30.12. 2022 pátek – 4.1. 2023 středa
Přelom roku většinou trávím v Irsku a zvesela se věnuji práci. Leč časy se mění a práci nezvládám ani fyzicky, ani mentálně v takové kvantitě ani kvalitě jako kdysi. Přiletěl jsem tedy do Česka. Jsem již starší pán, pročež se ve chvílích volna místo do dívčích klínů či duší zralých dam nořím do vzpomínek a litrů alkoholu. Ač téměř naprostý abstinent, čas od času zavzpomínám na mládí, poslechnu si lahodný zvuk otevírané lahve a probouzím se až za několik dnů. V takovýchto případech je onen zvuk otevírané lahve to poslední, co si pamatuji.
Když jsem se pár dnů po Novém roce v novém roce opět potácel na vlak do Prahy, abych odletěl zpět do práce, spokojeně jsem si říkal, že se přeci jenom něco změnilo. Že i když se ožeru jak pivovarská doga, již nezvracím. Naneštěstí jsem o tyto iluze přišel zhruba sto metrů od domu, kdy jsem v namrzlé trávě viděl ve zvratkách hlemýždě. Hodně hlemýžďů. Pročež jsem si vzpomněl, že jsem jedl hlemýždě poslední tři dny, jelikož jsem jich nakoupil ve slevě dva a půl kilogramu.
Planá nad Lužnicí, u Turoveckého lesa.
5.1. 2023 čtvrtek – 12.1. 2023 čtvrtek
Do práce chodím v Irsku pěšky. Ovšem proč do práce chodím, nad tím přemýšlím stále častěji. Cestou do a často i cestou z práce potkávám spousty občanů, kteří nedělají nic jiného, než-li chlemtají levné pivo, pokuřují drahou trávu a vykřikují laciné nadávky.
Diverzita odpadků poházených u cest nejenom potvrzuje neuvěřitelně ambivalentní přístup obyvatel Irska k péči a nepéči o čistotu svého okolí, ale i fakt, že každý z v Irsku přítomných národů chlemtá piva ze své domoviny. Výsledkem je, že jsou ulice a zvláště zapadlé uličky lemovány plechovkami a lahvemi od desítek nejrůznějších značek piv. Podívaná je to občas až surrealistická. A nejenom podívaná. Zbytky piva nejrůznějších značek se se mísí se zvratky a močí nejrůznějších národů, kmenů, podivuhodných komunit a zcela nezařaditelných a neidentifikovatelných osob, zosobněné synkreze.
Srdce antropologovo plesá, střízliví kolemjdoucí přivírají oči, zadržují dech a čas od času přidají své zvratky k již přítomným.
13.1. 2023 pátek – 18.1. 2023 středa
Na pár dnů jsem přiletěl do Česka. Kromě zběžné kontroly svého bytu na jihočeském venkově a volbě prezidenta jsem znovu zavítal za svou sestrou do severních Čech.
Nikdy bych neřekl, že obyčejné nakupování se může zvrhnout ve scénku, kdy rudnu studem a mám touhu státi se neviditelným nebo se změnit v něco nenápadného, například ruličku toaletního papíru. Sestra mne však zahanbuje, pročež se červenám a potupně hledím do země.
„Toto není můj manžel! Takové hovado bych si nikdy nevzala!“ volá sestra hned u vchodu do obchodu a ukazuje na mne prstem, čímž na sebe a hlavně na mě upoutá pozornost všech osob široko daleko. Následně pobíháme mezi regály a hledáme zdravé potraviny, jelikož sestra se stravuje zdravě. Tímto zlozvykem se snaží nakazit o svého manžela pana Oldřicha a synka Ježíška, oba mužové ovšem zatím zdatně a úspěšně vzdorují. Šklebák Ježíšek tak odmítá jíst uzené bio křečky a hrášek, což sestra N. nese nelibě a při nákupech dělá různé nepřístojnosti. Například přijde k mrazicímu boxu a vytáhne z něj dva králíky stažené z kůže. Poté nebohými zvířátky mává Ježíškovi před obličejem a s ďábelským výrazem v obličeji křičí: „Bob a Bobek, poslední díl!“
Manžel sestry N. má spousty různých zlozvyků a dobrozvyků. Mezi dobrozvyky, nad kterými zaplesá nejedno srdce návštěvníka, patří shromažďování Čtyřlístků a knih staroslavné edice KOD, tedy Knihy odvahy a dobrodružství.
19.1. 2023 čtvrtek – 25.1. 2023 středa
„Fakin forynrs!“ přivítal mne řidič vozidla taxi, když jsem si po příletu do Irska hodlal nechat odvézt své tučné tělo do domu nedaleko Dublinu.
„Ekskjúzmí?“ pravil jsem s komickým přízvukem, jak to my fakin forynrs děláváme.
„Dys is fakin Ajrlend!“ nepokorně leč ochotně a rozhodně bez zaváhání či uzardění odvětil pan řidič.
Na prvních semaforech na červené jsem bez zaplacení z vozidla vystoupil a poslouchal ševelivý příval slov pana řidiče, ve kterém častokráte opakované faking foryners bylo rozhodně to nejslušnější, co se do svěžího ovzduší linulo.
Irsko jest jako mnohokráte předtím i nyní zaplavováno vlnami imigrantů. Všelijakých. Nynější příval jest ovšem vskutku masivní a rozhodně největší od let 2004-2005, kdy po připojení k EU znásilnili Irsko Východoevropané v čele s gigantickou armádou Poláků. Díky tuposti samotných Irů jsou jednoznačnými vítězi současné ti, kteří na ostrov přijíždějí s vědomím, že není třeba pracovat, stačí jen trpělivě čekat, případně se rozmnožovat a koláče bez práce se budou valit ze všech stran. A mají pravdu, vítaní příživníci. Statistik jest spousta, ale plus mínus platí, že v zemi s něco přes pět milionů obyvatel je přibližně milion imigrantů. Což samozřejmě mezi Iry vede k napětí až téměř hmatatelnému. Zapomenuta jest impozantní irská diaspora a fakt, že se Irové po staletí trousili do světa a jejich nejčastější a často jedinou aktivitou bylo, že se tam úspěšně množili, kradli a s vrozeným irským neumětelstvím až komicky neúspěšně konkurovali italským či židovským gangům.
Imigrace má v Irsku spoustu podob a následků
Nyní Irsko otevírá svou náruč dle mého názoru úplně imbecilním způsobem, klade si hadí vejce do vlastního hnízda, podřezává si větve, na kterých spokojeně a úspěšně sedí a absolutně nerozlišuje, kdo přišel do Irska pracovat a kdo si přišel jen nacpat břich. Naivní, ba i tupé cead mile failte („sto tisíc vítání“) jest složeno téměř výhradně jen z práv vítaných, nikoli z jejich povinností.
Napětí kupodivu nejvíc roste nikoli mezi těmi, kteří platí daně a nově příchozí živí často z rezignace. Nejvíce vřískají ti, kteří zhusta sami tyjí z nejrůznějších přeštědrých státních příspěvků, osoby mentálně neduživé, vykřikující mentálně neduživá hesla, mávající pochodněmi (to není nadsázka) a vzývající bílou barvu a hákový kříž. A tímto hákovým křížem nemám na mysli svastiku z dresů kanadských hokejistů před 100 lety, původní emblém 45. pěší divize americké armády či tu na ruských bankovkách (do oběhu se nedostaly, dodávám pro hnidopichy) z roku 1917.
Až tak by mne nepřekvapilo, kdyby na irských ulicích zanedlouho byly v plamenech barikády a tříštilo se sklo výloh obchodů.
Z letiště to mám do domu nějakých třicet minut chůze. Kdybych nebyl líný, mohl jsem si ono setkání s oduševnělým taxikářem klidně odpustit. Dobře mi tak!
26.1. 2023 čtvrtek – 28.1. 2023 sobota
Na otočku zavítal jsem do Česka, bych vhodil hlasovací lístek. Naštěstí na prezidenta středoevropské zemičky, jejíž obyvatelé závistivě hledí na zZápad, ale chtějí to mít za nicnedělání a parazitismus vVýchodní, nemohla potřetí za sebou kandidovat esence grandiózní duševní malosti, jelikož jsem si jistý, že by byl tento zhoubný nádor zvolen potřetí.
Lístek jsem vhodil jako obvykle s tím, že žádná volba není ideální. Leč když už volím, dávám přednost zlomenině ruku před zlomenou páteře.
Téměř dvacet let co týden pendluji mezi Českém a Irskem. Což má za následek, že mohu porovnávat kňourání, naříkání a stěžování si Čechů i Irů. Čechové v této disciplíně Iry drtivě porážejí.
29.1. 2023 neděle – 8.2. 2023 středa
Zpět v Irsku. Další série nočních směn, vesměs venku na letištní ploše. Jsem si jistý, že hloupé výkřiky o zeleném Irsku, stále svěžím vzduchu a osvěžujícím irském dešti rozhodně nevymyslel nikdo, kdo noční směny na dublinském letišti absolvoval. A pokud ano, určitě ne na přelomu ledna a února.
Přicházím po jedné ze směn do domu, otevírám dveře na toaletu a….. skříň. V miniaturní místnůstce je skříň. Jak se tam dostala je mi naprosto nepochopitelné.
„Viděli jste to? Na záchodě je skříň! Tohle popírá poučky o objemu, hmotě, prostoru, prostě fyzika v naprosto alternativním pojetí!“ povídám nadšeně spolubydlícím, kteří odcházejí na směny denní.
„To je mého synáčka! Přijel mi z Polska synáček, děťátko moje. Bude s námi bydlet, než mu najdu jiné bydlení. Zatím spí v rohu v obýváku, za sušáky na prádlo. Ale někam si musí dát věci, tak jsem mu koupila skříň,“ vysvětluje spolubydlící Natálie.
„A co takhle, kdyby mi dal někdo vědět? Vždyť už je nás v domě jak pakoňů u napajedla! Čekáme fronty na sprchu, na místo v lednici, máme pořadníky na vaření i na díru v plotě, kterou zíráme na nahatou indickou sousedku odvedle!“ durdím se a poučuji.
„Je to moje dítě! Pro své dítě udělám vše!“ nekompromisně pronesla spolubydlící. Kolem prošel chorvatský spolubydlící pan Ivan, jako obvykle zhulený a vonící marihuanou na půl kilometru daleko. Pokrčil rameny. Zhuleně. Poté se z domu vypotácel spolubydlící pan Marek, věčně opilý či přiopilý Rus. Také pokrčil rameny. Opilecky.
„Nazdar! Já tu teď budu bydlet!“ pronesl mladík, který náhle vylezl z krytu sušáků na prádlo, kde jest gauč, sloužící nyní jako lůžko.
Děťátko paní Natálie má zhruba pětadvacet let. Obličej pokrytý beďary tak, že připomíná řiť paviána po zásahu kyselinou a dlouhé mastné kudrnaté vlasy, které jsem naposled viděl ve filmech z osmdesátých let.
Pokrčil jsem rameny a šel spát.