Indonésie a Malajsie, 2010

234

4.11. 2010 čtvrtek
V práci končím v sedm ráno, beru si batoh a odlétám z Dublinu do Amsterdamu. Společně letí i několik kolegů, kteří si hodlají rozšířit své zkušenosti s amsterdamskými prostitutkami. Amsterdam je jistě město plné pamětihodností, turistických atrakcí a hodných lidí. Z dnešní návštěvy města si ovšem pamatuji pouze ty hodné lidi, kteří mi ukázali, kudy se dostanu k mému hotelu. Kromě nich si jen pamatuji polského kolegu, který mi naléhavě pravil, že: „Když už nemůžeš chlastat, tak si s námi dej marihuanové koláčky.“

5.11. 2010 pátek
Z Amsterdamu, města plného nechutných dobytků pojídajících omamné koláčky, jsem odletěl do města Singapur. V Singapuru jsem se dlouho nezdržel, jelikož mám v živé paměti, kterak jsem kdysi jako chudý výletník šetřil, pil vodu z letištní fontány a byl zatčen policií. A tak jsem ze Singapuru odletěl na ostrov Bali. Pohoda tropického ostrova se ovšem rychle změnila v adrenalinový zážitek, jelikož se na ostrově vylodil chomutovský motocyklový gang Wild Pink Pigs, posílený o věčně nadrženého vězeňského dozorce pana Topoře a nadšeného cestovatele pana Lupíse, jehož zálibou je fotit si v každém větším městě večerní zátiší. Většina podobných zátiší zobrazuje vykonavatelky nejstaršího řemesla. Výše zmíněny gang právě připlul z ostrova Jáva, za sebou zanechávaje rozoranou zem, políbené prostitutky (na víc nebyly peníze) a bouřící sopky.

Po půlnoci Wild Pink Pigs popíjejí omamné nápoje v jednom z barů Kuty a věčně nadržený pan Topoř pošilhává po servírce. Po dalších pivech pošilhává i po ostatních ženštinách a na odchodu vrhá vilné úsměvy na transvestitu, jinak též zpěváka místní hudební skupiny.

6.11. 2010 sobota
„Love, peace… for free,“ praví značně podnapilý pan Lišák prostitutkám na pláži v balijské Kutě. Jsou čtyři hodiny ráno, nad obzorem první známky svítání.

„Helejse, koupíme vám třeba hamburgr, když bude very good blowjob,“ praví taktéž podnapilý pan Lupís.

Prostitutky nevěřícně zírají na opilce a v jehlových podpatcích se boří do písku. Takovýto kšeft si jistě nepředstavovaly ani v nejhorším ze svých snů. Prezervativy mají již  vybalené a čekají strhující akci. Dlužno dodat, že oba opilí výtečníci jsou nahatí a budí tak zasloužený zájem okolí. Aby toho nebylo málo, přemlouvají i kněžky lásky, aby se také odhalily a šly plavat s nimi.

„Chápete, já mám asi tak dvě eura, takže ještě jednou…. láska… to jako love… nic proti, ale for free… jako zadarmo, chápete?“ praví nahatý pan Lišák česko-anglicky prostitutkám a škrábe se v chlupatém rozkroku.

Vězeňský dozorce pan Topoř vzrušeně přepočítává, na kolik českých korun by ho vyšel všední zážitek v nevšedním prostředí.

O chvíli později prostitutky na jehlových podpatcích neobratně kráčejí pláží do dáli, zatímco pan Topoř hledá ztracené boty.

„A to jsem jí chtěl dát takový pěkný kvíz!“ štká pan Lupís, který deptá asijské prostitutky už od Jakarty tím, že se jich ptá na věk, rodinné zázemí a poté je zahrne otázkami jako například kde leží Česko, jak dlouho je březí slonice, co je to mléčná dráha. Zlatým hřebem jest otázka, jestli dotyčná umí hrát lední hokej.

Pan Topoř smutně hledí mezi hromádku špíny vyplavené příbojem, kam zametač pláží právě vhodil jeho boty v domnění, že se jedná o odpadek.

„Takže zase nic. To ta holčička v Jakartě mi aspoň strčila jazyk do trávicího traktu,“ praví smutně pan Topoř.

Bali jest indonéský ostrov, jehož jih je zavalený davy turistů, hnízdo neřesti, kýčovitých obchůdků, monstrózních diskoték a hord masérek. Balijská Kuta jest místem, kde se kromě turistů, taxikářů, masérek a prostitutek jiné osoby nevyskytují.

Den trávím spánkem a pobytem ve warungu, tedy místní jídelně. Ostatní výletníci z motocyklového gangu se ovšem nestydí projevit své hanebné choutky a oplzle komentují domorodé ženštiny a praktiky, které by s nimi prováděli, mít tak peníze. Jako obvykle exceluje policista pan Lemiš, který vykřikuje cosi o ejakulaci do kozaček. Následně vbíhá do obchodu a úpěnlivě žádá prodavačku: „Dejte mi tu nejlevnější voňavku, smrdím jak cikánské hračky.“

7.11. 2010 neděle
Východně od ostrova Bali se nachází ostrov Lombok a u něj menší ostrůvky zvané Gili. Gili Islands se staly v posledních letech oblíbenou destinací milovníků písku, potápěčů a obdivovatelů zničených korálových útesů. Na ostrovech počíná bujet davový turismus, ovšem oproti Bali se stále jedná o oázy klidu. Jelikož motocyklový gang Wild Pink Pigs usoudil, že má již dosti ruchu balijské Kuty a jejích prostitutek, vsedli jsme do automobilu, později na loď a vylodili se na jednom z ostrovů Gili – Gili Air. Po cestě jsem nastavovali obézní těla krutému tropickému slunci, pročež nyní vypadáme jak stádo cirkusových slonů politých růžovou, červenou a temně fialovou barvou. To podle stupně spálení pokožky, u chlupatých pánů Lišáka a Lemiše kožešiny. Ubytovali jsme se na pláži v blízkosti baru, tudíž aktivita spočívala především v konzumaci obsahu pivních lahví. K večeru se ochladilo a některým jedincům došlo, že nemají peníze na více než jedno jídlo denně, načež začalo hromadné kvílení a řazení životních priorit. Zrušit popíjení piva a pojídání halucinogenních hub se neodvážil nikdo. Po mnohých radikálních názorech navrhnul pan Lišák, že se přes den zahrabe do písku a ušetří tak na opalovacím krému. Vězeňský dozorce pan Topoř ironicky poznamenal, že již tuší, jak se tvoří státní rozpočet. Expedičníci po orgiích od Jakarty po Bali zjistili, že pokud mají přežít až do odletu, musejí žíti o banánech a vodě, občas přespat na pláži a na prostitutku se složit rovným dílem.

Na ostrově v chatrčích nesídlí za přepážkou bankovní úředníci a místo gigantických diskoték zde pod slaměnou střechou stojí dvě nepoužitelné kytary.

„Koupání hrošíků,“ praví spokojeně pan policista Lemiš a převaluje v mělké vodě své gigantické tělo. Zemský ráj to na pohled.

 

8.11. 2010 pondělí
Den se nese ve znamení líného polehávání a hromadného skučení. Motocyklový gang Wild Pink Pigs je momentálně přejmenován na Divoké Růžové Nohy, jelikož tropické slunce a pohrdání opalovacím krémem vykonalo své. Všichni bez výjimky máme spálené nohy od kotníků až do výše, kam dosahují nohavice. Pročež majitel krátkých nohavic, pan hasíč Josef disponuje jen krátkými spáleninami připomínající růžové ponožky. U pojišťováka pana Lišáka, fotografa pana Lupíse a mne jsou již k vidění růžové podkolenky. Pan policista Lemiš se chlubí růžovými podvazky. Samostatnou kapitolou je vězeňský dozorce pan Topoř, u kterého kromě růžových nadkolenek zaujme obličej, připomínající obrovskou rudou ředkev s bílýma očima Mickeymouse, pozůstatek po slunění v obrovských slunečních brýlích. Kamkoli chodíme po ostrově, domorodci propukají v smích a na naše končetiny si ukazují hnědými prsty.

Jediné adrenalinový zážitek dne obstaral pan Lišák, který v moři zakopnul o vlasec. Pročež začal po vlasci ručkovat a poté zděšeně vřískat, mávat rukama a sepisovat závěť. Na konci vlasce totiž nalezl murénu.

O dvě hodiny později se pan Lišák opět brouzdá mořem, opět se k radosti místních rybářů zamotává do vlasce a opět ručkuje. Již podruhé se poklidnými plážemi Gili Air rozléhá zoufalé ječení, ohavné klení a proklínání přírody a všech jejích dětí. Tentokrát totiž pan Lišák na konci vlasce narazil na barakudu, která se chovala až moc živě na to, aby byla mrtvá.

Ač ostrůvek Gili Island nabízí nepřeberné množství nejrůznějších aktivit sportovního rázu, největší zábavou je naplnit si břich v některé z místních jídelen, zvaných warung. Po pečlivém prohledání ostrova jsou k nalezení dvě opravdu jednoduché jídelny. Jedna vypadá slušně, na dveřích má napsán seznam pěti jídel a je zavřená. Druhá jídelna nabízí na dveřích tři jídla, z toho dvě nejsou k dispozici (omeleta není, jelikož utekly slepice i se svými vejci a arašídová omáčka není, jelikož došly buráky). Jídlo vypadá dobře, ovšem nedoporučuje se čichat ke zbytkům kuřecího masa, jelikož nechutně páchnou. Nedoporučuje se čichat ani k rýži, která vybízí k otázce, jestli byla dřív plesnivá rýže nebo zkažená voda, ve které se rýže vařila.

 

9.11. 2010 úterý
Dny poklidně plynou a ostrov Gili Air začíná být motocyklovému gangu Wild Pink Pigs malý. Jednak pro tělesné rozměry členů gangu, jednak pro jejich nesmírně rozlehlé kulturní obzory. Pročež jsme si pronajali loď a vyrazili objevovat okolní ostrovy. Hlavní atrakcí je ovšem šnorchlování. Z Gili Air, ostrova nejlidnatějšího a nejbližšího Lomboku jsme vyjeli k západněji položenému Gili Meno. Kormidelník zavelel a všichni jsme se vrhnuli do vody.

„Koupání hrošíků,“ znovu pravil spokojeně pan Lemiš a užíval si toho, že je největším živočichem široko daleko.

Zuřivý fotoreportér pan Lupís neopomíná fotit naprosto vše a zcela jistě nikdo v historii zdejších ostrovů nezdokumentoval tolik zbytečností. Ve vodě je viděti mnoho zajímavostí. Špinavou vodu, jak to v období dešťů bývá, dále jsou k vidění kilometry poničených korálů, mezi nimi několik ryb a zhruba trojnásobné množství šnorchlujících turistů. Občas do zdejších vod zabloudí dezorientovaná želva, na kterou se okamžitě vrhnou šnorchlující turisté z celého okolí. Želvu si prohlížejí až do chvíle, nežli se svérázným plaveckým stylem přiblíží vězeňský dozorce pan Topoř. Jeho zuřivé pohyby připomínající topícího se karatistu, obrovské bubliny a zpěněná voda vyděsí nejen ostatní potápěče, nýbrž i želvu.

Na ostrově Meno, zatím relativně odolávajícímu návalům turistů a civilizace, jsme si udělali přestávku na jídlo a všichni se nahrnuli do restauračního zařízení sestávajícího ze slaměné chatrče a nádržky s několika znuděnými želvami. Jelikož se zjistilo, že téměř nikdo nemá peníze, jídlo dostal jen ten, kdo si objednal mezi prvními. Vášnivý milovník omamných látek všeho druhu, pan pojišťovák Lišák, pravil, že není čas plnit žaludek hloupostmi a objednal si pivo.

Nejzápadnějším z ostrůvků Gili jest Trawangan. Ostrov pokrytý hotely, prvními diskotékami a stánky nabízejícími všemožné vyžití v blízkém i vzdáleném okolí. Tam již průvodce a kormidelník v jedné osobě pravil, že zde nic není a jeli jsme zpět.

Odpoledne členové gangu brázdí ostrov Gili Air podle svých chutí. Pan Lišák hledá místa, kde lze zakoupiti alkohol, fotografující maniak pan Lupís fotí, jelikož se stal závislým na mačkání spouště a kmitá špičkou ukazováku i ve spánku. Hasič pan Josef pobíhá po vesnici a nahlas kleje a proklíná vesničany, jelikož mu prý očesali všechno ovoce. A tak se hyperaktivní jedinec nakonec musí spokojit s nezralým mangem, které hýčká, chová v náručí a poté si ho cpe do úst nadávaje, jak je to hnusné. Nadržený vězeňský dozorce pan Topoř hlasitě komentuje všechny domorodkyně i turistky, nadýmá rachitický hrudníček a vykračuje si troufale na nohách spálených dorůžova. Mladým domorodkyním dává návrhy časově posunuté do let, kdy se stanou zletilými, před ženami v produktivním věku stydlivě prchá a bezzubým stařenám dává nemravné návrhy ukájeje se myšlenkou, že zkušené bezzubé dásně mu jistě způsobí nekonečnou slast.

10.11. 2010 středa
„A potom mi do břicha vrostla vlastní ruka a já jsem si ji musel druhou rukou vytahovat,“ sděluje po ránu pan Lišák.

„A já? Můj život se roztříštil do šílených fraktálů, levitoval jsem kolem měsíce a krmil zelené ryby. Potom jsem se změnil v bílou kytaru, pobíhal po pláží a drnčel strunami,“ nedává se zahanbit pan policista Lemiš.

„I já poletoval jak gondoliér, kolem mě ohromné chobotnice, gigantické langusty a mastodontní krabové,“ praví vězeňský dozorce pan Topoř.

Včera v noci si tito hanební občané zakoupili halucinogenní houbičky a popíjeli je v koktejlu.

„Vyhozené peníze, vyhozené peníze! Vůbec nic to se mnou neudělalo! A vy ostatní jste lháři a žádné obrazce jste neviděli. Jen jste moc dlouho zírali do žárovky! Vyhozené peníze!“ naříkavě sténá pan Josef, který houbičky také pozřel, leč vidiny neměl.

Jelikož jsem muž akce a halucinace mívám i bez houbiček, vběhl jsem k místním potápěčům, vypůjčil sobě velikou bombu, ploutve, brýle a jiné náčiní, pronajmul loď a vyjel lovit žraloky holýma rukama. Jelikož bylo třeba vyvážit loď a pobavit vodní svět návštěvou z nebes, přidal se i pan policista Lemiš.

„Vyhozené peníze, vyhozené peníze! Potápět se za peníze! Vyhozené peníze!“ poskakuje pan Josef po přístavu Gili Air a vykřikuje své oblíbené zaklínadlo. Trochu se uklidnil až ve chvíli, kdy mu bylo nabídnuto šnorchlování zdarma.

Co na první pohled vypadá jako trénink aquabel, je ve skutečnosti topící se trojice Evropanů.
Zleva: pan Topoř rezignoval a zaujímá polohu utopence, fotografující šílenec pan Lupís našel hladinu a nyní si nad vodou vše fotí, pan Lišák ještě pod vlivem halucinogenních hub plave dolů a chce se státi platýzem.

U ostrova Trawangan u útesu Halik jsme se s panem Lemišem víceméně nekontrolovaně zřítili do moře. Nejdříve jsme vyplašili nebohého perutýna a poté podvodního průvodce, který se potápěl s námi. Pan Lemiš počal zuřivě vypouštět bubliny na všechny strany všemi možnými otvory až do chvíle, než mu průvodce naznačil, že si strčil do úst nesprávnou hadici. Poté již nic nebránilo tomu, abychom děsili hejna všemožných ryb, rušili námluvy čtverzubců, zahnali do hloubky želvy, úspěšně rozmetali hejno tuňáků a obří langustě a murénám způsobili nepěkný životní zážitek pohledem na dvě obézní monstra. Kolem navíc ještě proplouval pan Josef s rudým nateklým obličejem, nafouklými tvářemi a vytřeštěným okem, čímž nám dokazoval, jak hluboko je možno se potopit zdarma a že potápění se s přístrojem je buržoazní přežitek.

Pan Lemiš dokázal vydýchat bombu za polovinu obvyklé doby, čímž zmátl žraloky, kteří čekali, že doplujeme až k nim.

„A to vám povídám, viděl jsem čtyřmetrovou murénu, osmimetrové želvy, desetimetrové žraloky, měsíčníka, náměsíčníka a vodní slony,“ praví nadšeně pan Josef na cestě zpět.

Všichni panu Josefovi závidíme, jelikož jsme vodní slony neviděli.

11.11. 2010 čtvrtek
Dost bylo romantiky na opuštěné straně ostrova Gili Air, došly halucinogenní houbičky a pivo je stále teplé. Pročež jsme sobě pravili, že je třeba dobrodružství zažíti, obézní těla útokům divokého moře nastaviti, Neptuna podráždit a vztyčiti vlajku na liduprázdných ostrovech. Tak sobě pravíce, nalodili jsme se na bárku ozdobenou neumělým nápisem Monalisa a vydali se na východ, dobývati další ostrovy Nusa Tenggara. Z ostrůvku Gili Air přes Lombok do přístavu Senggigi. Nalodit a vpřed.
Na lodi jest starodávné kormidelní kolo, spousta piv, pokakaná díra v palubě sloužící jako toaleta a chomutovský motocyklový gang Wild Pink Pigs, šířící kolem sebe hrůzu a děs.

Moře je klidné období dešťů navzdory. Na kluzké podlaze jest třikrát denně podáváno tradiční indonéské jídlo, kolem kterého se linou české výkřiky: „Tohle teda žrát nebudu“ a také: „Fujtajxl a humus, ananas nejím“, případně: „Je to moc pálivé, taky nejím kuře, vajíčka, rajčata a ty smradlavé rybí kousky“. Jelikož jsem slušně vychovaný jedinec, snažil jsem se napravit dojem, jídla se nestranil a mnohé krmě sobě dopřával.

„Krmení hrošíků,“ komentuje pan policista Lemiš akt pojídání asijské krmě a láskyplně se poplácává po břiše.

Ve slunci mizí ikonická lombocká sopka Gunung Rinjani, objevují se břehy Sumbawy a oceán voní. Nocí plujeme Floreským mořem.

12. 11. 2010 pátek
Kakofonie nesouhlasného mručení a naříkání po ránu signalizuje, že jest hotova snídaně. Desítky piv naskladněných na výslovnou žádost obézních cestujících z dalekého Česka vylepšují náladu a jsou vděčným námětem neustávající konverzace. Neustále je probírána zejména teplota piva, jelikož na lodi bez lednice již dnes pivo připomíná barvou, teplotou i chutí moč.

Po ránu kotvíme u ostrova Moyo. Na ostrově jest vodopád a motýl. Obojí si všichni návštěvníci ostrova nadšeně fotografují. Poté následuje přestávka ke šnorchlování. Přestávky využívám k pěknému skoku z paluby lodi a po nárazu do nejbližšího korálu se nestydatě snažím ukázat podmořským hlubinám klíční kost a bezbřehou tupost. Vše vyšperkoval pan Lišák, který se zatvářil jako pan doktor a poté mě pocákal agresivní kyselinou, o které sprostě lhal, že se jedná o medicínu, jež zastaví krvácení.

 „Jau jau jauvajs, to to pálí,“ pravím a neradostně poskakuji po palubě lodi. Pan Lišák se zlomyslně směje a ostatní si ťukají na čelo.

Kotvíme i u ostrova Satonda. Na ostrově jest slané jezero a kolem visí na stromech nejrůznější odpadky. Odpadky věší na provázky ostrované ze Sumbawy věříce, že jim to přinese štěstí a sousedovi chcípne koza, onemocní prase a vodní buvol si zlomí nohu. Jako talismany tak visí na břehu vše od mušlí přes korály až po pivní lahve.

13.11. 2010 sobota
Nocí brázdíme vody indonéské, dále míjíme břehy Sumbawy a piva ubývají. Po snídani zavládlo lodí nelíčené nadšení v podání pana Josefa a nelíčené zděšení v podání ostatních cestujících. Kapitán lodi totiž oznámil, že zakotvíme u ostrova Gili Laba a budeme se vzpínati na nejvyšší vrchol. Hyperaktivní pan Josef počal v podpalubí hledat mačky.

„Můj dech! Můj svěží dech, trénovaný miliony cigaret! Přijel jsem se rekreovat, tajemství místních ženštin odhaloval a pivo popíjet, nikoli své plíce mučiti,“ kvílí pan policista Lemiš a potí se při pouhém pomyšlení, že bude šplhati do nebes. Věčně nadržený vězeňský dozorce pan Topoř doufá, že v horské jeskyni objeví manželku pana Yettiho, pan Lupís jako obvykle zuřivě fotí vše kolem.

Pan Josef se spokojeně usmívá, z bambusové hole a příborového nože zhotovuje cepín.

I přes všechen strach a žhnoucí slunce však všichni vzdorující horu pokořujeme, vesměs v pantoflích a plavkách. Z kopce jest pěkný výhled na Sumbawu, Komodské ostrovy, ba i na ostrůvky kolem Flores.

Z Gili Laba odplouváme k takzvané Růžové či také Červené pláži, kde má být pěkné šnorchlování. Ač pokryt plastickým obvazem z lékárničky pana Lemiše, po pár minutách lezu z vody skučíce, plačíce a sténajíce. Čímž jsem opět objevil objevené a ujistil se, že mořská voda je na otevřené rány příjemná asi jako kaktus v análu (pro zvídavé čtenáře rovnou uvádím, že jsem s kaktusem nikdy nic podobného nepraktikoval). Ostatní výletníci si však vody užili, jelikož kdesi objevili máčku, zahnali ji pod korál a poté se jí smáli, tahali ji za ocas a navíc si vše neurvale fotili.

Další zastávkou jest ostrov Komodo. Za tučný peníz je možno spatřit dva spící varany, informační ceduli a velké kulové. Komodo (cca 1300 kusů ještěrek) je společně s ostrovy Rinca (1100 kusů)  a Flores (50) jediným místem, kde lze spatřit varany komodské ve volné přírodě. Samozřejmě pomíjím situaci, kdy varan uteče ze ZOO a poté bývá spatřen v zahrádkářské kolonii U tří kulí.

Varan komodský nevypadá zrovna jako domácí mazlíček, pročež se pan policista Lemiš neostýchal a pravil, že zaplatí 5000 euro tomu, kdo varanovi šlápne na hlavu. Ora (místní název pro draky) dokáže otevřít hubu ještě více nežli já při pojídání čínských polévek, pročež se nebojí sežrat prase, jelena či vodního buvola. Že jsou ora tvorové společensky založení je možné doložiti na faktu, že s radostí požírají vlastní mláďata a občas si pan samec smlsne na paní samici.

Za soumraku kotvíme u ostrova Kalong. Stovky pěkných velkých kaloňů piští, štěkají a nespokojeně naříkají na svém mangrovovém ostrůvku. Po západu slunce se kaloni poškrábali na bříšku a za svitu měsíce a hvězd odletěli na noční lov.

 

14.11. 2010 neděle
Motajíce se mezi Komodskými ostrovy, vyloďujeme se na ostrově Rinca. Na rozdíl od ostrova Komodo jest Rinca přecpána varany, kteří se nebojí exhibovat před turisty, obléhají kuchyni strážců parku a nastavují se fotoaparátům. Kromě varanů jest na ostrově možno spatřit mnoho opic, jelenů, prasat a vodních buvolů.

„A to se vyplatí!“ křičí pan hasič Josef nadšeně, jelikož na Rince je za mírné vstupné viděti daleko více, nežli na předraženém Komodo.

„Varani! Jeleni! Prasata! Buvoli!“ výská a křepčí pan Josef, mává fotoaparátem a šlape do čerstvého buvolího hovna řídké konzistence, hustého zápachu a interesantního vzezření.

Kýčovitě pěkný ostrůvek Kelor jest na dohled od břehů ostrova Flores. Namodralé medúzy, pár druhů žraloků, škeble Nautilus a jiné radovánky na dosah.

Bárka Monalisa i se svým obézním nákladem ze střední Evropy kotví v přístavu města Labuanbajo.

Jelikož kapitán lodi usoudil, že neanglicky hovořící národ popíjející pivo přirostl k srdci indonéského námořního vlka, otevřel zdarma palubu své lodi na další noc a tak spíme v přístavu.

 

15.11. 2010 pondělí
Ráno si utírám špinavé nohy do spacáku vězeňského dozorce pana Topoře, něžně odsunuji z cesty ruku spícího pana Lupíse, který i ve spánku třímá fotoaparát a nervózně poklepává na spoušť. S obtížemi překračuji monstrózního policistu pana Lemiše, mávám hyperaktivnímu panu hasiči Josefovi, který se i ve spánku zmítá a šeptá slova jako „kupředu“, „nezdržujte“, „daleké kraje“ a „vztyčme vlajku“. Na závěr kopu do pojišťovacího agenta pana Lišáka, který naježil vousy a zabručel. Opouštím dobrodružníky a expedičníky, kteří se vracejí na Bali, do Jakarty, do Evropy, do Česka, do lékármy a do… do podhůří Krušných hor. Já směřuji své obézní tělo na východ, doufajíce v menší davy turistů a přitom v neustávající přívaly čínských polévek.

Trapná snaha o kopii autobusu odjíždí z Labuanbaja v šest hodin ráno. Po jedenácti hodinách dojíždím do městečka Bajawa. Mám tak za sebou část přeslavné transfloreské dálnice. Úzká silnička nemá desítky či stovky, ale tisíce zatáček, pročež se ani na nejpodrobnějších mapách kartografové neobtěžovali a silnici zaznačili víceméně jako rovnou čáru. Nebýt nepředvídatelného provozu a faktu, že drtivá většina zatáček je slepých, srdce motocyklisty by se svíjelo v blažených orgasmech. Hornatý ostrov Flores vyniká nesmírnou krásou hlubokých strží, kónických vulkánů, rýžových polí a vzrostlých banánovníkových lesů. Přemnohé vesničky se dosud nezměnily v hnízda turistů, řeky a říčky rvou svými vodopády palmové háje a zelená úbočí strmých hor.

Zpestřením byl kromě zatáček i pasažér, který během cesty čtyřikrát naplnil močí igelitový sáček a vše vyhodil z okna. Dlužno zaznamenati, že sáček číslo tři měl v sobě nemalé otvory, k nelibosti ženštiny, sedící vedle nešťastného prostatika.

V Bajawě jsem sobě zakoupil zkaženou rybu, žlutou rýži z minulého týdne a vysušené nudle omotané černým vlasem kuchařky. Z ryby jsem snědl jen očíčka a poté sobě zakoupil tři čínské polévky a schroupal je jako lahodnou sušenku.

16.11. 2010 úterý
Kolem městečka Bajawy jest mnoho vesniček, které stojí za návštěvu. Pronajal jsem sobě ďábelský motocykl o obsahu 125ccm a vydal se šířit na zdejší venkov nekončící slávu motocyklového gangu Wild Pink Pigs. Ve vesnici Bela jsem se přichomýtl k oslavě dostavby nového domu. Netuším sice, co jsem jedl, pozván k hodovnímu stolu, ovšem jsem si zcela jistý, že chutnější byla i vepřová konzerva u řeky Berounky, kterou jsem před lety polknul, vyzvrátil zpět do dutiny ústní a polknul znovu. Wogo, Nage, Dadawea, Welu, Dena a Bena. Břich mám nacpán k prasknutí jídly, za kterou by zdejší vývařovny místo michelinské hvězdičky dostaly spíše tři křížky.

Hlavu mám nacpanou barvitým líčením o ngadhu a bhaga, o stromech se šťávou barvy krve, o podřezaných buvolech, o kuřeti, kachně a psu, pohřbených mezi tři kořeny podpěrných sloupů, o klanech a počítadlech z prasečích a buvolích čelistí. Jsem hotov nositi ikat trenýrky  a srkati arak s hřebíčkem ve stínu Gunung Inerie. K večeru se mi podařil husarský motocyklový kousek, když jsem se v jedné zatáčce divoce naklonil a předjel domorodce na jeho jistě výkonném skútru. Pravda… domorodec stál, pokuřoval a psal SMS.
Vesnice kolem města Bajawa jsou krásným živým skanzenem. Mix animismu, křesťanství a místy islámu z posledních sil odolává tlaku civilizace a turistů. Až do doby, než nějaký dobrák z Evropy natáhne elektrické vedení ke každému banánovníku a zbuduje kvalitnější silnici, po které již Číňané dotáhnou levný vlnitý plech a vybavení domácnosti z umělé hmoty.

17.11. 2010 středa
Zatnout zuby a vsednout do dalšího busu směr východ. Transfloreská dálnice vskutku není nudná. Z Ende do vesničky Moni nese mé tučné pozadí opět motocykl. Ač jsem v Česku hrdým majitelem německého stroje BMW, zde se cítím jak vozíčkář při závodu na 110 metrů překážek. Sám, obtěžkán jen svým zavazadlem, jsem neustále předjížděn domorodci, kteří se zřejmě účastí soutěže „Stěhujeme město na motocyklu“. Tu mne míjí šílenec s ohromnými barely, tu cvok s manželkou, tchýní a čtyřmi dětmi. Následuje motocyklista s přivázaným vepřem, poté akrobat vezoucí pětimetrové bambusy. Zaujal i motocyklista vezoucí desítky ryb uvázaných na předlouhé tyči připevněné na motocyklu kolmo ke směru jízdy.

Ve vesničce Moni mám ruce vytahané jak chobotnice chapadla, zakupuji sobě mie goreng a usínám při představě, jak by byl na zdejších silničkách zesměšněn pan Valentino Rossi.

18.11. 2010 čtvrtek
Ve tři hodiny v noci se budím, škrábu na zadku, poté za uchem a vyrážím k nebesům. Svítání nad jezery Kelimutu mě zastihuje v okamžiku, kdy zuřivě nadávám a snažím se nakopat zdejší makaky, kteří se mi sápou po banánech v batohu.

Jezera u kopce Kelimutu jsou tři, všechna nudná a bez nudistických pláží. Jak se na správnou turistickou atrakci sluší a patří, k jezerům vedou betonové chodníky a všude je zábradlí s nápisy „Nebezpečná zóna“.

Po ránu stopuji autobus a pět hodin se díky nespočetným zatáčkám kolébám vpravo, vlevo, dopředu a vzad jak mořská řasa za příboje. K přejetí ostrova Flores mi chybí ještě absolvování třetiny zdejší pýchy dálničního inženýrství. Spím ve městě Maumere, kde se všichni potí a mají tak velké beďary. Po večeři jsem si došel do místní nemocnice, jelikož mi prs poškrábaný před pár dny o korály pěkně natekl a nejedna ňadratá pornohvězda by bledla závistí. V nemocnici mi byl nešetrně odebrán hnis, dostal jsem dvě injekce a nakonec mi paní doktorka se znechuceným výrazem pravila, že bych si měl vyměnit košili.
Košile si však zásadně neměním, ušetřím tak na repelentu.

19.11. 2010 pátek
Za svítání skáči do poloprázdného autobusu a odjíždím dále na východ, do přístavu Larantuka. Autobus jede kupodivu téměř prázdný celou čtyřhodinovou cestu. Aby se zřejmě řidič necítil příliš osaměle, vložil do přehrávače jakési indonéské kvílení a knoflík hlasitosti otočil na maximum. Čtyři hodiny sedím, drnčím pod návaly decibelů a snažím se ucpat uši svinutými ponožkami.

V přístavu Larantuka nelením a lezu na rozhrkanou loď směřující na ostrov Lembata. Hotel Basong by se hotelem rozhodně zvát neměl. Voda neteče, mandi je prázdná, elektřina nebyla zavedena a švábů je pod matrací více, nežli černých chlupů v rýži, kterou si dávám v nejbližší vývařovně.

Již dva dny jsem nepotkal turistu, což je na Indonésii nebývalý výkon. Toto potěšení je vykoupeno neustálým úprkem před divokými hordami dětí i dospělých, kteří mě bezostyšně pronásledují po celém městečku a ječí „Helou mistéééér“, čímž probudí i zbývající obyvatelstvo, které se ještě k pronásledování tučného cizince nevydalo.

„Z jaké být zem?“ táží se domorodci.

„Zem Evropa,“ pravím.

„Óóó! Evropa!“ nadšeně výskají,“A kam jít mistééér?“

„Jít zabíjet delfíny.“

„Hm, “ praví, jelikož to už jim přijde méně exotické, nežli země Evropa.

20.11. 2010 sobota
Jelikož na ostrově Lembata nejsou zrovna silnice vybaveny osvětlením, šesti jízdními pruhy a nabízejícími se prostitutkami, zajišťují dálkovou dopravu upravené nákladní automobily. Takový automobil musí mít zvýšený podvozek, na předním skle nápis vzývající Boha k ochraně pasažérů, pneumatiky s ojetým vzorkem a šíleného řidiče.
Vyjíždím do vesničky Lamalera, dojíždím o pět hodin později. Jízda obsahuje trojnásobné přezouvání kola po defektu a dvakráte cestující musejí svůj dopravní prostředek tlačit. Začínající období dešťů ukazuje, kterak je nelítostné.

Vesnice Lamalera je známa lovem velryb bambusem. To se celá vesnice za ranního bubnování zvedne, chopí se bambusových jídelních hůlek, naskáče do moře a jídelními hůlkami velrybu umlátí k smrti.
Kecám.
Ve skutečnosti mají bambusové hole až pět metrů na délku a jsou vybaveny kovovým hrotem. Na loďkách, na kterých by se nevydal na ryby ani pan Hrušínský na řeku Berounku, domorodci křižují moře. Když spatří velrybu, nadšeně zavýskají. Poté se vylosovaný jedinec na přídi lodi vrhne do vln. V rukou třímá bambusovou harpunu, které se celou dobu drží. Podívaná je to velkolepá. Lovec letí vzduchem třímaje bambus, poté bambus zaráží do velryby. Velrybě se to nelíbí, zmítá sebou a vytváří vlny. Vlny houpou vratkou loďkou a posádka tak má mokré pantofle.
Pokud zrovna velryby kolem ostrova nemigrují (migrují v létě), se stejným zápalem se vesničané věnují například lovu mant či žraloků, kladivounů zejména.

Ubytoval jsem se v chatrči U Bena. Jedná se o chatrč obývanou ženským osazenstvem, jelikož pan Ben je již po smrti a jeho syn se utopil při lovu delfínů, zamotán do lana a vláčen naštvaným savcem. Za domem jest v mandi voda, měsíc svítí na slepice spící na stromě. Za lůžkem z bambusu mi voní sušené ryby. Zeď hyzdí zašlé samolepky nejrůznějších cestovních agentur, českou nevyjímaje. Výletníci-onanisté tak zeď zprznili zejména nápisy „expedice“ a „dobrodružství“. Samolepky jsem pečlivě strhal.

21.11. 2010 neděle
Kolem černé pláže vesnice Lamalera se tísní zhruba tři desítky slaměných chatrčí. Chatrče jsou garážemi místních šílenců, kteří z nich vytahují své chatrné loďky a vydávají se na otevřené moře. Nad pláží se kopcem klikatí cesta, kolem které je rozeset zbytek domů. Za ohybem kopce svítí do krajiny ohromný katolický kostel, jasný důkaz toho, kam až dosáhly prsty zločinné organizace a kam až dosahuje její říše temna. Jest neděle a vesničané jsou nevzdělaní, pročež všichni směřuje do kostela, kde již své nesmysly afektovaně hýká kněz.

Včera dotáhli rybáři z lovu ohromnou mantu a dva zhruba dvoumetrové kladivouny. Paryby měly díky bambusovým harpunám v tělech vyraženy doslova tunely. Dnes se již pláty masa suší na slunci a za mnou se živelně ženou živě žertující ženštiny, žraločí zuby nabízejíce. Mám však jiný problém, nežli sobě zuby zakoupiti. Ve vesnici není internet, pročež nemohu obhlížet nahaté obrázky. Ve vesnici není ani telefonní signál, elektřina jest k dispozici jen zhruba od soumraku do svítání. A co více – ve vesnici není ani jediná jídelna, natož restaurace. Vyvařuje mi naštěstí ženština, u které jsem znalezl střechu nad hlavou. Uznale pokyvuje, když jsem si dal k večeři snad dvě kila masa z manty a ještě se neúspěšně dožadoval žraločího steaku.
Jsem středem pozornosti vesničanů, jelikož mé obézní bílé tělo vybavené několika sadami třesoucích se pneumatik ostře kontrastuje se snědými žilnatými těly domorodců.

„Více čínských polévek… jíst moc moc moc čínských polévek… moc čínských polévek a jsem besar bole, chápete?“ sděluji  závistivcům.

22.11. 2010 pondělí
„Ikan pari! Besááááár!“ ječím na palubě vratké lodi a nadšeně ukazuji na velké manty proplouvající pod lodí. Velrybáři mlčí, mlčí pohrdavě. Manta není to nejlepší, co mohou ulovit a srdce vesnických stařen si tak získat. Jedeme na velké delfíny, snad kulohlavce. Po několika hodinách pojíždění daleko od břehů ostrova Lembaty se však nad hladinou objevují nečekané hřbety a nezaměnitelné siluety ocasní ploutve. Vorvani. Posádka vříská, gestikuluje, pan harpunář vrtí hlavou, někteří naopak přikyvují, pan kormidelník kroutí hlavou. Pravda, není sezona vorvaňů a tohle je tak trochu škrt přes rozpočet. Na vorvaně totiž většinou vyjíždí celá vesnická flotila pro případ, že by některé lodě byly velrybou potopeny, což se občas stává. Blížíme se k velrybám, už je nejen vidět, ale i slyšet jejich funění. Nežli však k velrybám doplujeme na dostřel, kytovci zafuní a potopí se. Rozladěná posádka se tak zaměřuje na delfíny. Ne na malé skotačivé, nýbrž na macaté savce, kteří nestydatě ukazují své hřbety všude kolem. Takový pěkný kulohlavec může mít přes čtyři tuny, což je podstatně více nežli celá naše loďka i s posádkou. A to jsem si dal k snídani tři čínské polévky.

„Jen bych se chtěl zeptat… trefíme zpět do vesnice?“ táži se nesměle, jelikož břeh mizí za obzorem.

Posádka mlčí.

„A co takhle GPS? Víte…. taková malá televize, navigace,“ pátrám dále.

Posádka stále mlčí.

„Ech… alespoň sextant? Astroláb? Ne? Ne. Aha. Hm,“ nespokojeně se vrtím a představuji si, co asi tak budu dělat na opuštěném ostrově s pěti snědými domorodci, až nenajdeme cesty zpět.

Harpunář se postavil, třímá bambusovou harpunu. Zbytek posádky nelidsky řve, mává rukama jako větrné mlýny a navigují tak kormidelníka. Proplétáme se mezi obrovskými živočichy, ale žádný není dostatečně blízko. Najednou se však jakési neopatrné stádo opovážilo zkřížit cestu mocným velrybářům a tlustému bílému cizinci. Harpunář mlčí, pokrčen v kolenou balancuje na špičce rozhoupané lodi. Zpěněná voda, řev ostatních členů posádky a mávání rukama. Deset metrů, pět metrů. Harpunář se najednou vymrštil, již letí vzduchem, bambusová harpuna těsně pod hladinou zasahuje delfína. Voda všude kolem se vaří, harpuna mizí pod hladinou tažena delfínem. Z lana smotaného na dně lodi letí do moře jedna smyčka za druhou. Lovci brzdí odmotávající se lano, kormidelník rovná loď. Harpunář visí poloutopený na laně daleko za lodí. Delfín v obláčcích rudé krve mizí v hlubinách. Loďka se nečekaně prudce zhoupla a vyrazila vpřed.

Lodí najednou zaznělo zklamané zaúpění. Harpuna se objevila na hladině za lodí. Lovci si zapalují kretekové cigarety. Dnes jedenáct útoků, žádný úlovek. Jediným spokojeným členem výpravy jsem tak já. Kochám se temnými siluetami mant a světlými těly žraloků, kolem se nad hladinou objevují hřbety nejrůznějších druhů delfínů. Hladinu řežou přímkami létající ryby. Hlava mi třeští ze slunce, na kůži se objevují rudofialové čmárance, první známky dvanácti hodin na otevřeném moři bez opalovacího krému, bez jakéhokoli stínu. Zítra bude peklo.
Posádka popíjí arak a vysrkává oči desítkám malých ryb, které si bereme od rybářů u pobřeží.

23.11. 2010 úterý
Zcela dle očekávání se potácím v horečce s nesmírným bolehlavem. Úpal, úžeh a krvavé spáleniny. V nepřetržitých halucinacích odjíždím ve dvě hodiny ráno do Lebolewy.
Personál hotelu mi zdarma a bez vyžádání nosí chladivé obvazy, jakési pilule a smradlavou mast. Dokonce kdesi sehnali i ventilátor. Mé halucinace bohužel nejsou nikterak příjemného rázu, nic z lovu mant, žraloků či delfínů. V nespočetných variacích se mi znovu a znovu zdá o rybářích vysrkávajících oči ze syrových ryb.

24.11. 2010 středa
Lewoleba je hlavním městem ostrova Lembata. Pravda, na ostrově Lembata není těžké býti hlavním městem. Stačí postavit tři domy, anténu a za městem uhrabat dva obdélníky. Jeden bude sloužit jako fotbalové hřiště, druhý jako letiště nebo líhniště komárů. To podle toho, jestli je období dešťů nebo ne. Také je vhodné navézt na pláž několik panelů, aby měly kde kotvit lodě.
Za město se nahrne kopec hlíny. Poté už se jen počká, až začne kopec doutnat, kouřit a hlavní město je hotové.
Po ulicích Lebolewy se honí ojeky, nákladní automobily upravené pro přepravu cestujících a na krajnici posedávají trhovkyně nabízející nahnilé banány, nezralé ananasy a další místní flóru, kterou je možno pozřít, aniž by se jedlík otrávil.
Sopka Ili Api spokojeně pokuřuje a ve vesnicích kolem Lebolewy stařeny tkají ikat. Ten zdejší zdobí siluety mant a velryb.

„Chápete… nechtít skútr, chtít mo-to-cy-kl,“ snažím se vysvětlit mou příšernou indonéštinou v jedné z dílen na opravu zdejších nespočetných variací jednostopých vozítek.

„Nebýt problém, mistééér, mo-to-cy-kl,“ spokojeně pokyvuje umaštěný domorodec, užívaje příšernou angličtinu. A ukazuje na skútr, který by jistě sám studem ujel, kdyby jezdit mohl.

Načež zanechávám sofistikované konverzace a doširoka rozpřahuji ruce, nohou naznačuji nakopnutí startovací páky a vydávám co nejhlubší „brrrrrrrm“.

„Ó… besar!“ dovtípil se domorodec. A vytahuje…. další skútr. Větší.

Počínám mlčky zuřit. Již třímám tužku a na umaštěný kus papíru kreslím můj stroj BMW 1200GS, mrznoucí v garáži v dalekém Česku. Domorodý mechanik vytřeštil oči a když jsem domaloval a náležitě velikostně přehnal tolik typické válce, nevěřícně vydechl. Korunu všemu jsem dodal, když jsem vedle motocyklu dokreslil panáčka, abych zdůraznil, jak je můj dvoukolý miláček velký. V tu chvíli osazenstvo opravny vybuchlo v řehot.

„Mistéééér. This nou mótórsajkl… this éléfant!“

Blbečci.

Odjíždím na skútru o obsahu 110ccm, potupně, s kloboukem naraženým hlubokou do čela, aby mne nikdo nepoznal a nepomlouval, na čem to jezdím.

Severně od Lewoleby je vesnice Bajo. Lovci perel! Bohužel vzaly za své mé představy o odvážných lovcích, kteří vnikají do mořských hlubin, mezi zuby nůž a v zádech hejna žraloků. Je odliv, kousek od pobřeží pobíhají s holemi ženštiny i pánové. Rýpají do dna a co chvíli vytáhnou škebli a ze škeble kuličku.

Odpoledne mi sděluje místní policista, že letištní dráha je stále podmáčená a let do Kupangu na Západní Timor opět odložen. Jelikož jsem mužem činu, nasazuji zoufalý výraz, produkuji slzy a kajícně naříkám. Takto zábavně se potuluji na ohavném skútru po přístavu a dotazuji se všech námořníků na nejbližší loď do Kupangu. Těžko říci, zda-li se dá říkat úspěch tomu, čeho jsem dosáhl. Místo půlhodinového letu mě čeká sedmnáct hodin na nákladní lodi.
Loď vyplouvá se setměním. Veze automobily, dvě rakve a stovky prázdných barelů. A samozřejmě… velkého a tlustého, sluncem do růžovofialova spáleného výletníka.

25.11. 2010 čtvrtek
Ó blahoslavená civilizaci! Ó chvála budiž navěky vynálezci elektřiny, lednice a piva Guinness. Popíjím ledový temný mok a proklínám svá játra, že kdysi zkolabovala a já tudíž nemohu holdovati alkoholu tak, jak bych si přál.

Kupang je nejen hlavním městem Západního Timoru, ale i celé Nusy Tenggary, lombocký Mataram nevyjímaje. Krásy zdejšího okolí již ocenili na konci 18. století námořníci lodi Bounty, kteří zde páchali kanadské žertíky, jako například vysazení vlastního kapitána.

Bloumám městem a dopřávám si neuvěřitelných vymožeností jako je nanuk, internet, hotel bez švábů a chlazené nápoje. Taktéž kupangské restaurace jsou vzdáleny rýžovo-rýžové nabídce vývařoven z minulých dnů mého výletu. Pojídám oliheň, veliké garnáty a samozřejmě i masové koule v polévce (bakso) i bez polévky. Ostatně – již pan Barack Obama prohlásil, že ze svého mládí stráveného v Indonésii postrádá kromě čínských nudlí a rambutanů právě bakso.

Den vyvrcholil již v brzký podvečer. Na ulici u hotelu mne zastavila nevšedně ohyzdná štětka vybavena veverčím předkusem, vyvalenýma očima ryby závojnatky, rozpláclým nosem statného orangutana a nohama křivýma jak řeka Kamenice mezi skalami.

„Mistééér, you look ladies?“ pravila very basic english líbezně a vilně se usmála, čímž odhalila zkažené zuby i hrůzyplný chřtán.

Chvíli jsem lapal po dechu a nenápadně hleděl do větví okolních stromů, doufaje ve skrytou kameru.

„Maaf, saya lihat-lihat saja,“ odvětil jsem poté sarkasticky very basic bahasa indonesia, neúspěšně skrývajíce salvy smíchu, deroucí se z mého nitra.

Prostitutka odcházela sršíce vztekem, potupou, ovšem s úsměvem na rtech. Na Asiatech se mi líbí, že zvláště před cizinci neprojevují navenek negativní emoce.

26.11. 2010 pátek
Ač je Kupang bezmála půlmilionovým městem a výspou civilizace, indonéštinou, oficiálním jazykem země, zde spousta lidí nemluví. Angličtinu samozřejmě ani není třeba zmiňovat. Tento jazykový stav nabízí dobrodružné výpravy do nesčetných stánků, jídelen, jídelniček, restaurací a vývařoven.

„Dobrý den, paňmámo, tak copak dnes máte pro můj hladový břich?“ pravím na uvítanou.

Načež mi majitelka podniku počne sáhodlouze vyjmenovávat nejrůznější položky menu. Občas ji podezřívám, jestli si ze mne netropí žerty a nepopisuje svůj rodokmen někam do hlubokého středověku. Zpravidla si vyberu nejexotičtěji znějící pokrm, posadím se a čekám. Nepoučitelně znovu a znovu zaměstnávám svou fantazii a očekávám specialitu nevýslovné chuti. Načež je mi, znovu a znovu, přinesena rýže se špetkou čehosi ohavného zeleného, pro co ani angličtina nemá název a tak to v různých knihách eufemisticky zve „místní odrůda špenátu“.

Pravého kulinářského orgasmu je však možno dojíti po setmění v ulici Garuda. Jen na pár hodin je každý večer pomocí zátarasů z pneumatik ulice přeměněna v zónu pro pěší. Do ulice se nahrnou se svými pojízdnými kuchyněmi místní kuchaři specialisté a nabízejí přehršel nejrůznějších laskomin. Podivné ryby, černé i červené olihně, chobotnice, oranžové i šedé krevety, hnědí, červení i bílí krabi, do toho džusy z nejrůznějšího zralého, nezralého i shnilého ovoce. Mořské plody jsou grilovány, pročež se ulice halí do oblaků voňavého dýmu a pod stoly se proplétají nejodvážnější ze psů. Celá večerní žranice nečítá více nežli pár desítek stánků, leč není jídla, kterého by se zde nadšenému strávníku nedostalo.

Již zdálky na mne prodejci volají, smějí se a kříči: „Mistééér Cumi!“

I já se směji a objednávám si tři olihně, tedy cumi, jako obvykle.

27.11. 2010 sobota
Zapůjčuji sobě motocykl a objíždím okolí města. Nedaleké vodopády Oenesu připomínají spíše městskou skládku, což je neklamným znamením, že jsou oblíbeny u místních. Pokračuji do města Soe. Turistů ani výletníků si zřejmě místní moc neužijí, jelikož jsem tahán za rukáv a zván na rýži. Nepohrdnu, jelikož je to v ume kebubu. Ume kebubu je zakázaný, ale stále zvesela užívaný typ domů lidí etnika Dawan. Popravdě řečeno, mně by nikdo nic zakazovat nemusel, já bych v podobné díře nebydlel ani za pytel čínských polévek. Ume kebubu nemá okna a místo dveří je miniaturní díra, do které se člověk stěží vejde, i když leze po kolenou. Pravé orgie pro smysly však čekají návštěvníka vevnitř. Absence oken mi počala velice vadit, jelikož jsem netušil, kam budu zvracet. Ume kebubu jest čpavě smradlavé, vlhké, horké, zakouřené z pokusů zajistit si světlo svícemi zhotovenými nejspíše z nehtů a vlasů exhumované sousedky.
Do Kupangu se vracím podél pobřeží. Jízda na motocyklu se mi v Indonésii někdy jeví jako relativně nebezpečná záležitost. Jelikož se motocyklista kochá krásami tyrkysových vod často natolik, že až mocné nárazy tvrdé sedačky upozorní, že silnice vede poněkud jinde, nežli se zrovna jezdec ubírá.

Jízda na motocyklu v Indonésii se od ježdění například v Česku v některých detailech liší. Účel užití motocyklu není dán vyhláškou či bdělým okem policisty nýbrž konstrukčními limity stroje a sebevražednými sklony řidiče. Ani v Indonésii není radno podceňovat nebezpečí na silnici, pročež každý správný řidič co nejvíce a co nejčastěji troubí. Ač se to nezdá, řidiči většinou nosí i motocyklové helmy. Tyto pokrývky hlavy slouží zejména jako ochrana před sluncem, nákupní košík, sedátko při odpočinku na krajnici a nástroj, kterým je možno tlouci soupeře v případě kolize na cestě. Tělo má správný domorodý jezdec chráněno tričkem s veselým nápisem. Vlivem mnohonásobného praní je většinou nápis vybledlý a v triku je množství otvorů sloužících za jízdy k nerušené cirkulaci vzduchu kolem těla řidiče. Následuje ochrana nohou, což je většinou děravý hadr připomínající někdy kalhoty, někdy trenýrky. Zbroj jezdcova by nebyla kompletní bez motoobuvi za pět peněz. Gumový sandál má pružnou podrážku uchycenou třemi bezpečnostními body k řemenu, který jezdec třímá mezi prsty. Na trhu jsou samozřejmě k dostání i speciální výrobky ochraňující řidiče motocyklu, ale vzhledem k jejich ceně zůstávají převážně jen v regálech obchodů. Zde můžeme jmenovat například chlupaté podkolenky s nápisem Safe ride nebo motosandály v Česku známého pana Bati.

28.11. 2010 neděle
Opouštím Západní Timor a odlétám na Bali a poté do Malajsie, jelikož mi za pár dnů vyprší indonéská víza, vydávaná většinou jen na trapně krátkých třicet dní. Za třicet dní by možná pan major Zeman zvládl své případy, ale já nestihl potápění na Aloru a od domorodců na Papui jsem se nenaučil užitečné dovednosti, mezi nimiž vyniká umění udržet ženu v chýši a umění řezání hlav nepříteli. Využil jsem letu společnosti Merpati a cestující o řadu přede mnou pár minut po vzletu s velkou fantazií poblil nouzový východ. Jelikož se jednalo o kvantitativně malé množství, po celý let jsem přemýšlel, kam se poděl zbytek obsahu žaludku. Zdali to dotyčný polknul nebo po zbytek letu držel v ústní dutině. Před půlnocí již běhám po balijské Kutě, pronásledován smečkami prostitutek a jejich nabídek.

„Transport?“

„Massage?“

„Blowjob?“

„Viagra?“

„Ani ne, ale dal bych si čínskou polívku.“

29.11. 2010 pondělí
„Jsem velký bílý turista, žádný pidimužík,“ pravím majiteli půjčovny motocyklů. Opět potřebuji poškrábat své ego, pročež pohrdám nabízenými skútry a vybírám si to nejlepší, co je k dispozici. Motocykl Tiger disponuje dostatečně silným motorem, aby vyvezl mé tukové ovary do balijského vnitrozemí, aby mi vlasy vlály pod tropickým sluncem a gumové pantofle dotvářely výzor drsného muže.
Legrace skončila po zhruba pěti ujetých metrech, kdy mi došlo, že skútr je zejména v přelidněné Kutě daleko vhodnější, nežli motocykl. Poněkud necitlivá spojka reaguje poněkud necitlivě, pročež neesteticky poskakuji. Trochu lepší situace nastává až ve vesničkách uprostřed ostrova. Ani zde však nepřekračuji moc často padesátikilometrovou rychlost. Místo abych v zatáčkách brousil kolenem asfalt, soustředím se na to, abych neuklouznul na listu banánovníku. Nečekaná komplikace nastává za městečkem Munduk. Namísto plaché zvířeny se po mně zcela drze sápe makak a cení zuby. Pravda, nejsem vyznavačem úzkostlivě čisté ústní dutiny a zuby si čistím jen jednou týdně, abych si co nejdéle užil lahodnou chuť čínských polévek. Ovšem takový makak zřejmě zubní kartáček nepoužívá vůbec. Kopu zuřivě nohou proti žlutozubé opici, snažím se rozjet motocykl, spojka chvíli zabírá a chvíli zase ne, pantoflemi  se odrážím ve snaze nespadnout.
„Zlořečenče nevychovaný,“ kleji sprostě a hrozím makakovi.
Postupně zjišťuji, že nejznámější balijské hinduistické chrámy jsou jen hnízda turistů pokrytá cedulkami Nevstupovat. Pura Tanah Lot jest chrám nejznámější a hordy turistů obléhají celý komplex jak pan Hitler Leningrad. Na severním pobřeží Bali jest další známý chrám, Pura Beji. Také nudný a zahlcený turisty.

„Ano, skutečná lahoda. Vlastně ani nevím, jak jsem dosud svůj nešťastný život mohl žít bez sarongu,“ pravím ironicky snědému pánovi u chrámové brány. Sarong má natržený roh a já odřené koleno a dlaně. Již nikdy nebudu se sarongem uvázaným těsně kolem mého obézního těla skákat ze zdi hinduistického chrámu, abych se vyčůral za exotickou rostlinou.

30.11. 2010 úterý
Motocyklování na ostrově Bali není tím nejzábavnějším, co lze v Indonésii podniknout. Vlastně jde o poměrně nudnou záležitost. Půjčovny jednostopých vozidel jsou v každém městečku, stroje jsou ve slušné kondici, benzínové pumpy na každém rohu. Silnice jsou v dobrém stavu, ukazatele ukazují správný směr a když někomu přejedu nohu, jen se usmívá. Motocyklování na ostrově Bali je tedy takové, jako celý ostrov – k uzoufání nudné. Pokud si chce výletník užít té pravé legrace, doporučuji například ostrov Lembata. Tam jsou benzínové pumpy nahrazeny dřevěným stojanem u cesty, kde je benzín prodáván nikoli jen v lahvích, ale i v igelitových pytlících. Asfalt není na Lembatě zrovna nejrozšířenější povrch cest a zájemce o motosport si nevybírá motocykl podle typu či objemu, ale podle toho, který stroj zrovna jezdí.
Poloprázdné pláže na Bali kupodivu nacházím blíže, nežli jsem očekával. Jen pár kilometrů od pobliózní Kuty směrem na jih. U vesničky Pecatu týrám motocykl na nezpevněné cestě, ztrácím gumový sandál a rovnováhu. Nacházím písek, písek, palmy, písek a chcíplou rybu. Za soumraku ke mně nedoléhá jekot opilé australské a evropské mládeže ani naléhavý šepot kutských kurev. Jen mé vlastní tiché sténání se nese tropickou scenérií jelikož jsem pravým bosým chodidlem šlápnul na rozžhavený výfuk.
Při cestě zpět zadní brzdu vůbec nepoužívám, gumový sandál mám zastrčený ze trenýrkami a spálené chodidlo za jízdy nastavuji chladivému večernímu vzduchu.

 

1.12. 2010 středa
„Toto je doufám jen nepěkný žert,“ pravím troufale výběrčímu mýta ve vsi Jatiluwih. Kolem jest rýžových polí nejméně bambilión a možná i víc. Místní podnikavci vybírají mýto od hloupých turistů, jelikož prý rýžová pole v okolí jsou unikátní, krásná a zelená. Ve skutečnosti je zábavnější sledovat pytlíky rýže zakoupené v jakékoli sterilní evropské prodejně. Rýžová pole kolem Jatiluwih jsou zajímavá proto, že je vskutku umění vybudovat rýžová pole tak, aby byla hnusně všední, poté ještě vybírat mýto za vjezd do vesnice a ještě mít tu drzost a snažit se prosadit tu ohavnost jako zajímavost UNESCO.
Nasedám opět na motocykl a na plný plyn jedu pryč. Dalším cílem jest Pura Luhur Batukau. Ještě před chrámem jsou čtyřhranné sloupy se starými plastikami. Plastiky jsou porostlé mechy a lišejníky. Mne však upoutala jiná krása přírody – velcí pavouci si utkali své sítě u chrámové zdi, což mne přivedlo na báječnou myšlenky. Nenápadně jsem si odmotal sarong a vrhnul jej na ještěrku. Ještěrku jsem poté uchopil a vhodil do pavoučích sítí. Ha! Takové malé zvířátko a tolik legrace předvede. Ještěrka se kroutila, nesouhlasně mrskala hlavičkou a poté utekla, ocásek zbaběle upustivše.
„He, porcuji zvířátka a to ani nejsem chirurgem,“ pravil jsem sobě spokojeně.
Pura Luhur Batukau jest chrámem starým a kdysi byl chrámem státním, když Tabanan bylo ještě nezávislé království.
Před vstupem do chrámu lze zahnout vpravo a po schodech sejít k pěknému rybníku plnému ryb. Když jsem načůral do vody, ryby odpluly.

2.12. 2010 čtvrtek
Snažím se najít na Bali klidný kout, leč bezúspěšně. Jih je zahlcen hordami rozjařené mládeže, ze západu se z Jávy valí davy batůžkářů, na západ se valí stáda na ostrovy Gili a Lombok. Střed ostrova je křižován zájezdy ze všech světových stran, zástupy znásilňují posvátnou sopku Gunung Agung. Jedinými oázami klidu jsou tak rýžová pole. Ani zde však není idyla dokonalá, jelikož se každou chvíli nachomýtne nějaký aktivní pitomec, který běhá po polích, rozšlapává chodníčky a devastuje rozvody vody. Následně se zastaví a fotí a fotí a fotí.

 

Rituál výsadby, opečovávání, zavlažování, sklízení, sušení a zpracovávání rýže jest součástí Bali. Dalo by se říci, že rýže jest součástí balijské kultury. Jelikož je buldozer poněkud neohrabaný a japonští roboti do rýžovišť ještě nedorazily, smáčí své nohy v políčkách stále jen vodní buvoli a domorodci. S pěstováním rýže jest spjato několik rituálů. Sazenice jsou pěstovány ve speciálních rýžových školkách. Pokud zrovna v okolí nebouchne sopka a sazenice nezničí, je na řadě sázení. Jako první část každého rýžového pole je vždy osázen roh nejbližší Gunung Agung. Taktéž časový rozvrh pěstování rýže od sázení přes zavlažování až po sklizeň jest do jisté míry ritualizován, či alespoň řízen subakem, systémem zavedeným již v 11. století. Systém jest to nadmíru zajímavý, úzce spojený s balijskými vodními chrámy. Pokud by se někdo chtěl o subak více zajímat, měl by kontaktovat amerického antropologa J. Stephena Lansinga. Tento pán se totiž zřejmě nudil, pročež počal subak zkoumat, s domorodci pěstovat rýži a ve finále dokonce vytvořil počítačový model subaku. V rýžových polích lze zahlédnout malé či větší sloupky. Jedná se o svatyně, jelikož rýže má i svou bohyni. Bohyně se jmenuje Dewi Sri, má velká prsa a nepije fernet. Zřejmě. Pročež jsou svatyně naplněny nikoli fernetem, nýbrž květinami či jídlem. A jen tak pro zajímavost… balijský výnos rýže z hektaru patří mezi nejvyšší na světě.

3.12. 2010 pátek
Odletěl jsem do Malajsie, jelikož běžně se víza do Indonésie vydávají pouze na měsíc.
Malajsie je země známá tím, že o ní dohromady nikdo nic neví a můj irský kolega Blbý Džon by s klidem prohlásil, že Malajsie je sexuální pomůcka využívaná malomocnými po odpadnutí končetin.
Ubytoval jsem se na hranicích čínského města. Chřípí se mi roztahuje jak nohy pornoherečky, cítím totiž omamnou vůni čínských restaurací, nekonečných variací čínských polévek a smažených psích hlav.

4.12. 2010 sobota
Kuala Lumpur jest poněkud větší město. Původně čínská osada těžařů cínu se rozrostla. Ač je Kuala Lumpur stále hlavním městem Malajsie, většinu obyvatel tvoří etničtí Číňané, což kvituji s povděkem, jelikož je všude dostatek čínských polévek. Ač již roku 1957 se stalo Kuala Lumpur hlavním městem Federace malajských států a 1963 Malajsie, v současnosti jest snaha přesunout co nejvíce legislativních i výkonných institucí do sterilního umělého města Putrajaya.

Petronas Twin Towers a další baráčky

Nejznámějí atrakcí města jest nejvyšší dvojitá budova světa, Petronas Twin Towers. Mezi oběma věžemi vede Nebeský most. Plivat z něj dolů je však nemožné, jelikož jakýsi barbar navrhnul okna, která nelze otevřít. Pravý znalec KL však zvysoka kašle na nějaké věže a namísto toho se odebere do Čínské čtvrti, což zní v podání převážně čínského KL poněkud úchylně. Čínská čtvrt se rozkládá kolem známé ulice Petaling. Ó dobří bohové! Za nekonečnými řadami stánků s padělky hodinek, triček a kabelek jest pravý poklad tohoto hnusného světa. Desítky čínských restaurací nabízejících tolik lahůdek, že jsem se málem pustil do pláče. Jak jen mohu všechno sníst? Jak jen mohu všechno ochutnat? Jak jen mohu všechno očuchat?
Plán na nejbližší dny je zřejmý. Po sofistikovaných cvičeních na roztažení otvoru do hlavy, zvaného v normální podobě ústa, následuje cvičení na břich. Poté již útočím a plením, pojídám čínské laskominy, jejichž názvy ani chutě jsem nikdy nepoznal. Kůže na břichu se napíná a praská, oči poulím a snažím se nacpat jídlo do ledvin, jater i plic, jelikož žaludek je beznadějně plný. Jelikož nejsem necitlivá svině, myslím při tom na chudé děti hladové Afriky. Aby se neřeklo. Takový já jsem dobrák.

5.12. 2010 neděle
Nařídil jsem si budík na čas vítání, bych nemařil čas spánkem. Po ránu tak již nedočkavě přešlapuji před restauracemi, které se právě otvírají. Mou favoritkou se stává jídelna, kde je možno si za osm malajských peněz nabrat neomezeně jídla. Krabi, krevety, kuřata, rýže a nudle. Nesčetné varianty těsta nejrůznějších příchutí, ryby a paryby.
Jelikož je matka příroda sadistická bestie a nedovoluje mému tělu pozřít více, než nějakých patnáct kilogramů potravy za dopoledne, rozhodl jsem se kulturně trávit mezičas, bych vytrávil. Přepadávám Národní muzeum, kde mají kamenné sekerky, dračí kanóny a další artefakty z dějin souostroví. Nic z toho se nedá jíst, pročež odjíždím do planetária. Ani tam se nedá nic jíst, jelikož dalekohledy jsou špatně stravitelné a hvězdy daleko. Večer navštěvuji televizní věž, ze kterého je možno se podívat na město s nadhledem z nadhledu. Což je vhodné zejména k lokalizaci slibných restaurací a žracích uliček. Věž Menara KL Tower sama o sobě nikterak pěkná není a nejzajímavější jsou tak pod věží spatřitelné ještěrky, dvojhlavá želva a spousta hadů. Mrtvice se o mě navíc pokoušela ve chvíli, kdy jsem zjistil, že za vstupné bych mohl mít na ulici neomezenou stravu na pět dní.

6.12. 2010 pondělí
Pravda, Muzeum islámského umění jest pěkné, ale zdaleka ne tam úchylné, jako Policejní muzeum. Nechce se až věřit, jak jsou Asiaté důmyslní ve vynalézání a užívání nejrůznějších forem zbraní a kriminality všeho druhu. Pěkné. Kromě výše zmíněných muzeí jsem si zajel do Ptačího parku a na náměstí Merdeka. Obě místa by se v soutěži o nejnudnější atrakce umístila jistě na medailových pozicích.

Je mi až trapné psát opět o jídlu, leč jinak se nedá. Po nepřetržitém útočení na čínské restaurace v Čínském městě (kde jsem se mimochodem ubytoval, abych usínal a probouzel se vůněmi pečených koček či smažených vrabců) si cpu břich v restauracích distriktu Bintang Bukit. Ulice Jalan Alor je možno bez nadsázky nazvat rájem. Navíc nikde nepobíhá Adam s Evou a místo nich jsou zde k vidění daleko potřebnější osoby – číšníci a číšnice, kuchaři a kuchařky. Do očí se mi opět derou slzy. Lidské tělo skutečně není uzpůsobeno nepřetržitému konzumování. Krutost přírody nezná mezí.

7.12 2010 úterý
Prý veleslavné a staroslavné jeskyně Batu. Podlehl jsem turistické propagandě a odjel na severní předměstí Kuala Lumpur. Pravda, vápencové skály a kopulující opice jsou zábavné. Ovšem tato romantické scenérie je zohyzděna 42 metrů vysokou sochou božstva Marugan. Aby sochu nikdo nepřehlédnul, vylili na ni stavitelé 300 litrů zlaté barvy. V jeskyních jsou chrámy, netopýři a hlavně – nekonečné zástupy turistů.
V jeskyních je možno provozovat kličkování na nejvyšší úrovni. Začátečníci a pokročilí se mohou snažit ujít tři metry, aniž by narazili do nějakého turisty nebo šíleného Tamila. Experti se mohou snažit pobýt v jeskyni pět minut, aniž by je pokálelo nejméně deset druhů netopýra. Taktéž je možno pro zpestření šlápnout na hada, ropuchu, pavouka, dítě a jiné nechutnosti.

8.12. 2010 středa
„A takhle do práce, do práce by se ti nechtělo?“ telefonuje mi z Dublinu můj jednooký šéf Pavouk.

„No… nechtělo,“ odpovídám popravdě.

„Takže zítra,“ uzavírá pan Pavouk plodnou diskuzi.

Pročež večer odjíždím na letiště a skrze Amsterdam letím zpět do Irska. Ještě předtím ovšem v letištní hale za udivených pohledů hladových cestující konzumuji těstovinové kuličky plněné nasekanými holoubaty.

Čínské město v Kuala Lumpur se vyznačuje originálními padělky a originálními pochoutkami.
V tomto případě pečené kaštany s praženou kávou a kabelkami Louis Vuitton.