Guatemala, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika, Panama, 2017

417

21.2. 2017 úterý – 2.3. 2017 čtvrtek
Poslední sada nočních před dovolenou se vyvíjí poněkud bezzubě. Nebo zubatě. Záleží na úhlu pohledu. Zkrátka mě počal bolet zub a to poměrně nepříjemně. Bolest vystřeluje do hlavy, občas přestávám vidět a slyšet. Protože zdravotnictví v Irsku je stále na úrovni doby kamenné a pro návštěvu zubaře bych si kvůli finanční náročnosti musel najít další práci a dlouho předvádět v cirkuse hrocha, rozhodl jsem se odletět do Česka. Navštívit zubní pohotovost.

„Haló haló, tady pan Chocho. Děsně mě bolí zub a čtu na vašich na webových stránkách, že prý máte péči 24 hodin denně, dokonce zubař se zdravotní sestrou zajíždí i za pacienty,“ huhňám pokorně.

„Ó ano, zajístě, tady zubní pohotovost! 24 hodin denně, 365 dnů v roce jsme vám k službám, pane Chocho,“ praví ženština po telefonu.

„Tak to já bych se chtěl objednat na zítřek,“ kňourám do telefonu a bolestí se mi dělají mžitky před očima.

„Na zítra by to šlo jen do tří hodin odpoledne, potom už tady nikdo nebude. Ale objednat Vás stejně nemůžu, protože máme plno na měsíc dopředu.“

„E? Pohotovost? Za měsíc? A zítra jen do tří?“ opakuji jak postižený papoušek.

„To víte, je víkend, zubaři mají volno, jedou lyžovat a nebo odpočívat.“

Po tomto rádoby legračním rozhovoru volám do několika dalších zubařských ordinací a do všech zubních pohotovostí.

„Pohotovost, pane? No to znamená, že musíte být pohotový a objednat se včas!“

Zoufalství a bolesti plný vsedám do letadla a letím do Česka v naději, že to nějak dopadne. Nu, dopadlo. V Táboře v sobotu lezu u nemocnice kamsi, kde by údajně měla být také zubní pohotovost.

„Bolí Vás zub? Nevadí, to vytrhneme, ale až v úterý. U mě v ordinaci. Tady se bojím i utrhnout mouchám křidýlka,“ praví mladý pan zubař. Prehistorická zubní vrtačka, nábytek zřejmě z vojenského špitálu z napoleonských válek, nad zubařským křeslem světlo se špinavou a časem oprýskanou parabolou.

V úterý jsem si již v nové privátní ordinaci u pana zubaře nechal vyrvat osmičku vpravo nahoře, preventivně osmičku vlevo nahoře a pan zubař mi díry v čelisti zašil.

Ve středu jsem si nechal stehy vytáhnout a odletěl jsem do Irska.

Ve čtvrtek poslední noční směna a s poněkud nateklou pusou si balím trenýrky a pantofle, jelikož jedu na pár týdnů na výlet.

3.3. 2017 pátek
Odlétám do Madridu, odkud se zítra pokusím vlézt do nějakého letadla směr Guatemala. Letenku nemám, jelikož jsem ještě včera koketoval s myšlenkou, že místo na výlet do Střední Ameriky pojedu k nějakému kováři a nechám si kompletně opravit chrup.

Na večeři jsem vlezl do čínské restaurace a španělštinou mírně retardovaného jedince vysvětloval slečně Číňance: „Bolet mě zub, proto chtít měkká jídlo!“ a ukázal jsem si na nateklou tvář.

Dostal jsem polévku a láhev teplého hnsuného vína. Pročež si vyhrnuji triko, klepu na sádelnaté tělo a pravím: „Milá játra, vydržte do zítřka! Pojedeme na výlet do střední Ameriky, do zemí výborného rumu. Takže se, milá játra, připravte na tetičku Cirhózu.“

4.3. 2017 sobota
„Okamžitě přestaň dělat ty hloupé hranaté obličeje!“ hulákám na guatemalském letišti a tvářím se drsně.
Nic.
„Vytáhnu na tebe šroubovák, povolím šroubek a rozházím ozubená kolečka!“
Bankomat poněkud znejistěl a zablikal. Jinak ovšem nic. A tak jsem přišel hned na úvod výletu o pár stovek amerických peněz. Bankomat sice bez problémů přijal mou platební kartu a touhu po hotovosti, vše proběhlo bez viditelných komplikací, z účtu mi byla odepsána požadovaná částka, ovšem zlý hranatý stroj mi jaksi nevydal bankovky.
„To se stává, s tímhle bankomatem mají všichni problém,“ uklidňuje mne o chvíli později úřednice v bance pár metrů od bankomatu.
„E?“
„To víte, svět je krutý, nemilosrdný a bankomaty jsou ještě horší,“ usmála se paní.
Nezatížen těžkými bankovkami a přemýšlením co s penězi jsem odjel do Antigui.
Jest sobota večer a město je plné nejen turistů z USA a Evropy, ale hlavně víkendových návštěvníků z Guatemala City. Což se mimo jiné projevuje hlavně tím, že na náměstí u Iglesia y Convento de Nuestra Senora de La Merced je spousta stánků s typickými guatemalskými jídly.
Bez peněz, nejlevnější jídlo z ulice a nocleh za pět peněz ve společné noclehárně s hromadou chrápajících, mumlajících, prdících, krkajících a ze spaní mluvících nocležníků. Zápach potu, piva, nemytých hub, spousty párů bot a mastných dredů.
To zas bude výlet.

5.3. 2017 neděle
Vulkány kolem Antigui jsou v tmavých mracích, ale jinak jest obloha modrá, stromy zelené. A ulice Antigui mají barvy zralého tropického ovoce, barvy japonských lesů na podzim, barvy teplé jak barvy smaragdů, když se v kolumbijských obchůdcích v Bogotě nabízí za svitu svíček, aby neznalý zákazník snadněji podlehl. Žádná velká rekonstrukce se v Antigue nekoná, žádné velké přestavby. Dům po domu jsou opravovány s až podezřelým souzněním s dobou, kdy ulicemi pochodovali španělští konkvistadoři a na nárožích posedávaly mayské ženštiny. A Antigua ještě stále neprodělala přerod od města se spoustou hostelů a relativně málo hotely k městu pro hordy turistů přijíždějících v rámci organizovaných výletů a městu se spoustou tříhvězdičkových anonymních hotelů autentických asi jako letištní fastfoody.
Je neděle, hlavní den trhů, pročež nelením a kochám se. Pravda, oproti trhům v guatemalských horách jest Antigua již zahlcena kulturou tepláků, šusťákových větrovek a zbožím z Asie. Stále však jde o pěknější podívanou než záliba globalizovaného zbytku světa v nákupních centrech.
Stárnu, že.
Antigua je plná ruin klášterů a většinu z nich je možno za úplau navštívit. Pročež jsem vlezl do El Recoleta neboli La Recolección Architectural Complex. Kostel, klášter a vůbec celý areál v západní části starého města má až legrační historii. Na konci 17. století, konkrétně v roce 1685, přivandrovalo do Antigui několik františkánů a požádalo vedení města o povolení postavit si klášter. V roce 1695 městská rada rozhodla, že se žádný další klášter stavět nebude, protože je jih ve městě více jak cikánů před sociálkou. Šiřitelé bludů a vyznavači gymnasty na kříži ovšem nelenili, počali otravovat samotného krále a roku 1700 byl vydán dekret povolující stavbu kláštera.

V roce 1701 byla zahájena stavba prvních budov, v roce 1708 byl dokončen hlavní klášter, nemocnice (ošetřovna) a knihovna. V roce 1717 došlo k vysvěcení kostela, konkrétně 23. května. Radostné křepčení ovšem netrvalo dlouho. Již o několik měsíců později přišlo zemětřesení o síle 7,4 stupňů, které jen v Antigui samotné zničilo kolem 3 tisíc budov, včetně těch v areálu La Reccolectión. Když byl kostel jakž takž opraven, přišel rok 1751 a další devastující zemětřesení. A roku 1773 série zemětřesení, z nich tři největší jsou označovány jako zemětřesení Santa Marta. To již bylo v ruinách víceméně celé město. A tak nad svým koloniálním hlavním městem, Antiguou, španělská koruna zlomila hůl, hodila flintu do žita a, nebojme se to říci, na Antiguu se vykašlala. Roku 1776 přesunula hlavní město o kousek vedle do opravdu hnusného Guatemala City. Samotný areál La Reccolectión poté sloužil jako zásoba stavebního materiálu pro místní obyvatele, jako místo prvních sexuálních hrátek mládeže, jako továrna na mýdlo či jako sportoviště. Zatímco zemětřesení v 18. století některé části komplexu přežily a například přeživší oblouk byl dlouho symbolem města, další zemětřesení, zejména v letech 1918 a 1976 dokonala dílo zkázy, byť romantici a milovníci ruin si libují. V současné době je stále podstatná část prostranství veřejnosti nepřístupna. Zbytek je opraven stylem „aby se neřeklo“, což umožňuje vybírat od návštěvníků tučné vstupné.“Jídlo! Jestli hned nedostanu jídlo, sním starostovi koně a jeptiškám čepce!“
„A já z dlažebních kostek ohlodám mech!“ rozléhá se večer čeština ulicí nedaleko tržiště.
To dvě ženštiny přiletěly z Česka a hlasitě se dožadují jídla a piva. Ženštiny se jmenují Ká a Bé a přiletěly také s plánem vydat se směrem k Nikarague a Panamě, přičemž hýří vzletnými nápady, neortodoxními plány a myšlenkami na požívání hektolitrů alkoholu.
„Až zdechnu, chci, aby můj popel vysypali někde v Karibiku,“ pravila rozněžněle ženština Ká, rozená expedičnice, večer v hospodě. Ženština Bé nepravila nic, praštila čelem do stolu a usnula nad půllitrem.

6.3. 2017 pondělí
Jelikož se blíží Velikonoce, křesťanská pakáž po celém světě kvičí, kňučí, vřeští a dělá na všechny strany hloupé obličeje. To je taková tradice. Ani Guatemala není výjimkou, spíše naopak. Pročež po ulicích Antigui pobíhají magoři v nejrůznějších hábitech, tahají na podstavcích sochy a kříže a za nimi táhne vesnická kutálka. Jak je ve střední Americe zvykem, nejdůležitější a často jedinou složkou podobných kapel bývají žestě a bicí. Hudebníci mezi sebou pořádají interní soutěž o to, který nástroj je schopen vyloudit co nejhlasitější a co nejméně harmonický zvuk, pročež projev celého hudebního zvukového tělesa připomíná halasem útok stáda řičících válečných slonů. Pouliční představení sledují místní domorodci, častokrát indiáni z hor, ve svém typickém oblečení. Celkový vizuální a zvukový dojem jest tak poměrně interesantní. Vyjící žestě, dunící bicí, hudebníci v černých oblecích, indiáni v pestrobarevných krojích a Guatemalci z měst v džínách a tričkách s pitomými nápisy.

Ráno jsem se nechal vyvézt s Češkami Ká a Bé na vyhlídku s křížem nad městem. Ženštiny se kochaly výhledy a navzájem se fotily.
Také jsem pózoval a doufal, že mne někdo vyfotí. Všem v okolí však náhle přestaly fungovat fotoaparáty.

Odpoledne odjíždím i s ženštinami do Panajachelu, jako ostatně skoro všichni turisté v Guatemale. Jezero Atitlan s nesmírně turistickým městečkem Panajachel je totiž obvyklou zastávkou na gringo trailu, jak se pohrdavě označuje řetěz obvyklých míst navštěvovaných drtivou většinou návštěvníků Guatemaly. Ostatně není divu. Určitě lepší než jet třeba do Horní Děložné.
Ubytovali jsme se za městem kousek od břehů jezera.

 

7.3. 2017 úterý
„Brokovnici, kde mám brokovnici?“ volá ve tři hodiny ráno Bé.
„Tank! Větší jistota je tank, brokovnice by možná nestačila!“ odpovídá Ká a mává nebezpečně rukama, jak to dělají drsní mužové v drsných filmech.
Choulím se v rohu postele a s obavami sleduji, co vyvádějí na vedlejším lůžku obě ženštiny.
Večer vypily několik lahví vína a počaly vyhrožovat všem švábům, které máme na pokoji. Pročež milí drobní živočichové uprchli. Neuprchly však myši a krysy a v noci počaly ohlodávat vybavení pokoje, pročež se Bé i Ká hotovily k vyhlášení války, sháněly brokovnice, tanky a z pyžama tahaly granáty.
Ráno jsme vyjeli do města Solola, kde se vždy v úterý, pátek a neděli konají trhy. Trhy mnohobarevné, na které se sjíždějí vesničané z širého okolí, zatímco bílé turisty je možno spočítat na prstech jedné ruky nešikovného řezníka.
Otázkou je, jak dlouho bude mít ještě trh pěkný nádech chaosu, jelikož hned vedle hlavního náměstí se buduje ohromné betonové monstrum, příští tržiště. Již když jsem navštívil Sololu před třemi lety, o novém tržišti se mluvilo. Bohužel se zdá, že jeho otevření je otázkou roku, možná dvou.

V kontrastu s autentickým trhem v Solole jest téměř celé centrum Panajachelu v čele s nechvalně proslulou ulicí Calle Santander. Pokud by někdo šikovný hodil na horním konci ulice dlažební kostku, o pár sekund později by na dolním konci mohl spočítat dvacet trefených turistů, jedenáct majitelů restaurací pro turisty, dvacet sedm domorodců prodávajících příšerné turistické kýče, třináct provozovatelů cestovních kanceláří a devatenáct hotelierů. Na jednu dlažební kostku pěkný úspěch. A i přesto by na Calle Santander stále bambilion stánkařů, turistů, hotelierů či hospodských zůstal.

V poledne odjíždíme do San Pedra. V San Pedru lze činit spoustu povznášejících aktivit. Tentokrát jsem ovšem vynechal nasávání dvojitého rumu jako v loňském roce, nýbrž jsem obě ženštiny zavedl k jezeru a zapůjčili jsme si kajaky. Nikdy bych netušil, že existují osoby, které nikdy neseděly na kajaku. Pročež netrvalo dlouho a na hladině čarokrásného jezera Atitlan započalo se cirkusové vystoupení. Ženštiny svými pádly zcela nepředvídatelně máchaly na všechny světové i nesvětové strany, ve vzduchu i ve vodě. Nežli jsem pochopil vážnost situace a na svém kajaku se vzdálil, obdržel jsem ukrutnou ránu pádlem přesně mezi oči. Následně obě chrabré jezeroplavkyně srazily pádlem několik kachen, jednoho racka a omráčily jezerní ryby.
Celé představení ovšem nebylo pantomimou, nýbrž bylo doprovázeno zoufalým řevem, povykováním a jekem. Zvukový doprovod dosáhl svého maxima ve chvíli, kdy počal foukat známý vítr Xocomil a na jezeře se objevily vlny. To už nebohý kajak nadobro přestal zvládat své pasažérky a připomínal zběsilého vepře se dvěma divoženkami na zmučeném hřbetu.

8.3. 2017 středa
Vstáváme v pět hodin ráno. Před hostelem se ozývá tichý pláč rodinek místních švábů. V noci totiž Ká a Bé opět nelenily, ozdobily si tváře válečnými barvami a válečnou výpravu proti hotelovým švábům korunovaly nebývalou krutostí. A tak se před hotelem smutně dívá lapená kořist z igelitových sáčků.
Odjíždíme se podívat na svítání nad jezerem na značně turistickou vyhlídku u San Jorge před Sololou.
V osm hodin již sedíme v autobusu směr Lanquin, malé díry u proslulého Semuc Champey.
Místo plánované osmi až desetihodinové jízdy však pařím své chřadnoucí obtloustlé tělo v rozpáleném vozidle 14 hodin a cesta je zpestřena blokádou silnic nelítostnými domorodci za Sololou, pracemi na cestách a guatemalskými retardéry. Správný guatemalský retardér neslouží ani tak ke zpomalení projíždějících vozidel, nýbrž jako pouliční barikády pro případ invaze cizí armády či jako tréninková místa pro členy Klubu guatemalských lezců a horolezců.
Do Lanquinu přijíždíme po desáté večer a stejně jako před třemi lety mířím do hostelu El Muro. Místa vyznačujícího se zejména nekonečnými zásobami alkoholu.

Jezero Atitlán a přilehlé sopky z vyhlídky San Jorge

9.3. 2017 čtvrtek
„Slibuji oblohu bez mraků, pálící slunce a nevšední zážitky,“ pravil ráno majitel hostelu, když jsme odjížděli do Semuc Champey. Pan majitel hostelu by se mohl věnovat třeba pěstování hruškovce přelahodného, ovšem rozhodně by se neměl věnovat předpovědi počasí.
Po pěti minutách jízdy začalo pršet více než vydatně. Na korbě nákladního automobilu si tak užívám deště v období sucha. Zatímco zpočátku jde vcelku o zábavu, kterou doprovázím intelektuálním voláním „jééé!“, po chvíli přecházím na vcelku neinvenční „ehm“. Do Semucu přijíždím zmrzlý a vztekle plivu vodu na všechny strany, což indiánčata kvitují s nadšením a volají: „Jé, strejda vodotrysk!“
Největší zábavou v Semucu se kupodivu ukázala návštěva jeskyně. Pouze ve třech lidech a s poněkud odvázaným průvodcem jsem se hodinu snažil protáhnout své sádelnaté tělo v polozatopené jeskyni nejrůznějšími otvory, přičemž se nejednou stalo, že jsem si břišní pneumatiku zasekl o krápník a nemohl dál, což průvodce komentoval výkřikem: „Fucking bueno!“
Jediným osvětlením byly svíčky, které jsem neukázněně strkal pod vodu, zvláště při šplhání proti menším vodopádům. Na konci plazení, plavání, brodění a topení se jsem, hlupák starý, vylezl za průvodcem ke stropu jeskyně. Načež pan průvodce ukázal do tmy a lámanou angličtinou pravil: „Velký tlustý bílý gringo skočit. Vlevo být skála, vpravo být skála, tam kde být největší tma být trocha vody. Neskočit nahoru, tam být taky skála. A teď hop!“
Pročež jsem udělal hop a s pocitem nočního výsadkáře bez padáku jsem se zřítil do tmy.
Pět metrů není žádná extra výška, ovšem i pro tuto výšku se zhruba metr vody ukázal poněkud nedostatečný. A tak již vím, jaký je to pocit, zarazit si vlastní nohy do vlastního zadku.
Večer na hostelu se obvyklá zábava zvrhla v nelítostnou smršť. Ženštiny Bé a Ká počaly hodnotit přítomné pány, pánové na oplátku dmuli své hrudi, z reproduktorů se linuly latinoamerické rytmy a poté si již jen vzpomínám, že po šestém rumu přišla na řadu salva vodky a nekončící řetěz tequily na účet majitele podniku, kterého navíc slečna Ká donutila se svléknout hned u baru.
Fucking bueno.

10.3. 2017 pátek
Na včerejším účtu jest k úhradě 33 panáků. Tequily na účet podniku se naštěstí nikde v evidenci neobjevily.
Ženštiny Bé a Ká odjely na sever do Flores a k Tikalu, zatímco já se nasoukal do minibusu na východ, do města Rio Dulce. Jest mi všelijak, ovšem rozhodně ne dobře. Hlava třeští, žaludek tančí salsu pohyby invalidy bez nohy a střízlivý vskutku nejsem. Tentokrát měla doprava jen 4 hodiny zpoždění, takže jsem dorazil ještě za světla. Motorovým člunem jsem přejel řeku a ubytoval se v překvapivě klidném hotelu Kangaroo. Tato známá instituce nejen v rámci Rio Dulce, ale i Guatemaly či střední Ameriky jest rájem pro střízlivějící staré pány. Na molu nad vodou piji liquados a cpu se mexickými polévkami, jelikož zdejší mexická kuchyně jest známá lahodnou krmí. Po řece plují lekníny, ptáci ječí v husté tropické vegetací a chrchlající rádio hraje znovu a znovu všechny možné coververze No women no cry.
Bolest zubu se stává poněkud nepříjemnou. Pěkně mi vystřeluje až ke spánku, pročež vydávám kvílivé zvuky, čímž přitahuji pozornost ženštin. Aspoň nějak, že.

Hotel Kangaroo, Rio Dulce. Doprava pouze po vodě a znamenitá kuchyně.

11.3. 2017 sobota
Momentálně má být v Guatemale období sucha, zvířata se mají shromažďovat u prasklin v zemi a brčky cucat zbytky vody z podzemí. Ovšem žádného pásovce, pumu nebo divokého vepře s brčkem jsem neviděl. Pravděpodobně proto, že letošní období sucha se vyznačuje mrholením, krápáním, poprcháním, deštěm mírným, vydatným, převydatným a nebo mnohahodinovými lijáky jako například dnes.

Původně jsem měl v plánu odjet na další noc do Livingstone, ovšem ubytování v Kangaroo vše změnilo. Do Livingstone odjíždím jen na pár hodin a večer už budu v Kangaroo opět pojídat burrita, flauty, tacos, guacamole, tostady, quesadilly, nachos, fajity, enchilady, chilaquely nebo osmahnuté broskve s rumem a zmrzlinou, projíždět se na kajaku v bočních ramenech Rio Dulce a vyvalovat si bachor v jakuzzi. To vše v opravdu výživném lijáku.
Ač je plavba po Rio Dulce mezi Rio Dulce a Livingstone vychvalována jako jedinečný zážitek, jedná se o nezáživnou dopravu, kde se v laminátové lodi tísní pasažéři a jediným zpestřením zhruba hodinové cesty je zírání na volavky, kormorány a pelikány. Když loď někde zpomalí, přirazí k ní na kánoích domorodci nabízející různé suvenýry. Například výrobky z mušlí a želvích krunýřů či živé želvy visící za krk na provaze přes bok lodi.

Livingstone je až překvapivě ospalé město přístupné jen po vodě. Spousty hotelů, restaurací a jednoduchá doprava na jih do Hondurasu a na sever do Belize.
Nejzajímavější mi tak na celém městě přišla voňavá polévka tapado plná mořských plodů v kokosovém mléce a poněkud méně sofistikovaný „šílený kokos“. Coco loco se připraví amputací vrchní části zeleného kokosu a nalitím koňské dávky rumu do kokosu.
V noci nespím, místo toho sedím na molu před hotelem, kňučím a biji hlavou do stromů v naději, že bolest zubu povolí.

12.3. 2017 neděle
Za neustávajícího deště odjíždím hotelovým člunem do Rio Dulce a autobusem odjíždím na hraniční přechod El Florido. Výstup z Guatemaly i vstup do Hondurasu proběhl až podezřele hladce, s úsměvy a přivítáním od úředníků. Z hranic je to jen dvacet minut minibusem do města Copan Ruinas. Zřítil jsem se na postel a spolykal půl plata tabletek proti bolesti. Jediným výsledkem je ovšem jen to, že mi kromě bolesti zubu začal i žaludek dávat najevo, že prášky se po deseti jíst nemají.
Mapuji lety, kterými se co nejrychleji dostanu do Evropy, jelikož bolest vystřeluje do mé prázdné hlavy takovým způsobem, že chvílemi přestávám vidět i jinak vnímat.

13.3. 2017 pondělí
V poměrně málo navštěvovaném Hondurasu jest Copan Ruinas město, kam se sjíždějí návštěvníci zdaleka. Povětšinou spojí návštěvu s pobytem v jen zhruba 12 km Guatemale nebo do Copanu zavítají v rámci přejezdu střední Ameriky ze severu na jih či naopak. Copan prý vypadá jako malá Antigua a mayské ruiny za městem jsou něco jako malý Tikal.
Ehm. Rád bych tímto uvedl na pravou míru, že honduraský Copan je sice malý, ale do guatemalské Antigui má tedy poněkud daleko. A do Tikalu ještě dále. Ulice města jsou dráždění kameny, ovšem zalitými betonem. Oproti Antigue je vidět značně nižší příjem od turistů, takže domy postrádají onu hravou kombinaci barevných omítek, ručně tepaných mříží na oknech, upravené průchody či pečlivě opatrovávané rostliny, které v Antigue trčí snad z každého okna. Centrum města je, jak bývá ve střední Americe zhusta zvykem, zanedbaný park s nefunkční fontánou a malým kostelem. Ale abych jen nepomlouval – na zastávku na jednu či dvě noci zajisté existují i nudnější města.

Aby bylo jasno – současné město se jmenuje Copán Ruinas, zatímco samotné ruiny pár stovek metrů vzdálené se nazývají prostě Copán. V největších dobách své slávy byl Copán třetím (údajně, zdroje se poněkud liší) největším městem v klasickém období mayské civilizace, po Dzibilchaltúnu (dnešní Mexiko) a Tikalu (dnešní Guatemala). Počet obyvatel v druhé polovině 8. století se odhaduje na něco přes 20 tisíc, přičemž v samotném centru žila necelá polovina. Pro srovnání – Londýn měl v té době zhruba 10 tisíc obyvatel. I když vykopávky v současné době stále pokračují, je možno navštívit akropoli, pět nádvoří, spousty stél, je možno lézt pod zem a kochat se chodbami s místnostmi zdobenými sochami a reliéfy. Na povrchu lze lézt (zatím, jelikož v centrální a latinské Americe se díky vzrůstajícímu přílivu turistů stává dříve běžné šplhání po pyramidách a chrámech už spíše výjimkou)) po zdech několika chramů a nebo se kochat jednou z nějvětších „písemných“památek z říše Mayů. Hieroglyfické schodiště o šířce 11 metrů má všech 63 schodů popsáno dějinami Copánu mezi lety 436 až 738. Celkem jde o 1260 hieroglyfů. V muzeu nacházejícím se přímo v oblasti Copánu se lze vzdělat a kochat ne zdrovna nudnou historií města, či si prostě jen užívat jmen mayských vládců 17 zmapovaných dynastií. Pánové Velké slunce – první papoušek ara, Velké slunce, Jaguáří zrcadlo (Leknínový jaguár), Měsíční jaguár, Kouřící had, Kouřící jaguár, Kouřící opice, Kouřící veverka a jiní.
Nedaleko od ruin vede i krátká naučná stezka tropickým lesem a nad hlavami létají až desítky párů pestrobarevných papoušků ara. Všude jest ticho a klid. Jedinou akční zábavou je tak čas od času zvuk rozmačkaného papouška. Ti totiž s oblibou hrabou svá hnízda pod mnohatunovými kamennými stélami, které s naprostým klidem čas od času své narušitele pohřbí.

Místo večeře jsem spolykal plato prášků proti bolesti a budu doufat, že se z výletu nevrátím za pár dnů.

14.3. 2017 úterý
Odjíždím z Copanu do Salvadoru, konkrétně k pacifickému pobřeží do surfařské díry jménem El Tunco. Vesničku u pobřeží u stejnojmenné pláže tvoří pár restaurací, několik tiend, půjčovny surfařských prken, cestovní agentury a hostely. Zkrátka další obyčejná batůžkářská destinace ve střední Americe. Samozřejmě, že jsem široko daleko nejstarší výletník. Zatímco za mých mladých let jsem na dovolenou jezdil k babičkám či okopával ředkvičky na zahradě, dnešní mládež létá popít piva a zajezdit si na pověstných vlnách do Salvadoru.
Pláže na pacifickém pobřeží jsou, jak známo, většinou černé a částečně kamenité. Což má za následek příjemný fakt, že turisté z Evropy a USA si vyvalají špeky a opalují celulitidu na karibské straně Nikaragui, pročež zde u Pacifiku nemám konkurenci.

15.3. 2017 středa
Další celodenní přesun, tentokráte z El Tunca v Salvadoru zpět do Hondurasu a poté do Nikaragui, do města Leon.
„Kudy kam? Tady? Senor, já chtít do Nikaragua, kolik money? Cožeto? Kdežeto? Pročžeto? Jakžeto? No problema!“ ozývá se na hranicích mezi Hondurasem a Nikaraguou směs češtiny, španělštiny a angličtiny. Nevěřím svému chabému sluchu ani zraku. To ženštiny Bé a Ká zalité potem, ale v dobré náladě shánějí informace, razítka do pasu, pobíhají naprosto nekoordinovaně na všechny strany a míří také do Leonu.
Přejezd mezi Salvadorem a Hondurasem je naprosto bezproblémový, chytří úředníci v Salvadoru dokonce šetří místo v cestovním pase a neobtěžují razítky. Vstup do Hondurasu se sice bez razítka a zaplacení 3 amerických peněz (což jsem bez problémů platil jednou v guatemalských quetzalech a dnes v amerických dolarech) neobejde, ale i tak jde o záležitost na pár minut. Vstup do Nikaragui stojí momentálně 12 amerických peněz, ovšem je nutno vše zaplatit v místní měně, což má následek vyžrané pouliční veksláky a frontu v bance přímo na hranicích. Odměnou je vstup bez razítka v pase (každé volné místo se hodí) a poté pohled na nikaraguiské ženštiny, které sice nejsou zrovna na samém vrcholu šlechtění lidského plemena, ale po hmotnostně jatečných exemplářích v Hondurasu a zejména Salvadoru jde o příjemnou změnu.
Ženštiny Bé a Ká zmizely v horkem se tetelícím vzduchu a v prachu mezi kamiony, aby vyhledaly nějakou dopravu dále, zatímco já si vlezl do svého autobusu, pustil si do sluchátek další lekci Španělštiny pro úplné blbce a za rudého západu slunce nad řetězem nikaraguiských sopek odjel zase o kus dál.
Do Leonu jsem dojel již za tmy, po chvíli dorazily Bé a Ká. Ubytovali jsme se v klidném hostelu Sonati kousek od hlavního náměstí.

16.3. 2017 čtvrtek
„Kde tady koupit náplast na odřená zadek?“
„Kde tady být dobrá nemocnice?“
„Kde tady být pěkná hřbitov?“
„Raději se zeptej, vole, kde mají schovaný soudek ledového piva,“ přerušila řetěz mých dotazů na domorodce Ká, která jest na pivu závislá a za nejlepší koření pro jakékoli jídlo považuje chmelovou šišku.

Já se však dotazuji na důležitější věci. Zatímco Bé moudře odjela na pláž k Tichému oceánu, společně s Ká jsem se připojil k podivné mladé Francouzce polykající neustále umělohmotná brčka z nápojů (podobnou úchylku jsem ještě nikdy předtím neviděl) a 65 letému Číňanovi. Hodláme si užít zdejší populární aktivitu – sáňkování.

Pohled ze startu. Svah je poměrně prudký a jízda je zpestřena kamením a prachem, které v množství větším než malém mlátí sáňkaře do obličeje. Dole čekají automobily, které odvezou jezdce a případné mrtvoly zpět do civilizace.

„A když zahynu, budete zpívat a hrát nebo jen křepčit na mém mělkém hrobě?“ dotazuji se, jelikož jsem prakticky založený jedinec.

Sáňkování se u Leonu provozuje na aktivní sopce Cerro Negro. Jedinec se navlékne do montérek, dostane slušivé ochranné brýle, ve kterých každý bez výjimky vypadá jak pan Rákosníček pod vlivem silných drog, dále se fasuje pár pracovních rukavic a to nejdůležitější – sáňky, kterým zde nikdo neřekne jinak než surfovací prkno.
Sáňky jsou tvořeny zhruba metr dvacet dlouhým rovným hranatým prknem, na kterém jsou napříč natlučeny dva asi 3 centimetry hrubé hranoly, mezi které si výletník vmáčkne řiť. Na druhém konci prkna jest špagát, jehož se sáňkař drží a získává naprosto mylný pocit, že se dá nástroj jakkoli řídit.
Nu, sjíždět černočernou sopku možná vypadá jako ohromný adrenalinový zážitek, ovšem pokud zrovna sáňkař nehodlá za jízdy úmyslně spadnout z prkna, jde o poměrně nevzrušující atrakci srovnatelnou s kolotočem na pouti v Horní Děložné. Největší zábavou je tak hlavně prostředí, nálož prachu a kamení v každém zákoutí těla a pomyšlení na jiné jedince, kteří si při sjezdu zlámali údy, utrhali části tváře či při menším nadskočení polknuli žvýkačku.

Slečna Ká sáňkuje na Cerro Negro

Žádné smrtelné nehody jsem bohužel neviděl, pročež jsem si vyklepal z ucha aspoň ty největší kameny, z trenýrek vysypal dva kilogramy sopečného prachu a odjel zpět do Leonu.
Město je plné katedrál pěkného koloniálního vzhledu, ovšem pravý skvost se skrývá na střeše katedrály hned u centrálního parku. Návštěvník musí zanechat svou obuv ve věži, aby nešpinil bílou střechu, která jest v případě slunečného počasí oslepující. Střecha jest tvořena desítkami kopulí, věží a věžiček a nabízí výhledy na město i sopky v okolí.

Pěkný den skončil poněkud nemile – ochutnal jsem dvě nejpopulárnější nikaraguiská piva. Jmenují se Tona a Victoria, ovšem v rámci upřesnění faktů bych je přejmenoval na Hnusná Tona a Příšerná Victoria. Vodové brečky naprosto srovnatelné s jakýmkoli bezpohlavním patokem v Česku či dokonce celosvětově proslulými nechutnostmi jako Heineken, Budweiser a dalšími urážkami pivovarnictví.

Nejhezčí pohledy na Leon a širé okolí včetně sopek je
ze střechy kostela na hlavním náměstí těsně před západem slunce.

17.3. 2017 pátek
Z Leonu odjíždíme do hlavního města Nikaragui, mezi výletníky vesměs neznámé a ignorované Managui. Ostatně ani mezi domorodci se jejich hlavní město netěší nějaké oblibě, zvláště v porovnání s Leonem či Granadou. V Managui jako téměř všichni jen přelézáme do dalšího autobusu a za dvě hodiny vystupujeme v Granadě. Jedno z nejoblíbenějších a nejturističtějších měst celé centrální Ameriky mne zrovna moc nenadchlo. Ničím výjimečné atrakce jako například prodavači tretek či nudná výrobna doutníků. Zajímavostí jsou tak jen kočáry, které vozí turisty po městě. Abych byl přesný, za zmínku nestojí sama neinvenční aktivita či kočáry počmárané logy mobilních operátorů. Zvláštností jsou zvířata, která jsou do kočárů zapřažena. Na první pohled a z velké dálky připomínají koně. Na druhý pohled koně po pětileté hladovce, na třetí pohled koňské mumie vysušené dlouhodobým uzením. Na čtvrtý pohled jde jasně o exponáty přírodovědných muzeí sloužící k názornému předvádění kostry a jejích deformací. Ubohá čtyřnohá stvoření s pohledem škrcené důchodkyně tak poslušně tahají obtloustlé turisty, kteří sami o sobě váží víc než celé stádečko oněch granadských endemitů.

Pohled ze zvonice jednoho kostela na kostel jiný. Podvečerní barvy Granady.

Navečer Bé a Ká vtrhly do obchodu a narvaly do košíku nemálo lahví rumu. Už jen nadšenými zvukovými projevy upoutaly pozornost všech nakupujících. Následně ve frontě u pokladny začaly kontrolovat krabičky s prezervativy.
„Uhahahahahá! Průměr 48 milimetrů! Mini mini pidi pidi!“ řehtá se Ká na celý supermarket, Bé se řehtá taktéž a domorodí mužové se mračí, zatínají zuby a uraženě hledí do země. Obě ženštiny kontrolují všechny druhy prezervativů v obchodě, čtou si rozměry a u každé kabičky propukají v řehot.
Nu, rumy ve střední Americe jsou vesměs dobré pití a Nikaragua není výjimkou.
„Tahle se dělají sklenice z broušeného skla,“ pronesla večer na hotelu Bé a nožem zkušeně odsekla polovinu umělohmotné lahve od limonády pana Kokakoly.
„Juchů!“ zahulákala Ká a nalila si dvě deci rumu na ochutnání.
Krásná stará koloniální budova Casa Antigua sloužící k ubytování hostů byla poté svědkem zatraceně rychle mizejícího obsahu litrové lahve archivního rumu a také veselé Ká, která obdařena třemi promilemi předváděla osazenstvu hotelu lascivní tanec.

Nad ránem Ká ztratila rovnováhu, spadla na sloup podpírající střechu, počala ho objímat a na konsternovaný personál hotelu zařvala: „Čumíte, co? Jsem tanečnice u tyče!“

Restaurace v Granadě v době siesty.

18.3. 2017 sobota
V pokoji je hromada prázdných plechovek od piva a plných i prázdných lahví od rumu. Nezvykle nehovorná Bé mlčí s lehce nazelenalým obličejem, zatímco Ká zaryla hlavu hluboko do matrace na posteli a připomíná stržený pomník postřeleného vojína.
Odjíždíme natřískaným autobusem do města Rivas, poté automobilem do přístavu v městečku San Jorge a parodií na loď do vesnice  Moyogalpa na ostrově Ometepe.
Ostrov Ometepe na jezeře Lago de Nicaragua je malý tropický ráj, kam kromě hlavní vesnice turismus ve větším měřítku ještě nezasáhl. Typickým návštěvníkem je tak kříženec batůžkáře, hippie ztracence a jedinců, pro které je Karibik sprosté slovo a vodních hrátek si tak užívá kdekoli, jen ne u Karibiku.
Dojeli jsme k Playa Santo Domingo. Ubytování na pláži za pět peněz, na jezeře se valí nekonečné řady vln s pěnícími přepadávajícími vrcholy a po pláži i mezi vlnami pochodují koně.
„Juchů! Voda! Koně! Koním nevadí, když na ně posvítím svým bílým zadkem!“ nadšeně pravila Ká, svékla se do naha a vrhla se do vod jezera Nicaragua.

Pláž Santo Domingo a vulkán Maderas.

19.3. 2017 neděle
Na ostrově Ometepe, zvlášť mimo hlavní městečko, jest klid. Místy klid až rajský. Po upravených silničkách sice čas od času porjede automobil, skútr či dokonce rachotící autobus, klid to ovšem nenaruší, spíše způsobí zvýšený zájem, asi jako kdyby uprostřed New Yorku prošel průvod Eskymáků s ulovenou velrybou na ramenou.
Po ránu Bé i Ká projevily zájem dmout své hrunbí koše a kroutit pozadími před veřejností, pročež jsme se vydali k jezírkům Ojo de Agua, což je na Ometepe něco jako malý přírodní aquapark pro místní. Zatímco samotná jezírka příliš záživná nejsou, okolí ano. Už samo umístění pod korunami změti stromů a lián je příjemnější než panorama betonových monster kolem většiny koupališť v „západním“ světě. Pravou oázou klidu jsou však plantáže v nedalekém okolí. Až oslnivě zelené plochy banánovníků nebo citrusy svítící v korunách způsobují radost mé černé duši. Mírně zvlněný terén navíc skýtá pěkné výhledy na oba největší ostrovní vulkány – Volcán Concepción (1610m) a na západní části ostrova ležící  Volcán Maderas (1394m).

„Nechť zhyne nuda, já chci adrenalin! Chci vichr ve vlasech a ve výstřihu, chci dusot koní a cvakání čelistí divokých kajmanů!“ pronesla kolem poledne Ká, zřejmě následkem pobytu na ostrém slunci.

Pročež jsme si vypůjčili motocykl a vyrazili k řece Istiam, která je proslulé rejdiště dobrodruhů, kajmanů a vůbec místem, kde se návštěvník koupe v hektolitrech adrenalinu. Místo adrenalinu jsem se ovšem koupal v hektolitrech potu.
„Přidej plyn, ty obézo, pořád necítím poryvy divého větru ve výstřihu!“ durdí se Ká na zadním sedadle.
„Poryvy větru neucítíme, ovšem já velice výrazně citím poryvy technické nedokonalosti,“ opáčil jsem poněkud ustaraně.
Motocykl totiž postrádá zadní tlumič, postrádá přední tlumič, zato je vybaven horizontálním kýváním, že mě ustaraně a v obav před srážkou sledují i krávy postávající tři metry od krajnice. Ještě zajímavější vlastností motocyklu je, že má nefunkční brzdy. Obě brzdy.
Přijíždíme na jižni stranu úžiny rozdělující Ometepe na dvě části a díky níž tak z  leteckého pohledu ostrov připomíná číslici 8. Pronajímáme si kajak.
„Mám si sednout dopředu nebo dozadu?“ ptám se naivně Ká.
„Motor je u lodí vždy vzadu, to si pamatuj,“ pravila s ponurým chechotem tyranka.
Po několika stovkách metrů plavby po jezeře zajíždíme do ústí řeky Istiam, kde se průzračná voda mění v síť hustě zarostlých ramen. Místo adrenalinu v podobě dravých želv a divokých kajmanů je tak jediným adrenalinem pot stříkající z mého bílého obézního těla.
I přesto se jednalo o příjemnou vyjížďku. Volavky, na březích a ve vodě se pasoucí koně, v korunách vřískající opice, sem tam želva a sem tam malý ustrašený kajman.

Jízda na kajaku po Rio Istiam spočívá v pádlování hustou vodní florou a faunou.

Místo návratu před západem slunce nastal výrazně legračnější konec dne a začátek noci. Díky pěkné tropické průtrži mračen se silnice změnila v kalnou řeku a tak jsme čekali v nejbližší restauraci, až alespoň trochu pžestane pršet. Návrat do hotelu byl zábavou  naplněn více než celý den. Dokonce až tak moc, že vyděšená Ká ze zadního sedadla motocyklu volala: „Méně adrenalinu! Již nechci cítit poryvy větru ve svém výstřihu!“
K již zmíněným vlastnostem motocyklu se přidala další – nefungující světlo. Pročež se řítím nocí na ostrově Ometepe, orientuji se podle hvězd mezi mraky a podle toho, do kterého oka mi vletí více dešťových kapek.

„Brzdi!“ ječí Ká.
„Motocykl nebrzdí!“
„Rozsviť!“
„Motocykl nesvítí!“
„Zatáčej!“
„Motocykl nezatáčí!“
„Nezatáčej!“
„Motocykl zatáčí, ne já!“
„Pozor, kráva! Pozor, retardér! Pozor, strom! Pozor, kůň!“
„Pozoruji!

Na hotel jsme dojeli mokří, zmrzlí a vymotocyklovaní až až.

„Tak jsem se opalovala a vyhřívala na pláží, potom jsem se koupala a zase opalovala,“ významně pravila čerstvě opálená Bé a šli jsme spát.

Domorodec na ostrově Ometepe neví, kam dřív skočit.

20.3. 2017 pondělí
Ranním busem odjíždíme do přístavu v Moyogalpě a trajektem do San Jorge na pevnině. Po chvilce dohadování o cenu vozidlem taxi na hranice s Kostarikou. Bezproblémové a poměrně svižné odbavení u celníků a pohodlným autobusem na křižovatku u města La Irma. Dalším autobusem do města Las Juntas de Abangares. Zde ovšem dochází k prvnímu střetu s kostarickou realitou. Kostarika není levná. Ba dá se říci, že je Kostarika poměrně drahá. Samozřejmě jde o zdaleka nejdražší zemi ve střední Americe, ale ceny si nijak nezadají ani s těmi v Západní Evropě a například početní návštěvníci z USA často jen nevěřícně zírají.

„Halo halo, dobrý muži, rádi bychom odvoz do Santa Eleny,“ dotírám na jednoho z řidičů, kteří u autobusového nádraží čekají na turisty, jelikož nejbližší autobus jede až za mnoho hodin.
„Šedesát dolarů,“ praví muž, pročež už ho odmítám nazývat mužem dobrým.
„Co o? Šedesát dolarů? Za to jsem mohl mít v Guatemale,  Hondurasu, Salvadoru i Nikarague pečenou krávu, cvičenou krysu, depilaci, epilaci a ještě bych koupil soudek rumu pro Ká a ta by jako obvykle tancovala ožralá lascivně někde u sloupu!“ rozhořčeně vypočítávám radovánky bambilionáře v jiných zemích střední Ameriky.
„Jenže tohle, pane turisto, tohle je Kostarika,“ odvětil pan řidič.

Nespokojeně mávám rukama, vrhám pohrdavé pohledy a odcházím hledat jiný odvoz. Ptám se na několika místech, ptám se řidičů, ptám se v kvelbech i lidí na ulicích.
„Šedesát dolarů? To je nějaké levné, to hned berte! Tady jste v Kostarice!“ zní chytré rady domorodců.
Zničeně se šourám zpět k panu řidiči, potupně a smutně ohrnuji spodní ret, hledím zahanbeně do země a huhňám: „Nu dobrá, tak tedy šedesát dolarů.“

„No tak už to máme za 80 dolarů,“ usmívá se pan řidič.

Do automobilu se kromě Ká, Bé a mě soukají další čtyři výletníci z USA. Do Santa Eleny přijíždíme po několika hodinách vcelku scénické jízdy. Po cestě pan řidič popisuje okolní krajinu, zastavuje na vyhlídkách

„Čumte! Tyhle kopce vypadají jak pořádný kozy,“ ukazuje Ká na zaoblené kopečky připomínající ňadra po práci šikovného plastického chirurga. Oddechl jsem si, že Ká pronáší podobné poznámky v češtině a nikdo jí tak nerozumí.

„Hele, velký kozy, to umím říct i španělsky…. tetas grandes!“ rozčísla jak blesk mé úvahy Ká euforickým výkřikem a pochlubila se tak jazykovou dovedností, což pan řidič i ostatní spolucestující ocenili tichým polknutím a protočením očí v sloup.

Město samo o sobě je extrémně turistické, ovšem v kostarickém pojetí – všechno funguje, všechno je čisté a oproti okolním zemím výrazně dražší. Zhruba 7 tisíc obyvatel bývá svědky toho, že v současné době přijíždí do Santa Eleny a jejího okolí zhruba čtvrt milionu návštěvníků, od batůžkářů až po bambilionáře užívající si hotely téměř alpského stylu, dobré restaurace, termální lázně a jiné vymoženosti.

„Na rozměrech záleží! Hlavně na délce! Chci ten úplně největší a nejtlustější kabel!“ deklamuje hyperaktivní Ká a jen pár minut po ubytování již sedíme v mikrobusu směrem k lanovému parku. Radovánky na lanech jsou v Kostarice populární a okolí Santa Eleny a přilehlé kvakerské vesnice Monteverde je bez přehánění pro jízdu na lanech rájem.

Lanových center je v okolí Santa Eleny několik a většinou kromě zip-line nabízí i nejrůznější vyjížďky na koních, na čtyřkolkách, na horksých kolech, výlety do lesa ve dne i v noci. Kdyby turista nabídl slušnou cenu, zajisté by zorganizovali i klání ve šťourání se v nose. Zkrátka turismus je v Kostarice náboženštvím a návštěvníci, hlavně ti s plnými peněženkami, jsou místními uctíváni a je o ně všelijak pečováno.

Několik hodin tak ženštiny Bé i Ká poletovaly zavěšeny na lanech lesem, nadšeně hýkaly a dožadovaly se asistence fyzicky zdarných jinochů. Zatím já, starší usedlý pán, jsem zatínal zuby a křečovitým úsměvem dával všem najevo, že je přece úplně normální na stará kolena podstupovat aktivity, při kterých jsem byl nejednou ve stavu beztíže, nejednou jsem měl nohy výše než hlavu a nejednou mi obsah žaludku klepal zevnitř na tváře a dožadoval se denního světla. Na druhou stranu je namístě si povědět, že například jízda vysoko nad tropickým lesem na laně dlouhém 1590 metrů jest pěknou zábavou. Kromě obyčejného bunjee je také příjemné užít si známého Tarzanova zhoupnutí, tedy cosi mezi bunjee a volným pádem z pěkné výšky 45 metrů. Tato atrakce je zajímavá i tím, že zatímco se s plošiny obvykle s řevem zřítí jeden nešťastník, desítky diváků pod plošinou se škodolibě baví.

21.3. 2017 úterý
Lehce prší, takže je ideální čas navštívit rezervaci Monteverde, plným názvem Monteverde Cloud Forest Reserve či Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde. Horský mlžný les neskýtá tolik plytké zábava jako nedaleké zip-line, ovšem procházka je to více než příjemná. Na pouhých 105 km² se nachází 2,5% celosvětové biodiverzity. Samotná rezervace se nachází na hranici kontinentálního rozvodí, takže je vysoká šance, že pokud někdo bude močit na to správné místo, část steče do Tichého oceánu, část do Karibského moře. Interesantní. Kromě močících turistů je v rezervaci i přes 3 tisíce nejrůznějších druhů rostlin, z toho 755 druhů stromů. Nebo také nejvíce druhů orchidejí na jednom místě. Taktéž interesantní. Přes 100 druhů savců, kolem 400 druhů ptáků, 120 druhů plazů a obojživelníků. Jen hadů je zde přes 70 druhů, což skýtá slušnou šanci na úspěch v případě, že má osoba zájem nechat se uštknout rekorním počtem plazů v rekordně krátkém čase na rekordně malém prostoru. A abych nezapomněl – na rozdíl od Guatemaly jsem konečně viděl kvesala guatemalského, ikonického to opeřence střední Ameriky.

Večer jsem se ještě upsal na nesmírně nudnou a turistickou návštěvu lesa v noci. Výlet spočíval v tom, že jsem byl zařazen do skupiny s náctiletými ze Spojených států amerických a po několik hodin místo ruchu nočního lesa poslouchal nadšené výkřiky. Nadšenými výkřiky omladina reagovala na překvapivá fakta sdělená průvodcem. Jakože například banány nerostou v supermarketu, že hadi se nevyskytují jen v teráriu a že  pavouci mohou vypadat i jinak, než jako centimetroví drobečci rozpláclí pantoflí kdesi na dlažbě. Následovalo divoké selfie focení s trsem banánu, který k nadšení mládeže nebyl v papírové krabici ani v igelitovém sáčku. Poté výkřiky strachu nad vyděšeným malým hadem, který jistě netušil, že mu budou všichni strkat mobilní telefony před nos a vyzývat ho k zasyčení.

Největší zábavu tak způsobila slečna Ká, která se strčila svíticí baterku do pusy a možná až do krku a takto křepčila po stezce a vyděšené pubescenty tím přiváděla na okraj infarktu. Čemuž se poté hrubě chechtala.

Monteverde Cloud Forest Reserve

22.3. 2017 středa
Od rána s přestávkami prší, takže další díl výletu připomíná cestu mlhou nad jezerem, mlhou na cestách, mlhou nad lesy a mlhou v údolích. Nejschůdnější a nejzábavnější formou dopravy mezi Santa Elenou a La Fortunou je kombinování přepravy minibusem či autem, poté přesednutí na loď a posledních pár kilometrů opět na čtyřech kolech. Jelikož se jedná o cestu využívanou převážně turisty a jsme v Kostarice, logistika je zvládnutá do detailů včetně zastávek na občerstvení či zastávek na vyhlídkách, kde řidič blahosklonně a s úsměvem čeká, až si všichni nafotí naprosto identické obrázky.

Sama La Fortuna je městečko o 15 tisících duší domorodců, které vzniklo spojením 9 menších vsí a komunit. Turisté sem přijíždějí zejména kvůli přírodě, konkrétně sopkám, zvláště ikonickému Arenalu, vodopádům, termálním pramenům či jen vyjížďkám po okolí. Původně jsme sice měli v plánu jít právě na sopku Arenal, pravidelně řazenou mezi deset nejaktivnějších sopek celého světa, ale díky dešti a mlze nebyl kopec ani vidět. Pročež jsme, v dešti přecházejícím opakovaně v tropický liják, šli alespoň k vodopádu La Fortuna. Jak se opět na kostarické poměry sluší a patří, cesta byla plná ukazatelů, uklizená a upravená. Samotný vodopád se nachází za uklizeným a upraveným návštěvnickým centrem, kde je o návštěvníka všemožně postaráno a na vodopád je možno pohlížet z několika vyhlídek či po udržovaných chodnících sejít až k bazénku vytvořenému padající vodou. Pod přibližně 70m vysokým vodopádem se fotí turisté a ženština Ká samozřejmě leze do vody, následně se topí a zalykajíce vodou křičí, abych ji fotil. Následně křičí, abych ji nefotil, jelikož jí vodopád smetl podprsenku.
Prší. Pořád.

Vodopád La Fortuna není žádné monstrum, nicméně stojí zato si počkat,
jelikož voda co chvíli smete plavky neopatrným plavkyním.

23.3. 2017 čtvrtek
Vstáváme poměrně brzy, jelikož ve 4:30 odjíždíme autobusem do San José, hlavního města Kostariky. Zatímco Bé odjíždí slunit se ke karibskému pobřeží, ženština Ká vyčetla, že u pacifického pobřeží nemá pršet, má tam být krásně a ona si tak konečně vystaví pod sluneční paprsky svou bílou řiť a pořídí si tak žádané tropické opálení a rakovinu kůže.

„Jedeme do Corcovada! Podle předpovědi je tam slunečno, po dešti ani památky, nebudu mít rozmáčený obličej a nebude mi vidět na poprsí skrze mokré tričko!“ nadšeně praví Ká, i když díky dešti, tenkému tričku a pohledům domorodců se zajisté může cítit jako celebrita.

Ze San José jedeme autobuse do Palmar Norte. V autobuse funguje klimatizace a pan řidič se tím neváhá pochlubit. Dle mého názoru nejde o autobus s klimatizací, nýbrž o výcvikové vozidlo speciálních eskymáckých jednotech. V takovém vozidle si nejdrsnější eskymáčtí muži ověřují limity přežití a obaleni v tuleních a medvědích kůžích nespokojeně breptají: „U všech iglú, to je ale zima!“

Zřejmě však během výcviku všichni nejdrsnější Eskymáci umrzli a vozidlo bylo nabídnuto jisté kostarické autobusové společnosti.

Do Palmar Norte přijíždíme odpoledne a sháníme dopravu do městečka Sierpe, odkud jedzí čluny do Bahia Drake. A z Bahia Drake je to do národního parku Corcovado již jen co by kamenem dohodil. Hodně zdatný vrhač kamenů a asi musel by vrhat mnoho dnů.

Do Sierpe ovšem již žádný autobus nejede, pročež si do Sierpe  bereme vozidlo taxislužby. Ovšem ani ze Sierpe již dnes do Bahia Drake čluny nejedou, pročež opět otvíráme peněženky a jedeme soukromým člunem.

Vyplatilo se. Už sama jízda po Rio Sierpe je více než pěkná. Člun v plné rychlosti řeže zatáčky po řece obklopené bujnou vegetací a z okolních stromů shlíží ptactvo včetně tukanů a papoušků ara. A najednou se řeka rozlila a objevil se oceán. Nehorázně teplé barvy západu slunce, pobřeží svítí zeleně, písek žlutě, obloha je světle modrá a oceán mu tu nejoceánovitější barvu, co si lze představit.

Papoušků je v Kostarice spousta. Arů ještě více.

 Po pár desítkách minut plavby podél pobřeží po větších i menších vlnách (příliv a s ním lehce rozbouřený oceán je důvod, proč poslední čluny ze Sierpe vyjíždějí už odpoledne a ne navečer) přistáváme v kávově zbarveném písku pod vesnici Bahia Drake. Žádný asfalt, jen kamenitá rozbitá hlavní cesta a z ní stezky do lesa, k jednotlivým domům a k pobřeží.

Aby všeho dobrého nebylo málo, při večerním sháněním potravy se objevila restaurace Gringo Court´s.

Již jsem ve světě ochutnal leccos a leccos i snědl. Ovšem nestává se mi často, abych kvůli jídlu upadal v euforické stavy a snažil se přemluvit kuchařku, abych mohl vylízat podlahu, kam ukápla krůpěj nálevu či omáčky. A oproštěn o emoce svého žaludku (jinými emocemi vcelku ani netrpím) mohu s klidným svědomím prohlásit, že lepší jídlo jsem ještě nikdy nikde nejedl.

Malá restaurace o pár stolech s přilehlou otevřenou kuchyní má v nabídce pouze tři jídla. Veškeré suroviny jsou z okolních zahrad, z lesa či z oceánu. Ač je rezervace (a nebo hodně dlouhé čekání, zda-li se třeba v noci uvolní místo a ještě zbude nejaké jídlo) v podstatě nezbytná, ještě dopoledne host netuší, co si dá k večeři. Skvost v podobě rybího steaku o velikosti menší či větší cihly (v menu je u jídla uvedeno, že jde o porci pro dvě osoby) záleží na tom, jaká ryba bude ráno ulovena. V nabídce ovšem nejsou nějaké sardinky či obtloustký kapr, nýbrž tuňáci, černí a pruhovaní mečouni, marlíni, plachetníci, zlaci a kohoutovci. Steak je zabalen a pomalu pečen v banánovém listu, ochucen kořením a doprovázen šťouchaným bramborem a grilovanou zeleninou. Ach!

Kromě restaurace majitel nabízí i všemožné výlety, snad naprosto všechny informace týkající se okolí i blízkého národního parku a za restaurací je krmítko pro ptactvo. Ptactvo tropické, drzé, barevné a nenažrané.

V průběhu celého dne sem tam sprchlo, v noci opět leje.

„Neříkala jsi, že jsme sem jeli, protože tu neprší?“ táži se ženštiny Ká, která zachmuřeně cosi ověřuje na mobilním telefonu (to je takový přístroj pro mladé).

„Doprdele notyvole… v Corcovadu nechčije, ale já myslela jiné Corcovado! To v Brazílii!“

Ech.

(poznámka v létě 2018: restaurace je v současné době přesouvána a tak kdoví, jaká bude nová, bude-li vůbec nějaká)

Bouřkové mraky, tropy a západ slunce dokáže vytvořit až psychedelickou podívanou.

24.3. 2017 pátek
Mezi Bahia Drake a zhruba tři hodiny chůze vzdálenou pláží Josecito, odkud jezdí po poledni zpět do Bahia Drake rychlé motorové čluny, vede pobřežní stezka. Lesem, přes pláže, přes kořeny stromů a několik malých potoků.

Jen necelou půlhodinu chůze podél oceánu od Bahia Drake leží první z desítek pěkných malých pláží, pláž Cocolitas. Různé odstíny teplé hnědé barvy písku kontrastují s jasně zelenými palmami a bílými vrcholky vln. Naprostý klid, žádné stánky, slunečníky, žádné davy turistů hledající si poslední volné místo.

„Ó přírodo mocná, štědrá, krásou oplývající, milosrdně povolující nepatrnému, nedůležitému příslušníku hanebného lidského plemene kochati se tvými výtvory a užívati si krás tvé náruče, jak jen jsem ti vděčný,“ pronáším pokorně a nastavuji svůj bachor zapadajícímu slunci, zatímco mé otylé nohy omývá oceán.

Pláž Cocolitas je jednou z desítek pláží táhnoucích se podél pobřeží
do Bahia Drake směrem k Národnímu Parku Corcovado

Chvíli po mně dorazila na liduprázdnou pláž i slečna Ká, která dosud hledala v lese ječící opice. Namočila si do oceánu prst, olízla jej a znechuceně pravila: „Fujtajxl, to je ale humáč! Voda hnusně slaná a teplá jak chcanky!“
Pacifický oceán smutně ztichl a papoušci ara šokem na chvíli přestali vřískat.

25.3. 2017 sobota
Ráno vyjíždíme na výlet do národního parku Corcovado, což má být jedna z perel nejen v Kostarice, ale i v celosvětovém měřítku. Čluny jedeme z Bahia Drake podél pobřeží až k ústí řeky Rio Sirena. Následuje výlet na pár hodin, při kterém lezeme přes mokřady, přes magrovy i jedním z posledních zbytků původního pralesa, který ještě v Kostarice zůstal. Celkem je v národním parků 13 vegetačních typů.
Biodiverzita Corcovada je zajisté úchvatná, ovšem díky vyšlapaným stezkám a množství návštěvníků si tedy rozhodně jako v divočině nepřipadám. I když jsme viděli spousty opic, kajmany, krokodýly, lenochody, tapíry, krysy agouti a údajně převelice vzácného mravenečníka dvouprstého (pod kterým počali nadšením křepčit všichni průvodci, až výjev připomínal jakýsi extatický džunglový tanec), nejčastějším živočichem národního parku Corcovado jest zpocený znuděný turista. A to i přesto, že relativně maličké Corcovado obsahuje 3% druhů světové flory a fauny, například přes 10 tisíc druhů hmyzu, největší počet papoučků ara či 16 druhů kolibříků.

Množství návštěvníků je poněkud zarážející, jelikož přístupnost parku není zrovna jednoduchá a po celé Kostarice (ostatní země ani nezmiňuji) jsou k návštěvě k dispozici vizuálně jistě peknější a výrazně levnější parky. Navíc Corcovado od roku 2014 není možno navštívit bez průvodce (návštěva od 30 dolarů výše podle dnů pobytu) a od léta letošního roku opět porostou ceny. 30 dolarů za přespání pod moskytiérou, zákaz přinášení jakéhokoli jídla (nevyjímaje ani kus banánu, energetickou tyčinku či žvýkačku) a nutnost si tako zakoupit jídlo na místě (65 dolarů na den).

Večer jsem snědl opět zhruba dvoukilový kus ryby v Gringo Court´s a vše zapil extra hustým smoothies s koňskou dávkou rumu. O tomto koktejlu mimochodem pan majitel tvrdí, že ještě nikdo nezvládl vypít více než dva.

Opice jsou zřejmě jediný živočišný druh, který svou početností může
v Národním parku Corcovado konkurovat turistům.

26.3. 2017 neděle
Ač původní plán rozhodně nepočítal s delší návštěvou Bahia Drake a okolí, atmosféra vesničky na břehu oceánu a obklopené lesem (zvanou turisty z měst „džungle“) rozhodla jinak.
Celé hodiny je možno nedělat vůbec nic, jen popíjet studené pivo a z terasy zírat na poletující ary, na iguany, poslouchat vřískání opic a čas od času si zajít na některou z desítek malých opuštěných pláží vzdálených od vesnice pár minut chůze.

„Doufám, že mi šváb nenasral na kartáček na zuby,“ pronesla temně slečna Ká na dobrou noc poté, co sympatický hmyz nalezla v tašce s hygienou.

Pobřežní stezka u Bahia Drake vede po plážích, lesem i po zavěšených lávkách.

27.3. 2017 pondělí
Den ve znamení cesty a jisté výzvy. Nakolik je reálné se veřejnými dopravními prostředky dostat z pacifického pobřeží Kostariky, konkrétně z Bahia Drake, k pobřeží karibskému, konkrétně do Cahuity.
V 07:25 si máčím své otylé bílé nohy ve vodách Pacifiku. Z Bahia Drake prvním ranním člunem (odjezd kolem 07:00) do Sierpe. Sdíleným taxíkem do Palmar Norte. Autobusem do San José, změna autobusových nádraží a přímý bus do Cahuity. Přijeli jsme již v noci do usínajícího městečka. V hostelu nemluví nikdo nejen anglicky (v Kostarice se na rozdíl od ostatních zemí Střední a Latinské Ameriky dá anglicky poměrně dobře domluvit), ale ani španělsky. A tak zaznívá jen italština majitele a čeština od jakýchsi hostů.

„Huhu hoho uá uá uá!“ komunikuji v tajemném jazyce, jelikož s Čechy se na cestách stýkám pokud možno co nejméně. Což jde v Kostarice poměrně těžce, jelikož už si ani nepamatuji, kdy jsem spal v hostelu, ve kterém by nebyli ubytovaní i nějací Češi.

23:13 si již máčím své bílé otylé nohy ve vodách Karibiku.

28.3. 2017 úterý
Karibské pobřeží Kostariky už sice poznává slasti a strasti davové turistiky, ovšem oproti nejrůznějším karibským ostrovům či třeba Mexiku jde stále o oázy klidu. Místo kolon autobusů a obzoru tvořeném monstrózními hotely jsou scénou dřevěné boudy nejrůznějšího stylu a účelu a typickými návštěvníky stále spíše batůžkáři, surfeři a zbloudilé duše, které naivně hledají klidné místo na dožití.
Vesnice Cahuita leží nedaleko batůžkářského ďáblova chřtánu, na zdejší poměry extra turistického Puerta Viejo de Talamanca (neplést s jinými místy ve Střední i Jižní Americe nazývajícími se taktéž Puerto Viejo). Cahuita je ovšem jen shluk několika zaprášených a pískem zanesených ulic, barevných bungalovů a restaurací a barů pro večerní zábavu. Zábavu zatím bez kilometrů neonových nápisů a hudební produkce rozechvívající zem.

Hned za vesnicí je vchod do národního parku Cahuita. Malý park o velikosti zhruba 10km² je rozdělen na mořskou a suchozemskou část. Vstupné ve formě dobrovolného příspěvku a jedna hlavní stezka podél pobřeží, která se později přes mangrovy stáčí do vnitrozemí a zakončena 2,1km dlouhou lávkou nad bažinou ústí u hlavní silnice. Neočekával jsem příliš, ale park příjemně překvapil. Co pár minut jsem se kochal všemožnými zvířaty, od mývalů přes opice, nejrůznější veverky až po hady či krysy agouty. Zoologická zahrada zdarma, bez klecí a mříží a s procházkou po plážích či tropickým lesem. K dokonalosti chyběly už jen polonahé tanečnice, fernetové potůčky a strom plodící čínské polévky.

Odpoledne lezeme do domluveného odvozu na hranice s Panamou. Stejně jako přejezdy mezi ostatními státy ve Střední Americe vše probíhá bez problémů, bez úplatků a relativně bez komplikací. Přejezd z Kostariky do Panamy se vymykal snad jen speciální budkiádou. Budkiáda je aktivita, při které jest cestující ke všeobecné zábavě přihlížejících místních posílán pro nejrůznější razítka od jedné budky k druhé, ke třetí a ke čtvrté. Jakmile zvládne tento jednoduchý proces, následují přesuny mezi budkou druhou a čtvrtou, třetí a první, první a čtvrtou, třetí a první a pokud cestující uspěje, dostane za odměnu lízátko a razítko do cestovního pasu.

Od hranice jedeme do města Almirante a lodí do hlavního města rajského souostroví Bocas del Toro – do poněkud neinvenčně pojmenovaného Bocas del Toro Town.

„Vítejte v Karibiku!“ volá město, aniž by volat muselo. Atmosféra jest karibská a i přes množství návštěvníků relativně (sic!) neturistická. Výjimkou jsou jen dvě tři ulice zastavěné menšími hotely a restauracemi.

Večer si Ká vzala svou sváteční róbu (pokud jsem to ještě nezmínil, ona podivná ženština s sebou po celé Střední Americe tahá večerní šaty), já oškrábal kočičí lejno z pantofle a takto vyšňořeni jsme vyrazili, by jsme si užili společnosti. Společnosti dvou Slováků, kteří zrovna v Bocas del Toro také pobývají a kteří už několik týdnů skrze zprávy po telefonu slibují pravou slovenskou zábavu. Obvykle pravá slovenská zábava znamená hektolitry tvrdého alkoholu a bujaré výkřiky: „No ty kokot!“

Noví známí se ovšem ukázali jako poněkud usedlí, pročež se zábava odbyla za pomoci pouhých dvou litrů rumu.

29.3. 2017 středa
Isla Colón je největším ostrovem souostroví a kromě hlavního města, letiště (které má dokonce mezinárodní spojení, konkrétně s kostarickým San José) a největšího přístavu má nejblíže k tomu, co by se dalo nazvat civilizací. Nedá se říci, že by hlavní ostrov souostroví Bocas del Toro skýtal spousty zábavy a nejzábavnější je tak nedělat zde nic nebo téměř nic. Do kategorie „téměř nic“ je možno počítat například výlet do částečně zatopené jeskyně plné netopýrů (aktivita na zhruba 10 minut) či návštěvu Playa del Dragon alias Playa Estrellas na západním cípu ostrova. Kolem ostrova lze i surfovat, šnorchlovat a potápět se. Vše ovšem stylem „aby se neřeklo“, rozhodně není třeba očekávat prvotřídní surfovací vlny, křišťálově čistou vodu na potápění či kilometry širokých pláží bílého písku.

Nejzajímavější je tak asi návštěva Playa Estrellas. Na první pohled nikterak zajímavý proužek písku je ideální navštívit za slunečného počasí, kdy vše svítí v zářivých barvách – palmy, písek, voda a – hvězdice. Pouhých pár metrů od břehu v hloubce několika málo centimetrů se totiž po dně promenádují desítky a stovky hvězdic. Nejčastěji žlutých, oranžových a červených, mezi nimi občas ale i modré či černé.

Na Bocas del Toro se nespěchá. Prozatím dokonce i batůžkářská scéna se obešla bez uřvaných barů, diskoték a náctiletých turistů potácejících se po ulicích s plechovkou piva v ruce. Pročež jsem i dnešní večer trávil poklidným způsobem. Ve společnosti dvou slovenských turistů, věčně zvědavé ženštiny Ká, lahví karibského rumu, několika promilí v krvi a potůčků potu, které mi stékaly od trojité brady přes propadlý hrudník až na obří břišní penumatiky. Romantika jak má být.

Na rozloučenou ještě ženština Ká předvedla svou obvyklou lekci diplomacie, když na konsternované cestovatele z Horních Uher zvesela hýkla: „Hele a šukáte spolu?“

30.1. 2017 čtvrtek
„Hlavně se moc nenakláněj. Když se převrhneme, žraloci se určitě vrhnou na mé ladné tělo a tebe nechají na pokoji. Pokud je mi známo, žraloci vepřové nežerou,“ pronesla ženština Ká a s despektem a znechucením se podívala na mé sádelnaté tělo.

Po dohadování o ceně s několika domorodci jsme si na dnešní den pronajali malý člun i s celou posádkou. Posádku tvořila celá jedna osoba, anglicky téměř nehovořící jedinec, který plnil roli kapitána, průvodce a kývače. Role kapitána mu šla dobře, role průvodce vcelku také, ovšem vyloženě si liboval v roli kývače, kdy na všechny dotazy, přání a projevy spokojenosti i nespokojenosti reagoval širokým úsměvěm (sedm zubů hnijících, tři ne zrovna  dobře udělané plomby a devět mezer mezi zbytky ostatních zubů) a úslužným přikývnutím. Přikývnutí ovšem neznamenalo, že rozumí, co je po něm žádáno, natož aby bylo žádosti vyhověno.

Výlet to byl nicméně pěkný. V Zátoce delfínů sem tam poskočil delfín, při šnorchlování se sem tam objevila ryba a cesta kolem obou neobývaných ostrovů tvořících Cayos Zapatilla byla plná pohledů na nezdevastované pobřeží, proti modrému nebi zářící palmy a ve slunci zlatě se tvářící písek. Jako zpestření se ukázala i projížďka kolem Ostrova lenochodů, kde – k našemu překvapení – jsme potkali i lenochoda.

Kdesi na Cayos Zapatilla

31.3. 2017 pátek
Zatímco ostrov Colón je vstupní branou na Bocas del Toro, nedaleký ostrov Bastimentos je to, co dělá Karibik Karibikem. Pouhých deset minut cesty lodí z Colónu a návštěvník vystoupí v jiném světě. Z prken a vlnitého plechu sbité domky na kůlech, jednoduchá mola s rybářskými čluny, flora lezoucí drze každému až do obýváku, špekatí a vysmátí domorodci i jejich šklebáci. Až nakažlivý klid a pohoda. Isla Bastimentos se mi líbí převelice.

Obyvatelstvo je soustředěno v hlavní osadě jménem Old Bank, což je nádherná kvetoucí díra o 1500 obyvatelích. Jediným dalším osídlením je vesnice Quebrada Sal alias Salt Creek ve východní části ostrova. Tato osada je zajímavá nejvíce tím, že se tam absolutně nic neděje. Možná je zajímavá i tím, že zhruba 750 obyvatel etnik Ngäbe a Buglé mluví jazykem Guaymí. Ostatně, ani v Old Bank se nemluví obvyklou mluvou Karibiku (respektive některou z obvyklých mluv), nýbrž směsí již zmíněné řeči Guaymí a Gali-Gali, což je směs jamajské angličtiny a karibské španělštiny. Milovníci jazykových úchylek si zde zkrátka přijdou na své.

Zatímco jižní pobřeží ostrova je tvořeno víceméně mangrovy, severní pobřeží jest jak z přebarevných pohlednic. Pláže, palmy a zpěněné vlny oceánu.

Ach, Isla Bastimentos!

Odpoledne zábava končí, odjíždíme člunem z Bocas del Toro Town na pevninu do Almirante a nočním autobusem do Panama City.

Isla Bastimentos, Wizard beach

1.4. 2017 sobota
Do Panama City přijíždíme ve čtyři hodiny ráno. Autobusové nádraží je velké, přehledné a nikterak špinavé. Na první pohled se mi město nejeví nikterak odlišně od jiných větších měst od Mexika na jih. Výjimkou je snad jen panorama mrakodrapů a kocábky rybářů v popředí. Panama City rozhodně není žádná vesnice a peníze pumpované do ekonomiky převážně z nedalekého Panamského průplavu jsou vidět, pohříchu většinou jen ve čtvrtích orientovaných na obchod.

 

Panama rovná se Panamský průplav. Do značné míry. Příjmy z provozu průplavu tvoří až 40% hrubého domácího produktu Panamy. Nápad spojit oceány Tichý a Atlantský přes středoamerickou šíji ovšem není nápad zrovna nový. Již roku 1534, tedy jen pár desítek let poté, co se o Americe vůbec dověděla Evropa, dostal nápad spojit oba oceány španělský král Karel V., ovšem úmysl nakonec skončil podstatně skromnější bariantou – takzvanou Křížovou cestou, cestou skrze prales částečně dlážděnou kameny. Roku 1855 byla dokončena železnice protínající Panamskou šíji. Roku 1881 počali nápad průplavu realizovat Francouzi. Tedy – celkem se na Francouzi řízeném pokusu podílelo 45 tisíc pracovníků z 97 zemí světa. 20 tisíc z nich ovšem zhynulo na přehršel nemocí v čele s malárií, beri-beri, zápaly plic a mezi akčnější scénky patřila četná uštknutí hady, úpaly a úžehy či efektní exploze nitroglycerinu. Již roku 1889 francouzská společnost zbankrotovala a její majetek za 40 milionů dolarů zakoupily Spojené státy americké. Američané stavbu průplavu zahájili roku 1904 a 15. srpna 1914 kanálem proplula první loď – parník, plovoucí jeřáb Ancón.
Ani následující léta nebyla krátká na všemožné zajímavosti. U průplavu bylo výcvikové středicko Zelených baretů, průplavem odjížděly do 2. světové války desetitisíce vojáků, plavba kanálem zabere téměř 12 hodin (včetně čekání), 36 centů zaplatil Richard Halliburton v roce 1928, když kanálem proplaval ve svým elastických plavkách. Roku 1977 byla mezi USA a Panamou podepsána smlouva o předání a od roku 2000 tak kanál patří Panamě. V současné době je kanál po svém třetím rozšíření (dokončeno v létě roku 2016) umožňujícím proplutí lodí o výtlaku 170 000 tun oproti předchozím 79 000. Tudíž je nyní oblíbenou kratochvílí návštěvníků kanálu pozorovat lodě typu post-panamax převážejících najednou až 14 tisíc kontejnerů. Vzhledem k miliardám (či spíše desítkám miliard, počítám-li návazné aktivity) dolarů, které Panamský průplav každoročně generuje není divu, že se uvažuje o jeho konkurenci. Aktuálně se mluví zejména o projektu protínajícím Nikaraguu skrze Lago Nikaragua a kanálu skrze Kostariku. Nicméně jsem si tak nějak jistý, i vzhledem k útlumu námořní dopravy, že i kdyby se plán naplno realizoval (počáteční práce začaly v roce 2014), nebude to v nejbližších desítkách let.

Pohled na průjezd dvou jachet a kontejnerové lodi skrze zdymadlo Miraflores.

 

K dokům Miraflores, kde je malé, ale pěkné muzeum týkající se kanálu, se dá dojet z Panama City za pár až pár desítek minut (12 km), záleží na provozu. Vstupné do Návštěvnického centra Miraflores činí 15 dolarů a k dispozici je budova klimatizovaná tak, že pánům se zimou potupně scvrkávají jejich chlouby a ženštinám naopak trčí bradavky. Ve čtyřpatrové budově je i jednoduchá restaurace a hlavně několik vyhlídkových plošin, ze kterých je mono pozorovat proplouvání lodí.

Přímo v Panama City stojí za shlédnutí pramálo míst. Snad jen malé původní centrum, Casco Viejo a nákupní ulice kolem, kde je možno zírat jak na obyvatelstvo v oblečení evropského střihu, tak na domorodce, zejména indiány kmene Kuna. Indiáni Kuna (nebo též Guna) jsou mimochodem etnikem veskrze zajímavým ať už například vyhlášením nezávislého státu 21. února 1925 po povstání proti bílým zlodějům , majetkovou matrilinearitou, vlajkou s výraznou svastikou či albinismem.

Ulice Panama City překypují barvami a odpadky. Na obrázku indiánky kmene Kuna s obézní ženštinou nepěkného vzhledu.

 

Casco Viejo bylo v roce 2003 zařazeno do světového dědictví UNESCO a od té doby je rekonstruováno a obyvatelé kdysi obávaného slumu vystěhováváni na periferie.

„Jen mne přepadněte,“ láká žeština Ká obyvatele rozpadajících se domů a dme svou hruď, aby nalákala nejdivočejší lupiče. Atmosféra je však víceméně mrtvolná a místo střelby a řinčení chladných zbraní ve vzduchu jen visí sušící se prádlo. Kdepak středoamerické gangy – nuda je to.

V cetnru, nedaleko vcelku pěkné pobřežní promenády a pár minut chůze od Casco Viejo je i rybí trh, Mercado de Mariscos. Poměrně nudný trh a rozhodně ničím zvláštní tak láká nejvíce na spousty stánků s nejrůznějšími  druhy ceviche.

 

2.4. 2017 neděle
Sice jsem měl v úmyslu hlouběji proniknout do obydlí gangsterů v centrální části Panama City a na okrajích Casco Viejo, ale nabídka ceviche na Mercado de Mariscos mne svedla jak perverzní nezletilá Thajka tlustého německého důchodce. Celé hodiny posedávám na plastových židličkách, střídám jednu cevicherii za druhou a požírám tolik ryb, že v nejbližších dnech mi na těle zajisté vyraší šupiny a já budu krkat jikry.

Odpoledne odjíždím čistým a klimatizovaným autobusem městské hromadné dopravy na letiště. Na zaměstnaneckou letenku za pět peněz si poté již jen vychutnávám chlupaté nohy starých letušek společnosti Iberia, vyděšené indiány při jejich prvním letu a chuť ceviche, která se mi vrací do hrdla pokaždé, když škytnu.

3.4. 2017 pondělí
Skrze Madrid odlétám zpět do Irska a rovnou z letadla spěchám do práce. Původně jsem si myslel, že projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu za necelé dva měsíce je holá zhovadilost. Nyní si to již nemyslím, nyní to již vím s určitostí. Nicméně podobný výlet bych si jistě kdykoli znovu zopakoval, navíc s pokračováním do pěkné Kolumbie. Sice stále na cestě, ale vzhledem k nikterak závratným vzdálenostem, bezproblémové dopravní infrastruktuře, bezproblémovým přejezdům hranic a velice levnému a velice dobrému rumu byl to výlet pěkný. Ba neváhám popustit uzdu emocím a pravit: „Fucking bueno!“

Domorodí bandité na Isla Bastimentos. Mimoto se tam vyskytují i bandité z ciziny.
Například americký mladík, který uškrtil svou spolucestující růžovými kalhotkami,
pročež byl v době mé návštěvy ostrov hlídaný znuděnými policisty.