12.1. 2013 sobota
Z Prahy odlétám do Budapešti, z Budapešti do Lisabonu a z Lisabonu do Funchalu. Jsem poněkud zklamán. Kdysi adrenalinová přistání letadel na madeirském letišti jsou minulostí. A to jsem se tolik těšil na spolucestující dávající průchod emocím, slzy tryskající z očí hysterických ženštin a pány lapající po dechu. Nic. Přistání o půlnoci jest zoufale nudné a uličkou letadla dokonce ani neproběhl pan pilot s padákem na zádech a výkřikem: „Pusťte mne ven!“
Vozidlem taxislužby jsem odjel na hotel a na recepci pravil: „Tak mne tu máte.“
A pan recepční si mne zapsal do knihy, zřejmě aby nezapomněl.
13.1. 2013 neděle
„Ó, perlo Atlantiku, ó, ostrovní zahrado, ó, ostrove věčného jara,“ volám po ráno z okna hotelu, aby bylo místním jasno, že jsem si nastudoval, kterak Madeiru nazývat. Madeira jest subtropickým ostrovem v Atlantiku, jak ví téměř každý. Na Madeiru totiž létá na výlet polovina světa a ta druhá polovina se tam letět chystá. Autonomní oblast Portugalska je necelých šest stovek kilometrů vzdálena Africe a necelých tisíc kilometrů leží Evropa. A na hotelovém lehátku ležím já. Nejsem sám, jelikož celé souostroví jest zamořeno turisty, byť to není až taková tragédie, jako například na ostrovech Kanárských. Madeirské souostroví jest kromě turistů tvořeno dvěma obydlenými ostrovy, kterými jsou Madeira a Porto Santo. Kromě nafukovacích lehátek s obtloustlými návštěvníky je ještě možno spatřiti dvě lidmi neobydlené skupiny ostrovů, totiž Desertas a Selvagens.
Celý den jsem prochodil městem Funchal, hlavním to městem ostrova. Město příjemné, od oceánu rostlé k výšinám. Ano, ve městě je možno navštívit mrňavý trh Mercado Dos Lavradores, kostel Colegio či se kochat pohledem na katedrálu Sé. Je možno využít městskou lanovku a zajet si třeba k botanickým zahradám nad městem. To pravé kulturní bohatství Funchalu a vlastně celé Madeiry se však skrývá v promilích. Proslulé madeirské víno asi není třeba představovat. Pročež jsem nic nekomentoval, nýbrž si víno počal lít do chřtánu. A to jsem ještě netušil, že další delikatesa se skrývá v malých skleničkách a jmenuje se poncha.
Funchal, hlavní město ostrova
„Dobrý muži, co to mícháte tou podivnou tyčkou?“ táži se pána za barem.
„Poncha,“ odvětil ten dobrý muž.
„Hmmm, je to dobré?“
„Poncha.“
„Ech. Asi nějaké tradiční pití, že?“
„Poncha.“
„Spousta ovoce – zřejmě osvěžující, není-liž tak?“
„Poncha!“
„Pěkně voní, zřejmě nějaká místní šťávička.“
„Poncha.“
Po květnaté konverzaci jsem zjistil, že pan barman nevládne češtinou. Poté jsem také zjistil, že poncha skutečně chutná jako šťáva, žádný alkohol nepálí v hrdle.
Alkohol destilovaný z cukrové třtiny jest smíchán s medem, cukrem, strouhanou citrónovou kůrou a ovocnou šťávou, nejčastěji citrónovou. Známá caipirinha má údajně kořeny v ponche, zatímco poncha sama pochází z Indie.
Ou jé.
Nu, poncha chutná jako ovocná šťáva, snad trochu kořenitá chuť, krapátko drsnější. O šťávu však nejde, což jsem zjistil po několika sklenicích. Zjistil jsem to hlavně proto, že jsem se smál, potácel se, škytal a občas si krknul.
Ou jé.
14.1. 2013 pondělí
Madeira se na dovolenkovou destinaci vyznačuje dvěmi zvláštnostmi. Téměř neexistujícími plážemi a tím, že jest ostrov protkaný stezkami, z nichž mnohé jsou upraveny pro pohodlné turisty. Na ostrově jest jediná přírodní pláž, Prainha, která se vyznačuje černým drsným pískem a nikterak teplou vodou. Pročež typický turista na Madeiře jest německý či anglický důchodce oděný v novotou zářící luxusní expediční výbavu, za kterou by si průměrná africká vesnice pořídila cvičeného slona a šamanovi značkové trenýrky.
Zapůjčil jsem sobě automobil a odjel do vnitrozemí, kde voní les, výhledy kouzlí úsměv na tváři a mlhy na silnicích jsou husté, že by i Rákosníček trpěl klaustrofóbií.
Na východním cípu ostrova Madeira mizí v Atlantiku v podobě pěkných skal a útesů, místo se jmenuje Ponta de São Lourenço a kromě chodníku pro turisty je možné lézt po hranách útesů a z legrace postrčit dolů ostatní výletníky. Z konce útesů jest možno spatřit ostrovy Desertas, kam je možno dojet výletní lodí a nechat se pokálet racky a jiným ptactvem. Ostrovy Desertas jsou proto vyhledávány zejména ornitology a obdivovateli vzácných středomořských tuleňů.
Každý den na Madeiře je samozřejmě nutno zakončit kulturou. Pročež jsem si na recepci postěžoval na mravence v pokoji a poté se odebral chlemtat ponchu.
Ponta de São Lourenço
15.1. 2013 úterý
Ač je počasí na Madeiře víceméně stejné po celý rok, nyní se po ostrově potuluje turistů relativně málo, na cestách nejsou kolony autobusů cestovních kanceláří a na lesních cestách to nevypadá jako na mistrovství světa seniorů v kulhání na výdrž. Pročež jsem vsedl to automobilu a z Funchalu odjel doprostřed ostrova. Zaparkoval jsem na Pico do Arieiro. Kopec je se svými 1818m po Pico Ruivo a Pico das Torres třetím nejvyšším na Madeiře. Z vrcholu je pěkná vyhlídka. Zejména na přítomné ohromné parkoviště, kopuli meteorologické stanice a koule radaru, restauraci či obchod se suvenýry. Ač například Wikipedia tvrdí opak, z Pico do Arieiro rozhodně není možné Pico Ruivo spatřit, jelikož tomu překáží kromě mlhy a krátkozrakosti i Pico das Torres.
Z Pico do Arieiro vede pěkná cesta na Pico Ruivo. Zatímco v létě se na tuto trasu vydává až tisícovka dobrodružníků denně, nyní se návštěvnost pohybuje v jednotkách osob.
Výhled z Pico Areiero
Cesta jest zcela nenáročná a skýtá zřejmě nejpěknější pohledy ze všech madeirských procházek. Chůze na nejvyšší madeirský kopec jest plná pěkných pohledů, průchodů tunely (ne, svítilna rozhodně není potřeba), lehčích stoupání a klesání. Deset kilometrů se zhruba dvěma kilometrů převýšení se dá bez problémů zvládnout za zhruba šest hodin, což z výletu činí ideální náplň na celý půlden. Případné návštěvníky tohoto výletu mohu uklidnit: v tunelech se uvíznout nedá, protlačil jsem se jimi dokonce i já, byť jsem se občas odřel sádlo na obou stranách těla.
16.1. 2013 středa
Jednou z nejznámějších a pro výletníky veskrze příjemnou aktivitou jest na Madeiře chůze podél levád. Levády jsou zavlažovací kanály, kterých je na Madeiře přibližně bambilion. Přesnější číslo bude zřejmě něco kolem dvou stovek. Levády budované již od patnáctého století rozvádí vodu z deštivého severu a severozápadu do suchých oblastí ostrova, pročež jsou zahrádkáři spokojeni a rostou jim veliké ředkvičky i mrkev.
Levády byly tesány do skal, hloubeny do hlíny a koryta vykládána kameny, dřevem či betonována. Některé levády mají pár metrů, některé i přes sto kilometrů, protékají čtyřmi desítkami tunelů. Kolem levád vedou chodníky sloužící původně pro údržbáře, v současnosti i tlustým turistům, jako jsem například já. Tlustí turisté za výlet kolem levád neplatí, avšak odběratelé vody ano. Nikoli ovšem podle množství odebrané vody, nýbrž podle vzdálenosti od počátku využívané levády. Z toho plyne ponaučení, že pokud si hodláte pořídit na Madeiře pozemek a pěstovat například marihuanu, kvůli ceně zavlažování tak nečiňte daleko od pramene.
Kromě chůze podél levád je možno vodou posílat lodičky z kůry, chcíplé nafouklé myši nebo šlapat po kalokvětu, který okolí levád hojně zdobí.
Po cestě na Pico Ruivo
17.1. 2013 čtvrtek
Dopoledne jsem se rozhodl ohromit domorodce tím, že sním polovinu jídla nabízenou na městském tržišti Mercado dos Lavradores. Tajně doufám, že dostanu množstevní slevu a budu vyfocen na titulní stránce časopisů Madeirský život a Divy přírody. Nakonec jsem se ovšem spokojil s obvyklou denní dávkou ponchy, jelikož funchalský trh rozhodně neohromí nikoho, kdo má za sebou například průměrnou vietnamskou tržnici v Česku nebo výprodej zemědělských přebytků v Horní Děložné.
Budova z roku 1940 skrývá otevřenou halu s ovocem a zeleninou v přízemí a s ovocem a turistickými suvenýry v patře. V další hale nabízí pár ospalých prodejců několik málo ryb v atmosféře rozhodně nudnější, nežli panuje při prodeji vánočních kaprů ve středně velkém středoevropském městečku.
Mercado dos Lavradores
Jedinou relativní zvláštností je tak prodej tkanečnice tmavé. Ryba dorůstající něco přes metr jest lovena téměř výhradně jen francouzskými, portugalskými a irskými rybáři a vyskytuje se kolem Azorů, Kanárů a Madeiry. Jelikož je tkanečnice rybou hlubinnou žijící v hloubce až dvou kilometrů, po jejím vytažení na hladinu dojde vlivem změny tlaku k vyhřeznutí očí, pročež má chutná ryba poněkud překvapený pohled.
Zajímavá je i příprava tkanečnice, pokud se chceme vyhnouti expozici rtuti z masa. Tkanečnici je třeba uchopit těsně za hlavou, palce vsunout za žábra a pevně tisknout proti ostatním prstům, kterými tlačíme tkanečnici zespodu na měkkou tkáň za hlavou. Takto dusíme tkanečnici co nejdéle. A dusíme a dusíme a dusíme. Studie z lisabonských výzkumných institucí Research Unit of Upgrading of Fishery and Farmed Products (U-VPPA), Institute of Biological Resources (INRB, IP/IPIMAR) a Department of Food and Nutrition, National Institute National of Health Dr. Ricardo Jorge vypracované ve spolupráci s vědci z mariborské univerzity totiž prokázaly, že dušením se sníží obsah rtuti na minimum, zatímco při přípravě ryby grilováním do sebe konzument dostane tolik rtuti, jako by spolknul teploměr.
No dobrá, s tím teploměrem kecám, ale dusit se tkanečnice zkrátka má.
Tkanečnice tmavá
Nedaleko Funchalu, zhruba 9 kilometrů západně, se nachází útes Cabo Girão, na jehož vrcholu je zbudována vyhlídka. Vstup je zdarma a nedaleko je parkoviště, pročež je v turistické sezóně vrcholek útesu zaplaven turisty a dobrý šprýmař si může v klidu vybrat, koho postrčí dolů. Z útesu je to k hladině moře 589 metrů a nejrůznější knižní průvodci či reklamní materiály tvrdí, že jde o druhý nejvyšší útes v Evropě. Nu, zde by bylo záhodno se pozeptat, zda-li je vůbec Madeira v Evropě. Geograficky totiž nikoli. Poté by bylo záhodno se pozeptat, zdali je 589 metrů Cabo Girão více, než například 621 metrů španělského útesu Vixía Herbeira, 601 metrů irského Sliabh Liag či 688 metrů útesu Croaghaun na Achillově ostrově, taktéž irského. A samozřejmě je nutno se také pozeptat, proč na nákladně zhotovené vyhlídce s průhlednou podlahou není k dostání čínská polévka.
Výhled z Cabo Girão na Funchal
Jinak je ovšem z útesu pěkný výhled na město Funchal a dolů na políčka, ke kterým byl ještě před deseti lety přístup pouze po moři. V roce 2003 však k polím z útesu postavili výtah a zemědělci tak mohou vesla ke člunům prodat a zakoupit sobě náhradní motyčku.
18.1. 2013 pátek
Vnitrozemí Madeiry nejsou pouze pěkné kopce protkané spoustou stezek a klikatých silniček, nýbrž i náhorní plošina, která je často v mlze a možná stejně často v mracích. Místy surrealistická podívaná jest zpestřena možností dýchat v mracích vlhký vzduch a poslouchat podivné svištění a hučení způsobené vrtulemi větrných elektráren.
Jde o jediné poněkud větší rovinaté místo na ostrově a kdysi se dokonce uvažovalo o výstavbě letiště. Nakonec toto řešení ovšem nebylo realizováno. Škoda. Vidět zoufalé piloty, kterak při přistání otevírají okénko letadla a vystrkují slepeckou hůl, aby nahmatali zem v mlze husté jak velbloudí mléko, by byla jistě nejzajímavější atrakce celého ostrova.
Vyhlídka u Pico Areiero
19.1. 2013 sobota
Madeira je malý ostrov a tak je návštěvník vděčný za každou zajímavost, byť mu zrovna čelist údivem nepadá. Jednou z madeirských zajímavostí jest funchalské letiště. Letiště ve Funchalu nebylo kupodivu prvním letištěm Madeiry (myšleno souostroví). Tím se stalo letiště na ostrově Porto Santo, zbudované roku 1959, v roce 1960 sedlo první letadlo, což byla DC-4 portugalských aerolinií. V současnosti letiště má pravidelné spojení s Funchalem, což obnáší patnáctiminutový let. V sezóně létají TAP z Lisabonu a charterové lety z Itálie, Francie, Polska, Velké Británie, Belgie jiných zemí. Pro zajímavost – letiště nemá ILS.
Letiště ve Funchalu – či spíše u městečka Santa Cruz – bylo otevřeno až o čtyři roky později a prvním strojem čmárajícím černé čáry po asfaltu byla krásná Connie portugalských aerolinií. Poté se letiště na dlouhé roky zapsalo do historie jako místo dramatických scén, jelikož přistání obnášelo kromě ne zrovna dlouhé dráhy i vyhýbání se kopcům a domům. Dráha byla postupně prodlužována až na současných přijatelných 2781 metrů. Prodloužení bylo dosaženo pomocí 180 betonových sloupů, které tak nesou podstatnou část letiště. Podívaná je to pěkná, pod drahou vede dálnice a letiště vyčnívá z ostrova, viditelné jest z podstatné části pobřeží. Piloti létající na funchalské letiště potřebují absolvovat speciální školení, složit zkoušky a vyžehlit si košili k uniformě. Žádná legrace. Letiště bývá pravidelně zařazováno mezi nejnebezpečnější letiště světa a po gibraltarském pravidelně na druhé místo v Evropě. Nakolik je to reálné netuším, jelikož se mnou letadlo nespadlo. Tak snad příště.
Botanická zahrada, Funchal
20.1. 2013 neděle
Na funchalském letišti jest poněkud zmatek. Nad kontinentální Evropou řádí nevlídné počasí, z nebe padá bílé svinstvo, letiště nestíhají odbavovat a některá jsou zavřená. Jelikož mám letenku do Prahy s přestupy v Lisabonu a Frankfurtu, očekávám spoustu legrace. Až tak moc jsem se nemýlil.
„Hlavně aby nezapomněli naložit k občerstvení čínské polévky,“ pravím paní u přepážky.
„Přílet letadla z Lisabonu jest opožděn. Zhruba o tři hodiny,“ pravila ženština a vycenila rovnátka.
Počalo mi kručet v břiše. Letuška v minisukni nesoucí mi misku kouřících čínských nudlí se rozplynula a mé představy jsou plné scén leteckých katastrof. Zajisté uvíznu někde v horách a až do jara budu stavět sněhuláky!
„No a také to vypadá, že letiště ve Frankfurtu kvůli sněžení zavře,“ zablýskala se opět rovnátka.
Počal jsem poulit oči, vzhlížet k nebesům, lomit rukama, potit se, úpět a naříkat, ronit slzy a vzlykat, kvílet, skřehotat a lámat se v pase, smrkat a kroutit hlavou severo-severo-jižním směrem, škrábat se na břiše a palcem levé nohy kreslit do vzduchu osmičky. Následně jsem se uklonil a nečekaje na potlesk pravil: „Nu, co s tím uděláme?“
Evidentně jsem svým vystoupením uspěl, jelikož se ženština s rovnátky chopila pěti telefonních přístrojů najednou a o půl hodiny byl problém vyřešen. Let do Lisabonu a navazující do Vídně.
Ponta de São Lourenço