Indie, 2014

318

29.5. 2014 čtvrtek
Z Dublinu do Prahy a z Prahy do Istanbulu.

V Istanbulu jsem si udělal přestávku a odjel z letiště do města. Požírání ryb v housce a čočkové polévky mě zkrátka neomrzí nikdy. Zvláště, když nad mešitami zapadá slunce, z minaretů kvílí muezzini a Turci si u vodních dýmek nakrucují kníry.
Tak, jest čas procitnout. Muezzini, tito následovníci Bilal ibn Ribaha, již nekvílí, jelikož jsou nahrazeni reproduktory a načasovanou nahrávkou. Slunce je v Istanbulu většinou skryto v tunách smogu a Turci si kníry často holí, jelikož se to tak přece dělá v Evropě. A pokuřování vodních dýmek je pranýřováno pro škodlivost.

 

Večer již lezu opět do letadla a mířím na východ. Do indického Dillí. Do země proslulé tečkou na čele, kořením a nekontrolovatelnými průjmy dramatického průběhu.

30.5. 2014 pátek
Přistání v Dillí letem Turkish Airlines jest tím pravým zážitkem pro milovníky nepřítomných výrazů, nesymetricky otevřených očí, olympijských kruhů pod očima a rozespalých osob potácejících se jak ruský mužik či současný český prezident. Letadlo sedá v brzkých ranních hodinách, na letišti je mrtvo, nejezdí metro a imigrační úředník oškrabuje košili, kterou si ve spánku poslintal.

Letiště v Dillí ještě stále září novotou, obzvláště na indické poměry. Jelikož se mi nechce chodit do města pěšky, abych ušetřil pět peněz a prošlapal boty za deset, čekám na první metro. I metro je čisté, dobře značené, klimatizované… zkrátka nuda. Ovšem jen co vystoupím na povrch Dillí, roztahuji ústa k úsměvu a chřípí k inhalaci smogu města, které je dle Světové banky místem s nejznečištěnějším vzduchem na světě.

„Já být rikša, já vás vzít kam vy chtít!“ jednohlasně volá dav vychrtlých mužíků a řítí se ke mně se svými obstarožními bicykly. Přes ulici pokrytou odpadky, kolem spících bezdomovců, hutným vlhkým vzduchem čpícím hnilobou.

„Já jít pěšky, protože nechtít zničit váš bicykl,“ pravím já a odcházím na nedaleké vlakové nádraží. Mám totiž za úkol zakoupit jízdenky na vlak nejen pro sebe, ale i pro šíleného expedičníka pana Josefa a flegmatického gynekologa pana Kápu.

Jízda vlakem v Indii jest oblíbenou kratochvílí nejen návštěvníků, ale i místních. Bohužel pro cizince. Jelikož je Indů moc, strašlivě moc a ještě o něco víc, ani hustá a kupodivu fungující železnice zdaleka není schopna pokrýt požadavky cestujících. Zejména co se volných míst týče. I když jsem o situaci věděl, jízdenky jsem si dopředu neopatřil (což ostatně pro cizince v zahraničí není zrovna jednoduché) a nyní jsem terčem posměchu.

„Jízdenky na zítřek do Shimly bych prosil, dobrý snědý mužíku,“ dožaduji se na vlakovém nádraží u přepážek určených pro cizince.

„Hahahaha! Úúúú… hahahaha!“ směje se pán za přepážkou.

„A na pozítří? Na popozítří? Na popopopopozítří?“

To se již směje celé osazenstvo nádraží, popadají se za svá vyhublá břicha, smíchy pláčí, plácají se do stehen, ukazují si na mne a fotí si mne, by pobavili i své známé a celé příbuzenstvo.

V Indii jsou prázdniny, je horko a do horské Shimly je beznadějně vyprodáno. Na týdny dopředu. Pryč jsou i kvóty pro cizince, byť by býti neměly. A vyprodány jsou dokonce i autobusy. Sakrblé.

Předběžně si tedy v nedaleké cestovce alespoň domlouvám, že se pokusí sehnat jízdenky jiné. Kamsi blíže horám na severu, jelikož tam mám v úmyslu cestovat.

Poněkud rozladěn si pronajímám na celý den vozidlo taxi i s řidičem, nechávám se vozit po Dillí a navštěvuji restaurační zařízení a pamětihodnosti. Nu, restaurací bylo přece jenom poněkud více. Mešity a chrámy totiž není možno sníst a i kdybych olizoval zdivo či minarety, chuti čínských polévek a fernetu bych se nedočkal.

Po přelidněném Lakshmi Narayan Temple a hnusném Lotus Temple přepadávám Národní muzeum. A odpoledne si užívám komplexu Qutub. Qutub Minar jest vskutku okulahodící věž vysoká 72,5 metrů, což bylo v době stavby (rok 1193) drzé dotýkání se nebes. Komplex, samozřejmě pod záštitou UNESCO, obsahuje kromě dalších věží (včetně nedostavěné, která měla dosahovat dvojnásobku výšky Qutub Minar) i pěkné ruiny první větší mešity Dillí – Quwwat-ul-Islam. Pískovec mešity je stále zdoben mnohými ornamenty a sloupy jsou stále interesantní.

Na hotel jsem dorazil o půlnoci. Tak trochu rozmrzelý, jelikož mi Dillí ani zdaleka nepřijde tak špinavé, jak jsem očekával a jak jsem se těšil. A těch pár otravných žebráků, zdechlých psů a ohořelých odpadků to nespravilo. Uléhám na tři hodiny a snažím se nemyslet na zítřek. Dlouho před svítáním totiž již pojedu na letiště, bych přivítal pana gynekologa Kápu a pana hasiče Yusufa. Začne peklo, jelikož oba expedičníci hýří aktivitou, plýtvají energií a hodlají zrealizovat bambilion infantilních nápadů. Něco mne přátelsky poplácává po šíji. A je to děs z dnů budoucích. Gynekologicko-hasičský děs.

31.5. 2014 sobota
Jsou tři hodiny ráno a všude je nechutné horko, pročež se mi po tukových pneumatikách řinou potoky potu. A nic mi nepomáhá, že jsem při spánku ovinul svým obézním tělem hotelovou lednici. Vsedám do vozidla taxislužby a uháním na letiště.

„Ó vítej, tajemná Indie! Země proslulá intenzivními průjmy! Již se těším, neboť i já se pokálím tak, že to budu ještě vnoučatům vykládat!“ vykřikuje v letištní hale pan hasič Yusuf, který má zvláštní úchylku v tom, že si na každém výletě pořídí sračku dramatického průběhu.

„Řekl bych cosi o intimním vyšetření krásných domorodkyň, ale nic říkat nebudu, protože bys o tom napsal na ty své debilní stránky a přečetla by si to moje žena. Jako posledně,“ ponuře pravil pan gynekolog Kápa.

Příletem dvou pošuků se stala výprava kompletní, načež jsme odjeli zpět do Dillí a jali se pořizovat jízdenku na vlak. Původní plán o úprk do horského města Shimla vzal za své, pročež  jsme sobě na zítřek zakoupili jízdenky do města Amritsar u pákistánských hranic.

„Vyfotím si ptáka,“ prohlásil náhle pan gynekolog Kápa. Již jsem se chystal zabránit obscénnostem na veřejnosti, když pan Kápa naštěstí dodal: „Tchán je totiž ornitolog. A tak půjdeme do slavné ptačí nemocnice!“

Pročež jsme šli. Známá Ptačí nemocnice je součást komplexu chrámu Shri Digambar Jain Lal Mandir. V podstatě přes cestu je jedna z nejznámějších památek Dillí, Red Fort, pročež je již jasné, že se vše nachází v jedné z nejnavštěvovanějších čtvrtí města, historické Chandni Chowk.

Ptačí nemocnice jest zchátralá budova, kde pár podivných mužíků provádí nejrůznější experimenty, které nazývají záchranou zraněných a nemocných opeřenců. Před vstupem do areálu chrámu je třeba si vyzout obuv, pročež se následující kroky mění v opatrné našlapování v trusu nemocných ptáků. Zkrátka lahůdka. V desítkách klecí je v několika patrech k vidění tolik materiálu, že by příznivci hororů jásali nadšením. Ptáci s nejrůznějšími druhy zlomenin, ptáci bez peří, ptáci pokryti divnými vyrážkami i ptáci v nejrůznějších stádiích šílenosti a fyzického rozkladu. K zahlédnutí jsou i výjevy, kdy se ptáci dusí skřípnuti mezi mříží či kdysi mocní dravci ležící bezmocně na dně klecí, kde je do masa oklovávají o něco málo zdravější spolunájemníci. Zkrátka – mňamka pro každou citlivou duši.

„Podívejte se na tohle! Ten pták umírá!“ ukazuje pan Kápa na holuba, který má zlámaná křídla, zobák, hlavu přetočenou o 180 stupňů, leží na zádech a křečovitě klepe pahýly amputovaných nohou.

„Ale kdeže! Náplast to spraví a zítra ho zase vypustíme. Jste snad doktor nebo co?“ kontruje zřízenec.

„Jistěže jsem doktor!“ pravil pan Kápa. Gynekolog.

1.6. 2014 neděle
Ráno vsedáme do vlaku směr Amritsar. Vlak je čistý, jede přesně podle řádu a tak zbývá čas na lelkování, škrábání se za uchem a pozorování kolejí. Trať vede chudinskými čtvrtěmi, které skýtají apokalyptické obrazy na úroveň života místního obyvatelstva. Domorodci připomínají spíše zombie, vlnitý plech opřený o klacek patří k tomu lepšímu bydlení. Následují přístřešky zhotovené z potrhaných pytlů. Zvykem obyvatelstva podobných čtvrtí vzhledem k neexistenci toalet je vykonávat potřebu v kolejišti, ba přímo na kolejnicích. Čehož si bohužel všimli i oba výtečníci z Česka. Netrvalo dlouho a vagonem indických drah se linul zpěv přetextované trampské písně.

„Nohama stíííírááááššššš hovna na kolejích….“, pěje pan hasič Yusuf i gynekolog Kápa.

Následně se objevil indický voják  a na jmenovce měl našito své jméno – Kundar. Pročež pan gynekolog Kápa zanechal na chvíli zpěvu a zachvácen touhou po staroslavných a dlouhých indiánských jménech zvolal: „Kundar! Skvostné! Již nechci být pouhý gynekolog Kápa…. říkejte mi nyní gynekolog Kundar Kápa!“

Ech.

Amritsar je město ve státě Punjab, zhruba 30 kilometrů od pákistánských hranic. Mezi lákadla patří zejména návštěva proslulé ceremonie spouštění vlajky na pákistánsko-indických hranicích a chrámem  Harmandir Sahib, známějším pod anglickým názvem Golden Temple. Kromě toho je Amritsar známý chrámem Mata zasvěceným Lal Devi a masakrem z roku 1919 (Jallianwala Bagh masakr), kdy jednotky Gurkhů pod britským velením postřílelo téměř čtyři stovky Indů (údaj indického národního kongresu mluví o zhruba tisícovce mrtvých)  protestujících proti zajetí dvou jejich vůdců.

„Burááááky!“

„Popkóóórn!“

„Smažené brambůůůůrkýýý!“

Tak a jinak lákají prodejci davy návštěvníků, kteří plynou z Amritsaru k hranicím, by shlédli nevídané. Dojeli jsme tedy na hranice s Pákistánem. Jak známo, Indie a Pákistán se přímo zbožňují a lásku by si nejraději dokazovaly vzájemným házením jaderných hlavic na území souseda. Od roku 1959 se na hraničním přechodu koná ceremonie stahování státních vlajek. Ceremonie značně bizarní, obsahující prvky lidové pouti, exhibicionismu předvolávačů, gymnastické dovednosti vojáků i přehlídky mohutných knírů, hustých obočí a uniforem ze zlatého věku LSD.

U vesnic Wahag (Wahga – pákistánská verze) a Attari (vesnice na indické straně hranice) jsou vystavěny tribuny pro tisíce lidí. A ač se jedná o ceremonii každodenní, tribuny jsou vždy plné.

Před soumrakem se tak tísní na obou stranách hranice desetitisícové davy, před davy řičí předvolávač hesel a dav davově řičením odpovídá. Do jekotu počínají pobíhat vybraní jedincové s indickou (pákistánskou) vlajkou a poté již přicházejí na řadu vojáci. Pochodem připomínajícím poskakování šílených bojovníků kung-fu se blíží k hraniční bráně, nohy vykopávají nad hlavu a tváří se náramně strašlivě. Skrze bránu následně vrhají krvelačné pohledy na vojáky sousedního státu, hrozí jim pěstmi a zaujímají kulturistické  pózy, čímž jim na pažích vyskočí svaly.

„Hindustan!“ vříská předříkávač.

„Zindabad!“ buráci tribuny.

 „Hindustán! Zindabad! Hindustán! Zindabad!“

 „Pákistán! Zindabad! Pákistán! Zindabad!“ duní ze západní strany hranic.

Dochází k otevření brány a vojáci Indie a Pákistánu se na sebe vrhají. Tedy – vrhají se k sobě, vyměňují si provazy, na kterých jsou umístěny státní vlajky a ty poté stáhnou. Následně se k bráně hrnou z tribun davy diváků, fotí se a potřásají si rukama s těmi ohavnými darebáky z druhé strany.

(Poznámka: Sebevražedný útok z 2. listopadu 2014 přišel právě po ceremonii stahování vlajek. Nejméně 60 mrtvých.)

Zpět do Amritsaru dojíždíme po setmění. Jelikož již nejsme nejmladší a trpíme stařeckou nespavostí (mimo jiné), rozhodli  jsme se ještě svou přítomností znesvětit Golden Temple. Komplex jest nejnavštěvovanější atrakcí celé Indie, pokud jsou započítáni pouze cizinci. Podivuhodné. Denně navštíví nejdůležitější místo Sikhů až sto tisíc výletníků. Před vstupem je nutno zakrýt si vlasy a sejmout obuv, pročež se na místě zouvání převaluje vskutku silný odér.

Komplex je tvořen několika sladěnými částmi, z nichž nejviditelnějšími je hlavní vchod Ghanta Ghar, velká vodní plocha Amrit Sarovar kolem chrámu, Akal Takht, kde zasedá rada Sikhů a také chrám samotný – Harmandir Sahib. Sikhismus je co do počtu vyznavačů páté nejrozšířenější náboženství a od Sikhů se mimo jiné požaduje, aby někdy v životě odpracovali týden jako dobrovolníci v Golden Templ. Vizuálně jsou Sikhové lehce rozpoznatelní zejména díky svým turbanům a plnovousu a právě Amritsar je považován za jejich hlavní město poté, co dřívější centrum Láhaur připadlo (z britského rozhodnutí) Pákistánu.

Zakoupili jsme sobě meloun, ovšem na nůž jaksi zapomněli.

„Každý správný muž nosí v kapse nůž,“ zadeklamoval pan hasič Yusuf v hotelové recepci.

Následně zdvihl meloun nad hlavu a před zkoprnělým personálem hotelu švihnul zralým plodem na podlahu. Meloun se rozletěl na kusy.

„My chtít meloun, vy dát meloun na talíř a donést k tři bílý muž do pokoj!“ dokončil pan Yusuf brilantní angličtinou proces porcování ovoce. Snad již nikoho nepřekvapí, že po pár minutách nám byl meloun skutečně i s příborem doručen.

 

2.6. 2014 pondělí
Jak se po ránu ukazuje, nebude jednoduché zakoupit jízdenky na vlak ani na cestu ze Shimly do Dillí, tedy na konec výletu. Je vyprodáno na několik týdnů dopředu a mužík za přepážkou neoblomně tvrdí, že zakoupit jízdenky na turistické kvóty v Amritsaru zkrátka nejde.

Indické dráhy jsou kolosální snad z každého úhlu pohledu. První železnici zprovoznili v Indii Angličané v roce 1853. To je tak dávno, že v Čechách se ještě neprodávaly čínské polévky ani pančované víno! Indické dráhy vznikly v roce 1951 sjednocením více jak čtyřiceti společností. V současnosti jsou Indické dráhy jedním z největších světových zaměstnavatelů a zaměstnává zhruba o čtvrt milionu více lidí než indická armáda. Necelý čtvrtmilion nákladních vagónů, 63 tisíc osobních, přes 9 tisíc lokomotiv, denně vypraveno přes 20 tisíc vlaků. Ovšem jízdenky ze Shimly do Dillí? Kdepak!

Vsedáme do pronajatého automobilu a odjíždíme do kopců, do známého města Dharmsala. Město je známé zejména tím, že je plné takzvaných alternativních batůžkářů a jiné cestovatelské havěti. Zmínění občané převážně z Evropy, USA a Austrálie hledají smysl svých mizerných životů tím, že se nemyjí, neholí, působí ohromně přírodně a svým oblečením by mohli lehce vyhrát jakoukoli chemickou válku světa. Dále jsou tito občané typičtí tím, že postávají na jedné noze a levou rukou si za zády drží lalůček pravého ucha. Podobných kreativních variací na ničení kloubů je ohromná spousta, alternativní občany to přivádí do stádia extáze, pročež extaticky piští: „Jóga! Jóga! Jóóóóógááá!“

Nebývalá koncentrace zarostlých podivných individuí je dána zejména tím, že v Dharmsale sídlí Ústřední tibetská správa a jak známo, Tibet je oblíbené téma všech alternativců. Tedy – nejen jich.

Cesta automobilem z Amritsaru do Dharmsaly je dlouhá, nikterak záživná a tak hyperaktivní pan hasič Josef trpí a úpí nudou. Aby se nenudil úplně, při zastávkách si kupuje u pouličních prodejců nejrůznější pití nevábného vzhledu, chuti a zápachu, načež se holedbá: „Již jsem dva dny v Indii a pořád žádný průjem! Ale já ho najdu, já si ho seženu, já ho ulovím! Průjmem se člověk pročistí, je to cesta světla! Na všech cestách jsem si průjem sehnal. Například v Sýrii jsem posral keramiku ze 4. století!“

Dharmsala je v indickém státě Himachal Pradesh pojem sám o sobě, jelikož potkávat pravidelně pana dalajlámu se jen tak nepoštěstí. Tedy, abych to upřesnil – o Dharmsalu samou nejde, veškeré zajímavé dění se děje v jejím předměstí McLeodGanj.

Po cestě se zastavujeme na jídlo v relativně luxusním resortu vybudovaném v anglickém stylu pro zámožné projíždějící. Palmy, trávník po anglickém způsobu pečlivě zastřižený, obsluha v bílých oblecích a pod palmami rodiny bohatých Indů se služebnictvem.

„Hleďte mi objednat chutnou krmi, já jdu zkontrolovat zdejší mramorové toalety zdobené zlatem,“ pověděl pan gynekolog Kundar Kápa a odebral se do dáli.

Sedím si tak s panem Yusufem v restauraci, slunce příjemně hřeje, zkrátka idylka. Najednou se ovšem počne cosi dít. Bohaté indické rodiny jsou v mžiku na nohou, poulí oči do nevídaných rozměrů, chytají se za hlavu a matky zakrývají oči svým ratolestem. Po pečlivě zastřiženém trávníku se podivnými přískoky řítí pan gynekolog Kundar Kápa. Podivné přískoky jsou podivnými proto, že má zoufalý jedinec kalhoty i trenýrky stažené ke kolenům, svou bílou řití ostře kontrastuje s pletí snědých Indů a to se nevyjadřuji k chaoticky se pohupující součásti rozmnožovacího aparátu. Služebnictvo je naprosto konsternováno, jejich bílé obleky zkameněly v pohybu a stříbrné podnosy s jídlem se chvějí.

„Komár! Na hajzlu je komár! Malarický komár! Poznal jsem ho podle nožek pokrčených do pravého úhlu! Malárie!“ zoufale vříská mladý lékař.

Na lékařských fakultách bych s okamžitou platností zakázal jakoukoli výuku týkající se tropických chorob a jejich přenašečů.

Do Dharmsaly jsme dojeli za tmy a rovnou se ubytovali v turistické McLeodGanj.

 

3.6. 2014 úterý
McLeodGanj, neboli také horní Dharmsala je místo, kde se odehrávají téměř všechny turistické orgie. Výškový rozdíl mezi Dharmsalou a McLeod je 350m, pročež je v McLeod příjemnější klima. V praxi se to projevuje tak, že za sebou táhnu méně zřetelnou stopu ukapávajícího potu a sádla.

Kromě menších chrámů, Muzea Tibetu, tibetské knihovny, hromady rádoby autentických tibetských restaurací a stánků se zaručeně (jak jinak) autentickými suvenýry z Tibetu je největší atrakcí vesnice komplex Tsuglagkhang. Jde o největší tibetský chrám mimo Tibet. Několik meditačních hal, spousty turistů a všudepřítomní mniši.

„Vidíte! Knedlíky pro dalajlámu!“ praví pan hasič Yusuf a již se sápe za plůtek, kde si mniši chystají snídani. Mimo jiné i plněné napařované knedlíky zvané momo. Knedlíky jsou plněné pečeným či vařeným masem, případně zeleninou, vše občas dochuceno kořeními. Jedná se o jídlo typické pro Tibet a Nepál, i když je samozřejmě v nejrůznějších variantách k sehnání po celé Asii i jinde.

„Já si vzít knedlík, ano? Jeden knedlík pro mě, jeden pro kamaráda, další pro kamaráda, jeden pro maminku, další pro tatínka, ještě mám tucet dětí a taky si vezmu knedlík na počest pana dalajlámy,“ vysvětluje pan Yusuf a před zkoprnělými zraky mnichů i turistů plení mísy s momo. Aby toho nebylo málo, k sežrání snídaně ubohých mnichů se přidal i gynekolog Kundar Kápa.

Městečko je vskutku nacpáno turisty. Někteří zde zůstávají dny, někteří měsíce, a i roky. A mezi tím chaosem burácí lahodným zvukem motocykly Enfield. Jednostopé legendy vozí turisty po celé Indii a mně se vždy podlamují kolena, jelikož mám pro Enfieldy slabost. I když to možná není slabost, ale obyčejná artróza.

Okolí McLeod jest pěkné, kopcovité a skýtá možnost úniku před davy návštěvníků. Rozhodně se však nedají očekávat výlety bez lidí, jelikož Indie je vskutku přelidněná a najít tři metry čtvereční bez lidí je zde úkol nadlidský.

Netrvalo dlouho a tuk z knedlíků momo zřejmě dorazil k centrální nervové soustavě pana hasiče Yusufa, jelikož ten zvolal: „Když může mít pěkné indiánské jméno Kundar Kápa, tak já taky! Ode dneška nejsem pouhý Yusuf the Horrible. Teď budu Yusuf Momo the Horrible!“

Vskutku pěkné jméno, hodné velkého cestovatele….Yusuf Momo the Horrible. Jen by mě zajímalo, co mu v Česku řeknou fanynky, které anglicky neumí a dobrodružník se jim bude muset představit jako „Strašlivý knedlíček Pepík“.

Poté kolem nás projel pan dalajláma a Yusuf Momo mu ještě drze zamával.

4.6. 2014. středa
Motáme se kolem McLeod po kopcích a v nedaleké vesnici jsem nucen poslouchat sáhodlouhé kázání pana dalajlámy, kterého pan Yusuf Momo a Kundar Kápa překřtili na „starého pána“. Po kázání naložili pana dalajlámu do automobilu a honem odvezli do jeho rezidence v McLeod – zřejmě si všimli, že oba výtečníci z Česka tam nejsou a na rozdíl od včerejška nesežerou panu dalajlámovi knedlíky.

Navštěvujeme jezero Dal, které ovšem nijak úchvatné není. Poté nám španělsko-singapurský pár povídá cosi o vodopádech. Vodopády jsou údajně daleko, za nebezpečnými skalami a krkolomnými stezkami. Ač jsem z pozice pána v letech argumentoval, že na podobné dobrodružné výpravy nemám náladu, hyperaktivní Yusuf Momo i Kundar Kápa počali nadšeně povykovat o divočině a hrdinství. Pročež jsme šli.

Nu – vodopády byly vzdáleny asi deset minut chůze a divočina se konala jen proto, že mne mizera Yusuf Momo postrčil a já zahučel do ledové peřeje. Vážení čtenářové (a hlavně čtenářky) – potoky v Himaláji jsou ledové tak, že bych při vší snaze nenaměřil více jak dva centimetry na délku. Brrrr.

Večer i přes mé protesty došlo na otevření několika litrů lihovin, které si oba expedičníci dovezli z Česka. Zatímco pan Yusuf Momo, latentní komunista, jako obvykle nadával na nespravedlnost světa, pan gynekolog Kundar Kápa počal trousit historky ze svého pracoviště. Pročež jsem se dověděl cosi o klitorisu roztrženém při porodu, o pupečních šňůrách létajících vzduchem a novorozencích spadlých uklizečkám do kýblů.

„A jsem hrdý na to, že jsem Čech!“ huláká pan Yusuf Momo, jelikož je opilý a za podobné perverzní výkřiky se nestydí.

Zkrátka nadešel čas raději jít spát.

5.6. 2014 čtvrtek
V McLeod toho moc dělat nejde, pokud pominu lekce jógy a návštěvu dalajlámy. Což je nad očekávání snadná záležitost, pokud člověk pomine časté cesty Jeho Výsosti a fakt, že pro buddhisty je setkání s ním vrcholným životním zážitkem, pročež bývá občas čekací doba na audienci dlooooouháááá. O setkání se žádá online a dochází k němu v kanceláři v komplexu Tsuglagkhang.

Jelikož jsme Starého pána potkali ve dvou dnech dvakrát, místo audience jsme se šli podívat na nejznámější z okolních vodopádů, Bhagsu. Vodopády samy o sobě nejsou nic, z čeho by člověku údivem poklesla čelist, ovšem davy Indů cáchajících se v malé laguně pod vodopádem za údiv stojí. Mám takový pocit, že soukromí je něco, co Indové rozhodně nepotřebují.

 

Ulice McLeod jsou plné cestovek a krámků prodávajících vše možné – modlitební mlýnky, dilbu a dordže, tibetské činelky, chrámové trouby, bubínky, rituální dýky phurby, vonné tyčinky, thangky, tibetské misky, tuny čajů a všudypřítomnou patinu a iluzi autentičnosti.

S panem Yusufem jsme v jednom z krámků přislíbili prodavačce striptýz a pan Yusuf Momo navíc i kotrmelec za zpěvu lidové písně. Co by člověk neudělal, aby získal staré tibetské bankovky, které původně na prodej vůbec nebyly, že. Zakoupil jsem sobě taktéž modlitební mlýnek. Je pěkně masivní na dlouhé rukojeti a uvnitř skrytá matra Óm Mani Padme Húm z něj činí účinnou zbraň. Zbraň se mi bude zajisté hodit, jelikož z Kundara Kápy se stal milovník vskutku dlouhých indiánských jmen a od jmen je již jen krůček k tomahavku.

„Vidíte to? Vidíte?“, nadšeně ukazuje Kundar Kápa na vývěsní štít vesnického prodavače šperků. Na štítě se skví nápis „Kundan“.

„Od nynějška jsem Kundar Kundan Kápa! Mocný válečník!“

Gynekolog Kundar Kundan Kápa. Hasič Yusuf Momo the Horrible. A tlustý starý mrzák Chocho. Panečku, to ještě Indie nezažila.

Ech.

Nočním autobusem odjíždíme do Manali.

6.6. 2014 pátek
Do Manali přijíždíme za rozbřesku. Městečko s necelými deseti tisíci obyvateli žije především z turismu. A není divu. Nadmořská výška 2000m činí místní klima přijatelným, za městem jsou kopce a mezi nimi sedla s pěknými výhledy. Samo městečko leží v údolí Kullu kolem řeky Beas a jest neurčitě rozděleno na Staré (Vashisht) a Nové Manali. Jízda na koních, paragliding, půjčovny motocyklů Enfield a všudypřítomné nabídky na zakoupení zdejšího proslulého kuřiva Manalský krém, což je forma hašiše. Už za dávných dob fungovalo Manali jako výchozí bod k cestám do Ladakhu skrze sedla na severu. Ač je nyní červen, sedla jsou stále zavřena, pročež jsme nuceni opět změnit plán a do Kazy, což mě být nejsevernější bod výletu, musíme jet trapně skrze Shimlu, tedy jižní částí okruhu. Což by nebyl problém, kdyby poté nebylo nutno se stejnou cestou vracet zpět.

„Klystýr! Strašně rád dávám pacientkám klystýr,“ vytahuje další ze svých pracovních historek gynekolog Kundar Kundan Kápa, „protože potom mají střeva tak čistá, že bych z nich mohl dělat jitrnice!“

Hyperaktivní Yusuf Momo ovšem mezitím spřádá jako obvykle své dětské plány, tentokrát dostal výborný nápad na zdolávání Himálají.

„Mám nápad! Vyběhneme si nějakou šestku!“ pravil nadšeně slangem zkušených horolezců, kde šestka značí kopce nad 6 tisíc metrů.

„Vyběhneme? Jakože prostě dáme do kapsy čínskou polévku, na hlavu pletenou čepici a zdoláme zasněžené vrcholy?“ táži se nedůvěřivě.

„Viděl jsem to ve filmu! A hlavně – všem jsem doma vyprávěl, že letím do Indie zdolávat hory, nejlépe šestky! Taky sem tam sedmičku a můžeme přidat osmičku, devítku a desítku! Dokonce jsem si pořídil nové sandále!“ rozohnil se Yusuf Momo.

Pan Kundar Kundan Kápa se počal tvářit znepokojeně a já vyděšeně, jelikož již vím, že pan hasič Yusuf Momo je schopný skutečně všeho. Na mysl mi vytanula vzpomínka, kdy se (aby ušetřil pět peněz) v Indonésii potápěl do hloubek, kde se setkával s hlubinnými rybami a potápěči vybavenými kompletní výstrojí včetně kyslíkových bomb. Co na tom, že tlak málem vymáčknul Yusufovi oči z hlavy, že obličej měl barvu temně fialové dýně a tehdy přítomný policista pan Lemiš při pohledu na Yusufa spolkl leknutím náhubek a musel se spěšně vynořit.

Naštěstí nám v nejbližší cestovce specializující se na přívaly adrenalinu sdělili, že takové výlety jsou na několik dnů a nejsou zdarma. Prohlásit, že něco není zdarma, je to asi jediný způsob, jak pana Yusufa Moma odradit od jeho imbecilních nápadů.

Navštívili jsme několik chrámů a pěkné místní muzeum. Poté se objevil obchodní duch v panu gynekologovi. Bohužel.

„Jééé, třešničky, milá babičko, hned si je od vás koupím!“ hlaholil na stařenu prodávající u cesty červené plody.

„Nejsou ty třešně nějaké divné? Bledé a malé,“ snažím se zasáhnout do obchodu.

„Jsi necitlivý stařec, mé dolary a rupie místním občanům pomohou k lepšímu životu!“ oponuje pan Kundar Kundan Kápa.

O chvíli později vyhazuje dvě kila hnusného kyselého ovoce, zatímco babka se smíchy plácá do svých vrásčitých stehen.

Aby si Kundar Kunda Kápa spravil chuť, zakoupil sobě alespoň osmnáct tradičních čepiček.

Pro ženu, pro tchýni, pro tchána, pro kolegu, pro kolegyni, pro pana primáře, pro sebe do práce, pro sebe na spaní, pro sebe na návštěvy, pro sebe na jaro, na léto, na podzim, na zimu, do deště, do lesa, do mechu, k lišejníkům, na toaletu…. osmnáct.

 

7.6. 2014 sobota
Odjíždíme z Manali do Shimly. Autobus má sice překvapivě všechna čtyři kola, řidiče a dokonce i některá okna, ovšem tím pohodlí končí. Stroj je vyroben pro cestující asijských rozměrů, pročež je normálně rostlý jedinec nucen zaujmout fakírskou polohu známou jako Ukrutně-zmačkaný-květ-indického-lotosu, aby se vměstnal do sedačky. Trpí dvoumetrový pan Kundar Kundan Kápa, trpí i mých sto kilogramů. Jediný pan Yusuf Momo je nadšený, jelikož má metr a půl a padesát kilogramů.

„Duše se vznáší, provázána s mým tělem! Jsem jedno velké JÁ! A duše se mi vznáší, jelikož mám dostatek místa pro své tělo!“ posmívá se nám buddhistickými moudry.

Po dvanácti hodinách přijíždíme do Shimly. Pan Kundar Kundan Kápa však nedostatkem místa zřejmě utrpěl otok mozku, pročež prohlásil: „Do Rekong Peo jede další autobus za pět minut. A cesta trvá pouhopouhých dvanáct hodin!“

A tak jsme jeli.

 

Po cestě přistoupil výletník z Finska a jak už to u Finů (střízlivých) často bývá, byl značně málomluvný. Naopak pan Yusuf Momo jako obvykle hýřil aktivitou a hodinovými monology. Kolem půlnoci došlo v autobusu k mírnému pozdvižení obočí všech přítomných. Pan řidič totiž prohlásil, že je kdesi zavřená silnice a my pojedeme zkratkou.

Milovníci přírodopisných filmů jistě znají pěkné záběry, kde za krásného počasí pod modrou oblohou poskakují po téměř kolmých stěnách horských masívů kamzíci. I řidič našeho autobusu zřejmě rád sleduje přírodopisné filmy.

Autobus míří přímo na kraj srázu, v černočerné tmě kdesi hluboko, hodně hluboko, blikají světélka. Pan Yusuf Momo přestává hovořit. Pan Kundar Kundan Kápa počíná omdlévat. Snědí Indové zbledli a mlčenlivý Fin oněměl. Řidič autobusu za asistence několika pomocníků začíná sjíždět kolmou stěnu kamenolomu. Autobus pojíždí o desítky centimetrů dopředu, následně couvá, řidič mocně točí volantem a pomocníci oznamují, kolik centimetrů chybí ke katastrofě a zdali má autobus nad srázem dvě kola a nebo tři. Vskutku, autobus balancující na jednom předním kole a výfuku je pěkná atrakce.

 

8.6. 2014 neděle
Po dvanácti hodinách jízdy přijíždíme do města Rekong Peo, odkud je to jen pár kilometrů do kopce do malebné vesničky Kalpa. Cestující šokovaní z nočního zážitku vypadávají z autobusu a modlí se ke všem indickým bohům. Jedině pan Yusuf Momo je jako obvykle plný energie, šplhá na střechu autobusu a shazuje na všechny strany zavazadla řka, že levitující autobus je zkrátka zřejmě jen iluze, jelikož jsme se pravděpodobně všichni nadýchali výfukových plynů.

Slovo „kalpa“ pochází ze sanskrtu a označuje v hindské a buddhistické kosmologii časovou periodu mezi vytvořením a znovuvytvořením světa nebo vesmíru. 4,32 miliard let podle purán, abych byl přesný.

Vesnice Kalpa ovšem tak stará zajisté není, zato se nachází ve výšce téměř 3000 metrů, pročež je tam pěkný svěží vzduch, žádné hnusné ulepené indické horko. Osada je oblíbenou zastávkou výletníků, jelikož v nedalekém Rekong Peo je potřeba si zařídit povolení k průjezdu údolím Spiti, kdysi součástí starověkého Tibetu. Za Kalpou je pěkná šest a půl kilometru vysoká hora Kinnaur Kailash, přímo ve vesnici několik chrámů, z nichž nejpěknější jsou buddhistický a hindský. V hotelech a hotýlcích je možno se dobře najíst a vypít lahodné nápoje, jako například pivo, pivo, pivo a ještě pivo. Pokud chcete dostat průjem jako pan Yusuf Momo, zkuste kombinaci pivo – lassi (jogurtový nápoj) – pivo – lassi – pivo – lassi.

 

Vesnice je plná pěkných staveb z dřevěných trámů a břidlice, příjemné zpestření proti městům pokrytých vlnitým plechem.

Večer jsou účastníci výpravy spokojeni. Pan gynekolog Kundar Kundan Kápa se kochá výhledem na hory a lahví slivovice, pan Yusuf Momo si užívá průjmu, který konečně dostal a já se kochám vyřezávanou branou chrámu, jelikož dřevořezby zobrazují nahaté ženštiny. Zkrátka intelektuální večer plný zábavy na úrovni.

9.6. 2014 pondělí
„Ty jsi takový miloučký, s tím obrovským sádelnatým břichem, trojitou bradou a velkými tukovými pásy…zahulíme?“ táže se mne okatá Izraelka, mává zručně ubaleným jointem a voní trávou.

„Omamným látkám zásadně neholduji. Leč jako pravý gentleman nabídnu své plíce k destrukci, abyste to nemusela vykouřit všechno sama,“ odvětil jsem.

Ke kouření nedošlo, aby bylo jasno. Přítel oné slečny byl proti, i když nechápu proč – vůbec s námi marihuanu sdílet nemusel, já se ho nedoprošoval.

Izraelců je v podhůří Himalájí vskutku hodně. Kromě Jižní Ameriky jsem nikde tolik Izraelců neviděl. Vzorec je ovšem všude stejný – hoši a slečny po absolvování povinné vojenské služby vezmou batoh a na několik měsíců vyrazí toulat se kdesi po světě. Himachal Pradesh je tak plný Izraelců na motocyklech Enfield či se prostě jen tak motajících po vesnicích v autobusech a autostopem.

Scházíme do městečka Rekong Peo, jelikož je třeba vyřídit si povolení k průjezdu do údolí Spiti, kde leží vesnice Kaza, pravděpodobně nejsevernější bod našeho výletu. V kancelářích zajišťujících vyplnění formulářů a jejich potvrzení úředníky se to jen hemží Izraelci, včetně emigrantky z Československa. Permit je vyřízen za zhruba dvě hodiny. Cena – 350 rupií plus 250 rupií za příspěvek (údajně) na Červený kříž.

Večer si užíváme hraní karet, což málem vedlo k infarktu pana gynekologa Kundara Kundana Kápy, který nepochopil pravidla a spoluhráč označil za tupé zloduchy. Jelikož na lékařské fakultě se sice učil tahat šklebáky z břicha, ale evidentně mu nikdo nevysvětlil, jak v kartách neprohrát peníze, které měl uloženy na nákup erotických pomůcek pro svou vnadnou manželku (zdravím, Verunko).

Soumraky nad horami za vesnicí Kalpa jsou pěkné, čarokrásné, barevné a vskutku užíváníhodné. Pročež běhám po chrámech a kochám se pohledy na zapadající slunce, mihotavá světla u modlitebních mlýnků a teplým světlem ozářené praporky, povětšinou lungty.

 

Když jsme u lungty, poskytnu pro nevzdělané čtenáře Chochovin (to jako vy) pár informací, jelikož rozboru fernetu a čínských polévek jsem se věnoval již mnohokráte. Modlitební praporky lze vidět nejčastěji v Himálajích, byť díky globalizaci a nejrůznějším alternativcům visí například i v zahrádkářské kolonii za Táborem. Praporky je ideální vyvěsit na větrném místě, jelikož je šance, že praporek utržený větrem přistane na obličeji projíždějícího motocyklisty a následuje efektní havárie a pravděpodobně dramatický pád ze strmých horských srázů. Praporky obsahují nejrůznější obrázky a psaná moudra. Obrázky jsou symbolické, včetně kosočtverců s čárkou, které na vlaječky přimalovali turisté. Původně jsou však k vidění nejčastěji vyobrazená zvířata – kůň veprostřed a v rozích sněžný lev, tygr, drak a známé zvíře Višnovo – garuda. Kromě lungt (praporky s koněm) lze nalézt i vlajky popsané sútrami a mantrami. Vlajky jsou v pěti barvách, pročež jsou některá himalájská místa barevnější, nežli rozkládající se játra půl roku mrtvého alkoholika. Modrá (tmavě fialová) značí akášu – cosi kdesi jaksi, neboli všeobsahující něco, ze kterého vzešly čtyři živly zastoupené čtyřmi dalšími barvami. Bílá symbolizuje vzduch, zelená vodu, červená oheň a žlutá zemi. Vyvěsit modlitební praporky není jen tak, jako například pověsit na šňůru trenýrky nebo otravného souseda. Neměly by se vyvěsit v úterý a sobotu, nejlepší den je pátek a ideálních je prvních patnáct dnů lunárního kalendáře. Při věšení je vhodno odříkávat mantru a stéblem žlutého rákosu rozmáčknout posvátného cvrčka.

S tím cvrčkem tak trochu kecám. Tak trochu úplně.

 

10.6. 2014 úterý
„Sešlu na vás hromy, blesky a pár facek!“ oznamuje brzo ráno pan Yusuf Momo na autobusovém nádraží. Indové však ničeho nedbají a před pokladnou vytvořili hučící dav, ze kterého trčí ruce a létají peprná slova. Koupi jízdenek jsme tedy nakonec vyřešili tak, že jsem zadním vchodem prostě vlezl k vyděšenému prodejci a jízdenky uzmul.

Cesta z Kalpy do Kazy je dlouhá zhruba 210 kilometrů, ovšem cesta trvá 12 hodin. Silnice se klikatí po úbočích zeleného údolí Kinnaur a přechází do aridní krajiny údolí Spiti. Výhledy jsou pěkné, pročež je spousta příležitostí k nadšeným výkřikům. Co je však nejpěknější – ubylo lidí.

Po cestě je nutno zastavit na dvou kontrolních stanovištích, kde cizinci dostanou razítko na předem vyřízené povolení ke vstupu do údolí Spiti. O zábavu po zbytek cesty se starají záblesky karosérií automobilů zřícených do údolí či autobusy vyhýbající se na silnici, kterou by v Evropě jako silnici ani neoznačili. Při přejezdech některých sedel jsou pohledy na klikatící se silnici a řeku kdesi dole vskutku působivé.

Kaza – ve výšce 3800 nad mořem (některé údaje mluví o 3600m) je na úbočí nad řekou Spiti městečko tak pěkné, že se všem roztahuje úsměvem pusa od ucha k uchu.

 

11.6. 2014 středa
Kaza je největší město v údolí Spiti. Návštěvník by ovšem neměl očekávat kolotoče, nákupní centra či výčepy obsypané rozjařenými turisty. Městečko má něco přes tři tisícovky obyvatel, pivo je běžné asi jako slon na Aljašce a sexu lační cizinci udělají lépe, když si pro své potřeby udělají třeba díru do plotu. Jelikož v Kaze nejsou ani prostitutky.

Poloha města je však zážitkem sama o sobě. Údolí, řeka Spiti s mosty a primitivními lanovkami pro přepravu odvážných domorodců nad chladnou vodou, barevné kláštery.

 

Odpoledne jsme odjeli do vesnice Dhankar, známé zejména rozpadajícím se klášterem. Pitoreskní osada a na ostrohu skály pěkná gompa s výhledem na soutok řek Pin a Spiti. Co dělá Dhankar Dhankarem, totiž spektakulární umístění na útesu, je i důvodem postupného zániku místa. Gompa obývaná buddhistickými mnichy sekty gelugpa se vlivem eroze řítí do údolí.

„Zlatý hřeb výletu!“ pravil spokojeně pan Yusuf Momo poté, co se vyhrabal z jedné z mnišských jizeb, do které zavítal.

„E?“

„Vychcal jsem se v 1200 let staré knihovně! Po tom průjmu na syrskou keramiku ze 4. století je to můj nejlepší výkon,“ dodal mužík.

Nad vískou, zhruba půl hodinky chůze do mírného kopce, leží jezero Dhankar. Vody málo, ale výhledy na okolní kopce stojí za výšlap. Výška 4270 metrů nad mořem činí vzduch kolem jezera svěží a příjemně chladivý. Zatímco normální osoby od 100kg výše (například já) jsou izolováni vrstvou tuku, padesátikilový Yusuf Momo počal podivně modrat a jistota jeho poskakování se ztrácela v řídkém vzduchu himalájského podhůří. V Dhankaru již pan Yusuf Momo nemluvil vůbec.

„Pohřběte mne pod tím velkým kamenem, toť mé jediné přání, soudruzi,“ zasípal vědomí ztrácející expedičník při příjezdu do Kazy. Jelikož byla půda ještě promrzlá po zimě, nikam jsme ho nepohřbili, nýbrž vyklopili na hotelu a šli do hospody.

12.6. 2014 čtvrtek
Vstal jsem brzy. V největším klášteře v Kaze budím nechtěně mnichy a poté otravuji u školní výuky, u snídaně a hlavně u puji. Puja, alias púdža, jest obřad uctívání, který v chrámových podmínkách často dosahuje nejroztodivnějších podob.

Když jsem se nabažil bubnování, troubení a metání ohněm, vylezl jsem na kopec nad Kazu. Výhledy téměř letecké mi poněkud kazilo vědomí, že jsem výstupem zpocený jak vepř, že díky třesoucím se rukám nic nevyfotím a že mi oba výtečníci na hotelu zatím sní snídani.

Yusuf Momo měl naštěstí jiné problémy. V záchvatech zimnice kázal cosi o izolačních vlastnostech toaletního papíru a následně si toaleťákem pečlivě omotával celé těle, obličejem počínaje.

„Nechci ti o toho kecat, ale cítím takové zvláštní vnitřní pnutí. A od přebytku znalostí to asi nebude,“ pravil pan gynekolog Kundar Kundan Kápa a závistivě pozoroval, kterak Yusuf Momo spotřebovává jednu roli za druhou.

Odpoledne jsme odjeli do vesnice Kibber. Cesta z Kazy se opět nedá nazvat jinak, než na úchvatné pohledy bohatou. Úchvatný byl zejména pohled na pana Yusufa Moma, který obalen toaletním papírem bavil domorodce. A brzy bylo jisté, že vzhledem ke strnulému výrazu a poznámkám o bolesti břicha bude toaletní papír potřebovat i pan Kundar Kundan Kápa.

Pár kilometrů před vesnicí Kibber vesničané v autobusu ožívají, píchají prsty do vzduchu a upírají zraky kamsi do dáli. Jelikož zraky naší výpravy jsou vycvičeny leda tak ke sledování večerních zpráv a laciného porna na internetu, málem jsme si nevšimli smečky několika vlků. Himalájský vlk bývá označován za nejstarší žijící druh vlka, přičemž jej někteří zoologové cpou (tedy oddělení vývojové linie od ostatních vlků) 800 tisíc let zpět. Popravdě řečeno – zatímco někteří himalájského vlka adorují jako pěkný příklad endemita, jiní samostatnost tohoto druhu odmítají úplně. Tož tak.

Vesnice Kibber je další pěkná čistá osada v krásném krajině. Výška 4270 metrů. Mládež hraje kriket, po vsi se potulují koně, krávy a jaci. Ubytovali jsme se  promrzlém hotýlku a v noci jsem šel rozjímat pod hvězdnou oblohu. Po návratu jsem zjistil, že pánové dobrodružníci mají poněkud jiné starosti. Zatímco se Yusuf Momo toaletním papírem ovíjel pro zahřátí, kašlal a smrkal, pan Kundar Kundan Kápa z něj papír strhával a dynamickými skoky trénovaného atleta mizel na toaletě.              

„Jsme tři přátelé – Kundar Kundan Kápa, toaletní papír a já. Teče nám z nosu i z prdele,“ chmurně pravil pan Yusuf Momo.

 

13.6. 2014 pátek
Z vesnice Kibber jezdí dolů do Kazy autobus brzy ráno. Pročež sjíždíme k proslulému klášteru Ki nedaleko stejnojmenné vesnice. Tibetský buddhistický klášter je největším v údolí řeky Spiti. Pěkný je pohled na klášter sám a pěkný je i pohled z jeho střech do údolí. Duše má plesá nad vší tou krásou. Klášter byl založen v 11. století, v současnosti v něm žije přes tři stovky mnichů (nejvíce v historii, například v roce 1855 to byla zhruba stovka mnichů), klášter slouží k výchově lámů a díky své pověsti je častým cílem turistů. Popravdě – klášteru se nevyhne nikdo, kdo projíždí údolí Spiti. Mniši jsou na návštěvníky zvyklí a tak je možno bez problémů navštívit ranní puju, prolézat labyrintem místností, schodišť a lézt po střechách. V útrobách je ukryto nemálo spisů a starých knih a všudypřítomné jsou obrázky dalajlámy, jak jinak. V klášteře je dokonce možno se i ubytovat v jednoduchých cimrách pro čtyři nocležníky.

Na dvoře u kláštera hrají v oděni červených sáronzích hoši kriket. Mírumilovní žáci metají míčkem, buší do něj klacky a spokojeně se směji. Tuto idylku ovšem narušil pan Kundar Kundan Kápa. Ač dosud považoval kriket za tajnou sexuální polohu komorských želv, nebrání mu to nyní sledovat se zájmem zápolení hráčů a bohužel se i zapojit do děje.

„Aut! To byl úplně jasný aut!“ zařval v polovině hry přihlížející gynekolog. Zmatení hráčů obou týmů bylo převeliké. Na chvíli zavládlo ticho následované prudkou hádkou, přerušením hry a následně se chlapci rozdělili na dvě skupiny.

„Aut! Jasný aut!“ řve polovina hráčů.

„Žádný aut! Hloupý bílý cizinec je úplně slepý! Žádný aut!“ oponuje druhá skupina.

A pan Kundar Kunda Kápa je spokojen, jelikož zasel do mírumilovného kláštera ohavné sémě násilí.

Nu, s násilím má klášter své bohaté zkušenosti z minulosti. Půtky s nyní již neexistujícím klášterem Kadampa, nájezdy Mongolů, vyplenění během války mezi Ladakhy a Kuly, své si vychutnal i při návštěvě armády Sikhů. Třešničkou na dortu bylo několik požárů (zejména ve 40. letech 19. století) a zemětřesení v roce 1975.

Cestou z Ki zpět do Kazy stopujeme traktor a chvíli poté náklaďák. Výlet z Kazy do Kibberu zajisté patřil k tomu nejlepšímu z celé cesty po Himachal Pradesh.

Večer pan Yusuf Momo a Kundar Kundan Kápa zoufale pobíhají po Kaze a hledají, kde by mohli sledovat mistrovství světa ve fotbale. Fotbal ovšem v Indii naštěstí nikoho nezajímá, zato na třiceti televizních programech běží přenosy kriketových zápasů.

14.6. 2014 sobota
Brzy ráno odjíždíme údolím Spiti zpět do Rekong Peo, do městečka Jeori a poté končíme v údolí Kinnaur ve městě Sarahan. Čtrnáct hodin na cestě není vykoupeno zrovna interesantním zážitkem. Sarahan není na první, druhý ani další pohled nikterak zajímavý. Pokud tedy nemám na mysli neuvěřitelnou koncentraci indických turistů, přijíždějících si prohlédnout zdejší chrám.

Největší atrakcí dnešního dne je tak pan gynekolog Kundar Kunda Kápa, vášnivý fotbalový fanoušek. Probíhající mistrovství světa ve fotbale a ignorace tohoto přiblblého sportu celou Indií pana gynekologa ničí.

„Kde jsou moji nagelovaní hoši? Kde jsou moji chlapci se svými sexy kabelkami?“ úpí expedičník a dožaduje se pohledu na bandu vychrtlých simulantů kopajících do balónu.

 

15.6. 2014 neděle
V podstatě jedinou zajímavostí v Sarahanu je klášter Bhimakili, zasvěcený bohyni stejného jména. V chrámu se nachází výzdoba a sochy hinduismu i buddhismu, zvony zvoní ostošest a návštěvníků jsou zástupy. U chrámu je miniaturní muzeum a v budově v komplexu se dá ubytovat za pět peněz.

Pan Kundar Kundan Kápa se od rána chlubí, že si vypral tričko a kalhoty (už bylo načase, mimochodem) a nyní si promnul vous a rozvážným krokem se vydal do ulic, aby se pochlubil čistými svršky. Po dvou minutách pokálel panu gynekologovi triko pěkně rostlý holub. Po další minutě přiletěl další opeřenec a vskutku masivní defekací znečistil dobrodružníkovi kalhoty.

„Natural beauty!“ smějí se Indové a ukazují na posraného pána.

 

16.6. 2014 pondělí
Po cestě do Shimly se zastavujeme v městečku Narkanda, jelikož se všude píše, že jde o ráj na zemi, místo k rozjímání, úžasný bod, kde se čistá příroda setkává s čistou lidskou duší.

Nu – Narkanda je špinavá hnusná díra, kde se v hovnech na hlavní silnici válejí krávy, kde jsou hovny pokryty všechny ulice (vesměs nezpevněné), kde si hotely účtují naprosto úchylné ceny, kde není co dělat a kde jsou špínou a výkaly pokryty i jinde čisté opice.

„Tohle je opravdu prdel světa,“ pravil poněkud konsternovaně i pan Yusuf Momo, který má jinak zlozvyk najít si i na nejhorší věci něco pozitivního a dokonce má rád lidi.

Načež se odsunul kus rezavého vlnitého plechu z hromady odpadků, pod plechem se objevila díra, z díry vylezl špinavý mužík a vřele se na nás usmál. Kundar Kundan Kápa pronesl nelichotivá slova a počal tiše plakat.

17.6. 2014 úterý
Z Narkandy se snaží utéct každý. V zimě se v okolí Narkandy lyžuje a celoročně snad každý leze na kopec zvaný Hatu. Krátký výlet mírným stoupáním má zhruba sedm kilometrů, ovšem spousta lidí to označuje jako dobrodružný treking a vyměňují si pro přežití nezbytné informace, jakou barvu ponožek by měl mít odvážný horal a tak podobně. Z nadmořské výšky 2510m, kde leží Narkanda se jde po silnici či lesní cestě na Hatu Peak do výšky 3400 m.n.m. (udávány výšky od 3300 do 3700). Z vrcholu kopce je sice 360° výhled, ale rozhodně nic dechberoucího. Na vrcholu kopce je i obligátní chrám. Opět nic zvláštního a jako obvykle chybí bar s lahvemi fernetu. Zato je na chrámu množství dřevořezeb, přičemž některé zobrazují ženštiny ne zrovna oblečené, zato obklopeny nemálo muži. Celé skupiny se věnují výměně genetické informace v nezvyklých polohách.

Již několik týdnů sexuálně strádající pan gynekolog Kundar Kundan Kápa poté sdělil, kterak gynekologové přicházejí k informacím nutným k výkonu zaměstnání.

„Vždycky na prázdninách u babičky. Babička šla spát, ale já ne! Zapnul jsem si televizi a díval se na Emanuelu. Na Emanuele a zrnění staré televize jsem se všechno naučil!“ líčil učený muž studia pomocí legendárního pobliózního pokusu o erotický film.

Jak jednoduché. A já blbec pracně pročítal učebnici přírodopisu ze sedmé třídy.

18.6. 2014 středa
Po ránu odjíždíme autobusem do Shimly. Hlavní město státu Himachal Pradesh (od roku 1971) je rozlezlé jak rakovina v pokročilém stádiu po úbočí a na hraně kopce. Díky své nadmořské výšce 2200 m.n.m. bylo město již dávno využíváno k úprku obyvatelstva z Dillí a ostatních částí Indie, kde teplota v létě dosahuje teplot naprosto zrůdných. V roce 1863 místokrál John Lawrence rozhodl, že na letní měsíce se Shimla stane hlavním městem Britské Indie, dostal totiž nápad přemístit každé léto správu z Kalkaty právě do Shimly. Pro zajímavost – z Kalkaty do Shimly je to 1460 km a nosiči si tehdy zajisté užili své, jelikož naložit vše na letadlo a vyklopit v Shimle dost dobře tenkrát nešlo.

 

Dnes je Shimla chaotickým indickým městem a jedinou oázou klidu je tak pěší zóna v centru města. Ulice lemované obchody a především kavárnami a restauracemi s vývěsními štíty a cedulkami s pěknou patinou. Mnohé z nápisů zřejmě zažily ještě britskou správu.

Kromě spousty hinduistických chrámů, mešit i křesťanských kostelů je možno si prohlédnout nemálo muzeí i staré divadlo s téměř autentickým hledištěm, oponou a spoustou starých fotografií.

Z Shimly vede do relativně nedaleké Kalky i slavná úzkorozchodná trať. Budována od roku 1906 je turistickou atrakcí a od roku 2008 spadá pod Světové dědictví UNESCO, v rámci Horských železnic Indie, společně například s  Darjeeling Himalayan Railway and Nilgiri Mountain Railway  Na 96 kilometrech trati je 103 tunelů a 864 mostů. Zkrátka – inženýři se vyřádili.

Odpoledne se mí dva věrní společníci stali poněkud nervózními. Kundar Kundan Kápa zjistil, že přibral natolik, že přes svůj břich nevidí na prašivé psy motající se mu pod nohama. Pročež prohlásil, že od tohoto okamžiku drží dietu, která přejde v hladovku. Aby mužným způsobem podpořil svá odvážná slova, snědl v nejbližší restauraci tři sáčky bramborových chipsů a vše zapil několika pivy. Pan Yusuf Momo pro změnu hudrá a nadává, jelikož už od rána nemá průjem.

„Cestování bez průjmu zkrátka není ono! Zvlášť v Indii! Již se těším na Dillí, vyzvu na souboj nějaký místní nápoj, nejlépe hnilobné chuti i vůně. Vždyť bez průjmu ani nemohu vykládat po návratu domů dobrodružné historky o hledání toalet!“

Nočním autobusem jedeme do Dillí.

19.6. 2014 čtvrtek
Ubytovali jsme se v hnízdě všech batůžkářů, ve čtvrti Paharganj. V centru Dillí, západně od železničního nádraží Nové Dillí. Spousty levných hotelů, restaurací, cestovních kanceláří a obchodů s kýčovitými suvenýry. Zatímco pan Kundar Kundan Kápa zůstal na pokoji, aby mohl v televizi sledovat objímající se fotbalisty laškovně se plácající po zadku, pan Yusuf Momo mne vtáhnul do ulic řka, že další den bez průjmu již nepřežije. A nutno uznale přiznat, že pan Yusuf Momo se ukázal jako jedince problematiky vskutku znalý. Okamžitě nalezl ten nejšpinavější stánek v celé Indii, ve kterém nejšpinavější Ind naléval na prudkém slunci to nejhnusněji vypadající lassi. Lassi já známý nápoj, kterým si čistí útroby masochisté po celé Asii. Jogurt – slaný – smíchaný s vodou je ochucen praženým mletým kmínem. To jest lassi tradiční. Jinak samozřejmě existují nejrůznější variace – od lassi s prapodivnými kořeními až po lassi s alkoholem či populární lassi s nejrůznějším ovocem, medem a kardamomem. Zajímavou alternativou je bhang lassi, kdy je k přípravě užita marihuana.

„Dal bych si lassi do litrového kyblíku,“ poroučí si pan Yusuf Momo.

Tedy, již jsem jedl živého netopýra i zkažená psí střeva a zelená játra, ale při pohledu na špinavou ruku prodejce a nápoj viskozitou i barvou připomínající vodu po klystýru mne přešla veškerá chuť. Ne tak odvážného lovce průjmu.

Odpoledne si bereme rikšu a jezdíme po Dillí sem, tam a také támhle, tuhle a dokonce i za roh. Dillí rozhodně netrpí nedostatkem atrakcí, ať už jde o nejrůznější stavby, trhy nebo pozorování podivuhodných existencí.

V podvečer jsem po návštěvě starých pevností a trhů dovlekl nebohé expedičníky do Nového Dillí a skrze labyrint uliček plný řezníků, prodavačů květin či holičů k místu posvátnému pro muslimy a oblíbenému i ostatními. Turistů z Evropy je však u mramorové hrobky sufijského svatého, pana Nizamuddina Auliya, pomálu. Není divu. Návštěvník je nejdříve nucen vyzout obuv a následně se bosý čvachtat směsí potu, vody a nejrůznějších plísní. Na hlavě má přitom čepičku činící z nositele exoticky vyhlížejícího slaboduchého. Poté je ovšem možno se kochat bazénem v sevření ruin, hrobkou samotnou i súfijskými zpěváky, kteří v obležení davu hulákají a hulákají.

Nechali jsme se na cestě zpět vysadit zhruba tři stovky metrů od hotelu. Na těchto tří stovkách metrů je přibližně sto padesát nejrůznějších podniků – bary, restaurace a obchody. Z těchto sto padesáti podniků jich pan Yusuf Momo nejméně šedesát navštívil značně agresivním způsobem. S výrazem smrtelně raněné šelmy se vždy vřítil do dveří a zařval: „Na toaletu se mnou, je-li vám váš podnik milý!“ Hektolitry pochybného lassi začaly účinkovat silněji než karibské hurikány.

Na pokoji se poté pan Kundar Kundan Kápa počal obávat o kamarádovo zdraví, jelikož z toalety se ozývaly zvuky, jako kdyby někdo páral nosorožce motorovou pilou. Zkrátka – Indie, jak má být.

 

20.6. 2014 pátek
Ve dvě hodiny  noci sedám do vozidla taxislužby a odjíždím na letiště. Odlétám do Istanbulu, do Prahy a do Dublinu. Indie se zcela jistě nestane mou oblíbenou destinací. Pokud však má zájem výletník spatřit nevábnou budoucnost, Indie je na to ideální. Není třeba hledět do křišťálové koule, stačí se projít každým indickým městem. Bambiliony bambilionů lidí, davy vlevo, vpravo, nahoře i dole. Prostě taková hutná apokalypsa.