Kolumbie, 2013

262

7.2. 2013 čtvrtek
V práci se loučím s kolegy zdviženým prostředníčkem, jelikož na vřelá slova již nemám energii. Balím si spací pytel, pytel zbytečností a pytel čínských polévek. Odlétám z Dublinu do Madridu, jelikož v Madridu se mluví španělsky a tak si chci tuto krásnou řeč ještě před odletem do Kolumbie osvěžit.

„El hotel? El taxi. El rychle,“ telefonuji do recepce hotelu.

„Budete si přát večeři?“ táže se pan recepční.

„Nou nou – večeře dnes nou, seňor. Gracias. El Chocho je úplně el kaput,“ ohromuji madridským přízvukem.

Ještě před usnutím jsem si dopřál drobnou komplikaci, když jsem se zasekl ve vaně. Miniaturní hotelová vana. A ve vaně já, ruce přitisknuty ke stěnám vany obézním tělem. Prase v neckách.

8.2. 2013 pátek
Lezu do letadla a odlétám do Bogoty. Na nejbližších několik týdnů plánuji válet se na plážích Karibiku, válet se na plážích Pacifiku, válet se ve spacáku v kopcích a přemýšlet, zdali se mám účastnit soutěže o nejtlustějšího tanečníka salsy. V letadle sedím vedle francouzského fotografa pracujícího v Německu a majícího za manželku Kolumbijku. Dověděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že jsem idiot a velký pytel kokainu si prostě jako suvenýr zpět do Evropy nepřivezu.
Na bogotském letišti čekám na ultimátního cestovatele pana Vlka, se kterým mám část kolumbijského výletu absolvovat. Čekání ubíhá nečekaně rychle, jelikož Kolumbie je podobně jako některé další země v okolí (jmenovitě například Venezuela) rájem plastických chirurgů a milovníků monstrózních poprsí masitého vzhledu.

„Vítejte v Kolumbii,“ praví ve směnárně domorodkyně zářivého úsměvu a ještě zářivějšího hrudního vybavení.

„Uf,“ zafrkal jsem uznale a ukápla mi tahavá slina.

Večerním letem z Frankfurtu dorazil pan Vlk, vozidlem taxislužby jsme odjeli na hostel a hned na recepci jsem vyžebral mapu.

„Tady vás zastřelí, tady okradou a tady si můžete nakoupit jídlo,“ píchá prstem do mapy pán za pultem.

„E?“

„A na tuhle ulici nechoďte. Loni odsud stříleli rakety na prezidentský palác,“ doplnil ještě pan recepční.

Bydlíme v hostelu ve čtvrti La Candelaria. Na internetových stránkách hostelu se praví: „La Candelaria jest nebezpečnou čtvrtí.“

Upřímní lidé a kozaté ženštiny. První dojem z Kolumbie jest pozitivní. A jak se ukázalo, i dojmy další. Kolumbie se předvedla jako jedna z nejbezpečnějších zemí, kterou jsem kdy navštívil.

 

9.2. 2013 sobota
Nedá se říci, že by Bogota byla městem, ve kterém tančí nadšením obdivovatelé architektury. Popravdě řečeno jde o špinavou díru, o které pouze nenapravitelní optimisté říkají, že je jen třeba jí přijít na chuť. Osobně jsem přišel na chuť čínským polévkám, avšak Bogotě nikoli. Velkoměsto s téměř osmi miliony obyvatel si užívá smogu a nadmořské výšky kolem 2600 metrů.

„Co takhle podívat se na dámské kalhotky, korzety a jiné pěkné věci?“ ptám se ultimátního cestovatele pana Vlka.

„A potom se můžeme podívat na děla a kanóny, tanky a sudy s třaskavinou!“ odvětil spoluvýletník a tak jsme šli.

Poskakuji v muzeu národních krojů, poté lezeme do vojenského muzea a končíme ve světoznámém bogotském muzeu zlata. Ač byly indiánské poklady povětšinou rozkradeny, podařilo se shromáždit na 60 tisíc nejrůznějších zlatých artefaktů a desetina z nich je k dispozici pohledům natěšených návštěvníků. Muzeum jest pěkné a na jihoamerické poměry vybaveno i poměrně slušným množstvím popisků.

Odpoledne vsedáme do vozidla taxislužby a užívaje si houstnoucí provoz ujíždíme na letiště.

 

„Ó, Cartageno, město prsatých ženštin Karibiku a milionu turistů,“ volám po přistání. A vskutku. Přistáli jsme ve známé Cartageně, milionovém městě omývaném Karibikem a penězi návštěvníků. Cartagena de Indias jest totiž ocejchována jako jedna z perel karibského pobřeží nejen z kolumbijského pohledu. Nablýskané koloniální budovy starého města, dlažební kostky na ulicích, vůně moře a potu dobře krmených ženštin.

Ubytováváme se v temné smrduté uličce, která je už od pohledu tak nebezpečná, že se jí i zloději a lupiči vyhýbají. Pročež nejsme přepadeni a okradeni o iluze.

 

10.2. 2013 neděle
Hned po ránu si procvičuji mou španělštinu, která sestává z frenetického mávání pravou rukou, kývání ukazováku levé ruky a poulení očí. Kupodivu však městskou hromadnou dopravou (čistá, s klimatizací a bez bezdomovců) odjíždíme na autobusové nádraží a poté do města Barranquilla. Město Barranquilla jest hnusné jak mraky nad krchovem, avšak dunění bubnů ukazuje směr, kterým jest třeba se vydat.

Spoře i nespoře oděné ženštiny, z nichž nejstarší pamatují pana Kryštofa Kolumba. Děti s doutníky v ústech či lahví rumu na hlavě. Pánové koupající se v litrech potu, sličné policistky na koních, chlapci v růžových parukách s vyzývavými pohledy, klopýtající starci či obtloustlá příšera pojídající písek. Zkrátka – barranquillský karneval skýtá pestrou podívanou. Zatímco se chci věnovat kulturnímu mixu, pan cestovatel Vlk dme hruď a obklopen domorodými ženštinami se dožaduje fotografování.

Pfffff…..

„Dovolil bych si Vás upozornit, vážená paní….“ pronáším rozvážně a šťourám si z ucha lepkavou pěnu.

Pfffffffff…….

„Ech, co je to za mrzkou zábavu? Kde je decentní úsměv a dotyk jemného humoru budovaného generacemi oduševnělých předků, ptám se Vás a zároveň….“ pokračuji, dokud nemám pusu pro změnu plnou hnusného bílého prášku.

Nedílnou součástí jednoho z největších karnevalů – prý snad druhý největší po Riu – jest cákání pěny na všechny okolo i sebe sama. A když je oběť dostatečně pokryta a upatlána pěnou, na řadu přijde bílý prášek.

„Jé, legrace, náramná legrace!“ pravím a připadám si jak kdybych spadl do vany plné slimáků a poté se přesunul do kádě s vápnem.

Pan Vlk na nepohodlí nikterak nedbá, flirtuje s domorodkyněmi a fotí spousty fotografií.

Kilometry nejrůznějších souborů nejrůznějších kvalit, alegorické vozy i individuální performeři se sunou pod tribunami, koupou se v potu a pohledem či dotykem laškují s diváky.

Večerní odjezd zpět do Cartageny nepostrádá adrenalin. Autobusy jsou všechny plné a tak na poslední spoje nasazují přepravci několikanásobné ceny. Ani to však neodradí desítky a stovky čekajících pasažérů, pročež se po autobusovém nádraží prohání dav.

 

„Slyšel jsem, že je nějaký autobus na stanovišti číslo pět!“ ozve se jakýsi hlas, načež dav zahuláká a s energií stáda bizonů se řítí na stanoviště pět.

„A nebo je to stanoviště tři!“ ozve se jiný hlas.

Dav se řítí k trojce.

„A nebo je to stanoviště sedm!“

Dav vyráží k sedmičce.

„A nebo se na to všechno vyseru vykašlu!“ volám já, ovšem dav se nikam neřítí.

Po dvou hodinách pobíhání jsem vybojoval místo v posledním autobusu a odjíždíme zpět do Cartageny.

 

11.2. 2013 pondělí
Cartagena byla založena panem Pedrem de Herediou a poměrně rychle se stala významných přístavem. Ba dokonce nejvýznamnějším španělským přístavem karibského pobřeží a severním přístupem na kontinent. Což samozřejmě neušlo například Angličanům, ale ani pánům pirátům. Pročež měla Cartagena na dlouhou dobu o zábavu postaráno. Z nechtěných návštěvníků jmenujme například pana Francise Drakea, kterému se podařilo město dobýt a odvezl si všechny prsaté domorodkyně, zásoby fernetu i čínských polévek a navrch deset milionů pesos, které poslal do Anglie. Španělé zřejmě podobnými návštěvami nebyli příliš nadšeni, pročež město opevnili a zajistili tak pěkné vyhlídky z hradeb pro spousty turistů.

Pro zajímavost – u Castillo de San Felipe stojí socha španělského důstojníka Blasa de Leza. Onen pán při šarvátkách o Cartagenu přišel o ruku, nohu a oko. Což mu ovšem nezabránilo, aby o pár let později, psal se rok 1741, rozdal motyčky, hrábě a jinou smrtící výbavu necelým třem tisícovkách obránců města. A poté křičel nepěkná slova na Edwarda Vernona, který který hodlal Cartagenu dobýt a měl k dispozici 25 tisíc vojáků na 186 lodích. Následně si nechal Blas de Lezo ustřelit i druhou nohu a protože ho to zřejmě nebavilo, tak si umřel. Mimochodem – Cartagenu ubránil.

Historické centrum Cartageny je udržované, plné uliček s hotely, obchody pro turisty, restauracemi pro turisty a prostitutkami pro turisty. Nicméně mám pocit, že městu chybí autentická atmosféra, na kterou je možno narazit ve spoustě jiných kolumbijských měst.

„Haló, haló!“ volají obézní prostitutky.

„Kdepak, nebudu utrácet za nedepilovaná těla, když mne na tržišti čekají cartagenské pochoutky,“ pravím.

„Tak aspoň orál, za pět peněz,“ slevuje ochotná ženština a vzápětí demonstruje své schopnosti  a cpe si umělohmotnou láhev od limonády až do krku.

Jsem však muž pevných zásad a věčně prázdného žaludku, pročež jsem odjel na trh Bazurto. Objevil jsem tak zdaleka nejautentičtější místo Cartageny, kde jsem dopřál radosti svému zraku i žaludku. Mercado Bazurto jest špinavým labyrintem ušmudlaných stánků, pultů s masem a bambilionem much, těžké vůně zahnívajícího ovoce válejícího se po zemi, kotlů s laskominami, které v běžných restauracích výletník nenajde.

Nacpal jsem si břuch k neuvěření lahodnou krmí sestávající z lehce spálené rýže, nasekaných želviček a želvích vajec. Zaplatil jsem pět peněz a poté mne místní hošík bodnul nožem, jelikož jsem se o želví vajíčka odmítl podělit.

Jelikož je pan cestovatel Vlk pravým dobrodružníkem a ne osobou věnující se obžerství, odpoledne ještě stíháme navštívit Castillo de San Felipe de Barajas. Což je největší pevnost, jakou kdy Španělé ve svých koloniích postavili. Aby mne ovšem kultura a dějiny nesrazily na kolena, odběhl jsem večer na pěkné náměstí Trinidad a oddával se pivu a zírání na domorodce.

12.2. 2013 úterý
Po dopolední prohlídce sterilního nábřeží – další z důkazů, jak UNESCO dokáže zabít genius loci kdekoli – odjíždíme s přestupem v Barranquille podél pobřeží směrem k Venezuelským hranicím. Autobus poněkud necitlivě zastavil kdesi na rozcestí, tudíž jest nutno opět mávat rukama a poulit oči, abychom se dostali do města. Město se jmenuje Santa Marta a jest výchozím bodem k několika atrakcím. Jedním z nich je výlet do Ciudad Perdida neboli Ztraceného města.

Santa Marta je nestarším stále obydleným jihoamerickým městem a o nebezpečnosti zdejšího přístavu se šíří historky po celé Kolumbii. Ubytovali jsme se v ušmudlaném polském hostelu s pěkným patiem Casa Blanca hned u přístavu a jako největší nebezpečí se ukázaly nekonečné zásoby vodky majitelky hostelu.

Ještě večer vyřizujeme dopravu, průvodce a získáváme spoustu užitečných informací. Jako například to, že v džungli budou komáři a že nemáme šlapat na jedovaté hady.

Večer popíjím vodku a po nábřeží kráčí indián z kmene Kogi.

13.2. 2013 středa
Ráno odjíždíme ze Santa Marty do vesnice Machete. Na jednoho domorodce připadá zhruba bambilion turistů a vzduchem létají slova jako „dobrodružství“, „nebezpečí“, „indiáni“, „džungle“ a „hadi“. Snažím se do komunikace zapojit slovními spojeními „čínská polévka“ a „já mít pořád hlad“, avšak stal jsem se jen cílem pohrdavých pohledů.

Ve vesnici pan průvodce dává spoustu instrukcí. Cílem výletu je Ciuad Perdida, Ztracené město neboli Teyuna, vybudovaná domorodci Tayrona. Město budované pravděpodobně od sedmého století a opuštěné a zarostlé džunglí poté, co Španělé Tayrony vyhladili.

Ve skupině jsem společně s panem Vlkem, šílenou ženštinou z Moravy, Rusem z Nového Zélandu a jeho německou přítelkyní, Polákem s belgickou přítelkyní, manželským párem z Aljašky, dvěma Italy, dvěma Švýcary a Holanďankou z Ugandy. Na pětidenní trase ke Ztracenému městu jest v těchto dnech přibližně sto lidí, což ostře kontrastuje s informacemi, které lákaly na skupinky o čtyřech či pěti lidech.

„Tož to vám povím, tam u nás v Česku máme to nejlepší jídlo,“ počala vykládat všem výletníkům ženština z Moravy. Neuvěřitelně silným moravským přízvukem přesvědčuje cizince, že Česko jest kulinářskou destinací.

„Nevěřte jí ani slovo! Není většího hnusu, než-li jest česká kuchyně! Pobliózní knedlíky, kusy sádla a buřty z mouky!“

Ženština z Moravy mi počala nevybíravě vyhrožovat jedovatým hadem v botě a otráveným šípem v pupku, pročež jsem si raději nasadil batoh a vydal se na cestu.

Kdo by očekával divočinu, bude zřejmě zklamán. Cesta po úbočích Sierra Nevada de Santa Marta vede po vyšlapaných cestách, na kterých míjíme četná místa ke koupání, v křoví bzučí kolibříci a indiáni nás míjejí bez jediného slova.

Spíme v hamakách a počínají se objevovat první zelené obličeje a slova o divném pocitu v žaludku i hlavě. O zábavu bude jistě postaráno.

14.2. 2013 čtvrtek
Pochodujeme dále do hor, většinou podél řeky. Výlet není nikterak náročný, připomíná spíše procházku po nedělním obědě. Imunitní systém zhýčkaných turistů ovšem není těžké zdolat, pročež se jednotliví členové výpravy počínají klátit a kroutit v horečce a žaludečních křečích. Problémům se kupodivu nevyhnul ani pan průvodce.

Několikrát za den se zastavujeme v místech příhodných na koupání a někteří jedincové ukazují pohrdání svými mrzkými životy a vrhají se do řeky Buritacy ze skal.

„Nezapomeňte se před koupelí lehce zkropit, nechť připravíte tělo na teplotní šok,“ vypouštím moudra, leč nikdo mi nevěnuje pozornost.

„A stejně jsou nejlepší knedlíky!“ přidala se k troušení moudrostí moravská výletnice.

„Také je nebezpečno vrhati se po hlavě do hlubin! A když skočíte z velké výšky po nohách, budou vás štípat chodidla! A narazíte si vyčnívající orgány!“ poučuji dále. Některé ženštiny vydechly a někteří pánové si cosi upravili v kalhotách, avšak i s takto upravenými vyčnívajícími orgány se nadále bez rozmyslu vrhali do vody z výšek, ze kterých jsem já dostával závratě.

Nocujeme u indiánské vesnice, kde jest jednou z turistických atrakcí debata se šamanem. Debata se tentokrát musela o trochu posunout, jelikož byl pan šaman poněkud indisponovaný. V překladu to znamená, že se sežvýkal kokou jak zákon káže.

„A teď vám pan šaman řekne něco o poporu,“ pravil již za tmy pan průvodce a následovala přednáška pana šamana, kterou pan průvodce překládal do španělštiny a ze španělštiny ostatní výletníci do angličtiny, francouzštiny a češtiny.

„Poporo jest dvoudílný předmět z předkolumbovských dob sestávající z doté nádobky a tyčky, která se do nádobky nacpe. Do nádobky si indiánští mužové nacpou koku a rozdrcené mušle,“ poučuje pan šaman.

„Rád bych vás upozornil, že zanedlouho ztratím vědomí,“ poučuje pro změnu pan Vlk, z čela mu teče pot a oči má jak skleněné koule.

„Rozžvýkaná koka a drť mušlí se smíchá se slinami a tyčkou nanáší na vnější stranu nádoby. A nanáší a nanáší a nanáší, až je nádobka větší, větší a největší.“

„Ztrácím vědomí….“, sípe pan Vlk a jak se ukázalo, nelhal.

„Poporo může být zhotoveno z kamene, keramiky a nebo třeba zlata. Zde používáme tykve, “ pravil pan šaman.

Vtom se pan Vlk zapotácel a zřítil. Ženština z Moravy nedovolila bezvládnému tělu sesunout se do ohniště, pročež oheň nezhasnul a i nadále bylo možno opékat buřty.

Po zbytek večera se pan Vlk potácí a padá a vyvrhává obsah vnitřností všemi myslitelnými tělesnými otvory. Což není až taková legrace, pokud je člověk uprostřed džungle a čeká ho ještě několik dní pochodu.

 

15.2. 2013 pátek
Epidemie jakési divné nemoci v naší skupině mi nevadí. Minimálně polovina výletníků zvrací a užívá si nadmíru akční formu průjmu, odmítá snídat, obědvat i večeřet, pročež mi zbývá spousta jídla. Dívčina z Moravy samozřejmě využívá situace a i nadále neomaleně šíří nepravdivé informace o tom, kterak jsou české knedlíky, svíčková a knedlo-zelo-vepřo lahodná jídla. Jestli jí někdo uvěří a poté zjistí reálnou situaci, budou Čechy i Morava oním nešťastníkem proklety na pět generací dopředu.

Dlouho před svítáním za slabého světla čelovek klopýtáme přes kamení podél potoka ke Ztracenému městu. Před závěsným mostem přes řeku se po hlavě zřítila dolů turistka z Aljašky a přivodila si akčně vypadající tržné rány, zhmožděniny a podlitiny. Za svítání přicházíme k městu, do jehož nejvyšší části vede údajně 1200 schodů. Tento nesmysl papouškují a rozšiřují celé davy turistů, ve skutečnosti jde o lehce stoupající síť stezek a kameny vydlážděných cest, skutečných schodů není více než pár desítek. Stoupání rozhodně není nikterak náročné a bez problémů ho zvládají v horečkách se potácející jedincové i pan Vlk, který každou chvíli zvrací.

„A knedlíky a vepřové, to je lahoda!“ spokojeně vykřikuje moravská ženština, zatímco ostatní fotí ostošest.

Město samo o sobě samozřejmě nebylo nikdy zapomenuto místními indiánskými kmeny, ovšem kolumbijská vláda místo „objevila“ až poté, co potyčky mezi vykradači hrobů a lovci papoušků a jiné fauny přerostly v první zabití. Ke skutečnému zanesení města na mapu došlo až po masivnějších návštěvách kolumbijské armády, která sem byla vyslána potírat kvetoucí obchod s kokou, kokainem a marihuanou.

 

„A takhle na mě namiřte kulomet a přímo do objektivu granátomet,“ instruují turistky vojáky, kteří postávají na terasách horní části města. Vojáci se usmívají a poslušně pózují. Býti kolumbijským vojákem obnáší především pochůzky v nezapadlejších dírách a nastavování se fotoaparátům výletníků.

Pěkné terasy jsou již zbaveny džungle a skýtají oku lahodící scenérie, většina města je však stále pohlcena stromy, křovím a indiány.

Ještě před pár lety šlo město navštívit nezávisle (tedy – jde to i dnes, ale moc legální to není), dnes jen jako součást organizovaných skupin. Nenáročnost ve spojení s přítomností kolumbijské armády činí výlet populárním mezi důchodci i mládeží a tak i přes nemalou fixní cenu lezou nahoru tisíce výletníků. Posledních osm turistů bylo uneseno v roce 2003, od té doby návštěvníci umírají povětšinou jen na uštknutí hady či utopením v řece Buritaca.

16.2. 2013 sobota
Cestou zpět sprintujeme kolem indiánských vesnic a užíváme si zajímavých atrakcí, jakou jsou indiáni za ostnatým drátem, šaman prodávající korálek na niti za bambilion peněz (nutno dodat, že během pěti minut naší návštěvy úspěšně prodal veškeré zásoby takzvaných talismanů v řádu desítek prodal), chlupatí pavouci na suchém záchodě ve vesnici či korálovky plazící se přes cestu.

Jako obvykle spíme v hamakách, kolem poletují kolibříci a z lesa se ozývají zvuky neklamně svědčící o tom, že si někdo vyprazdňuje žaludek horní i dolní výpustí. Romantika jak má být.

17.2. 2013 neděle
Pan Vlk přestal zvracet a tak sprintuje na čele výpravy, zatímco já vleču svůj metrák sádla kdesi na konci, funím a co chvíli pantomimicky lapám ústy po čerstvém vzduchu.

„Tož to vám povídám, knedlíky a vepřové,“ s nepolevujícím nadšením vykládá moravská vesničanka ve vesnici Machete. Poté již nasedáme do jeepů a odjíždíme k pobřeží do Santa Marty.

„Vodka! Celé kýble vodky!“ vítá nás polská majitelka hostelu.

„Budeš-li holdovat alkoholu, trest tě nemine!“ praví pan Vlk a odchází spát.

Já se věnuji vodce a přemýšlím o trestu, co mne nemine. A neminul.

18.2. 2013 pondělí
„Ó, bolehlave nepěkný, polská vodko zákeřná,“ úpím po ránu s šíleným bolehlavem. Pan Vlk se tváří odpočatě a nepokrytě se mi posmívá. Nevystřízlivěl jsem ani po koupání v Karibském moři a jelikož v polském hostelu stále ještě několik hektolitrů vodky zůstalo, dávám se na zbabělý ústup.

Střízlivím potulkami po půlmilionové Santa Martě, která naštěstí působí pouze jako větší vesnice. Pěkné náměstí, stánky s jídlem a nábřeží. Co chtít víc. Tedy kromě toho, abych už konečně vystřízlivěl.

Kupuji jízdenky na noční autobus do San Gil. Čtrnáct hodin v autobuse s porouchanou klimatizací a třemi promilemi v krvi. Jé, to se mám.

19.2. 2013 úterý
Ve městě San Gil, známém centru adrenalinových sportů, lezeme do prvního slušně vypadajícího hotelu. Když paní na recepci oznámila cenu, pan Vlk se zapotácel a já opotil.

„E?“ ujišťuji se, zdali dobře rozumím.

„Bambilion,“ ujistila mne paní recepční, že jsem rozuměl dobře.

„A co takhle pět peněz?“

„Ech… co s vámi. Tak tedy pět peněz.“

Zřejmě mi z úst ještě táhla vodka, protože toto nebylo smlouvání o cenu, nýbrž drtivé vítězství, masakr nad masakry, okradení ubohé hoteliérky.

Odpoledně sedáme do autobusu směr Barrichara, městečka proslulého koloniální architekturou a atmosférou feudální španělské kolonie.

„Haló haló, ahój ahój,“ ozývá se najednou a do autobusu leze pan Václav doprovázený ženštinou exotického vzezření s pohledem tygra.

„Podle přízvuku tipuji, že jste Pražákem,“ pravím panu Václavovi pohrdavým tónem, který my, lidé z vesnic a maloměst, tak dokonale ovládáme.

„Sluch tě neklame. Já jsem z Prahýýý a tohle je má brazilská skoromanželka Líza, moje čokoládka!“ pravil Pražák pan Václav a zálibně se zahleděl na kávově hnědou pleť své vyvolené.

„Já být Líza a být strašně žárlivá,“ pravila slečna Líza česky a vrhla na pana Václava další ze svých tygřích pohledů.

Přijíždíme do ospalé Barrichary. Dlážděné ulice, jednoduché domky s červenými střechami, koloniální kostel a pěkný hřbitov. Sedmnácté století, jak má být.

„Nemáte mravence? Sháním mravence! Chci misku mravenčích prdelek,“ pobíhá po městečku pan Václav a dožaduje se místní speciality, smažených mravenčích zadečků. Leč není sezóna a mravenci se nesklízejí.

Po staré devítikilometrové indiánské stezce El Camino Real obnovované od 19. století a v roce 1988 prohlášené za národní památku kráčíme do vesnice Guane. Další z řady vesnic a městeček, která na rozdíl například od nechutně turistické Cartageny příjemně drbe výletníka za uchem svým koloniálním pařátkem.

„A padákem bych si skočit nemohl?“ dotazuji se večer v San Gilu, ovšem paní nabízející adrenalinové zážitky se jen podívala na můj sádelnatý břich a místo padáku doporučila rafting. Pročež si Brazilka slečna Líza a Pražáci pan Václav a pan Vlk na zítřek objednali vyjížďku na raftech. A já se připojil s tím, že v případě nouze budu dělat bójku a nebo přehradím řeku.

20.2. 2013 středa
Rafting se odkládá na odpoledne, jelikož v noci pršelo a řeka názorně předvádí, jak vypadá apokalypsa. Když voda kolem poledne poklesla, odjíždíme do akce.

„A teď si ukážeme, jak se zachraňují tonoucí,“ pravil kormidelník raftu.

Řeka Río Suaréz jest valící se proud šedohnědé zpěněné vody, unáší zlámané větve a sem tam i celý strom.

„Ten tlustý pán skočí do vody. Je velký a všechno tak bude pěkně vidět,“ pokračuje pan kormidelník.

Pročež jsem nucen spadnout do řeky. Instruktoři však zjevně podcenili můj objem a přecenili své síly. Při pokusu mne vytáhnout jsem málem převrhnul raft, strhnul do vody pana kormidelníka a podařilo se mi stáhnout napůl pod hladinu asistujícího kajakáře i s kajakem. Po tomto výstupu už po mně až do konce výletu nikdo nic nechtěl.

Hodina a půl na až pětistupňové Río Suaréz se obešla bez obětí na životech a nejzajímavější tak bylo, že pan Vlk mne neustále zezadu mlátil pádlem a volal: „Ty vole!“

Jest rafting skutečně adrenalinovým zážitkem? S klidným svědomím mohu říci, že větší zábavou je snaha poslat ze San Gil pohlednice. Nejenže místní vůbec netuší, kde je pošta (což je po privatizace v minulých letech problém v celé Kolumbii), ale když jsem po hodině pátrání jakousi společnost našel, počala zábava.

„Hehehehe,“ smějí se pan Vlk s panem Václavem a chechtá se i slečna Líza. Kvůli odeslání pohlednic mi totiž byly odebrány otisky prstů, ofotili mi pas a vyplnil jsem čtyři strany neuvěřitelně stupidního dotazníku. Tím ovšem nic vyřízeno nebylo, jelikož ženštiny za přepážkou potřebují vše schválit dvaceti nadřízenými a poslat dotazník faxem. Mám si přijít zítra.

Večer pan Vlk i s brazilsko-pražským párem odjeli kamsi do háje, zatímco já si užíval piva a vína v sangilských hostincích. Opět poněkud opilý jsem večer nasedl na bus do Bogoty, kde jsem si nechal spacák a stan. Pozítří totiž hodlám pošlapat národní park El Cocuy.

21.2. 2013 čtvrtek
Ráno si na přehledném a čistém bogotském autobusovém nádraží kupuji v korejské restauraci kotel horké polévky, v mexické pizzerii kebab a na rohu pečené kuře. Mám totiž strašně nepříjemný pocit, že jsem díky včerejšímu raftování zhubnul minimálně dvě deka.

„Chci se motat, falešně zpívat a smát se jako pitomec!“ oznamuji paní v lékárně. Paní přikývla a já si zakoupil kokové cucací bonbóny a tři balení kokového čaje. To jsem dostal za úkol od pana Vlka a pana Václava, jelikož jsou to oba zkušení horolezci a koka prý pomáhá proti výškové nemoci.

22.2. 2013 pátek
Nočním autobusem přijíždím do vesničky El Cocuy. Po cestě si přistoupila slečna Líza i oba Pražáci a diskutují o neohroženém dobývání nejvyšších vrcholů, ohromných ledovcích a vůni mraků. Raději se do hovoru moc nezapojuji, jelikož žádný horolezec nejsem. Vrcholem pro mne není jakási hora, nýbrž sníst na posezení osm čínských polévek, ledovec mám rád jen nadrolený v koktejlu a místo vůně mraků si užívám vůně šišky salámu, který žvýkám.

V El Cocuy batohy s nepotřebnými věcmi necháváme na náměstí v prvním obchodě a za svítání lezeme do auta elcocuyských mlékařů. Mlékaři jezdí do hor a od farmářů vykupují mléko. Jelikož mají lecheros na korbách svých nákladních aut dost místa, jsou využívání výletníky, kteří jsou líní šlapat z El Cocuy k horám.

Sierra Nevada El Cocuy je pohořím tak krásným, že i slepcům přechází zrak. Laguny, patnáct kopců nad 5 tisíc metrů, vodopády, říčky, přes 700 druhů rostlin, medvědi a pumy, činčily, tapíři, oceloti, kondoři, pašeráci drog a sem tam turista. V horách byl roku 1977 zřízen národní park, v pořadí pátý kolumbijský. Ekosystém zvaný páramo je největší ledovcovou zónou Jižní Ameriky severně od rovníku. Zatím. Dle odhadů za dvacet let zde už žádné ledovce nebudou. Od poloviny 80. let minulého století se do parku nastěhovaly gerily a kolumbijská armáda tak měla o zábavu postaráno. Před deseti lety počal panovat v národním parku relativní klid (tedy kromě oblastí kolem Araucy a Casanare) zbraní, což mělo za následek počátek nájezdů turistů. Před deseti lety zavítalo do hor 900 turistů. Dnes desetkrát tolik. Nu co, aspoň medvědi a pumy nebudou hladovět.

Pod horami slézáme z auta, na které se naopak souká neúspěšná a na první pohled ne zrovna zdravá americká výprava. Jejím zmínkám o výškové nemoci nevěnuji pozornost. Což byla chyba.

Po několika kilometrech mírného stoupání kolem lagun Pintada a Cuandrada stavíme stany u chaty Sizuma, posledního obydleného místa před vstupem do hor. Srdce bije jak šílené a zřejmě to nebude tím, že se dusí v tukových obalech. Jest mi zle a se setměním jsem horský potok poprvé a rozhodně ne naposledy obdaroval obsahem svého žaludku.

„Jdi pryč, ošklivá soroche!“ šeptám nešťastně a doufám, že si v noci nenazvracím do spacáku.

 

23.2. 2013 sobota
Po ránu zvracím už jen žlutou vodu, balím stan i spacák s přihlouplým úsměvem na rtech a nezpívám, jelikož mi do zpěvu není. Pan Václav se slečnou Lízou se rozhodli šplhat kolmo vzhůru k ledovci, jelikož je pan Václav evidentně pod vlivem návykových látek a hormonů. Rozhodl se na ledovci požádat slečnu Lízu o ruku. Pan Vlk šplhá na ledovec taktéž jako fotograf. Jelikož se nehodlám podobných nechutností účastnit, vydávám se na cestu do kopců sám.

Kolem lagun Antravesada a La Parada šplhám do sedla Boquerón de Cuisiri (4410 m.n.m.). Výšková nemoc mne nikterak nešetří, pročež funím, hekám, potácím se a potím. Ve výškách nad 4 tisíce metrů navíc začínám vidět dvojitě, pročež je cesta dvojnásobně krásná.

Sestupuji k pěkné Laguna de La Plaza (4200 m.n.m.). Stavím si stan u vody a kochám se a kochám a kochám. Se setměním se jdu vyzvracet, vyčistit si zuby, vyčůrat a spát.

24.2. 2013 neděle
Hora Diamante tyčící se nad lagunou je po ránu svědkem mého dalšího potupného zvracení. Sbalení stanu mi trvá dobrou hodinu a nejsem schopný ujít víc jak pár stovek metrů bez přestávky. Národní park El Cocuy jest ovšem tak pěkný, že přestávky nevadí a já mohu opět svým zdvojeným pohledem spočinout na vší té kráse kolem. Krása je o to krásnější, že nikde není žádný turista, výletník, dobrodružník, expedičník a jiná havěť.

 

Za lagunou mne dohnali oba pražští horolezci, pohrdavě na mne hledí a ležérně si vykračují dál. Snažím se netahat jazyk po zemi a neztratit je z dohledu.

Stezka se místy ztrácí, několikrát překračujeme potok. Po levé straně se tyčí El Concávo (5200m) a Concavito (5100m) a před námi sedlo Boquerón del Castillo.

Spíme u Laguna del Pañuelo (4300m). Přestávám vidět dvojitě a poněkud ustupuje horečka. Mé podlé srdce ovšem bije dvěma sty údery za minutu a vytřeštěnýma očima zírám na střechu stanu. Stan jsem si vydatně zafuněl a zhotovil si tak ledovou střechu.

25.2. 2013 pondělí
Vstávám pln nadšení. Nejen nad nevšedně pěknými výhledy na svítáním ozářenou horu U´wa, nýbrž i nad tím, že jsem po ránu nezvracel. Výšková nemoc se přesunula o pár metrů a pro změnu se začíná potácet pan Václav.

„To snad není pravda! Vy mladí nic nevydržíte! Jste jen omyl přírody, slepá vývojová větev, zatuchlý vzduch v těchto čarokrásných horách!“ častuje nás pan Vlk pravdivými slovy, pročísne si šedivý vlas, nahazuje batoh a bez jakýchkoli potíží běží v dál.

Vycházíme za svítání a k Lguna del Avellanas přicházíme za tmy. Přes sedlo Boquerón del Castillo, přes Valle de los Cojines, kolem vodopádu Cascada del Río Ratoncito.

Pěkné, ba i krásné, snad i spektakulární. Večer popíjíme čaj z koky, což je prý osvědčený lék proti výškové nemoci. Nemám ovšem pocit, že by to nějak fungovalo.

 

26.2. 2013 úterý
Pan Václav se nepotýká ani tak s horami jako spíše s výškovou nemocí. Uháním raději o pár desítek metrů před ním, abych neviděl, kterak zhyne na otok plic a celkový kolaps organismu. Kupodivu se tak nestalo.

Po cestě lemované zasněženými horami Ritacuba Norte, Negro a Blanco, Puntiagudo a El Picacho (všechny nad 5000m) šplháme (občas po čtyřech) po skalních traverzách k sedlu Boquerón de la Sierra (4650m) s náramným výhledem na Laguna de la Isla a zpět k Laguna del Avellanal. Po pár hodinách lezeme do sedla Boquerón de los Frailes (4200m) a sestupujeme k Laguna Verde. Civilizace jest na dosah. Usuzuji tak podle toho, že je okolí laguny poseto ovčími bobky.

 

27.2. 2013 středa
Pan Václav zřejmě umírá, pročež se opatrně dotazuji, co má v jeho batohu největší hodnotu. Nemocný jedinec jen neartikulovaně blekotá, potí se a v pravidelných intervalech sípe: „Nechte mě tu umřít…“ a „Já to zvládnu!“

Pan Vlk i já sázíme na to, že pan Václav si zvolí první možnost, vrháme se na batoh nebohého výletníka a rozdělujeme si jeho věci. Následuje šílený sprint k sedlu Boquerón del Carmen (4300m) a přes chaty Kanwara směrem na městečko Güicán. Za sedlem opouštíme pana Václava, který pár set metrů za námi zkolaboval a usnul u cesty. Třeba ho němečtí turisté, které jsme potkali po cestě, najdou dřív než supi. Dříve než umrzne. Nebo ho zasype lavina. Sežerou divocí psi. Unese a prodá drogový kartel. Uf, ani jsem netušil, jak bohatou mám fantazii.

Po cestě stopujeme majitele turistických chat a dovídáme se o snaze vlády národní park zavřít. Již za tmy se řítíme k Güicánu, ovšem zatímco vzdušnou čarou je to k město sotva pár set metrů, cesta z kopce je snad desetikilometrová série serpentin. Když tu se náhle objeví dobrý domorodec s vozidlem a hodí nás až do městečka. Dvacet minut před odjezdem posledního autobusu do El Cocuy.

„Lemro líná! Lenochu obézní! Celý výlet by se dal zvládnout za dva dny, kdybychom sebou nemuseli vláčet ty tvé tukové pneumatiky!“ praví pan Vlk, který se během celého výletu snad ani nezpotil.

Spíme v díře Villa Real, která má nad dveřmi nápis „HOTEL“.

28.2. 2013 čtvrtek
„Vstávej, bachratý jedinče, je čas objevovat krásy podhorského městečka, hleděti ženštinám na pozadí a popíjet tinto s domorodci,“ vyzývá mne hned po ránu mírně hyperaktivní pan Vlk.

Mezi horami vystavěné město s pěti tisícovkami obyvatel zažívá největší frmol hned po ráno, kdy z náměstí odjíždějí do hor mlékaři. Dalších 23 hodin se víceméně nic neděje. Což je samozřejmě šance, jak si v klidu – mrtvolném – projít malebný hřbitov, tržnici s pěti stánky, z nichž dva až tři jsou prázdné a také je možno nacpat si břich za nejnižší ceny, které jsem v ne zrovna levné Kolumbii potkal.

 

„Peklo vystoupilo z temnot!“ volají odpoledne domorodci a prchají do hor. Z oblohy spadlo několik přiotrávených kondorů a na radnici popraskala omítka. Ani se nedivím. Z igelitového pytle jsem si totiž vybalil mokré boty, které tam pohodlně hnily více jak týden od raftingu v San Gil. Impresivní.

1.3. 2013 pátek
Přijíždíme s panem Vlkem nočním busem z El Cocuy do Bogoty, na nádraží zakupujeme jízdenky do Medellinu a kocháme se městem plným Čechů. V hostelu je Čechů více než polovina hostů, čeština zní na ulicích a já jsem vcelku rád, že mi nikdo nenutí knedlo-zelo-vepřo a český národní kroj v podobě bílých froté ponožek a avantgardní sandály z asijské tržnice.

I v Bogotě je ovšem místo, kde se cítím jako doma – muzeum Botero. I ten největší kulturní barbar se zřejmě setkal s díly pana Fernanda Botera a jeho díla ozvláštňují nejen kolumbijský Medellin, ale například Park Avenue v New Yorku či Champs Elysées v Paříži. Až jednou zhubnu, zaklepu panu Boterovi na dveře a požádám o zvěčnění. Nebo si počkám, až pan Botero počne sochat a malovat kulovité útvary, jelikož zatím se dopracoval jen k morbidní obéznosti.

 

2.3. 2013 sobota
„Navrhuji vrtulník!“ přemlouvám po ránu nechutně aktivního pana Vlka.

„Na co vrtulník? Je to pěkná vycházka. Nic složitého, prostě jen jdeš. Jednu nohu dáš dopředu, přesuneš své mastodontní tělo, přisuneš druhou nohu. A tak pořád dokola,“ snaží se mne uchlácholit šílený výletník.

Nakonec jsem uspěl aspoň částečně a tak na kopec Monserrate jedeme lanovkou. Cerro Monserrate je vrchol nad Bogotou, odkud jsou pěkné výhledy na město. Pokud tedy zrovna není mlha, mraky příliš nízko či hustě neprší. Což se děje poměrně často. Kromě vyhlídky je nahoře ještě kostel ze 17. století a spousta stánků se suvenýry. Mimo suvenýrů je naštěstí k dispozici i mnoho stánků s jídlem a léčivými bylinami. Flóru mám rád, pročež jsem si ve stáncích s bylinami pořídil dva sáčky koky a půl litru kokové pálenky. Pan Vlk si několik kalíšků pálenky pořídil také, ovšem nikoli jako suvenýr, nýbrž ji přímo před stánkařem vypil. Ech.

Rozjařen účinky alkoholu mne chytil za límec a dolů jsme již nejeli lanovkou, nýbrž šli pěšky. Chtěl jsem naříkat a kňourat, avšak raději jsem trpně mlčel, jelikož stoupání na 3152 metrů vysoký kopec je oblíbenou zábavou Bogoťanů. Důchodci, běžci, vozíčkáři a další s úsměvem a potem na tváři se škrábou vzhůru. Národ masochistů.

Večerním autobusem odjíždíme do Medellinu.

3.3. 2013 neděle
Druhé největší kolumbijské město, třímilionový Medellin, jest vstupní branou do Zona Cafetera, přijíždí-li návštěvník ze severu či západu. Město oblíbené zejména u amerických turistů se honosí přívlastky „moderní“, „vzdušné“ či je mu přezdíváno Město věčného jara. Nedá se říci, že bych této aglomeraci přišel na chuť. Nudné hlavní náměstí s nákupní zónou, která by klidně mohla být třeba v New Yorku. Proslulá botanická zahrada je jen park s několika jezírky, zoufalým motýláriem a nožem porýpanými kaktusy.

Trochu zábavy skýtají jen některé boční uličky, kde je možno nakoupit za pět peněz dobré ovoce.

„Nezabíjejte nás! Jsme jen ubozí turisté,“ vysvětluji v zapadlé ulici, kde je v díře ve zdi umístěno několik stolů. Pánské osazenstvo se mračí, mlčky přežvykuje párátka a metá vražedné pohledy. Naštěstí místu nevládnou násilníci, nýbrž mamá Juanita. Za naprosto směšnou částku přistálo na stole tolik jídla, že jsem uvažoval o zásilce zbytků do Somálska. Ale přemohl jsem se a všechno nakonec poctivě snědl. Nebudu přece sponzorovat zásilkové služby.

 

4.3. 2013 pondělí
Městečko Guatapé má necelých pět tisícovek obyvatel a vypadá tak trochu jako nepovedená replika Disneylandu. Díky své poloze na břehu jezera a blízkosti Medellinu bylo vždy vyhledávanou destinací Kolumbijců toužících užít si trochu čerstvého vzduchu. Stejný nápad měl ovšem i jistý pan Escobar, pročež se Guatapé na čas změnilo v místo, kde moc turistů radostí nekřepčilo a na číšníky neluskalo prsty, pokud nechtělo skončit s prázdným žaludkem a kulkou v hlavě.

Guatapé je známo i reliéfy na podsadách domů, které zobrazují všechno možné od funkce vodní elektrárny přes pracujícího sedláře až po opilce kácející se ze židlí.

 

5.3. 2013 úterý
Občas nechápu, jak funguje metabolismus některých jedinců. Například pan Vlk má přibližně 38 kilogramů i přesto, že kromě normální stravy do sebe rve kilogramy pobliózních zákusků, dortů a jiných nechutin. Já sladké nejím, pročež jsem si dal místní specialitu, sýrovou zmrzlinu. A k tomu dva pstruhy, klobásu a další laskominky. Stravuji se pestře, zdravě a přesto mám nemálo desítek kilogramů víc, nežli můj společník. Podivuhodné.

Nedaleko Guatapé se tyčí ve výšce 2100 metrů nad mořem dvousetmetrový granitový monolit La Piedra. Je sice moc velký na to, abych ho mohl svrhnout na turisty dole u jezera, ale na balvan se lze vydrápat po schodech a radostně shlížet na okolí, jelikož to stojí za to. Jezero a ostrůvky se táhnout široko, daleko i bystrozrako.

 

Stopujeme autobus do Medellinu, přejíždíme na jižní terminál (Medellin má dva hlavní autobusové terminály, aby byli výletníci dostatečně zmateni) a snažíme se dostat do Manizales. I přes již poměrně dlouho trvající protesty farmářů (pěstitelů kávy především) a zprávy o zablokovaných silnicích, policejních manévrech a bojovnících s motyčkami cesta ubíhá vcelku bez problémů. Tedy kromě posledních 60 kilometrů, které kvůli blokádám jedeme přes hory přes 3 hodiny.

6.3. 2013 středa
„El Bandita!“ zařval jindy mlčenlivý pan Vlk taxikáři přímo do tváře. A měl důvod. Při placení jsem totiž podal taxikáři bambilionovou bankovku a čekal na vrácení, jelikož jízdné stálo pět peněz. Pan taxikář se však pohodlně opřel a s úsměvem pravil: „Vystupte si. Bambilionovou bankovku jste mi nedali, nic vám nevrátím.“

Rozzuřený jako kdyby mi někdo tajně ujídal čínskou polévku jsem počal vyhrožovat a označil pana řidiče za nehodného muže. Načež jsem zavolal policistu.

„Dal jsem taxikáři bambilión,“ žaluji.

„Dal?“ táže se policista.

„Nedal,“ pravil pan taxikář.

„Dal!“

„Dal?“

„Nedal!

„Dal!“

„Dal?“

„Nedal!“

„Dal!“

„Ententýky!“

„Dva špalíky!“

Nic nepomohlo, že jsem naříkal a slzami zkropil celé vozidlo, policistovy boty i seschlý kaktus u krajnice. Nic platné.

Manizales má dvě atrakce, které se mi líbí. Lanovka fungující jako jedna z forem městské dopravy. Lanovka čistá, levná a skýtající pěkné pohledy na město a jeho pinožící se obyvatele. Druhou atrakcí je betonová katedrála, se svými 106 metry nejvyšší v Kolumbii. Catedral de Manizales je z neomítnutého betonu, surrealistické torzo trčící na Plaza de Bolivar. Za mírný poplatek je možno vylézt na vrchol a společně se supy se kochat výhledem na město.

Odpoledne odjíždíme do vesnice Neira, což sice není zážitek, který bych vyprávěl vnoučatům (cizím), ale za návštěvu a pár hodin poflakování výjezd stojí.

 

7.3. 2013 čtvrtek
„Ahoj Chucho, já jsem Chocho!“ mávám na medvěda. Medvěd si mne naštěstí nevšímá a požírá jablka. Kromě pozorování medvěda Chucha je v rezervaci Río Blanco nedaleko Manizales ještě možno chytat kolibříky, ovšem valného smyslu to nemá. Kolibřík má masa jen pár gramů a je určitě lepší si k večeři chytit třeba kočku.

Ještě lepší než polévka z kolibříka či uzená kočka jest lechona, plněné prase. To se prase vykuchá, co nejvíce vykostí, avšak nenaporcuje. Naopak se vepř (tedy spíše jeho kůže) naplní rýží, hrachem, cibulí a nejrůznějším kořením a poté se až deset hodin peče. Laskomina je to veliká. A až příště poletím do Kolumbie, určitě si vezmu několik pytlů a lechony si přivezu.

 

Abych nezapomněl – do Manizeles dnes dorazil šílený expedičník, Pražák pan Václav se svou skoromanželkou, Brazilkou Lízou. Naposled jsem pana Václava viděl v horách v El Cocuy, odkud poslal slečnu Lízu kamsi k moři a sám dostal výškovou nemoc. Proto byl zanechán krutým horám napospas. Pražáci jsou ovšem neuvěřitelně houževnatí. A to nejen ve vysmívání se nám, chudým vesničanům, nýbrž i ve schopnosti vše přežít a všemu se přizpůsobit. Pan Václav se v horách vzpamatoval a i přes krev tekoucí mu z nosu a jiných tělních otvorů výlet do hor přežil, slezl do údolí a zkrvaveným obličejem děsil vesničany.

8.3. 2013 pátek
Ráno odjíždíme na návštěvu kávové farmy. Hacienda Venecia nabízí prohlídku farmy včetně přednášky o celém procesu předcházejícím chvíli, kdy si nalijete šálek voňavé kávy, přivoníte a poté zaječíte, jelikož převrhnout si kávu do klína není nic moc. Kromě poslouchání teorie jsem si užil i pobíhání po kávových plantážích i beneficiaderu (místě, kde se zrna myjí, třídí, suší a balí), pročež jsem pošlapal polovinu úrody a všude zanechával blátivé ťápoty.

Přes Chinchitu a Armenii dojíždíme večer do Salenta, městečka známého pojídáním pstruhů, replikami automobilů Willys Jeep a výlety do nedalekého údolí Cocora.

 

9.3. 2013 sobota
Koně můžeme najít na závodištích, ve stájích nebo třeba v salámu. V okolí městečka Salento však najdeme koně úplně všude. Po desítkách a stovkách se pasou na farmách, svážejí mléko a především čekají na turisty, obzvláště ty místní. Co může být pěknějšího, než-li vlézt na koně a hnáti nebohé zvíře skrze Valle de Cocora. Valle de Cocora je údolí východně od Salenta a vyznačuje se spoustou návštěvníků s vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Krása údolí je totiž nevšední. Na úpatí hor národního parku Los Nevados se k nebi tyčí voskové palmy, nejvyšší palmy světa. Tyto kolumbijské národní stromy dosahují do výše až šedesáti metrů  a ve společnosti okolité zářivé zeleně pastvin, pastorálních výjevů, potulujících se koní, horských říček a cholerických kolibříků působí jednoduše pěkně.

Ze Salenta do údolí odjíždí  průběhu dne repliky amerických jeepů Willys z druhé světové války a pseudojeepy jimi inspirované. Automobily jsou plné návštěvníků a návštěvníci visí na vozidlech i zvenčí, držíce se konstrukce. Jeepy projíždějí stády koní uhánějících po silničkách a cestovatelé jsou nadšeni.

Z údolí vede množství stezek k nejrůznějším výhledům, k farmám, po úpatí kopců přes křehké můstky přes řeky.

„Divné, měl bych se nechat vyšetřit,“ hudrám. Protentokrát se mi totiž líbí koně potulující se údolím, ač bych měl jako vždy dávat přednost koňským salámům či vývaru z koňského kopyta.

 

10.3. 2013 neděle
Stejně jako včera, i dnes jest na programu návštěva údolí voskových palem. A stejně jako včera jest zataženo, pročež fotografie nejsou kýčovitě barevné a to mne rmoutí. Náladu si spravuji výletem po okolí Salenta, k mostu zaniklé železniční trati a tak podobně.

„Zanechte žertů, za podobné návrhy byste zasloužil políček,“ poučuji prodejce jízdenek na poslední autobusy ze zapadlého Salenta do města Armenia, kam se chci dnes dostat, jelikož je tam k dispozici více jídla. Prodejce jízdenek mne však ignoruje a názor nemění ani poté, co jsem zavlnil tukovým pásem, bych vzbudil respekt a šířil hrůzu.

Jak je někdy v Kolumbii zvykem, nabídka se přizpůsobuje poptávce i při prodeji jízdenek na autobus. Končí víkend, autobusy jsou plné a jízdné vystřelilo z 3600 na 20 tisíc kolumbijských peněz.

Pročež spím v Salentu a počítám, kolik si za ušetřený obnos pořídím později čínských polévek.

 

11.3. 2013 pondělí
Po ránu již za normální jízdné odjíždím do Armenie, nechávám batoh na nádraží a jelikož autobus do Bogoty jede až večer, vyplňuje den výlet do Filandie. Ač je spousta měst v Kolumbii doporučována návštěvníkovi jako vhodný cíl výletu, povětšinou mi přišlo, že jde o města zábavná asi jako odpolední siesta v domově důchodců. Inspirativnější jsou kolumbijské vesnice, kde se sice absolutně nic neděje, leč atmosféra připomíná dobu, kdy se krajem proháněly gangy pistolníků, plantážníci nešetřili své otroky a rolníci hrbili hřbet, by motyčkou kypřili vyschlá políčka. Touto atmosférou mám chuť se nechat unést, sehnat bambitky a na návsi řvát: „Přineste mi misku fazolí a kukuřičnou placku, prostí vesničané. Jinak se rozlítím a budu zlý!“

Naštěstí se vždy ovládnu, jelikož Kolumbijci neumí česky a já neumím španělsky, pročež bych vypadal jako hňup.

Večerním autobusem odjíždím do Bogoty.

12.3. 2013 úterý
Do hlavního města přijíždí autobus ve čtyři hodiny ráno. Zatímco pan Vlk se ještě do Prahy vracet nechce, plánuje nejrůznější dobrodružství a dobývání srdcí (a níže položených orgánů) domorodých ženštin (to jsem si vymyslel, samozřejmě), já večer odlétám do Evropy, z čehož se mi již dělá nevolno.

Po využití snad všech forem bogotské hromadné dopravy dojíždíme na největší zdejší trh. Nu, tržiště je velké, ale rozhodně ne zábavné. Stejně jako já – velký a nezábavný. Pročež jsem sobě zakoupil několik kilogramů marakují a zabalil je do ponožek a trenýrek, aby přežily cestu letadlem. Načež jsem odjel na letiště a z nad očekávání příjemné Kolumbie odletěl do Madridu.

13.3. 2013 středa
Večerním spojem odlétám do Dublinu. Letadlo přistává, otevírají se dveře a hned za nimi mne čekají kolegové. Na vodítcích drží psy cvičené na vyhledávání omamných látek všeho druhu.

„Jééé, milí pudlíci! Jak pěkně na mne hledíte a nadšeně vrtíte chvosty! Když se mi nezakousnete do nohy, přivezu vám někdy z Česka slavné české buřty!“ konejším psiska. Na nabídku českých uzenin se zvířata zatvářila znechuceně a já poněkud zpocen pronáším několik pytlů koky do Irské republiky.

O půlnoci již ochutnávám likér z koky, který jsem si přivezl. K tomu srkám mučenky a spokojeně si pravím, že Kolumbie jest k návštěvě nadmíru vhodnou zemí.