Neúspěšný pokus o přechod hřebenu Velké Fatry v únoru roku 2002
Horolezec Howadoor mě přemluvil, že prý přejdeme Velkou Fatru. Nepřešli jsme.
Jak to probíhalo si přečtěte nejdříve ode mě a poté od Howadoora, který samozřejmě podal zcela lživou reportáž.
15.2.2002 pátek
Včera v devět večer jsem nasedl do busu a vyrazil směr Brno. O půlnoci v Brně přistoupil Howadoor a jeho obrovský batoh. Howadoor sebou netahá batoh jako běžný turista, nýbrž sebou tahá výbavu pojízdné prodejny, jeho batoh ční vysoko nad hlavou nosiče, i když Howadoor má téměř 190 cm.
Vmžiku mě zachvátila panika, protože jsem si vzpomněl, že můj batoh má asi třetinovou velikost a pětinovou váhu oproti batohu Howadoora a tak jsem místo toho, abych spal, celou cestu přemýšlel, co všechno jsem si nevzal a co mi bude v drsných horách chybět.
Asi ve dvě ráno jsme dojeli na hranice, kde mi celníci zkontrolovali pas a Howadoor kalhoty. Celníci byli spokojeni a Howadoor také, protože prý čekal, že pojedu v šortkách.
V pět ráno jsme přesedli na další bus a před šestou byli na místě. Snědl jsem půl kila polosyrového vepřového jazyku, který jsem nestihl uvařit, Howadoor ukázal kamsi do tmy a řekl, že tedy jdeme. Vyrazil jsem poprvé v životě na hory v zimě a pěšky.
Howadoor nasadil příšerné tempo a i se svým neskutečně obrovským a ještě neskutečněji těžkým batohem kráčel do obrovského kopce, zatímco já za ním kulhal, klopýtal a běžel a snažil jsem se nevyzvracet právě pozřený kus masa.
Na prvním kopečku, pod prvním vrcholem (Krížna) Howadoor zjistil, že si dole nechal bundu a tak jen tak rekreačně kopec seběhl a znovu vylezl.
Utřel jsem si pot a pěnu od huby a opět se snažil neztratit Howadoora z dohledu.
Krížná, první vyšší kopec. Howadoor ho vyběhl a nahoře čekal na mě. Poté mi vyprávěl, jak tu umrzli nějací lidé a strašně se tomu smál.
Opět jsme vyrazili, tentokrát „po hřebeni“, jak Howadoor říkal. Já jsem si hřeben hor představoval tak, že vylezu někam na kopec a půjdu více méně po rovině. jenomže jsem zjistil, že to tak není. Člověk vyleze na kopec a poté ho sleze a vyleze na další kopec a zase sleze a další kopec…
Howadoor kráčel nechutně strojovým tempem a byl úplně v pohodě, zatímco já se za ním posouval za pomoci tichého úpění, funění, neustálých pádů, klopýtání, klouzání, kulhání a nekoordinovaných přískoků. Mé boty od Vietnamců není to pravé ořechové.
Další vrchol na dohled. Howadoor, zvyklý na Himaláje, kam si jezdí zdolávat příšerné hory, odbočil kousek vedle a já blbec za ním. Jenomže po chvíli jsem odbočil ještě o pár kroků vedle a to fakt nebyl dobrý nápad. Najednou jsem zůstal stát a koukám… a vlastně nestojím, spíš polostojím polovisím, sníh nikde a místo sněhu led. Potom jsem se podíval dolů a tam nic nebylo. Teda bylo… někde hrozně hluboko dole. Jinak nic. Prostě končil kopec a byl tam jen sráz. Tak jsem tak vyděšeně uvažoval, jestli je lepší padat do propasti po hlavě nebo po nohách a Howadoor stál nahoře a koukal na mě.
Když jsem byl vyděšen dostatečně, Howadoor seshora pronesl klidným hlasem:
„Jednou takhle na horách jedné horolezkyni spadl batoh tam, kam asi spadneš ty. Měla v tom batohu konzervy. Všechny konzervy skončily po pádu na šrot, úplně rozbité.“
A já visel na ledu a bylo mi všelijak, jenom ne dobře, protože si nejsem jistý, jestli jsem odolnější, než konzerva zabalená v batohu.
Howadoor pokračoval další příhodou:
„Jednou jsem takhle byl na Mont Blancu a začala se mi klepat noha a bylo to špatné.“
Najednou mě chytla do nohy křeč, já se málem podělal, málem spadnul a začala se mi klepat noha.
V tu chvíli si Howadoor řekl, že už se pobavil dost a jal se mě vysvobodit.
Tasil ohromný nůž a začal do ledu vysekávat díry a po dírách lezl ke mně a tesal do ledu další díry a já se klepal a klepal a Howadoor tesal a tesal až se dotesal až ke mně.
Když se dotesal, vylezli jsme nahoru a já si strčil ruku do kalhot a zjistil jsem, že je to dobré, protože jsem se neposral.
Budu z tohohle kopce mít mindrák na celý život, klepat se budu taky celý život a už nikdy neodbočím na horách někam, kam nemám. Howadoor to samozřejmě ve svém deníku okomentoval jen suchým konstatováním:
„Jsme na Fatře. Podmínky jsou na jednu stranu ideální, na druhou stranu zase dost extrémní. Je jasno, téměř bezvětří, sníh je úplně tvrdý, hrubý, nosný firn, který se téměř vůbec neboří, což je velmi výhodné, ale některé úseky jsou velmi zledovatělé a dostat se přes ně bez maček a cepínu poměrně nebezpečné.“
A šlo se dál, další kopec a další, mezi tím „sestupy do sedla“ (to člověk z nějakého kopce spadne někam dolů, nejlépe o pár set metrů). Tyto sestupy byly sestupy jen v případě Howadoora, který je opravdu sešel, zatímco já jsem se do sedla dopravil pomocí komických pádů s následným odřeným zadkem, rukama a koleny.
Poslední kopec – Ploská.
Ten název mě potěšil, protože evokoval nějaký placatý vrchol, snad nějaký malý kopeček. Omyl. Nejhorší kopec z celých hor. Howadoor i se svým několik desítek kilogramů vážícím batohem – monstrem – vyšel kopec a nahoře čekal a čekal a čekal… a já lezl a lezl a lezl.
Uspořádám petici za přejmenování kopce Ploská na kopec „Smrtná“ nebo „Příšerná“ či „Poslední počin“.
Z vypětím posledních sil jsem vylezl na vrchol… a…. ne, výstup nebyl nejhorší, sestup byl ještě katastrofálnější. Prudký sešup nebyl led sníh jako na předchozích kopcích, ale sníh, led a hlavně obrovské zmrzlé drny nějaké trávy.
Pokud chcete, vážený čtenáři, zažít to, co jsem zažil při sestupu z Ploské, tak si po zadku třikrát za sebou sjeďte schody z Eifelovy věže v Paříži.
Na chatě se skoro netopilo, byla tam zima, ale skvěle. Snědl jsem klobásu, vypil pivo (desítka a z plechovky), snědl Howadoorovi čokoládu a šel v sedm večer spát docela zdemolovaný. Jenomže jsem nespal, protože jednak tam povykoval jakýsi idiot, co se snažil být hrozně vtipný a kterému bych nejraději zarazil kovadlinu do slinivky a taky mě bolely trapézy z mého párkilového batůžku, z čehož měl Howadoor samozřejmě srandu.
16.2.2002 sobota
Hned po ránu opět na příšernou Ploskou. V půli kopce jsem našel kus stromu, tak jsem ho použil jako berli a nějak se vyškrábal nahoru, kde se už samozřejmě nudil Howadoor.
Tak a teď to přijde.
Před posledním vrcholem (to říkal Howadoor, ale já mu nevěřím, určitě tam těch kopců bylo ještě víc) jsem to vzdal. Normálně sprostě a zbaběle. Úplně srabácky jsem řekl, že to neujdu. Hm.
Nu co, sešli jsme z hor do nějaké vesnice a je po dobrodružství. Ze mě fakt nikdy horolezec nebude.
Během jednoho a půl dne jsem přišel o iluze, naději, 5 kilo váhy a boty od Vietnamců.
Na horách jsem vyfotil dva filmy a tak doufám, že z toho snad něco vyjde, i když většina je focena za blbého světla.
A ještě jeden okamžik, který se mi vryl do paměti. Na chvilinku jsem při sestupu předstihl Howadoora. On totiž sestupoval jako obvykle klasickým způsobem – chůzí – zatímco já opět hodil držku a jel jsem po zadku na ledu bezmála čtvrt kilometru („bezmála“ je takové neurčité slovo, ve skutečnosti to bylo maximálně 200 metrů) a po cestě předjel Howadoora.
Dole ve vesnici mi Howadoor uvařil oběd a jelo se domů.
Ve vlaku Howadoor vypil flašku rumu, probrali jsme jak falšovat občanky a jak pasy a v Přerově jsem se odpojil a odjel.
A nyní nepravdivý, vymyšlený a prolhaný popis Howadoora:
Ten šmejd Chocho na svých bláznivých stránkách tak dokonale pokroutil pravdu o víkendové cestě na Fatru, že to musím uvést na pravou míru. Především se ten mizera snažil celou dobu, co jsme se po internetu domlouvali, vzbudit dojem, že je ubožáček a dýchavičná chudinka, co si neumí ani utřít nos, natož chodit do hor. Neustále mi chodily maily, v nichž se ptal, jestli nevadí, že má v botě díru jak dlaň, jestli si má vzít bundu, jestli se půjde i nahoru, jestli je v zimě na horách sníh a podobné nejapné otázky, které mne měly očividně jen zmást. Proto jsem je po kratší době začal ignorovat, s tím, že to nějak dopadne.
Když jsme ráno vystoupili v Banské Bystrici z autobusu, Chocho se vytasil s něčím, čemu hrdě říkal batoh, ovšem já bych to nazval spíše přejedeným chlebníkem. Prohlásil, že jeho torna zvící středního plyšového medvěda a asi taky tolik vážící je to největší zavazadlo, s jakým se kdy vůbec někam vypravil, že i do divokého Ruska s sebou bral jen asi polovinu věcí a že vůbec nechápe, proč s sebou tahám takový kredenc. Prý jsem pablb a maminčin mazánek, který s sebou musí tahat tunu zbytečností. Tou drzou řečí ve mne vzbudil značnou depresi, jelikož jsem musel uznat, že na tom něco bude, ale maskoval jsem to odvážným výrazem. Však ono se ukáže, bídný Chocho, až se poškrábeme strmým srázem na Krížnou!
Ukázalo se. V obci Staré Hory jsem se na zastávce jal převlékat z teplých věcí do lehčího oblečení, abych se cestou nahoru příliš nezpotil, a Chocho mne pozoroval, sarkastický úšklebek v tváři. Přitom do sebe ládoval půl kila syrového, značně zamřelého masa, a pronášel komentáře, o které mu nikdo nestál, jako například, že jenom měkáči se převlékají, že on se na cestách nikdy nepřevléká a že amatér se pozná zejména podle ustavičného převlékání. Poté popadl svého plyšáka a vyrazili jsme do kopce.
A bylo to jasné. Ta bestie, zocelená léty hokeje a bůhvíčeho ještě, co se na internetu licoměrně přetvařuje, dělá ze sebe neschopného povaleče a tlustého nemotoru, ta prolhaná ludra, vyběhla rapidním tempem a mě nezbývalo, než se snažit s vyplazeným jazykem ho alespoň neztratit z dohledu. V duchu jsem drtil sprosté nadávky a uvažoval, jestli to vydržím deset minut nebo čtvrt hodiny, než se mi definitivně ztratí a já budu poražen na hlavu. Chocho se bez zjevné námahy dral vzhůru šílenou rychlostí, zatímco já za ním supěl s posledních sil s kredencí na zádech. Nějak jsem se jej udržel prvních pět set výškových metrů a už jsem to chtěl vzdát a říct mu, ať si teda jde sám a počká mě na chatě, když naštěstí vytáhl z ruksaku olbřímí fotoaparát a začal vše kolem fotit. Chystal jsem se trochu si vydechnout a nabrat alespoň trochu sil na další úsek, sundal jsem si batoh a zjistil, že jsem cestou ztratil bundu. Příšerně jsem zaklel. Bunda ležela u cesty asi dvě stě metrů pod námi. Zpátky k batohu jsem se vyplazil úplně bez dechu, v obličeji modrý, zatímco svinský Chocho si odpočinul a se zaujetím pozoroval krajinu. Když jsem k němu došel a chystal se zhroutit na zem, nadhodil si zas svůj chlebník a znovu se vyřítil vzhůru. Dusal jsem za ním v hluboké depresi, zatímco bídák Chocho vykládal ležérně o barevných filtrech na fotografování a jiných záležitostech. Jako bych měl náladu na jeho filtry, když tady chcípám vyčerpáním a brzo dostanu infarkt, zuřil jsem tiše. Ale to pořád ještě nebyl konec – po dalších deseti minutách se Chocho zastavil a začal si měřit tep. Pak prohlásil:
“Hm, devadesát, nějak moc! Nejsem dneska zrovna ve formě.”
“Toho pablba musíš zabít!!!”, rozhodl jsem se v duchu.
“Shodíš ho z hřebene, buď ty nebo on, jiná cesta není. Jinak tě zničí a pojdeš vyčerpáním.”
Jenže Chocho asi něco vytušil, protože změnil téma a líčil mi, jak se hraje hokej, že je to tvrdý sport, kde se lidi neustále rvou a lámou si hnáty a že on je na to zvyklý a že se taky pořád rve a láme lidem hnáty, to že je jeho představa správné zábavy. Proto jsem plán na Chochovo ubezdušení raději zase odložil, kdo ví, jak by to nakonec dopadlo a kdo z nás by se smál. Naštěstí pro mne se po dalších několika stech metrech situace trochu změnila – přibylo sněhu, a sníh byl tvrdý, přemrzlý a místy silně zledovatělý. Tu začal mít Chocho potíže – jeho apartní vietnamské boty za dvě stovky se změnily v neovladatelné lyže. Udělal dva kroky dopředu a jeden krok popojel dozadu, přičemž vypadal dost zábavně, jak se snažil udržet rovnováhu, a navíc se mu to často ani nepodařilo. Mé zánovní botky s vibramem na tom byly o poznání lépe a to ve mne zažehlo novou naději.
“Chachá, bídáku, to máš za to, že ses přetvařoval a snažil se mne uštvat!”, zajásal jsem.
Díky klouzavým botám se síly jakžtakž vyrovnaly a na hřeben jsem vylezl jen asi dvě minuty po něm. Dál už se šlo docela dobře, až na jeden skutečně nepříjemný úsek, kdy jsme traverzovali zledovatělým úsekem a vypadalo to, že se Chocho zřítí do hlubin. Když odmítl dát mi fotoaparát (doufal jsem, že až tam spadne, tak si jej ponechám), vykopal jsem patou raději do ledu několik stupů, protože bych si nerad zkazil den obšírným vysvětlováním Horské službě, jak to, že tam Chocho spadnul a já ne.
Na chatu pod Borišovom jsme došli víceméně podle plánu, v pět hodin, a beze všech těch vymyšlených eskapád, co líčí na svých stránkách Chocho. Občas mu to na sněhu sice trochu uklouzlo, ovšem že by se byl válel jak opilý santusák, to rozhodně žádná pravda není. Ani náladu mu to nijak nezkazilo a energie neubralo, a tak když večer na chajdu vpadl jakýsi praštěný vtipálek z Prahy a jal se cosi vykřikovat, Chocho se hned hotovil vyrazit mu zuby. Naštěstí chlápek zase hned zmizel.
Ráno jsme vylezli zpátky na Ploskou a odtamtud sešli do sedla. Cestou se ukázalo, že je cesta ještě ledovitější než včera, a tak jsme oba rozumně usoudili, že bude lepší to pro tentokrát zabalit. To už jsem ostatně psal. Poučení z toho všeho plyne takové, že Chocho je mistr přetvářky a z nějakých neznámých důvodů ze sebe na internetu dělá lenocha a obézu bez fyzické kondice, leč pravý opak je pravdou.
Proto jestli s ním někam někdy pojedete, jediná šance, jak zabránit, aby vás uštval, je vytáhnout ho do technicky náročnějšího terénu, kde jeho vietnamská výbava nebude na výši situace. Jinak vás zničí.