4.6. 2013 úterý
Deště mají z následek, že k nám do vsi přestaly jezdit autobusy a já jsem nucen přehodnotit plán na trávení dovolené v Česku. Pročež jsem sobě zakoupil letenku na ostrov Madeira.
5.6. 2013 středa
Skrze Vídeň odlétám na Madeiru. Na ostrově jsem byl naposled před přibližně půl rokem, pročež se nezdržuji nesmysly a po ubytování se běžím napojit do centra Funchalu.
„Domorodci snědí, nalévejte hutné madeirské víno a míchejte ponchu!“ halekám a spokojeně se hladím po pupku.
Očekával jsem davy turistů a bambiliony opilých náctiletých výletníků, jak je to k vidění na některých Kanárských ostrovech či opileckých center jako je například Ibiza či baliská Kuta. Na Madeiře je ovšem i v turistické sezóně klid, snad jen přibylo obtloustlých vlasatých pánů v sandálech a ponožkách. A po svazích hlavního města se ozývá v nejrůznějších moravských dialektech nadšené: „Tož kde si tato, tu se dívej, toto je dobré!“
Na ostrov dorazili občané Česka.
Kámen a voda. Kdesi na Madeiře.
6.6. 2013 čtvrtek
Ano, po Madeiře se zajisté dá pohybovat pěšky, hromadnou dopravou či metáním kotoulů. Jelikož jsem však na podobné zhovadilosti již starý, vypůjčil jsem si dvoustopé vozidlo. Měl bych možná říci automobil, ovšem zas takový lhář nejsem. Toyota IQ sice automobil možná není, ale jinak jde o nesmírně zábavnou hračku.
A tak jsou madeirské silnice přepadeny objektem o velikosti dva krát dva krát dva metry. Objekt má čtyři malá kolečka a v objektu jsem já, se svým metrákem sádla poctivě vyplňuji každé volné místo. Pan Chocho nasoukaný v miniaturním vozítku se stal lokální atrakcí.
Nádvoří pevnosti Santiago
7.6. 2013 pátek
Na funchalském tržišti se prohání davy turistů, stejné davy jsou přítomny i v botanické zahradě a okupují městské restaurace. Pevnost Santiago je však ze mně neznámých důvodů nájezdů turistů ušetřena. Pevnost postavena na začátku 17. století sloužila jako základna vojenské posádky až do konce století 20. Nyní jest pěkně žlutá, na nádvoří parkují staré automobily a pod hradbami se koupají místní ženštiny. Koupat se dá na Madeiře v podstatě všude, ovšem milovníci zlatých písků by se měli ostrovu vyhnout. Kromě dvou plážiček v Calhetě a Machicu, kam byl písek dovezen lodí, a několika minipláží s černým pískem sopečného původu (Praínha) je možno svlažit tělo jen v umělých mořských koupalištích. Plovárny jsou to ovšem pěkné, využívající moře s citem, žádná betonová monstra. Voda v polopřírodních koupalištích je samozřejmě poměrně chladná, pročež ženštinám zimou trčí bradavky a pánům naopak netrčí vůbec nic.
Koupaliště, severní Madeira
8.6. 2013 sobota
Jednou z největších atrakcí ostrova Madeira je množství vyhlídek, ze kterých je možno postrčit jiné turisty či plivat z velkých výšek. Nejpěknější vyhlídky jsou zejména v centrální části ostrova a nejlépe se plive z ostrohu na vesnicí Curral das Freiras. Vesnička byla založena v roce 1556 jeptiškami z kláštera Santa Clara, které sem uprchly před útokem pirátů na Funchal. Kdyby jeptišky tušily, že o téměř půltisíciletí později se budu snažit z vyhlídky doplivnout až dolů do vsi, na nějaké stěhování by se jistě vykašlaly a udělaly by dobře sobě i pirátům. Takto mi však není zpětně souzeno ovlivnit dějiny a piráti tak zůstali neukojeni. Trudné.
Přes centrální hory dojíždím na severní pobřeží, kde je možno se kochat starými silničkami. Tyto silničky traverzují strmá úbočí, jsou často zavřené a jejich náhradou jsou nudné nové silnice s perfektním povrchem, bezpečnými svodidly a bezchybným dopravním značením. Pryč jsou doby, kdy se po stráních za řevu dětí kutálely po úbočích školní autobusy.
Abych to shrnul – dnešní Madeira není ostrovem pro dobrodruhy a divoký jekot pirátů, jeptišek či pasažérů bourajících vozidel je nenávratně pryč.
Obrázek z vyhlídky. Samozřejmě jsem zapomněl, kde jsem to fotil.
9.6. 2013 neděle
Severní pobřeží Madeiry se i líbí, jelikož je zde méně turistů a více zde prší. A každý soudný člověk mi dá zapravdu, že domorodkyně v mokrých tričkách jsou lepší podívanou, než-li české turistky na jižním pobřeží, uniformně oděny do tříčtvrtečních kalhot a halenek od Vietnamců.
Mimo mokrých triček je k vidění i několik izolovaných vesniček obývaných rybáři, malebná vesnická přírodní koupaliště a ze skal a útesů je možno popatřit na linii pobřeží. Jedním z nejpěknějších je výlet na skálu Penha d‘ Águia, rozdělující Porto da Cruz a Faial. V Porto da Cruz je funkční cukrovar s 26 metrů vysoký komín. Případné sebevrahy upozorňuji, že kolem komína převládá jihozápadní vítr, pročež by si měli vybrat správný směr ke skoku. Není jistě nic trapnějšího, než-li spadnout místo na skaliska například na restaurační stůl.
Porto da Cruz. Asi.
10.6. 2013 pondělí
Zatímco v lednu jsem si na ostrově užil dalekých výhledů, nyní jsou nejvyšší kopce zahaleny dlouhé hodiny v mracích a dlouhé dny v davech turistů. Turisté postávají na nejrůznějších místech, píchají prsty do mléčně husté mlhy a volají: „Tam jest Pico Ruivo! A tam Pico de Arieiro!“
A z mlhy se ozývá: „Jauvajs! To je mé levé oko! A pravé oko! Již mi nic neukazuj!“
Pročež doporučuji lézt na nejvyšší madeirské kopce v noci. Také nic neuvidíte, ale aspoň vám nikdo nevypíchne oči.
11.6. 2013 úterý
Dost bylo Madeiry. Madeiry se výletník nasytí již za několik málo dnů. Výjimkou jsou jedincové zbožňující chodit stovky kilometrů podél levád a také jedincové, kteří se místním alkoholem ponchou ožrali tak, že nejsou schopni odletět. Na rozdíl od lednové návštěvy jsou se nyní neopil, pročež jsem vsedl do letadla a odletěl do Vídně.
Madeira, severní pobřeží