A právě druhá mešita je stavbou, která stojí dodnes. Mešita je jedním ze symbolů celého města, 77 metrů vysoká věž je obklopena otevřenou dlážděnou plochou a zahradou. Věž mešity je vidět na spoustě starých fotografií města, včetně oné známé, kde je na jednom snímku s náměstím Jemaa el Fna. Příjemné osvěžení po bloudění v marrákešské medíně, kde sice významné stavby nechybí, těžko lze však některou označit za podobně impozantní. Zírání na věž mne ovšem poměrně brzy omezí. Naopak čichat nejrůznější vůně súků, ztrácet se v uličkách a šlapat do oslích výkalů je zábava daleko větší. Pročež pílím zpět do medíny, čichám, ztrácím se a šlapu do výkalů.

Mešita Koutoubia. Také Kutubiyya. Nebo prostě Kutubija.

V Marrákeši se nachází 18 tržnic neboli súků, kde je zaměstnáno více než 40 000 lidí zabývajících se výrobou keramiky, měděného zboží, kůže a dalších řemesel. V súcích lze najít v podstatě jakékoli zboží od plastových sandálů až po šátky v palestinském stylu dovezené z Indie nebo Číny, stavební materiál, biče na koně či překvapivě titěrné erotické prádlo. Místní obchůdky jsou samozřejmě zběhlé ve výrobě oblečení západního stylu z marockých materiálů.
Každý z marrákešských súků byl původně domovem samostatné skupiny obchodů s určitou specializací. I když dnes turistické bazary vytlačují některé specializovanější obchody, zbytky původních súků jsou stále patrné. Jest zde známý súk Semmarine (Smarine), původně krejčovský súk, dnes jeden z největších a nejoblíbenějších súků. Na prodej je zde téměř cokoli od berberských koberců po kožené kabelky, i když zde stále najdete krejčí, kteří prodávají a upravují tradiční košile a kaftany.

V marrákešských súcích je možno sobě zakoupiti například papouška

Súk Ableuh leží kousek od Jemma el-Fna. Je známý svými nekonečnými stánky s olivami, chilli, paprikami, citrony, okurkami, kapary, mátou a dalšími bylinkami a kořením. I když popravdě řečeno, koření bych si zde nekoupil, jelikož je zde po celé dny navršeno do atraktivních pyramid, kde rychle vyčichne, případně navlhne. Súk Siyyaghin je známý především svými šperky. Tradiční i repliky berberských šperků, i když lepší výběr je v rozvinutějším súku se šperky v nedalekém Mellahu. V Mellahu mi navíc přišlo, že se zde nelpí na poněkud monotónní nabídce, nýbrž jsou zde k vidění různé fúze výroby a hlavně výsledků šperkařství, byť téměř vždy se signifikantním berberským vlivem.
Súk Smata svítí stánky s barevnými babuši, tedy marockými pantoflemi. Netuším, co turisté s babušemi dělají, jelikož jsem nikde mimo Maroko podobné pantofle na nikom neviděl, přitom jich zde návštěvníci kupují celé hromady. Súk Cherratine – Primárně se stále jedná o súk pracovníků s kůží, kde najdete nejrůznější kožené zboží včetně bund, sandálů a peněženek.

Kdesi v súku Haddadine

Súk Haddadine se pozná už zdálky podle ostrého řinčení kladiv. Jde o súk kovářský, ovšem najdete zde tisíce luceren a na zakázku si můžete z kovaného železa vyrobit téměř cokoli. No a nakonec není možno opominout súk Belaarif. Většina výletníků se tomuto súku raději vyhne, ovšem když pokud potřebujete nový telefon nebo počítač, stojí za to se sem podívat. Moderní vymoženosti jako počítače, telefony či trenýrky na gumu už zkrátka dorazily i do staroslavného Marrákeše.

V noci jsem ještě zašel na náměstí Jemaa el Fna. Zakoupil jsem si sedm misek se šneky. A dalších pět misek jsem si nechal zabalit do krabičky a budu doufat, že cestou do Evropy neobživnou, nerozlezou se a nebudu je muset pracně sbírat například po letuškách v letadle. I když si umím živě představit scénku, kdy letušce sahám pod sukni uniformy a bezelstně pronáším: „Jen si tady vytáhnu slimáka a zase půjdu!“

Ulička v súku

13.10. 2022 čtvrtek – 21.10. 2022 pátek
Na marrákešské letiště odjíždím ve tři ráno, jelikož očekávám zmatky a chaos, kterými jest toto letiště proslulé. Nakonec to žádné drama nebylo, leč marocká bohorovnost a zejména přístup různých pracovníků a úředníků by zasloužily nemálo bičování a ostrých slov.
Přiletěl jsem do Dublinu a ještě na letišti si otevřel krabici s vařenými šneky, které se mi povedlo z Maroka přivézt. Občané na mne znepokojeně hledí zejména tehdy, když šneka přidržím mezi zuby za jeden konec, dvěma prsty chytím za druhý konec, pořádně ho natáhnu a u toho vyloudím chechtavý zvuk: „Hehehehe!“

O ovoce v Marrákeši nouze není. Nicméně holdovat ovoci je nutné střídmě, jelikož o veřejné záchodky naopak nouze je.