28.1. 2011 pátek
Občas je třeba zatnout zuby, sebrat v sobě zbytky odvahy, kurážně vyjít vstříc nepohodlí, armádě lidu z celého světa, nebát se větru, co mi zcuchá vlas. Pro mne tento okamžik nastal dnes, kdy jsem si sbalil trenýrky, škrabátko na místa, kam si díky své obezitě nedosáhnu a odletěl jsem na Kanárské ostrovy.
Z Dublinu jsem naštěstí nemusel letět s mou mateřskou společností Aer Lingus, známou ohyzdnými, obézními a arogantními letuškami, častými zpožděními a nemožností zahrát si na palubě letadla vodní pólo. Naše slavné letušky naštěstí stávkují, pročež jsem s díky vzal zavděk jinou společností.
Přistál jsem na ostrově Lanzarote, nájezdů divých domorodců jsem se však nedočkal. Dočkal jsem se taxikáře, který nebyl z Česka, pročež mne neokradl a naopak v bezpečí dovezl na hotel na severním okraji Puerta del Carmen.
Kaktusové schody v kaktusové zahradě nedaleko Los Cocoteros
Lanzarote jest z Kanárských ostrovů Evropě nejblíže, pročež byl pravděpodobně osídlen první, když sem před zhruba tisíci lety dorazili Féničané. Dnes je ostrov obydlen převážně Španěly, což je zřejmě proto, že jde o ostrov španělský. Poněkud více interesantní jest fakt, že druhou nejpočetnější národností na ostrově nejsou obézní Britové, divní Němci či kudrnatí Marokánci z nedalekého Maroka, nýbrž Kolumbijci. Nejsevernější a zároveň nejvýchodnější z Kanárských ostrovů (nepočítám nevýznamné pidiostrůvky) jest učebnicí vulkanologů, jelikož pod ostrovem dýmá aktivní vulkán a krtci proto nemohou hrabat moc hluboko. Z flory jsou nejrozšířenější kaktusy a palmy, z fauny jednoznačně turisti.
Jak se na odvážného cestovatele sluší a patří, statečně jsem opustil bezpečí hotelového pokoje a vtrhnul do nejbližší čínské restaurace. Nejsem přeci žádný pecivál.
29.1. 2011 sobota
Pronajmutí auta je tou nejdivočejší věcí, kterou jsem na Lanzarote spáchal. Jelikož jsem se vyhnul všem mezinárodním i národním řetězcům, zapůjčil jsem sobě vozidlo od pána o ulici pod hotelem. Vozidlo má obsah motoru asi poloviční oproti mé motorce, najeto má 300 tisíc kilometrů a vypadá jak po srážce s tankem. Kromě proraženin, promáčklin a nejrůznějších rýh na kapotě vyniká ještě tím, že se zcela neplánovaně otevírají a zavírají okna, kufr, sedadla rozhodně nejsou uchycena stabilně a navíc se dá točit volantem.
Kochaje se upravenými silničkami a šílenými cyklisty libujícími si v boji s větrem, brázdím západní pobřeží ostrova. Los Hervideros, kde je pěkný pohled na to, jak ztuhlá láva obcuje s dorážejícím mořem. Nedaleko jsou i Las Salinas de Janubio. Což jsou solná pole, kde pobíhají domorodci s lopatou, naloží sůl z mořské vody do pytle a poté prodávají s nemalým ziskem, zaštiťujíce se českou pohádkou Sůl nad zlato. Z nějakého důvodu jest jednou z atrakcí ostrova i louže u obce El Golfo. Louže jest zelená a obehnaná páskou, to aby i těm největším idiotům došlo, že do louže nemají lézt.
El Golfo
30.1. 2011 neděle
Pokud je něco na Lanzarote zajímavější, nežli by běžný návštěvník očekával, jsou to vinice v oblasti La Geria. Vinice vznikají tak, že domorodec vystřízliví a zjišťuje, že se mu nedostává alkoholu. Pročež se chopí lopaty a počne kopat. Když vykope ohromnou jámu o průměru zhruba tři metry a té samé hloubky, chytne klacek a do jámy ho zahrabe. Podobných děr je v údolí La Geria kolem deseti tisíc. Netrvá dlouho a z klacku počnou pučet pupeny a hle, máme tu vinnou révu. Vinice v La Gerii jsou tmavé, jelikož se nacházejí na půdě znásilněné lávou. Když pupeny vypučí, počne domorodý pěstitel nadšeně pobíhat po okolí a schraňovat spousty kamenů. Z kamenů poté postaví zídku, aby révu ochránil před nápory neustávajícího větru. Zídka je tvořena jen půlkruhem, kdo by se také stavěl s celým kruhem, když vítr vane jen z jednoho směru. Kromě boje s větrem má zídka ještě vláhochňapavý účel, jelikož zadržuje vodu z dešťových srážek, případně ranní rosy. Víno z údolí La Geria jest vínem prastarým, jeho kvality si pochvaloval již anglický sedmilhář pan Shakespeare. Až 75% lagerijského vína jest vyráběno z nejstarší známé odrůdy vína, staroslavných hroznů malvasijských.
La Geria, vinice
Zuřivě nakopávám kameny a proklínám svá játra, jelikož jako abstinent se nemohu zdejším vínem opít jak pivovarská doga, jak pravý holendr, jako Dán, do němoty, ba ani jak zákon káže.
31.1. 2011 pondělí
Po ránu již sedím v pronajatém stroji, jehož vzhled i vlastnosti mi zabraňují nazývat ho automobilem. Řítím se na západ ostrova, kde leží národní park Timanfaya. Park má lehce přes 50km2, čímž se jednoduchým propočtem dostaneme k údaji, že koncentrace turistů je zhruba dva a půl bambilionu na kilometr čtvereční.
Park je tvořen víceméně výhradně Ohňovými horami (Montañas del Fuego), které se objevily náhle jak beďary na tváři nebohého pubescenta. Mezi lety 1730 až 1736 bylo v okolí veselo, sopka soptila, místní kronikáři psali bulvární zprávy a po poslední erupci z roku 1824 se dala do díla voda a vítr. Výsledkem jest pěkná země politá rozpukanou lávou, broušená větry, dešti a davy turistů. Pravda, ti se až na výjimky mohou pohybovat jen ve vyhrazených autobusech. Výjimkami jsou dopředu rezervovaný pěší výlet a kýčovitá vyjížďka na znuděných velbloudech. Kromě zírání na krajinu je možno v národním parku například házet děti či jiné smetí do puklin v zemi, kde jest díky geotermálním aktivitám žhavo a magma a plameny pekelné pohltí vše, co je jim seshora hozeno. Symbolem národního parku jest ďáblík, stvořený, jak jinak, místním všeumělem, umělcem panem Césarem Manriquem.
Národní park Timanfaya
1.2. 2011 úterý
Nedaleko vesničky s malebným názvem Los Cocoteros se nachází Kaktusová zahrada. Znalec ostrova Tenerife pokývá hlavou a je mu jasné, že v tom má prsty opět pan César Manrique. Kaktusová zahrada připomíná spíše amfiteátr pod větrným mlýnem, nežli zažitou představu o kaktusové části botanické zahrady. Mezi kaktusy vedou chodníky, po kterých se promenádují turisté. Pokud si chce někdo užít více legrace, je dobré se nenápadně zezadu přichomýtnout k nicnetušícím výletníkům a mocným hlasem zvolat: „Z cesty, z cesty! Mám tuberkulózu, AIDS, lepru, ploché nohy a volil jsem Paroubka!“
K smrti vyděšení turisté uskočí z cesty a při troše štěstí spadnou na kapitální kousek kaktusu, pročež počnou legračně řvát a nadávat.
Kaktusová zahrada spáchaná panem Césarem Manriquem
Cesta vede dál na sever podél pobřeží potřísněného spoustou malých pěkných pláží, dun a písečných návějí. Na severním cípu ostrova se nachází vyhlídka, Mirador del Río. Vyhlídka je za branou stráženou hrozným drakem a šerednou hlídací bábou, která za vstup účtuje tučný poplatek. Stačí však poodejít pár desítek metrů na západ a výletníkovi lačnému dechberoucího pohledu se naskytne výhled téměř stejný jako z oficiální vyhlídky, avšak pohled zdarma. Kdesi dole pění Atlantik a v něm ostrov Graciosa se svými plážemi a kopečky. Zde jest nejsevernější bod ostrova Lanzarote, za ním kromě Graciosy už jen Isla de Montaña Clara, miniaturní Roque del Oeste a nejseverněji Isla de Alegranza.
Ostrovy severně od Lanzarote
Večer odevzdávám parodii na automobil zpět majiteli a vozidlem taxislužby odjíždím na letiště. Vsedám do letadla kanárské společnosti Binter Canaries a odlétám na ostrov Tenerife.
2.2. 2011 středa
Pěkné město Santa Cruz jest hlavním městem ostrova Tenerife a vypadá jak kdesi na španělské pevnině, na hony vzdálené turistickým dírám Kanárských ostrovů. Po náměstí u přístavu pobíhá vnadná dívčina s dlouhýma nohama, pěje na Santa Cruz samou chválu a učeně volá: „Genius loci! Genius loci!“
„Quidquid latine dictum sit, altum videtur, pche,“ špačkuji zlomyslně.
Zlato a poklady? Prsaté ženštiny? Odpočet z daní? Kdepak. Jen pravý a osvícený muž, poznáním požehnaný a Prozřetelností oblíbený ví, co je tím, za co je možno zemřít s radostí a úsměvem na rtech.
Přepadl jsem za svůj život množství čínských restaurací v různých městech a na různých kontinentech. Kromě pobliózních kuriozit jako je čínská restaurace v kamerunské Douale servírující spálenou rýži a restaurace v Táboře vybavené nesmyslně pitomým a odrazujícím nápisem ČÍNA OD ČESKÉHO KUCHAŘE jsem poznal i výkrmny oku i žaludku lahodící. Nirvána se však dostavila na místě nečekaném. Čínská restaurace Xin Xin v tenerifském Santa Cruz jest pozemskou pobočkou bohů. Za necelých deset evropských peněz jest povolena neomezená konzumace. Čerstvé ovoce, lahodné sushi, těstoviny i rýže na čínský a thajský způsob. Krevety i garnáti, ryby čerstvé, že jejich skřele svítí jasnou červenou, chobotnice, krabi, humři i jiná šklebejšťata.
Večer ležím na hotelu. Ležím na zádech a vysoko nade mnou se tyčí můj břich.
Rybka. Kanárské ostrovy.
3.2. 2011 čtvrtek
Přes kopec a údolí vede ze Santa Cruz tramvajová trať, po trati jezdí tramvaje a dovezou zhýčkaného turistu až do města San Cristóbal de la Laguna. Město je nové a staré, jak už turistická města bývají. Po ulicích pobíhají výletníci, zakopávají o dlažební kostky a lezou do dvorů starých domů. Pěkný pohled na město je z více než 500 let staré věže kostela Iglesia de Nuestra Señora de la Concepción. Ač byl kostel postavený rozkynutě barokně stavícími Španěly, kupodivu jest věž střídmá, ba prvky jakési pseudogotiky je možno vypozorovati. Já jsem však kulturní ignorant a mé znalosti architektury se omezují na rozdíl mezi plochou a sedlovou střechou u psí boudy. Pročež sbírám uschlá hovínka holubů a jiného ptactva a chystám se je z věže vrhat dolů na korzující občanstvo. Pěkná ženština však na mne vrhla odsuzující pohled a tak jsem raději sklopil oči a hovínka jsem provinile žmoulal v dlaních, nikam je nevrhajíce.
Iglesia de Nuestra Señora de la Concepción, La Laguna
Odpoledne jsem odjel na letiště do Santa Cruz a odletěl zpět do Dublinu. Dospěl jsem překvapivě k názoru, že Kanárské ostrovy mohou výletníkovi způsobit nemálo štěstí, pokud se obezřetně vyhýbá nejznámějším letoviskům, nezdržuje se na ostrovech moc dlouho a stravuje se v čínských restauracích, kterých je ostatně všude přehršel.