Mauricius a Rodrigues, 2008

238

20.11. 2008 čtvrtek
Oblékl jsem si čistou košili a hnal se do koupelny se oholit, jelikož hladká tvář hned prozradí džentlmena. Za hodinu mi letí letadlo do Paříže, pročež spěchám. Jenže jsem se trochu více nadechnul, vyvalil se mi břuch, ozval se nepříjemný zvuk trhající s látky a následně zvuk „pink ponk pank břink cink“, to jak se knoflíky rozletěly po koupelně. Utíkal jsem z koupelny zpět a oblékl si košili jinou. Světle modrou s bílými proužky. Následně jsem se oholil tak zběsile, že nová košile vypadá jak několikanásobně použitá věc s křidélky a tvář připomíná líce soupeře pana Zorra. Zběžně otírám krev, odhazuji košili, natahuji zmuchlané triko se světlou skvrnou na rameni (pokud se na vás vykálí racek, budete mít na triku světlou skvrnu) a prchám na letiště. Letím do Paříže, předbíhám cestující v několika frontách, odjíždím na jiný terminál, opět předbíhám všechny ve frontě a tři minuty před uzavřením tunelu probíhám do velkého letadle Air France.

„Hoj, tu mě máte!“ pravím vyděšeným cestujícím a znechuceným letuškám. A potom jsem odletěl zneuctít další z ostrovů Maskarén.

21.11. 2008 pátek
Na letišti pana Seewoosagura Ramgoolama na ostrově Mauritius jest horko a dotěrní úředníci mě nutí vyplnit jakési papíry a ptají se mě na spoustu nesmyslů.

„Vy jste ohromně velký, jak vás tak pozoruji, máte dostatečné prostředky, abyste se u nás udržel při životě?“

„Jsem nesmírně bohatý a když mi dojdou peníze, budu sbírat vratné lahve, případně se naučím pojídat mořské řasy,“ odvětil jsem sebejistě.

„Pojídat řasy? Podívejte se na sebe, obézo! Víte, kolik toho sníte? Pojídat nám řasy? Ekosystém si rozvracet nenecháme!“

A tak jsem musel ukázat peníze, kreditní kartu, zpáteční letenku a poté mě odeslali na prohlídku zavazadla.

Odjel jsem do městečka Mahébourgh a ubytoval se v hotýlku u palem a oceánu. Popravdě řečeno – na palmy a oceán zvysoka kašlu, ale čínská restaurace hned za rohem, to je lákadlo!

Snědl jsem menší chobotnici a humra a kuřecí rizoto a rybu a jakési ovocné rozemleté divno s curry a buráky a poté jsem se přiopil pivem a rumem a v noci se motal po pláži a přihlouple se smál.

22.11. 2008 sobota
Mahébourg je plný výborných restaurací, uliček vonících po indické kuchyni, jiných uliček, vonících po čínské kuchyni, ještě jiných uliček vonících Afrikou a ještě jiných uliček vonících močí, jelikož si tam chodí ulevovat místní rybáři, bezdomovci, turisti a jiná chamraď. V Mahébourghu je taktéž pobřežní promenáda, kde se potulují podivní prodavači tretek a trepek, prodavačky zahnívajících ananasů a hned vedle promenády jest autobusové nádraží, odkud vyjíždějí stroje ozdobené nápisy „Noisy travel“ či „Ghost of  Mauritius“ a autobus s ohořelou střechou bez oken, zato s velkým nápisem „Fast Jet – We Are the Future“. Mahébourgh jest město veskrze příjemné a Francouzi nonšalantně přidají, že to není tak dlouho, co odsud vypráskali Angličany. Faktem ovšem je, že už je to téměř dvě stě let, že se zas až tak moc nepráskalo a chleba poté beztak nebyl levnější.

Jakmile jsem kolem poledne vystřízlivěl, vylezl jsem na kopec nad městem, který se zve Lví hora a příšerně tak naletěl. Ač má být výstup na kopec odměněn krásnými výhledy, neviděl jsem ani čínskou restauraci, ani prodejnu fernetu. Všude jen laguna, oceán, palmy a podobné nesmysly, co se nedají pořádně jíst ani pít.

Večerní Mauricius, Mahebourg, v pozadí Lion Mountains

23.11. 2008 neděle
Ač Magébourg leží u moře, je turistikou poznamenán jen lehce. Důvodem jest skutečnost, že přímo ve městě se nenalézají žádné pláže, kam by tlustí a bohatí důchodci mohli vyvalit svá chátrající těla. Pravda, pláže se nacházejí již pár stovek metrů za městečkem, avšak to je na turisty příliš.
Já však nelenil, obul smrduté sandály a vydal se po pobřeží na jih, směrem k Blue Bay, místu obsypaného hotely a turisty. Není třeba se však trmácet tak daleko, pověděl jsem sobě a ze silnice zamířil k plážím prostým hotelů.

„Zelenomodrá, pro blázny dobrá,“ pravívala má matka, i když netuším proč. A za pravdu jí nemohu dát ani tentokrát, jelikož šmoulovitá obloha se lísá ke svítivě zelené vodě, vše je pojeno nejjasnějším tyrkysem, bílé mraky zlehka plynou nad zpěněnými vrcholy přílivových vln oceánu tříštícího se o okraje laguny. Z korun palem se ozývá švitoření ptactva, které ustává jen tehdy, když hnízdo snovačů trefím kamenem střední velikosti. Zemský ráj to napohled. Tedy až na naříkajícího francouzského důchodce, který šlápnul na mořského ježka a následně chytil křeč do druhé nohy, pročež se topí a nepěkně plácá do vody. Znechucen typickou ukázkou netolerantnosti se zvedám, rozzlobeně kroutím hlavou a odcházím. Naštěstí hulákání po chvíli ustalo a pod hladinou zmizela i plácající ruka. Alespoň doufám.

Cestou zpět jsem po hnízdě snovačů trefil kamenem i murénu. Lovila hned u silnice v mělké vodě malé kraby s velkým červeným klepetem. Byla bílá a na sobě měla tmavé skvrny.

Mauritius jest příjemně indicko-africký. Zatímco relativně blízký Réunion je Francie (jak si pan Lišák s panem Lemišem již jistě pamatují), Mauritius je něco jako malá Indie, ovšem s čínskoafrickou příchutí. Výsledkem jest příjemno na všechny strany, jelikož Indové jsou milí lidé. Milými se stali pravděpodobně tehdy, když vyházeli veškerou svoloč a nechutnou chamraď, která po dlouhém putování dorazila do Evropy a evropští občané onu sebranku nazývají „cikáni“ nebo „ty černý svině“.

24.11. 2008 úterý
Ráno jsem si vypůjčil motorku a vyjel. Přes Blue Bay zamořené turisty a hotely, skrze pole cukrové třtiny podél pobřeží do městečka Souillac. U města je pláž Gris Gris. Parkuji nad pláží a již se řítím do vody.

„Pane! Pane! Koupání ne! Koupat ne!“

„E?“

„Voda! Velká voda!“

„E?“

„Very denžrs very dýp! Já ukázat můj obchod! Super suvenýr. Suvenýr nou denžrs, suvenýr nou dýp!“

 

Od moře jsem pokračoval k nedalekým vodopádům Rochester. Uprostřed polí cukrové třtiny jest malý vodopád a nad vodopádem místní podnikavec.

„Óóóhromný vodopád! Za dvacet rupií vrhnu se dolů, podívaná jedinečná, podívaná na celý život!“

„Za dvacet rupií? OK, tak skákejte!“, volám na dobrého muže, schovávám všechny mince, bankovky nižších hodnot a do náprsní kapsy vkládám dvoutisícovku.

Otrava důležitě máchá rukama, pruží v kolenou jak Horáček z Macha a Šebestové a poté skáče. Celý šťastný leze z vody, heká, usmívá se a nadýmá hruď.

„Výborně! Skvělý skok! Jedinečná podívaná, podívaná na celý život!“, tleskám zoufalci a poté vytahuji dvoutisícovou bankovku.

„E?“, protahuje skokan mokrý obličej.

„Co e? Jste říkal dvacet rupií. Tady máte dva tisíce, chci tisíc devět set osmdesát nazpátek!“

Skokan vytřeštil zrak.

„Nemáte nazpět? No to je ale škoda. Spadl jste do té vody jak přezrálý durian, moc pěkná podívaná, za tu dvacku stála!“, mile se usmívám.

„E…. jak vám mám vrátit? Skoro dva tisíce! Tolik peněz jsem nikdy neměl. Ani moje rodina! Ani rodina mojí rodiny!“, počíná se vztekat pan skokan.

„No co se dá dělat. Každopádně já už pojedu. Ale jestli chcete, můžete si skočit ještě jednou, jestli vám to pomůže. To už bude za čtyřicet.“

Vsedám na motocykl a odjíždím dále. Po cestě míjím pole cukrové třtiny, pláže, pole cukrové třtiny, pláže, pole cukrové třtiny a pláže a pak u Baie du Cap odbočuji do kopců. Silnička jest nová, asfalt hladký, je plná zatáček a vede tu mezi cukrovou třtinou, tu pod banánovníky. Jelikož jsem za život na motocyklu najel asi tak tři kilometry, z toho dva a půl jako spolujezdec, neodolávám. Nasazuji drsný výraz (jelikož mi slunce svítí do očí), vyvalím břich (správný motorkář má mít vyvalený břich, jest to záležitost stylu, elegance a aerodynamiky) a vyjíždím. Cesta spočívala v tom, že jsem porůznu klouzal na banánových listech, lízal krajnici a většinou času trávil na opačné straně vozovky, než by bylo záhodno. Uklidnil jsem se až u vodopádu Chamarel, kde mne dostihly výčitky svědomí nad bezohlednou jízdou a lítost, že jsem se nemohl dostatečně věnovat prohlížení a focení přejetých živočichů, kterých bývají silničky na ostrovech jako Mauritius plné (i když na žabí silniční koberec na Réunionu nic nemá).

Vodopády Chamarel jsou pěkné, ovšem pohled poněkud zkažen tím, že mezi mnou a vodopády jest stádo neskutečně tlustých Američanek, které fotí vodopád a vyřvávají: „Jak křehké, jak nádherné, jak zranitelné! Ó!“

Nedaleko vodopádů je i jedna z největších mauricijských atrakcí – Chamarel Coloured Earths. Několik barevných hromádek hlíny je úkazem natolik nezajímavým a nudným, že se většina návštěvníků raději oddává konzumaci rumu v blízké nálevně.

Nelituji návštěvy, jelikož je nedaleko oné nudy i několik želv, na kterých je možno jezdit. Turisté na želvy vsedají a výskají, želvám to pranic nevadí, spokojeně se pasou a občas zabručí. Také jsem vsedl na jednu želvu s tím, že se projedu a ušetřím tak za benzín. Leč želva zafuněla, roztáhla nohy, spadla na břicho a zatáhla hlavu do krunýře. Potvora.

Skrze Black River Gorges National Park plný drzých opic a otravných prodejců všeho možného přijíždím k Grand Bassin. Kráterové jezero jest obklopeno obrovskými parkovišti a spoustou silnic, jelikož každý rok sem přijede na piknik půl milionu mauricijských Indů.

Kitesurfing jest radovánka, kdy se mezi surfové prkno a draka vsadí nebohý jedinec a vyšle se po větru na vodu. Půl hodiny jsem ukecával efektně surfujícího, poletujícího a skákajícího domorodce, aby mi půjčil náčiní. Načež jsem se deset minut topil, byl bit prknem do zad, málem si vykloubil nohy, ruce a utrhnul hlavu, přiškrtil jsem se provazy vedoucími k drakovi („ne pane, do toho se nikdo zamotat nemůže“), byl vláčen vlnami, smýkán pod hladinou, nemilosrdně vytahován z vody a zase házen zpět.
Když se celé osazenstvo pláže dosyta nasmálo, byl jsem polomrtvý vytažen na břeh.

„To se vám to směje, chátro, co? Ze suchozemce si žerty tropit! Na souboj v požírání číny vás vyzývám!“, tak jsem směle hovořil k mauricijskému lidu, leč bez valného získání alespoň náznaku úcty.

Když jsem večer podřený a potlučený vracel motocykl, škodolibý majitel si neodpustil nejapnou poznámku o turistech, co z motorek věčně padají.

25.11. 2008 úterý
Odjel jsem z ospalého Mahébourgu na sever, do Port Louis. Port Louis je hlavní město užívající si všechny radovánky hlavních měst. Kolony aut, hromady otravných trhovců, předražené restaurace a čínské restaurace.
V Blue Penny Museum mají v podstatě jediný exponát, který návštěvníky zajímá – jedno a dvoupencové prťavé poštovní známky. Aby bylo muzeum dostatečně narváno návštěvníky a aby bylo zajištěno pošťuchování, nadávání a následné vendety, jsou obě známky umístěny v neosvětleném rohu malé místnosti. V malé skříňce. Skříňka se osvětlí vždy jen na deset minut dvakrát za hodinu. Nejlepší na celé akci je scénka, kdy se nebožák v rohu, zírající do temné skříňky, stane svědkem rozsvícení. V tu chvíli je zezadu nemilosrdně atakován ostatními známek chtivými civícími, pročež je natlačen na skříňku, obličej naplácnut na ochranné sklo a nevidí nikdo nic. Do následného chaosu muzejní zřízenec řve cosi o tom, aby se ke známkám nikdo nepřibližoval moc blízko nebo spustí alarm.

Mimo podobných hloupostí jako je muzeum s červeným a modrým Mauriciem má hlavní město i skutečně zajímavá zákoutí, jako je například Chinatown. Trávil jsem zde několik hodin a po čtyřech hlavních chodech, z nichž jeden jsem si dal dvakrát, mohu směle prohlásit, že tak lahodnou pseudočínskou krmi jen tak někde nepřipraví.

 

26.11. 2008 středa
Oceán u břehů ostrova Mauritius jest plný života, plastových lahví, slupek liči a igelitových sáčků. Jedná se společně se Seychelami, Maledivami a některými z méně známých ostrovů Indonésie o nejlepší světové lokality pro šnorchlování i hloubkové potápění. Leč existuje místo ještě lepší minimálně v tom, že při šnorchlování nenasaje obdivovatel chorobně barevných ryb tolik igelitových sáčků. Pročež jsem vsedl do letadla společnosti Air Mauritius a odletěl na ostrov Rodrigues.

Ubytoval jsem se v chambre d´hôte u paní Claudine. Vulkanický ostrov jest vynikající příležitostí, jak si rozseknout nohu na ostrých lávových útesech. Pokud se turistovi nepovede nabodnout se na čnící kus ztuhlé lávy, ještě může uklouznout na skákajících lezcích, kterými se útesy jen hemží. Také je možno šlápnout na mořského ježka, uklouznout na banánové slupce či nechat si hlavu rozbít padajícím kokosem. Tropický ráj Rodrigues zkrátka skýtá nepřeberné množství aktivit. Jelikož je na ostrově značný nedostatek pitné vody, zůstal tento ráj kreolského obžerství ušetřen hotelových orgií jako se už nepoštěstilo zhruba pět stovek kilometrů vzdálenému ostrovu Mauritius.

Nikdy bych nevěřil, jak užitečné jsou potápěčské brýle. Po dobrých pěti hodinách potápění jsem měl krásně rozmáčený obličej a opálený. Ovšem kromě místa, kde jsem měl brýle. Ne nepodoben panu Mickey Mouseovi jsem dorazil na večeři. Podával se uzený blue marlin a poté grilovaný black marlin. Pravé žaludeční orgasmy!

27.11. 2008 čtvrtek
Vypůjčil jsem si motocykl a jal se objevovat Rodrigues aktivně. Ovšem už v deset hodin dopoledne jsem měl za sebou návštěvu tří restaurací, které jsou na ostrově rozesety kolem úzkých cest a mne, nebohého, zlákaly.

Pobřeží ostrova je poseto plážemi, které jsou až trestuhodně čisté a prázdné, což jsem napravil tím, že jsem každou z pláží alespoň na okamžik zamořil svou přítomností. Panenské vody jsem odpanil, když jsem nasadil potápěčské brýle a pod vodou dělal nejrůznější vopičky na barevné ryby. S grimasami jsem přestal ve chvíli, kdy jsem chtěl komicky našpulit horní ret. Jelikož mi natekla voda do brýlí a do očí, tak jsem poté naříkal, že jsem idiot, jelikož slaná voda v očích pálí.
Pistáciová řeka, Banánové řeka, Kokosový ostrov či Pointe du Diable. Všude milí domorodcové, spousty jídla a žádní turisti.
K večeři byla veliká zubatá ryba, banánem nadívaný pečený ananas, humr s masalou a potom už nic, protože jsem se tak přežral, že jsem se málem poblil.

28.11. 2008 pátek
Od St. François až k obci Gravier nevede automobilem sjízdná cesta, lávové útesy lemují kýčovitě žlutobílé pláže a kromě chcíplé kozy a dvou rybářů nikde nikdo. Při šnorchlování šťourám prstem do klipek, bublám na sépie a chytám poustevníky za konec ulity, oni se vztekají, ale na konec ulity si nedosáhnout.
Odpoledne v ještě mokrých trenýrkách lezu do letadla, pilot roztáčí vrtule a letíme na Mauritius. V letadle je nás osmnáct a tlustý stevard vypráví nějakou vtipnou příhodu, všichni se smějeme a já nejvíc, protože jsem se na letišti trochu přiopil místním bílým rumem.
Přenocoval jsem v domě místního řidiče taxislužby, který mi za mrzký peníz přenechal jeden ze svých domů a služby své manželky. Manželka obnášela zhruba dva metráky a mohutný knír, její služby naštěstí jen přípravu snídaně.

29.11.2008 sobota
Letadla jsou různá. Malá, velká, špinavá. A potom je Boeiing 747-400 v majetku a provozování Air France. Neexistuje letadlo, na které by se více hodilo označení létající dobytčák. Bezmála půl tisíce lidí se po téměř dvanáct hodin nachází ve stavu zuřivost a beznaděje, jelikož do sedaček se nevejde pohodlně nikdo, kdo má nad 35kg a nad 130cm výšky.
Ráno jsem se dostavil na letiště a dožadoval se nějakého letu do Evropy. Ano, létající dobytčák se stal mým útočištěm na následující půlden. Jedinou útěchu jsem nalezl v nejednom souboji mezi dvěma za sebou sedícími pasažéry. Ono sklopit si ve výše zmíněném letadle sedačku je zhruba to samé, jako kdyby se chtěla sardinka v konzervě přemístit na opačný konec oné konzervy.
Poté už jsem se zasmál jen dvě Čechům, kteří si fotili letadlo s tím, že „to budou doma čumět!“ a sám sobě, když jsem na sebe převrhnul jogurt.