Etiopie a Somaliland, 2019

457

Poslední týden před dovolenou se směji kolegům a pravím jim, že zatímco Irsko je zajisté vhodné k zírání do deště, zírání do mokré zelené trávy, zírání do deště, zírání na zmoklé ovce, zírání do deště a zírání na opilé Iry sexuálně obtěžující zmoklé ovce. Pravá krása se však nachází ve světě, v křivkách černých Afričanek, ve velkých očích Peršanek a v čínských polévkách kdekoli v Ázii.

„Já bych nikam nejezdil, já to viděl v jednom filmu!“ odvětil mírně retardovaný kolega D. poté, co jsem mu zdarma poskytl přednášku o krásách světa za hranicemi Smaragdového ostrova.

„V jakém filmu?“ otázal jsem se znepokojeně, jelikož zrovna kolega D. není schopen plnohodnotně vnímat více informací, než-li se nalézá v televizní reklamě na dámské vložky.

„Ve filmu o světě! Byl tam takový chlápek a pokousal ho propanbutan!“

„Cože? Propanbutan?“ vytřeštil jsem oči a naplno nastartoval představivost. Kousající probanbutan!

„Má děsně dlouhý ruce, zrzavý dlouhý chlupy a kouše! Taková velká oranžová opice, propanbutan!“

Nejvyšší čas opustit opět na nějakou dobu prostředí obohacené nevšedností některých mých kolegů.

31.1. 2019 čtvrtek
V práci jsem skončil přípravu nákladu na let do Abu Dhabi, vysmál se kolegům, kteří dovolenou nemají a odletěl jsem do Frankfurtu. Zpožděným odpoledním letem do Addis Abeby a před půlnocí jsem se již jako obvykle hádal s taxikáři. Načež jsem, také jako obvykle, pohrdl nabídkou taxikářů letištních, vylezl z areálu letiště a vybíral z nabídek řidičů na ulici. Z původních 1000 birrů jsem se dostal na birrů 100 a o půlnoci již poskakoval na recepci hotelu.
I zhruba ve dvě hodiny ráno našel jsem v chatrči na nároží otevřenou malou jídelnu, honosící se velkým nápisem „tradiční etiopské jídlo“. Jídlo sestávalo ze sklenice čaje a podivné hnědé kaše. Bohužel bylo vše doplněno injerou. Injera jest zřejmě nejuniverzálnější etiopský pokrm, plnící zhruba roli, jakou má v Evropě chléb. Injera jest placka nakyslé chuti a konzistence vlhkého hadru. Vyrábí se ze semen trávy miličky habešské. Těsto se smíchá s vodou a po několik dnů nechá fermentovat. Následně se směs kydne na pánev a peče se. Cpát se kyselým mokrým hadrem mé chuťové buňky zrovna netěší. Fujtajxl příšerný.

Ženština vyrábí injeru. Jinka, jižní Etiopie.

1.2. 2019 pátek
Je sedm hodin ráno, ovšem Addis je plná lidi, restaurace otevřené a provoz dle očekávání houstne.

Pobíhám po ulici a volám na všechny strany: „Dobré ženy a dobří mužové etiopští, netušíte náhodou, kde má ambasádu Somaliland?“

Kupodivu touto naprosto běžnou a pro každodenní život nezbytnou informací nikdo nedisponoval a tak jsem sháněl informaci u taxikářů. S ambasádou Somalilandu je totiž tak trochu problém. Evidentně se drží tradice nomádských národů a minimálně jednou ročně své sídlo někam přesune. Somaliland, severní část Somálska a de facto suverénní stát, hodlám navštívit.

Nakonec jsem však nedaleko ambasády Mosambiku vlezl za plechová vrata a v neosvětleném kamrlíku odevzdal pas, fotografii a 100 dolarů. Odpoledne jsem si vyzvedl vízum, které sestává z hnusného razítka a rukou vypsaných údajů.

Při odchodu, na širokém bulváru, v centru města a v pravé poledne se mi před budovami několika ambasád dostalo toho potěšení a byl jsem přepaden. Zcela drze, bez džentlemenského upozornění a bez trubačů a znělých žesťů vyzývajících k útoku. Jedinec nedobrý mne chytil kolem krku, druhý jedinec nedobrý mi zkroutil ruku za záda a třetí jedinec nedobrý mi počal ze zad strhávat batoh. Prudce jsem se nadechl, čímž se mi vydul břich a jednoho z útočníků jsem tak odstrčil. Druhého jsem počastoval nerytířským kopnutím do rozkroku, až se ozvalo křupnutí připomínající prasknutí dvou vajec a já jen doufal, že se to vskutku stalo. Jedinec za mými zády se mi přestal sápat po batohu a zbaběle prchl. Chtěl jsem ho počastovat nepěknými vulgarismy, leč zmohl jsem se jen na funění. Tolik fyzické aktivity jsem si snad ani nezasloužil.

Addis Abeba je město poměrně nové, založené císařem Menelikem II. v roce 1886. Dnes je hlavním a zároveň největším městem Etiopie, země to hrdé, ba až přehrdé. Kromě pětileté epizody italské byla Etiopie vždy zemí svobodnou, což je nejen na africké poměry vskutku nevídané.

Etiopské ženštiny jsou často bytosti až éterické. Zejména tehdy, když v čínských pantoflích noblesně kráčejí v hovnech. Tržiště ve městě Harar.

 

 „Ach Addis Abeba, Nová květino!“ slušilo by se povzdechnouti, jelikož název města v amharštině opravdu znamená Nová květina. Na flóru nejsem zrovna odborník, nicméně pokud je Addis květinou, patří rozhodně do čeledi květin ošklivých, smradlavých a vizuálně více než nezajímavých. Změť betonu, relativně nablýskaných budov mezinárodních organizací, slumů prorůstajících do centra města, zaprášených blahovičníků a nekonečných kolon automobilů, z nich podstatnou část tvoří prehistorická flotila vozidel taxislužby. Město samo o sobě není zrovna obrazem země, která je co se historických událostí týče bohatá jako snad žádná jiná.

Vyloženě pozitivní na Addis je však fakt, že město leží v nadmořské výšce kolem 2350 metrů (severní část města v kopcích Entoto se nachází dokonce ve výšce přes 3000 metrů), pročež jsou večery i rána svěží a ani přes den není nutno se potácet ulicemi a jako ve většině jiných afrických metropolí volat: „Chci stavět sněhuláky a laškovat s ledními medvědy! Za kostku ledu šel bych světa kraj!“

Večer jsem se zastavil na náměstí Meskel, kde se konají téměř všechny větši demonstrace, festivaly a další davové akce. Na zítřek si zakoupil jízdenku na autobus do půl tisíce kilometrů vzdáleného Hararu, města na východě, města staroslavného. Odjezd ve čtyři hodiny ráno, ech.

2.2. 2019 sobota
Ve čtyři hodiny ráno začínají z hlavního autobusového nádraží odjíždět první autobusy, v pět i ten do Hararu. Cesta se protáhla na jedenáct hodin, ale autobus naštěstí nepřipomínal dopravní prostředky subsaharské Afriky. Na každé zastávce se jen potvrzují zkušenosti z Addis Abeby – výrostci postrádají jakýkoli pud sebezáchovy mi bez zábran strkají ruce do kapes, tahají mě za ucho a za košili, snaží se dostat do batohu. Zatímco včera jsem podobnou situaci řešil knokautováním jednoho z nájezdníků, dnes se to obešlo jen několika zkroucenými zápěstími. Nervy na uzdě neudržel jen ruský spolucestující, který po několika varováních předvedl nemálo přesně mířených ran pěstí a na ležící mladíky řval rusky cosi o sukách. Pěkná akční scénka. V Hararu obíhám domy uvnitř hradeb, jelikož jsem pohrdl čistými a novými hotely za hradbami. Problém je v tom, že Harar obecně trpí nedostatkem ubytovacích kapacit a zvlášť to platí o Starém městě, starobylé citadele. Těch několik majitelů nabízí ve svých domech vždy jen pár místností, které jsou zákonitě často plné. Jedná se o tři domy v Harari stylu, čtvrtý byl postaven pro účely ubytování před necelými dvěma lety. Domy jsou neoznačené, pročež nezbývá, než se proplétat labyrintem uliček, pátrat, ptát se a doufat. Pokoj jsem našel až ve čtvrtém z navštívených domů, u rázovité paní Zubejdy.

Dům paní Zubejdy jest pěkným příkladem Harari stylu, kterým jsou staré hararské domy zvané Adare proslulé. Jedná se o výrazné ovlivnění vnější i vnitřní podoby domů indickými obchodníky.

„V noci štěkat hyena a ty mít ráno snídani!“ oznámila mi lahodnou angličtinou paní Zubejda. Jsem rád, že to není naopak, že nemusím štěkat já a neposnídají mě hyeny.

První dojem z Hararu, respektive že Starého města, jest veskrze dobrý. Odjel jsem z oblastí křesťanských a jak to tak bývá, muslimové jsou klidnější, slušnější a vychovanější, pročež mi nikdo nestrká ruce do kapes, nikdo agresivně nevyžaduje peníze a když vytáhnu fotoaparát, s řevem se nesrocuje dav. Neoficiálním symbolem města jest opevnění, hradby čtyři metry vysoké a zejména pět bran, kterými skrze hradby od starých časů až po dnešek proudí poutníci, trhovci či prosté obyvatelstvo vlekoucí na špagátu své osly. Pokud se zrovna kolem neprožene někdo na motocyklu, jako by obživly obrázky stovky let staré, přepěkné.

Na vnitřní vybavení domu jsou jeho obyvatelé převelice hrdí. Červená barva údajně symbolizuje krev, kterou byl každý Harari připraven prolít při odporu proti císaři Menelikovi. V hlavní místnosti interesantní několika platformami se mimo jiné i servíruje jídlo pro hosty.

O nějakém klidném spaní ve Starém městě se ovšem nedá mluvit ani náhodou. Do ulic se v noci stahují za odpadky hyeny, na což reagují psi vzteklým štěkotem a hyeny hlasitě odpovídají. Když je náhodou například ve tři hodiny ráno trochu klid, začnou se z minaretů ozývat muezzini, což vyprovokuje psy a následně hyeny k dalšímu kolu řevu. Noční klid se ve starém Hararu rozhodně nedodržuje.


3.2. 2019 neděle
Den ve Starém městě hararském začíná naplno v pět hodin ráno. To noční naříkání pár muezzinů přechází  v regulérní volání k modlitbě a za pár minut se zdi města chvějí, jelikož plné mešity připomínají obrovské bzučící úly.

Za starými zdmi citadely je 83 mešit a 103 kubi, údaje se samozřejmě podle různých pramenů liší, svatyň a hrobek svatých mužů, což je na ploše pouhých 48 hektarů nejvyšší koncentrace tohoto druhu na světě. Navíc 3 z mešit byly zbudovány již v 10. století, pročež snad ani netřeba dodávat, že genius loci města jest nebývalý.  Zatímco Staré město, Harar Jugol, je téměř výhradně muslimský, nudné nové město „patří“ ortodoxním křesťanům a okolí Hararu kudrnatým a stále z části animistickým Oromům. Soužití plus mínus funguje bez problémů, snad jen Oromové se čas od času nudí, vyhrnou se z chýší, vypálí nějaký ten projíždějící autobus nebo zablokují železnici či silnici. Což je bohužel i současná situace, jelikož před týdnem se kvůli zdejším nepokojům zastavila železnice z Addis Abeby do Džibuty a dnes vyrostly na silnicích kamenné bariéry na cestě do Jijigy a dále do Somalilandu. Z toho zrovna nadšený nejsem, jelikož tak momentálně nemohu navštívit známý velbloudí trh v nedaleké Babile a hlavně se nedostanu dále do Somalilandu.

Úzké hararské uličky jsou často vymalovány pestrými barvami a nejrůznějšími ornamenty.

 

Město Harar je hlavním městem Východního Hararghe a hlavním městem Lidového státu Harare, což je jedna z devíti etiopských oblastí založených na etnickém základu, zjednodušeně se jedná o domov lidu Harare, též zvaného Geyusu. Zmínky o městě se nacházejí snad v každém cestopisu či zmínce o regionu, dílo mého oblíbeného Benjamina z Tudely nevyjímaje.

Harar bylo hlavní obchodní centrum na cestách propojujících Arabský poloostrov, Africký roh a Etiopii, přičemž skrze přístavy arabské mělo město spojení s prakticky celým tehdy známým a dostupným světem. Kupodivu si hodnotu města uvědomili i v Etiopii a jest kriminálním činem bourat, přestavovat či jinak významně zasahovat v hararském Starém městě. Ve starých arabských pramenech jest město označováno Městem svatých a UNESCO označuje Harar jako čtvrté nejsvatější město islámu. Podobné žebříčky působí mi pobavení a nezřídka se jim nepokrytě chechtám, leč pravdou je, že staroslavný Harar opravdu není městem ledajakým.

Ač se městem jako mor šíří novoty v podobě plechových vrat, satelitních antén a občas naprosto příšerného omítání domů, zejména nahlédnutí do jižní a jihovýchodní části Harar Jugo, tedy Starého města, jest jako návštěva dávných dob.

Odmyslí-li si návštěvník Hararu elektrické vedení a přítomnost zboži z Asie, může se vnořit do dávných dob u některé z hararských bran. Obchodníci a obchodníčci, pomalu korzující staří pánové, hýkající osli.

 

Psal se prosinec roku 1880 a do města Harar dorazila menší výprava. Ve výpravě se nacházel nosič Abduláh, průvodce Muhamad, koza Cecílie, velbloudi Yusuf a Abdul, alkoholik Khalil, abstinent Nekhalil, oslové Anwas, Amar, Akon, Aquil, Ala, Alavi, Adli, Abdulrahman, Abdulkareem, Annas, Amar a koně Franta a Pepa. A mimo jiné, vážení čtenářové, byl ve výpravě i jistý mladík jménem Arthur Rimbaud. Jedinec interesantní, psychopat nenudný, cestovatel, obchodník, fotograf a člověk fyzicky si vychutnávající nepohodlí doby, leč mentálně nad vším poněkud levitující. Arthur Rimbaud je samozřejmě znám díky svým básním, leč ty téměř výhradně vytvořil mezi 15. a 19. rokem svého života. Nu a stár let 26, přijal nabídku francouzské firmy zabývající se mimo jiné transportem a prodejem kávy. Načež Arthur na arabských dhow přejel Adenský záliv a po 20 dnech v sedle dorazil přes somálské pouště do města Harar. Mezi lety 1880 a 1991 poté ve městě strávil při svých 3 pobytech  celkem 5 let svého života, což bylo zdaleka nejvíc času, který kdy jako dospělý strávil na jednom místě, rodnou Francii nevyjímaje. Po příjezdu do Hararu si pan Rimbaud pronajal hliněný polorozpadlý dům se slaměnnou střechou. Nemovitost později zakoupil jistý indický obchodník, dům kompletně přestavěl (či na jeho místě postavil dům jiný, jak jsem se dočetl v některých pramenech) a v i na dnešní poměry honosném sídle dnes sídlo muzeum, které kromě Hararu samotného připomíná i prokletého básníka Arthura.
Arthur Rimbaud, jakožto obchodník a přepravce nejrůznějšího zboží po území dnešní Etiopie a zejména mezi pobřežím a vnitrozemím se nevědomky stal i více, nežli jen nepodstatnou epizodní figurkou v dějinách hrdé to země. Mimo jiné totiž v roce 1887 prodal větší množství zbraní císaři Menelikovi II. A dle názorů nemála badatelů to byly právě tyto zbraně, které měly lví podíl na tom, že roku 1896 dostali Itakové napráskáno, když se pokusili zemi napadnout. Výsledkem toho bylo uznání Etiopie za nezávislou. To ovšem již pan Rimbaud nezažil, jelikož Harar opustil v bolestech a za pomoci 16 nosičů. Rakovina, amputace nohy a smrt v 37 letech v nemocnici v Marselles. Psal se listopad 1891. Ze špitálu nezapomněl o Hararu napsat: „Doufám, že se tam vrátím….budu tam žít navždy.“

Šklebák v uličkách Hararu.

4.2. 2019 pondělí
Silnice mezi Hararem Jijigou byla za pomoci armády slavně osvobozena a rebelové v pantoflích již nemávají holemi a nestaví na silnicích zátarasy. Pročež jsem vstal ve čtyři hodiny ráno a v pět už seděl v mikrobusu do Babile. Zde se každé pondělí a každý čtvrtek konají velbloudí trhy, po Bati druhé největší v Etiopii. Díky nepokojům posledních dnů dnes ovšem prodejci dovedli na trh jen zhruba 30 zvířat, stovky oslů nepočítám. Velbloud jest mé nejoblíbenějších zvíře těsně následován hyenami, pročež jsem si trh i tak užil. Zvířata řvala svými hrdelními hlasy, majitelé je umravňovali ranami tyčí, čaj a káva tekly proudem.

Kromě velbloudů jsem si užil i relativního klidu, jelikož mne žebráci otravovali jen zhruba každých pět minut, zatímco jinde v Etiopii to bylo pětkrát do minuty.

Na velbloudím trhu v Babile se scházejí obchodníci z Etiopie i Somálska.

Včera jsem se zúčastnil poměrně nudného krmení ustrašených hyen, dnes jsem si ovšem dopřál zábavu podstatně lepší. Na řeznickém tržišti jsem si kladl kousky masa na ruce, na hlavu a povzbuzen přihlížejícími domorodci později i do ucha a na nos. Draví ptáci, pravděpodobně luňáci hnědí. Znalý ornitolog by se hodil, jelikož v anglických zdrojích jsou tito ptáci uváděni jen jako „kite“ a „falcon“, přičemž američtí turisté ještě nadšeně křičí (američtí turisté křičí zásadně nadšeně): „Óóó, this is wonderful eagle!“

Krmení hyen je takový starý hararský zvyk, který kdysi téměř vymizel, v současnosti však díky turismu kvete těsně za branami Hararu minimálně na dvou místech.

Dravců je na střeše tržnice několik desítek a v počtu zhruba deseti kusů se okamžitě vrhají na maso a s chirurgickou přesností ho v plné rychlosti sbírají drápy a někdy přímo zobákem z rukou, z ucha, z obličeje – zkrátka odkudkoli, kam jsem si maso položil. Kromě drobného škrábnutí na čele jsem vyšel z krmení naprosto bez následků, pročež se přihlížející smáli, nadšeně halasili a poté jsem byl pozván na lahodné tibs, kořeněný čaj a žvýkání čatu.

Chlupatý prodavač limetek a česneku, ulice hararská.

5.2. 2019 úterý
Po snídani sestávající z hnusné injery a neméně hnusné omáčky jsem odjel minibusem do Jijigy a rovnou si přesedl na autobus do Tog Wajaale k hranicím Somalilandu. Před Jijigou byli všichni cestující na policejní kontrole podrobeni prohlídce, kterou jsem ještě nezažil. Fyzická kontrola všech možných tělesných zákoutí, přičemž ženštiny byly stejně důkladně kontrolovány policistkou. Následně byla prohrabána zavazadla, zkontrolována každá ponožka i každá propiska. Podivuhodné. Jen pár minut jízdy za policejní kontrolou náhle zepředu i zezadu zablokovala minibus osobní auta, z aut vyskákalo asi deset mladíků, vytáhli z minibusu pana řidiče a nastala nepěkná výměna názorů. Výsledkem bylo, že mladíci cosi nacpali pod zadní sedadla minibusu, zašermovali řidiči před obličejem pěstmi a odjeli.

Ženštiny v ulicích Hararu.

V etiopské části pohraničního města jsem podstoupil další důkladnou prohlídku (tentokrát jen batohu) a obdržel výstupní razítko od nerudného úředníka. Po pár stovkách metrů jsem došel k celníkovi Somalilandu. Všichni kolem jen hýřili dobrou náladou, zdravili a celnice na rozdíl od chatrče na etiopské straně byla vybavena poměrně moderní a každopádně dostačující technikou včetně snímače otisků prstů.

Následně pan úředník požádal prvního kolemjdoucí, aby mě dovedl k dopravní společnosti zajišťující z hranic spojení do hlavního města Somalilandu, Hargeisy.

Jsem poněkud v šoku, jelikož po vyloženě nepříjemných etiopských zkušenostech nikdo nechce žádný úplatek, žádné peníze za doprovod a podobně. A nejen to, po překročení hranic zmizela hejna pouličních otravů a zlodějů.

Autobus z etiopské Jijigy do Tog Wajjale na somalilandských hranicích je
překvapivě až neafricky poloprázdný. Většina cestujícíh má dokonce i své
vlastní sedadlo nebo alespoň umělohmotný kbelík sedačku nahrazující.

Další šok se dostavil, když jsem vlezl do minibusu pro jedenáct pasažérů. Ve vozidle bylo totiž opravdu jen jedenáct cestujících. Šok další – v minibusu v Africe, uprostřed ničeho, jest fungující WiFi. Třešničkou na dortu bylo občerstvení zdarma, řidič ochotně odpovídající na mé pitomé dotazy a fungující klimatizace nastavená na teplotu vhodnou pro přepravu lidí. Znalci afrického cestování zajisté vědí, že v Africe povětšinou klimatizace vůbec nefunguje a nebo je nastavena na maximum, takže si cestující skrze modré rty mumlají píseň „Deset zmrzlých černoušků“.

Z hranic vede do Hargeisy (nebo Hargeysy) silnice téměř celá pokrytá asfaltem, pročež jízda trvala jen zhruba dvě hodiny. Ubytoval jsem se nedaleko centrálního tržiště. Všichni kolem jsou podezřele příjemní a tak mi ani nevadí, že bambilionkrát slyším „Helou! Jak se máš? Odkud jsi?“ a při o něco delší konverzaci „Česko? Fotbal!“

Welcome to Somaliland.

Somálsko, respektive jeho téměř nezávislá, byť mezinárodně až na výjimky neuznávaná část  -Somaliland.

 

6.2. 2019 středa
Hned ráno vybíhám na ulici a měním peníze. Výměna peněz v Somalilandu se stala turistickou atrakcí a dokud bude existovat s  dolarem paralelní měna, tedy somalilandský šilink, atrakce zřejmě jen tak nezmizí.

„Chtěl bych pár pěkných cihel bankovek,“ volám rozjařeně na skupinku směnárníků, kterých je v ulicích hlavního města několik desítek, možná i stovek. I když už se bankovky nejnižší nominální hodnoty téměř nepoužívají, přesto lze najít směnný kurz, kdy za jeden dolar dostanete svazek šilinků, za pět dolarů už celou cihlu šilinků. Správný somalilandský směnárník totiž nemění jednotlivé bankovky, nýbrž rovnou celé svazky. Ze svazků šilinků má postavenou zídku, za kterou se kryje před hlukem ulice a pokud je zídka dostatečně vysoká, skýtá ochranu i před prudkým sluncem. Měním dvě stovky amerických dolarů. Pan směnárník vytáhl igelitové tašky a počal do ní skládat cihly bankovek.

Směnárny a směnárníci v hlavním městě Somalilandu, Hargeyse.

 

„Jsem bambilionář! Opravdový bambilionář!“ výskám o chvíli později, zvesela poskakuji a mám dvě nadité igelitky. Pílím na recepci hotelu, bych zaplatil za ubytování.

„E?“ poulí v hotelové recepci oči pan recepční, když jsem svazky bankovek vyskládal na stůl do úhledných sloupců.

„E?“ pravím já, aby si pán nemyslel, že konverzaci za pomoci intelektuálních zvuků zvládá jen on.

„Dolary nemáte? U nás se platí dolary. Nebo třeba eury. Také britskou librou,“ pravil sklamaně.

„Sakrblé!“ pravil jsem taktéž sklamaně.

To jsem ale blbec. Místo pár dolarových bankovek po kapsách s sebou nyní tahám dvě igelitové tašky bankovek somalilandských. To se hned pozná zkušený expedičník a dobrodružník. Somalilandské šilinky se používají k nižším platbám, typicky na tržištích, případně v restauracích a jídelnách. Vyšší částky je možno platit americkými dolary, zvláště v pomalu se rozvíjejícím turistickém ruchu.
Pokud po Somalilandu necestuje návštěvník ve skupině, neni to zrovna dvakrát levná záležitost. Návštěvy jiných částí země kromě hlavního města a pobřežní Berbery vyjdou lehce řádově na stovky dolarů na den. Pokud by návštěvník dodržoval  všechna oficiální pravidla. Je si totiž třeba pronajmout automobil a k tomu povinný ozbrojený doprovod. Dokonce i na cestování veřejnou dopravou je pro výletníka třeba potvrzení Ministerstva turismu. Pročež jsem hned ráno přiběhl na ministerstvo, respektive do jeho části dedikované turistickému centru a začal si vyřizovat dokumenty. Nakonec jsem mezi úředníky strávil dvě hodiny. Povolení cestovat veřejným autobusem do Berbery, povolení navštívit jeskyně u Las Geel a potvrzení, že si mohu najmout povinný doprovod jen na zhruba dvanáct kilometrů chůze u vesnice Dhubato. Také jsem si vyřídil povolení používat veřejnou dopravu a jak se později ukázalo, zvláště tento papír se mi na policejních a vojenských kontrolách po cestě hodil. Z oněch dvou hodin ovšem byla hodina a půl naplněna popíjením čaje, focením s přítomným ministrem a tlacháním o všech možných návštěvách českých turistů, archeologů, herpetologů a botaniků.

„Jé, ti Češi, s těmi byla ale legrace! Pořád žvýkali čat! A když se jeden nechal bodnout štírem, ostatní se mu smáli! A když dalšího kousl had, ostatní se smáli ještě víc!“ nadšeně vykládá jeden z pánů a směje se, až se mu natřásá břich.

Směnárníci v Hargeyse.

Z Ministerstva turismu jsem odešel na trh velbloudů, jelikož přímo v hlavním městě je tento trh vyhlášený. Kromě korábů pouště se na kraji města dají pořídit i ovce, kozy a krávy a taktéž všechna zvířata ochutnat, jelikož přímo na trhu v naprosto příšerných chatrčích a ve velice jednoduchých (silný eufemismus) podmínkách se ženštiny věnují kuchtění.

Hargeysa, hlavní město Somalilandu, má přibližně 1,3 milionu obyvatel, v celém Somalilandu žije podle odhadů něco přes 4 miliony lidí. Centrální Hargeysa je v podstatě jedno obrovské tržiště. Od nudných krámků s oblečením či nádobím přes nádherně páchnoucí stánky s masem až po silnice, kde v nečekaně hustém provozu postávají prodejci, kteří mají celou svou nabídku naloženu na kolečku, takže jsou velice mobilní.

Velbloudí trh, Hargeysa.

Všeobjímající nenasycenost místních turisty byla rázně ukončena poté, co jsem vytáhl fotoaparát na tržišti, konkrétně v části prodejkyň masa. Značně jsem zrychlil krok poté, co mě zejména rozlícené ženštiny počaly bombardovat shnilým ovocem, zeleninou a vzduchem létalo i kamení a zajisté i mnoho nepěkných slov. Fotografování v Africe je prostě jiné než ve zbytku světa a týká se to zejména fotografování na ulici.

Jakmile jsem ovšem prchl před davem o ulici dále, byl jsem opět zahlcen až dětským zájmem spousty domorodců.

„Odkud jsi? Jak se máš? Děkuji!“

„Welcome to Somaliland!“

Se Somalilandem to není zrovna jednoduché, respektive obyvatelé Somalilandu to nemají jednoduché – zejména co se uznání svého de facto samostatného státu týče. Dnešní Somaliland se do značné míry územně kryje s bývalým protektorátem Britské Somálsko. Po nepěkné občanské válce s desítkami tisíc mrtvých a půl milionem uprchlíků Somaliland vyhlísil roku 1991 samostatnost, 18. května byla vyhlášena Republika Somaliland. V rámci Somálska, kde únosy, atentáty a víceméně neustávající občanská válka tvoří kolorit všedního dne, Somaliland vypadá jako ráj. Fungují státní instituce v plus mínus demokratickém pojetí, pro Etiopii se stal Somaliland důležitou exportní oblastí díky přístupu k moři. Somaliland má svoji vlastní měnu, armádu i policii, soudní systém, vydává své vlastní cestovní pasy a ač dosud neuznán žádnou zemí, má své zastoupení například v Etiopii, Velké Británii, Spojených Státech či Džibutsku a spolupracuje s Africkou Unií, Evropskou Unií či OSN. A tak v Africkém rohu existuje již 29 let neexistující stát. De iure….de facto.

V noci mě opět pokousaly štěnice.

Velbloudí trh v Hargeyse neskrývá, že jde o trh v hlavním městě. Vše je organizované,
všude je spousta automobilů a někteří trhovci mají pěkná saka a barevné ponožky.
Nakládka velblouda, Hargeysa.

7.2. 2019 čtvrtek
Ještě za tmy, po prvních modlitbách, přiběhl jsem k rozpadlé boudě, sídlu přepravní společnosti Salama. V 6:30 vyjel minibus směr Berbera i přesto, že je poloprázdný. Pro Afriku naprosto netypické, ale v Somalilandu běžně jezdí auta, minibusy i autobusy nepřeplněné. To ovšem neznamená, že ve špičce Somalilanďané nepřevezmou zvyky svých černošských sousedů z jižnějších zemí a dopravní prostředky jsou narvané tak, že ztrácejí vědomí nejen lidé, ale i spolucestující kozy a ovce a drůbež na podlaze s vypoulenýma očima snáší ještě nehotová vajíčka.

Z busu jsem vystoupil ve vesnici Dhubato, kde na mne již čekal pan policista.

„Eeee…. uhmmmm…. helou!“ pravil pan policista a vyčerpal tím veškerou svou slovní zásobu v angličtině. Následně mě předal svému kolegovi, který mi má dělat povinný doprovod. Kolega má něco mezi stem a dvěma sty lety, šedivý vous, kulhá a břicho má skoro stejně velké jako já.

„Dobrý den, vy být můj ochránce? To tedy pěkně děkovat,“ pozdravil jsem pána a vydali jsme se pěšky k proslulému místu Laas Geel, v současné době jedinému opravdu turisticky atraktivnímu a turistům vcelku bez problémů přístupnému místu celého Somalilandu. Po zhruba šesti kilometrech chůze krásnou aridní krajinou zpestřenou typickými stano-domy nomádů, velbloudy a kozami jsme dorazili k Laas Geel. Odpadky obklopené zděné stavení se šesti plakáty popisujícími archeologické naleziště a suché záchody. V levém byla zdechlá veverka a pravý byl zazděný. V somálštině znamená laas studnu, geel (či gaal) jest velbloud. Pročež, ve volném překladu, jde o Velbloudí studnu. Kromě Laas Geel jsou ve víceméně stejné lokalitě i další skvosty neolitických jeskynních a skalních kreseb, o poznání méně navštěvovaných – Dhagah Kureh a Dhagah Nabi Galay.

Znuděný domorodec samozřejmě netušil, proč jsem nadšeně poskakoval,
obdivoval čmáranice a užasle volal: „Jéééé, kráva!“

Zajisté si každý pamatuje na učebnice dějepisu a obrázky pravěkých kreseb v jeskyních. Laas Geel nejsou jeskyně, nýbrž série přibližně dvaceti převisů, přičemž pět z nich je zvláště bohatě vyzdobeno. Až jedenáct tisíc let staré malby  jsou pestrobarevné, což jsem zas až tak nečekal. Hnědá, černá, žlutá, okrová, sytě hnědočervená, bílá. Lidé a krávy, psi a pár hůře identifikovaných zvířat je zobrazeno s krásnou jednoduchou pečlivostí. Postav jsou stovky až tisíce, jen pod převisem označeným prostě jako „číslo sedm“ se nachází třistapadesát nejrůznějších postav lidí i zvířat. Staří umělci neváhali zanechat příštím generacím i žertovnější obrázky a tak jde vidět býka v téměř vertikální pozici obšťastňujícího krávu, člověka vytahujícího při dojení struky nebohému zvířeti do půlmetrové délky či krásně krvavě ztvárněné stříkání krve při porážce dobytka. Vůbec bych se nedivil, kdyby se za pár let stalo místo turistickou atrakcí asijského či evropského střihu, s turnikety, vybetonovanými chodníky, stánky se suvenýry a bambilionem arogantních vřískajících Číňanů fotících si selfíčka. Prozatím je však kolem převisů Laas Geel krásné ticho, v krajině kolem tu a tam rozesety stany seminomádů a západy i východy slunce většinou zastřeny prachem, občas ale africky krásnými.

Malá část stropu převisu č.7, kde se nachází zhruba 350 kreseb zvířat a lidí.

Zpět na silnici u Dhubata mě z Laas Geel svezla somálsko-džibutsko-britsko-francouzská rodinka. Somalilandská diaspora jest se svou (pra)vlastí až podivuhodně pevně spjata a během pár dnů jsem potkal hned několik Somalilanďanů, kteří v posledních letech opustili pohodlí Spojených Států, Německa a zejména Velké Británie, vrátili se do Somalilandu a snaží se oživit Fénixe spáleného občanskou válkou i prokletím býti Fénixem africkým. Investice a obecně poukazy diaspory se podílejí na HDP až 30%, což je i při faktu, že Somaliland je převelice chudý a HDP na obyvatele jest pouhých 355 amerických dolarů, číslo k neuvěření.

Za dvaceti minut jsem si stopnul auto až do Berbery. Horká Berbera, Adenský záliv a nespočetné: „Welcome to Somaliland!“

V noci mě kupodivu nepokousaly štěnice.

Na konci 2. desetiletí 21. století si někteří somálští nomádi stále užívají nepohodlí a volnosti svých předků.

8.2. 2019 pátek
„Ó, Berbero, krásko Somalilandu, odhal svou pravou tvář, ukaž mi svá vnadná zákoutí,“ pravím po ránu, kdy již pár minut po rozednění začíná být nesnesitelné horko. A Berbera, dáma Adenského zálivu, shovívavě vyslyšela přání obtloustlého bílého muže.

Čtvrtmilionová Berbera je po hlavním městě Hargeise nejdůležitějším sídlem země. Zejména díky své poloze na pobřeží. Berberský přístav podstupuje vykrmovací proces, jelikož firma Dubai Ports World podepsala memorandum o zdvojnásobení kapacity přístavu, přičemž na listině investic se objevila částka téměř půl miliardy amerických dolarů. Berbera se stala i místem, kde za podpory Spojených arabských Emirátů probíhá výstavba vojenské základny, kterou si SAE pronajaly na 25 let, navíc s opcí.
V dobách dávných i relativně nedávných ovšem Berbera zastávala roli ještě důležitější. Přirozené obchodní centrum Afrického rohu funfovalo již za starověku a zdejší obchodníci brázdili okolní vody na krasných somálských lodích bedenech a byli v kontaktu s obchodníky z ptolemajovského Egypta,  starého Řecka, Římské říše či parthské Persie. Berbera se stala na čas i hlavním městem Britského Somalilandu, kolonie založené roku 1888.

Ač vizuálně skýtá Berbera, zvláště okraje města a přístav, pohledy téměř apokalyptické, obyvatelstvo je až podivuhodně přátelské a život navzdory chudobě vcelku klidný. Přičemž to nelze až tolik přisuzovat elementární radosti z maličkostí obyčejného žití, typické pro země krátce po skončení války. Jelikož většina obyvatelstva si již občanskou válku nepamatuje a vyprávění starců jest vždy pouhým vyprávěním starců. Mešita v Berbeře.

Zatímco předměstí a nové části města jsou hnusné jak mraky nad krchovem, v Darole, staré části Berbery,  se skrývá krása nesmírná. Prastará část města, kdysi tepoucí srdce města, jehož dějiny by mohly závidět metropole celého světa, rozpadající se čas. Z trosek budov ční staré malé mešity bez minaretů, krásné domy poničené větrem, deštěm, válkami, časem a nedostatkem prostředků na údržbu tvoří na první pohled ulice hrůzy. Na druhý a další pohledy se ovšem ulice hrůzy mění na místa, kudy se promenádují ženštiny v pestrobarevných šatech, mužové posedávají před domy a popíjení sladký somálský čaj s velbloudím mlékem. Jest pátek, den volna.

„Salaam Alejkum, poutníče, přisedni a popij šá„, ostýchavě praví domorodci. Pročež přisedám, popíjím somálský čaj, šá, usmívám se a jest mi dobře. Domorodci se osmělují, ptají se, odkud vedou mé kroky a kam směřují ty další. Mula z nedaleké mešity podrobně popisuje zápasy české fotbalové reprezentace z finále eura před více jak dvaceti lety, obsluha přináší další šá a šklebáci žádoní o zhotovení fotografií.

Nebýti všude známek občanské války a mírového zmaru, působilo by pobřeží Somalilandu až idylicky.

 

„Kdo ovládá Berberu, drží ve svých rukách za vousy i Harar,“ poznamenal kdysi Sir Richard Francis Burton, cestovatel nejcestovatelovatější, hustokrutý dobrodruh a člověk, před kterým by s úctou padli na kolena nudní Kryštof Kolumbus či David Livingstone, pábitel Marco Polo, věčně zmrzlý sběratel rampouchů Roald Amundsen, vznášející se Neil Armstron, milovníci mamutů Kopčem s Veverčákem, ba i dobrodružníci pan Sandokan a pan Vynetů.
Berberu v roce 1907 mimo jiné navštívil například i jiný Sir, jistý Winston Churchill, kterému se pranic nelíbilo, že zdejší obyvatelstvo není z bristské nadvlády zrovna nadšeno a rozhořčen poznamenal po zcela starobritském způsobu, že „lidé se staví k okupaci nepřátelsky“.

Darole, prastaré centrum prastaré Berbery jest v troskách a je jen otázka času, kdy zmizí úplně a na místě starých domů vyrostou obludná betonová monstra jako všude jinde. Prodavači ryb, kteří pestrobarevnými nápisy, obrázky ryb a nezbytnými opravami jakž takž udržují domy přiléhající k ulici na pobřeží a k rybí tržnici, nic moc nezmění. A někdy, za mnoho, ale ne zas až tak mnoho roků, budou na pobřeží Somalilandu stát hnusné hotely a pod slunečníky se budou vyvalovat Eropané i Číňané, budou pít hnusné pivo a zdejší šá již voněti nikde nebude.

Možnost navštěvovati některou z desítek zdejších škol je privilegium, které v Africe rozhodně není běžné. Ulice berberská s hihňajícími se školačkami.

9.2. 2019 sobota
„Já být lubricated fox… liška mazaná… já chtít dobrá cena,“ hlásím v přepravní společnosti, abych dostal místní cenu a ne nějakou turistickou. Odjíždím z pobřežního města Berbera zpět do hlavního města Hargeysa.

„Tři dolary“, usmívá se pán.

„Ale já být…. all cream lubricated fox…. všemi mastmi liška mazaná,“ nedávám se odbýt, zkrátka hraji drsného zkušeného výletníka a drsně se i škrábu na břiše, aby to bylo všem jasné.

„Tři dolary,“ stále se usmívá pán.

Výhoda cestování v Somalilandu jest ta, že místní ještě nejsou zvyklí na turisty. A jelikož je zde turistů pomálu, nevybudovali si ještě pověst jako v sousední Etiopii, kde jsou ceny pro návštěvníky vyšší, někdy mnohonásobně. A kde každý očekává, že bílý návštěvník kolem sebe bude rozhazovat stodolarové bankovky a platit za každý krok, každé nadechnutí, každé kýchnutí či zakašlání. A kde jsou opravdu peníze od bílých návštěvníků nekompromisně a leckdy agresivně vymáhány. Do Somalilandu ještě naštěstí podobná móda nedorazila, pročež platím stejné ceny jako místní. A to včetně jízdenky na autobus z Berbery do Hargeysy, kterážto cesta mě vyšla na 3 americké dolary.

Africké umění jest plné reality, abstrakce a pastelových barev.
Na obrázku dvě bezhlavé rybičky, kamarádsky se držíce za ploutve.
Darole, Berbera, Somaliland.

 

Kromě antilop promenádujících se v restauracích, šklebáků hrajících si na vracích lodí u pobřeží a prodavačů čatu je možné si v Berbeře prohlédnout, byť za plotem, i poměrně zajímavé letiště. Naprosto zoufale kýčovitý monument letadla nedaleko a hlavně – 4140m dlouhou vzletovou a přistávací dráhu. Což při zasazení do reálií nikterak velkého města s naprosto mizivým leteckým provozem působí větší překvapení, než-li štíhlá korejská pornoherečka s obvodem ňader přes metr a půl. Tuto předlouhou dráhu postavili Sověti v polovině 70. let, když se tím snažili odpovědět na americké zájmy v oblasti. Od roku 1980 do roku 1991 si dráhu od Somálska paradoxně pronajímaly za 40 milionů dolarů ročně právě Spojené Státy, oficiálně jako případnou nouzovou přistávací dráhu pro své raketoplány.

Koupel při západu slunce. Romantika na berberský způsob.

V polovině cesty krásnou pouštní krajinou mezi Hargeysou a Berberou je Aar Fovarate, shluk několika domů, malé jednoduché přízemní mešity, plechových chatrčí a chatrčí nomádských. Jeden z domů jest jídelna, u které zastavují na své cestě všechny minibusy, autobusy i mnohé automobily. Obsluha je rychlá, porce až gigantické a na cestě do Berbery i nyní do Hargeysy si za čtyři dolary dávám nejlepší položku v nabídce – nejméně dvě kila  vařeného velbloudího masa, tác rýže, misku polévky a studený pomerančový džus. Zastávka funguje i jako místo, kde řidiči a cestující sdílejí zážitky, novinky a konvičky s vodou, když jdou na záchod za jídelnou.

Po třech hodinách dojíždím do Hargeysy a protože odlétám až za dvě hodiny, dopřávám si ještě naposledy pořádnou somalilandskou porci pečeného velbloudího masa. A nemálo kalíšků šá.

Bezpečnostní kontroly při odletu začaly zhruba kilometr před letištěm. To byl policisty zastaven můj taxík, jelikož měl zatmavená skla. Před vstupem do budovy kontrola zavazadel. V budově kontrola zavazadel rentgenem. Před nástupem do letadla důkladná ruční kontrola zavazadel a osahávání pasažérů.

Zajisté, Somaliland není zrovna ráj na zemi, zvláště ne pro místní. Ovšem pro návštěvníka se jedná až o nebývale bezpečnou (na africké poměry určitě) destinaci, navíc destinaci ještě bez invazivních druhů v podobě čínských turistů. Jedinou překážkou pro zástupy batůžkářů a individuální turistiku tak zůstává, naštěstí, jen relativní finanční náročnost. Za finance utracené za den v Somalilandu je možno si bez problémů dopřát minimálně týden v relativním luxusu kdesi v Jihovýchodní Asii.

Berbera jest rájem pro skotačící šklebáky. Na obrázku dětské hřiště u Darole.

 

Po zhruba hodině letu sedám v Addis Abebě. Nečekaně rychle si zařizuji VoA, víza při příletu, což trvá daleko kratší dobu, nežli před zhruba týdnem, kdy jsem si zařídil viza online a teoreticky jsem měl projít pasovou kontrolou během pár minut. V reálu jsem tehdy čekal u přepážky asi hodinu, dnes pět minut.

Vsedám do vozidla taxislužby, kterou v Addis ještě stále z velké části zabezpečují staré sovětské Lady.

„Tisíc birrů,“ povídá pan taxikář u hotelu a tetelí se radostí, že si hloupý bílý výletník nedohodl cenu předem.

Hodil jsem na sedačku dvě stovky, znalý místních cen a způsobů, a odešel.

Staré sovětské automobily Lada mají opravdu hlasitý klaksón, zvláště když je ovládaný naštvaným řidičem.

Tržiště v Hargeyse. Část, kde se prodává maso, zelenina a ovoce jest krásně špinavá,
krásně smradlavá a domorodkyně po fotografujících vrhají krásná rajčata.

10.2. 2019 neděle
Odlétám do města Jinka. Jen technická poznámka. Etiopské národní aerolinie umožňují zakoupit si vnitrostátní letenky s výraznou slevou (v tomto případě šla cena dolů z 5000 na 1900 birrů) v případě, že cestující využije tyto aerolinie k příletu do Etiopie či odletu ze země a má tak s Ethiopian Airlines mezinárodní letenku. Jelikož jsem přiletěl ze Somalilandu, zlevněnou letenku jsem si pořídil. Ovšem – nikdo nikde nekontroloval, zdali jsem s Ethiopian Airlines do země přiletěl. A dle dotazu u personálu v Jince to v systému nikdo neověřuje. Pročež je dost dobře možné, že si letenku s výraznou slevou může pořídit kdokoli, bez ohledu na leteckou společnost, kterou se do země dostal.

Letiště v Jince bylo otevřeno relativně nedávno, konkrétně v roce 2017. Asfaltový pás, už teď se rozpadající budova a před ní mezi dvěma klacky natažený špagát, určující hranici, za kterou nemají lézt čumilové.

Jinka je městečko se zhruba 20 tisíci obyvateli a výletníci z Evropy sem jezdí téměř výhradně proto, aby spatřili některé ze 16 kmenů v povodí řeky Omo. Jest to bizarní podívaná. Návštěvníci pod vlivem fotografií na internetu a dokumentů National Geographic očekávají dobu kamennou. Realita jest poněkud jiná. Lidská ZOO, kde exponáty určují pravidla. A občas si říkám, na které straně plotu stojí zdejší kmeny a na které turisté. Návštěva kmenů totiž není zrovna levná a pokud chce návštěvník alespoň trochu vynechat nejobvyklejší výlety a nechce sdílet automobil s deseti dalšími návštěvníky, náklady se pohybují ve stovkách dolarů na den. Pronájem auta s řidičem, povinný průvodce v každé vesnici, vstupné do každé vesnice, platba za každou pořízenou fotografii, platba za každou osobu na snímku, případná platba za možnost ve vesnici nocovat, platba za účast na ceremoniích. Desítky a stovky dolarů létají, přičemž ještě před pár lety byly ceny opravdu výrazně nižší.

 

Ženštiny kmene Dassanech.
Vesnice na břehu Omo, coby kamenem dohodil od Keni a Jižního Súdánu.

„Super cenu jsme dostali, 1800 dolarů na celých pět dnů!“ chlubila se dnes v letadle z Addis do Jinky skupinka sedmi francouzských důchodců.

„Jen 1700 dolarů za tři dny,“ nadšeně hýkaly dvě ženštiny že Spojených států.

Pročež není divu, že místní občané návštěvy takových výletníků s potěšením využívají.
Celé odpoledne trávím tvrdým vyjednáváním. Do itineráře se snažím protlačit co nejméně návštěvované vesnice, přespávání ve vesnicích a ne v hotelech po cestě, výlety k méně návštěvovaným kmenům, iniciační slavnosti a vše naplánovat tak, abych vesnicemi a městečky projížděl ve dnech, kdy jsou tam trhy. Zkrátka, naprosto geniální plán. Problémem jest, že podobně geniální plán má pravděpodobně každý návštěvník v Údolí.

Bohužel nejsou k dispozici výlety na motocyklech, které ještě před pár měsíci a možná týdny byly pro sólo výletníky ideální, jelikož cena za den na motocyklu byla kolem 60 dolarů, zatímco cena za slušné auto kolem 200 dolarů na den, za minibus nebo auto ve stavu klinické smrti dolarů 100. Turisté se ovšem stali lovnou zvěří i zde, pročež po několika kamenování a rozmlácených motorkách si již riziko nikdo nechce vzít na triko.

Po čtyřech hodinách vyjednávání se dostávám na 120 dolarů na den se vším všudy kromě plateb za fotografování. Výlet na pět dnů.

„Jé, ZOO! Lidská zvířátka. Nebo budu zvířátko já sám. Například osel, “ povídám si uspokojen nad dohodnutou částkou a doufám, že za podezřele nízkou cenu nebudu muset nést automobil na zádech a pan řidič mne nebude pohánět bičem.

Ženštiny kmene Hamar

11.2. 2019 pondělí
Vyjíždíme až v osm hodin, takže je už pekelné horko. V městě Turmi jest zrovna trh, kam přicházejí z okolních vesnic zejména lidé kmene Hamar. Před pálícím sluncem se ve stínu budov nebo pod plachtami skrývají Hamarové, prodávají med, kozy, uhlí, trávu na střechy, typické africké minižidličky sloužící i k podepření hlavy při spánku a další vesměs jednoduché zboží. Pro bílé návštěvníky je návštěva trhu možná jen s povinným průvodcem, který je naprosto nepotřebný, lepí na klienty a jednoduchou angličtinou pronáší různá moudra.

„Tady prodávat med!“

„Tady prodávat koza!“

„Tady prodávat korále!“

Jedinou  užitečnější funkcí takových individuí jest skutečnost, že krotí Hamary, kteří tak neútočí při každém sáhnutí turisty na fotoaparát. Což se tedy týká jen celkových fotek tržiště. Pokud má někdo zájem o fotografování jednotlivých osob, tak oněm osobám samozřejmě za focení zaplatí, pět birrů za fotku. Takový pěkný zvyk v údolí Omo.

Prodej nepostradatelné věci v údolí řeky Omo. Každý muž má ministoličku,
které zároveň slouží jako opora hlavy, když si majitel touží lehnouti.
Trh v Turmi, ženštiny hamarské.

Po obědě, jako obvykle je na výběr hnusná injera s hnusnou omáčkou nebo hnusná injera s jinou hnusnou omáčkou, nastává zlatý hřeb dne. Také by se to dalo nazvat zlatým a posledním hřebem do hlavy naivního poutníka, který od návštěvy zdejších kmenů očekává zkušenosti z doby kamenné.

V nedaleké vesnici probíhá slavné skákání přes býky, ukule bulla, iniciační ceremonie kmene Hamarů. Hamarů žije u řeky Omo téměř padesát tisíc a rozdělují se do dvacetipěti různých klanů. Máme rok 2019 a iniciace se poněkud změnila. Momentálně ceremonie na některých místech probíhá za přítomnosti desítek a desítek terénních automobilů a desítek až stovek turistů. U některých se fotografování nedá nazvat jinak, než ztrátou smyslů, zběsilou šíleností, snahou fyzicky srovnat fotografováním celou vesnici se zemí. Byl jsem svědkem davového šílení, kterému se nevyrovnají ani zuřivé nájezdy kmene Čechů na obchody, ve kterých o korunu zlevnili cukr a nebo nabízí k deseti párům pantoflí jedenáctý pár zdarma.

Protože se však platí za vstup do vesnice a na ceremonii fixní poplatek, Hamarové turisty statečně ignorují. Nervy ztratí jen naprosto výjimečně, například poté, co je turisté při fotografování pětkrát během minuty praští objektivem mezi oči.

Samotnému skákání vyděšeného hocha přes býky předchází bičování ženštin pány maza, tedy těmi, kteří již ceremoniál absolvovali. Z ženštin poté stéká krev a někdy ze zad visí i kusy rozsekané kůže, což samotné ženštiny vítají s halasným nadšením. Kromě těchto nejznámějších činností se během obřadu Hamarové věnují zmalovávání tváří a všichni, ženy nevyjímaje, celý den chlastají medové víno.

Značně neekologická část rituálu zvaného vágně „skákání přes býky“.
Hřbety hamarských žen vydrží daleko více, než-li proutí křehkých křovin.
Na zbičování jedné ženštiny je tak nutno použít hned několik prutů ubohé rostliny.

Skákání přes býky přichází ke slovu se soumrakem. V prachu a za řinčení rolniček na lýtkách skákajících ženštin vybírají mužové ze stáda největší býky, což je asi nejakčnější podívaná celého podujetí. Býci se vzpouzejí, hamarští mužové je tahají za rohy, za tlamy a za ocasy a staví je vedle sebe bok po boku. Když jsou býci seřazeni, nastává ona slavná chvíle. Nahý mladík se rozbíhá, vyskakuje na hřbet prvního býka a za ohlušujícího halasu přebíhá po všech hřbetech. K úspěšnému proplutí z pozice mladíka do pozice muže jest nutno přes býky přeběhnout čtyřikrát, aniž by uchazeč spadnul.

Kolony turistů odcházejí ke svým automobilům a předlouhá kolona se vydává noční krajinou zpět do městečka Turmi.

Ano, jsem rád, že jsem viděl, co dokáže turismus ve své nejstrašnější podobě. A ne, už to nikdy nechci vidět znovu. Pryč jsou časy, kdy Hamarové ještě neposkakovali v reklamních tričkách společností celého světa. Dnes už zbývá jen šťourat se v archivech a hledat raritní zvukové i obrazové nahrávky. Přičemž například dokument Rivers of Sand od Roberta Gardnera stojí za shlédnutí i přes občas až dětsky naivní pohledy filmařů.

Některé ženštiny zbaběle prchnou, jen co jim první rány potrhají hřbet.
Jsou však i takové, kterým po bičování visí ze zad kusy kůže a vilně odhalují maso.

Zběsilost některých návštěvníků a jejich množství převyšující Hamary ve vesnici asi tak deset ku jedné úplně překrylo dojem z vesnice samotné, ba i z celého obřadu. Bohužel se ani údolí Omo nevyhnul nechutný invazivní živočišný druh známý pod latinským názvem insecta chinese turisticas arogantis. Stejně jako všude na světě, čínská pakáž je nesnášena i zdejšími průvodci, o ostatních turistech nemluvě. Arogantní Číňané lezou ostatním do záběrů tak, že i místní doprovod zuří, Číňané sahají na domorodce, chytají je za hlavy a natáčejí jim je, aby se dívali do objektivů a vyloženě agresivně reagují, pokud není po jejich. Vše se ovšem obešlo jen za pomoci spousty nadávek. Až na případ, kdy francouzský turista ztratil nervy, vytrhl jednomu z Číňanů z ruky fotoaparát, kterým i přes upozorňování vyloženě obtěžoval jednoho z Hamarů a odhodil jej do hradby větví z ostnatého křoví, kterým si Hamarové chrání vesnici zvenčí a dobytek před úprkem ven.

Na čínské turisty mám za poslední roky slušně vyvinutou alergii. Ne bezdůvodně.

Hamarští mužové se na ceremonii krášlí mejkapem a taktéž leští své samopaly.

 

 Hamarové jsou snadno rozeznatelnými na všech trzích v údolí řeky Omo, obzvláště v Turmi a Dimece, zejména ženštiny poutají pozornost svými specificky upravenými vlasy. Pokud už dojde k záměně se členy jiného kmene, jde většinou o členy kmene Bana, ovšem způsob rozpoznání je poměrně jednoduchý, takzvaná korálková metoda. Hamarové používají k vyrobě nejrůznějších přívěsků, náhrdelníků a ke zdobení oblečení černé a červené korálky, zatímco u kmene Bana převažuje černá a modrá. Mimo jiné je pro hamarské ženštiny typický masivní měděný náhrdelník, respektive náhrdelníky až tři. V pořadí první manželka nosí vizuálně zajímavý náhrdelník (či spíše obojek) s horizontálním výběžkem, zatímco druhá, třetí či čtvrtá manželka jen obyčejné měděné obruče, bez onoho s horizontálním výběžkem.
Ač na první pohled vypadají Hamarové jako jeden z nejpřátelštějších kmenů od řeky Omo, zejména při setkání s příslušníky Dassanech a zejména Nyangatom dochází stále ke konfliktům končících občas uspokojujícím chechotem vítězů nad těly mrtvých protivníků.

Mistr malíř tvoří puntíky.

12.2. 2009 úterý
Ještě před svítáním kopu do dveří, za kterými chrápe můj řidič. Vyjíždět co nejdříve se v celé oblasti ukazuje jako naprosto nezbytné, pokud se chce výletník vyhnout největším návalům turistů. Míříme k řece Omo, do městečka Omorate, k nejjižnějšímu z etiopských kmenů v Údolí Omo.
Cílem jest vesnice kmene Dassanech. Ač lze z Omorate do vesnice domorodců jednoduše jen přejít most, turisté musí vsednout do člunů z vydlabaných kmenů a za nesmyslný poplatek pár desítek metrů od mostu řeku přeplout. Další z nekončící a nekonečné řady restrikcí, kterými Etiopie znepříjemňuje návštěvníkům cestování.
Na vesnici pár stovek metrů od břehu řeky jest nehezký, smutný, deprimující pohled, zaprášená miniapokalypsa.  Pastevecký způsob života je silně na ústupu, jednak díky pohodlnějším příjmům z turismu, od etiopské vlády a nejrůznějších mezinárodních organizací, jednak díky přehradě na řece Omo, která do značné míry omezuje sezónní záplavy a tradiční pastviny tak mizí.

Šklebák z kmene Dassanech se vrhá do vod řeky Omo nedaleko Omorate.

 

„Tady být suvenýr,“ praví průvodce (povinný, jak jinak) a ukazuje na shluk ženštin nabízejících jakési cetky z korálků.

„A tady být starý dům,“ povídá dále pan průvodce a ukazuje na chatrč z větví, pokrytou listy a rákosím.

Po vesnici bez cíle pomalu korzují ženštiny, mužové i šklebáci.

„A tady být nový dům. Nový dům být dobrý dům,“ ukazuje pan průvodce na chatrč z plechových plátů.

Kmen Dassanech sestává z osmi klanů, které zahrnují necelých 50 tisíc členů. Území kmene se nachází u řeky Omo, nedaleko delty u jezera Turkana. Přesto jde o nesmírně suchou krajinu, krajinu prachu. Každý z osmi klanů má svůj určitý podíl na povinnostech vůči celému kmeni, což je poměrně zajímavé. Například klan Galbur, tedy klan Vody a krokodýla, jest zodpovědný za léčení nemocí. Klan Turat zodpovídá za mimo jiné za odpuzování hadů a údajně mají schopnost udržovat nepřátele co nejdále od stád celého kmene. A takový klan Turnyerim má moc nad suchem, modlí se za déšť v období sucha a jeho členové jsou schopni plivnutím na ránu léčit hadí kousnutí. I když jsem se několikrát ptal pana průvodce, nevypátral jsem, který klan je zodpovědný za dodávky rumu a čínských polévek.

Zajímavostí u kmene Dassanech jest, že obřízku podstupují všechny dívčiny i všichni chlapci, pročež bych řekl, že jednou z největších zálib celého kmene jest řezničina.

Pán z kmene Dassanech. V pozadí chýše moderního, poloplechového typu.

 

Z celé návštěvy mám pocit nedobrý, snad u žádného jiného kmene (respektive v žádné vesnici) jsem se nesetkal s takovou rezignací na všechno kolem, s takovou odevzdaností se novým změnám. Zajisté, i lovcea pojídače krokodýlů čeká stejný osud jako ostatní kmeny v Údolí Omo, ovšem jinde je vidět alespoň jakýsi náznak rezistence či hrdost.

Po cestě zpět z Omorate se zastavujeme na trhu v městečku Dimeka, trhu navštěvovaném převážně Hamary. Návštěvy tržiště jsem nesmírně intelektuálně využil k tomu, abych prstem rýpl do díže s medem, načež mne bodly dvě vosy.

Ženštiny kmene Dassanech. Za nimi chýše typu „větve a listí“.

 

Z Dimeky jsem se neprozřetelně rozhodl jít s jedním z Hamarů na nákup lihovin, zkrátka mě jen zajímalo, kde a jak se Hamarové dostávají k alhokolu.

„Glo glo glo ňamy ňamy,“ naznačuje pan Hamar a mává prázdnou PET lahví.

„To nebýt dobrá na tvoje játro, alkohol škodit!“ pravím já panu Hamarovi.

„Ňamy ňamy,“ odpovídá pan Hamar a s úsměvem si poplácává břich.

„Jauvajs jauvajs,“ pravím já a plácám se do hlavy, abych naznačil kocovinu.

„Ňamy ňamy,“ nedává se odbýt pan Hamar.

„Moc moc jauvajs jauvajs!“ stupňuji osvětu.

„Ňamy ňamy!“

„Oukej, tak teda ňamy ňamy,“ vzdal jsem své snažení a odkráčeli jsme do chatrče na konci vesnice. V chatrči byly desítky barelů s čirou tekutinou. Pan Hamar zaplatil a s plnou PET lahví tekutiny, která by spálila vnitřnosti i ruskému mužikovi jsme odkráčeli.

„Ňamy ňamy!“

Šklebáci kmene Hamarů.

 

Byl jsem pozván na přenocování do vesnice. Zadarmo. Jakmile je v Africe něco zadarmo, stojí to přibližně bambilion, šrámy na těle a na duši. Tentokrát se ovšem nic podobného nestalo. Nejenže byl zdarma nocleh, tedy přespání na kožešinách před chatrčí, ale hlavně litry vysokoprocentního alkoholu. Kolem třetí hodiny ráno jsem za romantického svitu hvěz neromanticky zvracel na ohradu kolem chatrčí. Se skelným pohledem jsem se zaujetím pozoroval, jak zvratky tečou po ostnech suchých kaktusů, které Hamarové na plot kladou, aby zabránili vetřelcům dostat se do vesnice.

Dostalo se mi pozvání do vesnice hamarské, čehož jsem využil k tomu,
že jsem ve vesnici přespal, opil se a pozvracel.

13.2. 2019 středa
Brzký odjezd do Korcho, jedné ze tří vesnic kmene Kara či také chybně nazývaného Karo. Opět vyjíždíme ještě před rozedněním. V Korcho mě vítá  víceméně to, co jsem očekával. Lidská ZOO v nejhorší podobě, byť vizuálně jsou zejména výhledy s pozadím na řeku přepěkné.

„Honem honem, přineste barvičky!“ volají na sebe domorodci a zmateně pobíhají po vesnici. Narychlo se strojí a malují, nečekali návštěvu tak brzy. Za běhu si nasazují korále, do rtů a do vlasů strkají pera a řítí se ze svých kónických chatrčí zvaných ono na kraj vesnice. Na kraji vesnice je totiž pěkný sráz, výhled na řeku Omo a do širého okolí a právě zde Karaové pózují turistům. Dle názorů všech lidí pracujících v místním turistickém průmyslu jde o vesnici s nejhezčí pozicí v celém regionu údolí Omo.

Mladá ženština z kmene Kara

Motám se na okraji srázu a kochám se výhledy, zatímco Karavoé se již stihli nazdobit a nyní se pitvoří, ukazují svá zmalovaná těla, ženštiny nastavují nezahalená poprsí a všichni na přeskáčku volají: „Foto! Foto!“

Představení je pěkné, barevné. Dostavují se mužové s flintami a dokulhali i stařečci a stařenky. Výběrové řízení na fotomodelky a fotomodely může začít. Herci divadelního představení „Všední den ve vesnici Korcho“ je v plném proudu. Nikdo z domorodců ani průvodců si již nepamatuje časy, kdy se za fotografování neplatilo, kdy fotoaparát u oka neplatícího fotografa nevyvolával nelibost a inzultaci ze strany domorodců.
To ovšem nikterak nevadí turistům ani nepoučeným domorodcům, kteří v jásavé symbióze mačkají spoustě a pózují. Krajinou mezitím ženě vítr prach z vyprahlé země a apatický dobytek vystavuje žebra.

Příslušníci kmene Kara, vesnice Korcho.

 

Kara jest poměrně malý kmen sídlící v pouhých třech vesnicích – Korcho, Duss a Labuk. Členů kmene jest nemnoho, údaje se ovšem poměrně různí, udávajíce čísla mezi jedním a třemi tisíci. Historicky byli Kara zřejmě součástí Hamarů, jak napovídají výrazné podobnosti v jazyku i zvycích. Proč a kdy došlo k oddělení Kara je samozřemě z důvodů neexistence literárních záznamů nevystopovatelné, byť teorií samozřejmě několik existuje. Pro zajímavost – ceremonie skákání přes býky je praktikována stejně jako u Hamarů, ovšem kromě mnoha odlišností se koná jen jednou za sedm let. Stejně jako ostatním kmenům v povodí Omo, i čas kmene Kara vypršel. Pár vodních pump rozhodně ani zdaleka nenahradí řeku, která se v období dešťů vylévala ze svých břehů a zajišťovala vodu a živiny pro zemědělce v širém okolí a napojila pastviny, na které nahnali všechny kmeny svá stáda dobytka. Postavením jezů a vodních elektráren na řece tak byla spáchána masová vražda. Tu jen urychlila výstavba silnic, jelikož po silnicích, jak známo, proudí civilizace. Jelikož příslušníků kmene je nemnoho, snaží se se svými sousedy neválčit. Kmen sídlí na východním břehu řeky a za řekou žijí obávaní Nyangatom. Smůlu mají Kara v tom, že je Nyangatom považují za kmen spřátelený s Hamary (což je ostatně pravda) a neváhají tak při každé příležitosti Karaům sníst krávy, pošlapat zahrádku a na pískovišti rozšlapat bábovičky. Nyangatom zkrátka slitování neznají. Mimochodem – Nyangatom byl první kmen v Údolí, který používal automatické střelné zbraně a to již v době, kdy měli Kara jen kopí, případně se mohli bránit vykřikováním sprostých slov.

Dívčiny Kara, vesnice Korcho.

Večer přijíždíme do Kayefer a podruhé v Etiopii mám něco zdarma, respektive bez nějaké povinné platby – pozvání od rodiny kmene Bana. To můj pan řidič zná kohosi, pan Kohosi zná jiného Kohosi a onen Kohosi zná Tamtoho. A pan Tamten sice má otrhaný fotbalový dres a mobilní telefon, ale na své známé v chatrčích nezapomněl. Naštěstí. Vesnice je jen 5 km od města. Banové jsou jazykově a do značné míry i kulturně kopie Hamarů, pouze od pohledu kopie vybledlejší, chudší. Což mi nezabránilo, abych neochutnal všechno, co mi rodina v chatrči nabídla. Vývar ze slupek kávy, který sice nemá chuť a účinky kávy, ale u nepřipraveného civilizovaného jedince z Evropy způsobí akční průjem. Naštěstí civilizovaný nejsem. Dále jsem do sebe nasypal jakési vařené zrní, kukuřici, fazole a divná semena, přičemž se vše zajídá kaší, která připomíná vzhledem i konzistencí žluté zvratky. Lehce kvašený a lehce omamný nápoj, kterému se netuším proč říká pivo, patří nepřekvapivě ke každé denní době a každému kmeni v Omo. Poněkud překvapivější je fakt, že nápoj strkají všichni bez omezení věku. A to včetně batolat.

Ženština kmene Bana

„Když já být malý, přijít Mursi. Já nesmět mluvit, nesmět kýchat! Nesmět kašlat! Být ticho! Potom náš muži vzít kalašnikov a střílet na Mursi! Chachachacha! Mursi mrtvý! Chachachachacha! Mursi být fuj!“ líčí mi odhadem dvacetiletý muž nedaleko vesnice kmene Bana, kterak se kdysi zapletl do nájezdu Mursiů, zábavnou historku ze svého mládí. Zatímco dovoz „kalašů“ neboli přístrojů AK47 pana Kalašnikova stále velice dobře funguje a zdrojovou zemí je převážně Jižní Súdán, následován v malém množství Keňou, časy relativně zábavných mezikmenových válek jsou již pryč. Etiopská vláda vysílá již po dlouhý čas varování proti udržování mnohých veselých tradic, zabíjení sousedů nevyjímaje. Případný narušitel a úspěšný střelec chlubící se dírou v hlavě člena sousedního kmene tak končí ve státním vězení. Což je vcelku nuda, že. A tak mají mezikmenové třenice v současnosti podobu zejména krádeží dobytka a pokud už dojde k násilnostem, používají se – stejně jako před nástupem střelných zbraní – zejména dlouhé tyče z tvrdého dřeva.

Dle informací, které jsem vytáhl z obyvatelů vesnic Hamarů, Karů i Banů je cena „kalaše“ zhruba 30 tisíc birrů, cena za jeden náboj 100 až 130 birrů. Zejména dle ceny střeliva usuzuji, že se zde žádné akční přestřelky nekonají a dost pochybuji, že vůbec někdo někdy střílel dávkami. To by pána chatrče zajisté doma tchyně nepochválila, že během pár sekund vystřílel rodinné úspory.

Ono to ovšem ani s hypotetickou střelbou dávkami zas tak horké nebude. Kalašnikovem se totiž v údolí Omo nazývá v podstatě jakákoli dlouhá střelba zbraň a popravdě řečeno, ikonických kalachů jsem viděl jen pár. Navíc v takovém stavu, že si vůbec nejsem jistý jejich funkčností i při vědomí, co tato zbraň ve světě v průběhu desetiletí zvládla a přežila. Samotné vlastnictví zbraně je tak často pouze sociálním statusem poukazujícím na fakt, že je vlastník schopný, nebo přinejmenším ochotný, bránit svou rodinu, klan, kmen a svá stáda.

Pán z kmene Kara.

14.2. 2019 čtvrtek
Vyjíždíme opět zhruba hodinu před svítáním. Slunce ještě nepáchá svou nepěknou činnost a nesnaží se usmažit vše živé i neživé, turisté zatím spokojeně vyspávají včerejší zážitky, pokud tedy za hlučných skřeků nevyprazdňují drastickým způsobem své vnitřnosti, nezvyklé na lokalní stravu. Dnes jsem zavítal do vesnice kmene Arbore ležící hned za stejnojmenným městečkem. Zřejmě nejpohodlnější, nejsvětlejší a nejvzdušnější příbytky ze všech kmenů v Údolí, vesnice navíc čistá, hlína mezi chatrčemi zametená.

Přichomýtla se ke mně stará ženština a s úsměvem pravila: „Já mít dceru. Dát ti dceru. Ty mít kozy?“

Poplácal jsem se po neforemném hrudníku a souhlasně zamrkal: „Jistěže mám kozy. Takové pěkné sádelnaté trojky!“

Chudinka ženština samozřejmě můj intelektuální vtip nepochopila. Zato ho pochopil můj řidič, protočil oči, zavrtěl hlavou a již mne tahal pryč.

Ženština z kmene Arbore, kde si dámy přikrývají hlavy tmavými, zhusta černými šátky.

Jeden ze zvyků, který mají všechny kmeny v Údolí společný, je nutnost za každou nevěstu platit rodině. Platba se odehrává v kravách, kozách, ovcích, hotovosti, případně Kalašnikovech. Cena je stanovena přesně, stejně jako poměry mezi hodnotou samopalů a zvířat. Cena není nikdy zrovna nízká a tak je někdy umožněno zakoupit si nevěstu na splátky.

Příslušníků kmene Arbore je jen něco kolem šesti tisíc a od téměř většiny ostatních kmenů v Údolí se vyznačují jednou podstatnou skutečností – se všemi žijí v míru. V praxi se to projevuje tím, že po vesnicích neběhají mladíci se samopaly, že Arbore běžně obchodují s příslušníky ostatních kmenů v okolí, či že jsou to zejména díky již zmíněnému mezikmenovému obchodu multlingvisté. V obdoví sucha dokonce ženou svá stáda na území blízkých kmenů Tsemay a Borana bez toho, aby vzduchem svištěly oštěpy a nepěkné výrazy. Zajímavé je, že běžně uzavírají i mezikmenová manželství.

Stejně jako některé jiné kmeny v údolí, i Arbore vyznávají umění ženské obřízky. A protože je jim zřejmě toto řezání dívek nestačí, všem svobodným navíc holí hlavy. Pročež je svobodné dívčiny možno na první pohled poznat podle toho, že jsou holohlavé.

Mimo výse zmíněných artistických čísel prováděných vesměs rezavými žiletkami se Arbore vyžívají i v krmení zesnulých při pohřebním rituálu negelcha. Když příslušníka kmene omrzí se věčně honit za ovcemi či kozami a zhyne, ostatní mu poté do úst nalijí mléko, napěchují máslo a poté ještě nebohému nebožtíkovi nacpou do úst čerstvou tykev. Takto upraveného nebožtíka poté živí žádají, aby požehnal jejim stádům. Zkusili jste někdy s hrdlem plným mléka, žluklého másla a s pusou narvanou tykví pronášet jakási požehnání krávám? Někdy je opravdu lepší být mrtvý. Jako konečná fáze pohřebního rituálu následuje spálení. Což beru jako prevenci, jelikož kdyby náhodou mrtvý obživl, zajisté by rozzuřen běhal po vesnici a řval: „Který dobytek mi narval do úst tykev?“

Ženština se šklebákem, kmen Arbore.

Stejně jako i předchozí dny zastavujeme v každé větší vesnici či městečku po cestě, sedám si do stínu některé z bezpočtu restaurací a kochám se. Restaurace nabízejí buď jen pivo, čaj, kávu a injeru, případně jen pivo, ovšem to není důvod mých zastávek. Důvodem jest má oblíbená činnost, kterou je zírání. Zírání na domorodce přicházející z okolních vesnic je častokrát minimálně stejně zábavné jako návštěva vesnic, ovšem oproti vesnicím má své výhody. Neběhá za mnou neustále povinný lokální průvodce, nejsem obětí neustálých výkřiků „foto foto foto!“ ani novodobého etiopského pozdravu „You, you! Money!“. Nezanedbatelnou výhodou je i fakt, že nemusím platit nesmyslně vysoké poplatky za vstup do vesnic a za nepotřebné průvodce.

Kromě vesnic ještě nutím pana řidiče zastavovat u pump na vodu, kde se taktéž schází vesničané i se svými stády, případně pan řidič zastavuje, když se chci podívat na silnici na nějaké přejeté exotické zvířátko. Protože například přejetého psa nebo zajíce vidím v Evropě každou chvíli, ale placatého dik-dika s vypoulenýma očima se nedočkám ani na frekventované křižovatce u Horní Děložné.

Večer přijíždíme do města Jinka, odkud jsem před pár dny odjížděl. Na zítřek jsem si naplánoval výlet k legendami opředeným Mursiům. Mám takový nepříjemný pocit, že to bude jen ztráta času, peněz i posledního zbytku iluzí. Nu, nemýlil jsem se.

Mužové z kmene Arbore.
Radostné úsměvy a sympatické pomrkávání. Dobrá nálada z nich přímo čiší.

15.2. 2019 pátek
Šest hodin ráno, temno. Ale z Jinky již vyjíždí kolona terénních automobilů s desítkami turistů a autobus s českými turisty, kteří byli ubytováni ve stejném hotelu jako já.

Mursiové jsou považováni ostatními kmeny za zvláště nepříjemné sousedy a vcelku se není čemu divit. Fyziologie je od ostatních poněkud odlišná, Mursiové od pohledu nejsou zrovna trpaslíci. Největšími kamarády Mursiů jsou Kalašnikovy a alkohol, což je kombinace poněkud třaskavá. Válečník kmene Mursiů je zkrátka v Údolí Omo pojmem a tak se turisté hrnou do cestovních kanceláří, aby se na slovutné válečníky mohli zajet podívat. Vizuálně jsou možná ještě zajímavější ženštiny, které na první pohled zaujmou hliněnými destičkami vsazenými do vytahaného spodního rtu a ušními boltci zdeformovanými vkládáním nejrůznějších válečků hliněných, dřevěných a v poslední době například i víčky z PET lahví a dalšími vymoženostmi civilizace.

Nazdobená slečna Mursijka

Je to relativně nedávno, řekněme 10 či 15 let zpátky, kdy naprostá většina vesnic Mursiů byla přístupná jen dlouhým, často několikadenním pohodem. Kdy Mursiové byli návštěvníky překvapeni a dokonce neznali ani čínské polévky.

Dnešní návštěvy turistů vypadají poněkud jinak. Automobily přijedou po nových cestách až do vesnic. Po cestě ovšem musí návštěvníci zaplatit vstup do národního parku Mago, zaplatit si průvodce, zaplatit si ozbrojený doprovod, zaplatit vstup do vesnice, zaplatit asociaci průvodců a poté platit za každé stisknutí spoustě fotoaparátu, v lepším případě jen za každou osobu na fotografii, šklebáky zavěšené na matčině prsu nevyjímaje. Pokud turista nefotografuje, ženštiny si do rtů žádné destičky nevkládají, nedávají si na hlavu úchylné kreace z kůží, malých kalabašů či sušených plodů, mladíci si nenasazují proslulé čelenky se zuby a kly prasat a nepózují se samopaly. A jestliže návštěvník nejenže nefotí, ale ani si nekoupí žádné suvenýry, Mursiové se tváří otráveně a pokud už se stihli opít, i agresivně.

Šklebáci Mursiů

Profesionální divadelníci a návštěvy Mursiů tak připomínají stejnou zoufalost, jako jsou například návštěvy masajských vesnic v Keni nebo Tanzanii.

Ideálními návštěvníky jsou tak pro Mursi zejména nadšením hýkající turisté, kteří zběsile cvakají fotku za fotkou, jejich průvodci kolem sebe hází bankovky rychleji než Večerníček noviny. Následně turisté ječí „Úžasné!“, „Wow!“, „Ach bože!“, „Super!“ a „Velkolepé, úplný pravěk!“.

Poté turisté odjedou, Mursijky si vytáhnou ze rtů otravné talířky a opět se věnují chlastání, počítání utržených peněz a mobilním telefonům.

Náladu jsem si odpoledne v Jince vyspravil v malém muzeu na kopci za městem. Na africké poměry nadprůměrné muzeum věnované kmenům v povodí Jižního Omo založené Němcem Ivem by se neztratilo ani v Evropě, stačilo by občas aspoň omést prach z exponátů a jednou za pár let místnosti vymalovat. I tak jde ale o příjemně strávených pár desítek minut, možnost je zírat na exponáty, číst si spoustu zajímavých informací, případně shlédnout dokumentární filmy o Údolí.

AK47 a všemožné další střelné zbraně bývají běžnou výbavou mursijských mužů, ale i ženštin, pokud se musí vzdálit z vesnice, typicky pro vodu či zakoupit čínské polévky

16.2. 2019 sobota
Zatímco na trhy v městečkách jako jsou Kayefer, Dimeka nebo Turmi je po návštěvnících vynucováno vstupné a je třeba si brát povinně průvodce, sobotní trh ve městě Jinka je bez vstupného a hlavně – návštěvník může chodit sem a tam bez toho, aby ho doprovázel vnucený průvodce, který je nejen naprosto zbytečný, ale navíc každou chvíli vyhrkne moudra jako: „Toto být banán a banán my jíst!“

Trh ve městě Jinka jest pěkný, živý, organizovaně chaotický, plný lidí, zvířat a všemožných plodin. Turisté se kupodivu koncentrují zejména na trhy v Turmi a Dimece. Pro obrázek jsem si vlezl do krámu k řezníkovi, pročež jsem při odchodu zakopl o mrtvou kozu, upadl a spadl na mrtvou hlavu z osla.

Trh v Jince je největším v celém údolí Omo a pokud by se měl popsat jedním slovem, bylo by to slovo „mumraj“. Na volné ploše nedaleko centra a v přilehlých ulicích se mísí prodávající, nakupující, poníci na přepravu zboží, prostor je lemovaný krámky řezníků a jednoduchými hospodami. Naprostá většina lidí patří k etniku Ari, ovšem jsou zde i ženštiny kmene Hamar prodávající med a tabák a také jsou k vidění Mursiové. Zatímco na svých pastvinách jsou Mursiové obávaní a jsou to oni, kdo diktují pravidla turistům ve svých vesnicích, ve městě je situace diametrálně odlišná. Špinavá, otrhaná stvoření bloumající tržištěm. Ženštiny s vytahanými rty od proslulých destiček a ušními boltci s obrovskými otvory bez vyplní. Mužové bez svých samopalů. Tristní, zoufalý to pohled. Ostatní na tržišti na příslušníky kmene posměšně a pohrdavě pokřikují a při dohadování se o ceně jednají s Mursii jak s prašivými psy. Mursiové se nebrání. Nakupují plastové pantofle, ručníky na zahalení, ale hlavně to, čím sami sebe degradují – alkohol. Ženštiny i mužové klečí v prachu a uboze a bez známky důstojnosti se handrkují o arake, tvrdou pálenku. Neveselý to pohled, na hony vzdálený lidem na fotografiích, které si turisté vozí z výletů do mursijských vesnic. Jakmile za alkohol utratí veškeré peníze, nasedají na motocykly, do autobusů a na nákladní auta a vracejí se do svých vesnic v národním parku Mago.

Osobně mám ze sobotního trhu v Jince výrazně příjemnější pocity, než z trhů v ostatních městech údolí Omo.

Hamarky prodávající dřevo na trhu v městečku Dimeka

17.2. 2019 neděle
Odpoledne si balím věci a již pílím na letiště.
„A ještě mi ukažte, co máte za levým uchem. A teď vyplázněte jazyk. Ponožku obrátit naruby,“ instruuje mne pracovník letiště v Jince. Odlétám do Addis a v Jince se porouchalo rentgenové zařízení na kontrolu zavazadel. Pročež každý volný pracovník a pracovnice letiště sice nepečlivě, ale s africkou pomalostí kontrolují zavazadla a osahávají cestující. Že za plotem přihlíží domorodci s kalašnikovy na ramenou nikoho nevzrušuje.

Vrtulové letadlo se z vesnického letiště odlepuje přesně podle letového řadu a za hodinu již pan pilot přistává v Addis Ababě. Tedy přistává – praštil letadlem, až se Mursijce na vedlejším sedadle rozhoupal vytahaný ret.

Nedělní Addis je oproti pracovním dnům ospalá, obchody zavřené a silnice poloprázdné. Bloumám po městě a snažím se na něm najít aspoň něco pozitivního. Nedaří se. Etiopie jest zemí, která toho může výletníkovi nabídnout jako málokterá jiná, zároveň jest zemí, která mi vůbec, ale vůbec nesedla. A pokud se nestane něco nečekaného, rozhodně se sem nehodlám vracet.

Šklebáci se srolovanými trenýrkami pózující turistům. Forma přivýdělku, adaptace na kolony bohatých turistů. Ne zrovna něco, nad čím srdce antropologa zaplesá, leč asi lepší, než kdyby se váleli po ulici a bohapustě žebrali. Obrázek pořízen nedaleko Dimeky.

18.2. 2019 pondělí
Mám v plánu zůstat den či dva v Addis, bych poté odjel na sever, podívat se na staroslavné etiopské chrámy, pozdravit paviány v horách Simien a také dělat ošklivé obličeje na bambiliony turistů, kterých je takzvaný Severní turistický okruh plný.
Na hostelu jest plno výletníků, kteří se shodují na jednom – ať jezdili po Etiopii kdekoli, míra nátlaku místních na turisty jest značně nepříjemná, obvyklé kapsářství se změnilo ve sprosté, nikterak neskrývané okrádání, taxikářské mafie po celé zemi a na severu obzvláště znemožňují dohodnout se na normální ceně. Pokud už se nějaký majitel automobilu slituje nad turisty a nabídne jim jiné ceny, hrozí mu v lepším případě poškození automobilu, v horším mu členové oněch taxikářských spolků rozbijí nos, šlápnou na palec a do vlasů vlepí žvýkačku. Dle mnohých informací se agresivita vůči turistům zvýšila rapidně zejména v posledních dvou či třech letech, důvodů jsem se však nedopídil.

 

Jezdím křížem krážem po městě, zejména abych se seznámil s chaotickou veřejou dopravou. Tedy chaotickou – na poměry subsaharské Afriky veřejná hromadná doprava v Addis funguje až překvapivě dobře. Pro zhýčkaného Evropana jde ovšem o často divokou řeku řítících se minibusů s divnými nápisy na sklech. Kuriozitou pro návštěvníka přivyklého na africké poměry jest ovšem zajisté fakt, že v Addis Abebě jezdí tramvaje. Nikoli rozhrkané vagónky známé například z Prahy, nýbrž moderní systém s klimatizovanými vozy, hlášením v amharštině i angličtině a bez otravných prodejců čínského zboží či vajíček od sousedky. Systém se skládá ze dvou linií, do provozu byl uveden v roce 2015 a jízdenky jsou tak levné, až je mi trapné platit tak málo.

Kromě několika obchodních center v Addis Abebě probíhají v Etiopii nákupy stále na tržištích pod otevřeným nebem. Zatím. Slečna na obrázku neprodává včely, nýbrž cosi sladkého.

 

Dopoledne jsem si zajel na známé tržiště Mercato. Jedná se o největší trh světa pod otevřeným nebem. A také místo, kde se mě během necelých tří hodin snažili osmkrát okrást. Zatímco první dva pokusy jsem podstoupil s obvyklou nevolí (jsem totiž starší nerudný pán a když mě někdo okrádá, nemám to rád), další dva či tři pokusy jsem sledoval s jistým překvapením a pokusy poslední mne již naplňovaly úžasem. Nenápadné kapsářství se na Mercato moc nevidí, zloději mi bez skrupulí cpali ruce do kapes a poté se tvářili vztekle, když zjistili, že v kapsách mám jenom pár burských oříšků a drobky z čínských polévek, které při vycházkách chroupu jako sušenky. Dlužno dodat, že Mercato je kapsářstvím a obecně okrádáním proslulé. Návštěvník, zvláště běloch, je s touto skutečností seznámen již dopředu počínaje nejrůznějšími knižními průvodci přes recepce hotelů až po řidiče taxi. S faktem, že bude běloch na Mercatu okraden, se prostě počítá.

Pokus o okradení s pořadovým číslem 7:

Zírám na krámek s jakýmsi zrním, přičemž mi kdosi bez náznaků opatrnosti strká ruku do kapsy.

„E?“ otáčím se na mladíka ve fotbalovém dresu.

Mladík nasadil znechucený obličej, hledí mi do očí a rukou nadále šátrá v mé kapse.

„E?“ opakuji intelektuální otázku.

„Ty tady nemít peníze? Kde ty mít peníze?“ s odzbrojujícím sebevědomím předvádí zklamaný zloděj svou angličtinu.

„Já tady peníze nemít, peníze mít v hotel,“ odpovídám omluvně, téměř se stydím, že jsem se nenechal okrást a nebohý zloděj si tak nebude moci koupit studené pivo, vnadnou prostitutku a hnusnou injeru.

Zlodějíček naštvaně mává rukama, kaboní se a v amharštině mne zasypává sprškou výrazů, kterým sice nerozumím, nicméně zajisté neznamenají nic pěkného. Poté se mračí ještě víc, s výrazem spravedlivého hněvu kroutí hlavou a odchází. Všichni kolem se smějí.

„Tady být Mercato! Hehehehe!“

O poznání lepší dojem mám z trhu Shola. Atmosféra jest oproti frenetickému Mercatu až idylická, smlouvání bez agresivity nepostrádající nejen prvky jednoduchého humoru, ale ani sofistikované persifláže v rámci interkulturního a jazykově poněkud nesourodého setkání. A teď to přijde – ani jednou se mě nikdo nepokusil okrást!

Při návratu na hostel se z recepce ozývá kvílení a naříkání. Dva dánští turisté se vracejí ze staroslavných chrámů lalibelských, ovšem po příjezdu do Addis byli přepadeni, okradeni a políčkování hned na autobusovém nádraží. Paní hystericky poulí očima. Pán oči nepoulí, jelikož schytal do tváře několik ran, pročež mu tvář natekla a místo poulení očí tak zírá na svět jen skrze úzké škvírky.

Hamarská ženština. Podle složení a typů náhrdelníků se jedná o první manželku hamarského muže.

 

19.2. 2019 úterý
Muzea. Muzea mám rád, tedy alespoň některá. Ta v Addis Abebě si vcelku užívám. V takovém muzeu totiž není horko a exponáty jsou starší než já, pročež si na mě lidé neukazují prstem a nevolají: „Dědku!“

Jako první jsem svou návštěvou zneuctil muzeum Etnologické. Následovalo Národní muzeum a na závěr jsem si nechal muzeum, či spíše památník, Rudého teroru.
Vzhledem k neuvěřitelné etiopské diverzitě obyvatelstva a diverzitě kulturní není vcelku překvapením, že etnologické muzeum za návštěvu stojí. A to i přesto, že jde o muzeum se zaprášenými exponáty, s až přespříliš stručnými popisky a muzeum veskrze neinteraktivní. V afrických intencích se ovšem zajisté jedná o vysoce nadprůměrný zážitek, ba nejsem si jistý, zda-li se v Africe nachází lepší muzeum podobného zaměření. Od sochy lva z Judei, symbolu monarchie, přes všemožné triptychy, diptychy, ikony, svitky a kříže, přes náhrobky a stély, hudební nástroje až po například třináct schodů symbolizujících jednotlivé roky, po které byli italští fašisté u moci, počínaje Mussoliniho pochodem na Řím v roce 1922. Pro zajímavost – sbírka ikon je údajně největší na světě, čímž si nejsem zas až tak jistý, nicméně bych věřil tomu, že jde o sbírku nejbarevnější – a ano, mám na mysli všechny barvy, včetně barvy kůže zobrazených.

Na rozdíl od Etnologického muzea jsem si Národní muzeum tolik neužil. Exponáty bez popisků či s popisky naprosto nedostatečnými a expozice strnulé jak z dob viktoriánských.

Z darů financované Muzeum Rudého teroru, oficiálně zvané Muzeum mučedníků rudého teroru, patří k typu instalací, které navštěvuji ve všech možných zemích světa a kterými je lepší procházet bez průvodců. Stejně jako v mnoha jiných zemích světa, i v Etiopii se na jistou dobu dostali k moci komunisté. Což samozřejmě nemohlo dopadnout jinak, než jak to dopadá, když se ony svině k moci dostanou. Komunistická vojenská junta v čele s dobytkem Mengistem se dostala k moci v roce 1974 a za tradiční podpory Sovětského svazu začalo peklo. A tak má i Etiopie své stále čerstvé jizvy, masové hroby a zástupy zmizelých a nezvěstných. Zejména v době vrcholícího Rudého teroru, tedy v letech 1977 a 1978, na ulicích ležely tisíce těl zavražděných dětí, ženštin i pánů a při jejich odklízení byli rodinní příslušnící vyzýváni, aby zaplatili za střely v tělech obětí. Metody mučení zahrnovaly vskutku široké spektrum lidské vynalézavosti, navíc se z výslechů a mučení dochovaly i videozáznamy, což k uklidnění emocí ani po letech zrovna nepřispívá. Muzeum velice zběžně a zkratkovitě tuto epizodku z etiopských dějin připomíná pomocí dobového tisku, fotografií, artefaktů ze života zavražděných i artefaktů z odkrytých masových hrobů. Jedno z těch muzeí, kde není třeba klimatizací ochlazovat vzduch.
V roce 1987 obdržel Mengistu Haile Mariam Československý řád Bílého lva, nejvyšší československé státní vyznamenání.

Komunisté afrického střihu mají s komunisty střihu evropského či asijského společnou zálibu ve vraždění a masových hrobech. Na obrázku fragment z masového hrobu etiopského.

 

Jest podvečer, turista z Německa si v hotelové recepci objednává taxi na letiště. Za pár hodin odlétá do Frankfurtu. Bere si batoh a před hotelovou bránou sledovanou několika kamerami si ještě zapaluje cigaretu. O pár minut později je zpět na recepci. Zkrvavený obličej, bez batohu. Zbit a okraden, doklady zcizeny také, to je ale radosti. Vítejte v Addis Abebě, donedávna vyhlášené svou bezpečností./p>

Když jsem se o chvíli později dozvěděl od naštvaného páru z Francie, že individuální výlet do hor Simien je v podstatě nemožný a musel bych s sebou tahat průvodce, nosiče, zaplatit bambilion poplatků a nakonec se postarat i o stádo hladových sirotků, změnil jsem poněkud razantně své plány. Tisknu si zaměstnanecké letenky, odjíždím na letiště a nejbližším letem se vydávám do Evropy.

Jako bych to nevěděl! Do Afriky už mě nikdo nedostane.

20.2. 2019 středa
Poněkud znechucen z výletu do Etiopie se  válím v Česku a oddávám se mnohým neřestem. Ve svých trenýrkách s havajským vzorek se válím na gauči a škrábu se za uchem i na břiše, pojídám čínské polévky a srkám latinoamerické rumy. Vedle mne leží pavouci Alfréd  a Tony. Alfréd a Tony jsou sezónní gangsteři. V zimě mi totiž s oblibou běhají po bytě, kdežto v létě se vydávají do divočiny a za oknem loví hmyz a odpuzují sousedky. Pročež jsou Alfréd i Tony nadmíru sympatická stvoření.

Nyní tedy ve třech lenošíme, jak se u pánů sluší a k čínským polévkám a rumům popíjíme kávu. Abych byl přesný – kávu popíjím jen já, jelikož i když má Alfréd s Tonym své misky s tímto lahodným nápojem, nikdy jsem je kávu pít neviděl.

Popíjím kávu z Etiopie. Před odletem zpět do Evropy jsem sobě včera zakoupil šest kilogramů kávy, zejména takové, která v Evropě není běžně k dostání, na rozdíl od známých Yirgacheffe či Sidamo. Etiopie jest zemí kávovou, což je mi známo i přesto, že jinak dávám přednost ukájení chuťových buněk čínskými polévkami a rumy, naneštěstí rumy čím dál dražšími. Mimochodem – po ropě jest káva druhou nejprodávanější komoditou světa.
V Etiopii se pěstováním, zpracováním a všemožnou dopravou kávy, včetně přepravy do exportního přístavu v Džibuti, živí patnáct milionů lidí. Kvalita etiopské kávy jest všeobecně nejen vysoká, ale i podivuhodně konzistentní, časem a regiony napříč. Hned několikrát se mi při návštěvě Etiopie stalo, že jsem potkal divná individua z Evropy a Spojených Států, která jezdila po etiopském venkově, navštěvovala vesnice, farmy, promývací stanice či jen domácnosti s tradičním kávovým obřadem a nasávala zkušenosti i kávu samotnou.
Jak je všeobecně známo, káva pochází právě z Etiopie, konkrétně z provincie Kaffa. Ve 13. století se dostává s nájezdy válečníků do Jemenu, kde byla dále vysazována a kultivována. V podstatě až do konce 18. století byla káva až na výjimky výsadou obyvatel Arabského poloostrova a vývoz zelených zrn byl zakázán pod různými tresty, například rozšlapáním hraček, zabavením praků do konce školního roku a podobně drastickými opatřeními. Jako první zřejmě ukradli semena již na počátku 17. století Holanďané a začali pomalu, pozvolna a nikterak masivně pěstovat kávu ve svých koloniích. Další ze zlodějů, Francouz Chevalier Gabriel Mathieu de Clieu dovezl keřík na ostrov Martinik, což se stalo základem pro obrovské rozšíření ve střední Americe a Karibiku. Zatímco pěstování kávy mimo Arabský poloostrov bylo zakázáno a nikterak extra rozšířeno, pití kávy se rozmohlo mimo poloostrov, zejména v zemích Orientu, již v 15. století, kdy si vojáci dovezli do Cařihradu kávu z Egypta. Dokonce i v hlavním městě zaostalých Čechů vznikají kavárny, ta první doložená v roce 1714 pod Mosteckou věží, byť jistě zmínky, poměrně nekonkrétní, hovoří o pražském domu U Zlatého hada. Kavárnu pod Mosteckou věží provozoval Arab z Damašku, jistý Georgius Hatalah, zvaný tenkrát také Jiří Theodat, dnes nazývaný zejména českými intelektuály Zase-nějakej-zasranej-arabáč-vole.
K Etiopii se váže i nejznámější historka o tom, kterak došlo k rozšíření konzumace kávy mezi lidské plémě, živočišný to druh nedobrý.
Jistý pasáček koz zvaný Kaldi z vesničky Kaffa, znavený celodenním válením se, počal pískati, by svolal své kozy a odvedl je domů, kde by s nimi jako obvykle trávil romantický večer. Pískal, pískal, ovšem kozy nikde. I zvedl se a našel své kozy opodál. Kozy metaly kozelce, chechtaly se, skákaly, pěly lidové písně, tančily tradiční etiopské tance a zvesela rapovaly o nelehkém životě. Pasák Kaldi vytřeštil oči, pročež si všiml, že všechny kozy požírají červené bobule z okolních keřů. I zvědavý Kaldi také ochutnal pár zrnek. V tom se ho zmocnilo nevídané vzrušení a po blíže nespecifikovaných (naštěstí) aktivitách s kozami počal psát romantické básně dívce z vedlejší vesnice. Tak byla objevena káva!

Já jsem ovšem již starší pán a zvláště kávu etiopskou si umím vychutnat i bez hrátek s kozami.

21.2. 2019 čtvrtek
Stále jsem znechucen poměry v Etiopii. Zemi, která se z destinace individuální turistice zaslíbené změnila v zemi, kde každý návštěvník získá automaticky indiánské jméno Ten-který-bude-platit-a-platit-a-platit-a-ostatní-se-mu-budou-smát.
Zároveň nostalgicky a smutně vzdychám, jelikož jsem sice navštívil údolí řeky Omo, pravděpodobně nejproslulejší lidskou ZOO světa, ale navštívil jsem ji o pár desítek let později, než-li by bylo vhodné. Ještě stále mě straší příhoda z pobytu v hamarské vesnici s chatrčemi bez elektřiny, tekoucí vody, kde ženštiny běhají vesměs nahaté a mužové oděni jen ve zbytky triček s vybledlými jmenovkami fotbalistů. Zapadalo slunce, zvedal se mi žaludek ze zabijácké pálenky a jakési zkvašené kaše a vtom – šklebák sotva zvládající chůzi dovrávoral ke své matce a podal jí mobilní telefon.

Šklebák, ženština a mobilní telefon. Podvečer ve vesnici Hamarů.

 

A tak mi nezbývá, než-li pátrat po informacích a pečlivě ignorovat zápisky nadšených expedičníků a dobrodružníků, kteří po výletu do Údolí chrlí moudra o tom, jak je to úžasné, že tamní domorodci mají dvě oči, zuby a dokonce se smějí! Skoro jako my, lidé!

Já naopak s vědomím příšerného přelidnění planety oceňuji některé užitečné tradice, například mingi. O mingi se zmínil můj průvodce během návštěvy vesnice kmene Kara, ovšem když jsem se přímo na místě snažil dopátrat podrobností, narazil jsem na hradbu mlčení, zírání, klopení pohledů a podobných výjevů. Pročež mi nyní nezbylo, než-li hledat v nemnoha pramenech. Mingi jest zjednodušeně řečeno obětování šklebáků. Děti Hamarů, Banů a Karů jsou po narození podrobeny jakémusi třídění. Pokud jsou shledány nevhodnými, jsou zabíjeny rozličnými způsoby – mezi oblíbené metody patří utopení a následné krmení krokodýlů nebo vyhoštění z komunity, což automaticky znamená smrt hladem, žízní či sežráním predátory. Některé děti jsou uškrceny, jiné zase udušeny tím, že je jim do úst a krku nacpána hlína, další zamknuty do chýše a ponechány smrti hladem. Záminky pro prohlášení dítěte za prokleté jsou taktéž všelijaké – za mingi je označeno dítě s výrazným předkusem, dvojčata i děti narozené mimo manželství. Za mingi je dítě prohlášeno i poté, když jeho první zub začne růst v horní čelisti a ne v té dolní. Byť i jen trochu vážněji zpracovaných průzkumů, natož studií o mingi jest málo, pramálo. Má se vesměs za to, že tento rituál v dávných dobách vznikl proto, aby zůstal kmen silnější a zbavil se tak defektních jedinců, kteří by pro komunitu nepředstavovali žádný přínos a naopak by ji oslabovali. Postupem času se praktika pokryla nánosem mystiky, zabíjení dětí se mimo jiné odůvodňuje ochranou před hněvem bohů trestajících kmen suchem, hladem, nemocemi a oběti mají zajistit kmeni jejich přízeň.

Ženštiny a šklebáci kmene Kara. Před sedmi roky by bylo jisté, že šklebáci na obrázku mají dobře rostlý chrup a ženštiny jsou v manželství uzavřeném podle starých obyčejů. Dnes je mingi oficiálně zakázáno, pročež je klidně možné, že šklebáci mají křivý zub, případně koktají. A přesto žijí.

Přišel červenec roku 2012 a praktikování mingi bylo oficiálně ukončeno u kmene Kara.  Nikoli ovšem jen tak samo od sebe. Jedním z hlavních důvodů je osoba člene kmene, jistého Lale Labuka. Lale Labuko, jehož dvě sestry byly prohlášeny mingi a zabity, dokázal hlavou rozbít zdi stavěné po staletí a za převydatné pomoci, zejména publikační, ze zahraničí počal o mingi veřejně mluvit, čímž způsobil nátlak na stařešiny kmene. Další hlavní důvod, proč bylo praktikování mingi oficiálně u Kara zrušeno jest čistě praktický – v tavícím kotlíku v údolí Omo dochází mezi kmeny v podstatě neustále k boji o pastviny a větší kmen má tak ve střetech přirozeně výhodu. Jelikož je členů kmene Kara maximálně ke třem tisícovkám, je každé obětované dítě samozřejmě kvantitativním oslabením kmene. A nejde o malá čísla či jen občasné výstřelky. Dle několika existujících minivýzkumů z poslední doby bylo jen během prvních 12 let tohoto tisíciletí obětováno 8000 dětí.
I když bylo v létě roku 2012 praktikování mingi u kmene Kara oficiálně zakázáno, realita je stále jiná. Navíc, kromě nepočetných Kara praktikují mingi i Hamarové, kterých je oproti Kara zhruba dvacetkrát více a mingi (byť údajně v menší míře) provozuje i kmen Bana. Praktikování mingi je samozřejmě etiopskými zákony zakázáno, ovšem zde jsme v údolí Omo. Ač jsou stále každý rok zabíjeny stovky dětí, trestně stíhána za to nebyla ani jediná osoba.

Buko Balguda patří ke kmeni Kara, žije ve vesnici Duss. Za manžela si vzala muže, který nezvládl rituál skákání přes býky. Starší kmene proto rozhodli, že všechny děti Buko Balgudy budou prokleté, mingi. Sedm synů a osm dcer. Buko Balguda dnes již žádné děti nemá.

Mladí pánové z vesnice Korcho, kmen Kara, v pozadí řeka Omo.