Kamerun, 2007

287

12.3. 2007 pondělí
Odlétám do Paříže a možná do Kamerunu. Na pár týdnů. Zakoupím sobě kamerunské speciality, vyvalím své obézní tělo na pláž a budu se vykrmovat. Očekávám vzrušující a hlavně nový pocit, jelikož v Kamerunu mi slunce ještě řiť nespálilo.
Paříž je město nepěkné, jelikož ulice nejsou plné čínských restaurací. Místo vkusných čínských restaurací plných nápaditého umělohmotného prostírání a velice originálních menu o stopadesáti položkách se v Paříži vyskytují jakési kavárny a restaurace, kde se slušný člověk bojí pořádně si říhnout, aby nezpůsobil pohoršení. Pařížané popíjejí drahé nápoje a křičí na ostatní „ólalá“.
V Paříži jsem byl několikráte, již jako malého tlustého chlapce mne otec bral na letecké dny. Jezdilo se autobusem, který byl plný stíhacích pilotů Československa a jejich rodin. Elitní letci sbírali v odpadkových koších pěkné barevné plechovky od nápojů a užívali si čistých toalet na benzinových pumpách. To bylo kdysi.
Nyní jsem již velký tlustý chlapec, proto jsem do Paříže nejel, nýbrž jsem zůstal na letišti. Rozbalil jsem si spací pytel a ulehnul, jelikož letadlo do Kamerunu letí až ráno. Celou noc mi kolem hlavy jezdilo asi deset aktivních černochů na čisticích strojích, které mydlily, vysávaly, leštily a myly podlahu.
Mimochodem, najít letiště hnusnější než to pařížské se jen tak nepoštěstí.

13.3. 2007 úterý
Vsedám do letadla do Kamerunu a letím. Jsem již zkušený výletník, pročež mne nepřekvapilo, že pasažéři jsou černoši. Vždy, když letím do Afriky, jsou letadla plná černochů.
V Douale jest horko a já hned vím, že jsem idiot, jelikož horko nemám rád. Měním si evropské peníze za středoafrické franky a mávám na pana taxikáře.
„Do hotelu, Žáne!“, volám rozverně a vsedám do žlutého vozidla.
„Dva tisíce franků.“, dí šofér.
„A to tedy ne! Vy musíte říct aspoň deset tisíc. Jsme přece v Africe, bílého výletníka se sluší oškubat!“
„Dva tisíce.“, opakuje znuděně řidič.

Mračím se, jelikož tak to přece v Africe nemá být, v Africe by každý správný taxikář měl okrádat pasažéry nejméně jako ta zlodějská sebranka ve městě Praha.

Ubytovávám se v hotelu, kde je splachovací záchod a sprcha. Nevídaný luxus. Později zjišťuji, jak užitečný je velký kýbl naplněný vodou. Sprcha nesprší a záchod nesplachuje. Při mé odborné snaze učinit záchod opět splachovacím nacházím v nádržce na vodu jen několik švábů a použitý prezervativ.

14.3. 2007 středa
Jsem v Africe a jako správný zvědavec se vrhám poznat krásy domorodé kuchyně. Pročež mířím do první čínské restaurace, kterou jsem v Kamerunu viděl. Lahodné krevety a mango, připálená rýže a teplá kolova limonáda. To se mám.
Douala je horká, hnusná, nepříjemná. Ostatně jako všechna africká města. Mimoto je Douala poměrně velká, větší než hlavní město a proto je na ulicích vidět mnoho byznysmenů. Například tyčoví byznysmeni. Tyčový byznysmen nožíř třímá dřevěnou lať, do které má zabodnuty desítky nožů. Obchodník mává obřím ježkem nad hlavou, každou chvíli se některý z nožů uvolní a letí mezi procházející občanstvo.Tyčový byznysmen krejčí třímá tyč, do které jsou zabodnuty desítky a stovky jehel. Jako bonus i několik hřebíků. Dále je k vidění tyčový byznysmen botový, tyčový byznysmen tričkový a tyčový byznysmen kapesníkový.
Můj nejoblíbenější byznysmen je byznysmen ananasový. Na vozíku má pytel s ledem či bez ledu a v pytli spoustu malých pytlíků. V malých pytlících jsou různě velké kusy ananasu – poloviny, čtvrtina, šestina, osmina. Kusy jsou pěkně oloupané, pročež jsou v kombinaci s ledem a servírováním zahnojenými prackami ananasového byznysmena ideálním počinem pro lovce žloutenky a jiných chorob. Já se však krmím statečně, poněvadž si pravím, že na prase si ani žloutenka netroufne.

15.3. 2007 čtvrtek
Dost bylo Doualy, výspy civilizace, kde elektřina proudí téměř celý den a v restauracích je občas k sehnání chladný nápoj.
Vsedám do vozidla taxi. Třídveřové vozítko s nápisem „4 passangers“ pojme kromě řidiče dalších sedm pasažérů. Čtyři vepředu, čtyři vzadu. Řidič je napůl vysunut z okénka a při řazení chmatá do rozkroku cestujícímu, který s ním sedí částečně na jedné sedačce, řadicí páku umístěnu mezi nohami, ruční brzda dráždí pasažérovi řiť.
Odjíždím k moři, pod kopec Mt.Cameroon, do města Limbe.
Limbe je známé zejména nádhernými plážemi s černým pískem, majícím původ ve vulkanické aktivitě okolních kopců. V Limbe ovšem žádné pěkné pláže nejsou a písek je hnědý. Místo toho je v Limbe milion turistů, možná i více. Já jsem sice osobně žádného bělocha neviděl, avšak v návštěvní knize v místní ZOO bylo zapsáno stádo Čechů a Slováků a z jedné rybářské chýše na mne vyběhlo prapodivné individuum a křičelo, že Česko je úžasná země, jelikož nedávno potkal jakéhosi českého novináře.
Hnus a humus je to, jak jistě uzná i družby chtivý čtenář.
Jediná pěkná věc v celém městě jest rybářské ghetto plné pamlsků z moře a plné rybářů, kteří se věnují zejména popíjení piva v místních nálevnách.

16.3. 2007 pátek
Vydal jsem se do místní proslavené zoologické zahrady. Po zaplacení vstupného, za které je možno bez problémů navštívit většinu z nejlepších ZOO v Evropě, je návštěvníkovi nabídnut asi patnáctiminutový okruh. Pokud ovšem návštěvník nejde moc rychle. Po cestě je možno vidět několik znuděných goril, několik paviánů, několik jiných opic, zídku přikrytou pletivem a ozdobenou rezavou cedulkou „krokodýl“ a ještě jednu zídku přikrytou pletivem a cedulku „had“. Nejzajímavějším exponátem je prázdná dřevěná bedna, u které je psáno, že byla po mnoho let domovem mandrila a dopodrobna je popsáno, kterak byl mandril celý čas přivázán tak, že si nemohl ani lehnout a ostatní pohyby, jako například otočení se nebo onanování levou prackou bylo znemožněno také. Poučné.

Poučné bylo i setkání s agilním agentem, který mi sáhodlouze líčil, že není nic lepšího, nežli vylézt na Mt.Cameroon. Popravdě řečeno, měl jsem to v úmyslu, ale poté, co mi onen dobrý muž vylíčil, kterak je třeba nosiče, průvodce a je třeba platit i za podrbání se za uchem, výlet jsem zrušil. Ostatně zrušil jsem jej také proto, že kopec je pokryt turisty, kteří poté nadšeně hýkají blahem, že byli na hoře převeliké, soptícím vulkánu a viděli slona. Pravil bych, že Mt.Cameroon je největší kamerunská turistická atrakce. Každý kopec mimo Afriku je samozřejmě daleko pěknější, daleko levnější (pokud se vůbec platí) a člověka nenutí, aby si kromě vstupů a nejrůznějších poplatků platil i dvacet nosičů, třicet průvodců a spoustu jiných parazitů. Zlý, ošklivý Mt.Cameroon a hlavně ti hajzlíci kolem.
Kdysi jsem v Tanzánii potkal pána z Nového Zélandu. Pán byl masochista, jelikož celý život lezl do kopců, na kopcích zhotovil fotoaparátem několik obrázků a takto se živil. Pan Novozélenďan mi pravil, že není nic idiotštějšího, nežli lézti na kopce v Africe a Kilimanjaro nazval horou idiotů. Nezbývá, než souhlasit a při této příležitosti bych pojmenoval Mt.Cameroon jako Hora idiotů II.

17.3. 2007 sobota
„Na sever! Dost bylo horka, je třeba si iglú postavit, s Eskymačkou zalaškovat a sněhuláka zbudovat,“ pravím sobě a jedu na sever. Nevím, zdali jsem nabral správný směr, na severu je totiž Sahara. Vsedám do minibusu a po několika hodinách jízdy po cestě necestě (většinou necestě) vysedám v zaprášené díře jménem Kumba. Ač daleko do Sahelu, Kumba jest pěkným příkladem jakéhokoli města v Burkina Faso či Mali, pokud si vzpomínám. Prach, prach, prach a mezí tím spousta dalšího prachu. Prach rudý, šedý a povětšinou žlutočervený. Všude. Stromy nejsou zelené, nebe není modré, slunce není žluté. Vše má barvu prachu. Mně osobně to zas až tak moc nevadí, jelikož jsem stejně pořád špinavý jako prase a takto se mám alespoň na co vymluvit.
Mimo prachu ve městě Kumba není nic, co by stálo za zmínku. Snad jen kromě opékačů masa, se kterými jsem se prozřetelně seznámil a navázal obchodní styky, spočívající v tom, že jsem sežral vše, co měli k dispozici. Nasekat zamřelé, poloshnilé a tvrdé kousky masa na špejli je rozšířený zvyk nejen v Kamerunu, ale po celé Africe. Opékači následně maso střídavě opékají a nechávají na slunci, čímž krmě dostane chuť sedmkrát uzeného potkana, nalezeného uprostřed frekventované dálnice týden po jeho smrti. Takto upravené maso se hodí jednak jako výborný prostředek k tréninku žvýkacích svalů a jednak člověka nadlouho zasytí, jelikož mu zablokuje celou trávicí soustavu. Africká potrava je mnohdy ďábelsky rafinovaná.

 

18.3. 2007 neděle
Při včerejší konzumaci piva v místní putyce jsem se doslechl, že za městem jest div světa, jezero přenádherné, nad jehož krásami se tají dech. Nemohl jsem dospat a s rozedněním jsem již postával u silnice a čekal na prvního řidiče motocyklu. Motocykly jsou v Kamerunu nejobvyklejší způsob dopravy po městech a na krátké vzdálenosti. Silnice jsem plné ostrých hochů, kteří vám uvolní sedlo svého oře a zavezou, kam si řeknete.
O divu světa, který mají hned za městem, moc lidí zřejmě neví. Pravděpodobně to bude ohromně tajný div světa. Soudím tak podle toho, že až snad dvacátý motocyklista po chvíli přemýšlení souhlasně pokýval a mohli jsme vyjet.
Div světa u města Kumba se jmenuje Borombi Mbo. V porovnání s tímto divem světa je nádherným přírodním úkazem i špinavá louže plná kuřecích výkalů, která se vždy po dešti vytvoří na dvorku u mé moravské babičky. Bormobi Mbo je úplně normální jezero a jak už to tak kousek od Sahelu bývá, i jezero je zaprášené. Podplácím státního vyděrače, který sedí u závory a požaduje komicky vysoké vstupné, běžný postup všude, kde po mně někdo chce nějaké poplatky za vstup. Od jezera je také pěkný výhled na město Kumba. Popravdě – není ani tak pěkný, jako spíše zajímavý, jelikož je možno vidět směs inverze, mlhy, stmívání, tmy, písečné bouře a krajiny po zemětřesení. Když jsem se však soustředil a počekal několik hodin, opravdu se tam kdesi v dáli objevilo něco jako domy stotisícové Kumby.
Ve tříhvězdičkovém hotelu, kde jsem se ubytoval a který byl doporučen kamerunským ministerstvem turistiky, nejde proud, neteče voda, hosté si berou klíče ze stolu, který nahrazuje recepci a personál znuděně polehává v umělohmotných stoličkách. Jedinými aktivními tvory široko daleko jsou švábi a komáři.

19.3. 2007 pondělí
Opouštím Kumbu i s jejím divem světa. Nejdřív ovšem čekám šest hodin, až se zaplní minibus s devíti sedadly pro osmnáct cestujících. Jedu do Bamendy. Po cestě stoupáme do nádherných kopců, hluboké srázy jsou kdesi pod námi, vzduch řídne a slunce se přibližuje. Alespoň to všechno předpokládám, jelikož jediné, co po cestě vidím, je prachová mlha, výhledy v lepším případě sto metrů, v horší (to když zafouká vítr) pan řidič otevírá okénko a šmátrá rukou kupředu, aby včas ucítil, do čeho nabouráme. Bamenda by měla být zanesena do análů díky nejhustějšímu výskytu „internetových kaváren“ na metr čtvereční. Poté by měla být odnesena do análu, jelikož funkční internet jsem našel jen jeden a když se po dvaceti minutách čekání přiblížilo kýžené otevření mé emailové schránky, ošklivá ženština ve funkci obsluhy pronesla neuvěřitelnou větu: „Internet odchází.“
Bohužel měla pravdu. Došla nafta v generátoru a monochromatické monitory o úhlopříčce sedm palců pohasly. Následně ženština vykázala zákazníky z místnosti, pečlivě zamknula laťkové dveře na čtyři visací zámky a odešla pro naftu. Po půl hodině se vrátila se dvěma lahvemi od kolovy limonády naplněnými hnědavou kapalinou. Po další půlhodině se za prskavého zvuku generátor opět rozběhl a s ním do prašné kobky zavítal i internet.

20.3. 2007 úterý
„To jsou vaše slepice?“, strká do mě řidič, zatímco pospávám ve stínu minibusu a čekám, až se sejde dostatek pasažérů.
„E? Slepice? Kdepak.“
„Jsou na vašem místě, opravdu nejsou vaše?“
„Co bych dělal se slepicemi? Já a slepice? Ne, nejsou to moje slepice.“
„Čí jsou to slepice?“
U zdi dřepí stará vrásčitá ženština, zvednutá sukně a močí na zeď do výšky tak jednoho metru: „Moje slepice, moje!“
Lezu to minibusu. Opravdu. Na mém batohu leží proutěný koš se slepicemi. Slepice jsou pěkné, bílé. Můj batoh je černý a od slepic nehorázně posraný.
Odjíždím dále na sever. Asfalt je záležitost minulostí. V noci dojíždím do stotisícového městečka Kumbo. V Kumbu je neuvěřitelně velká katedrála, která by se rozhodně neztratila v žádném velkoměstě nikde ve světě. V kamerunském městečku působí přirozeně asi jako sádrový trpaslík ve Versailles. Kumbo se nachází v nadmořské výšce přibližně 2000 m.n.m., pročež je zde poměrně dýchatelno. Dýchatelno v tom smyslu, že se zde dýchá prach přijatelné teploty.
Hvězdou dnešního večera centra města je domorodec, který kdysi navštívil Německo, Hamburg.
„A potom jsem zašel do takové hospody s málo světly. A na pódiu klečel chlap a zezadu ho šukal jinej chlap!“
Osazenstvo ani nedutá, komáři na chvíli zhnusením přestali bodat.
„V hotelu jsem zapnul televizi a šukali tam!“
Šedivému sousedovi ukápla slina.
„V parku mi ho chtěla vykouřit!“
Slintání se stává nakažlivým.
„A nejlepší bylo, jak ho tam mají všichni malýho!“
„Jóóóóóó! Hehéééééééé!“
Rozpadlý domek z nepálené hlíny v zapadlé ulici bez elektřiny je plný energie a párů vyvalených očí. Tma je naplněna dvojicemi pingpongových míčků – oči domorodců ve tmě pěkně svítí.

Jako jediný běloch v dosahu jsem byl zasypán salvami otázek ohledně získání víz, ceny letenek a za kolik je možné zakoupit ženštinu z parku.

 

 

21.3. 2007 středa
Jak je známo, Kamerun je v Africe. Kamerun se nikterak zvlášť neliší od ostatních afrických zemí. Je horký. Je špinavý. Je plný líných černých rasistů. Je plný nevzdělaných a mnohdy i hloupých černých rasistů. Korupce je taková, že by se za ni nemuseli stydět ani v Polsku a dokonce i česká fotbalová scéna by mohla brát lekce, kterak, kde, koho a jak podplatit. Kamerun je, jak už to v Africe většinou bývá (pravda, vyjma zemí jako Etiopie, Ghana, severní Afrika a části Afriky východní, vesměs bývalé anglické kolonie) nehorázně drahý a v porovnání s tím, co je za velké peníze nabídnuto se Kamerun může hrdě přihlásit k ostatním frankofonním africkým  zemím. Za milion dostane výletník nocleh s hejnem divých špinavých švábů, ještě špinavější prostitutkou za dveřmi a zaschlým hovnem na druhé straně dveří. Za dva miliony je hejno švábů o něco menší a hovno za dveřmi je odkopnuto do rohu. Na druhou stranu je prostitutka podstatně dražší. V restauracích je za milion nabídnuto to, co by v Evropě ale ani Asii nedali ani praseti a pokud ano, tak za zlomek afrických cen. Pročež je nejlepší cestou živit se na ulicích, kde je jídlo za pakatel a rozhodně ne horší, než v restauracích. Navíc je čerstvé a výběr větší. S bydlením je to horší, ale vyhráno mají ti, kterým nedělá problémy vlézt komukoli do domu a být otravnější než svítiplyn s vraním okem. Afričané vesměs neodmítnou. Kamerun je sice oficiálně dvojjazyčný (myšleno úřední jazyky, nikoli jazyky místní, které se liší vesnici od vesnice a za kopcem si už nerozumí vůbec), ovšem realita je poněkud jiná. Angličtina se zatím drží v západním Kamerunu severně od Doualy, avšak jest to spíše pigeon english. Jedinec vládnoucí oxfordskou angličtinou (například já, jelikož umím pěkně vyslovit „jés“) jest ztracen jak Hus v kupce sena a odkázán (opět jako pan Hus blahé paměti) na mávání rukama, poulení očima a nejrůznější výkřiky a skřeky. Zbytek Kamerunu jest ovládán proradnou francouzštinou ve které umím říci pouze: „Omlouvám se, ale nemluvím francouzsky.“ Bohužel umím tuto frázi vyslovit natolik přesvědčivě, že mi neznalost onoho jazyka nikdo nevěří a podezřívá mne ze lži, špionáže a hloupých žertů.
Jednou věcí se ovšem Kamerun od ostatních afrických zemí liší a je to věc velice příjemná a užitečná. Pokud nehodlá Kamerunec vnutit bělochovi jakousi dřevěnou masku či přestárlou kozu k prodeji, ostentativně bělochy ignoruje. Tuto skutečnost ocení zejména jedinci se zkušeností z Etiopie, Ugandy či východní Tanzánie, o Keni či Ghaně nemluvě. Pravda, v izolovaných vesnicích například v Burkině domorodci také nespěchají k bílému výletníkovi s nadšenými výkřiky, avšak to je něco jiného. V Burkině domorodci prchají do buše, do džungle či za ozbrojeným dědečkem ve strašlivém strachu a všervoucí hrůze. V Kamerunu nikdo nikam neprchá. Bílého výletníka se nikdo nezalekne, nikdo nepodiví a i v zapadlých vískách jako jsou Uk-Kopnu Ti Ku-Le či Vši-Chni Mamé Leprů obyvatelstvo jen znuděně pozvedne hlavu. Bílý výletník nemůže ani očekávat některé ústupky jako je tomu jinde. Není vpuštěn přednostně do dopravního prostředku, není mu rezervováno lepší místo ani žádné jiné lepší služby, o pečených psech padajících do huby ani nemluvě.

 

Kamerun jest zemí nebývale vyspělou. Mezi velkými městy občas vedou asfaltové silnice. Před mobilními operátory, jejich nahaněči a divokým signálem se člověk neukryje ani v nejhlubších lesích. V Douale a hlavním městě Yaoundé existují dokonce dopravní společnosti, které mají vyvěšeny jízdní řády. A neuvěřitelné – některé z nich občas dokonce i nějaký ten čas odjezdu dodrží! Na druhou stranu kamerunská státní letecká společnost létá pravděpodobně jen když se sežene nějaký ten pilot, letuška a pán, který dá zeleným praporkem pokyn ke startu. Hledat nějaké letové řády je stejně náročné jako najít pracujícího cikána a jedinou šancí je dostavit se prostě na letiště a čekat (na letadlo, ne na pracujícího cikána). Časy letů a cílové destinace (předpokládané) jsou napsány křídou na tabuli stojící někde na letišti.

Hned je vidět, že Kamerun stojí za návštěvu a proto tu jsem. Dnes jsem bloumal po malé vesničce kousek od Kumba. Zakoupil jsem papáju, mango, tři druhy banánů (jeden nebyl jedlý před upečením) a několik druhů ovoce, které ani neznám. Poté jsem zakoupil džus z manga, kolovu limonádu, zázvorovou limonádu a láhev benzínu. Benzin byl růžový a jelikož mi ochotně odkývali, že se jedná o grepovou limonádu, zakoupil jsem.
„Jés mister, jés mister!“ přikyvoval přesvědčivě prodejce. Debil.

 

22.3. 2007 čtvrtek
Dále na sever, za voláním ledových plání. 0djíždím z Kumba pár kilometrů za město, odkud vyjíždějí nejrůznější přibližovadla na všechny strany. Mé přibližovadlo je malé třídveřové auto. Z kufru hledí na svět dvě svázané ovce a jedna koza. Po čtyřech hodinách čekání se konečně dostaví sedmý pasažér. Následuje dvacetiminutové lezení do vozidla. Dvě dvěstěkilové ženštiny se usazují na zadní sedadla, mezi nimi lapají po posledních zbytcích vzduchu dva padesátikiloví studentíci. Sestava na předních sedačkách je následující (zleva): řidič s obrovskou čerstvou tržnou ránou přes celé čelo, velký bílý tlustý Chocho, řadicí páka, velký černý tlustý černoch, ještě jeden velký tlustý černoch. Řidič anglicky neumí nic kromě číslovek a výkřiku: „Lets go!“ a „Ou  yes!“. Znalost číslovek se bude hodit, jak zjistím o pár minut později. Do několik desítek kilometrů vzdáleného Nkambe nevede samozřejmě asfaltová cesta a tak má provoz podobu velké koule prachu, pohybující se po červené rozbité prašné cestě. Uprostřed koule prachu je vozidlo napěchované cestujícími, řidič nalepený na předním skle odhaduje, co se skrývá tři metry před vozidlem, jelikož dále nevidí.

 

„Jedna!“, křičí pan řidič. Poslušně se chápu řadicí páky a zařazuji jedničku.
„Dva!“, nadšeně výská šofér, vozidlo zrychluje, koule prachu kolem něj se zvětšuje.
„Tři!“, řadím univerzální rychlost, na kterou místní řidiči jezdí buší, po asfaltových cestách i kličkují mezi kravami.
Po půl hodině jízdy mě chytá křeč do nohy, pročež panu řidiči několikráte nekontrolovaně a hlavně nechtěně přišlápnu nohu na plynu.
„Lets go!“, křičí on nadšeně a mává na mne vztyčeným palcem.
„Ty vole, zpomal! Mám křeč v noze, žádný lets go!“
„Yes, yes, yes! Lets go!“, huláká šílenec. Automobil skáče, ovce v kufru bečí, koza mečí, pasažéři mlčí a znuděně hledí z okének do prachu.
Po několika hodinách jízdy sedm polomrtvých pasažérů a nadšený řidič vylézá v prašné díře Nkambe, na severu Ring Road, zhruba v polovině oné populární turistické atrakce, na které jsem ovšem bělocha nezahlédl.

23.3. 2007 pátek
V Nkambe zrovna probíhá trh. Neexistuje na světě supermarket či tržiště, které by nabízelo to, co nabízejí tržiště africká. Od velblouda po nákladní auto, od čínských kýblů po dresy německé fotbalové reprezentace, od živé kozy se třemi nohami po chcíplé akvarijní rybičky, od afrodiziak z netopýra po přívěšek z asfaltu, fufu i ndolé, vše, čeho si hlava, oči, žaludek či pohlavní orgány žádají.
Dnešní ubytování stojí za to. Kobka se třemi stěnami, na popraskané betonové podlaze zbytky potahu z matrace a navlhlá deka. Pohrdám nabízeným příslušenstvím a jako správný rozmazlenec uléhám do spacáku. Za jednou z mých tří zdí je rušno. Za zdí mám samovolně vzniklé veřejné toalety. Po několika minutách upadám do spánku v narkóze způsobenou výpary moči.

24.3. 2007 sobota
Po noční urinoterapii dávám vale Nkambe. Tedy – pokouším se. Mám v plánu pokračovat dál po Ring road. Cesta zdolatelná automobily pokračuje až do vesnice Misaje. S rozedněním jsem tedy připraven a čekám v „automobilovém parku“ na cosi, co by mohlo do Misaje jet. Čekám hodinu, dvě hodiny, tři hodiny…. po osmi hodinách čekání se našlo šest pasažérů. Naštěstí není nutno čekat na sedmého, jelikož jakýsi bohatý pán zaplatil za dvě místa. Kromě peněz bohužel onen pán disponoval i obrovským pytlem napůl sušených a napůl shnilých ryb. Pytel jest umístěn na sedadlo místo sedmého pasažéra a můžeme vyjet. O tom, že afričtí policisté jsou schopni všeho jsem se již přesvědčil nejednou. Dnešní ostraha bezpečnosti kamerunských silnic se však překonává.

„Dobrý den, pane řidiči, pěkný den, že?“, praví policista
„Ech… vše je v pořádku, jak jistě vidíte.“, marně se snaží řidič.
„Vidím, vidím, všechno OK.“, úlisně se usmívá uniformovaný pán a obchází vrak vozidla, které nemá zadní sklo, přední je popraskané tak, že místy vypadávají střípky skla a jedno kolo je nejspíše z traktoru. Zařízení jako výfuk neexistuje a vepředu na místě spolujezdce je díra v podlaze.
„Jaktože nemáte zapnuty bezpečnostní pásy?“, vyráží náhle policajt. Řidič vyvalí oči, zatímco já se zakuckávám smíchy.
Řidič platí nezbytnou pokutu-úplatek a poté jsme nuceni se připoutat. Fasuji jakousi šňůru na prádlo, kterou přivazuji ke sloupku dveří, zatímco kolega spolucestující, se kterým sdílím sedačku, přivazuje druhý konec k nefunkčnímu torzu páky ruční brzdy. Vrcholem akce je řidič, který na zadním sedadle pečlivě připoutává pytel s rybami.
Po třech hodinách dojíždíme do Misaje.
Pár chatrčí na konci prašné cesty. Dál pokračuje rozbitá stezka.

„Haló haló, hledám transport do Wumu!“, vykřikuji.

Ticho.

„Tak zaveze mne nějaký ochotný motocyklista do vzdálených krajů?“, dotazuji se na osmdesát kilometrů vzdálené městečko.

V Misaje mnoho motocyklistů není. Konkrétně je zde jeden, který ovšem rozhodně nejeví chutě vydávat se na dalekou a dobrodružnou cestu. Dvouhodinové jednání nevede k ničemu. Zčásti proto, že anglicky zde nikdo neumí ani slovo a já jsem na tom s jazykem fulani podobně.

Spím pod stříškou u místní čerpací stanice, tvořené několika umělohmotnými lahvemi naplněnými různými druhy benzinu. Co láhev, to jiná barva. Na dobrou noc se napájím vodou, které odhadem nechybí moc do čtyřiceti stupňů. Navíc mi konec spacáku pochcal pes. Úplná africká romantika.

25.3. 2007 neděle
Kdosi mi strká pařát do spacáku.

„Pane, umím anglicky!“, chrchlá stařík.

„Ne, žebrákům nedávám, Afriku nepodporuji a děti nekrmím!“, zdravím pána.

„Prý chcete do Wumu.“

„Ó jistě, Wum! Vidět Wum a zemřít!“, povídám a soukám se ze spacího pytle, jenž po včerejší příhodě se psem nehezky páchne.

„Půjčíme vám motorku a ve Wumu ji dáte mému bratrovi.“

„E? Potřebuji řidiče, neznám cestu ani tajná zákoutí, kde divocí sloni přepadávají nebohé turisty!“

„Řidič nechce jet, Wum je moc daleko.“

Městečko Wum je od Misaje vzdáleno přibližně 80 kilometrů a podle mapy tam vede šestiproudá dálnice. Nakonec platím nehorázné peníze, dolévám plnou nádrž a do kapes dávám dvě lahve od kolovy limonády naplněné benzínem. Batoh přivazuji na chatrný nosič. Stávám se hrdým majitelem čínského motocyklu o obsahu 150 ccm s houpací převodovkou a nápisem „Věř mi – znám cestu“.

Za Misaje jest cesta pěkná – písčitý chodník, kde sice motorka klouže ze strany na stranu, ale po kamenech a dírách ani vidu ani slechu. Zhruba deset kilometrů. Poté se písčitý chodník mění v něco, co silně připomíná bezvodé koryto řeky, kterým se přehnala povodeň. Mimo kamenů je „cesta“ plná dlouhorohého dobytka a zírajících pastevců. Ona „cesta“ byla zřejmě zbudována v rámci zbudování národního parku, který s touto dopravní tepnou sousedí. První dvě křižovatky (jejich kopii je možno získat odpálením silných výbušnin na křížení dvou cest mezi lomy) jsem snad projel dobře, ovšem po další hodině jízdy a deseti ujetých kilometrech již domorodci na vyslovení jména města Wum reagují jen pokrčením ramen a ukazováním na všechny možné strany. Vracím se na nejbližší křižovatku a ptám se na cestu.

„Jest to cesta do Wumu, dobrý muži?“, ptám se pubertálního mladíka, který sedí u cesty a klackem rýpe do zmrzačené ještěrky.
„Ou jés!“
„Aha…. ta vlevo nebo ta vpravo?“
„Ou jés!“
„Výborně. A kolik je to asi kilometrů?“
„Ou jés.“
„Wum! Wum!“
„Jés, Wum!“
„Hm, jedeš?“
„Ou jés.“

Po dalších několika minutách plodné diskuze dvou intelektuálně vybavených jedinců beru mladíka jako spolujezdce a průvodce. Těžko říci, kam mě můj průvodce zavede.

Průměrná rychlost – 10km/hod. Cesta se vine mezi kopci, slunce žhne, motocykl úpí. Po pár hodinách mě průvodce naviguje k jezeru Nyos. Jezero Nyos je zajímavé zejména proto, že jest to jezero poněkud živé a čas od času provede taškařici jako například v roce 1986. V tom roce se plyn v jezeře rozhodl podívat se na svět a vydal se do vesnice pod jezerem. Pár tisíc lidí (nejmenší údaj je cca 1700) od té doby ohlodává kořínky zespodu. Dnes je jezero Nyos vybaveno vodotryskem, jenž je ukazatelem odvodu plynu z jezera. Ovšem policejní posádka u jezera pravila, že je to k ničemu a názorně předvedla poplašný systém, po kterém mají místní obyvatelé prchnout na vyznačený kopec. Mají na to 30 minut. Kopec jest od vesnice vzdálen přibližně dvě hodiny svižnou chůzí, pokud tedy ve vesnici nežijí lidé-pavouci, kteří mohou šplhat korytem řeky a na kopec se tak dostanou dřív. Za cca 31 minut. Teoreticky.
Cesta k jezeru od hlavní cesty překonává africkou klasiku. Hromady kamenů, spousty děr, stoupání, při kterém se občas motorka postaví na zadní. Vše je zpestřeno betonovými zátarasy kvůli odvodu vody. Zde je ovšem každý zátaras třicet centimetrů vysoký schod.

Osmdesát kilometrů jsem zdolal za osm hodin, ve Wumu odevzdal motocykl první osobě, která se o něj hlásila a mrtev padám do špinavého hotýlku za městem.

 

26.3. 2007 pondělí
Wum jest pěkný, jelikož tu nic není. Objíždím na motocyklu We a Bu, což není bojový pokřik domorodců nýbrž dvě vesnice, kde běhám po tržišti a přesvědčuji místní, že velký tlustý běloch není bohatý a i kdyby byl, opravdu nepotřebuje koupit tři pytle kukuřice, dvě krávy a náklaďák banánů.
Posledním večerním vozidlem odjíždím do Bamendy. Jedna z prvních průtrží mračen nastávajícího období dešťů nikterak nepotěšila několik pasažérů, kteří nemají možnost úniku a trpně sedí pod menším vodopádem, který se na ně řítí skrze díry ve střeše.

27.3. 2007 úterý
Čekání na autobus do Baffoussamu jest jistě adrenalinová záležitost, leč já jsem zhýčkaný výletník a odjíždím víceméně soukromým vozidlem. Kromě mne a banánů na korbě nákladního vozu již nikdo necestuje. Jak asi bude vypadat po několikahodinové jízdě na banánech mé velké tělo jsem si dříve představit nedovedl, nyní již ano. Rozmačkané banány jsou neuvěřitelně lepkavé. A já jsem neuvěřitelný pitomec a podobnou zkušenost si pro příště klidně odpustím.
Přesedám do vozidla do městečka Foumbot. Ignoruji rádobyvtipné dotazy spolucestujících na přípravu banánového koktejlu a pokračuji do Foumbanu. V hotelu (dvě místnosti bez oken, bez tekoucí vody, bez záchodu a bez zámku ve dveřích) probíhá veliká diskotéka, která se stává zajímavější, když majiteli dojde nafta do generátoru. Pánové černoši a slečny černošky přes sebe různě padají a ve tmě klopýtají, zmlklá hudba je nahrazena vytím jakýchsi zoufalců, zřejmě místních popových hvězd. Osvětlení je zabezpečeno několika zapalovači, několika osobami se zásobou zápalek a hlavně jedním šílencem, který mává nad hlavou velkou svítilnou a neopomene oslepit polovinu tancujících. Pomocí mých smyslů šelmy se neosvětleným schodištěm plížím jako kočka do neosvětlené kobky. Usoudil jsem, že šelmy to nemají lehké, jelikož jsem na schodech dvakrát spadnul, jednou zapadnul do díry, kde schod chyběl a nakonec se praštil čelem do futer.

28.3. 2007 středa
„Policie! Pas a nehýbat se!“
„E?“, mžourám na dva dvoumetrové černochy, kteří mávají jakousi průkazkou.
„Tohle jsou vaše zavazadla?“
„No moment, co chcete?“

Pánové nejeví touhu věnovat se intelektuálním debatám a počínají se mi hrabat v batohu.

„A to tedy ne! Pas jste viděli a to je….jaůůůůůů!“, jeden z pánů mi zcela nedžentlmensky kroutí rukou, druhý mi strká jakýsi policejní průkaz málem do hlavy, jako bych trpěl extrémní krátkozrakostí.

Na chvíli jsem dostal skvělý nápad bít kamerunské policisty, o jejichž práci pro policii by se dalo úspěšně pochybovat.

Batoh jest kompletně vyprázdněn, vše roztaháno, rozebráno. Antimalarika vytahána z krabiček, objektivy z obalů, mapy rozloženy, zubní pasta vymačkána na podlahu, technicky zdatný černoušek mi rozebral propisovací tužku i svítilnu.

„Tohle přece nemůžete! Jauvajs! Ani to kroucení rukou! Jauvajs!“

„Kde máte povolení fotografovat?“

„Žádné nepotřebuju!“

„Povolení k pobytu!“

„Jsem zapsaný v recepci!“

„Kde máte peníze?“

„To je vtip?“

Diskuze jest vedena v poněkud vyšších úrovních hluku, černoši poulí velké bílé oči, já zdatně konkuruji a poulím velké bílé břicho. Zřejmě jsem je vyděsil, jelikož mne pustili a vykročili k východu. Oba se praštili o futro. Hajzli.

Pánové se ukázali jako velcí plánovači, jelikož mi naplánovali další pobyt v Kamerunu. Již nemusím přemýšlet o letecké dopravě na sever ani koupi zlatého lva jako suvenýru. Ač jsem to nepostřehnul, přišel jsem o dvě třetiny peněz. Hajzli.

Foumban jest prý nejturističtější město celého Kamerunu. Možná ano, já tam ovšem turistu nezahlédnul, nepočítám-li skupinu školáků z vedlejší vesnice. Ve Foumbanu je muzeum. Skutečné muzeum, ne jako ostatní muzea subsaharské Afriky. Největší atrakcí zdejšího kulturního svatostánku je bezpochyby průvodce, který nechce žádný úplatek. V muzeu je spousta fotografií pana Ndoji, mnoho různých pěkných artefaktů jako jsou sultánovi trenýrky a postel jeho matky. A, ano, samozřejmě jsou tu i kalabaše zdobené lidskými čelistmi.

29.3. 2007 čtvrtek
„Dobrý den. Do hlavního města něco jede?“, táži se paní v budce u cesty.

„Do Yaoundé? Jistě, tamhle se posaďte a počkejte si.“

„Aha. A kdy se pojede?“

„Dnes už ne, zítra taky ne, ale možná po víkendu bude dost pasažérů.“

Následuje jeden mikrobus do Foumbotu, další do Baffoussamu a hle – skutečný minibus odjíždí do skutečného Yaoundé! Po několika hodinách čekání, samozřejmě.
Přejíždíme pěknou řeku a řidič staví. Zřejmě jest rybářem a čerstvého masa se mu zachtělo. Pročpak se však věnuje zadnímu kolu? Již vím. Zadnímu kolu se věnuje proto, že zadní kolo ztratil někde cestou. Náhradní? Ano, bohužel úplně prázdné. Nádhera. Čtyřicet stupňů, voda v nedohlednu, nejbližší vesnice také a stmívá se.
Řidič s mechanikem rozřezává plášť na prázdném kole. Poté obě poloviny sejme z kola. Obnažený kov obtáčí klacky, lepicí páskou, dráty. Když celé dílo dosahuje velice přibližně velikosti kola osazeného pneumatikou, celé se to pokryje dvěma polovinami rozřízlé pneumatiky. Následně je malý kolos důkladně zadrátován, takže kolo vypadá jako se sněhovými řetězy. Dílo jest nasazeno a minibus se třiceti pasažéry se vydává na cestu. Průměrná rychlost dvacet kilometrů v hodině, ovšem zvuk jako když se řítil pouští pan Rommel. Každou hodinu zastavujeme, kolo jest sejmuto a znovu zadrátováno.

Do hlavního města dojíždíme nad ránem se zhruba desetihodinovým zpožděním. Ubytovávám se v hotelu. Kdysi se jmenoval Palmier, byl čistý, nový a levný. Nyní se jmenuje Grand Palmier, je špinavý, rozbitý a drahý.

30.3. 2007 pátek
Yaounde je hlavní město Kamerunu. Je méně hnusné, než největší město Douala. O něco méně smrdí, nežli Douala. Také tu jest … no, vlastně tu nic není. Kousek od hotelu je plac o velikosti fotbalového hřiště, kde je na hlíně v řadách přibližně sto stolů. Každý stůl jest vybaven slunečníkem. Na stole je psací stroj a za stolem znuděný pán či paní. Čekají. Před placem jest veliká cedule „Kancelářské centrum“.  Občanstvo přichází a nechává si psát nejrůznější dokumenty, přepisovat závěť po babičce z pralesa či napsat, že osmnácté dítě se bude jmenovat Karel Osmnáctý.

Já však Karly neplodím, já chci na sever. Z Yaoundé se lze k Čadskému jezeru dostat několika způsoby. Například pěšky, což jsem zavrhnul. Potom také automobilem. Zde je problém ten, že silnice v podstatě neexistuje a na stezky se vydávají vozidla jen sporadicky, nikdy není jasné, jestli dojedou a pokud ano, jde o několikadenní cestu. Další možnost je doprava letecky. Díky milým pánům pseudopolicistům, kteří mě obrali o značnou část finančních prostředků, jest to však způsob přepravy poněkud nereálný. Ostatně – kdoví, jestli bych letěl, i kdybych peníze měl. Kamerunské aerolinie nemají vlastní letový řád a nikdo neví, jestli něco poletí, kdy a kam. Pasažér se prostě dostaví na letiště a čeká. Když má štěstí, zaměstnanec kamerunských aerolinií vyleze z kanceláře a křídou načmárá na černou ceduli u letištní haly, kdy a kam směřuje nejbližší let.
Zbývá tedy cesta vlakem. Jde o zhruba dvacetihodinovou cestu, se kterou by neměl být žádný problém. Podle dostupných informací se dá jízdenka rezervovat maximálně den dopředu a koupit se musí v den odjezdu.
Prchám na nádraží.

„Jízdenku do N´Gaoundéré bych žádal, jeli možno.“
„Vyprodáno.“
„Aha. No tak rezervaci na zítřek.“
„Vyprodáno.“
„Co prosím? Jak může být na zítřek vyprodáno už dnes, když se teprve zítra začínají prodávat jízdenky?“

Tlustá černoška za miniaturním okénkem znuděně krčí rameny. Zhluboka dýchám.

„Co takhle pozítří?“
„Vyprodáno.“
„Tak kdy?“
„Nejbližší volná místa jsou asi tak za týden.“
„Děláte si ze mě legraci, ba i prdel, že?“, zvyšuji hlas.
„Hm.“, neurčitě zazní z kukaně.

Odcházím k šéfovi nádraží.

„Jak je to s jízdenkami? Kdy si můžu jízdenku koupit, kdy rezervovat?“
„Ó, je to prosté. Rezervovat můžete den před jízdou, kupujete v den odjezdu.“
„Aha… proč je údajně vyprodáno na týden dopředu?“, úlisně se usmívám.
„Je vyprodáno? No tak to vidíte, je vyprodáno.“, vrací mi úlisný úsměv nádražák.
„Můžete mi to vysvětlit?“
„Zkuste přijít za týden.“
„Ech…. vysvětlení bych potřeboval.“
„Zkuste přijít za týden.“
„Ale já bych skutečně rád věděl, co to znamená.“
„Zkuste přijít za týden.“

Opouštím zaseknutého pána. Některé věci nepochopím ani v Africe.

31.3. 2007 sobota
Odjíždím ze sterilního Yaounde zpět do Foumbanu. První autobus dokonce vypadá jako autobus. Fasuji bambusové sedátko a místo v uličce. Vpravo jest obrovská černoška, kojící malou černošku. Obrovská černoška má poněkud vytahané prsy, pročež dítě nedrží v náručí nýbrž v dlani kousek od podlahy autobusu. Nemohu se ubránit představě benzinové pumpy. Vpravo sedí pan Škubač. Asi sedmdesátiletý stařík si dvěma placatými dřívky škube chlupy z nosu. Každých několik sekund si dřívka zarazí hluboko do nosu nebo méně hlouběji do oka – podle toho, jak moc autobus na rozbité cestě nadskakuje. Díky místu na podlaze mám na techniku škubání podrobný pohled zespodu. Úchvatný zážitek trvá zhruba pět hodin. Poté opouštím paní Benzinovou pumpu i pana Škubače a přesedám na minibus do dalšího městečka. A další a další a jsem ve Foumbanu, městu zaslíbeném. Doufám, že opět nepotkám milé pány policisty jako před pár dny. Večer se přiopíjím s jistým Denilem. Pan Denile jest můj známý z minulé návštěvy Foumbanu. Jest poměrně blízký královu dvoru a hovoří plynně bamum, anglicky, francouzsky, německy a španělsky. Jeho italština již tak plynná není, leč s přítomným italským kameramanem se domluvil bez problémů a za pózování se sekyrkou obdržel osm piv.

Pan Denile alias Denilo  bydlí v chatrči za městem. Samozřejmě bez elektřiny, tekoucí vody a podobných záležitostí. Pan Denilo plynně mluví a píše bamum (píše shumon), francouzsky, anglicky, německy, španělsky a domluví se italsky. Zde na slavnostech, které se ve Foumbanu konají každé dva roky.

Po posledním pivu jsem nehorázně pověrčivého Denila přesvědčil, že zítra pojedeme k Tajemnému jezeru. Podle přiopilého Denila se jedná o nesmírně tajemné jezero plné duchů a lidí, co se v noci mění na lvy. Očekávám další africkou díru s vodou, kolem které bude křepčit pár pomatenců a tahat z nebohých návštěvníků peníze.

1.4. 2007 neděle
Za svítání lezu ze spacáku na chodbě hotelu, jelikož mnou třese ještě opilý pan Denilo a cpe mi do ruky jakousi smradlavou hroudu neidentifikovatelného materiálu. Smrdící lepivá hrouda mě má ochránit před zlými duchy a impotencí.

Vsedáme na motorku a odjíždíme na západ, do kopců. Jak jsem očekával, na přístupové cestě spí několik černochů a za uvolnění cesty požadují peníze. Pravda, veškeré vstupné v subsaharské Africe několikanásobně převyšuje cenu, za kterou navštívený objekt stojí, ale tentokrát to černouškové poněkud přehnali. Za stejné peníze bych se mohl bez problémů ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu v Evropě. I přiopilý Denilo rázem vystřízlivěl. Vracíme se několik kilometrů zpět a obcházíme vyděrače přes les.

Jezero jest na kopci a je takové, jak jsem předpokládal. Nijaké. Na kopci je díra a dole voda.

Večer spím na kraji města u potoka. Večeři vaří Denilova sestra a za soumraku jsem nelítostně vyhnán sbírat banánové listí, aby bylo čím zatopit. Kromě banánovníků jsem našel ještě potok, do kterého jsem spadnul a také spoustu komárů, kteří se na mně nepěkně ukojili.

2.4. 2007 pondělí
Ráno jsem přepaden několika vesničany, kteří mne nutí jít kamsi ke starostovi. Proč já? Chce snad malý starosta sníst velkého Chocha?
Z návštěvy se vyklubala neobyčejně nudná záležitost. Pan starosta mi ukazuje místní pýchu, novou školu. Škola ještě není dokončená a žactvo právě synchronizovaně dupe v učebně, aby byla podlaha pěkně rovná. Pan starosta mi cosi povídá a ukazuje na můj břich a na podlahu. Jelikož jazykem bamum nevládnu, dělám, že nic nerozumím. Ale rozumím moc dobře. Ten mizera chce zneužít mého léta budovaného obřího těla a doufá, že mu pomohu udusat podlahu do nevídané kvality. Kdybych byl nekulturní nevychované neslušné nespolečenské neochotné hovado, pravil bych panu starostovi leda tak: „Nasrat.“
Pročež jsem se usmál a pravil: „Nasrat.“

Autostopem zadarmo (mám pocit, že to byl můj první neplacený autostop v Africe) jsem dojel do Foumbotu a zakoupil sobě bamumský rituální meč. Pravda, meč bych měl zakoupit ve vedlejším Foumbanu, nejlépe v královském paláci, leč smečka divých prodejců navrhovala takové ceny, že mě přešla i chuť na smlouvání. Nyní mám meč pěkný, originální a převelice rezavý. Takto vyzbrojen jsem poté odjel k moři do Doualy. Neuvěřitelné, ale už třetí den žádné mnou využité vozidlo nenabouralo, nerozpadlo se a dokonce i uplácení policistů probíhá příjemně svižně.

V Douale se ubytovávám v mém oblíbeném hotelu s prostitutkami na chodbách a zakupuji sobě v čínské restauraci dvojitou porci pravé kamerunské číny.

3.4. 2007 úterý
Dopoledne jdu navštívit rybáře, jelikož mám ryby rád. Nakonec jsem však nezakoupil rybu nýbrž pět palačinek s krevetami. Od vonících ryb jsem nějakým omylem zabloudil na smrdící květinový trh. Všude jakési roští, ze kterého rostou divné barevné věci, vše je divně zelené a svěží. Černí jsou jen černoši a také černošky. Také bych chtěl být jako oni, pročež vsedám do autobusu na jih, do známého kamerunského letoviska Kribi. Konečně se dočkají užití mé bílé trenýrky s červenými kytičkami, které užiji jako plovací úbor. Lehnu si na písek a nechám se sežehnout africkým sluncem, má kůže zčerná a budu konečně pravý černoch. Navíc si pořídím na kůži pěkné puchýře a zajisté i rakovinu. Kdo by odolal!

Kribi je horká vlhká díra několik hodin jižně od Doualy. Za městem je plno pláží, palem a turistů. Dokonce i v mém hotelu jeden turista přebýval. Pravděpodobně proto, že to byl majitel hotelu.

4.4. 2007 středa
Slunce mě přestalo bavit již včera. Slunce nesnáším. Stále jen svítí, ale nějaké nápadité činnosti se od něj zřejmě nedočkám. Slunce nesnáším o něco méně v noci, jelikož svítí na chudáky na druhé straně zeměkoule a já se tak pálícím se nebožákům mohu smát.

Několik kilometrů jižně od Kribi jsou proslulé vodopády Lobé. Proslulé proto, že padají přímo do moře. Podívaná je to, jak jinak, veskrze nudná, jelikož vodopády mají jen pár metrů a moře je zregulováno na zátoku zcela neimponujících rozměrů. Po skalách nad vodopády poskakují otravové, kteří lákají na vyjížďku k Pygmejům, avšak já velký příznivec zoologických zahrad nejsem, pročež jsem odmítnul. Vedle otravů poskakují po skalách ještě černošky s povislými prsy a perou prádlo, tudíž jsou vodopády pokryty pěknou pěnou a citrónovou vůní.

 

Celé slavné vodopády Lobé jsou ubohou říčkou padající o pár metrů. O něco větší vodopády jsou kousek proti proudu, ovšem když ve druhém patře paneláku necháte téct vodu z okna, efekt bude větší.

 

Pobřeží je lemováno hotely a restauracemi. Hotely jsou prázdné a nehorázně drahé. Restaurace jsou zoufale zoufalé a také nehorázně drahé. Opravdu nehodlám zaplatit za talíř krevet částku, za kterou bych o vesnici dál mohl bydlet a jíst dva týdny. A tak jsem ani nezaplatil.

Večer jsem byl pokousán zubatými komáry, avšak jen jsem se tomu smál, jelikož majitel hotelu byl pokousán psem, který už od pohledu vypadal jako vášnivý sběratel všech chorob a těch kožních zejména.

5.4. 2007 čtvrtek
Katastrofa se dostavila hned po ránu, když jsem byl přepaden mým známým z Foumbanu. Jakým způsobem mě dokázal pan Denile vypátrat o stovky kilometrů dále v zapadlé díře Kribi, to nepochopím.

Šílenec plný energie mi počal bez jakéhokoli varování líčit vše o království Bamum. Počal kdesi ve čtrnáctém století založením celé dynastie. Při popisování pátého krále a jeho libůstek jsem na písku u moře usnul poprvé. Probuzen jsem byl ohnivým líčením jakéhosi vtipu o králi Njoyovi. Poté jsem usnul podruhé. Nakonec jsem byl probuzen panem Denilem, který nade mnou mával klackem. Tím samým klackem dokázal rozrýt celou pláž podivnými klikyháky, ze kterých se kupodivu vyklubala názorná lekce shumonu. Obávám se, že pan Denile je utajeným potomkem šíleného Njoyai (eee… kdo umí česky, vážení čtenáři?), který neměl na práci nic jiného, než ve dvacátém století vymýšlet vlastní abecedu.

Ze spárů zákeřného vzdělavatele jsem se vysmeknul únikem do vln, kde jsem setrval dobré dvě hodiny, než to neplavec na břehu vzdal a kamsi zmizel. Rozmočen jsem se poté za soumraku přískoky mezi palmami dostal do hotelu.

Do Afriky by měl někdo místo humanitární pomoci navozit chápání pojmu „soukromí“.

6.4. 2007 pátek
Šílený Denilo mi v pět hodin buší na dveře pokoje. V pět hodin ráno. Jelikož jsem díky výživné literatuře znalý různých fíglů, po špičkách jsem cupital se svými sto kilogramy tuku do koupelny, bych se stal neviditelným, kdyby se šílenec snažil proniknout do pokoje svým zrakem skrze klíčovou dírku. Jsem však zklamán, jelikož první věc, které jsem si v koupelně všimnul, byl rozzářený tyranův obličej, zvenčí přitisknutý na síť proti hmyzu.

Ještě před odjezdem do Doualy jsem vláčen po různých tyranových bratrech a sestrách, přičemž je jistě každému jasné, že slovo „bratr“ má v Africe poněkud posunutý význam. „Bratr“ znamená v Africe: bratr, kamarád, přítel, známý, kamarád známého, přítel kamaráda známého, soused, kamarád přítele sousedova bratra, jakýkoli člověk, který vám na ulici přijde do cesty a také kamarád bratra sestřenice neznámého člověka postávajícího ve frontě na banány.

Třetí hodina po půlnoci mě zastihla na návštěvě policistky městečka Kribi, která byla něčí sestra. Jak jinak.

7.4. 2007 sobota
Vzhůru do civilizace! Zpět do Evropy plné vodovodních baterií, ze kterých prýští voda, zpět mezi neony a housky s mletým masem, civilizace na mne čeká. A také proklatě drahé banány.
Leč ouha. Letadlo je plné. Před půlnocí kamsi odletělo a mne zanechalo napospas noční Douale. Letenku sice mám, leč otevřenou a to znamená, že poletím, jen když bude v letadle volno. Neváhám a ohromuji domorodce spacím pytlem, do kterého uléhám na trávě před letištní budovou. Kupodivu mne dnes nepomočil žádný pes.

8.4. 2007 neděle
Vzduch se tetelí, horko nevídané. Příjemný odér moči a hnijících slupek z ovoce se mísí se štiplavou vůní, která stoupá ze stoky vinoucí se pěkným africkým ghettem. Stoka je i na africké poměry interesantní. Lesklá černá hladina a viskozita od pohledu konkuruje tuhnoucímu asfaltu. Igelitové sáčky, všeafrický to jev, kosti nebohých prasat. Každá druhá chýše má svého magora, který si nahý močí na nohy, zpívá či brečí a nesrozumitelně cosi žvatlá. Pěkné kulisy pro nezávislý film. Lepší než různá moudra přednášející islandský pastevec souložící se svými svěřenci, obvyklá to náplň intelektuálních filmů.

Večer jsem absolvoval druhý pokus dostat se do letadla do Evropy. Že jsem opět neodletěl by mi ani moc nevadilo, ale nikterak mě nepotěšila poznámka personálu, že na nejbližší týden je nejen vyprodáno, ale na případné volné místo v letadle čeká dalších zhruba dvacet lidí.

Můj uplácaný drn před letištní halou je neobsazen, pročež mi nic nebrání opět se pochlubit spacím pytlem.

9.4. 2007 pondělí
Letošní výlet do Afriky se dostal do nudných kolejí. Ráno sbalím spacák a kráčím kamsi do stínu. Následně zakupuji několik lahví vody a něco jídla. Poté se peskuji, že mnoho utrácím, jelikož není jasné, kdy se dostanu do letadla. Večer se dostavím na letiště na přepážku a čekám. Dvacet minut před odletem mi kdosi oznámí, že je opět plno. Vycházím před letiště a rozbaluji spacák.

Afrika – černoušci, zebry, pakoně, lvi. Velké kulové. Prochcaná tráva před letištěm. Tak je to.

10.4. 2007 úterý
Opět stojím u přepážky, kde mě již znají.

„Tak jakpak to dnes vypadá s Paříží?“, ptám se žoviálně a chystám se rozbalit spacák.

„Opět plno, pane Chocho.“, zubí se zubatá černoška.

Rituálně znovu měním otevřenou letenku za palubní vstupenku, abych vše dvacet minut před odletem opět zaměnil zpět. Slečna se nepěkně chechtá, ani pas už mi nerazítkuje a i letenku nechává.
O pár minut později zubatka odchází na toaletu. Dostávám ďábelský nápad. Prchám k vedlejší přepážce a na nezabavenou letenku fasuji druhou palubní vstupenku.
Dvacet minut před odletem jako obvykle přichází pán v uniformě a několika nešťastným zabavuje palubní vstupenky. Opět plno. Vyvaluji oči smutným výrazem a odevzdávám jednu z palubních vstupenek.

„Vážení cestující, nastupte si.“

S druhou palubní vstupenkou se vrhám do masy těl. Usedám na sedadlo a stávám se menším, menším a ještě menším, jak jen mi to mých sto kilogramů dovoluje. Deset minut do odletu.
Po letadle pobíhá jakýsi zoufalý pán a každou chvíli se zastaví u mě, kontroluje svou palubní vstupenku a číslo nad sedačkou. Pět minut do odletu.

„Pane, tady sedím já!“, zoufale piští cestující nad mou hlavou. S kamenným výrazem zírám do opěrky sedadla přede mnou.

„Pane! To je moje místo!“, křičí pán a strká mi palubní vstupenku před nos.

„Eeee… neumím anglicky, neumím francouzsky.“, usmívám se dementně na pána.

Tři minuty do odletu.

Letušky se seběhly a zkoumají obě palubní vstupenky. Pán se rozčiluje, já se počínám rozčilovat také, ale pro jistotu se ze sedadla nezvedám a předpisově jsem se připoutal.

Letušky nervózně pobíhají a kroutí hlavami. Čas odletu nastal, leč já mám smůlu – letadlo neletí. Chaos vrcholí, pán lomí rukama, naříká a počíná slzet. Po několika minutách je nebožák vyvlečen z letadla s příslibem ubytování v hotelu, letu druhý den v první třídě a možná i striptýzem pralesní opičky. Pohoršeně kroutím hlavou a na spolucestující okolo dělám významné posunky, zdvihám obočí a polohlasně pronáším věty: „To je hrozné, tolik peněz za letenku a člověk nemá jisté místo!“ a také: „Měli by si v tom udělat pořádek!“ a také: „Takový milý pán, to si nezaslouží.“

Letadlo jde nahoru, já mávám z okýnka a doufám, že právoplatný držitel mého místa ocení mou upřímnou lítost. Hehe.