Írán a Turecko, 2008

220

11.9. 2008 čtvrtek
Vsedám na letadlo a letím do Londýna. Z Londýna Istanbulu. V Istanbulu běhám po městě, požírám kebaby a křičím na domorodce: “ Lepanto? Navarin? PKK? Kdeže! To nejhorší přijde zítra!“

A mám pravdu. Zítra totiž do Istanbulu přilétají pan hasič Josef, pan policista Lemiš a pan pojišťovák Lišák. Podle plánu bych měl na zmíněnou trojici dávat pozor, jelikož se hodlají v Turecku opíjet, v Íránu užívati opia a v Kurdistánu vyvěšovat turecké vlajky.

Istanbul, prodavač pijavic

12.9. 2008 pátek
Ráno jsem se rozloučil na hotelu a zaběhl k Egyptskému bazaru pro sýr.

„Tři kilogramy sýra bych prosil!“

Prodavač udiveně zdvihnul obočí.

„To víte, přijede pan Lišák.“, dodávám omluvně.

Prodavač na mne vrhnul pohled plný zděšení, poté soucitně pokýval hlavou a přihodil hrst sýra zdarma.

Odpoledne jsem se dostavil na istanbulské letiště. Netrvalo dlouho a z haly se vyřítila tři divná individua.

„Do Iráku!“, volal pan policista Lemiš, načež se v letištní hale rozutekli cestující.

„Blbče, jedeme do Íránu, ne do Iráku!“, osvětlil situaci pan hasič Josef, pročež bylo hned jasné, kdo je mozkem celé akce.

„Zapálíme – zakouříme, ne?“, pravil pan pojišťovák Lišák a vyčerpal tak veškerou slovní zásobu, kterou hodlal oblažovat okolí po následující měsíc.

O chvíli později sedíme v restauračním zařízení na autobusovém nádraží a popíjíme pivo.

„Já budu vedoucí!“, dí pan Josef.

„Proč ty?“, táže se naivně pan Lemiš.

„Protože umím říct persky ´jaderná elektrárna´ a ´za kolik máte kilogram opia?´!“

„Zapálíme – zakouříme, ne?“, pravil pan Lišák a zapálil si dnešní třicátou sedmou cigaretu.

Uprostřed istanbulského autobusáku popíjíme pivo, pan Lemiš s panem Lišákem mohutně dýmají a pan Josef praví: „Chovejte se jako lidé. Jest ramadán, svátek nejsvátkovitější.“

„E?“, zapojil se do diskuse málomluvný pan Lemiš.

„Ramadán! Nesmíš během dnes kouřit, jíst ani pít! Zdrž se provokací, muslimové jsou na tohle poměrně citliví! Jinak…. třicet ran holí! „, osvětluje pan vedoucí Josef.

Pročež pan Lišák dopíjí další pivo a praví: „Zapálíme – zakouříme, ne?“

Následně vytahuje hrací karty a důležitě praví: „Představuji vám Kulové kvído!“

Balíček značně použitých hracích karet skýtá pohled na spoustu nahatých ženštin vyznávajících módu značně přírodní. Podpaží a rozkroky vyfocených ženštin připomínají  skalpy hulmanů posvátných. Zvláště karta hodnoty kulové královny odhaluje skutečnost, že zobrazená ženština rozhodně ztrátou tělesného porostu nikterak netrpí. Číšník na karty nevěřícně zírá, poté se potácí a ztrácí vědomí.

Nočním autobusem odjíždíme na východ.

13.9. 2008 sobota
„Ech!“, pronesl pan Lemiš, vypotácel se v Göreme z autobusu a počal se potácet z nedostatku nikotinu. Pravda, při přestávkách během dvanáctihodinové jízdy stihnul vykouřit pouze dvacetosm cigaret. Poté se z autobusu vypotácel pan Lišák a pravil: „Zapálíme – zakouříme, ne?“ Následně vyskočil hyperkativní pan vedoucí Josef a počal volat: „Ta nádhera! Skály! Nebe! Lidi!“

Ubytovali jsme se v penzionu na kraji vsi. Pan Lemiš s panem Lišákem třesoucíma se rukama zapalovali jednu cigaretu po druhé, zatímco pan Josef pobíhal kolem, vše fotil a pravil, že máme být pohyblivější, rychlejší, aktivnější a že naše poskakování je od pohledu mdlé.

Odešli jsme skrze Pigeon valley do Uchisharu.

„A na těchto malých políčkách pěstují chudí domorodci vinnou révu a jiné plodiny. Načež se na sebe pan Lemiš s panem Lišákem podívali a začali se sápat na skálu, rvát hrozny z nebohých keříků a vše s mlaskáním požírat.

„A teď půjdeme sem, potom ta, tamhle, tudlenc a támhlenc!“, rozhazuje rukama na všechny strany pan vedoucí Josef a pobíhá mezi tufovými věžičkami.

„Zapálíme – zakouříme, ne?“, nenechal se vyvést z míry pan Lišák a zapálil dnešní cigaretu číslo 137.

Večer jsme se  vrátili do hotýlku a vyvalili se k bazénu. Lehátka praskala pod náporem našich těl šlechtěných fernetem, pivem a čínskými polévkami.

„Hm, to je kvalita.“, poplácával si pan Lemiš zálibně svůj gigantický bachor, spokojeně pokuřoval a dožadoval se piva.

Náhle se ozvalo divné chrčení a na nádvoří vjely dvě špinavé pokroucené postavičky na miniaturních motorkách naložených jak cikánský vůz.

„Dobrý večer, pánové!“, pozdravil způsobně jeden ze špinavců. Hle, to se pan Králíček a jeho věrný druh Peter vracejí z výletu v Číně. Zatímco pan Králíček je v podobných zhovadilostech sběhlý (viz jeho výlety po Mongolsku či Indii… a ještě Indii), nebohý pan Peter si udělal řidičák několik týdnů před výletem, poté se oženil a vyjel.

„Pánové, prosím vás, hlavně tiše. Jestli vás mohu požádat, zmizte do vašich pokojů!“, úpí o několik hodin později majitel hotelu. V té době již kvapem ubývá slivovice, fernetu a desítek piv. Pan Králíček řve na půl vesnice zážitky z cesty, pan Lemiš se hurónsky chechtá, pan Lišák vříská, že si zapálí a zakouří.

„A ta Džamila… u Kaspiku… pánové, ta když začala vrtět zadkem, to vám byla nádhera!“, vyřvává pan Králíček do noci, evidentně poznamenán několikaměsíční sexuální abstinencí.

„Jó! Džamila! A zapálíme! Zakouříme! Dej mi pivo!“, nedávají se ve vřískání zahanbit pánové Lišák a Lemiš.

„Sice mě chtěla okrást, fotoaparát uzmout, ale když zavlnila boky a prsy, tak mi to bylo úplně jedno!“, rozohnil se pan Králíček ještě více a bezděky se pod vlivem alkoholu a přebytku hormonů vlní v pohybech ne nepodobným pohybům kopulačním.

„Pánové, kroťte se v konzumaci alkoholu. Jest ramadán!“, snažím se umravnit řičící opilce, leč nepochodil jsem.

„U Alláha! Honem ven z pokojů! Hosté si stěžují, že skrze zdi prosakují alkoholové výpary a zvuky vycházející z vašich pokojů jim připomínají útok armády pana Rommela!“, kvílí opět majitel hotelu.

Vřískání a popíjení pokračuje na střeše hotelu a končí definitivně až ve chvíli, kdy výtečníci probudili celou vesnici.

14.9. 2008 neděle
„Vstávat! Cvičit! A zhluboka dýchat!“, budí nás pan vedoucí Josef a spřádá výlety po okolí o celkové délce kolem osmdesáti kilometrů.

„Zapálíme – zakouříme, ne?“, praví ještě na lůžku pan Lišák a požírá hromady smrdutého sýra, který vezeme už z Istanbulu.

„Hm.To bysme mohli. „, pravil pan Lemiš a všechny nás překvapil, jelikož podobně dlouhé proslovy nemívá ve zvyku.

Kráčíme po vesnici vstříc novým dobrodružstvím a dalším dvanácti krabičkám cigaret, když tu na nás počali volat pronajímatelé nejrůznějších motorek a skútrů.

„Kampak kampak pánové? Podívejte se na sebe! Hromady sádla, tvrdá játra a černé plíce! Kam byste chodili? Moje mopedy budou pro vás to pravé!“

 

A tak jsme si pronajali ohromné stroje a zbytek dne projezdili. Pan Lemiš drtil nebohý moped svým tělem připomínajícím značně přerostlého liberijského hrošíka, pan Lišák během zkušeně pokuřoval a za jízdy kolem sebe metal nedopalky a pan Josef nepěkně klel, jelikož obdržel moped nevalné kvality a za jízdy tak musel zaujímat nejrůznější aerodynamické pozice, aby nám stačil.

Pěkně jsme se projeli, stroje potýrali, krajinu obhlédli a já k večeru skřípu zuby jelikož mě pan Lemiš za pomoci zadního kola, přední brzdy a plného plynu nakrmil dobrým půlkilogramem písku.

Večer jsme odjeli do východotureckého města Van.

15.9. 2008 pondělí
Ve Vanu vsedáme do dalšího busu a odjíždíme pod Ararat do městečka Dogubayazit. Pohraniční díra slouží jako jedna ze základem k vycházkám na horu Ararat, která se za městem tyčí. Ubytováváme se v poněkud jednodušším hotelu. Pokoj připomínající skladiště trusu indických krav vylepšuje pan Lemiš, který po podlaze efektně rozlévá limonádu pana Coly a následně plechovku piva.

„Dostaneš třicet ran holí!“, hrozí pan vedoucí Josef, který je poněkud zklamán, jelikož zjistil, že na Ararat potřebuje poněkud více než dvě hodiny a kopec tak nezdolá.

„Zapálíme – zakouříme, ne?“, uklidňuje situaci pan Lišák a tak jdeme do města, sedíme v čajovně, pijeme čaje a pan Lišák s panem Lemišem mocně dýmají.

16.9. 2008 úterý
„Och, jak jsem jsem rozrušený!“, praví pan Josef, jelikož již cítí exotický Írán, perštinu a Perský záliv, burky, čaj a třicet ran holí.

Minibusem odjíždíme kolem Araratu k hranicím. Pěšky přecházíme do Íránu, kde počínáme smlouvat s jediným přítomným takikářem.

„Dovezu vás do Tabrizu!“, praví ten dobrý muž.

„Výborně. Dáme vám jeden dolar, ale k tomu nám musíte po cestě zpívat!“, dojednává pan vedoucí cenu, přičemž se ujišťuje, zdali nenabízí moc..

Nakonec za 40 amerických peněz dojednáváme odvoz. Pan Lemiš je díky svým rozměrům usazen vedle řidiče. Na klín je panu Lemišovi usazen vyzáblý Íránec, pročež pan Lemiš praví: „Tak na tohle vám seru!“

Nikterak jsem nezkoumal průběh cesty, ovšem po několika kilometrech Íránec slézá panu Lemišovi z klína, tváří se velice blaženě a spokojeně se škrábe po pozadí.

V Tabrizu lezeme do hotelu, zatímco pan Josef naříká, jelikož hotel nemá pomočenou fasádu, ze dveří nelezou švábi a na schodech nesedí prostitutka se svrabem.

„Jste normální? Dovedete si představit tu cenu? Podívejte na ten luxus! Určitě tam mají i záchody! Nejsem žádný milionář!“, kvílí pan vedoucí, leč je přehlasován a my se stěhujeme do pokoje ve sklepě.

Město Tabriz je zajímavé především tím, že je nesmírně nudné. Vrcholem večera se tak stává návštěva čajovny, kde se pan Lišák s panem Lemišem počínají otřásat pod nápory kuřáckého orgasmu, objednávají vodní dýmku a mocně dýmají.

„Kouříme!“, praví pan Lišák spokojeně.

„Jojo.“, přitakává pan Lemiš, taktéž spokojeně.

Pan vedoucí Josef vše fotí, všechny fotí a poté praví, že je třeba býti aktivní a po zbytek večera bloudíme a hledáme, i když nevíme kde bloudíme a co vlastně hledáme.

Večer jsem v kartách vyhrál šedesát tisíc íránských peněz. Poté jsem již nevyhrál nic, jelikož se nám ze strany hotelu dostalo výstrahy, že příliš hlučíme. Výstraha spočívala v upozornění skrze hotelový telefon, následně bušením do zdi a když výkřiky pana Lemiše: „Na piču karty!“ neustávaly, prostě nás odstřihli od televizního signálu, což byla konečná rána pro pana Josefa, který bez fotbalových přenosů žíti nemůže.

„Bez fotbalových přenosů žíti nemohu.“, pravil pan Josef smutně a šlo se spát.

17.9. 2008 středa
Den jsme věnovali prohlídce města, ve kterém není co prohlížet. Největší turistickou atrakcí jsou turistické informace, kde je jistý Íránec, který hovoří všemi jazyky světa včetně češtiny. Umí říct „děkuji“, „jak se máš“ a „kurva“. I v turistických informacích jsme se dověděli, že Teherán za nic nestojí, že u Perského zálivu je horko a že pan Íránec má vnučku.

Bloumaje městem, objevili jsme za oprýskaným ívánem Modrou mešitu, chloubu města. Opět jsme se ujistili, že se město nemá čím chlubit.

A tak jsme odjeli na vlakové nádraží, zakoupili jízdenky na vlak a večer odjeli do Teheránu.

V pomalu se sunoucím vlaku byla televize, kterou si pan vedoucí Josef vyfotil. Poté si vyfotil kliku, okno, sedačku a další podivuhodnosti. Zatímco pan Lemiš s panem Lišákem přemýšleli, kde v nekuřáckém vlaku vykouří svou denní dávku patnácti krabiček, pan Josef nezapřel svou duši zvídavého dobrodružníka, cvakal u okna fotoaparátem a vykřikoval: „Hleďte, nevšímaví budižkničemové! Strom!“ A také vykřikoval: „Hle! Pravý íránský pták!“ nebo „Hle! Pravý Íránec!“ či „Hle! Nyní za oknem nic není! To si musím vyfotit!“

Poté jsme hráli karty a pan policista Lemiš pravil: „Víte kdo já jsem? Policista! Pán je policista – pán vyhrál!“

A tak jsme od té chvíle následujících několik týdnů prohrávali v kartách a sponzorovali do všech směrů přerostlého policistu pana Lemiše.

18.9. 2008 čtvrtek
Ráno jsme dorazili do Teheránu. Teherán je velké město a jak už to ve velkém městě bývá, cítil jsem se docela ztracen. Všude velké domy a smog, jak se na Město smogu patří, všude spousta automobilů, motocyklů a autobusů, všude spousta lidí a pan Lišák, který kolem sebe již vyfukuje mračna cigaretového dýmu a spokojeně praví: „Tak to má být – zapálíme, zakouříme. To je, panečku, vzdoušek.“ I pan Lemiš si již zapálil a jelikož mu to nestačí, ještě se snaží vdechovat kouř, který vyfukuje pan Lišák.

„Za okamžik svítá a jelikož je Ramadán, nesmíte kouřit!“, po tisící vysvětluje pan vedoucí Josef.

„Podle mě bychom mohli dostat slevu, nejmíň deset procent.“, odvětil pan Lišák.

„Slevu? Jakou slevu? Dostanete třicet ran holí, bezbožnící!“, křičí pan Josef.

„Za každou cigaretu třicet ran, to máme kolem šesti tisíc ran holí za den. Když dostaneme slevu deset procent, bude to jen pět tisíc čtyři sta ran. A to se vyplatí.“

„Možná bychom ještě měli smlouvat. Každý správný dobrodruh přece smlouvá.“, přidává se do debaty pan Lemiš.

Pan vedoucí Josef lapá po dechu a zatíná pěsti. Poté se trochu uklidnil a sdělil nám, že není třeba ztrácet čas, že Teherán má jen šestnáct milionů obyvatel a proto hned jedeme dál. A opravdu. Bereme si vozidlo taxi přes celé město na autobusové nádraží. Pan Lemiš sedí vedle pana řidiče a pan řidič sedí vedle pana Lemiše. Pan řidič je taxikář z Teheránu, pročež řídí a řítí se městem jako taxikář z Teheránu. Pan Lemiš na okamžik zapomněl i na cigarety, pevně se drží dveří, druhou rukou se opírá o přední sklo. Ve chvílích, kdy na červenou přejíždíme křižovatky a vjíždíme přes chodníky do protisměru počíná pan policista Lemiš blednout, zvedat zrak k nebi a cosi si mumlat.

Naštěstí jízda vozidlem taxislužby netrvala dlouho, vsedáme do autobusu a vyjíždíme do města Esfahan.

„Hleďte, kochejte se tou krásnou! Díla mistrná, díla mistrovská!“, rozhazuje rukama pan vedoucí Josef na všechny strany a ukazuje na jakési budovy.

„Hm.“, pravím a snažím se najít čínskou restaurace.

„Hm.“, praví pan Lišák s panem Lemišem a skrze oblaka cigaretového kouře vyhlížejí prodejnu tabáku.

Čínskou restauraci jsme nenašli a tak jsme alespoň chodili po esfahánských mostech, chovali se kulturně, pili čaj a nepoužívali sprostá slova. Esfahán jest totiž perlou Íránu. Modré mozaiky, mešita pana Jameha či Imámovo náměstí, kde jezdí výrostci na horských kolech a pan Lišák pózuje s nealkoholickým pivem. V Esfahanu je i pěkná Imamova mešita a spousta mostů. V Esfahanu jest hlavní aktivitou piknikování. Piknikování probíhá tak, že se na trávě válí hromada Íráčanů, mužové si škrábou mohutný knír, mladíci se drbou v nagelovaných vlasech a všechny osoby mužského pohlaví vrhají všemožné pohledy na čádory, ve kterých se potí a zmítají osoby pohlaví ženského.

19.9. 2008 pátek
„Na dnešek jsem naplánoval krátký běh po Esfahanu, jelikož ještě musíme vidět to a tamto. Následně se přesuneme do města Yazd. Tam nás čeká odpolední běh za turistickými památkami. A večer se přesuneme k Perskému zálivu. Neleňme a dejme se do pohybu, jelikož nás dnes čeká tři tisíce kilometrů autobusem, sto dvacet kilometrů mírným poklusem, dvacet dva kilometrů sprintem, osmnáct kilometrů cvalem a k tomu dvě stě osmdesát tři turistických pamětihodností!“, zahlásil hned po ránu pan Josef, čímž v řadách zbylých členů výpravy probudil nebývalý zájem o to, jakouže nemocí to ochořel.

„Zdalipak bych se vás mohl otázat, pane vedoucí, jakouže nemocí jste to ochořel?“, dovolil jsem si vznést otázku, která visela na rtech i ostatním.

„Neser mě, hajzle línej! Dostaneš třicet ran holí!“

A tak jsme běželi na autobusové nádraží a vyjeli do Yazdu. Po cestě pan vedoucí Josef dloubal do řidiče, aby ho popohnal a křičel na ostatní účastníky silničního provozu, aby nám uhnuli z cesty, jelikož spěcháme. Ze spárů nelítostného despoty a hyperaktivního cestovatele a dobrodružníka jsem se dostal u města Naiin, kde jsem napůl omylem a napůl chtěně vypadnul z autobusu.

Autobus odjel a já stál u vesnice Toudeshk. Nejdříve přiběhnul voják a pravil, že jsem nepřátelský živel a tak se musím zaregistrovat. Podepsal jsem se tedy do jakési knihy a pod podpis doplnil „mým věrným čtenářům“, jelikož jsem to kdysi viděl na nějaké autogramiádě. Poté jsem se různě plížil vesnicí, vesničané si ťukali na čelo a cosi mi říkali. Já však persky neumím a tak jsem se jen mile usmíval. Načež si oni ťukali na čelo ještě více. Jakýsi světa neznalý vesničan mne pozval k sobě do domu. Ramadán neramadán, prostřel plný perský koberec jídla a pozval mne k polední tabuli. Leč to neměl dělat, jak sám po chvíli zjistil. Najedl jsem se dosyta, pěkně poděkoval a odešel z domu, zanechavše za sebou hladovou rodinu, nevěřícně zírající na prázdné talíře. Dětem se draly do očí slzičky. Mají se naučit jíst rychle, parchanti. Školní jídelnu na ně!

Večer jsem odjel stopem do města Naiin. Přes veškerou snahu jsem si s řidičem nerozuměl a tak mne místo u nějakého hotelu vyhodil za městem. Spacák jsem si rozložil u vodního rezervoáru s chladicí věží a během pěti minut byl jako prase. Íránské semipouště totiž nejsou žádné písečné zahrádky, jako třeba části Sahary, nýbrž hromada hnusné suché hlíny a dvě hromady prachu.

20.9. 2008 sobota
Vypadám jak hodně špinavý krtek, avšak nelením, balím spacák a vbíhám do města Naiin. Ve městě jest pěkná stará mešita – pana Jameha, jak jinak –  s vodním rezervoárem a chladicími věžemi. Pobíhám v sadu pistáciovníků kolem mešity až do doby, kdy jsem zcela nasycen a místní novinář hodlá sepisovat článek o nenadálém útoku sarančat. S kapsami plnými pistácií se uchyluji do jiné mešity, která jest k požírání kradených pistácií vhodná, jelikož má i podzemní část, kde nikdo není. Stavitelé měli v úmyslu poskytnout chladným podzemím azyl věřícím před letním sluncem a zimní zimou, ovšem zajisté netušili, že tím poskytnou i azyl nevěřícímu zloději pistácií. Jsem ďábelsky vychytralý, jak by pravil vetchý kmet Sherlock Holmes.

Odpoledne se stavím na silnici za městečkem a stopuji směrem na Yazd. Kupodivu mi zastavil řidič, který vypadal duševně zdráv. Při pohledu na sebe sama jsem se tomuto faktu podivil, leč nelenil, vsedl a odjel.

Ve městě Yazd jsem si dal velbloudí kari a hlavně osm nanuků, jelikož předchozí dny mi pan vedoucí Josef i kuřácká sekce výpravy pravila, že nanuky jsou nezdravé a laskominu mi trhali od úst.

Jakmile jsem se dostatečně nabažil nanuků, vlezl jsem do podzemí, bych se vzdělal v kanátech. Město Yazd je nad kanáty postavené a údajně je zde nejvíce kanátů ze všech měst íránských. Přes 50000 kanátů jest pod íránskými městy a Yazd, společně například s Bamem, Kashanem či Mahanem je na kanátech stále relativně závislý.
Když jsem vylezl z podzemí, užil jsem si i ostatních pamětihodností polopouštního města – opět velbloudí maso s kari, zarostriánské Věže ticha a…. správně, mešitu pana Jameha.

21.9. 2008 neděle
Pobíhám po Yazdu a snažím se objednat jízdenku na autobus, aniž bych se musel trmácet na nádraží. Schopného jedince jsem našel hned u hotelu. Chytrý pán sedí u telefonu a vyřizuje vše potřebné.

„Takže jednu jízdenku do Bandar Abbas, je to tak?“

„Zajisté přesně tak.“

„Zajímavé, zajímavé. Zrovna včera tu byla tři individua, také ze střední Evropy a kupovala jízdenky také do Bandar Abbas. Víte, já si to pamatuji, jelikož jezdit v tuto dobu k Perskému zálivu může jen naprostý idiot nebo držitel světového rekordu v pobytu v sauně.“

„Tři individua? Jak vypadala?“, přešel jsem nemístnou poznámku o idiocii.

„Jeden  cestující pořád poskakoval, mával rukama a jevil se značně neklidně. Druzí dva byli vskutku obrovští, buď vyznavači břišního wrestlingu nebo nositelé jakési zajímavé formy břišní nafouklosti. A všichni vypadali tak trochu jako bezdomovci.“

„E… a co říkali?“, ptám se v neblazé předtuše.

„Víte, anglicky moc nemluvili. Takže jsem jim nerozuměl. Ale ti dva velcí, co smrděli po cigaretách, říkali něco jako ‚zapalimé zakoufimé‘ a ten menší, nesmírně vitální, jim říkal ´doftanete tficet ran holy, fy hajflové‘ “, pravil všímavý pán.

Večer vsedám do autobusu směrem na jih, k Perskému zálivu.

22.9. 2008 pondělí
Vítejte v sauně, ve městě Bandar Abbas. Potácím se rozpálenými ulicemi, nelítostně pohlavkován horkem a vlhkem. Na molu mocně smlouvám o převoz na nedaleký ostrov Qeshm.

„Tato loď je rychlá, pohodlná a má střechu, takže úpal s úžehem dostanete později, než když pojedete touto chatrnou kocábkou!“, přemlouvá mne jakýsi domorodec, leč já jsem k domorodcům nedůvěřivý.

„Ale když pojedu tou rozhrkanou kocábkou, ušetřím!“, argumentuji a vzpomínám na pana vedoucího Josefa, který by mne za spořivost jistě pochválil.

„Ó ano, ušetříte! Zhruba tisíc íránských peněz!“, směje se domorodec.

„Pche, můj pan vedoucí Josef by jistě také jel levněji, nerozhazoval a marnotratně nepoukazoval, že jest bohat, jídlo a pití sobě  kdykoli obstarati může a na každý týden nové trenýrky zakoupiti!“, pravil jsem a zakoupil levnější lístek.

K ušetřené tisícovce jsem přihodil dalších dvacet dva tisíc a zakoupil si plechovku s limonádou pana Koly.

Rychlá loď je rychlá, jede zhruba dvacet minut. Já, neskutečný pitomec, jsem si vlezl do bárky, ze které je nutno neustále vylévat prosakující vodu. Místo na sezení není, jelikož loďka o délce zhruba čtyř metrů přepravuje osmnáctičlennou íránskou rodinu, jejich přátele z půlky Íránu i blízkého zahraničí, dále kapitána plavidla, jeho tři pomocníky, pět kamarádů kapitána, půl tuny pašovaného zboží, dva metráky zamřelých sušených ryb, a chcíplého racka. Cesta netrvá dvacet minut, ale dobrou hodinu mi praží slunce na moji dutou hlavu a hodinu zhluboka dýchám oblaka černého dýmu valícího se z hrkajícího naftového motoru pamatujícího nejspíše lov na Bílou velrybu.

Spálen a přiotráven se po přistání na ostrově Qeshm ženu do nejbližšího hotelu.

„Pokoj prosím! Se střechou nad hlavou a bez naftového motoru uvnitř!“

„Jistě, pane. Pokud vám nebude vadit, že vaši sousedi jsou poněkud hluční.“

„Sousedi? Jací sousedi?“

„No, jakási nechutná individua ze země zvané Česko. Zapáchají potem a cigaretami, kadeřníka ni lazebníka zřejmě celé věky neviděli!“, rozhorlila se paní recepční.

Počaly mne obcházet mrákoty a vskutku – ze sousedního pokoje se ozvalo: „Zakouříme, zapálíme, ne?“ a hned poté: „Koukejte vstávat, holoto! Rozcvička a vyrážíme!“

Po opětovném neplánovaném setkání se zbytkem výletníků jsem byl opět vtažen mezi fyzicky obrovské přeborníky v inhalování tyčinek pana Tuberiho a poznání dychtivého pana Josefa. Aby toho nebylo málo, nabalili na sebe tito tři výtečníci další nebohou oběť, českého dobrodružníka a zuřivého fotografa pana Hanse. A tak jezdíme po Qeshmu  v pěti. Navštěvujeme mangrovové lesy, které ovšem připomínají spíše neúspěšný pokus přiopilého bonsajisty, kocháme se plameňáky, kteří mají být všude, ovšem nejsou nikde, pan Lemiš jako obvykle leze do všech záběrů (respektive – díky své objemnosti se na všech fotografiích vyskytuje) a za námi se táhne mohutná stopa cigaretového kouře, jelikož pan Lišák snížil čas potřebný na vykouření jedné cigarety zhruba na třicet sedm sekund a počet denně spálených krabiček stoupá k podobnému číslu.

 

K večeru se potřebujeme dostat do jediného města na ostrově, což si bere na starost pan vedoucí, který se bije v prsa a praví: „Dobrých patnáct minut jsem studoval perštinu, hleďte na mého ducha smělého a schopnosti nevídané.“

Nu, hleděli jsme.

„Taxi! Taxi!“, volá snědý mužík, řidič vozidla.

„Ajem from ček republik!“, sebejistě odvětil pan Josef.

„E?“, jest zmaten taxikář.

„Pane vedoucí, on říkal ´taxi´!“, volám aktivně.

„Jaké taxi? Jaké taxi? Říkal ´vodkaď si´, nahluchlý člověče!“, poučuje mne pan vedoucí.

„Říkal taxi… t-a-k-s-i. Proč by nějaký íránský Arab říkal ´vodkaď si´?“, stojím si na svém.

„Dostaneš třicet ran holí, opovážlivče! Kdo je tady vedoucí? Ty snad? A kdo jest tu zběhlý v perštině, ty snad?“

Zmatený taxikář je zavržen, nastupujeme cestu pěšky. Po chvíli zastavuje Arab s nákladním vozidlem. Pan vedoucí se k němu vrhá, mocně mává rukama, poulí oči, funí, prská, kvílí a heká. Íránec nestačí zírat, cosi říká, ale poté jen bezmocně krčí rameny. Skáčeme na korbu.

„Cože říkal?“, osmělil se k dotazu pan Lemiš, jelikož zrovna dokouřil další cigaretu a měl tak na okamžik prázdnou hubu.

„No coby říkal…. že se jen stavíme ve vedlejší vesnici, že něco vyložíme a jedeme dál, do hotelu!“, osvětlil nám pan vedoucí, čímž demonstroval svou jazykovou vybavenost, což jsme po předchozím trapasu s taxikářem ocenili.

A tak spokojeně sedíme na korbě vozu, žertujeme a užíváme si jízdy. Jen řidič neustále vykukuje z okna a nespokojeně hledí na oblaka kouře nad vozem. Uklidnil se až ve chvíli, kdy zjistil, že nehoří motor ani blízká továrna, nýbrž že si pan Lišák s panem Lemišem zapálili a zakouřili.

V nejbližší vesnici řidič skutečně zastavuje. Ovšem vypíná motor, kyne nám a odchází.

„Pane vedoucí, co to je? Měli jsme jen něco vyložit a jet dál, ne?“, odvažuji se vznést dotaz.

„Chceš třicet ran holí? Ticho buď! Já mu vysvětlil, co chceme! Nejen česky, ale i ruské ´spasiba´ jsem přidal! Nemůžu za to, že ten nevzdělanec nerozuměl!“

Po setmění, po čekání, po vzájemném osočování z nejrůznějších forem demence a po příznacích úpalu pánu Lišáka s Lemišem, kteří počali uprostřed silnice tancovat, se dostáváme na hotel.

Jazyková lekce pro dnešní den, užitečné pro pobyt u Perského zálivu:

Taxi [taksi] = vodkaď si

Excuse me, mister = sjedeme jen do vesnice, něco vyložím a pak vás hodím na hotel

23.9. 2008 úterý
„Chceš vidět velké bójky?“, ptá se mě pan vedoucí spiklenecky.

„Jaké bójky? Proč bójky? Dá se to jíst?“, divím se nabídce neobsahující třicet ran holí.

„S tebou je to těžké. Leč pojeď a uvidíš.“, povzdechl si.

A opravdu. Vběhli jsme do přístavu, skočili do loďky zmateného domorodce a nechali se dopravit k ostrovu Larak. Tam si pánové Lemiš, Lišák a Josef nasadili veliké brýle, do úst vstrčili rourky a přepadli přes okraj člunu do vody. Bójky! Zatímco pan Josef vzdáleně připomínal šnorchlujícího člověka, dvě zbývající vyžraná individua vskutku připomínala obrovské bójky. Když jsme se dosyta nabažili šnorchlování, při kterém nebylo nic vidět, nechali jsme se dovézt o kus dál, pokochali se želvami, obdarovali domorodce brýlemi a dýchacími rourkami a odjeli do Bandar Abbasu.

Jelikož pan vedoucí usoudil, že rozpočet je držen v uspokojující výši, bylo mi dovolenou zakoupit na jednu z následujících cest letenky. Jsem veskrze klidný člověk, ale když ženština v kanceláři Air Iran nebyla schopna vystavit letenky ani na patnáctý pokus, počal jsem uvažovat o tom, že jí nepěkně natrhnu čádor. Když se ukázalo, že ona osoba není schopna psát latinkou, chopila se letenek její schopnější kolegyně. Ta sice uměla psát latinkou, ovšem pro změnu nebyla schopna naťukat jména do počítače. Zuřivý fotoreportér pan Hans psychicky nevydržel a místo letu se rozhodl pro cestu autobusem řka, že určitě i piloti budou negramotní, spletou si nápisy na letištních budovách a odvezou ho někam do Tramtárie, kam on rozhodně nechce.
A večerním busem jsme odjeli do města Shiraz. Bohužel jsem vyfasoval sedačku vedle pana Lemiše, který krátce po usednutí rozlil svých stopadesát kilogramů do širého okolí, pročež jsem byl nelítostně namáčknut na loketní opěrku. Po zbytek cesty jsem se tak snažil o kožní dýchání, jelikož na roztažení plic mi nezbylo prostoru.

24.9. 2008 středa
Ve městě Shiraz nemají pokoje pro čtyři, pročež se dělíme. Kuřácké sekce ve složení pan Lemiš – pan Lišák obdrželi pokoj, který se během několika minut mění ve čtyřmi zoufalými stěnami držený hutný kvádr hmoty, kde látka jako kyslík nemá místo. Po strastiplné noční cestě busem žádám pana vedoucího o chvíli na spánek.

„Velkorysost jest mým druhým já. Máš dvacet sedm minut, poté se chystej na výlet. Jelikož jsou zde místní památky pouhých pár tisíc let, jest třeba spěchat, jelikož nikde není psáno, že zde budou i zítra!“, pravil sáhodlouze pan vedoucí, čímž mne obral o dobrých osmnáct sekund spánku.

Odpoledne jsem byl nucen pobíhat po městě, kolem citadely běhat a do nejrůznějších muzeí vcházet.

Jen co jsme večer dorazili na pokoj, zazvonil hotelový telefon a jakýsi hlas pravil: „Mister Chocho? Jór frend iz daunstérs.“

„Ekskjůz mí? Aj hef nou frend hír,“ odvětil jsem.

Leč pan recepční se nenechal oblomit a tak jsem seběhl dolů. Ve dveřích hotelu stála podivná postava, klátila se ze strany na stranu, roztřesenou rukou zamávala na pozdrav a poté pravila: „Já mít tu nějaká byznys! Velká vousatý muž být se mnou byznysmen!“

 

Vyběhl jsem opět nahoru a zabušil na dveře pokoje kuřácké sekce. Z klíčové dírky se linul hustý dým a zpoza dveří se ozvalo: „Kuřivo? Další donáška?“

„Pane Lišáku, nevím, zdali se jedná o kuřivo. Leč máte dole nějaký byznys.“

Pan Lišák se podivuhodně rychle vyřítil z pokoje a rozháněje rukama hustá oblaka cigaretového kouře křepčil, jásal a běže po schodech dolů, zpěvavě výskal: „Opium! Moje opium je tady!“

A opravdu. O chvíli později již pan Lišák zkušeně krájel opium, pan vedoucí se nedočkavě usmíval a pan Lemiš pravil, že on, velký pan Lemiš, jest velký policista a proto dostane víc, než ostatní.

„Rád bych vás varoval, že holdování omamným látkám poškodí vaše zdraví i mysl!“, snažil jsem se zadržet narkomany, leč nedbali mých dobrých rad a počali se ukájet.

Odešel jsem znechucen na pokoj, jelikož si chci tělo i ducha udržet čisté. Po hodné chvíli dorazil pan vedoucí, nelibě zapáchal po opiu a pravil, že opium nic není a že příště hodlá vykouřit celé makové pole.

25.9. 2008 čtvrtek
Ráno pan vedoucí sleduje v íránské televizi pořady po děti, ve kterých zlí Izraelci metají granáty na všechny strany a ubohým muslimským dětem pošlapali jarní kytičky. Na oplátku milé muslimské děti vrhají cihly izraelským vojákům do obličeje, kosti praskají a krev stříká jak fontána pana Křižíka.

Vsedáme do automobilu a jedeme. Persepolis! Kdo by neznal Persepolis, pana Daria, Xerxa I. i II., Artaxerxy všechny či pana Alexandra.
Persepolis je jistě největším překvapením každé návštěvy Íránu, jelikož taková nuda se jen tak nezažije. Kde nic tu nic. Kromě turistů. Davy turistů běhají kolem několika kamenů neumně oplácaných betonem, na každou sošku je přítomno tisíc turistů, na každý větší kámen dva tisíce turistů a pokud je někde sloup či socha krávy, turistů je moc a moc tisíců.
Nuda je to tak veliká, že dokonce i pan Josef je zmaten a neposkakuje nadšením jako obvykle. A tak jen zuřivý fotoreportér Hans fotí vše a nejlépe třikrát, pan Lišák znuděně fotí zevnitř nosní dírku jakési sochy lva a pan Lemiš se dožaduje další cigarety.

Nedaleko je i Pasargad, nuda ještě větší. Nejzajímavějším objektem celého dne je tak lešení kolem hrobky, ve které dlí Kýros II. Veliký. Naštěstí mají Íránci tolik rozumu, že hodlají některé z turistických pastí prostě zaplavit.

26.9. 2008 pátek
Před polednem budíme pana Lemiše s panem Lišákem, kteří jsou nešťastni, jelikož si uvědomili, že když spali, nemohli kouřit. Společností Iran Air poté letíme do Teheránu, přejíždíme na vlakové nádraží a rozdělujeme se. Pan vedoucí a já odjíždíme nočním vlakem do Tabrizu, zatímco uživatelé tabáku odjíždějí ke Kaspickému moři. Navzájem se sobě smějeme a pravíme, že jen naše cesta je ta pravá, že jen naše destinace skýtá pravé potěšení a že ti druzí jsou pitomci. Pitomci jsme samozřejmě všichni, jelikož v Íránu nestojí za nic vůbec nic, lhostejno, zda-li jde o Tabriz či Kaspické moře.

27.9. 2008 sobota
Jak jsem již pravil, v Tabrizu není vůbec nic zajímavého, i když Íránci budou tvrdit, že ten hnusný starý barák je přece pamětihodnost a tudíž je úchvatný. Tabriz se líbí i panu vedoucímu, jenomže tomu se líbí úplně všechno, jak už to u nadšených cestovatelů a dobrodružníků bývá. Odjíždíme do města Orumiyeh. Teoreticky jest cesta krátká, stačí přijet k jezeru, trajektem se přepravit na druhý břeh a poté je to již jen skok dalším busem. V praxi jest situace jiná. Jezero je téměř vyschlé, trajekty nejezdí a tak podstupujeme úchvatnou osmihodinovou cestu prastarým autobusem. Z kopce 20km/hod, po rovině 20km/hod, do kopce 10km/hod. Nikdy bych neřekl, co všechno spadá pod pojem adrenalinová jízda. Ač jsem jedinec vcelku klidný, mám chuť mrštit po panu řidiči cihlu či ještě lépe krumpáč. Ani jedno však není po ruce a tak trpím.
Ve městě Orumiyeh je pěkně, jelikož je to město turistů prosté, zato však plné jídla. Zakoupil jsem sobě dvě porce vepřových plic s chilli kořením značné kvantity. Pan vedoucí obrací oči v sloup, tituluje mne mnoha nehezkými jmény a sám sobě zakupuje dva melouny a kilo pistácií. Vegetariány mám rád, jelikož mi neužírají maso.

 

Kdysi bylo Orumiyeh město sadů a zmatení jazyků i duší, osídlené muslimy i křesťany. Asyřany, Armény, Nestoriány, Židy, Kurdy či ázerbajdžánskými muslimy. Ovšem po návštěvě perské armády v roce 1880 v městě sice nezůstalo mnoho sadů, zato masa na bifteky i do guláše zůstalo na ulicích na tuny. Dnes zůstalo v téměř třičtvrtěmilionovém městě křesťanů jen pár tisíců, cihlová radnice jak vypadnuvší z viktoriánské Anglie a bazar bez turistů, tudíž bazar pěkný, živý, návštěvyhodný.

28.9. 2008 neděle
Zamlouváme si vozidlo taxislužby a jedeme se podívat k nedalekému jezeru. Jezero je solné, všude samá sůl. Uprostřed jezera mužík, který se maže černým blátem a nejrůzněji s námi laškuje. Po panu vedoucím chce, aby mu vstrčil ruku pod kabát, na břichu pohladil a prs poškrábal. Pan vedoucí vyhovuje, laská mužíka přímo na těle a poté mu zpod kabátu vytahuje různé věci, jako například mobilní telefon či kus bláta. I po mně chce mužík různé služby, naštěstí se nejedná o podrbání některých tělesných partií. Podivín se spokojuje s tím, že mu třikrát sejmu a nasadím kulicha. Poté s panem vedoucím jdeme pryč a vedeme moudré řeči, cože se nám to přihodilo.

 

Opět již ve městě zakupuje pan vedoucí Josef další kilogram pistácií a pět litrů jakéhosi hnusného smrdutého materiálu.

„Zdravá zelenina ve zdravém nálevu!“, praví pak a obsah malého demižónku na posezení spořádá.

Na hotelu kupodivu potkáváme zuřivého fotoreportéra pana Hanse, který za těch pár dní, co jsme se neviděli, projel tucet měst, vyfotil pár tisíc fotografií a pravil, že nic zajímavého v Íránu neviděl.

29.9. 2008 pondělí
“Hola hola, Kurdistán volá!”, dí po ránu pan vedoucí Josef.

Odcházíme na autobusové nádraží, odkud nemálo společností vypravuje přímé autobusy do tureckého města Van, kam směřujeme.

„Musíme vybrat nějakou dobrou společnost. Rychlou, renomovanou, pohodlnou, levnou… zkrátka, abychom si cestu užili!“, praví pan vedoucí, jelikož je vedoucí a tak má vždy pravdu.

Pravdu měl i tentokrát. Cesta za to opravdu stála. Vsedli jsme do pašeráckého autobusu. Kromě obchodníka s bonbóny jsme s panem vedoucím jedinými pasažéry. Již po hodině cesty máme tříhodinové zpoždění, jelikož posádka hodlá odvézt do Turecka plné nádrže nafty, což se díky propastnému cenovému rozdílu dělat nemá. Dvě hodiny tak kolem autobusu pobíhá řidič, jeho pomocník a prodejce nafty. Nejrůzněji se nahánějí, zběsile mávají rukama a vykřikují. Každý má v ruce hůl, holí se však nebijí, nýbrž ji strkají do nádrže autobusu a přesvědčují se navzájem, že nafty je málo, případně hodně.

Následuje mnohohodinová cesta divukrásnou krajinou východního Turecka, kde se zasněžené hory střídají s policejními kontrolami, pastorální výjevy s vojenskými kontrolami, řeky a modré nebe s pašovanými bonbóny, které se sypou v autobusu, z autobusu a vůbec úplně všude.

Do města Van dorážíme po setmění, což však vůbec nevadí. Po íránské abstinenci popíjíme pivo a požíráme nejrůznější krmi. Poté už se jen necháme unášet davem, jelikož se blíží konec Ramadánu a obyvatelstvo slav. Van je nacpaný zástupy korzujících lidí, trhovci a restauratéry.

 

30.9. 2008 úterý
Dopoledne jsem panem vedoucím hnán nemilosrdně na hrad za městem, poté kolem hradu k jezeru. Cesta vede pastvinami pro krávy, pročež je všude tak nasráno, že po chvíli už ani nekličkuji. Přecházíme na pastviny pro kozy. Ani zde nekličkuji. Když jsme vešli na pastviny pro ovce, rezignuji už i na nadávání. Poté už jsem jen šlápnul do psího hovna ve vesnici, což  beru jako jeden z příjemnějších kroků dnešního dne.

U jezera Van si pronajímáme šlapadlo a jedeme se vykoupat doprostřed jezera. Voda je mírně slaná a každopádně osvěžující. Zejména po dopoledním překážkovém běhu přes pastviny. Bohužel idylka nemá dlouhého trvání.

„Dělej! Šlapej!“, ječí pan vedoucí.

„Co o? Co blbneš?“

„Plameňák! Jedeme k němu! Toho plameňáka si chci vyfotit!“, vříská pan Josef ve fotografické extázi.

Šlapu jak šílený, kmitám nohama, přičemž se koleny kopu do mého olbřímího břichu.

„Doleva! Doprava!“

Zatínám zuby, pot prýští, do nohou mě chytá křeč. Tak má vypadat správná dovolená.

„Rychleji, lemro líná! Sakra…. letí pryč! Za ním! Rychleji! Dělej! Šlapej! Makej!“

O chvíli později si pan Josef spokojeně prohlíží rozmazanou fotku. Možná není rozmazaná, možná mám jen mžitky a mlhu před očima.

Pěkný vanský hrad je hned za městem. Dříve byl víceméně přímo ve městě, ovšem díky laškování armád za první světové války město u hradu jaksi zmizelo. Na druhé straně je jezero Van, kde je možno svlažit obézní těla, na lodičce se projet a na šlapadle honit plameňáky.

 

Večer dojeli do Vanu z Íránu severním hraničním přechodem pan Lemiš s panem Lišákem. Usadili se v zakouřené hospodě, dýmají jak zběsilí a nalévají svá ohromná těla pivem. Marně upozorňuji své druhy na vliv škodlivých látek na mladé organismy, nic nedbají. Zatímco já odcházím s podnapilým panem vedoucím na hotel, oba další pánové pokračují v konzumaci a pokud se dá věřit jejich opileckým vzpomínkám, dlouho do noci bloudili městem, hledali ubytování a nakonec usnuli v jakési nuzné místnosti neurčitého určení.

1.10. 2008 středa
Ráno odjíždíme na letiště a odlétáme do Ankary. V průběhu letu pan Lišák a panem Lemišem zkoušejí otevřít okénko, prý kvůli lepší ventilaci. Nechtějí totiž aktivovat kouřová čidla, až si za letu zapálí a zakouří.

„Hele vole. Teď jako kapitán řekne, že máme poruchu, že padáme a máš posledních dvacet minut života. Co bys dělal?”, ptá se pojednou pan Lemiš.

„No ty vole…. tak hlavně bych si zakouřil. No a pak bych chtěl někoho zabít. A taky bych chtěl vošukat chlapa!”, zpovídá se pan Lišák z tajných přání.

„No jo, to by nebylo špatný. Cigáro, zabít a vošukat chlapa. Tak to jo.”

„Jenže pak by kapitán řekl, že poruchu opravil a byl bys  prdeli. Tak na to sereme, ne?”

Oddechl jsem si, jelikož kapitán žádnou poruchu nehlásil. Při mé smůlu bych určitě nebyl tím, koho by oba intelektuálně hloubající jedincové zabili.

Čekáme na přípoj do Istanbulu, čehož pan Lišák využívá k tomu, aby pro cigaretu nepozorovaně opustil letiště a poté se vrátil zpět, to vše bez nějakých kontrol či legitimování. Vzhledem k tomu, že podobou připomíná pan Lišák nejzuřivějšího teroristu., jedná se o trestuhodnou nedbalost.

Panem Lemišem cloumá chtíč a hormony,  na cigaretu zapomněl, jelikož obhlíží cestující dámského pohlaví v kozačkách. Upouštěje slinu, pronáší ztichlou letištní halou poselství jako: „Doprdele, tý bych ty kozačky naplnil za pět minut!”

Poté letíme do Istanbulu. Chtěl jsem spoluvýletníkům ukázat pamětihodnosti velikého města, ovšem kulturní prohlídka sklouzla k požírání všemožných kebabů.

2.10. 2008 čtvrtek
Před svítáním jsem vstal, zanechal pana vedoucího i obě bečkovitá těla načichlá nikotinem jejich osudu a odletěl do Londýna, do Dublinu a večer šel do práce, pročež jsem opět dostal chuť stát se nelítostným polákobijcem.