10.10. 2019 čtvrtek
Cathay Pacific je domovská letecká společnost Hong Kongu a mnohokrát vyhrála titul „Nejlepší letecká společnost světa“. Od listopadu aerolinie Cathay Pacific ruší přímé spojení mezi Dublinem a Hongkongem, pročež je načase ještě využít přímý let. Zaměstnanecká letenka mě na přímých letech stojí stejný obnos jako pár piv, což se o letech s přestupem již říci nedá. Mimoto je na let nasazen můj oblíbený stroj A350. Sličné letušky připomínají doby, kdy dívky a ženštiny vypadaly jako dívky a ženštiny. Ne jako dnes, kdy hnusné a až morbidně obézní samice vřeští cosi o šikaně, rovnoprávnosti a o tom, že vypadat jak nafouklá opupínkovaná kreatura s výrazem lehce dementní ovce je vlastně úplně v pořádku. Let trvá přes 12 hodin, což zajisté ocení milovníci zapařených pozadí a čerstvých puchýřů z mnohahodinového sezení v miniaturních sedačkách. Tím upozorňuji na fakt, že až na výjimky byznys třídou nelétám a v první třídě se ocitám vlastně jen tehdy, když po přistání v opuštěném letadle dojídám oříšky po bohatších spolucestujících.
Ostrovy kolem Hongkongu. Západ slunce z Victoria Peak.
11.10. 2019 pátek
Přilétám po ránu, utahaný a rozbitý, jak se na dvanáctihodinový let po noční směně patří. Měním peníze a autobusem odjíždím z letiště do města. Nestává se mi, aby na mě nějaké místo hned od počátku působilo příjemně. Pominu-li samozřejmě prodejny s dobrým alkoholem a velkosklady čínských polévek. Nicméně Hongkong na mě příjemně působí. Organizované a přehledné letiště, doprava do města i první dojmy. Britská Čína či čínská Británie ve stínu mrakodrapů. Všudepřítomná vůně moře a přepáleného oleje z restaurací. Ač je spousta podniků, jídelen a masážních salonů obzvláště, otevřeno nonstop, město začíná ožívat pořádně až odpoledne, k večeru a obzvláště v první polovině noci. Vše je organizované, bez chaosu jiných asijských megaměst.
„A toto tamto taky tutu pak ten ten hentoto a támdlencto,“ píchám prstem do menu rozmazaných vybledlých obrázků a spousty čínských znaků. Majitelka, číšníce a kuchařka jedné z nesčetných pouličních jídelen stylu „díra ve zdi, stolek a dvě židle“ žasne nad mou jedinečnou výslovností hongkonžské čínštiny. Poté žasnu i já. Objednal jsem si misku nepoživatelné bílé hmoty, talíř mastné trávy a rozvařený hovězí žaludek. To jsem si tedy pošmákl. Chuť mi rozhodně nevylepšilo ani pivo s názvem Modrá dívka, ze kterého se vyklubal importovaný americký ležák českého typu.
Laskominy Hongkongu
Hongkong, kantonsky Hèung-gáwng neboli Voňavý přístav jest město a správní celek na břehu Jihočínského moře. Oficiálně Zvláštní administrativní oblast Čínské lidové republiky Hongkong. Jak již sám název upomíná, jde o Čínu, navzdory své historii, ekonomickému i sociálnímu statusu. Naneštěstí, chce se mi říci. Známky osídlení Hongkongu sahají do neolitu, první Evropané, Portugalci, jmenovitě pan Jorge Álvares s posádkou, dorazili do oblasti v roce 1513 a rovnou si zřídili základnu v nedalekém Macau. Ještě výraznejší stopu než Portugalci zde ovšem zanechali Britové. Roku 1699 začala v Číně obchodovat britská Východoindická společnost, což byla tehdy globální supervelmoc. Následovalo klasické koloniální plundrování, poněkud méně obvyklá strategie umlčení Číny pomocí opia, vzdor směřující k opiovým válkám a slavná Pekingská smlouva v roce 1860. Výsledkem této smlouvy, mimo jiné, mezi Čínou na straně jedné a Velkou Británií, Ruskem a Francií na straně druhé byl Hongkong s přiléhajícími územími, takzvanými Novými teritorii, pronajat Británii na 99 let. Počínaje prvním červencem roku 1898. Roku 1997 tedy Hongkong přešel pod čínskou správu a Čína se zavázala, že se bude v Hongkongu chovat podle pravidla „Jedna země – dva systémy“, tedy že Hongkongu zůstane zachováno nemálo privilegií, svobod a životní styl zůstane nezměněn na 50 let, tedy do roku 2047. Jenomže – kdo by věřil Číňanům, že. Čínská chobotnice vydržela dodržovat závazek asi tak pět minut a poté čínský mor udeřil na Hongkong vší silou. Nejviditelnějšími následky čínské okupace je tvrdé počínšťování Hongkongu „pevninskou“ Čínou, emigrace v řádech statisíců zejména vzdělaných a bohatých obyvatel, masové protesty a fakt, že již není zrovna doporučeno nosit v Hongkongu tričko s nápisem „Čína je zlo“, případně mávat vlajkou Tibetu.
Ubytoval jsem se na ulici Nathan Rd., pár minut chůze od přístavu, na poloostrově Konloon, ve čtvrti Tsim Sha Tsui. Za dvacet dolarů na noc jsem vyfasoval pokoj s pěkným výhledem o pěti metrech čtverečních. Neočekával jsem více, jelikož pokud je Hongkong něčím známý, tak svou přelidněností. Ceny nemovitostí jsou až absurdní a pokud někdo vlastní nemovitost v Hongkongu, automaticky to znamená, že je bambilionář, jakých není mnoho. Ostatně, v počtu milionářů se pohybuje Hongkong kolem sedmého místa na světě, což je na zemi s 7,5 obyvatel číslo převysoké. Aby toho nebylo málo, ve městě žije i zhruba stovka dolarových miliardářů.
Hustota osídlení jest ohromná, ohromující a i na asijské poměry se zcela vymyká normálu. Pravda, čistě matematicky žije v Hongkongu 6800 lidí na kilometr čtvereční, což je samozřejmě nechutně mnoho, ale nereflektuje to jednu skutečnost – jen necelých 10% Hongkongu jest obydleno. Pokud se tedy bere v úvahu rezidenční části města, žije zde na kilometr čtvereční zhruba 100 tisíc lidí. Masakr. Úplný. Nemovitosti jsou v Hongkongu tak drahé, hroby na veřejných hřbitovech jsou exhumovány po šesti letech. Po šesti letech se tak nebožtíci přesunou na hřbitovy virtuální. Ceny hrobů v některých místech šplhají ke sto tisícům amerických dolarů. Pročež si v hotelu se svými 5 metry čtverečními připadám jako Tuareg uprostřed Sahary, nikde nikdo. A aby toho luxusu nebylo málo, mám v ubytování i vlastní koupelnu. Do ní se ovšem již nevejdu a když se sprchuji, trčí mi břicho do pokoje.
Cvičení v parcích velkoměst, zvláště po ránu, jest oblíbenou kratochvílí téměř v celé Jihovýchodní Asii.
12.10. 2019 sobota
Jest zataženo, vše v oparu, modrá obloha ani na okamžik. Tak už to v asijských městech zhusta bývá a Hongkong není výjimkou. Motám se městem. Od miniaturních obchodů ve starých čtvrtích až k promenádě u přístavu, která byla zprovozněna na jaře letošního roku. Na budovách se v komerčním centru města vyřádili nejvěhlasnější architekti celého světa, obchody nabízí zboží, na které by se skládalo průměrné africké město celý rok a vertikální zahrady se střídají s kilometry čtverečními naleštěných oken a zrcadel. Kdysi byl Hongkong rájem nákupů i pro průměrného Evropana. Díky ceně nemovitostí a ceně pronájmů už Hongkong dávno není výhodnou destinací na nákupy, pokud jde o ceny. A to se týká i elektroniky anebo oblečení z okolních zemí. Hongkong zkrátka není levná asijská vesnice a například má více automobilů Rolls Royce na osobu než kterýkoli jiný region na světě. Kdesi jsem vyčetl údaje z roku 2011 – v tomto roce bylo zaznamenáno více než 41,92 milionu návštěvníků, kteří utratili více než 33,7 miliardy dolarů. Což je prostě hodně. V roce 2001 byl v Hongkongu postaven zlatý záchod za 60 milionů dolarů a na aukci byla prodána láhev vína za 232 692 dolarů. Také vypovídající.
Prodej akvarijních ryb. Místní prodejci neradi vidí fotografující návštěvníky, jelikož jsou si dobře vědomi toho, že častokráte prodávají chráněné druhy.
Hongkong je ovšem, pro mnohé překvapivě, městem zeleně. A tím myslím i centrum města. Hongkong je samozřejmě známý svými mrakodrapy. Město má nejvyšší počet mrakodrapů na světě. Více než 7000 budov v regionu má více než 14 pater, což je dvojnásobek (podle některých zdrojů až čtyřnásobek) například oproti New Yorku. Ovšem 40 procent území tvoří venkovské parky a přírodní rezervace. Procházky po zelených stezkách jsou oblíbenou víkendovou zábavou. Mnohé parky jsou oázami klidu, s jezírky, opečovávanými vzrostlými stromy, můstky a přístřešky. Díky klimatu zde vše samozřejmě utěšeně roste a pokud metař ulic omylem zapomene na trávníku násadu koštěte, do týdne z násady vyroste tropický strom ověšený sladkými plody, obsypaný pestrobarevnými květy vonícími po drahých parfémech. Zvláště po ránu jsou parky plné lidí cvičících tai-či, či se jen tak protahujících. Kromě toho zde, často mezi sochami komiksových hrdinů, v tichosti některé hloučky meditují, jiné se věnují četbě, případně jen tak potichu zírají. Poněkud rušivě tak působí expati, kteří se věnují běhu a s výrazem štvaných mezků plní svou mysl radostí z pohybu, své tělo adrenalinem a své plíce zplodinami velkoměsta. Mimochodem – Ocean Park Hong Kong získal v roce 2012 cenu za nejlepší světový zábavní park.
Oázy zeleně a klidu v centru Hongkongu nemají cenu zlata. Mají cenu daleko větší,
pročež si jich místní obyvatelé váží, hýčkají a nezasypávají odpadky.
Večer jsem si zašel na promenádu na proslulou Symfonii světel. Nuda k pohledání, zábavnější je i zcela nezábavný číšník Bublinka v hospodě u Anděla. Multimediální představení fungující od roku 2004 každý večer v přesný čas za sotva slyšitelné hudby znásilňuje lasery a všemožnými reflektory oblohu a budovy na nábřeží. Podívané se účastní 42 budov, mnohdy mrakodrapů, čímž se celá akce dostala do Guinnessovy knihy rekordů. 14 minut nudy začínající každý večer v osm hodin je zejména díky velikosti zahrnutého prostoru jaksi ztraceno kdesi v noci a oparu přístavu.
Větší zábavou jest tak pozorování replik čínských džunek, v noci s osvětlenými rudými plachtami, snažících se majestátně vzdorovat vlnám od projíždějících lodí, to vše na pozadí mrakodrapů a světelných reklam.
Replika džunky na pozadí typické zástavby finančního centra Hongkongu.
13.10. 2019 neděle
Hong Kong má tendenci svádět k tomu, že jde o jeden ostrov, ale ve skutečnosti je v Hongkongu 263 ostrovů. Některé z nich, jako Lantau , Cheung Chau a Lamma , jsou dostupné trajektem, zatímco jiné jsou zcela neobydlené a prakticky nedosažitelné. Ano, někteří magoři, jako například ultimátní chomutovský dobrodružník Yusuf Momo The Horrible by zajisté kličkovali mezi trajekty, vzdorovali mořským proudům a na nějaký ostrov doplavali v pruhovaném úboru lázeňských šviháků. Realita je ovšem taková, že většina ostrovů, často miniaturních, je mimo zájem místních i turistů.
Minimálně půl dne jsem trávil v muzeu. Ne jen tak ledajakém muzeu. Hongkongské muzeum historie patří zcela jistě k těm lepším muzeím a to i v celosvětovém kontextu. Mapuje zhruba 400 milionů let historie, samozřejmě s důrazem na Hongkong. Opiové války, tramvaje i japonská okupace. Britské libůstky v podobě golfových klubů, rybářské loďky či lidové léčitelství. Hudební nástroje i komoušské letáky. V muzeu je, často v interaktivní formě, přehršel všeho možného, vše je přehledně zorganizováno a díky několikaúrovňové expozici působí návštěva příjemně prostorově. Vstupné? Zdarma.
Odpoledne navštěvuji trhy kolem Mong Kok, turistický a nudný Ladies market i proslulou ulici akvaristiky. Směs turistických atrakcí i zástupů místních je pocitově na hony vzdálená lesku Victoria Harbour či dolní části Nathan Road. Tržiště krásně voní ovocem, rybami a vše zahaluje smog velkoměsta.
Tržiště u Mong Kok
Odjezd k Sik Sik Yueng Wong – chrám jest v přestavbě, ale i přesto jde o hezký kontrast jezírek, můstků a zastřešených chodníků na jedné straně a obludných, šedivých a neinvenčních mrakodrapů všude kolem. Chrám a jeho okolí je plné vykladačů budoucnosti, prodavačů štěstí a místních, kteří v souladu se spoustou tradicí a pověr provádějí všemožné rituály, od pálení vonných tyčinek až po mrskání mincí na nešťastné zlaté ryby v jezírcích.
„Jé, obrázek, vyfotím si obrázek!“ nadšeně pravím a fotografuji. Fotografuji si policejní zásah proti demonstrantům. Těžkooděnci běhají sem a tam, občas vzduchem prolétne dýmovnice, občas plechovka se slzným plynem a ze všech stran prší dlažební kostky. Studenti, oděni do černé, protestují proti způsobu, jakým komunistická Čína navzdory svým slibům Hongkong znásilňuje.
„A ještě byste se mohl natočit a zamávat samopalem,“ pravím policistům a cvakám obrázek za obrázkem.
„Úsměv!“ pravím sličným policistkám a taktéž fotografuji.
„Vy tlustý pán jít s námi,“ pravil o chvíli později jakýsi pán v civilu, jiní pánové v civilu mne uchopili za ruce a již mne vlečou pryč.
„No moment, já chci ještě fotit, spoustu obrázků! Třeba ten student s rozbitým nosem vypadá legračně. A tady policisté mlátí jiného studenta! A tady studenti mlátí dlažebními kostkami policisty!“
Pánové ovšem dělají, že mě neslyší, postrkují mne a vlečou. A již sedím v policejním automobilu. Doufám, že nebudu muset platit jízdné, jelikož jedeme poměrně dlouho.
Frustrovaní policisté Hongkongu pod čínskou kontrolou
„Pán je novinář?“ zahajuje výslech na policejní stanici uniformovaný pán.
„Nejsem novinář, jsem tlustý turista,“ odpovídám popravdě.
„Fotil jste si policisty!“
Následně mi pouští video z demonstrace. Mezi rozdováděnými studenty a policisty je několik novinářů v reflexních vestách. A jakýsi tlustý Evropan, který se občas škrábe na břichu a občas fotografuje.
„Jééé, to jsem já!“ ukazuji na obrazovku.
Pán v uniformě mlčí a hledí na mne trochu nespokojeně a trochu nevěřícně.
„Nejste novinář? Takže protestujete?“
Už tuším, jak se asi při výsleších cítil pan Švejk v románech pana Haška.
„Ale co bych protestoval. Neprotestuji. Jen si fotím obrázky. Někdy si fotím banány, někdy hrochy a dnes policisty.“
Pán v uniformě už se na mě již nedívá nespokojeně, jen nevěřícně.
„Třeba tady mám vyfocený banán a tady loďku. Tady opici a tady policistu,“ zapínám fotoaparát a ukazuji obrázky, co jsem nafotil.
Následují dvě hodiny, kdy jsem v místnosti většinou opuštěn a kdy občas přicházejí nejrůznější pánové se stále stejně pitomými dotazy. Po dvou hodinách jest mi vrácen cestovní pas a dostávám sáhodlouhé poučení o tom, že se rozhodně nemám účastnit žádných demonstrací, že si rozhodně nemám fotit policisty a už vůbec ne příslušníky speciálních jednotek. A také jsem dostal hrnek čaje.
Následně podepisuji několik papírů a jsem vypuštěn na ulici. Centrum města je plné barikád z dřevěných palet a vyvráceného dopravního značení, některé z barikád hoří. Kolem jsou unavení policisté, unavení demonstranti a všeobecná nálada frustrace a únavy. Vzdorovat Číně není žádná legrace. Zvláště tehdy, když je výsledek dopředu znám.
Fotit si detailně policisty v Hongkongu jest činnost, za kterou jest možno obdržet dlouho konverzaci, jízdu policejním automobilem a kalíšek čaje.
Večer jako obvykle trávím ochutnáváním všeho možného. Jak se dá očekávat, v Hongkongu je k dostání snad naprosto všechno, ve všech možných úpravách a za všechny možné ceny. Hongkong jest ráj gurmánů, jest na prvním místě na světě v poměru restaurací, jídelen či kaváren na obyvatele. A ano, nachází se zde restaurace s Michelinskou hvězdou, kde je možno zakoupit jídlo za necelé 4 americké dolary. Tim Ho Wan v Hongkongu nabízí proslulé dim sum a může se pochlubit více než 46 restauracemi v sedmi zemích po celém světě. Nejlepším řešením je ovšem stále původní umístění ve čtvrti Mong Kok. Je zajímavé, že dvě z jejích satelitních restaurací v jiných čtvrtích města, Sham Shui Po a Tai Kok Tsui, získaly každá své vlastní michelinské hvězdy.
14.10. 2019 pondělí
V noci prší, přes den prší, pořád prší. K tomu je vzduch vlhčí, než-li má známá, nymfomanka L. Ač jsem měl původně v úmyslu vypadnout z Hongkongu na nějaký přilehlý ostrov vyvalit se na pláž, vzhledem k počasí jsem odjel do Macaa. Trajekt jede zhruba hodinu a disponuje vším, co si zhýčkaný cestující během hodiny může přát. Například šváby lezoucími po oknech. Macao, kdysi portugalská kolonie, jest od roku 1999 zvláštní správní oblastí Čínské lidové republiky. Leží pouhých 60 kilometrů západně od Macaaa, v ústí Perlové řeky, která se zde vlévá do Jihočínského moře. Území Macaa je tvořeno eponymním poloostrovem a ostrůvky Taipa a Coloane. Tyto ostrovy byly postupně propojeny s pevninou v jeden ostrov a ten následně spojen s Macajským poloostrovem třemi mosty. Pěkný příklad toho, kterak asijská sveřepost a mravencovitá pracovitost uchvacuje pro sebe vše, moře nevyjímaje – v roce 1912 byla totiž rozloha Macaa přibližně 10,28 km², v roce 2018 již 32,9 km². I místní letiště je přírodním poměrům přizpůsobeno. Terminál a samotná letištní plocha jsou na pevnině, zatímco přistávací dráha se nachází na umělém ostrově a vedou k ní dvě pojezdové dráhy na mostní konstrukci. Od roku 2018 je spojeno s Hongkongem 55 km dlouhým mostem Hongkong–Ču-chaj–Macao. A aby toho nebylo málo, od kontinentální Číny má Macao pronajatou (sic!) část ostrova Cheng-čchin, kde má svou Macajskou univerzitu.
Smog a lidské sardinky. Realita Macaa nejsou jen nasvícená kasína.
Proti Hongkongu je Macao klidné město, jelikož všechny nepravosti se odehrávají za zdmi doupat neřesti, tedy v nejrůznějších hernách, případně v hernách nejrůznějších hotelů. Macao je čínské centrum hazardu. Kupodivu zde zůstalo poměrně hodně z dob, kdy nad ostrovem vlála portugalská vlajka. Názvy ulic, ale i celé ulice, které by, nebýt čínských nápisů, mohly být klidně někde v Portu či Lisabonu. Mezi obchůdky se krčí jezuitské kostely, knihovny a koleje, taktéž ovšem taoistické chrámy vonící kouřem z kadidel. Turistů je v Macau snad ještě více, než v Hongkongu. Alespoň vizuálně to tak rozhodně vypadá. Dokonce je možno čas od času zahlédnout i bílou tvář z Austrálie či Spojených států, případně obézní ženštiny že Evropy. Naprostá většina turistů, kolem 99%, ovšem přijíždí z Ázie, pročež není divu, že kolem 85% hráčů v macayských hernách jsou Číňané. Zajímavost ohledně hazardu – sesterským městem Macaa jest americké Las Vegas. Zajímavost další – pouhých 49 kasin Macaa vygeneruje ročně příjmy ve výši 30 miliard dolarů, což je trojnásobek zisků Las Vegas, kde podobných podniků funguje 135. Macao je jediným místem v Číně, kde jest hazard legální. Tedy – existuje výjimka, kterou jsou koňské dostihy v Hongkongu. Díky příjmům z hazardu nejenže Macao nemá žádný dluh, nýbrž může svým občanům vyplácet rentu přes tisíc amerických dolarů ročně. Impresivní. Pro srovnání ještě nemístně uvedu, že Macao má rozlohu zhruba středočeského Berouna a žije zde necelých 700 tisíc lidí. Ročně sem ovšem přijede kolem 40 milionů návštěvníků, vesměs gamblerů z kontinentální Číny.
Obyvatelé Macaa jsou také zodpovědní a používají mozek a prezervativy, pročež mají nejnižší porodnost na světě – necelého jednoho šklebáka na ženštinu.
Pokud zrovna výletník nejede do Macaa prohrát úspory, panenství svých dcer a život tchýně, nabízí se mu hned několik míst, kam se podívat. Centrum Macaa patří do Světového dědictví UNESCO a pod záštitou se nachází celkem 25 objektů, od koloniálních sídel přes náměstí a katedrály až po barokní kostel. Ikonou Macaa jsou ovšem trosky. Ano, pětipatrové průčelí bývalé jezuitské katedrály svatého Pavla, budované v letech 1580 – 1625, které jako jediné zbylo ze stavby po požáru z roku 1835. Pro puntičkáře ještě uvedu, že kromě průčelí zůstalo zachováno i 66 schodů ke katedrále původně vedoucí. Pravděpodobně druhým nejnavštěvovanějším místem jest nedaleká (pravda, v Macau je všechno nedaleko) pevnost Fortaleza do Monte (Fortaleza de Nossa Senhora do Monte de São Paulo) ze 17. století. Poněkud skryto v ulicích je nemálo čínských chrámů, z nichž nejznámější je zřejmě malý chrám zasvěcený bohyni A Ma. Chrám A-Ma existoval v roce 1488 dlouho před vznikem města Macao a je příkladem skutečné rozmanitosti čínské kultury inspirované konfuciánstvím, taoismem, buddhismem a mnoha lidovými přesvědčeními. I v dnešní době se k buddhismu hlásí polovina obyvatelstva. A Ma jest ochránkyní námořníků a rybářů. A od oné ženštiny zřejmě také pochází samotný název místa Macao. A tím výčet toho nejzajímavějšího končí. Pravda, je možno se toulati starým městem s velice výraznými portugalskými znaky, zavítati do nevýznamných kostelů a několika muzeí, ale to je asi tak všechno.
Průčelí bývalé jezuitské katedrály svatého Pavla, Macao.
Pro obyčejného výletníka tak zřejmě stačí navštívit Macao na den či dva. Labužníci si mohou návštěvu prodloužit, jelikož střet portugalské a čínské kuchyně se povedl náramně. Zejména milovníci mořských plodů si zde poslintají nejeden bryndák a nejeden žaludek se bude otřásati v mocných orgasmech. Kuchyně Macaa se vyvíjela přes 400 let relativně izolovaně a i když jezdím po světě již několik desetiletí a sežeru všechno, co se hýbe i nehýbe, mimo Macaa jsem například nenarazil na žádnou macajskou restauraci. Takové Africké kuře, tedy kuře marinované chili a grilované s kokosovým mlékem, používání krevetové pasty či tamarindů, to bych zavedl povinně ve školních jídelnách a společně se středoamerickými rumy i jako bonus ke své výplatě.
Nočním trajektem se vracím do Hongkongu. Hradba neonů kasin Macaa je scéna až hororová. Nikdy bych neřekl, že příjezd do Hongkongu působí na chvíli až téměř vesnicky idylickým dojmem.
15.10. 2019 úterý
Slunce! Opravdu, poprvé vidím nad Hongkongem slunce. Desítky městských parků svítí zelení. Pročež jsem nelenil a vyrazil do zahrad Nan Lian a přilehlého chrámu. Oáza zeleně, vodopádů, stovek pěstěných stromů, jezírka s barevnými kapry, zkrátka názorná ukázka čínského zahradnictví té nejvyšší úrovně. Komplex o rozloze 3,5 hektaru je jako vše v Hongkongu obklopen mrakodrapy a několikaúrovňovými silnicemi, ovšem v areálu zbudovaném ve stylu dynastie Tang je až těžko uvěřitelný klid. Vodopády, jezírka, skály a skalky, dřevěné můstky, altány, pavilony s výstavami kreseb či bonsají, vodní kolo i borovicová stezka. Zahrada sousedí s chrámem Chi Li, což je také místo přepěkné. Chrám je velký buddhistický klášterní komplex patnácti cedrových síní, zahrad a nádvoří. Design se řídí starověkými pravidly čínské architektury a principy fung shui. Při stavbě budov nebyly použity žádné hřebíky, místo toho jen tradiční techniky konzolování a hmoždinek, by držely dřevěné konstrukce pohromadě a taktéž byly použity pouze přírodní materiály jako je hlína, kámen a dřevo. Že je možno podobnými stavebními dovednostmi dosáhnout vskutku zajímavého je vidět například na hlavním sále, nacházejícím se naproti Síni nebeských králů. Hlavní sál je stavba se střechou z 28 000 hliněných tašek nesenou dvaceti osmi cedrovými sloupy. Hmotnost hliněných tašek je poctivých 176 tun. A přesto střecha nespadne a nezpůsobí návštěvníkům ploché nohy! Impozantní.
Zahrady Nan Lian. Jako veškerá zeleň Hongkongu, i zde je vše obklopeno masivní hradbou mrakodrapů.
Jelikož však v zahradách není mnoho restaurací a pojídat staleté bonsaje mi přijde poněkud nepatřičné, přesunuji se metrem zpět k vodě a odjíždím na ostrov Hongkong. Odjíždím jednou z největších atrakcí Hongkongu, která přitom vlastně atrakcí není. Ach, staroslavná Star Ferry! Victoria Harbour, přírodní přístav pojmenovaný po královně Viktorii, křižují od roku 1888 lodě společnosti Star Ferry. Pendlují mezi ostrovem Hongkong a poloostrovem Kowloon na pevninské části Hongkongu. V současné době flotila 12 lodí převeze denně kolem 70 tisíc pasažérů, navzdory faktu, že je ostrov s Kowloonem spojen železničním i silničním tunelem. Lodě zejména zdálky vypadají, jako by se nezměnily za celou dobu fungování společnosti. Jednoduché, žádný luxus, vysoce účelná plavidla pro 100 pasažérů zvládnou vykonat svou trasu průměrně 147 krát denně. Trajekty měly a mají vesměs hvězdná jména – Ranní hvězda, Vycházející hvězda, Večernice, Polárka, Zlatá hvězda, Nebeská hvězda, Sluneční hvězda i hvězdy Stříbrná, Světová či Noční. Kromě místních obyvatel jsou trajekty ve velkém využívány i návštěvníky Hongkongu. Jízdné je v porovnání s turistickými zájezdy nicotné, výhledy náramné a atmosféra více než autentická.
Trajekt společnosti Star Ferry. Pravděpodobně nejlevnější a zároveň jedna z nejlepších atrakcí Hongkongu.
Jakmile jsem své obézní tělo přesunul z trajektu na ostrov, vsedl jsem do autobusu a vyjel na Victoria Peak, nejvyšší kopec ostrova Hongkong s nadmořskou výškou 552m. Nejedná se nejvyšší vrchol celého Hongkongu, kterým jest veřejnosti nepřístupný Tai Mo Shan (957m), ba ani nejvyšší přístupný vrchol Hongkongu, kterým jest se svými 934m Lantau Peak na ostrově Lantau. Nicméně Victoria Peak je rozhodně nejnavštěvovanějším kopcem města. Ročně sem zavítá kolem 7 milionů návštěvníků a kochají se notoricky známými pohledy na Hongkong, zejména centrální, ale i ostrovy Lamma, Lantau a spousta jiných. Panoramata známá ze všech pohlednic nebo reportáží jsou focena převážně zde. Na vrchol se dá samozřejmě vylézt, ale vzhledem k podnebí jest to záležitost pro masochisty, milovníky koupele ve vlastním potu a příslušníky kmenů Poláků, Čechů či Rumunů, kteří místo aby sobě za pět peněz zakoupili jízdenku na tramvaj, která na kopec jezdí, ušetřené peníze utratí za levné pivo či knedlo-zelo-vepřo. Až do roku 1888 byli zejména movití kolonizátoři vynášeni na vrchol nemovitými domorodci ve speciálních nosítkách. Poté však byla zbudována tramvaj či spíše lanová dráha, která na vzdálenosti 1,4km překoná převýšení téměř 400m a doveze výletníky za necelých 5 minut na kopec. Od svého otevření v roce 1888 až do roku 1926 byla Peak Tram rozdělena do tří tříd. První třída: Britští koloniální úředníci a obyvatelé Victoria Peak. Druhá třída: Britská armáda a pracovníci hongkongské policie. Třetí třída: Ostatní lidé a zvířata. Taková pěkná koloniální pravidla, pěkně britská. V dnešní době je možno na vrchol vyjet i autobusy přímo z přístavu.
Nejikoničtější pohled na Hongkong jest pohled z Victoria Peak.
Zůstávám na ostrově Hongkong až do noci. Po setmění zde nastává demonstrace dostatku žárovek, zářivek a světel všeho druhu, včetně nasvícených reklam na svižně jedoucích dvoupatrových tramvají.
Původně jsem měl v úmyslu zůstat v Hongkongu ještě pár dnů, absolvovat některé ze zdejších pěkných treků a vyvalit se na pláž. Ovšem opět jsem zjistil, že nejsem milovník davů, konstantního hluku a smogu téměř hmatatelného. Vracet se do Irska se mi ovšem ještě nechce. Pročež jsem sobě zakoupil letenku do nedaleké Indonésie, konkrétně na ostrov Bali.
16.10. 2019 středa
Ráno odjíždím busem na letiště a s Cathay Pacific odlétám do Indonésie, na Bali. Letiště v Denpasaru, alespoň co si pamatuji od poslední návštěvy, se zvětšilo, zpřehlednilo a rozhodně přibyl bambilion světelných poutačů. Zamluvil jsem si hotel hned u letiště, abych mohl hned zítra z Bali vypadnout, jelikož jsem očekával stejné turistické peklo jaké tu bylo posledně. A nemýlil jsem se. Jak může duševně zdravý člověk dobrovolně trávit celou dovolenou v balijské Kutě jest pro mě záhadou. Odpoledne jsem snad hodinu sháněl informace o transportu Kuta – přístav – loď na Lombok a pozemní doprava do Kuty lombocké. Následně jsem zjistil, že letenka mě vyjde stejně jako taxi do přístavu, pročež se nezdráhám a přispěji k ničení světa emisemi.
Večer jdu ulovit nějaké jídlo, ovšem z masivních nájezdů všemožných masérek, prodavačů veteše, vlezlých taxikářů a nabízečů všemožných výletů mám pocit značně úzkostný, klaustrofobický a co pár sekund na podnikavce vztekle prskám: „Jdi už do hajzlu!“
Kdepak. Bali mě neuchvátilo před lety a nic se nezměnilo ani dnes. A tím nemyslím jen příšernou Kutu.
17.10. 2019 čtvrtek
Let z Bali na Lombok trval 19 minut. Pokud by si toto přečetl někdo třeba za dvacet let, vykope mé tělesné ostatky odněkud ze smetišti či příkopu, pověsí je na strom a na trouchnivějící kosti pověsí nápis „Neekologicky myslící dobytek!“. A byla by to pravda. Z letiště v Lomboku, které jest nové, čisté a úrovní daleko nad většinou evropských letišť odjíždím vozidlem taxi do Kuty. Zatímco balijská Kuta jest příšerná vyžilá děvka snažící se za každou cenu na stará kolena ulovit nejzoufalejší zákazníky, Kuta lombocká jest děvka mladá, byť již značně osahaná, využitá a zneužitá. Jako základna pro výlety po Lomboku jde o vhodné místo plné restaurací, stánků nabízejících suvenýry, výlety po celé Indonésii i transport na letiště či do přístavů pro cestu na Bali. A na rozdíl od Kuty balijské se zde směs turistů, skútrů, aut a masérek neslepila v homogenní neproniknutelnou hmotu zaplňující každý kout městečka, ba dokonce bych řekl, že ještě stále výraznou část návštěvníků tvoří batůžkáři.
Ubytoval jsem se za městem v hotýlku s bazénem, velkou zahradou a okolním lesem, ve kterém vříská ptactvo, opice a po půlnoci ožralí turisté.
Benzinová pumpa, Lombok. I když to tak nevypadá, benzinka na obrázku patří k těm kvalitnějším.
18.10. 2019 pátek
Ostrov Lombok jest součástí indonéské provincie Západní Nusa Tenggara, geograficky patří do řetězce Malých Sund. Od známého ostrova Bali jest oddělen Lombockým průlivem, od Sumbawy na straně druhé průlivem Alas. Lombok jest ostrovem plným lidí, ba neobávám se říci, že jest tam lidí přehršel a to jak místních, tak cizinců. Místním lidem se říká „obyvatelstvo“ a cizincům se říká „hloupí turisté“ nebo také „chodící peněženky“. Obyvatel jest na Lomboku nemálo a přibývají tempem přímo ďábelským. Zatímco podle sčítání z roku 2009 zde žilo 3,16 milionů domorodců, dnes, o zhruba 10 let později, pobíhá zde 3,8 milionu dvounožců. Hlavním a největším městem ostrova jest Mataram, turisticky město nezajímavé a přitažlivé asi tak jako Denpasar na Bali. Pokud si někdo nelibuje v hustém provozu, inhalování výfukových zplodin nejrůznějších dopravních prostředků a neobyčejně hnusných pouličních psů, do Mataramu nejezdí.
Obyvatelé ostrova jsou z 85 % Sasakové , o jejichž předcích se předpokládá, že migrovali z Jávy v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Ostatní obyvatelstvo je tvořeno z 10-15% balijskou menšinou s malý zbytek tvoří čínští Indonésané, Jávánci , Sumbawané a arabští Indonésané. Obyvatelé Sasaků jsou kulturně a jazykově blízce spřízněni s Balijci, ale na rozdíl od hinduistických Balijců je většina muslimů a krajina Lomboku je protkaná mešitami a minarety. Islámské tradice a svátky ovlivňují každodenní aktivity ostrova, ovšem zdaleka se nejedná o striktnost v dodržovaní, se kterou je možno se setkat v některých zemích Středního východu. Ve stínu minaretů, kostelů, buddhistických či hinduistických chrámů si ovšem stále lebedí synkreze v nejrůznějších formách a o příznivce nezředěných forem monoteistických náboženství se zde zřejmě nejednou pokoušejí mrákoty. Například neortodoxní islámská skupina, která se vyskytuje pouze na Lomboku, je Wektu Telu („Třikrát“), jejíž vyznavači se modlí třikrát denně, namísto pěti časů stanovených v Koránu. Víra Waktu Telu je propojena s animismem a je ovlivněna nejen islámem, ale také hinduismem a panteistickými názory. Existují také pozůstatky Boda, kteří udržují původní víru Sasaků a mohli by být představiteli původní kultury Sasak, nezředěné pozdějšími islámskými vlivy. Mezi Sasaky převládá mnoho vlivů animistické víry, většina z nich věří v existenci duchů nebo přízraků. Jídlo i modlitby považují za nezbytné, kdykoli se snaží komunikovat s duchy, včetně mrtvých, a rituální tradiční praktiky přetrvávají. Tradiční magie se praktikuje k odvrácení zla a nemocí a k hledání řešení sporů a antipatií. Magii může praktikovat jednotlivec sám, ale obvykle je k poskytnutí služby vyhledána osoba, která má v těchto věcech zkušenosti. Této osobě se obvykle poskytují peníze nebo dary a k nejmocnějším praktikům se chová značná úcta.
Mawan Beach, Lombok
Nyní, vážení čtenáři, chrlím moudra i nemoudra, leč nic z toho není z mé hlavy. Ke svému štěstí i neštěstí jsem hned po ránu potkal u snídaně pana profesora z univerzity v Jakartě, který si na Lombok zaletěl na víkend. Pan profesor se věnuje antropologii, etnologii a pití piva. Pije pivo rád a zejména po třetí lahvi nadšeně chrlí spoustu zajímavostí a jest nadšen, že pozorně poslouchám a neptám se na to, kde mají nejlepší masáž s happyendem. Pan profesor vykládá o Sasacích, o holandských kolonizátorech, o lombocko-balijských půtkách v minulosti i současnosti. Po pátém pivu se mi svěřil, že by nejraději vyloupil etnologické muzeum v nizozemském Leidenu, jelikož se tam dodnes nachází spousta artefaktů, které Holanďané na Lomboku (i jinde, samozřejmě) ukradli a nevrátili ani v roce 1977, kdy poslali do Indonésie pár beden méně cenných věcí, aby zdejším nespokojencům zavřeli ústa.
„Vzal bych si tašku a přivezl zpět náš diamant!“ prská pan profesor. Usmívám se pod vousy, jelikož představa miniaturního postaršího pána, kterak bere v daleké Evropě z expozice diamant, klade ho do igelitové tašky a letí zpět do Indonésie jest poněkud zábavná. Nicméně, panu profesorovi bych fandil, ba i lupičskou škrabošku bych mu pořídil. Mimochodem – s oním 75 karátovým diamantem ukradli Holanďané z královského paláce i čtvrt tuny zlata, sedm tun stříbra, nespočet perel a zajisté zprznili nemálo mladých domorodých dívek.
19.10. 2019 sobota
Na Lombok se jezdí převážně za nicneděláním a vrcholem aktivit návštěvníků ostrova jest nenáročné koupání, průměrné šnorchlování a potápění, popíjení průměrného piva, návštěvy lehce nadprůměrných pláží a surfování pro začátečníky i mistry prkna, kteří nepadají do vody co pět sekund jako například já. Doplňkem poněkud fyzicky náročnějším může být návštěva přemnohých vodopádů, či lezení na kopce. Zejména šplhání na nejvyšší horu Lomboku, sopku Mt. Rinjani jest zábavou, která stojí návštěvníky nejedno propocené tričko a prošlapané pantofle. Mt. Rinjani je druhou nejvyšší sopkou Indonésie, měří 3726m a čas od času poskytuje spektakulární příležitosti na grilovací párty, jelikož její erupce bývají veselé, dynamické a kromě zemětřesení či pšoukání sopečného popele dochází i k tolik oblíbenému chrlení lávy. Například v loňském roce situace na zdejších tektonických deskách domorodce nikterak nepotěšila, jelikož jejich aktivita způsobila hned dvě mohutné zemětřesení, sesuvy půdy, minitsunami a související radovánky. Na severu ostrova bylo zničeno až 80% budov, zemětřesení mělo za následek stovky mrtvých, přes 400 tisíc lidí muselo být přesídleno a sever ostrova se zdvihl o čtvrt metru. Spektakulární zemětřas.
Pobřeží kdesi u Penyisok
Kromě ostrova Lombok samotného míří návštěvníci stále více i na okolní ostrůvky, známé pod souhrnným názvem Gili. Gili Trawangan, Gili Meno, Gili Air, Gili Lawang, Gili Sulat, Gili Petagan, Gili Bidara nebo také Pasaran, Gili Lampu, Gili Puyu, Gili Kondo, Gili Puyuh, Gili Sulat, Gili Indah, Gili Merengke, Gili Belek, Gili Ular, Gili Solet, Gili Sarang Burung, Gili Kawu, Gili Puyuh, Gili Nanggu, Gili Sudak, Gili Tangkong, Gili Kedis, Gili Poh, Gili Genting, Gili Lontar, Gili Layar, Gili Amben, Gili Gede, Gili Anyaran, Gili Layar a Gili Asahan. Některé z ostrůvků Gili jsou již převelice turistické, k některým s jezdí šnorchlovat a některé jsou opuštěné, nenavštěvované a prakticky neobyvatelné. Přestože se charakter ostrovů Gili rychle mění, stále ještě poskytují jak pohodové útočiště pro baťůžkáře, tak i prvotřídní letoviska.
20.10. 2019 neděle
Zatímco přes muslimský víkend, to jest v pátek a sobotu, věnoval jsem se převážně požírání místních laskomin a mnohahodinovými debatami s ujetým profesorem antropologie z univerzity v Jakartě, dnes jsem vsedl na zapůjčený skútr a vydal se lapat do vlasů vítr a mezi zuby mouchy, zkrátka si užít ďábelského motocyklování.
Zatímco pobřeží je turistické víceméně po celém obvodu ostrova, vnitrozemí jest pravým rájem pro dobrodružné motocyklování, zejména pro alternativní slalom. Kozy a vepři, psi a kočky, opice a šklebáci. Provoz jest plynulý zejména proto, že zastavení by bylo zdrojem úžasu, následného chaosu a následných havárií. A tak je dobré tu objet krávu zleva, šukající psy zprava, na plný plyn projet chumlem šklebáků prchajících do školy a přejet přes ocas drzý, kočkám. Slalomuprostá není ovšem ani jízda mimo dosah živých stvoření. Přerozličné díry, trhliny, větve, kamení, písku a pyramidy kravského trusu vyžadují neustálou pozornost řidičovu. A pokud už náhodou motocyklista potká pár desítek metrů rovné a čisté vozovky, není záhodno popustit uzdu vášním a rozjet se naplno, jelikož drtivá většina zdejších motocyklů a skútrů má buď nefunkční zadní brzdu nebo nefunkční přední brzdu, případně nefunkční obě brzdy. A pokud se stane, že brzdy alespoň trochu fungují? Pak je téměř jisté, že se stane něco jiného. Například upadne přední kolo nebo na motocyklistu spadne kokosový ořech. Motocyklování na Lomboku tak zkrátka skýtá mnoho zábavy.
Sušení tabákových listů na rohožích kdesi u Kuty
21.10. 2019 pondělí
Ještě před pár desítkami let byl Lombok pro turisty zemí nepoznanou, ba snad i divočinou plnou lidožroutů a stánků bez Coca-Coly. Turistický rozvoj začal v polovině 80. let 20. století, kdy Lombok vzbudil pozornost jako „nedotčená“ alternativa k Bali. Zpočátku se na místech, jako jsou ostrovy Gili a Kuta na jižním pobřeží Lomboku, rozšířily nízkorozpočtové bungalovy. Tato turistická ubytovací zařízení z velké části vlastnili a provozovali místní podnikatelé. V oblastech v blízkosti letiště, jako je Senggigi, se rozmohly spekulace s pozemky na nejlepších plážích, které financovali bambilionáři z ciziny.
V 90. letech 20. století se národní vláda v Jakartě začala aktivně podílet na plánování a podpoře cestovního ruchu na Lomboku. Vznikly soukromé organizace jako Bali Tourism Development Corporation (BTDC) či Lombok Tourism Development Corporation (LTDC). LTDC připravila podrobné územní plány s mapami a zónami pro turistická zařízení a brány pekla se otevřely naplno. Velké hotely dnes zajišťují hlavní pracovní místa pro místní obyvatelstvo. Místní podnikatelé zahájili vedlejší podnikatelskou činnost, od restaurací, přes masážní salóny po obchody s uměleckými předměty téměř výhradně nevalné kvality. Tyto podniky poskytují místním obyvatelům sekundární zaměstnání.
Na rozdíl od sousední Bali je na Lomboku ještě stále možno najít místa bez davů vřeštících šklebáků, přiopilých náctiletých a mnohohlavých stád turistů z cestovních kanceláří. Zatím.
Mawan Beach, Lombok
Asijská finanční krize v roce 1997 a pád Suhartova režimu v roce 1998 znamenaly pro cestovní ruch začátek desetiletí neúspěchů. Devalvace měny a přechod k rádobydemokracii způsobily, že celá Indonésie zažila období domácích nepokojů. Mnoho indonéských provincií se potýkalo s tím, že část obyvatelstva toužila po autonomii nebo nezávislosti na Indonéské republice. Současně fanatický islámský terorismus v Indonésii dále prohluboval domácí nepokoje na celém souostroví. V lednu 2000 radikální islámští agitátoři z nově vzniklé organizace Jemaah Islamiyah vyprovokovali na Lomboku náboženské a etnické násilí v oblasti Ampenan v Mataramu a v jižní oblasti Senggigi. Mnoho expatů a turistů bylo dočasně evakuováno na Bali. Řada zahraničních velvyslanectví vydala cestovní varování s upozorněním na možné nebezpečí při cestách do Indonésie. Následné bombové útoky na Bali v roce 2002 a 2005 a postupující epidemie SARS v Asii dramaticky ovlivnily turistické aktivity na Lomboku. Cestovní ruch se na Lombok vracel pomalu, což bylo částečně vyvoláno celosvětovou neochotou cestovat kvůli celosvětovému napětí. Teprve od let 2007-2008, kdy většina vyspělých zemí zrušila varování před cestováním, se cestovní ruch vrátil na úroveň před rokem 2000. Indonéská vláda aktivně propagovala Lombok i sousední Sumbawu jako indonéskou turistickou destinaci číslo dvě po Bali. V roce 2009 tehdejší indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono, ministerstvo kultury a cestovního ruchu a regionální guvernér učinili veřejná prohlášení podporující rozvoj Lomboku jako turistické destinace a stanovili cíl 1 milion návštěvníků ročně do roku 2012 pro kombinovanou destinaci Lombok a Sumbawa. Díky tomu došlo na ostrově ke zlepšení infrastruktury, včetně modernizace silnic a výstavby nového mezinárodního letiště na jihu ostrova.
Cestovní ruch je na Lomboku důležitým zdrojem příjmů. Nejrozvinutější turistická oblast ostrova se nachází na západním pobřeží ostrova a je soustředěna kolem městečka Senggigi. V bezprostředním okolí městečka se nachází nejrozvinutější zařízení cestovního ruchu. Pásmo cestovního ruchu na západním pobřeží se rozkládá v délce 30 km podél pobřežní silnice severně od Mataramu a starého letiště v Ampenanu. Hlavní turistická oblast se rozprostírá až k Tanjungu na severozápadě na úpatí hory Rinjani a zahrnuje poloostrovy Sire a Medana a velmi oblíbené ostrovy Gili ležící bezprostředně u pobřeží.
Atmosféra většiny pláží na Lomboku jest ospalá, někdy šmrnclá duchem hippie a jak někteří angličtinou dotčení čeští turisté říkávají, jest: „Easygoing, vole!“
Otázkou je, kam bude směřovat rozvoj turismu na Lomboku v blízké budoucnosti. Masážní salóny, polonazí či opilí batůžkáři nezapadají do programu, na který místní i celostátní aktivity spoléhají do příštích let. V roce 2019 získal Lombok ve studii ministerstva cestovního ruchu 70 bodů, což je nejvyšší hodnocení mezi deseti nejlépe hodnocenými halal turistickými destinacemi v Indonésii. Indonéská vláda doufá, že se jí podaří přilákat část z předpokládaných 230 milionů muslimských cestovatelů po celém světě do roce 2026, kteří by mohli utratit až 300 miliard americký dolarů. Podle Organizace islámské spolupráce jsou součástí halal (neboli islámského) cestovního ruchu halal hotely (bez alkoholu, hazardu atd., Korán, modlitební rohožky a šipky označující směr Mekky v každém pokoji), halal doprava (čistota, nealkoholické nápoje, publikace koherentní s islámem), halal stravovací prostory, halal (s islámskou tematikou) turistické balíčky a halal finance (finanční zdroje hotelu, restaurace, cestovní kanceláře a letecké společnosti musí odpovídat islámským zásadám). Nu, uvidíme.
22.10. 2019 úterý
Oblast Kuty je také známá svými převážně opuštěnými plážemi s údajně bílým pískem. Písek rozhodně bílý není, v lepším případě jest lehce nažloutlý, leč to nebrání malému městu se rychle rozvíjet, zvláště po otevření mezinárodního letiště ve městě Praya. Stále více surfařů z celého světa sem přijíždí za více či méně dobrým surfováním a pomalou a rustikální atmosférou Lomboku. Surfování na jižním Lomboku je považováno za jedno z nejlepších na světě. Od konce března až do září nebo později se Indickým oceánem prohánějí větry, které přinášejí dlouhé a periodické vlny až z ostrova Heard Island. To se shoduje s obdobím sucha a jihovýchodními pasáty, které vanou jako pravidelně jako dobre seřízené hodinky. Lombok je proslulý svou rozmanitostí zlomů, k nimž patří i světoznámý Desert Point v Banko Banko na jihozápadě ostrova.
Lekce surfování jsou nabízeny v podstatě na každé větší pláži, ať už zavedenými centry, či, častěji, nadšenými mladíky, kteří za dvacet amerických dolarů hodinu či dvě nadávají turistům, že jsou to neschopná kopyta a surfovat se beztak nikdy nenaučí.
Pohled z Bukit Bongo směrem na Kutu
23.10. 2019 středa
Pláže Lancing, Semeti a Tampah. Jde v podstatě o jednu velkou pláž, kam každý den jezdí spousta výletníků. Ovšem ráno a v podvečer je místo kupodivu prázdné. Jen dnes se zde ráno válel velký bílý pán a večer ten samý pán, který již však nebyl bílý, ale růžový, fialový, temně rudý a značně nadávající na vlastní omezenost a sílu slunečních paprsků.
Ráno jsem si vzal knihu o historii Macaa, kterou jsem si před týdnem pořídil v Hongkongu. A jelikož jsem jedinec vzdělání neholdující, tupý a omezený, místo abych nad knihou nadšeně výskal a krmil své nitro informacemi, podařilo se mi asi po půl hodině usnout. Jsem příšerně spálen. Pouze na mém sádelnatém břiše svítí bílý obdélník, který podezřele přesně odpovídá rozměrům knihy o Macau.
24.10. 2019 čtvrtek
Zajel jsem si na Růžovou pláž. To jsem si zase naběhl. Pláž se tak jmenuje proto, že má údajně růžový písek díky barevným (červeným a růžovým, nepřekvapivě) korálům, u pláže se nacházejícím. Realita je ovšem poněkud tristní. Písek je narůžovělý tak neznatelně, že se v podstatě nijak neliší od pláží kdekoli jinde. Ovšem díky své pověsti je pláž obklopena několika check pointy, kde návštěvníky nemilosrdně oberou o vstupné a pláž sama je zprzněna stánky a houpačkami, na kterých si vřískající turisté pořizují selfie. Den mi ovšem jako obvykle vylepšilo ježdění na skútru. Motor je sice tak zoufalý, že se při jízdě do kopce musím odrážet, řídítka se protáčejí v objímce, přední brzda nebrzdí a zadní jen občas, ovšem i díky tomu jest jízda plná zážitků i tehdy, kdy bych na normálním motocyklu jen zíval nudou. Vyšší rychlost bych uvítal jen v případech, kdy mě ve vesnicích pronásledují psi a snaží se mi zakousnout do lýtka. V takových případech zdvihám nohy a krčím se, abych měl pěkný aerodynamický tvar a jel rychleji. Což většinou nepomáhá. Pomáhá to, když se mi podaří psy kopnout pantoflí (jezdím totiž v pantoflích, jak se na správného motocyklového gangstera slučí a patří) do čumáku a u toho ještě řvu: „Do guláše s tebou, šelmo šelmovská!“
Známá Růžová pláž, která není růžová.
25.10. 2019 pátek
Jezdím křížem krážem po Lomboku. Ač se ostrov může zdát nevelký, rozhodně nejde objet na skútru kolem dokola během jednoho dne, jako se mi to podařilo kdysi na Bali. Podařilo se mi ovšem zabloudit na pláž Penyisok. Ach té nádhery! Nikde ani turista, mezi tunami odpadků lze nalézti i desítky metrů čistého písku, vlny bijí o skaliska a na kamenech zápolí krabi. Pláž je obklopena vysokými skalami a zejména místo Lingkoq Datu na vrcholu útesů je jak z krajiny filmových triků. Hodiny jsem trávil i na Pantai Kaliantan. Opět jsem si na pláži četl knihu a měl ji položenou na břiše, ale tentokrát jsem ji během dne pečlivě posouval po jednotlivých tukových pásech, abych si na pupku neopálil bílý obdélník jako předevčírem.
Lombocká vysočina je zalesněná a většinou nezastavěná, ovšem nížiny jsou vysoce kultivované. Na úrodné půdě ostrova se pěstuje především rýže, sója, káva, tabák, bavlna, skořice, kakao, hřebíček, maniok, kukuřice, kokosové ořechy, kopra, banány, vanilka a turisté. Jižní část ostrova je úrodná, ale sušší, zejména směrem k jižnímu pobřeží.
Lingkoq Datu u pláže Penyisok. Spektakulární parkoviště na motocykly.
26.10. 2019 sobota
Kuta je sice vesnice nadmíru turistická, ale stačí poodjet jen pár kilometrů a výletník se dostane na liduprázdná místa, která by na jiných místech světa byla obsypána turisty. A tak se mým oblíbeným místem, kam si jezdím čísti knihy, chytat rakovinu kůže na ostrém slunci a cpát se z trhu dovezeným ovocem je pláž Bongo. Zřejmě proto, že nelze dojet až na samotnou pláž a zaparkovat přímo na písku je místo bez návštěvníků a těch pár lidí za den se zde zastaví jen na pár minut, pořídí si selfie a odejde. Zvláštní zejména proto, že jen pár stovek metrů vzdálená pláž Tanjun je obsypána návštěvníky od rána do večera. Příjemná je navíc i cesta na Bongo, jelikož vede po výběžku trčícím vzdorně do moře a z kopce Merese či Bukit Bongo jsou přepěkné výhledy na všechny strany.
Ostrov leží bezprostředně na východ od Lombockého průlivu, který vyznačuje biogeografické rozdělení mezi faunou Indomalajsie a výrazně odlišnou faunou Australasie. Toto rozdělení, známé jako Wallaceova linie, je pojmenováno podle Alfreda Russela Wallace. Pan Wallace byl totiž první osobou, která se vyjádřila nikoli k místním vnadných domorodkyním, ale k rozdělení fauny obou oblastí a také k ostré hranici mezi oběma biotopy. Technicky, Lombok je součástí ekoregionu Malosundských opadavých lesů. Což ovšem nikoho nezajímá, na rozdíl od ceny piva, ceny masáží s happyendem a ceny grilovaných mořských plodů, nabízených zejména v podvečer téměř v každé vesnici nedaleko pobřeží.
Pláž Bongo
27.10. 2019 neděle
„Jsem posrán! Jsem posrán divokou zvěří!“ volám nešťastně, klopýtám, padám, zvedám se a opět padám. Hlava má hloupá jest pokryta trusem, trus jest mezi prsty na nohou, pročež v pantoflích kloužu, ztrácím rovnováhu a co chvíli se řítím k zemi. Posrán jsem i za ušima, trus mám na ramenou a trus stéká i po mém otylém pupku.
Ráno jsem vsedl na svůj dvoukolový (a občas naneštěstí i dvoustopý) stroj a odjel k jeskyni Bangkak. Jeskyně leží jen pár kilometrů od Kuty, pár stovek metrů z hlavní silnice. U jeskyně se válí mladíci, nic nedělají, rýpou se v nose a vyskočí jen ve chvíli, kdy přijíždí turisté. Mladíci k turistům přiběhnou a volají: „Vstupné! Peníze! A uvidíte zázrak, jakých není mnoho!“
Mladíci mají pravdu, podobných zhovadilostí, za které se platí na indonéské poměry tučný peníz opravdu moc není. Po bambusovém žebříku se sestoupí pod zem, do první části jeskyně. Do této části pronikají zejména kolem poledne sluneční paprsky a místní zde pálí zbytky kokosových ořechů, dým naplní vzduch a sluneční paprsky jsou poté téměř zhmotnělé. U takto využitého světla se hojně fotí turisté, pózují jak banda debilů a poté selfie obrázky posílají všem svým známým, kteří vyluzují zvuky jako „jéééééé“ a „jůůůůůůů“. Naneštěstí jsem nezůstal v této části jeskyně, nýbrž postoupil do její dolní a větší části. Tato kaverna postrádá slunečního svitu, ovšem nepostrádá jiné zábavy. Nepostrádá hoven. Bambiliony netopýrů nalezly zde svůj domov a jelikož v takové jeskyni není co dělat, netopýři buď jen tak poletují a nebo jen tak visí. Kromě toho již provozují jen jedinou aktivitu – kálejí. Pravda, u vchodu do jeskyně je k dispozici spousta deštníků a slunečníků, leč já, tupec starý, pohrdl jsem nabízenou ochranou. A tak se nyní brodím hustou břečkou trusu a jsem bombardován ukrutnými netopýry, kteří se ukazují jako naprosto precizní bombometčíci. Ve chvíli, kdy se mi několik netopýrů vykálelo do levého oka a pravého ucha zároveň, s děsem a trusem v očích obrátil jsem se k útěku. V pantoflích na mazlavé zemi jsem sebou ještě několikrát hodil na levý bok, na pravý bok a na pupek, pročež jsem se k východu dostavil obalený jak vídeňský řízek. Snad již nemusím podotknout, že vídeňský řízek není obalen v kilogramech netopýřího trusu.
Netopýři, jeskyně Bangkak
Odjíždím se umýt na pláž Mawun, která patří k těm lepším plážím nedaleko Kuty. Pravda, na pláži není zrovna epicentrum zábavy, ale písek jest poměrně čistý a srpkovitá pláž pokrytá světlým pískem jako by vypadla z pestrobarevných pohlednic. Ideální místo, pokud se chce někdo odstrojit a shodit šat z netopýřího trusu.
28.10. 2019 pondělí
Dočetl jsem čtyři knihy, které jsem si na Lombok přivezl, několikrát jsem se spálil pod nemilosrdným lombockým sluncem a jednou jsem se nechal posrat lítou divou zvěří. Pročež jsem si dnes již jen pronajmul loďku i s panem rybářem a odjel šnorchlovat kolem ostrůvků Gili Asahan, Gili Layar a Gili Gede. Pod vodou jsem viděl spoustu ryb, možná ještě více cárů igelitu, několik umělohmotných pantoflí, dva zubní kartáčky, pár prezervativů, nestvůrně tlustou turistku a jednu mrtvou želvu. Po cestě zpět jsem se ještě zastavil na pláži Selong Belanak. Zdejší pláž je známá nejen proto, že jest pěkná a ideální pro surfaře začátečníky, ale i proto, že ráno a večer po pláži vedou domorodci svá stáda vodních buvolů. Pročež se pozorovatelům naskýtá interesantní podívaná, kterak mezi desítkami buvolů pobíhají s mobilními telefony vnadné, většinou náctileté turistky, fotí se a to vše na pozadí modrého nebe, modrozelené vody a světlého písku. Zkrátka taková přepěkná ZOO.
Vodní buvoli na Selong Belanak
Večer jsem odevzdal vypůjčený skútr. Kupodivu přežil skútr i já. Na tachometru přibylo téměř 800 kilometrů a na mé hlavě nemálo šedivých vlasů. Jediné, co ubylo, je materiál na podrážkách mých pantoflí, jelikož díky ne zrovna funkčním brzdám jsem byl často nucen dobržďovat nohou.
29.10. 2019 úterý
Odlétám z Lomboku na Bali a z Bali do Hongkongu, města květu orchideje. Dostal jsem chuť se před návratem do Evropy ještě nacpat v hongkongských jídelničkách. Ubytoval jsem se opět na Nathan Road a v podvečer vyrazil plenit.
„Hlavně mi ukažte jídelní lístek s obrázky,“ nabádám v každé restauraci. Nerad bych si totiž objednával jen podle čínských znaků a dopadl jako posledně, kdy mi přinesli čtyři kila rýže, jelikož jsem si řekl o přílohu pro rodinnou oslavu.
I když mi například vietnamská kuchyně a nebo nepřeberné varianty latinoamerických ceviche působí větší orgasmy chuťových buněk, zejména variabilita všemožných krmí Hongkongu jest nesmírná. Nesmírná je i roztažitelnost mého žaludku a nesmírná je i až patologická žravost, kterou disponuji. Tlačím si do chřtánu tolik jídla, že mám pupek nafouklý jak horkovzdušný balón a doslova mi lezou oči z důlků, jelikož na ně zevnitř tlačí jídlo, které již nemá místo v ústech a propustnost hrdla rozhodně není taková, kolik si žádají fyzikální, anatomické či biologické zákony, o zákonech zdravého rozumu nemluvě. Nacpal jsem se tak, že bych i brečel bolestí z přežrání, ale jídlo mi zřejmě přimáčklo i slzné žlázy.
Večer mám problémy si vyčistit zuby, jelikož se ústa vzpírají otevřít, poněvadž se obávají, že bych sežral i nebohý zubní kartáček.
V Hongkongu hladem zahynouti nelze. Na přežrání naopak velice snadno.
30.10. 2019 středa
Odlet z Hongkongu zpět do Dublinu. Z včerejšího přežrání jest mi tak zle, že když škytnu, cítím až v hrdle směs krevet, rybí omáčky a všemožných náplní knedlíků dim-sum. Budu muset upozornit svého šéfa, aby mne jako obvykle nebil tyčí s nápisem „Motivace“, jelikož bych nerad vyzvracel laskominy z Hongkongu dříve, než bude nezbytně nutné.