Guatemala a Salvador, 2016

247

31.8. 2016 středa
Odlétám do Madridu, odkud mi letí přímý spoj do Guatemaly. Plánuji trávit několik týdnů poctivou docházkou na vyučování do místní školy, hodlám svědomitě psáti domácí úkoly, opakovat si probranou látku a před profesory budu chodit zásadně v nepobryndaném tričku. Možná se i učeši na pěšinku, kterou budu udržovat spoustou gelu.

Zatím si jen opakuji španělskou větu: „Dvojité cuba libre, prosím, a mám na mysli dvojitý rum!“

1.9. 2016 čtvrtek
Z letiště v Guatemala City odjíždím rovnou do Antigui, nejturističtějšího města celé země. Ono se z letiště v podstatě ani jinam jet nedá. Když tedy nepočítám milovníky smogu, příšerných dopravních zácep, ne zrovna nejlepší bezpečnostní situace, průměrných muzeí a nudných trhů. Naopak Antigua je sice bezesporu až hrůzně turistická, ovšem skýtá možnost nejrůznějších výletů do nejrůznějších míst a všemožné aktivity od exkurzí na kávové farmy přes kohoutí zápasy až třeba po šplhání na sopky či let balonem.

2.9. 2016 pátek
Neradostné jsou návraty poutníka na místa, která navštívil při předchozích výletech. To jsou situace, do kterých se dostávám s přibývajícími lety a výlety s železnou pravidelností a letošní Antigua není výjimkou. Trhy jsou stále méně originální a zboží asijského původu se valí světem jak tsunami. Zatímco ještě před pár lety byly trhy v Antigue plné ovoce, ryb a ženštin handrkujících se o vykrmené slepice, dnes již převážnou část tržiště ovládli prodejci umělohmotných kbelíků, umělohmotných misek, triček s nápisy ze seriálů a filmů známých po celém světě, prodavači mobilních telefonů, kabelů k telefonům, krytů na telefony…. nuda nuda nuda.
To samé platí i pro jídelny (s výjimkou unifikovaných stánků na tržišti), které jsou téměř komplet nahrazeny řetězci nabízejícími pizzy, burgery a smažená kuřecí křidélka. A hostely i hotely jsou stále více podobné kterémukoli jinému kdekoli na světě. Najít domorodce nabízejícího k přespání světnici s plesnivou matrací a oltáříkem pro obětiny mayským bůžkům je již téměř úkol nadlidský. Zato placaté televize a bar s bezpohlavními pivy úplně-nejvíc-nejvíc-nejvíc-největších světových pivovarů jsou již snad v každém hostelu.

Ach jak muselo být krásně v dobách lovců mamutů! Jen vůně moči z rohu jeskyně a rytmické mlaskání ženštin přežvykujících kožešiny, by měli mocní bojovníci pěkně měkkou halenu.

3.9. 2016 sobota
Jsem jedinec oplývající leností a tukovými ovary, avšak příroda mi amputovala i to sebemenší nadání domluvit se cizími řečmi, pročež rozhodl jsem se přírodě vzdorovat. Což je důvod, proč jsem se letos vydal to pestrobarevné Guatemaly. Přihlásil jsem se do jazykové školy a budu doufat, že zdejší proslavené vyučovací ústavy zajistí, abych se španělsky domluvil, lascivními slovy vyrobil ženštinám ruměnec na tváři a domorodým pistolníkům od plic pravil slova, po kterých jim ztuhne krev v žilách a na černočerných vlasech mayských válečníků naskočí šediny.

Kolem poledne jsem vsedl do jednoho z minibusů, které pendlují mezi turistickými místy celé Guatemaly  a odjel z Antigui přímo do San Pedra La Laguna. Kdysi jsem jel podobnou trasu veřejnou dopravou, notoricky známými chicken busy, letos jsem dal přednost shuttle busu, který využívají nejen bílí turisté, ale i místní výletníci. Oproti chicken busům nehrozí krádež zavazadel, cestující ušetří i několik hodin času, řidič občas zastavuje na fotograficky zajímavých místech a bílé cestující mají vždy kratší sukně než místní ženštiny. Největší výhodou turistických minibusů před chicken busy je ovšem samozřejmě to, že v minibusech nejezdí šklebáci, kdežto v chicken busu je v průměru šklebáků jak pakoňů při velké africké migraci.

Ubytoval jsem se v hostelu nedaleko mola Atitlán, to jest mola, odkud odjíždějí lodě do města Santiago Atitlán. Druhé přístaviště San Pedra jest molo panajachelské, odkud odjížději lodě do Panajachelu, ostatních vesnic u jezera a taktéž lodě turistické a soukromé.

4.9. 2016 neděle
Ano, nejsem zrovna dvacetiletý junák, ba třiceti i čtyřiceti svícím na narozeninovém dortu jsem již zamával  a pokud má někdo například 35 roků, směle ho mohu nazývat nezralým výrostkem. Což mi nebrání v tom, abych na stará kolena nezasedl do školních lavic a nečinil za zády učitele pitvořivé obličeje. Pročež dnes nastal ten pěkný den a já přikvačil do školy, bych se uvedl.

„Dobrý den, tak jsem tady. A jmenuji se Chocho,“ pravil jsem v recepci školy sličné slečně.
„Chocho! Žák Chocho! Bože dobrotivý!“ vyhrkla ženština, pročež mi bylo jasné, že spoustou dopisů a několika telefonáty v průběhu několika minulých týdnů jsem si zajistil pozornost již před příjezdem.

Načež jsem podepsal spoustu papírů, kde jsem sliboval, že budu hodný, že o hodině nebudu vyrušovat, švitořit, brblat a že ochotně nastavím tělo výchovným ranám rákosky pana učitele.

Na oplátku se mi dostalo několika učebnic a také ponaučení, že na hodiny nemám chodit v podroušeném stavu, neustrojený a že si nemám pobrukovat pobuřující písně.

Tím skončila pro mé okolí méně stresující část dne. Další část spočívala v tom, že jsem se ubytoval v indiánské rodině, která mi bude po dobu studia poskytovat střechu nad hlavou, třikrát denně jídlo a, jak jsem v nejbližších dnech s hrůzou zjistil, i pohled na bezzubá ústa sousedky, která se mnou bude nepokrytě flirtovat a ukazovat tak dásně pokryté hnědými skvrnami.

Paňmáma Maria jest typická domorodkyně z mocného kmene Mayů, pevně třímá vařečku a krátké vodítko, na kterém jest její manžel. Kromě paňmámy a pantáty jest v domě ještě trojice šklebáků, na které jsem hned zhurta spustil proud drsných slov a výhružně koulel očima. Rebelská duše indiánská se však projevila hned na počátku mého pobytu a šklebáci mají z mých výhrůžek nejen legraci, ale dokonce i srandu.

5.9. 2016 pondělí
„Já jsem Francisco a jsem profesor,“ přivítal mne pan František. Pan profesor František jest profesorem španělštiny v San Pedro, jest rozvedený a stará se o svého šklebáka. Bratr pana Františka jest také profesorem španělštiny a učí v dánské Kodani. Rodiče pan profesor František nemá, jelikož mu zahynuli v relativně nedávné občanské válce.

Z pana profesora Františka se řítí proudy optimistických slov o tom, že sice vypadám staře, tupě a celkově mentálně méně vybaven, ale že on je na hloupé cizince zvyklý, zajisté si budeme rozumět a do jazyka toreadorů a konkvistadorů mne zasvětí. Po těchto jeho slovech jsem si uvědomil, že pan profesor František trpí bezbřehou naivitou.

První vyučovací den jsem zakončil tím, že umím říct španělsky „ano“, „ne“ a „dvojité cuba libre, prosím“. Pan profesor vypadá poněkud ustaraně, unaveně a konsternovaně.

6.9. 2016 úterý
Vyučování jsem si domluvil na odpoledne s první vyučovací hodinou začínající přesně o dvanácté. Pročež mám každý den celé ráno a dopoledne na to, abych dělal všemožné zbytečnosti a vyhýbal se tak domácím úkolům. Městečko San Pedro je ještě daleko turističtější, nežli si jej pamatuji z poslední návštěvy přede dvěma lety. Zvláště okolí přístaviště a první ulice přilehlé k jezeru Atitlán jsou vyloženě batůžkářské gheto. Hotely, hostely, cestovní agentury, hospody, restaurace a stánky ušmudlaných cizinců (rozuměj nezávislí umělci) prodávajících příšerné pitomosti.

Ještěrka na svazích sopky San Pedro. Jelikož jsem si před lety (shodou okolností zrovna v Guatemale) nechal ukrást fotoaparát i všechna slušna skla, vozím s sebou nyní obstarožní fotoaparát a naprosto příšerný Tamron 16-300. Vše jest završeno tragickým frontfocusem.

Můj dočasný příbytek se nalézá naštěstí až za touto turistickou částí města. Bohužel se nalézá také hned vedle kostela. Což se stalo na několik následujících týdnů zdrojem mých denodenních utrpení a zoufalého naříkání.
San Pedro má zhruba 14 tisíc obyvatel a díky přítomnosti jezera a nadmořské výšce zhruba 1600m se dá zdejší slunce přežít bez úpalu a úžehu. Většinou. Obyvatelstvo patří k mayskému etniku Tzutujil a téměř všichni obyvatelé mají společného koníčka – hýkání v kostelech. Pokud zrovna nehýkají v kostelech, sedí doma a konají samé slušnosti. Až na jedince pubertálního věku, kteří chodí posedět na skály nad jezero a kouřit marihuanu. Občas mi přijde, že je zde marihuana běžnější než banány, pročež jsem vyzkoušel letošní úrodu. Banánů také.

7.9. 2016 středa
Vybral jsem sobě zřejmě nejlepší školu v San Pedru a každopádně nejpěknější. Zatímco známější a proslulejší školy v Antigue či Quetzaltenangu se tváří velice seriózně, chrlí certifikáty a některé jsou osazeny univerzitními profesory, školy v San Pedru jsou pěkně vesnické.
Guatemala jest školami španělštiny proslulá a ceny jsou zde, i v porovnání s ostatními zeměmi ve Střední a Jižní Americe, vcelku mírné. Příjemným standardem jest výuka ve formátu jeden učitel na jednoho žáka, pročež i imbecilním jedincům (to jako já) se dostává intenzivní péče. Páni učitelé a paní učitelky španělštiny jsou vesměs rodilí mluvčí, což ve všech školách rozhodně nebývá normální, jelikož pro valnou většinou obyvatel Guatemaly, tudíž i kolem jezera Atitlán jest mateřským jazykem jeden z více než dvaceti jazyků mayských. Učebnice jsou samozřejmě anglicko-španělské, což je zábavné zejména v podání studentů z Koree či Japonska, kteří anglicky neumí ani kýchnout a slovo „dictionary“ považují za domorodý název pro masožravého motýla.
Má škola jest umístěna v klidné části města přímo na břehu jezera. Kromě učeben pro stáda žáků jest v zahradě (připomínající opečovávanou zahradu botanickou) školy mnoho miniučeben tvořených jedním stolem, tabulí, dvěmi či třemi židlemi, elektrickou zásuvkou a přístřeškem se slaměnou střechou. Pár metrů od žáků projíždějí rybáři, poletují volavky i kolibříci, lezou krabi a voní marihuana. Každý můj den má pět vyučovacích hodin, na jejichž konci zjišťuji, že jsem se vůbec nic nenaučil a zkrátka na všechny strany jen dštím svou omezenost. Pročež odcházím do baru naproti škole. Tam se projevuji jako mistr odborných španělských výrazů a již mezi dveřmi pravím:“Cuba libre doble, por favor!“
Snad bych měl podotknout, že tento výkřik je jen čirou formalitou, jelikož jsem hned první den naučil číšníka Pedra českou větu: „Dvojité cuba libre a žádné otálení!“
Většinou zvládnu kolem pěti cuba libre, která jsou výživná a až nehorázně levná. Poté již lehce v náladě peláším domů, kde čeká paňmáma Maria, tři šklebáci a na večeři spousta kukuřičných placek a fazole.
Tak to bysme měli.

8.9. 2016 čtvrtek
Doprava kolem jezera Atitlán jest poněkud specifická a rozhodně odlišná, než-li ve zbytku Guatemaly. Zatímco po celé zemi se budují ucházející asfaltové silnice a transamerická dálnice (sic!) je vetšinou srovnatelná se silnicemi kdekoli v Evropě (tedy až na provoz, který bývá na transamericaně ani ne tak hustý, jako spíš chaotický a místy nepředvídatelný), kolem Atitlánu jest situace jiná. Okružní silnice neexistuje a k jednotlivým městům na břehu je nutno sjet z kopců. Pokud už jsem města beprostředně u jezera spojena silnicí, jedná se o komunikace, ze kterých byl měl hrůzu i ruský tankista. Kusy asfaltu ční z blátivých jílovitých cest jako relikt série korupčních případů a z plánované a slibované silnice se stal jeden z hlavních důvodů (se slibovanou výstavbou nemocnic), proč jsou místní obyvatelé často až militantními odpůrci vlády a jejich časté protesty zahrnují barikády a mávání flintami. Jízda po parodiích silnic kolem jezera skýtá často adrenalinové zážitky a v případě jízdy veřejným autobusem jde o trénink na zemětřesení.

Pročež jsem nelenil a zakoupil jsem sobě za 1500 amerických peněz motocykl s tím, že jo na konci pobytu prodám. Dal jsem na radu domorodců a zakoupil jsem motocykl nikoli cestovní, nýbrž cosi blížící se kategorii enduro. Abych byl konkrétní – Yamahu XT250 z roku 2014.

Pominu detaily technické, zmíním však jeden fakt. Sedlo motocyklu je ve výšce přes 80cm. Průměrná výška mužů kolem Atitlánu je zhruba 160cm. Výsledek? Nasedání a sesedání odvážných pilotů připomíná ekvilibristické kousky čínských akrobatů, přičež to lze popsat jako sklouznutí ze sedla až do okamžiku, kdy se jedna noha jezdce dotkne země a druhá jest ohnuta přes sedlo v zalomeném koleni, které se v tu chvíli nachází ve výšce jezdcovi hrudi. Interesantní. Daleko interesantnější je ovšem situace, kdy na motocykl nasedá a z motocyklu sesedá průměrná indiánská rodinka o pěti jedincích. Pozoroval jsem zdejší motocyklisty mnohokráte, ovšem nikdy jsem neviděl, že by se jezdec zřítil, natož aby se zřítil s celou rodinou a nechal při pádu zaseknout manželce do obličeje blatník, jednomu šklebákovi stupačku a druhému zrcátko. Zkrátka, potomci mayských bojovníků jsou motocyklovými akrobaty!

Totéž se nedá říci o mně. Sice jsem za několik týdnů ježdění neměl vyloženě vážný karambol, ani jsem se čelně nestřetl z šílenými piloty tuk-tuků, ovšem jinak jsem s motocyklem a svým nemotorným tělem švihnul o zem i několikrát za den. A když už to vypadalo, že bych na konci výletu prodal motocykl leda tak do sběrných surovin za pět peněz, prodal jsem po týdnu Yamahu za 1450 amerických peněz a zakoupil motocykl Movesa 200. Koupeno za 600 dolarů, o 3 týdny později prodáno za 500.

A největší zábava při jízdách po San Pedru a okolí? Jednoznačně slalom mezi zdejšími červenými tuk tuky. A slalom obecně. Ježdění po san Pedru je vlastně jeden velký slalom. Mezi šklebáky, mezi tuk tuky, mezi ženštinami motajícími se po silnici při návratu z trhů a mezi rybáři, kteří mají naprostu debilní zvyk nosit své pruty napříč přes komunikaci.

Turistické centrum, križovatka nad přístavištěm, dolní konec hlavní ulice.Tuk tuky čekající, by mohly rozvézt pasažéry připlouvající zejména z Panajachelu.
(foto JY-S3 plus Camera 360)

9.9. 2016 pátek
Jest pátek. Po prvním týdnu školní docházky nastal čas, abych vyrazil vstříci víkendové zábavě. Vyrazil jsem vstříci vskutku aktivně, pročež jsem se do domu dopotácel nad ránem, v krvi tři promile a v duši irské tóny.
Všude ve světě lze najít irské bary a hospody a ani San Pedro není výjimkou. Na břehu jezera Atitlán mi nedaleko od domu nabízí svou náruč hned tři irské bary. A, jak už to v irských barech bývá, o alkohol a kolovrátkovitou irskou muziku nouze nebývá. Moc si z průběhu večera vskutku nepamatuji, ale že jsem hudebníkům uzmul tradiční irský bubínek bodhrán a poté jím mlátil do hlavy rozjařeného kytaristu, to si bohužel pamatuji.

10.9. 2016 sobota
„V tomto domě zrádná duše alkoholu nemá co dělat!“ pravila ráno u snídaně paňmáma Maria. Samozřejmě, že se jí hned ráno na trhu doneslo, že jsem se včera ožral jak pivovarská doga.

„A když už jsme u toho – ani marihuana zde není vítána!“

Hledím zahanbeně do desky stolu, zatímco indiánčata se mi nepokrytě chechtají.

„Taky se prý každý den po škole zastavuješ na dvojité cuba libre!“

Potrestán jsem byl vydatnou snídaní skládající se z fazolové kaše, kukuřičných placek a odvaru z bylin.

„Tohle je na bolehlav, tradiční recept!“ pravila a podsunula mi sklenici nevábně páchnoucí zelené tekutiny.

Jak se ukázalo, prastaré indiánské léčitelství opravdu funguje. Po vypití onoho hnusného sajrajtu se mi udělalo tak špatně od žaludku, že jsem na kocovinu vmžiku zapomněl.

Hlavní ulice v San Pedro slouží jako rozšířené tržiště. Zejména ženštiny zde předvádějí vliv surrealismu, dadaismu, impressionismu a zřejmě i omamných látek na módu guatemalské vysočiny a přilehlých oblastí.

11.9. 2016 neděle
„Pane Chocho, již odbila osmá hodina a vy stále nemáte oblečený sváteční šat, nejste oholen a váš vlas není vyztužen voňavým gelem!“ kárá mne paňmáma Maria a celá indiánská rodina se tváří pohoršeně.

„Víte, paňmámo, já jsem prase nevěřící a kříž znám leda z piškvorek!“ osvětluji diplomaticky, proč v nedělní ráno poskakuji po domě v trenýrkách, přes rameno ručník a chystám se jít popíjet mojito k jezeru.

Celá do řady nastoupená rodina vyšňořena a oblečena v nejlepších šatech zbledla a počala se kácet jak kostky domina, pantátou počínaje a nejmenším indiánčetem konče.

Ranní odchod do kostela byl korunován tvrdým pohlavkem, kterým byl počastován nejmenší Junior poté, co s fňukáním prohlásil, že by místo do kostela také raději šel k jezeru.

Každou neděli se obyvatelé San Pedra hrnou do kostelů téměř bez výjimky, po ulicích tam klopýtají mrzáci a vozíčkáři poskakují po kamenech. Dokonce i prodavač kokosů José na dobrou hodinu přikryje svůj vozík hadrem, aby se mohl věnovat kvílení v kostele.

12.9. 2016 pondělí
Jest pondělí, pročež nastává obvyklá rutina. Vstávám, jelikož v kostele před mým oknem zřejmě opět dochází k ukrutnému mučení. Věřící produkují neskutečně procítěné vzlykání a hysterický řev, ze kterého se jak dráp šavlozubé šelmy derou uši i duši deroucí výkřiky: „Óóóó bóóóže!“
Po tomto drastickém budíčku do sebe cpu kukuřičné placky s fazolovou pastou. Na skutečnou snídani odcházím na trh, zakupuji několik kalíšků ceviche a následuje odchod ke skalám nad jezerem. Na skalách obnažuji své tukové pásy, ovarové zásoby a břich velikosti menšího horkovzdušného balónu, načež se vrhám do chladivých vod Atitlánu. Když zrovna nemáchám své neforemné tělo ve vodě, vyvaluji se jak obézní mrož na skalách a píši domácí úkol. Kolem jedenácté již pílím k domovu, kde na mne čeká vydatný oběd. Fazole s fazolemi a kukuřice s kukuřicí. A již úprk do školy, kde mne vítá pan profesor Franta a dožaduje se domácího úkolu: „Tak copak jsi dělal dnes, žáku Chocho?“
„Jíst fazole, jíst kukuřice, jíst fazole, jíst kukuřice!“
„A co budeš dělat po škole, žáku Chocho?“
„Dvojité cuba libre, dvojité cuba libre, dvojité cuba libre!“

13.9. 2016 úterý
Dopolední koupání v jezeře a poté již do školy.

„Tak co domácí úkoly, žáku Chocho?“ táže se na uvítanou pan učitel Franta. Načež předvádím svou slovní zásobu a popisuji den.

„Já ráno plavat. Potom kouřit marihuana s José, bratr od José a sestra od José. Já potom jít jíst. Když skončit jíst, já jít do škola. Až skončit škola, já jít do hospoda.“

Při nástupu do školy jsem byl upozorněn, že pravidelnou a veledůležitou součástí mých domácích úkolů bude popisovat svůj den. Tak nějak ve mně hlodá podezření, že této části domácích úkolů budu brzy zbaven.

14.9. 2016 středa
Vstávám ve tři hodiny a ve čtyři již ospalému hlídači cpu peníze za vstup. Rozhodl jsem se pokochat se výhledy z vrcholu vulkánu San Pedro, tyčícím se nad městečkem. K výstupu rozhodně není třeba žádný průvodce, jak se snaží namluvit cestovní agentury neinformovaným turistům.
U úpatí kopce se stezky rozdělují a opět spojují, ale je vcelku jedno, jakou si kdo vybere, stačí jen udržovat směr vzhůru. Po pár stovkách výškových metrů se chodníky spojí v jeden hlavní, pročež je zabloudit nemožné. Již sám výlet jest pěkný, jelikož cesta vede přes kávovníkové plantáže, poté přes kukuřičná pole, stoupá skrze cypřišový les a v horní části kopce skrze les připomínající džungli, zvláště při dešti. Stoupání není nikterak náročné. Po pár desítkách minut od brány, kde se platí vstupné a k dispozici je pěkná výstavka s informacemi o fauně, flóře a sopečných procesech lze dojíti k velké zastřešené vyhlídce. Od ní lze po zhruba dvou až třech hodínách dojít téměř na vrchol, kde se nachází tábořiště. Vůbec není špatný nápad naplánovat si výlet na dva dny. První den k večeru vyjít k tábořišti, přespat a druhý den si užít svítání na vrcholu San Pedra. Vrchol jest od tábořiště deset minut chůze téměř po vrstevnici.

„Ach, to je ale pěkná mlha! Nalevo, napravo i dole!“ nadšeně volám na vrcholu, kam jsem dovlekl své obézní tělo zbrocen potem. Ač je teprve půl osmé, nevidím jezero, nevidím vulkány jezero lemující, nevidím městečka z ptačí perspektivy. Vidím jen mlhu, mlhu a mlhu. Tedy kromě pohledu vzhůru. Tam nevidím mlhu, nýbrž mraky. Tak už to prostě v období dešťů bývá – ani relativně brzký výstup nezajistí, že se lze kochat přepěknými pohledy, které jsou naopak v období sucha téměř jistotou.

Aby byl výlet opravdu dokonalý, na cestě zpět dolů se spustil vydatný déšť, který místy přecházel v liják. Pročež se můj sestup změnil z nejisté chůze a častých pádů ke stavu připomínajícího vepře stiženého infarktem a padajícího nekontrolovaně po svahu strmé hory.

15.9. 2016 čtvrtek
Každé ráno jsem fyzicky aktivní, jelikož jsem kdysi viděl film, tam byli také fyzicky aktivní jedincové a z celé té aktivity měli velký sval (ba i několik), pročež kolem nich křepčily vnadné ženštiny a na sval zálibně hleděly. Má fyzická aktivita mi, jak jsem postupem času seznal, žádné svaly ani křepčící ženštiny nepřinesla. To mi však nebrání, abych v honbě za mámivou představou nepokračoval. Fyzická aktivita se skládá z toho, že se vydatně, rytmicky a dynamicky dlouhé minuty škrábu na různých částech těla. Detailů vás ušetřím, milí čtenářové. Poté pílím k jezeru, které mne nepřestává bavit. V jezeře je možno plavat, do jezera skákat a po jezeře se plavit v kajacích, které nabízí k pronájmu každý hostel, agentura či půjčovna kajaků. Po rozednění bývá hladina jezera klidná a vodní hrátky jsou nenáročné, byť poněkud nudné. Změna přichází kolem poledne, jedlikož jezero převezme do své péče jev zvaný Xocomil. Xocomil je vítr, který přichází náhle, pravidelně a pro nepoučené může být příčinou mnoha trablů. To se každý den teplý vzduch od Pacifického oceánu přesně nad jezerem potká s chladným vzduchem z guatemalských hor. Výsledkem jest stav, kdy se často naprosté bezvětří změní ve vydatný vichr během několika málo minut. Jakmile jest v akci Xocomil, plavání a ježdění na kajaku získává jiné dimenze. Zoufalí turisté zápolí s vlnami, ptactvo jest zmítáno větrem, stromy hučí a mávají větvemi jak zoufalý  parašutista zamotaný do šňůr. Xocomil mizí stejně náhle jak přichází, většinou v pozdním odpoledni. Jméno samotné pochází z jazyka Kaqchikel a znamená „vítr, jenž odnáší hříchy“. Jestli má vítr nějaké jiné jméno v ostatních domorodých jazycích přítomných kolem jezera Atitlán (z těch dominantních jsou to Kaqchikel, Tuzujil a Kiche…zatímco v Guatemale existuje stále 23, údaje se různí, dalších mayských dialektů) se mi zjistit nepodařilo.

Jak už to tak bývá, nebudu váhat a spěchám s autentickou legendou sahající do dávných dob, kdy bylo kolem jezera veselo a příslušnící nejrůznějších kmenů, klanů a rodin se navzájem častovali holemi a kamením.

Tam kde se dnes nachází město Solola, existovala dvě království. Vzájemnou láskou zrovna nepřekypovala, obyvatelé si navzájem kradli slepice, kradli manželky a naopak do sousedního království odváželi vlastní tchýně. Při jakési příležitosti ovšem došlo k setkání prince jednoho království a princezny druhého. Oba jedincové pubertálního věku zatoužili po tajích kopulačních pohybů v praxi, pročež se počali scházet a ohavnostem holdovat. Což se samozřejmě nelíbilo jejich rodičům a přistihli nebohé milence při nechráněném sexu (to jest bez prezervativu, v té době v podobě kozího střeva s uzlem na konci). V nastalém zmatku se do sebe pustili bojovníci obou králů, králové se haštěřili a královny zoufale mávaly kozími střívky a slovy poučení. Výsledkem však bylo jen to, že se oba milencové ve vodách Atitlanu utopili. Jelikož ovšem hormonům nelze poručiti ani po smrti, jak praví legenda, od té doby vždy v poledne princ a princezna odhodí zábrany, spodní prádlo i kozí střívka a vrhnou se na sebe. Následkem toho jest vítr Xocomil.

Když mi tuto legendu vyprávěl pan profesor Francisco a já měl v sobě asi páté cuba libre, vloudila se mi do mysli technická otázka.

Jestli Xocomil trvá od zhruba poledne do zhruba čtvrté hodiny odpolední, není to důkaz toho, že již staří Mayové znali lubrikační gel? Čtyři hodiny nonstop!

16.9. 2016 pátek
Kromě městeček zhusta navštěvovaných turisty se přímo na břehu Atitlánu nachází i vesnice, kde se většinou se přes týden neděje vůbec nic a o víkendu představují největší vzrušení mouchy kroužící nad zdechlým psem. Jelikož mám v úmyslu oživit tato místa ohromným přívalem vzdělaných a ušlechtilých lidí, popíši zde puebla a budu doufat, že čtenářové Chochovin potěší atitlánská sídla svou návštěvou. Hehehe.

Pár kilometrů po rozbité silnici od San Pedra jest San Juan La Laguna. Ve vesnici tkají dvě ženštiny jakési hadry, pročež jsou tam ubozí výletníci vláčeni v domnění, že uvidí, kterak jsou zhotovovány lidové kroje. Chyba lávky, v San Juanu se opravdu nic neděje.

Nedaleko leží San Pablo. Ech. Mrtvý pes na návsi je opravdu to nejzájímavější, co je zde k vidění.

Dále po silničce leží San Marcos. Městečko je narvané dražšími hotely a dražšími restauracemi, jelikož je zde všechno bio, všechno ohromně éterické a všechno nevídaně duchovní. San Marcos se stal centrem všech blouznících zoufalců hledajících duchovno, síly vesmírné a podobné hlouposti, které se nedají sežrat, vypít ani osouložit. Nejrůznější zastydlí hipíci tak bloumají uličkami městečka, vrhají na sebe navzájem úsměvy podpořené dávkou marihuany a šeptají cosi o spirituálním nebi.

Ač se silnice ze San Pedra zlepšují, podstatnou část dopravy osob stále tvoří malé čluny přes jezero. Chicken busy jsou na druhou stranu využívány jako téměř výhradní forma dopravy pro zboží.
(foto JY-S3 plus Camera 360)

Tzununa jest ze San Marcos přístupná jen po vodě a nebo pěšinou. Tzununa jest mé oblíbené místo, jelikož se zdejší Mayové etnika Kaqchikel věnují jen příšerné dřině zvané zemědělství. A koho by nebavilo sledovat ostatní, jak ohýbají hřbet, mozolnatými dlaněmi třímají primitivní nářadí a středověkým způsobem potí krev na políčkách s kávovníky, kukuřicí, fazolemi a avokády. Tzununa je dokonce taková díra, že zde není ani regulérní kostel. Panečku.

Zatímco do Tzunumi se dá dostat lodí i pěšky, do Jaibalita už nevede ani ta pěšina. No dobrá – jakýsi chodník vede do nedaleké vesnice Santa Cruz, ale obézní občané, jako například já, budou mít problémy projít, jelikož chodník jest místy sotva znatelný a jest svírán divou vegetací.

Dále po směru hodinových ručiček jest tedy Santa Cruz La Laguna. Díra, ve které případný návštěvník vzbudí pozornost místních a bude zasypán dotazy, zdali jest duševně v pořádku, když se doplahočil na místo, kde nic není.

Následuje extra turistický Panajachel, který je víceméně zástavbou spojen s dále ležící Santa Catarinou Palopó. Ještě před pár lety poměrně tradiční vesnice Mayů Kaqchikel utrpěla díky nedalekému Pana tvrdý direkt v podobě turistů, hotelů a restaurací.

San Antonio Palopó uvítá případné návštěvníky nevyvinutou turistickou infrastrukturou (naštěstí) a místní krtochvílí je plácat do bláta a z bláta si dělat nejrůznější nepovedené korbele. Pročež je vesnice známá svou keramikou.

Další zastávkou ležící na břehu jezera jest až San Lucas Tolimán, ze kterého je možno vylézt na dva nejvyšší vulkány u jezera. Jak vulkán Atitlán se svými 3537 metry, tak i menší Tolimán (3158 metrů a pěkné výhledy na jezero) je možné bez problémů zvládnout během jednoho dne. Mám na mysli jeden kopec během jednoho dne.

Vsedneme-li do rozhrkaného chicken busu, klikatou a rozbitou silničkou se kolem Cerro de Oro dostaneme do Santiaga Atitlán, největšího města jezera. Ač jde o město největší, zdaleka není tak znísilněno turisty jako například Panajachel nebo San Pedro. Vlastně se dá říct, že Santiago Atitlán je město až překvapivě neturistické.

Jak si tedy mohl pozorný čtenář všimnout, lze si kolem Atitlánu udělat na několik dnů pěší výlet a rozhodně není problém najít každých pár kilometrů nějaké to ubytování, restauraci (či spíše comedor) a zejména pohledy na udřené domorodce plahočící se pod ostrým sluncem s motykami, lopatami a zkaženými zuby. Zkrátka vesnická idylka.

17.9. 2016 sobota
Největším požitkem pro mne v Guatemale nejsou mayské chrámy, vodopády, ba ani svítání u jezera Atitlán. Nejvíce se tetelím potěšením na místních trzích. Čím izolovanější vesnice, tím lépe. Trhy se v Guatemaly vyskytují v každém pueble každý den, ovšem jen některé dny v týdnu se konají takzvané trhy velké, kdy se sjížději prodavači i kupující z okolních vesnic i polosamot. Takové trhy navštěvuji nejraději a věnuji se s oblibou činnosti, pro které v angličtině existuje slovo peoplewatching, zatímco čeština má pro onu činnost jednoslovně jen poněkud pejorativní označení „zírání“. Posadím se obvykle někam na nároží či vyvýšené místo a zírám. Co vesnice, to jiný kroj a zvláště starší dámy a pánové přicházejí na trhy ustrojeni v to nejlepší a co nejlépe. Pánové mají často vyšívané kalhoty, výrazné opasky a pěkné klobouky, ženštiny vlasy protkané stuhami či opatřené všemožnými pletenými i tkanými bambulemi. Všichni švitoří a dohadují se, smějí a diskutují, sdílejí si novinky, pomluvy a drby, mávají fazolemi, cibulemi, saláty, slepicemi i kukuřicí.

Zoufale a k uzoufání působí pak na trhu generace nejmladší. Dívčiny i jinoši s mobilními telefony v ruce, v tričkách s imbecilními obrázky a ještě imbecilnějšími nápisy. Smutný to pohled pro oko zírajícího staršího pána. To jako mě.

Ač jsem již viděl v Guatemale v den hlavních trhů nemálo měst a vesnic, dnes jsem si zajel do Momostenanga a Ttotonicapana. A byl jsem natolik spokojen, že jsem si nejen několikráte radostně zavýskl, ale i, považte, junácky poskočil!

Volavka na pahýlu zatopeného stromu. Ukrutně umělecká fotografie.
(foto JY-S3 plus Camera 360 a asi 2 promile)

18.9. 2016 neděle
Jest neděle a na večeři se jako obvykle slezla celá rodina paňmámou počínaje přes šklebáky, babičky, sestry, bratry, bratrance, sestřenice až po prapraprapradědečka vzdáleného prapraprabratrance ze šedesátého osmého kolene.
Na hromadném pojídání kukuřičných placek a fazolové kaše shledávám sice něco mírně perverzního, ovšem nikoli akčního. Akce začíná až ve chvíli, kdy se členové rodiny vzájemně začnou osočovat z toho, že jejich kostel je hezčí, jejich farář má určitě čistější trenýrky a jejich bůh jedaleko lepší, než-li bůh jiný.

Když od 16. století počali milí Evropané, v tomto případě španělští konkvistadoři, znásilňovat jiné země, dovlekli do Guatemaly kromě nemocí a masového vyvražďování i katolickou víru. Tato zrůdnost se mečem, ohněm a lidskou hloupostí rozlezla po celé zemi a vydržela neohrožena až do století dvacátého, víceméně až do jeho poslední čtvrtiny. V té době, v neveselých dobách občanské války, nastal hlavní útok evangelíků z USA na duše zmatených domorodců. Následkem toho je téměř polovina Pedranos (obyvatelé San Pedra La Laguna) zaškrtnuta ve statistikách jako protestantští evangelící. A jak už to tak bývá, křesťanská láska se projevuje hlavně tím, že jedni nesnáší ty druhé. Pročež se i dnes, poměrně hluboko ve století 21., odehrávají veselé scénky, kdy protestanti ženou holemi katolíky, následně si katolíci pořídí větší hole a ženou zase evangelíky zpět.

V San Pedro La Laguna je kolem 20 kostelů, což je na zhruba 14 tisíc obyvatel vskutku pěkná koncentrace. A aby zmatku a chaosu nebylo málo, vliv původního mayského polyteismu je více než signifikantní. I pokud si odmyslíme rádoby autentické poskakování kolem ohně obklopeného turisty se cvakajícími fotoaparáty, původní náboženství jest živé a všudypřítomné. Ostatně stačí se poptat a u každého města i vesnice je zajisté nějaká ta jeskyně nebo převis, kam chodí místní pálit kuřecí pařáty, obětovávat králíky či mumlat mayské podivuhodnosti před začouzeným křížem s Kristem.

Zkrátka takový pěkný chaos. Pěkným úvodem do tohoto chaosu může být kromě obecných spisků například i dílko  Crosscurrents in Indigenous Spirituality s podtitulem Interface of Maya, Catholic and Protestant od E.J. Brilla, které se mi dostalo do rukou v hospodě Shanti Shanti patřící židovskému majiteli, kam jsem si zašel na jointa a cuba libre.

Rybář na Atitlánu, smutný to pohled. Mezi zatopenými lesy a domy
jest vděčný za každou mini, pidi i mikrorybu, která přežila nájezdy
introdukovaného okounka pstruhového a uvízla na rezavém háčku domorodcově

19.9. 2016 pondělí
U snídaně jsem si vyslechl plamenný proslov pána domu, že jen katolíci jsou praví lidé, všichni ostatní jsou jen divá zvěř, zaslouží si upálit na hranici a jejich černá duše by měla být nemilosrdně propíchnuta špendlíkem. Infikovaným, samozřejmě.

„Evangelíci jedí vlastní děti!“, odsuzuje tak nepřímo polovinu vlastní rodiny.

„Indiáni skončí v pekle!“ praví pantáta, který jakoby z oka vypadl nejikoničtějším portrétům mayských náčelníků.

„A Židi jsou nejhorší, ti se tu dokonce obnažili!“ otřásá se hrůzou.

Po poznámce o Židech jsem neváhal a hnán zájmem jsem se vrhl kolem krku žeštině v místním malebném minimuzeu a dožadoval se informací. Zejména proto, že jsem cosi zaslechl před pár lety již v Evropě a dokonce jsem cosi četl i v irském tisku.

Před necelými 3 lety opravdu došlo u jezera k podivuhodné události. Ve vesnici San Juan La Laguna, tedy vesnici ležící asi dvacet minut chůze od San Pedra, objevili se podivní cizincové. Mužové v těžkých černých kabátech a ženštiny zahalené od hlavy po paty, nepoučený člověk by hovořil o nikábech. K jezeru Atitlán dorazila nechvalně proslulá sekta chasidů Šloma Helbranse. Domorodci jistě netušili nic o pravděpodobné pedofilii či vymývání mozků slovem i psychofarmaky. Úplně stačilo, že cizincové byli jiní. To už tak mezi živočichy bývá, že ty jiné je třeba hnáti. A to se stalo i zde. Charedim není zrovna něco, co by zaujímalo přední příčky na žebříčku oblíbenosti v Izraeli, natož v hloubi Guatemaly. Pročež sanjuanští počali jednat a přistěhovalcům zastavili vodu, vypnuli elektřinu a schylovalo se k pěkné akční bitce. Milovníci rozbitých nosů a vyhřezlých střev si však tentokráte radosti neužili. Sekta (či spíše podsekta) sbalila své dolary, klobouky a černé bolečení a odtáhla zase o kus dál.

Poněkud roztrpčen tím, že jsem se nedověděl žádné krvavé historky, vylepšíl jsem situaci aspoň tím, že jsem před obědem skočil po hlavě do vod jezera, čelistí trefil pod vodou kámen a ošklivě se kousl do jazyka.

Pročež šišlám.

Učebna ve škole. Kromě španělštiny jsem navštěvoval přednášky
z guatemalské historie. A jelikož neumím do pěti napočítat, zapsal jsem si i na mayskou matematiku.
Výsledkem jest, že neumím španělsky, z historie si pamatuji jen masakry z občanské války a do pěti stále napočítat neumím.

20.9. 2016 úterý
Prvním ranním autobusem odjíždím ze San Pedra. Silnice je hrbolatější nežli všechny brady škůdce vlasti Zemana a autobus i ve tři hodiny ráno svým klaksonem oznamujícím příjezd nemilosrdně budí širé okolí. Vysedám těsně za vesnicí Santa Clara La Laguna. Santa Clara neleží na břehu jezera, nýbrž na úpatí kopce a skrze vesnici jezdí autobusy ven z kaldery. Pár kilometrů cesty trvalo hodinu. Poté stále za tmy šplhám po pěšině mezi políčky na sever. Několikrát jsem zabloudil, ale nakonec s funěním klopýtám až na vrchol kopce známého jako Nos pana Indiána. Vskutku, horizont této oblasti při pohledu z některých míst, zejména z okolí San Pedra, opravdu připomíná tvrdými rysy zdobenou tvář mayského válečníka, přičemž jeho nos, ne nepodobný orlímu zobáku, jest nejvyšším bodem. Na Cerro Rupalaj K´istalin neboli Cerro del Rostro Maya neboli La Naris del Indio lze vylézt i z vesnice San Juan La Laguna (stezka je přehlednější a vede kolem dalšího vyhlídkového místa Cerro de la Cruz kousek od vesnice), ovšem cesta je podstatně náročnější i časově delší. Na vrcholu kopce ve výšce 2863 metrů se nachází ušlapaný plácek, kam se chodí na východ slunce dívat každý den výletníci. Od dvou tří osob ve všední den až po dvacet i více lidí o víkendu. Plácek jest obsypaný odpadky a žádná cedule, plot či zábradlí neinformuje o tom, že by se mělo jednat o soukromý pozemek. Tuto informaci sdělí turistům poněkud nemilosrdně, neoblomně a otravně až skupinka domorodců, kteří se objeví se svítáním a dožadují se nemalé finanční částky.

„Jéééé! Uááá! No není na tom zasraném světě krásně!“ hulákám na kraji vyhlídky, mávám rukama a třísním spokojenost do širého okolí.

„Bambilion, pane gringo!“ ruší o chvíli později vesničan, tahá mne za rukám a dožaduje se vstupného.

Jelikož se durdím, že nikde není řečeno nic o nějakém vstupném, obklopují mne kamarádi pana výběrčího, drží mne za rukávy, tahají za popruh brašny fotoaparátu a mumlají cosi o válečných sekyrách, stahování z kůže a chilli papričkách vetknutých do oka.

I před poněkud nejasnou a ne zrovna příjemnou situaci ohledně vstupného stál výlet rozhodně za investovaný čas i finanční prostředky. Rozbřesk nad jezerem Atitlán jest přepěkný, hladina se na okamžik zbarví do ruda, oranžova a okolní vulkány se tváří ještě dramatičtěji nežli ve dne. A kdesi dole lemují břehy Atitlánu světla vesnic a městeček.

Těsně předtím, nežli slunce vyleze nad obzor, demonstruje jezero Atitlán, kterak vypadá kýč.

21.9. 2016 středa
15. září roku 1821 Guatemala získala nezávislost. Respektive – byla vyhlášena nezávislost Guatemaly. Následovaly nejrůznější další kabaretní kousky jako bylo připojení k mexickému císařství, účast ve Spojených středoamerických provinciích a bez nadsázky bylo možno Guatemalu jistý čas nazývati Banánovou republikou (s velkým „B“) – dnešní milovníci banánů s logem  Chiquita jistě vrní blahem.

Nu, nechme stranou historii, jelikož současnost jest neméně interestantní. Například oslavy nezávislosti v San Pedro La Laguna probíhají už zhruba týden. Mění se účinkující, ovšem představení a přihlížející zůstavají víceméně stejní. Sérii juchavých dnů zahajili jako účinkující šklebáci předškolního věku a každý den se věkový limit zvyšuje.

Jediným cílem vystupujících je zničit zvukovými vlnami ušní bubínky co nejvíce divákům. Již dvou a tříletí šklebáci obdrží nejrůznější nástroje, do kterých s neuvěřitelnou energií třískají, foukají  a produkují nelibé zvuky. Nepsanými vrcholy každého dne jsou vystoupení rytmicky založených jedinců, které mezi sebou soutěží. Činnost bych popsal jako stav, kdy bezohlední bubeníci bijí bicí nástroje. Jelikož vibrující dlažební kostky městečka zřejmě nestačí k uspokojení, mezi bijce bubnů jsou vloženy sekce foukací a funící. Tito občané dokáží za pomoc trumpet, saxofonů či trombónů tropit podobné efekty, jaké doprovází přechod ledadla do nadzvukové rychlosti –  sonický třesk cloumá starými domy z pálených i nepálených cihel a zdvihá sukně vrásčitým indiánkám. Celá tato až hmatatelná lavina disharmonických zvuků se řítí po hlavní ulici San Pedra jako gigantické kladivo. Zatímco hlavní úlohou vyluzovatelů zvuku je zničit přihlížející, hlavním úkolem přihlížejících je vydržet na místě co nejdéle.

Kolem poledne se již vesměs nedostává energie ani jedné ze stran. Útočníci jsou zaliti potem, bijci bubnů mají křeče v končetinách a foukači popraskané oči a tváře jak křeček s tenisákem v hubě. Obránci jsou všichni hluší a skleným pohledem zírají před sebe, přičemž se křečovitě přidržují zdí a svých bližních.

22.9. 2016 čtvrtek
Další den oslav nezávislosti je zpestřen alegorickým vozem. Netuším, nakolik to byl úmysl organizátorů, každopádně podívaná to byla nádherná a ještě večer jsem z toho brečel smíchy.

Na kamenité hlavní ulici klesající strmě k jezeru se jako obvykle promenádovala skupina slavících a v extatickém opojení desítky trumpet a desítky bubnů útočily na již hluché obyvatelstvo. Náhled se na horním konci ulici objevil autobus, zvesela zatroubil a počal blikat všemi světly, neony a tak podobně. Guatemalské chicken busy jsou občas nazdobeny tak, že připomínají spíše reklamu na všechna světla světa, všechny třásně světa a všechny barvy světa. Majitelé také s oblibou vymontují obyčejný autobusový klakson a nahradí ho lodní sirénou, což byl i případ zmíněného autobusu.
Následovala lekce z několika elementárních fyzikálních zákonů, přičemž signifikantní byly zejména následující:  Zákon příkré ulice vydlážděné kamením. Zákon kluzké dlažby na příkré ulici. Zákon kluzké dlažby na příkré ulici za středně vydatného deště. Zákon guatemalského autobusu, kterému selhaly brzdy.

Laškovné troubení do rytmu, kterým se na uvítanou prezentoval řidič autobusu přešlo během chvíle ve frenetické přerušované troubení a to v jeden dlouhý, zoufalý zvuk lodní sirény. A nastal vrchol představení. Zatímco se autobus řítil z kopce, hudebnící přestali bubnovat a troubit a počali napodobovat stav, který se nazývá předsmrtnou křečí a spektakulárním chaosem. Naskakovali na zdi domů v nějakém pominutí mysli, že se na kolmé zdi udrží, vyskakovali na větve stromů v domnění, že se dvoucentimetrové větvě nezlomí, klopýtali a padali na mokré dlažbě, zkrátka zábava náramná.

Konec celého představení byl však poněkud nudný. Až na množství odřenin z pádu na zem, pár zvrtlých kotníků a opařeného chodidla bubeníka, který prchal skrze stánek s vroucím olejem se vlastně nic nestalo. Autobus se zastavil nárazem do zdi domu v zatáčce pod tržištěm, z autobusu vypadl pan řidič, vrhl se na kolena a začal se hystericky modlit.

23.9. 2016 pátek
„Král Karel IV. se narodit v království Česko. Otec divný a Karel být zavřený na hradě. Potom Karel odjet do Francie. Protože Karel nebýt v království Česko, dostal vzdělání a jak se chovat slušně, to by se mu v království Česko nestalo. Potom Karel být rytíř, jezdit na koni a sahat ženštinám na prso. Někdy na obě prso. Pan papež nebýt spokojený a říct Karlovi, aby se neoblékat jak úchyl a nesahat ženštinám na prso. Ani na obě prso. Karel dostat na turnaji klackem do nosu a poté být ošklivý mrzák. Karel byl chytrý mrzák a snažit se udělat v království Česko civilizaci. Nebýt tak úplně úspěšný, protože obyvatelstvo království Česko být poněkud natvrdlý.
Dnes v zemi Česko jest Karel populární hned na třetím místě po pivo a hokej. Kmen Čechů si dnes myslet, že Karel byl Čech a jest na to hrdý.“

Jelikož pan profesor Francisco viditělně trpí, když se mnou musí konverzovat a stále a stále mi vysvětlovat i ty nejprimitivnější záležitosti ohledně španělského jazyka, zbavil se dnes svého břímě a nakázal mi napsal slohovou práci o Karlu IV.

Když si pan profesor můj výtvor kovaný ve výhni zbytků z hodin dějepisu a mé úchvatné španělštiny přečetl, tak pravil, že už mi nikdy žádný domácí úkol dávat nebude.

Nebyl jsem si jistý, jestli to mínil jako pochvalu nebo finální fázi rezignace. U čtvrtého dvojitého cuba libre jsem usoudil, že to asi pochvala nebyla.

24.9. 2016 sobota
Mezi San Pedrem a Santiagem Atitlán jezdí naprostá většina cestujících čluny. Ty jezdí i několikrát do hodiny z mola, které je určeno jen pro dopravu mezi těmito dvěma městy. Provoz utichá jen v noci a v době, kdy vaje vítr Xocomil nejsilněji, to jest zhruba mezi jednou a třetí hodinou odpolední.
Kupodivu mezi San Pedrem a Santiagem existuje i silnice. Ze San Pedra stoupá kolem stejnojmenného vulkánu a vede kolem nejvetší a nejdelší atitlánské zátoky (ve Skandinávii by se dala bez ostychu nazvat fjordem), aby dorazila do Santiaga a poté se proskýmkla mezi Cerro de Oro a Tolimánem a vedla dále k městečku Sant Lucas.
Tato cesta je klikaté, z velké části písčitá, často blátivá a na některých místech plná výmolů. Největší atrakcí jsou ovšem bandité. Nemám na mysli úplatné policisty ani vlezlé prodavače suvenýrů. Skuteční bandité! Mé srdce poskočilo radostí už před spoustou let, když jsem se o této silnici doslechl poprvé. Bandité vyskakují z houštin, mávají mačetami, puškami a pistolemi, kterých je mezi lidem guatemalským poměrně hodně ještě z dob občanské války. Jelikož téměř všichni cestující mezi San Pedrem a Santiagem Atitlán užívají pohodlnější vodní cestu a čluny, provoz na silnici je minimálně a bandité tam nepohrdnou téměř žádným projíždějícím.
Údajně.

Na silnici pravidelně hlídkují policisté a turisté mají možnost požádat a policejní eskortu zdarma. Nu – já viděl policisty jen těsně za San Pedrem a těsně před Santiagem a bylo mi řečeno, že mi žádný doprovod neposkytnou, i kdybych chtěl. Což jsem stejně nechtěl.

  

Jelikož mne nikdy zakuklení bandité nepřepadli, nemohl jsem dočkat, až si podobný zážitek vychutnám. Pročež jsem se poptal v San Pedru v hospodách, v kostele, paňmámy i pantáty. A také jednoho izraelského a jednoho německého páru turistů, kteří byli přepadeni před několika týdny. Pln informací, kdeže mohu bandity očekávat, vsedl jsem na svůj hustokrutý motocykl Movesa o objemu ukrutných 200 ccm a vyjel. Předtím jsem samozřejmě nechal v San Pedru téměř všechny peníze, doklady i nové trenýrky, abych neučinil z banditů mávnutím mačetou bambilionáře. Zejména proto, že plno zpráv rozmrzelých výletníků hovoří nejen o střelbě, ale zejména o tom, že bandité berou všechno, počínaje cestovními doklady a penězmi přes elektroniku až po oblečení.

Nic. Dojel jsem do Santiaga a nepotkal ani jediného banditu. Dokonce po mně ani nikdo nestřílel. Zcela rozmrzelý jsem se tedy v Santiagu poptal, kterak je to možné, kde jsou slavní banditi a proč po mně nikdo nestřílel. Pan policista na náměstí i slečna v informačním centru se omlouvali a bylo mi doporučeno, že zpět mám jet za soumraku, že to mne určitě přepadnou, jelikož bude přítmí a bandité se nebudou tolik stydět.

Vyjel jsem tedy již za soumraku a celou cestu povykoval a na adresu banditů pronášel urážlivá slova.

A nic.

U večeře jsem rozmrzelý. Stěžuji si pantátovi i paňmámě. Rozveselil mě až fakt, že mě indiánský šklebák Junior u stolu chtěl vrazit do stehna příborový nůž řka, že on banditou je. Následně vyfasoval od pantáty takový záhlavec, že třískl bradou do talíře plného fazolové pasty.

25.9. 2016 neděle
Po včerejším fiasku, kdy se mi nepovedlo nechat se přepadnout bandity jsem si zajel do Santiaga lodí. V podstatě jediným důvodem pro návštěvu bylo konečně navštívit pana Maximóna.

Ohromně rád bych čtenářům Chochovin referoval, kdo to je pan Maximón, kdo to byl pan Maximón, pověděl o všech jeho úchylkách i o tom, že trha mouchám nožičky a žáby nafukuje brčkem.

Je zde ovšem jeden zásadní problém. O Maximónovi ví úplně každý, každý řekne úplně všechno, o Maximónovi existuje hromada knih a jiných chytrých spisků a přesto je výsledkem jen chaos, kde jedna informace popírá druhou, druhá třetí a třetí nestojí za nic.

Dle mého názoru jest Maximón jen sykreze synkrezí, všeobjímající všechno a hmatatelné nic. Případně všeobjímající nic a hmatatelné všechno. Cha! Speciálně jsem si před touto návštěvou přečetl knihu Los Escandalos de Maximon od pana E.M. Mendelsona, ovšem jelikož jsem opravdu poněkud tupější, chaos ohledně tohoto kultu jsem si tím zněkolikanásobil.

Lehce jsem se doptal na cestu do domu jednoho z členů cofredías, kde zrovna Maximón, či spíše jedna z jeho podob, momentálně přebývá. Ne, rozhodně není třeba žádného průvodce, ba ani znalosti španělštiny. Stačí na všechny strany volat „Maximón?“ a sledovat, kam domorodci ukazují prstem.V Santiagu Atitlán jest Maximón zosobněn jako dřevěná socha v lehce podživotní velikosti. V začouzené místnosti plné barevných žároven a čadících svící sedí několik přiopilých pánů, zvesela se chechtá a rozhodně to nevypadá, že by před Maximónem s respektem klonili hřbety. Kolem sochy čas od času poklekne některý z pánů, mává rukama, prská a volá nejrůznější prosby a přání, se kterými by mu měl Maximón pomoci. Meze se nekladou ničemu. Je možno požádat o práci, o uzdravení, o sousedovu manželku, aby dostal starosta syfilis nebo aby kráva nadojila více mléka. Jako oběti se Maximónovi (respektive cofredías) cpe všechno od bankovek přes doutníky a alkohol až po slepice či vepře.

Nu, rozhodně to není éterický zážitek, nicméně navštívit v Santiagu Atitlán Maximóna je lepší, nežli sedět na gauči a rýpat se v nose.

Technický detail na závěr – socha Maximóna jen jen kopie. Dobří křesťané katoličtí totiž v 50. letech originál ukradli a prodali v Paříži jakémusi muzeu.

26.9. 2016 pondělí
Jezero Atitlán jest jako stvořeno k vodním hrátkám všeho druhu, naopak pokud se chce někdo válet na pláži, měl by dát přednost jiným destinacím. Jak známo, hladina jezera v neodhadnutelných a nepředvídatelných intervalech stoupá a opět klesá. Poslední roky stoupá a to tak, že pod vodou mizí celé části měst. Mimoto je v současné době pod vodou i drtivá většina pláží, které ještě před deseti či dvaceti lety lemovaly jezero na mnoha místech. V současné době je poslední připomínkou plážových časů jen něco-jako-pláž Las Cristalinas, ležící nedaleko vesnice San Pablo La Laguna, pár minut jízdy tuk tukem ze San Pedra. Jelikož jsem však osoba vzdělaná praxí, vím o tom, že sádlo na vodě plave, jest vodou nadnášeno a pořádný kus sádla se zkrátka neutopí. Pročež několikrát týdně spadnu do vody a za pomoci specifického stylu pohybu (pracovně si ho nazvěme například „záchvat neplavce v sudu“) se přesouvám ze San Pedra na Las Cristalinas. Dopoledne jest plážička liduprázdná a pravidelně se ke mně přichází podívat pouze policisté, hlídkující na silnici kolem jezera. Popřejí dobrý den a opatrně se zeptají na duševní zdraví.

„Já být v pořádku, nebýt problém!“ odpovídám, škrábu se na břiše a policista raději odchází.

Ubohý pozůstatek pláží, zbytek zmizel pod hladinou poté, co voda v jezeru stoupla o několik metrů.

27.9. 2016 úterý
Jako obvykle jsem ráno odflákl domácí úkoly, zato jsem zjistil, kde na trhu dělají nejlepší ceviche. Aby bylo jasno – pokud je někdo zhýčkán ceviche z Jižní Ameriky, například z Peru, bude guatemalskou variantou této lahodné krmi poněkud zklamán. Zatímco v Peru jsou ceviche velkou porcí ryby (ale i krevet, například) marinované hodiny v limetkové či citronové šťávě a porce jest často dochucena kořením, v Guatemale se jedná o kalíšek (větší či menší), ve kterém jest nasekána cibule, rajčata a…. krabí tyčinky. Ano, jedná se o ony podivné bíločervené tyčky mletého rybího masa (po krabím masu ani památky) vynalezené v Japonsku a uvedené v roce 1976 na trh sanfranciskou společností The Berelson Company. I v guatemalském ceviche lze občas najít kousky ryby, ovšem pouze v luxusnějších restauracích a v množství připomínajím polovinu miniaturní akvarijní rybky.

I přesto mi ceviche zpestřují jídelníček, jelikož paňmáma Maria mi sice doma vaří vydatné porce, ovšem zatím porce ryze vegetariánské, spočívající v rozvaření půl tuny všemožné zeleniny. A zřejmě aby mi připomněla, která luštěnina jest v Guatemale populární, na porci rozvařené zeleniny paňmáma nasype kilo fazolí.
To se mám.

Ačkoli se mi v Guatemale líbilo od prvního dne první návštěvy a líbí se mi dodnes, kulinářská destinace to zrovna opravdu není. Pominu-li jedince, pro které je vrcholem gurmánství fazolová kaše, kukuřičná placka a kukuřičná placka namazaná fazolovou kaší.

Pravda, v San Pedru, jakožto turistické destinaci, je možné dopřát si jídla z celého světa díky přehršli restaurací mexických, irských, japonských, korejských, italských i francouzských. K tomu je možno připočítat spoustu restaurací izraelských, jelikož Guatemala a zvlášť jezero Atitlán jest z nějakého důvodu Izraelci oblíbená destinace.

28.9. 2016 středa
Město Panajachel alias Pana zaneslo na mapu turismu hnutí hippies v 60. letech 20. století. Město nemám nijak v lásce, jelikož se opravdu jedná o turistické gheto, ovšem dnes jsem ráno vsedl do loďky a do Pana si zajel. Zejména proto, že se zde měly v rámci celoguatemalské několikadenní veselice odehrávat jakési průvody a davové juchání. Očekával jsem skalpování, upálení turisty u kůlu nebo aspoň lukostřelbu na svázaného příslušníka kmene bílých kůží.

Byl jsem však poněkud zklamán, jelikož ony průvody se skládaly ze stovek šklebáků, kteří v perverzním důkazu globalizace poskakovali po ulicích oděni v kostýmy postaviček holywoodských animovaných i hraných filmů.

A tak na břehu jezera Atitlán pobíhají malá indiánčata v převleku za Elvise, praštěnou rybu Nema, Mariona Roberta Morrisona a kolem svítí reklamy na smažená kuřecí křidýlka, pobočky anglických i amerických bank a celosvětových kurýrních společností.

To by jeden zvracel.

29.9. 2016 čtvrtek
Po měsíci ve škole jsem seznal, že nebudu dále týrat pana profesora Francisca ani ubohé obyvatelstvo marnými pokusy pronést ve španělštině cokoli smysluplného, natož kultivovaného.

Pravda, před měsícem jsem byl schopný objednat si jen cuba libre, zatímco nyní i fazole a kukuřici, ovšem komparativ pletu se superlativy, sloveso „být“ nesnáším ve všech třech jeho formách a slovesa nepravidelná mne dohání k zuřivosti a chrlení krvavé pěny.

Pročež jsem zašel za ředitelem školy a oznámil mu konec studia. Tolik radosti jsem již dlouho neviděl.

30.9. 2016 pátek
Jemně plivu na límec košile a poté jej přejíždím prehistorickou žehličkou. Mimochodem poprvé v životě používám žehličku nahřívanou na peci. Také do ostra žehlím puky na kalhotách, pečlivě si čistím zuby a z podrážky bot vyšťourávám psí exkrementy.

V poledne slavnostně nastupuji před ředitele školy a přebírám si vysvědčení. Páni profesoři se tváří dojatě, jen pan profesor Francisco má v sobě již nějaké to pivo, pročež mi rovnou říká, že tak tupého studenta ještě nikdy neměl.

„A co Hilda? Ta Němka, co není schopna naučit se ani napočítat do tří?“ uraženě protestuji.

„Ale Hilda má fakt velký kozy!“ vážně pravil pan profesor.

Hilda se spokojeně zasmála, velice zhluboka se nadechla a následně na dobrou minutu zadržela dech. Impozantní.

Ještě večer vsedám do loďky a odjíždím přes jezero do Panajachelu, odkud se budu snažit dojet co nejdříve do Antigui a poté na jihozápad do Salvadoru.

Směs mayských i evropských tradic, zvyků, svátků a náboženství se i na počátku 21. století projevuje nebývale živě v každodenním životě. Tím mám na mysli obzvláště guatemalské hory, i když ani na ulicích San Pedra není o podobnou podívanou nouze. Zatím.

1.10. 2016 sobota
 V Pana jest brzy ráno relativně klid, jen neveselí rybáři jdou vzpomínati na staré časy a šourají se k jezeru. Na první pohled jes jezero Atitlán rájem rýbařů. Realita je ovšem poněkud jiná. Kdysi přebohaté vody jezera se rozhodli lidé, zřejmě s dobrým úmyslem (takzvaná erupce aktivní blbosti), obohatit. A ukažme si křivým prstem na konkrétní viníky – guatemalská vláda a letecká společnost Pan American Airways. Tito pánové (v té době do toho dámy zřejmě ještě moc kecat nemohly) se rozhodli oživit turistický průmysl v oblasti introdukováním ryb pro turisty a sportovní rybolov. Pročež do jezera vypustili v roce 1958 okounka pstruhového, zvaného také okoun černý. Tato až 75cm velká dravá ryba způsobila menší apokalypsu. Za oběť jí padly nejen původní ryby v jezeře, ale v návaznosti na tom i několik druhů ptáků, mezi nimi i atitlánský endemit, nyní tedy již vyhynulá potápka obrovská. A samozřejmě došlo k zemětřesení i ve městech kolem jezera, jelikož byl náhle rybolov v podstatě popraven. A tak není divu, že dnes se věnuje chytání ryb jen pár zoufalých rybářů, kteří vytahují úlovky o velikosti pár centimetrů. Všechny ryby nad 15cm délky tak již na tržišti budí údiv a kolem ryby poskakují nadšení domorodci a se zdechlou rybou se fotí do rodinných fotoalb.

Odjíždím kolem třetí hodiny ráno. Vymrzlý autobus mířící do Santa Cruz del Quiché mě vysazuje na křižovatce Los Encuentros, přesedám na autobus do Guatemala City. Vysedám v Chimaltenangu a po chvíli čekání již mířím do Antigui. Minulý týden jsem telefonoval do jedné ze zdejších agentur, abych se dostal do jakéhokoli městečka na Ruta de las Flores v Salvadoru. Bohužel veškeré turistické minibusy míří rovnou ke známým salvadorským plážím, pročež jsem sehnal jen odvoz k pobřeží. Nu, aspoň něco. Přejezd hranic proběhl naprosto bez problémů a svižně, ostatně všeobecně patří překračování hranic mezi středoamerickými zeměmi k tomu nejsnazšímu, co výletníka potká.
Jelikož byl pan řidič z Guatemaly a neměl ani tušení, kde se nějaká salvadorská Ruta de las Flores nachází, nechal jsem se vysadit na  pobřežní dálnici u benzinové pumpy u křižovatky nedaleko Acajutla. Ač ve věku staršího pána, počal jsem stopovat. Kupodivu mne již po pár minutách vzal žoviální domorodec a během chvíle jsem již klopýtal na přehledném autobusovém nádraží v Sonsonate. Téměř romantická autobusová linka pendlující mezi Sonsonate a Ahuachapánem a kopírující tak vlastně celou Rutu de las Flores je zážitek sám o sobě.
Ubytoval jsem se v městečku Juayúa v až podezřele krásném hotýlku Anáhuac ještě před západem slunce. Čímž jest prokázáno, že od guatemalského jezera Atitlán lze na salvadorskou Rutu de las Flores dojet veřejnou hromadnou dopravou bez jakýchkoli obtíží snadno během jednoho dne, navzdory všem informacím, které tvrdí opak.

2.10. 2016 neděle
Květinová cesta (ehm, to je překlad) alias Ruta de las Flores je úsek mezi městy Sonsonate a Ahuachapán. Nejde ani tak o samotnou silnici či jen vozovku, jak by si možná milovníci asfaltu mysleli. Jde především o města a vesnice na této trase. Mezi desítkami sopek a kopcemi zelenými leží přehršel vodopádů, spousty kávových políček, bambiliony banánovníků a všelijakých květin, běloskvoucích kostelíků s černými i jinými Kristy, domy a domky s dokonale oprýskanou omítkou, náměstí s koloniální architekturou, stovkami pestrobarevných maleb na zdech a městečka, která výraz „pitoreskní“ posouvají do jiné dimenze.

Mezi jednotlivými městy je možné se přesouvat autobusy, které rozhodně nikam nespěchají a vůbec – klid je asi to, co celou Rutu de las Flores vystihuje nejlépe.

V neděli, což je shodou okolností dnes, probíhají v městech na Ruta de Las Flores všemožné akce. Ať už jde o nejrůznější průvody nebo jen koncerty na náměstích, vše je hojně navstěvováno. Ovšem nikoli turisty z Evropy či USA, ale výletníky místními. Což je samozřejmě příjemnější nežli nájezdy výletních autobusů v turistických lokalitách všude po světě.

Domorodci vlevo vyhlížejí konec světa (asi), domorodci vpravo jen klábosí (asi).
Jak vidno v pozadí, malby na zdech jsou na Ruta de las Flores více než pěkné.

Juayúa jest nejnavštěvovanější destinací na celé trase. Což ovšem neznamená, že bych za den potkal víc jak deset cizinců. V roce 1877 byl shluk domů povýšen na vesnici a díky bohatství plynoucího z pěstování kávy v okolí byla vesnice přejmenována na El Progreso. Už v roce 1906 se z vesnice stalo město a bylo přejmenováno zpět na Juayúu. V Juayúe jest neděle zasvěcena žraní. Doslova, každý víkend a v neděli ozvláště zde probíhá Feria de la Gastronomia. Salvadorci nepatří zrovna mezi nejštíhlejší národy a občas mi přijde, že hlavní životní náplní jest obžerství. Ostatě salvadorské národní jídlo – plněné placky pupusa – je v podstatě koncentrace tuku a tuku. Tlustá kukuřičná placka je nacpána nejen fermentovanou zeleninou, ale i hranolky, špekatým masem a jinými laskominami dle přání strávníka, které by ani prase nežralo. Mimo všudypřítomných pupus se ovšem náměstí a přilehlé ulice v Juayúe zaplní stánky nabízejícími všemožné jídlo, vesměs pečené a smažené. Od steaků přes ryby až po gigantické krevety. Nu – najíst se zde samozřejmě dá, ovšem rozhodně to není festival jídla, nad kterým bych padal do kolen a kvůli kterému bych záviděl křečkům jejich velkou hubu.

Žádný gastronomický zázrak, ovšem na salvadorské poměry ráj jídla.
Nedělní festival obžerství v Juayue.

3.10. 2016 pondělí
Okolí Juayúy jest známo svými vodopády. Zatímco některé jsou pár desítek minut chůze z náměstí a slouží jako piknikové místo pro místní i víkendové návštěvníky, pěknější vodopády leží několik hodin chůze po pěšinách a mezi kávovými poli. Vzhledem k tomu, že podrobnější mapy neexistují a na stezkách lze potkat tak dva lidi za den a tudíž padá možnost doptat se na cestu, pronajal jsem si na den průvodce. Ó, jak dobře jsem učinil.

„Proč ty mít ta provaz?“ dotazoval jsem se mou brilantní španělštinou, jelikož jsem žil v domnění, že půjde o procházku k vodopádům kdesi v lese.

„Na vodopády,“ odvětil suše pan průvodce.

Jít dvanáct hodin blátem, vodou a padat z vodopádů není žádná romantika.
Neznačených vodopádů a neznačených stezek známým jen domorodcům
je kolem Ruta de las Flores asi tak bambilion. Možná i o něco více.

Nu…. po několika hodinách šplhání, padání a překračování menších stružek a vodopádů se začala objevovat místa, kde prostě již žádný chodník nevedl. V tu chvíli pan průvodce sňal z ramene provaz a počali jsme slaňovat. Tedy…. já jsem neslaňoval. Já se jen zoufale držel lana, houpal se na všechny strany a tučnými boky narážel do skal. Když jsem byl již dostatečně otlučen a zmazán blátem jak hrnčířský kruh, dostavily se vodopády. Zhruba deset vodopádů bylo nutné pokořit, pročež přišla ke slovu sofistikovaná technika. Ještě bych podotkl, že ke slaňování jsme neměli žádné speciální horolezecké lano, nýbrž špagát, který většinou slouží k přivazování krav u chléva. Ještě štěstí, že jsem měl zkušeného průvodce. Za pomoci JTU jsem se spouštěl sice nikterak mohutnými proudy vody, zato však měly vodopády až několik desítek metrů výšky. Když jsem již měl sedřené dlaně, přišly ke slovu ÚOU, což můj pohyb oscilující mezi sjížděním po laně a volným pádem trochu zbrzdilo. Kromě do krve spálených dlaní a o skály otlučených špeků jsem si pořídil ještě bláto ve všech tělesných otvorech (ano, ve všech) a zhruba půl hektolitru vody, kterou jsem spolykal při snaze zoufale křičet o pomoc. Když jsem se ocitl polomrtvý nad hlavou posledního vodopádu, slitoval se pan průvodce a za pomoci dosud neužitého DTU a DTUsM mě bezvládného spustil dolů.

„Dvanáct hodin pekla!“ kňučel jsem při návratu a šťoural si bláto z ucha.

„Tak to bude dvacet dolarů,“ pravil pan průvodce.

Hodina pekla za 1 dolar a 66 centů. To jde.

(JTU – jednoduchý tkaničkový uzel, ÚOU – úplně obyčejný uzel, DTU – dvojitý tkaničkový uzel, DTUsM – dvojitý tkaničkový uzel s mašličkou)

4.10. 2016 úterý
Celý den pojíždím po Ruta de las Flores od jednoho města k druhému, lezu na upravená náměstí, na vyhlídky nad městy, do kostelů, do kaváren a kochám se. Kochám se průvody kapel, které jsou snad na každé druhé mé zastávce, kochám se výzdobou zdí restaurací, hospod, kabáren, ale i obyčejných krámků stylu díra-ve-zdi, nabízejících rychlé občerstvení.
Ataco, Apaneca, Nahuizalco, Salcoatitán, Ahuachapán.
Kdybych to byl býval věděl, zajisté bych si na Ruta del las Flores vyhradil více času. Ve spojením s výlety na blízké vodopády, sopka a k jezerům by se zde lehce dal trávit týden i dva. Možná i tři, když připočítám týden bezuzdné konzumace všudepřítomných laskomin.

Posledním večerním busem jsem odjel do města Santa Ana, druhého největšího města Salvadoru. Města hnusného jak mraky nad krchovem, avšak vhodného místa k návštěvě nedalekého jezera Coatepeque a přilehlého vulkánu Santa Ana. Ubytoval jsem se v hostelu Casa Verde poněkud svérázného majitele, pana Carlose. Bazén, střecha s posezením a výhledem na město za nenápadnými zdmi neoznačeného domu… to vše jest důvod, proč do Casy Verde míří výrazná část návštěvníků Santa Any a mezi výletníky ze zahraničí se jedná o santaanskou volbu číslo jedna. Dalším důvodem je to, že Santa Ana je město s ne zrovna nejlepší pověstí co se bezpečnosti týče a obecně jsou zde možnosti ubytování poměrně skromné.

5.10. 2016 středa
Pod vulkán Santa Ana alias Ilamatepec mne svezl pracovník britské ambasády v Londýně, rodilý Ind, který přebýval ve stejném hostelu. Ano, cestu lze absolvovat i veřejnou dopravou, ovšem s několika přesedáními. A ve finále je stejně jedno, v kolik kdo pod kopec přijede, jelikož nahoru je možno se dostat jen ve skupině doprovázené policejní ochranou.

Santa Ana je stratovulkán, měří 2381m a leží západně od kaldery Coatepeque. Sama Santa Ana sestává ze čtyř kalder a sopečných kráterů. Nejzájímavější je nejvnitřnější z nich, jelikož právě ten jest obdařen kráterovým jezerem výrazně zelené barvy. Zelené různých odstínů podle toho, jaké je zrovna počasí či spíše světlo. Poslední erupce proběhla v roce 2005.
Zatímco kdysi výletníky otravovala nejrůznější individua a dožadovala se peněz a cenností, dnes již k ničemu takovému nedochází. Respektive nedochází k tomu od doby, co je možné vystoupat na vulkán jen s policejním doprovodem a jen v 11 hodin dopoledne. Páni policisté mi pověděli, že zatímco o víkendu je ve skupině až 200 lidí, dnes čítala skupinka sedm osob, včetně dvou policistů.
Vstupné sestává z poplatku za policejní ochranu (1 americký dolar) a poplatek za průchod soukromým pozemkem – ten jsem neplatil, jelikož výběrčí nebyl doma. Výstup samotný je vyloženě nenáročný, klikatá pěšina vede až na hranu s výhledy nejen na kráterové jezero, nýbrž i na jezero Coatepeque. Zkrátka takový pěkný výlet na jeden den.

6.10. 2016 čtvrtek
Dostat se z vnitrozemí na letiště v San Salvadoru (či spíše Salvadoru, jelikož do hlavního města to není zrovna co by kamenem dohodil) není zrovna záležitost na pár minut za pět peněz. Letiště neleží v dosahu městské hromadné dopravy žádného většího města, dálková doprava na letiště je víceméně neexistující a nejjednodušší a v podstatě jedinou schůdnou formou dopravy jest vozidlo taxislužby. Jelikož jsem nehodlal trávit dva dny stopováním pod středoamerickým sluncem a zároveň nechtěl platit bambilion za taxi, nabídl jsem v Santa Aně 30 amerických peněz prvnímu řidiči. Pan řidič se zasmál a zaťukal si na čelo. Následně si řekl o 100 amerických peněz, pročež jsem se zasmál a zaťukal si na čelo já. Pročež byl v ulicích Santa Any k vidění tlustý bílý výletník, kterak obtěžuje místní řidiče, kterak se výletník i řidiči náramně baví, smějí se a ťukají si na čelo.

Nakonec jsem přemluvil řidiče zmrzlinářského vozu, odevzdal mu 30 dolarů a obdržel odvoz na letiště a naprosto příšerně chutnající nanuk, který vzhledem i chutí připomínal zmrzlý prasečí pařát.

San Salvador – Madrid – Dublin, spousta hodin v letadlech nudných společností Iberia a Aer Lingus.