Mexiko 2023

41

12.3. 2023 neděle
Ještě v pět hodin ráno ke konci směny jsem si bláhově plánoval, jak budu následující týdny chodit do práce, posmívat se kolegům, nechat se bíti šéfem či protáčet oči nad nekrofilní kolegyní a pedofilním kolegou. Zkrátka všední noční směny ve všedním zaměstnání. Bylo mi však nařízeno, že si musím vít dovolenou. K tomu jsem obdržel doporučení, ať odletím někam hodně daleko a nejlépe ať se mnou spadne letadlo.
Vzal jsem si dobře míněné rady ke svému zlému srdci. Narychlo jsem si sbalil potápěčské brýle, potápěčskou trubičku, plavky s obrázkem havajské květiny, na letišti sobě zakoupil ručník, náhradní tričko a zubní kartáček a odletěl jsem přes Madrid do Mexika.

13.3. 2023 pondělí
Letiště v Mexico City, tedy to hlavní, se jmenuje oficiálně Aeropuerto Internacional Benito Juárez a ročně jím projde téměř 50 milionů pasažérů, čímž se řadí do dvacítky nejrušnějších letišť světa. Přiletěl jsem s tím, že zde budou pobíhat pánové v sombrérech, všude se bude linout vůně tequilly, kolem hlavy mi občas proletí nůž či něčí zuby a drsné ženštiny budou švihat bičem a volat: „Jen se hýbej, tlustý gringo!“
Letiště je však nad očekávání přehledné a klidné.
Žádný chaos a nutnost nachodit po terminálech desítky kilometrů se nekoná. Vše je přehledné, čisté, fungující a v sombréru jsem viděl jen několik opilých Rusů.
Jelikož odlétám na západní pobřeží Mexika již zítra dopoledne, ubytoval jsem se hned u letiště.
„A kurwa!“ zařval pán na recepci domácího ubytování. Recepce jest tvořena pokroucenou deskou z dřevotřísky a pán zaklel, jelikož šlápnul nechtěně na psa, který ho vzápětí kousnul do lýtka. Pán však nezaklel španělsky, ba ani mexicky, pán zaklel polsky. Pročež jsem se dozvěděl, že pán byl před čtvrt stoletím turistou, který přijel do Mexika na výlet. Na výletě ovšem potkal místní ženštinu s ohromným poprsím a nevšedními dovednostmi v orálním sexu, pročež pan turista v Mexiku zůstal, ženštinu s nevšedními dovednostmi si vzal za ženu a společně nyní provozují ušmudlané ubytování s kousajícím psem.
Hlavní město Mexika je něco, co mne zejména díky přelidněnosti nikterak neláká, byť mne zřejmě někdy v budoucnu návštěva nemine. Nyní si však užívám vcelku poklidného večera na předměstí. Na každém rohu jsou jednoduché vývařovny, malé restaurace, hospody a kavárny. Všudypřítomné tacos nejrůznějších variací, pivo a limonáda pana Coly. Již od pohledu je jasné, že Mexičané nejsou zrovna vyznavači zdravé stravy a na rozdíl od jiných zemí zde se svými více než sto kilogramy sádla nebudím žádné pozdvižení.
Jelikož se Mexico City a jeho letiště nachází ve výšce přes 2200m, po západu slunce jest příjemně chladno, pročež mi mezi tukovými pásy neprotékají potůčky mastného potu, jak to obvykle bývá.

Mexičané se jídla rozhodně nezříkají. Dvě zásadní pravidla, která obsahuje recept na jakékoli mexické jídlo jsou „Chilli papričky“ a „Úplně nejvíc největší porce“.

 

14.3. 2023 úterý
Odlétám na západ, konkrétně na letiště San Jose del Cabo. Zejména proto, že se v nedalekých vodách hodlám potápět, vyhřívat se na pláži a nedělat vůbec nic. Jak už to tak bývá, plánování se zrovna nestřetlo s realitou a po pár dnech ze stejného letiště odlétám spálený sluncem, výfukem motocyklu, ret mám rozbitý dveřmi Brouka a veškeré tělesné dutiny plné písku, což rozhodně není vzrušující, erotické a už vůbec ne následováníhodné.
Z letiště odjíždím nikoli vozidlem taxislužby, jak by každý civilizovaný člověk udělal, nýbrž autobusem hromadné dopravy. odjíždím do města Cabo San Lucas, což je dvousettisícové město, které s několika menšími tvoří aglomeraci této oblasti. Plastové sedačky, otevřená okna i dveře, nastupující a vystupující domorodci. Cesta trvá asi hodinu a autobus zastavuje každých pár stovek metrů. Mám vítr ve vlasech, spokojeně se škrábu na břiše a kochám se krajinou zejména ve chvílích, kdy je na jedné straně přemodrý oceán a na druhé polopouště s kaktusy pod přemodrým nebem.
Přijíždím do města Cabo San Lucas, což je oblíbená destinace zejména turistů z USA a Kanady. Ale co bych pro potápění nevytrpěl, že. Ostatně, Cabo je již od 70. let 20. století hotspotem nejen hollywoodských celebrit.

Zvláště po ránu bývají některé pláže téměř prázdné. A to i ty, které se nacházejí od centra města pár stovek metrů.

„Masáže? Masáže?“ pokřikují ženštiny ze spousty podniků, kde k masážím rozhodně nedochází.
„Tequila? Tequila? A potom masáže, masáže?“ pokřikují ženštiny z barů, které jsou převeliké, barevné, plné svítících nápisů, spoře oděného dámského personálu a rozhodně ne střízlivých turistů.
„Hotel za pět peněz? Hotel za pět peněz?“ volám na ženštiny já, leč stal jsem se jen terčem vytřeštěných pohledů, posměšných poznámek, nedobrých rad a gest, kterými jsou často častování pacienti psychiatrů.
Cabo San Lucas jest na první pohled tvořeno centrem, které připomíná miniaturu Las Vegas a naštěstí okolím, které Las Vegas vůbec nepřipomíná. Centrum je naštěstí poměrně malé a kompaktní a není složité prchnout před palbou reflektorů, šťavnatých nabídek, nehorázně předražených restaurací, luxusních obchodů a nabízečů těch nejzoufalejších kýčů.
Ubytoval jsem se v klidném penzionu v klidné ulici. Platím peníze, za které bych jinde dostal k ubytování i žonglujícího lenochoda.
„Ale tohle je Cabo, señor!“ pravila majitelka a vilně se usmála.
V Cabo San Lucas se zejména večer vilně usmívají všechny ženštiny.

Nejen monstrózními bary ve stylu Las Vegas se může pochlubit Cabo San Lucas. Pro milovníky tradičních nápojů je zde k dispozici například i mezcalería.

15.3. 2023 středa
Cabo San Lucas se nachází na nejjižnějším cípu Kalifornského poloostrova, v mexickém státě Baja California Sur. Nejen Cabo San Lucas, ale i další města a v podstatě celý poloostrov jest pevně svázán s USA jak historicky, tak i v současnosti. Bez turistů, expatů a investorů ze země na severu by zde byly jen kaktusy a pár domorodců ve stáncích s tacos. Což by, mimochodem, vůbec nebylo špatné.
Odpoledne jsem oběhal potápěčské podniky ve městě, zjistil, že nabízejí zhruba to samé za stejné ceny a na nejbližší dny si naplánoval několik ponorů.
Následně jsem si pronajal motocykl a počal se věnovat mapování gastronomické scény mimo turistického centra.
Tacos.
Tacos.
Potom ještě tacos.
Za rohem tacos.
A za dalším rohem opět tacos.
Mexiko jest zemí velikou, leč najít mimo turistické restaurace i jiná jídla, nežli je tacos, to už dá poměrně zabrat.
Tacos, jak každý samozřejmě ví, je tradiční mexický pokrm skládající se z malé placky o průměru kolem 10cm zhotovené z kukuřičné nebo pšeničné mouky. Na placku se nasype a nalije všechno možné, načež se placka přeloží a cpe do úst. Taco může být vyrobeno s různými náplněmi, včetně hovězího, vepřového, kuřecího i jiného masa, nejdražší jsou zřejmě náplně z mořských plodů. Dalšími běžnými ingrediencemi jsou zcela nepřekvapivě fazole, různé druhy zeleniny či sýra. Do toho je ještě třeba kydnout různá dochucovadla, jako je pálivá omáčka, ještě pálivější omáčka, úplně nejvíc pálivá omáčka, guacamole či zakysaná smetana. A do toho všeho lze ještě nasypat nadrobno nakrájený koriandr, cibuli a rajče. A chilli. A ještě trochu chilli. Tacos jsou běžnou formou antojitos neboli mexického pouličního jídla, které se rozšířilo po celém světě. Až potud působí vše barevně a zábavně. Realita je ovšem poněkud šedivější. Tacos je obvykle jídlo mastné, těžké a jelikož má bambilion chutí, mívám tendenci si objednat bambilion kousků.
Načež funím, nadávám si a snažím se neumřít. Poté se klátím po ulici a volám: „Señores, señoras y señoritas! Zde jedinec v nouzi! Potřebuji hasicí přístroj!“

Chilli papričky. Chilli vyvolává změny ve střevní sliznici, která potom leccos snese. Například ještě více chilli papriček.

Jelikož totiž nechci při objednávání jídla vypadat jako slabý gringo se slabým žaludkem, nebráním se pálivým omáčkám, které na tacos místní s oblibou lijí. Což je samozřejmě chyba. Jelikož každý normální návštěvník Mexika ví, že Mexičané mají ústní dutinu vypálenou jak pozadí Jana Husa, střeva z okapové roury a jejich řitní otvor snese bez problémů hrátky s plamenometem.
V noci trpím ukrutnými pálivými bolestmi celého trávicího traktu, cítím v sobě živý oheň, plápolající plameny a jen tiše doufám, že se mi nedopatřením nepovede zažehnout toaletní papír.

16.3. 2023 čtvrtek
Po ránu jsem si užil dva ponory a i když nešlo o nic spektakulárního, ryb bylo všude mnoho, potápěčů kupodivu málo a voda pěkně chladila, což mi po včerejší zkušenosti s místní pálivou kuchyní dělalo dobře zejména v oblasti zakončení trávicí soustavy.
Potápění v Cabo San Lucas jest veskrze nenáročné a dokonce ani na místech jako je Land´s End, kde je ponor poměrně nekrytý a probíhá zároveň v Cortézově moři a Pacifickém oceánu, nejsou žádné velké proudy.

Pilohřbet kalifornský

Jelikož za všechno dobré je třeba něčím zaplatit, po chladivém potápění jsem očekával cosi zlého. A samozřejmě jsem se nemýlil. Večer jsem při odjezdu z restaurace v jedné ruce držel tácek s objednanými tacos, druhou se snažil ovládat motocykl a rozjet se se spojkou zmáčknutou loktem ruky s tacos a do toho jsem balancoval ve svých apartních gumových pantoflích, jelikož jsem to měl do hotýlku jen pár kilometrů.
„Sakrblé!“ zařval jsem a následovalo naprosto dehonestující pouliční vystoupení. Při rozjezdu se mi totiž zasekla pantofle v mříži na kanálu. Následně jsem se samozřejmě na onu stranu zřítil, přitiskl si na holé lýtko žhavý výfuk a všechny tacos si vysypal na břicho, krk i hlavu.
Dobrou půlhodinu mi poté na pokoji trvalo, než jsem si z levého ucha vyšťoural omáčku z guacamole, která neočekávaně rychle zatuhla.

El Arco. Baja California Sur.

17.3. 2023 pátek
Dopoledne mám tři ponory v Corridoru, tedy v lokalitě za městem. Kupodivu zde není o moc více ryb a dalšího podvodního života, než přímo u Caba San Lucas, pročež usuzuji, že neustálý hluk lodních motorů a příšerný pohled na hladinu zaplněnou obézními turisty rybám nevadí.
Ostatně celá oblast, nejen Cabo San Lucas, jest známá svým bohatým mořským ekosystémem, je součástí Cortézova moře, známého také jako „Světové akvárium“ díky biologické rozmanitosti této oblasti. Za Světové akvárium zdejší podmořský život označil mistr podvodních světů, přeslavný pan Jacques Cousteau. A pokud někdo netuší, kdo to byl Jacques Cousteau, ať si dá pár facek, polkne kýbl pálivých papriček a do konce školního roku nechť klečí na suchém hrachu v mokrém rohu. To všechny nedoučence přivede na cestu osvěty a zajisté si budou pamatovat, kdo byl pan Jacques Cousteau.

Lachtani kalifornští. 

Při posledním ponoru poštěstilo se mi viděti ve stejnou chvíli na stejném lachtany, barakudy i pod vodou létající kormorány, pročež jsem nadšením počal výskat. Samozřejmě jsem hned přestal, jelikož při povodním výskání obvykle činím různé grimasy, pročež mi k obličeji přestane doléhat potápěčská maska, do očí mi nateče slaná voda, což pálí a já poté sám sobě nehezky nadávám.

Lachtani kalifornští otravují sportovní rybáře ve snaze sežrat jim něco z úlovku.

„Jé, tohle je ale pěkné!“ nadšeně poskakuji odpoledne kolem jednoho z upravených Brouků, tedy Volkswagen Beetle, jednoho z nejikoničtějších automobilů historie. Brouků je v ulicích mexických měst spousta. Zatímco v jiných částech Mexika jde stále o běžně používané vozidlo chudších vrstev a technické stavy vozidel tomu odpovídají, zde v Cabo San Lucas jsou Brouci spíše jakýmsi znakem zastydlé puberty, některé z mnoha hippie vln, či jen znak toho, že majitel má sice v garáži podstatně dražší vozy, ale ty nejsou ani zdaleka tak sexy, jako Brouk. Mimochodem – známý Beetle byl tímto jménem oficiálně pojmenován až v roce 1968, tedy až 30 let poté, co se začal vyrábět. Do té doby to byl Volkswagen Type 1 nebo prostě Volkswagen. A bylo to právě Mexiko, kde dne 30. července 2003 v 9:05 sjel z výrobní linky poslední vyrobený Brouk poté, před ním bylo celosvětově vyrobeno dalších 21 529 463 exemplářů.
Obíhám autíčko ze všech stran, jelikož je pokryto pěknými obrázky, má anténu a na anténě vlaječku s nápisem „Precaución, cocos cayendo!“, tedy „Pozor, padající kokosy!“
Navzdory varování na mne žádný kokos nespadl, zato se prudce otevřely dveře automobilu a příšerně mě praštily do úst. Z auta vylezl tlustý domorodec a vytřeštil na mne zrak.
Rukou zachytávám krev z rozraženého rtu a abych neztratil důstojnost, se slzami v očích, prokousnutým jazykem a rozkývanými zuby se snažím usmívat a příšernou španělštinou šišlám: „Pjekný Blouk! Fádný kokos nepadat! Fy se nebát!“

Volkswagen Beetle. Ikonické automobily brázdí ulice (jen výjimečně dálnice) Mexika v nejrůznějších variantách, úpravách a stádiích rozkladu.

18.3. 2023 sobota
Stejně jako každý den, pokud se zrovna nepotápím, nechávám se odvézt loďkou ke skalám na jihu. Známá skalní brána El Arco je výrazný žulový skalní útvar na jižním cípu Cabo San Lucas, který je sám o sobě extrémním jižním koncem mexického poloostrova Baja California. Právě zde se Tichý oceán stává Kalifornským zálivem. Výlety ke skalám nabízí naprosto každá cestovka i každý majitel lodě. Za ceny pro (nejen) americké turisty.
Kromě těchto výletů nabízí ještě každá cestovka „výlety k velrybám“, což není nic jiného, než opět jen výlet ke skalám, kde je velryb vždy hned několik. A ano, stejně fungují i „výlety za delfíny“.

Keporkakové. Samice s mládětem dovádějí u Cabo San Lucas.

Stačí ovšem říci jakémukoli rybáři nebo prostě oslovit kohokoli na molu a o pár minut později již lze sedět ve člunu a k El Arco a zpět se nechat dovézt po chvíli smlouvání za 5 dolarů.
U skal se nachází i dvě z nejznámějších zdějších pláží. Lovers Beach a Divorce Beach. Zatímco malinká Lovers Beach je neskutečně přelidněná a desítky i stovky lidí se dělí o pošlapaný kousek písku, stačí ujít pár desítek metrů přes písečný násep a návštěvník se dostane na Divorce Beach. Ta jest mnohonásobně větší, obklopená skalami a především – jest liduprázdná. Vyznavači koupání tvrdí, že na Lovers Beach se dá koupat a na Divorce Beach nikoli. Zde bych tuto pověst uvedl na pravou míru. Koupat se nedá ani na jedné z pláží. U Lovers Beach jest sice voda klidná, leč davy turistů a desítky nejrůznějších lodí a lodiček způsobují, že není možno zde pobýt déle než čtyři sekundy, aby do nešťastníka nenarazil jiný nešťastník, nevrazil do něj člun, nezakopl o lana natažená k lodím nebo mu alespoň na lýtko nenamočil některý z vystresovaných psů, které si sem ze mně nepochopitelných důvodů nemálo jedinců bere.

Flegmatické rybičky

U Divorce Beach se nedá koupat proto, protože vlny vysílané Pacifikem drtí vše, co se ve vodě nachází.
Ano, jsem idiot. Pročež jsem se rozhodl ověřit, co je na báchorkách o nebezpečných vlnách zdejší pláže pravdy. Ověřování trvalo zhruba deset minut, což bylo přesně o deset minut déle, než-li mi bylo milé. Hned první vlna se mnou švihla o písek takovým způsobem, že jsem málem vypudil střeva všemi tělesnými otvory. Následně mě ta samá vlna stáhla do oceánu, aby mne vzápětí předala vlně následující. S každou vlnou jsem byl vyzdvižen do výšky, následně mnou bylo surově třísknuto o zem a poté jsem byl v nepěkných kotoulech a rotacích tažen pryč od břehu. Vše se odehrávalo ve zvláštním tichu, kde jediným zvukem bylo temné dunění oceánu, jelikož jsem vůbec nekřičel. Zejména proto, že jsem postrádal vzduch v plicích. A také proto, že jsem v plicích nepostrádal vodu a písek. Kromě plic jsem měl písek i jinde. Přesněji řečeno – naprosto všude. Konečně jsem pochopil, jak pašeráci drog převážejí zakázané látky narvané do řitního otvoru. Dopadl jsem ovšem ještě hůře. Nejenže jsem byl naplněn stejně jako zmínění pašeráci, ale navíc má písek opravdu poněkud drsnou konzistenci a jednak si nemyslím, že bych za písek, který jsem ze sebe dostával ještě několik dnů, dostal tolik peněz, jako za balíček heroinu.
Cabo San Lucas je známé mimo jiné tím, že je zde v roce až 350 slunečných dnů. Tato statistika je možná zajímavá, leč radosti z plážových hrátek jsem zaplatil tím, že ze mne ještě několik dnů vypadával písek.
A jestli se to některému ze čtenářů zdá vtipné, tak jest to čtenář nedobrý a škodolibý.

Divorce Beach, Cabo San Lucas

19.3. 2023 neděle
Odjíždím autobusem do La Paz, hlavního města provincie Baja California Sur. Čtvrtmilionové La Paz jest největším a hlavním městem státu Baja California Sur.
Ubytoval jsem se v jednom z malých penzionů, pár minut chůze od moře. Všude jest klid, žádné davy opilých turistů, ba ani gigantické lodě pro lidský dobytek, známé jako výletní turistické lodě, křižující světová moře a oceány.
Není La Paz bez malecónu. Tedy z pohledu návštěvníků. Malecón neboli pobřežní promenáda je středobodem dění. Podél pobřeží před La Paz vede 5 km dlouhá Malecon Road. Hlavním účelem této komunikace bylo původně prostě jen umožnit snadný pohyb po městě. Brzy se však stala ústředním bodem turistických aktivit a po téměř celé její délce se otevřelo velké množství barů, restaurací, turistických kanceláří, tetovacích salónu, potápěčských agentur a obchodů. Od roku 2004 došlo k rozsáhlé výstavbě, která zahrnovala rozšíření chodníku, osvětlení a instalaci spousty soch, které se stávají či již staly pro La Paz ikonickými.
V září 2011 byl na Malecon Road přidán cyklistický pruh, který poskytuje cyklistům ochranu před auty a chodci. Podle stylu jízdy některých cyklistů bych ovšem netvrdil, že tento pruh skýtá ochranu ostatních před cyklisty.

Večer jsem si dopřál hýření, luxusu a nebývalého rozmazlování. Zakoupil jsem sobě tři plechovky piva, do každé si nechal nalít panáka tequilly a vyvalil se na lavičku na malecónu, městské nábřežní promenádě. Západ slunce byl ukrutně oranžový a hladina Cortézova moře stříbřitě modrá. V dáli se občas nad hladinou objeví velryba, do ztichlého města doléhá štěkání lachtanů a kolem mě jest vše pokáleno od racků.
„No není na tom zasraném světě krásně?“ pravil jsem sám sobě a srkal teplé pivo s tequillou.

V ulicích La Paz je graffiti spousta. Ostatně jako v celém Mexiku.

20.3. 2023 pondělí
Od rána se potápím a potápění si užívám. Pod vodou jest živo a při přestávkách kolem lodi proplouvají velryby.
42 procent pevniny a vody státu Baja California Sur jest chráněnou přírodní oblastí a město leží u Kortezova moře, známého také jako Kalifornský záliv, které je považovaného za jedno z nejrozmanitějších mořských prostředí světa. V Kalifornském zálivu je asi 900 ostrovů a zátok, z nichž 244 je nyní pod ochranou UNESCO jako bio-rezervace světového dědictví. A ano, přímo u La Paz je známé souostroví tvořené ostrovy Espíritu Santo a Partida. Aby toho nebylo málo, La Paz je domovem tří předních institutů mořské biologie v Latinské Americe – UABCS, CIBNOR a CICIMAR.

Lachtani kalifornští

Když už jsem se rozepsal o tolika nezajímavostech, neodpustím si ještě jednu.
Vítr Coromuel je povětrnostní jev, který se vyskytuje pouze v oblasti La Paz na poloostrově Baja California a v přilehlém Kalifornském zálivu neboli Cortézově moři. Vyskytuje se především na konci jara a v létě a jedná se o jižní až jihozápadní vítr, který obvykle začíná pozdě odpoledne nebo navečer a vane až do půlnoci. Má rychlý nástup a může být velmi silný, zejména v zálivu La Paz.
Základní mechanismus větru je poměrně jasný. Vzniká, když je chladný mořský vzduch z pacifické strany poloostrova nasáván přes poušť na relativně teplejší stranu Kalifornského zálivu. K tomu dochází pouze v oblasti La Pazu, protože to je jediné místo na poloostrově, kde takovému proudění vzduchu nebrání hřbet hor.
Vítr dostal své jméno podle Samuela Cromwella, námořníka z 19. století, považovaného za piráta. Jelikož domorodci nedokázali vyslovit jeho příjmení, říkali mu „Coromuel“.
Existuje mnoho příběhů o tom, jak tento stálý vítr využívali angličtí piráti k útokům na španělský obchod. Další verze je, že piráti používali tyto větry k útěku ze zálivu s perlami ukradenými zdejším domorodcům. Každopádně většina příběhů zahrnuje Angličany a nějakého piráta, i když při zkoumání tohoto tématu nebyly žádné důkazy, že by se anglické lodě té doby dostaly v zálivu tak daleko na sever. Ať už je pravda ohledně pojmenování těchto větrů jakákoli, rozhodně existují a jsou velmi konzistentní a pravidelné. Jinými slovy – pokud se chcete zbavit například šklebáka, tchýně či otravného souseda, zakupte mu letenku do La Paz, v La Paz zakupte nafukovací lehátko a nechtěnou osobu na lehátko po posledním obědě umístěte. Poté do lehátka kopněte, hodně se usmívejte a volejte: „Corumuel! Corumuéééél!“

Velryby u La Paz

21.3. 2023 úterý
Od rána do odpoledne se opět potápím. Na slibované žraloky jsme sice nenarazili, leč spousta ropušnicovitých a spousta hejn menších ryb činí zdejší podvodní hrátky nadmíru zábavnými.
La Paz je podobně jako například Cabo San Lucas zajisté převelice turistické, leč na rozdíl od letovisek na úplném jihu poloostrova zde návštěvník narazí i na místní občanstvo a La Paz zejména mimo pobřežní promenádu působí jako obyčejné město. Významnou části ekonomiky jest turismus, konkrétně ekoturistika, ale La Paz je, ostatně již historicky, známo jako místo, kde se chovají perlorodky a z nich se tahají velké a drahé perly. S perlami lze provádět spoustu taškařic. Například je dát na hraní malým šklebákům, kteří je polknou a následně se udusí. Perly je možná dát na hraní i větším šklebákům, kteří je následně mohou dát na hraní malým šklebákům, kteří je polknou a následně se udusí. Perly je také možno po šklebácích i jiných občanech střílet prakem. S perlami je zkrátka možno užít si spoustu legrace. Kromě perel jest La Paz živo i z těžby stříbra či lovu ryb ve velkém, ale s tím se běžný návštěvník zřejmě nesetká.

Výloha obchodu s tequillou. Spousta zábavy pro vaše játra.

22.3. 2023 středa
Dnes odjíždím za potápěním k ostrovům Espíritu Santo a Partida.
Zatímco první ponor jest ponor klasický, plný ryb a sem tam paryb, druhý ponor je ponorem typickým právě pro Isla Espíritu Santo a Isla Partida. Jest to ponor s lachtany. Zdejší kolonie lachtanů kalifornských jest velká a hlučná. Zvířata jsou zvyklá nejen na šnorchlující, nýbrž i na potápěče, pročež nejsou vůbec plachá a naopak občas až nepříjemně dotěrná.
Potápění s desítkami lachtanů v až téměř vertikálních podvodních skalách jest prokresleno ostrými slunečními paprsky. Rej světla a lachtanů jest podívaná náramná a zábava lepší, než například pozorovat tramvaj, která po vykolejení vjela na ostrůvek plný čekajících lidí.

Lachtan kalifornský neboli otravný.

Oba ostrovy jsou od sebe odděleny úzkým kanálem a i když byla lidská přítomnost prokázána již před 9 tisíci lety, v současné době je souostroví lidmi neobývané. Naštěstí. Espíritu je sám o sobě dvanáctým největším ostrovem Mexika. U dvou hlavních ostrovů se nachází i řada menších, z nichž pouze čtyři jsou pojmenovány – Isla Lobos , Isla Ballena , Isla Gallo a Isla Gallina. Na ostrovech je kromě ptactva, lachtanů či krabů také několik krásných pláží s bílým pískem doplněných nedotčenými akvamarínovými vodami a strmými útesy. Podívaná přepěkná. Na ostrově Isla Espíritu Santo a nikde jinde na světě žije i králík ostrovní (Lepus insularis). Tento endemit žije tedy pouze na zhruba 95 kilometrech čtverečních ostrova a při příslovečné množivosti zajíců je klidně možné, že jsou všichni zdejší zajíci příbuzní, pročež zajisté slintají, šilhají a nezvládnou z hlavy spočítat sedmnáctou odmocninu z bambilionu. Ovšem králík ostrovní není jediný zdejší endemit. Tím druhým jest sysel ostrovní a ani ten nikde jinde kromě Isla Espíritu Santo nežije.

Kolonie lachtanů kalifornských je hlavní turistické lákadlo na ostrově Isla Espíritu Santo.

Vyhlídky ostrova nebyly ovšem vždy dobré, ba občas až nechutné a například 90. letech 20. století byl tlak na Isla Espiritu Santo intenzivní – realitní developer chtěl na ostrově vytvořit kasino s veškerou infrastrukturou. Do celé věci se ovšem vložil vousatý podivín, pan Tim Means, od 70. let přední ochránce přírody se sídlem v La Paz. Vousatý podivín Tim vytvořil koalici aktivistů, kteří byli schopni koupit část ostrova. Jedna třetina finančních prostředků pochází od mexických sponzorů, další třetina od amerických sponzorů a zbytek prostřednictvím anonymního daru Světovému fondu na ochranu přírody. Následné darování Isla Espiritu Santo národu připomíná slavná socha holubice na promenádě v La Paz. Ani zde se proces nezastavil. V roce 1994 byly Espiritu Santo, Partida a další ostrovy v zálivu Kalifornie prohlášeny organizací UNESCO za biosférickou rezervaci a za místo světového dědictví v roce 2005. V roce 2007 byla mořská oblast kolem ostrovů Espiritu Santo a Partida vyhlášena mořským národním parkem.
Na ostrovech, kolem nich, pod vodou i nad vodou se mi líbilo a vůbec mi nevadí, že mě dvakrát pokousal lachtan.

Lachtan kalifornský alias svině kousavá.

23.3. 2023 čtvrtek
Jelikož se mi již několik dnů nepovedlo vymyslet žádný hovězí nápad, kterého bych poté značně litoval, provedl jsem to dnes. Naplánoval jsem si vycházku z pláže El Tecolote podél pobřeží zpět do La Paz. Blbcem jsem a blbcem zůstanu. Tak jsem sobě pravil již po hodině chůze a to samé jsem sám sobě sípal večer, spálen slunce, dehydrován a psychicky i fyzicky značně vyčerpán.
Ráno jsem autostopem odjel z La Paz na známou pláž El Tecolote. Z ní jsem se po pěšinách, přes různé pěkné vyhlídky, po stráních kopců, mezi kaktusy a přes další menší pláže dostal na zřejmě nejznámější pláž, Balandru. Tam by měl každý rozumný jedinec výlet skončit, čvachtat se ve vodě, kochat se výhledy a poté autobusem odjet zpět do města.

Kdesi mezi pláží El Tecolote a městem La Paz.

Jelikož rozumný jedinec nejsem, pokračoval jsem podél pobřeží dále. K pěšinám se občas přidala silnice, občas jsem musel přelézat ostnaté dráty ohraničených pozemků, občas se v pichlavém křoví a mezi kaktusy pěšiny ztrácely úplně. Slunce pálilo, jak by se dalo čekat a jak by se dalo čekat, už odpoledne mi došly čtyři litry vody, které jsem s sebou tahal.
Pořídil jsem si úžeh, úpal, spáleniny, odřeniny, modřiny a trny zapíchnuté do chodidel, oči vypálené sluncem a ztratil jsem i poslední zbytky názoru, že přece nemůžu být takový imbecil, jak se občas zdá.
Celý výlet sice neměří ani 40km, ovšem rozhodně nevede po rovině, rozhodně se nejde v nejpříjemnějším počasí a příjemné teplotě a rozhodně nevede celou dobu po vychozených stezkách či po silnici.
Na skály Cerro de la Calavera jsem sice vylezl, ale již si nepamatuji jak a následný sestup do města probíhal stylem klátícího se orangutana po uštknutí celou kobří rodinkou.
Večer jsem spadl na lůžko a procítěně pravil: „Ouvej!“

Pláž Balandra. Normální jedinec na pláž přijede z La Paz autobusem či automobilem, vykoupe se, zaskotačí a poté zase busem nebo autem odjede. Jedincové bystrým duchem nenadaní se k pláži plahočí přes kopce a kaktusy a poté stejným způsobem z pláže odchází.

24.3. 2023 pátek
Ráno ještě prchám do zdejšího antropologického muzea. Muzeum je relativně nové, přehledně uspořádané, vzdušné a rozhodně lepší, než-li jsem očekával. A abych nezapomněl – figurky lidí i zvířat, kterých je muzeum plné, jsou vyloženě rozkošné a doporučuji navštívit muzeum po několika panácích tequilly. Díky figurkám bude jako živé.
Z muzea již pílím na autobus, na letiště a odlétám do Mexico City. Kníraté letušky vypadají jako jednovaječná dvojčata Fridy Kahlo a cestující vedle mne jako dvojnice plejtváka obrovského ve třetím stadiu obezity. Mně to však nikterak nevadí, jelikož jsem plný vody, soli, písku a dojmů z krátké návštěvy poloostrova Baja California. Kdo by to byl řekl, že tak turistické místo může být tak příjemné, až na naprosté výjimky prosté davů a otravných domorodců. Stejně jako před pár dny, ani dnes nezajíždím do města samotného, nýbrž na přehledném autobusovém nádraží hned na letišti vsedám do čistého pohodlného autobusu a odjíždím do města Querétaro. Nemálo měst severně od letiště v Mexico City má spojení přímo od letištního terminálu, pročež není nutné zajíždět na autobusová nádraží v Mexico City. Výletník tím uspoří nemálo hodin, peněz a nervů. Toto samozřejmě neplatí pro milovníky smogu, ti zajisté dají přednost některému z autobusových nádraží v megapoli a času strávenému ve světoznámých dopravních zácpách.

Nejen popíjením tequilly a laškováním s lachtany baví se návštěvníci La Paz. Ve městě je i mnoho muzeí či katedrála Catedral de Nuestra Señora de la Paz.

25.3. 2023 sobota
Do Querétara jsem původně zavítat nechtěl, ale když už to mám po cestě k vesničce Xilitla, kterou naopak navštívit chci, strávím v až nemexicky turistickém městě alespoň dvě noci.
Historické centrum Querétara jest to, proč do města míří davy návštěvníků, proč je město sídlem expatů, digitálních nomádů a proč jsou ulice plné fotografujících turistů. Veřejným tajemstvím města ovšem je, že jde o jedno z nejrychleji rostoucích měst na severní polokoule zejména díky vzkvétajícímu leteckému a technologickému průmyslu. Což se projevuje zejména ve chvílích, kdy se člověk dostane z historického centra a užije si až tragikomicky nezvládnutého řešení dopravy.
Querétaro, oficiálně tedy Santiago de Querétaro, má dva a půl milionu obyvatel, což není málo zvláště k tomu faktu, že ještě po válce zde žila jen desetina současného počtu. Ani nadmořská výška kolem 3000m (nejvyšší bod je v 3360 metrech) není málo.

Querétaro jest součástí historického dědictví pod záštitou UNESCO. Pročež je centrum města poněkud sterilní. Byť k procházkám a odpočinku zajisté vhodné.

Čeho je ve městě opravdu hodně, to jsou koloniální budovy, dlážděné uličky, kavárny a restaurace, krámky se suvenýry, nejrůznější pidimuzea, sochy (socha bojovníka Chichimeca působí obzvláště impozantně, neimpozantní velikosti navzdory), parky a parčíky. Také je zde nemálo umělců i umělečků, básníků, spisovatelů a podobných duší, sem tam dýchne zpoza rohu mladý i starý hippie a atmosféra celkově působí jak po pár jointech trávy.
Ubytoval jsem se ve starém koloniálním domě přestavěném na penzion. Bydlení náramné, byť za takovou cenu, že bych si místo toho mohl dopřát čtyři pytle plné čínských polévek.

Socha bojovníka Chichimeca, Querétaro

26.3. 2023 neděle
Dopoledne ještě pobíhám po městě, jehož historické centrum bylo prohlášeno za světové dědictví UNESCO. Mimo jiné jsou v Querétaru populární vinárny a prodejny sýrů. Dostal jsem proto výborný nápad a ke snídani, svačině a brzkému obědu jsem si dal víno, sýr, víno, sýr, víno, sýr a ještě sobě zakoupil láhev na cestu. Když jsem před polednem pílil na autobusové nádraží, slunce znásobilo účinky vína a já se u přepážek přepravních společností motal, škytal sýr a přiopile pravil: „Chtěl bych to… Chichichi….. Šišišiši….Chichi….Šiši..“
Tímto necivilizovaným vystoupením jsem se dožadoval jízdenky na autobus do vesničky Xilitla. Nebylo to jednoduché, ale za pomoci několika shovívavých a chápajících domorodců jsem se dostal je správnému okénku a zakoupil sobě i správnou jízdenku.
Querétaro je slovo původem z jazyka jednoho z původních zde žijících kmenů, Otomí. Querétaro v překladu znamená „ostrov modrých salamandrů“. Salamandrem je myšlen axolotl modroskvrnný. Předlouhou cestu rozhrkaným autobusem z Querétara do Xilitly jsem se tiše pochechtával, pil víno a prozpěvoval si: „Od modrého salamandra jedu si do Šišiši!“
Zkrátka hanba na tri zimy!

Zábavy se v městě Xilitla účastní i řádové sestry. Jsou tlusté a prodávají housky, aby byli tlustí i ostatní.

Do městečka Xilitly jsem dorazil k večeru a zcela neplánovaně doprostřed vesnické zábavy. Pravá mexická fiesta! Vesničané z hor se sjeli, by se oddávali neřestem! Na dlážděném náměstíčku se doslova motaly stovky sluncem unavených a alkoholem zničených domorodců, pánové v sombrérech a ženštiny často v mohutných sukních, mezi tím pobíhala stáda šklebáků s cukrovou vatou a zmrzlinou. Z pódia se přes náměstíčko linula mexická hudba, což všechny vyburcovalo k jakémusi tanci. Místo tance to však díky celodenní únavě a množství vypitého alkoholu připomínalo otevření pavilonu tělesně i mentálně postižených. A tak se motám společně s domorodci, usmívám se jak pitomec, domorodci se také usmívají a nabádají mě k tanci zejména s místními bezzubými stařenami. Stařeny nikterak neprotestují. Napsal bych i, že se na mě ony stařeny zubily, lež zuby jim dásně již nezdobí, pročež mohu jen trpce konstatovat, že se na mě dásnily.
Po včerejším luxusu v podobě noclehu v koloniálním domě jsem se dnes ubytoval v překližkové boudě. Tekoucí voda je jen na chodbě, místo sprchy kýbl s vodou. Avšak mně to nevadí, jelikož jsem ožralý.

Nohy na ulici v Xiiltle. Pokud si takových ulic vyběhnete a seběhnete za den například padesát, začnete mít Xilitlu neradi.

27.3. 2023 pondělí
Xilitla je městečko na kopci a když říkám na kopci, tak to tak i myslím. Pokud nějaký pan José bydlí na vrcholu kopce u hlavního náměstí a jde si například pro rohlíky do pekárny U Velké tortilly, čeká ho výkon téměř horolezecký. Městečko je vystavěno bez nadsázky na terasách a jednotlivé, často dlážděné ulice jsou spojeny tisíci schodů.
Xilitla je v podstatě tvořena městečkem a přilehlými vesnicemi, polosamotami a samotami. Městečko samé má zhruba 7 tisíc duší, s vesnicemi o maximálně pár stovkách obyvatel se jedná o přibližně 50 tisíc obyvatel. Proti turistickému a industrializovanému Querétaru, ze kterého jsem včera přijel, je vše naprosto jiné.
Drsná krajina částečně ochránila Xilitlu před industrializací a pomohla ve značné míře zachovat jak domorodé kultury Huastec a Nahuatl, tak i tradiční agrární životní styl. Asi 20 000 zdejších obyvatel mluví stále svým domorodým jazykem, hlavně huastec, byť většina, mladí zřejmě bez výjimky, mluví i španělsky.

Již střízlivý jsem si zrekonstruoval vzpomínky na včerejší den a usoudil, že jsem nikoho neshodil do rokle a nikomu z vesničanů nesnědl psa. Pročež jsem se vydal na vycházku. Vycházka vedla, jak je v Xilitle pro každého návštěvníka téměř pravidlem, do místa pár kilometrů za městečkem, do slavných zahrad Las Pozas.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

Las Pozas neboli Jezírka jsou dílem osvíceného (občas až moc) pošuka jménem Edward James.
„Na ty schody nelezte, je to navrženo a postaveno pro člověka průměrné hmotnosti,“ upozorňuje mne jakýsi mužík u vchodu a znepokojeně hledí na mé tukové břišní pásy. Za normálních okolností bych ho upozornil, že tlustí lidé jsou užiteční, jelikož z tuku se dají dělat například svíčky, ale tentokrát jsem neprotestoval. Různé schody a můstky v Las Pozas jsou na pohled chatrné, drolící se beton, rezavé dráty, vše je kluzké a porostlé mechy, lišejníky a občas i bujnou vegetací.
Edward Frank Willis James byl básník, ale především všefrontový surrealista až do morku svých surrealistických kostí. Narodil se v Anglii, majetek získal převážně z dědictví po svých bohatých příbuzných a tak mu nic nebránilo oddávat se své vášni, což byl surrealismus ve všech podobách. Pokud pomineme úchylné nápady, jako je například to, že rok 1938 trávil mimo jiné sponzorováním Salvadora Dalího, pořizoval si a zase prodával opravdu rozsáhle sbírky obrazů, rozhazoval peníze jako sponzor i mecenáš, kopuloval s ženami i muži (docela bych se divil, kdyby zůstalo pouze u toho) a cestoval po světě.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

V listopadu roku 1945 se poprvé objevil v mexické Xilitle a poněkud znaven životem v luxusnějších částech světa, rozhodl se zde, na úpatí hor a v subtropickém deštném lese, rozházet zhruba 5 milionů dolarů. Což je poměrně hodně i dnes, natož v té době. Což o to, utratit 5 milionů dolarů se dá i rozumně, například za čínské polévky, vnadné prostitutky či sbírku trenýrek s havajskými květinovými motivy, ale Edward se rozhodl pro zhovadilost ještě větší.
Navrhl a nechal stavět Laz Pozas. Las Pozas jsou desítky betonových staveb zcela nepokrytě obcujících s potoky, jezírky, vodopády a deštným lesem. Desítky domů, domečků, schodišť, mostů, chodníků, soch, zdí a zídek, výklenků i kotců pro šelmy či příbytků pro hady. Původně byla většina staveb barevných, bavíme se přeci o surrealismu, v současné době jsou barvy až na výjimky pryč a zůstaly jen všechny možné odstíny zelené zastoupené vegetací a všechny možné odstíny šedé, zastoupené betonem podléhajícím času a přírodě. Zcela nepřekvapivě zůstalo dílo po smrti Edwarda nedokončené.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

Celý areál je něco, co jsem nikde jinde neviděl, jelikož například asijská města pohlcená džunglí jsou něco úplně jiného. V Las Pozas je možno bloudit, lézt nahoru a dolů, svlažovat se ve fontánách, vodopádech, jezírcích, či prostě jen uklouznout na mokrém betonu, zřítit se do neznáma, zlomit si ruce, nohy a vaz a zhynout bídnou surrealistickou smrtí. V Las Pozas se také dá přemýšlet o všem možném. Například o duševním zdraví tvůrce, o relativitě peněz, o pomíjivosti, o drtivém vítězství sebemenší trávy nad sebevětším betonem a nebo proč jsem strčil ruku do jedné díry a poté ji nemohl vytáhnout bez toho, aniž jsem si utrhnul hodinky a sedřel prsty.

Odpoledne jsem ještě navštívil pár naprosto nudných vodopádů v okolí a večer si již spokojeně slintal na předloktí v překližkové chatrči. Slintal bych na polštář jako každý jiný civilizovaný člověk, leč polštář v ubytování nebyl. Že nebyla k dispozici ani deka a tak jsem se přikryl ručníkem mi náladu nikterak nezkazilo.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

28.3. 2023 úterý
Jelikož ve své překližkové místnosti nemám zrovna ideální možnosti páchat hygienu, rozhodl jsem se dnes využít jedné z cestovních agentur, které v Xilitle nabízejí výlety do okolí. A ano, jelikož jsou v dosahu řeky, pozorný čtenář již jistě ví, kde hodlám omýti své otylé tělo.
Za hory a doly, nedaleko Xilitly, nachází se kraj přelíbezný. Kraj se nazývá Huasteca Potosina a rozkládá se přibližně tam, kde byla na vrcholu civilizace (sic!) Huasteků. V dnešní době jde o oblast podél Mexického zálivu, zasahuje ovšem hluboko do vnitrozemí a zahrnuje části států Tamaulipas, Veracruz, Puebla, Hidalgo, San Luis Potosí, Querétaro a Guanajuato. Oblast je v poměru k ostatním částem Mexika poměrně málo navštěvována, což se v blízké budoucnosti zajisté změní. Zatím sem však míří téměř výhradně domácí turisté, jelikož ty zahraniční se vyvalují na mexických plážích, případně se v davech potí u nejznámějších pyramid.

Pokud slunce týrá vodopády a jezírka naplno, krajina se prozáří až psychedelickými barvami. Huasteca Potosina.

„Jéééé! No téééééda!“ volám i několikrát za den, rozpřahuji ruce a nadšeně se pitvořím. Což znamená, že Husateca Potosina jest náramná. Kraj plný řek, jezírek, jeskyní obyčejných i podivuhodných, kraj soutěsek a spousty, spousty vodopádů. Kraj tak zelený, jak jen zelená může být a tak modrý, až z tyrkysu říček přechází zrak. Vápencové skály, monzunové deště, papoušci.
Vyjíždíme ještě za tmy, jelikož den bude dlouhý. Dopoledne jsem si užil jsem si lehký treking k vodopádu Tamul. Nejběžnější způsob, jak se dostat do blízkosti vodopádu, je přes řeku Tampaon v barevných dřevěných člunech zvaných „pangas“. Jelikož to však zabere více času než návštěva od hlavy vodopádu, zvolil jsem chůzi. Vůbec nic náročného, trochu šplhání po skalách a přemnoho skákání do vod řeky. 105 metrů vysoký vodopád Tamul jest nejvyšším vodopádem ve státě San Luis Potosi. Vodopád je vlastně výsledkem sloučení dvou řek Gallinas River a Santa Maria River, které vytvářejí tuto krásu – nahoře jest mléčně modré jezírko vhodné ke čvachtaní, ze kterého se voda rozlije na hranu vodopádu, která je v období dešťů přes čtvrt kilometru dlouhá. Jééé!

Vodopád Tamul, Huasteca Potosina, Mexiko.

Od poněkud méně hřmícího Tamulu, je totiž období sucha, směřujeme přes několik menších vodopádů k díře. A není to jen díra obyčejná, vážení čtenářové, jest to díra kouzelná! Nu dobrá, zas tak moc kouzelná není a okolí je příšerně turistické, zhyzděné betonovými chodníky a stánky ze suvenýry, avšak díra sama jest pěkná.
Severozápadně od Xilitly se nachází jeskyně pod širým nebem zvaná Jeskyně vlaštovek. S hloubkou 370 metrů se jedná o druhou nejhlubší jámu v Mexiku. Sotano de las Golondrinas, tedy jeskyně vlaštovek, jest název mírně řečeno zavádějící. Jednou z atrakcí je totiž pozorování ptactva, které se svistotem křídel v hejnech střemhlavě mizí večer v jeskyni a zase z ní vylétají. Ovšem – nejde o vlaštovky, nýbrž o rorýsy. Aby toho nebylo málo, s hulákáním se do té samé jeskyně vrhají o hejna zelených papoušků. V jeskyni údajně hnízdí desítky tisíc opeřenců. Oba dva druhy ptáků hnízdí na stěnách jeskyni a jejich odlety a přílety jsou známou turistickou atrakcí. Postupně je slyšet zvuk vycházející z okolí, naznačující blízkost rorýsů. Pak jeden po druhém začnou kroužit nad ústím jeskyně, následováni tisíci dalších, kteří tvoří ohromnou a leckdy i ohromující spirálu. Unikátní akce trvá zhruba hodinu a návštěvník se tak stává svědkem jednoho z nejúžasnějších každodenních migračních jevů lokálního charakteru.
Další z atrakcí je slaňování na dno jeskyně. Tuto aktivitu jsem si dopřál a i když nejde o ultimátní adrenalinový zážitek, za vyzkoušení to stojí. Zejména díky tomu, že vybavení lany počínaje a skobami konče vypadá značně chatrně a provazy podobné kvality bych si v Evropě snad ani nepřivázal na vodítko svého pavouka Freddyho, aby se mi někde při venčení nezdrhnul. Dno jeskyně jest vzhledem k nedostatku světla poměrně překvapivě zelené a především – jest pokálené. Ba nejen pokálené, ale přímo posrané. Tisíce ptačích obyvatel samozřejmě nechodí vykonávat potřebu do kadibudek, ani škodolibě nekálí vesničanům na sušící se prádlo, nýbrž se vyprazdňují přímo v jeskyni.

Sotano de las Golondrinas. Na první pohled jen nezajímavá díra. Za návštěvu, zvláště pokud se člověk motá někde nedaleko, za návštěvu stojí.

Před návratem jsem si ještě dopřál něco raftingu, ovšem v období sucha se jedná o poněkud zvláštní aktivitu, kdy se účastník raftu nesnaží zdolat divoké peřeje, nýbrž kličkuje mezi velkými balvany a snaží se splout řeku bez toho, aby každých pár metrů někde neuvíznul.
Den končí v Ciudad Valles, Ciudad Valles je třetí největší město státu San Luis Potosí. Město samo o sobě zrovna zajímavostmi nepřekypuje, ale jako výchozí bod do okolí je téměř ideální.
Na až batůžkářsky archetypálně zařízeném hostelu jest náctiletá Američanka z Las Vegas, která jako by přijela z šedesátých let. Mastné dlouho vlasy plné nejrůznějších cingrlátek, příšerně provedená tetování hlásající mír, lásku a konopí. Všemožné dráty napíchané do uší, nosu a bradavek. Na krku, zápěstích a kotnících se pohupují kilometry špagátů s korálky. Hledím na ni pohledem starého pána a usmívám se, jelikož je to pěkné.
Všude voní marihuana, pot, pivo a spálené kukuřičné placky. Ze zvukové aparatury sestrojené zřejmě nadaným, ale naprosto hluchým vynálezcem se linou písně Bobů Dylana a Marleyho.

V období sucha se rafting mění na vyhlídkovou plavbu. Naštěstí jsou řeky a kaňony v Huasteca Potosina pěkné, pročež je se čím kochat.

 

29.3. 2023 středa
Dlouhý, předlouhý den. Nacpal jsem se mladé hippie do otřískané, ale plně funkční dodávky, kterou momentálně ne zrovna střízlivá majitelka už rok jezdí po Mexiku. Jelikož veřejná doprava v Huasteca Potosina není zrovna nějak extra frekventovaná, do menších městeček zajíždí třeba jen jednou denně a k přírodním krásám vůbec, překousl jsem i fakt, že dívčina pojala poznávání oblasti jako najíždění stovek kilometrů s krátkými zastávkami na zajímavých místech. Nicméně povětšinou bezejmenných vodopádů jsem si užil vrchovatě, těch známých jako jsou Minas Viejas a Micos také. Užil jsem si i koupání v bezpočtu jezírek a v noci jsme ještě stihli dorazit do městečka Tamaposo. Dívčina odjela za město a já se za pět peněz ubytoval v penzionu s tekoucí vodou, bazénem a slintajícím psem.

Veřejná doprava mezi Ciudad Valle a Tomasopo.

30.3. 2023 čtvrtek
Městečko Tomaposo má zhruba 5 tisíc obyvatel, s okolními usedlostmi a vesničkami téměř 30 tisíc. Náměstí je, jako už v Mexiku bývá, vzhledem k velikosti města poněkud velké, na náměstí stánky, stromy a navzdory.
Zdaleka největším a pro mnohé jediným důvodem, proč do Tomaposa přijet, jsou nedaleké vodopády a jezírka Puente de Dios. Pokud se sejde pěkné počasí, tedy slunečno, s dostatkem vody, tedy ani období sucha, ani nejvydatnější deště, jde o místo s až kýčovitě prozářenou vodou. Modrá barva je tehdy tak tyrkysová, že fotografové místo obvyklého přibarvování fotografiím barvu ubírají, aby je někdo neobvinil, že si to celé vymysleli. Celý kaňon, ve kterém se vše nachází, je navíc vegetací porostlý bujněji, než-li byly porosty klínů a podpaží slečen z filmů pro dospělé v osmdesátých letech minulého století. Hlavní atrakcí Puente de Dios, tedy Božího mostu, jest přírodní bazén, do kterého padá vodopád a ze kterého je možno jeskyní proplout k dalším jezírkům a menším vodopádům. konkrétně jde o tři kaskády a „bazény“ jsou ohraničeny přírodními travertinovými římsami. Kolem vede 600m dlouhý dřevěný chodník a naneštěstí jde o místo mezi Mexičany značně populární, pročež je nutno přežít několik souvisejících nepříjemností. Především – už samotný příjezd je spojen s průchodem skrze stánky, kde všichni nabízí ručníky, pantofle, vodotěsné obaly na telefony a záchranné vesty. Zvesela jsem se zasmál, do záchranných vest píchal prstem a kroutil hlavou. Legrace mě přišla u vstupu k vodopádům, jelikož jsem zjistil, že záchranná vesta je povinná. Následně mě přešla legrace znovu, když jsem zjistil, že je všude ohromná spousta lidí. Pročež jsem si párkrát skočil do vodopádu a následně dobré dvě hodiny trucoval v zatopené jeskyni a prstem jsem šťoural do rybek, které mi ožužlávaly nohu.

Kaskády Puente de Díos u městečka Tomasopo.

31.3. 2023 pátek
Dopoledne jsem si opět zašel pro pěknou koupel k Puente de Díos a poté se jen tak coural po okolí, chodil po železniční trati, lezl k různým statkům a dával se do řeči s domorodci. Domorodci mne častovali mnoha úsměvy a všude mi nabízeli jídlo. Zřejmě v obavách, abych jim nesežral hlídacího psa.
Večer jsem se domotal zpět do Tomaposa, bych odjel do města Ciudad Valles, odkud mám zítra naplánované skákání do vodopádů.

Umývárna v jedné z restaurací kdesi mezi Tomasopo a Puente de Díos.

„Autobus nejede!“ pravil mi pán. Pán držel v ruce jakési veliké nářadí, byl celý špinavý a unavený.
„E? Nejede? Dnes mají jet do Ciudad Valles ještě další tři autobusy!“ protestuji.
„Volal José, že dnes už nejede nikam. Miguel dnes nejezdí, protože má narozeniny. A mně se autobus rozbil!“
Nejdříve jsem myslel, že si ze mne pán tropí žerty, leč reakce ostatních cestujících počaly levitovat mezi vztekem a zoufalstvím, pročež jsem usoudil, že pán nežertuje.
Na mexickém venkově však věci probíhají jinak, než na co je zvyklý průměrný obyvatel Evropy. Pán otevřel u autobusu zavazadlový prostor, do zavazadlového prostoru vlezlo několik vesničanů a vzápětí se vynořilo po zuby vyzbrojeno. Ten třímal kladivo, ten ještě větší kladivo, onen šroubovák, tamten vrtačku, bezzubý pán s jedním okem počal kleštěmi ohýbat drát a všichni společně počali halasit. Následně se vrhli na autobus a jali se do něj nelítostně bušit, vytahovat a zase vkládat nejrůznější součástky a nemálo částí omotávali drátem. Já sobě zakoupil zmrzlinu a na celé to hemžení jsem se z povzdálí i zblízka díval.
„Gringo nám nepomůže?“ pohlédl na mne jeden z umouněných mechaniků-cestujících.
„Já? E? Vypadám snad jako někdo, kdo něco umí? Já nic neumím, já jsem z Evropy!“ bránil jsem se neprůstřelnými argumenty.
„Ale autobus nejede!“
„To vidím. Všechno co má kola nebo kozy se jednou pokazí!“ pronesl jsem životní moudro, načež přítomní pánové počali přikyvovat a přítomné dámy nasadily kamenné obličeje.
Do Ciudad Valles jsme dorazili za tmy. Cesta trvala několik hodin, po cestě se konalo několik technických přestávek, při kterých cestující-mechanici uváděli vozidlo znovu do pohybu tím, že velkým kladivem mlátili do motoru a hráli tak oblíbenou hru cestujících mexického venkova „Kdo dá větší ránu“.

 

Pan řidič si zoufá a opravuje autobus. Tomasopo.

1.4. 2023 sobota
V šest hodin ráno již poskakuji v Ciudad Valle před kanceláří agentury, která slibuje legraci v podobě zlomenin, rozbitých hlav, netradičního oběšení i netradičního utopení.
Zamluvil jsem si výlet k vodopádům, na vodopády, do vodopádů a pod vodopády. Zábava spočívá v tom, že celý den budeme ve vodě a když ne zrovna ve vodě, tak na skalách nad vodou, ze kterých budeme do vody padat.
Kolem Ciudad Valle jest vodopádů nemálo, ostatně město se nachází v oblasti Huasteca Potosina.
„Tak s tímhle si nejsem jistý,“ znepokojeně na mé sádelnaté tělo ukázal pan vedoucí a jeho pomocník začal nenápadně kontrolovat pevnost lan, úvazů a skob.
„Umím částečně zatáhnout druhou a čtvrtou břišní pneumatiku a potom to vypadá, že nejsem tak tlustý!“ snažím se vylepšit situaci.
„Slaňovat umíš? Mokré skály, vodopády a podobně?“
„Slaňovat neumím vůbec. Ale umím spadnout do vody tak, že to pořádně začvachtá a všichni se smějí!“ pravil jsem, načež pan vedoucí protočil oči a zavrtěl hlavou.
Ve skupině je nás pět. Otec se synem, kteří si udělali na víkend výlet z Mexico City, pan vedoucí, pan pomocník a já.

Řeka Micos, Huasteca Potosina, Mexiko.

Jelikož nejsem žádný fabulátor (jak je ostatně vidět na Chochovinách), potvrdilo se velice rychle, že slaňovat opravdu neumím. Pročež slaňování vodopádů probíhalo tak, že mne přivázali na lano jak kus vepřového a poté spouštěli po skalách dolů. Kromě slaňování jsem opravdu hodně skákal, šplouchal a čvachtal.
Během dne jsme totiž splouvali a seskakovali řeku. Den tedy začal slaněním vodopádů Minas Viejas a El Salto a pokračoval zdoláváním řeky Micos, kde největší legrací bylo skákání z vodopádů, kterých je na řece spousta. Od malých seskoků ze dvaceti centimetrů až po skok závěrečný, kde se skáče z metrů osmi. Legrace přišla na závěr, kdy jsme zavítali k vodopádu El Toro, který měří dvacet metrů. Celá pětičlenná skupina z vodopádu skočila s nadšenými výrazy. Zatímco pan vedoucí i pan pomocník si skok evidentně užili, u ostatních to tak jisté není. Oba mexičtí turisté totiž při letu počali různě rotovat, což mělo za následek, že na hladinu rozhodně nepřistáli v potřebné poloze. Zatímco pan otec se držel za rozkrok a z bolestí pootevřených úst vyluzoval zvuky podobné indiánské píšťalce, pan syn měl roztržené rty a nateklý obličej.
„E?“ dotazoval jsem si a ukazoval na tvář, které připomínala obličej prohrávajícího boxera na konci dvanáctého kola.
„Já chtít se podívat kam padat,“ zašišlal skrze krev a kývající se zuby nešťastník.
Přestal jsem se smát, když jsem se podíval kolem místa, kam jsem dopadl já. Na hladině plavaly rybky. Břichem vzhůru. Následky tlakové vlny.
Z pohledu na mrtvé rybky na hladině jsem poněkud rozpačitý. Možná by nebylo tak špatné uvažovat o dietě. Zhubnout nějakých čtyřicet či padesát kilo by zajisté pomohlo nejen mně, ale i rybkám.

Slaňování skal či vodopádů, skákání z vodopádů, splouvání řeky na kánoích, raftech či jen tak s helmou, chrániči a plavací vestě. Krajina je nebývale vhodná pro cyklistiku v blátě a všude mimo asfalt, je zde spousta zipline a i jen obyčejné chození po krajině poseté řekami a často porostlé hustými lesy je pěkné. Celá Huasteca Potosina je pro tropení nejrůznějších zhovadilostí jako stvořená.

Řeka Micos, Huasteca Potosina, Mexiko.

2.4. 2023 neděle
Ciudad Valles není zrovna architektonickou perlou, nechlubí se jedinečnými muzei, originálními kavárnami, hospodami či pěkně tetovanými prostitutkami recitujícími básně mexických revolucionářů. Ciudad Valle slouží návštěvníkům jako základna pro návštěvu okolní krajiny, případně jako město, kam míří spoje do vzdálených měst.
Nicméně zábavu jsem si našel – nedělní trh není nikterak turistický, je živý, bez prodavačů suvenýrů a bez otravných nabízečů, kteří obvykle za tučný peníz nabízejí všemožné nesmysly.
Pročež bloumám trhem, podivuji se mnoha odrůdám chilli papriček a ochutnávám různá ovoce, u kterých nejenže neznám název, ale některé vidím poprvé v životě. Prodavači se mi často smějí, když zakoupené ovoce přímo před nimi konzumuji. Pročež usuzuji, že se ovoce tímto způsobem jíst nemá a možná ani nejde o ovoce, ale nakládané myší hlavičky nebo z oslí srsti a kaktusových olejů zhotovená domácí projímadla. Několikrát se mi zkrátka stalo, že vůbec netuším, co konzumuji. Podobná aktivita mne však baví, různé trhy a tržiště rád navštěvuji po celém světě a ochutnávám, co se dá. K ochutnávání nejrůznějších pochutin se odhodlávám rád a téměř nikdy neříkám slova jako „fuj“ nebo „tgo si strčte za klobouk“. Pokud si vzpomínám, tak mne zaskočily jen koňské nozdry, které na mne kdysi vyplavaly z polévky na tržnici San Pedro v peruánském městě Cuzco.
Po obědě jsem si zašel do muzea. Do muzea chodím zejména poté, co jsem se na tržišti nacpal k prasknutí a jakmile trochu vytrávím, zase se na tržiště vracím. Museo de Cultura de la Huasteca Tamuantzán není zrovna něčím úchvatným, leč pro základní přehled a o řekněme antropologický a dějepisný náhled na Huastecu to stačí.
Odpoledne už mne opravdu nenapadá, co ve městě Ciudad Valles dělat, pročež bez výčitek svědomí nastupuji na noční bus do Mexico City.

Trh v ulicích Ciudad Valle.

3.4. 2023 pondělí
Na letiště do Mexico City přijíždím po ránu, pročež pár hodin do odletu trávím tím, že chrápu a slintám si na košili pod stromy před letištním terminálem. Pranic mi nevadí, že na mne každý divně hledí a že se mne pokusili pomočit hned dva psi.
Kolem poledne odlétám do města Tuxtla Gutiérrez. Tuxtla Gutiérrez jest největším a zároveň i hlavním městem státu Chiapas. Jde víceméně o průmyslové město, ke kterým nikterak netíhnu. Důvodem příletu je ovšem nedaleké město San Cristóbal de las Casas, které vlastní letiště nemá. Zajímavostí Tuxtly může být snad jen komiksově vyhlížející městský erb a fakt, že v roce 2011 bylo město jako první v Mexiku certifikováno jako „bezpečné město“ federální vládou. Díky na mexické poměry nízké kriminalitě, programům prevence kriminality a dalším faktorům. Aby bylo nějaké město v Mexiku ohodnoceno medailí „bezpečné“ mi přijde buď jako pokus o vtip či prostě připuštění faktu, že zde vás jen znásilní s použitím voňavého gelu a následně okradou, zatímco jinde vás znásilní bez gelu a poté zahrabou zaživa do mraveniště, kde vás budou navíc krmit koprovou omáčkou.
Ještě k městskému erbu. Je na něm králík s neštovicemi, prasečíma ušima na krku a vlčím řezákem trčícím z tlamičky. Králík navíc dřepí na horní čelisti se třemi zuby, vypadajícími jako lidské.
Jako spousta dalších lidí a jako naprostá většina turistů vsedám hned na letišti do jednoho z autobusů a odjíždím přímo do San Cristóbal de las Casas. Zatímco do
Tuxtly nejezdí žádní turisté, do San Cristóbal de las Casas naopak jezdí všichni turisté.
Ubytoval jsem se za pět peněz nedaleko centra v jedné z postranních uliček. Dům je starý, popraskaný, ale čistý a vše funguje. A má atmosféru z dob španělské kolonizace.

Katedrála v San Cristóbal de las Casas. Její stavba začala v roce 1528 a původně byla známá jako Katedrála San Cristóbal Mártir.

4.4. 2023 úterý
San Cristobal de las Casas, běžně zvaný prostě jen San Cristóbal, se nachází v mexickém regionu Chiapas, který je známý svým bohatým kulturním dědictvím, domorodými komunitami a neustávajícím vzdorem proti všem autoritám – od Španělů v době kolonizace po snad všechny mexické vlády, současnou nevyjímaje. San Cristóbal je především staré koloniální město, které patří k nejkrásnějším v Mexiku. Úzké uličky lemují nízké barevné budovy s taškovými střechami a kovanými detaily, dřevěné dveře někdy rámují bujné liány bugenvileí. Stinné centrální náměstí lemuje elegantní hořčicově žlutá katedrála, která jako by zářila v zapadajícím slunci, často za zvuků živé kapely na marimbu. Domy jsou často pomalovány graffiti, ale kupodivu to ráz koloniálního měta nijak nenarušuje, byť o jasné mysli a duševním zdraví některých autorů lze pochybovat.
San Cristóbal je však víc než jen hezká tvář. Domorodé obyvatelstvo je zde silnější a viditelnější než v kterémkoli jiném mexickém městě. Jazyky Tzotzil a Tzeltal je běžně slyšet na ulicích, trzích a veřejných prostranstvích je stále dost domorodců nosících tradiční oděv.
Atmosféra města samozřejmě přilákala i nemálo expatů a do města proudí davy návštěvníků. Pročež jsou ve městě nejen tradiční trhy, kde je možno zakoupit vychrtlé kuře, páchnoucí sušenou rybu či kýbl krevet, ve městě jsou i malá divadla, kavárny, hipsterskými bary či spousta větších i malých muzeí.

Ulice jsou pomalovány spoustou graffiti. Povětšinou jde o pěkná či alespoň originální díla, která nemají nic společného se zoufalstvím známým například z českých ulic.

San Cristóbal de las Casas založil v roce 1528 španělský kapitán Diego de Mazariegos po čtyřletém krvavém dobývání dominantních domorodých skupin regionu, Zoquesů a Chiapasů. Mazariegos si původně vybral místo podél parné řeky Río Grijalva, aby mohl dohlížet na největší osadu Chiapů vzdálenou několik kilometrů, ale během měsíce ho řádící nemoci donutily přesunout se do vyšších poloh a na současné místo.
Nové město se původně jmenovalo Villareal de Chiapa de los Españoles, což byl první z mnoha názvů, které v průběhu staletí neslo. V roce 1535 bylo přejmenováno na San Cristóbal de los Llanos podle patrona města a o rok později na Ciudad Real de Chiapa. Tento název se udržel téměř tři století, až do roku 1829, kdy představitelé města přijali název Ciudad de San Cristóbal a nakonec dnešní San Cristóbal de las Casas na počest křižáckého biskupa Bartolomé de las Casas, který bojoval proti otroctví. V období ve 30. a 40. letech 20. století se město jmenovalo Ciudad las Casas. Domorodí obyvatelé samozřejmě měli pro toto vysokohorské údolí jména dávno před Španěly.
Celý den pobíhám po městě, lezu do několika z mnoha muzeí, samozřejmě jako všude preferuji lezení do muzeí antropologických. A stejně jako všude, i zde nadšeně pobíhám po hlavním tržišti. Jen velké, rušné, kupodivu téměř bez turistů a je zde možno se nacpat všemožnými laskominami. Co je poněkud nemilé, je pitný režim místních obyvatel. Nebyl jsem ještě na místě, kde by se pila Coca Cola jako naprosto základní a často snad i jediný nápoj. Se sladkou tekutinou ve tří i pětilitrových lahvích se tahají indiánky a odvážejí si Coca Colu do svých vesnic, nápoj popíjejí pěkně odění staří pánové a cucají šklebáci, kteří ještě neumí chodit.

Na tržišti v San Cristóbal de las Casas.

Centrum města je plné luxusních obchodů a pokud ne luxusních, tak aspoň předražených. Kostely i katedrála jsou upravené a občas mě i napadne kacířská myšlenka, že baroko nebylo tak příšerné, jak si celý život myslím. Naštěstí mne podobné hlouposti přestanou napadat poměrně rychle, když se do španělských koloniálních svatostánků podívám a uvědomím si, kolik čínských polévek se místo toho dalo pořídit. Mimochodem, právě katedrála severně od hlavního náměstí je nejemblematičtějším symbolem města zobrazovaným na letácích cestovních agentur, před katedrálou je možno potkat prodavače nafukovacích balonků z Číny, prodavače sushi z Japonska i místní prostitutky.
Město se nachází v nadmořské výšce kolem 2200m, což je dobré, jelikož se zejména po ránu a odpoledne nepotím jak prase na grilu. Město je i značně výškově členité, pročež je možno uličkami stoupat k vyhlídkám.

Kromě muzeí s obvyklým zaměřením je ve městě i nemálo muzeí s jantarem. Jantar je v San Cristóbal jako doma, je prodáván na každém rohu v nejrůznějších podobách a pouličních prodavačů falešného jantaru je ze více než odborníků na všechny záhady světa v českých hospodách. Muzea jantaru, což jsou většinou beztak jen obchody, jsou nejen v centru, ale i v uličkách na periferii a například jedno z největších muzeí jantaru je v bývalém klášteře La Merced. Mimochodem, právě Museo del Ambar v La Merced je s přehledem to nejlepší, jaké jsem ve městě našel. Chiapaský jantar, tedy zkamenělá borová pryskyřice stará asi 30 milionů let, je známý svou průzračností a rozmanitými barvami. Většina se těží v okolí Simojovelu, severně od San Cristóbalu.

Jantar jest ve městě nadmíru populární.

Nu, San Cristobal de las Casas je zajisté městem pěkným, ve kterém lze dělat všechno možné. Nicméně je na mně až příliš čisté, příliš fungující, nikdo mne nechtěl okrást, všechno je takové až moc plyšové. Již několik týdnů jsem nespal do kaktusů. Ani jsem si nespálil řitní otvor poté, co jsem snědl extra pálivé tacos. A obávám se, že mne v San Cristóbal de las Casas žádné punkové zážitky ani nečekají.

5.4. 2023 středa
„E…eeee….jau….ooo….jaký jsem to vůl,“ pronáším skrze namrzlá ústa. Jest pět hodin ráno, všude tma a klid. Jen hloupý tlustý cizinec ze střední Evropy vsedá na motocykl a za mrazivého rána vyjíždí. Oděn je, jelikož je to hňup, jen do trička s krátkým rukávem, na hlavě má otlučenou helmu legračně oválného tvaru a ochranné brýle.

Vyjíždím na celodenní výlet po venkově, cílem je Toniná. Toniná je rozsáhlé archeologické naleziště, zaniklé město zaniklé mayské civilizace. Je až podivuhodné, jak málo je Toniná navštěvována, i když se jedná o areál pěkný a naprosto snese srovnání s jinými starými mayskými ruinami, které jsou navštěvovány ohromnými davy turistů. Ruiny komplexního starověkého města Toniná, postavené na kopci těsně u města Ocosinga, se tyčí mezi džunglí a kopci – mimochodem pyramida v Toniná byla po dlouhou dobu zaměňované s kopcem samotným. Archeologové ovšem během posledních dvou desetiletí odkryli jeden z nejzajímavějších a nejkomplexnějších příkladů monumentálních staveb mezoamerického období a mayské říše.

Toniná

Motocyklování do rozednění a ještě zhruba hodinu či dvě po východu slunce je kruté. Jsem zmrzlý a tak nemohu ani vesele kynout vesničanům, kteří postávají u cesty oblečeni v péřových bundách a v pletených čepicích. Cesta je však pěkná, jelikož jsem si nechal poradit od majitele půjčovny motocyklů, nadšeného motocyklového cestovatele. Přemnoho zatáček, vesniček v horách, výjezdy a sjezdy a v porovnání s Evropou téměř neexistující provoz. Projíždím vesnicemi s malými trhy, většími kostely a velkými náměstími, občas se po silnici prochází krávy, kozy, ovce, šklebáci a jiná zvířena.
Po zhruba pěti hodinách se mezi stromy objevuje vrchol první pyramidy.
Celé město ještě není archeology vykopáno, ale i pohled na již odkrytá místa, zejména komplex chrámů Acrópolis je hezčí, než jsem čekal. A hlavně – nikde nikdo, po několik hodin jsem zde úplně sám.
Toniná znamená „Dům z kamene“ v místním mayském jazyce tzeltal. Původní název byl pravděpodobně Pon ebo Popo, což znamená „Bílé“ nebo možná „Bílé město“. Pro dnešní generace byla Toniná byla pro vnější svět znovu objevena ve 30. letech 19. století. Brzy poté, roku 1840, ruiny chrámů navštívil slavný severoamerický průzkumník John Lloyd Stephensa jeho britský společník na Frederick Catherwood.

Toniná

Toniná má dlouhou historii, protože existují náznaky, že byla osídlena nejméně tisíc let. Největšího rozkvetu město dosáhlo v pozdním klasickém mayském období, kolem 7. až 9. století. Bylo to město velké vojenské síly a moci, jak je vidět na vyobrazeních věznitelů, vězňů a jejich obvyklých obětí ve všech jeho chrámech. Na vrcholu své moci to bylo jedno z nejdůležitějších měst Mezoameriky. Momentálně jsou nejlépe odhalené stély, přes sto do kamene vytesaných zobrazení nejrůznějších scén, velké hřiště pro známou mayskou míčovou hru pelota a především – skupinami chrámových pyramid, kde nejvyšší z nich výškou 74m přesahuje slavnou pyramidu Slunce v Teotihuacánu.
Nadšeně pobíhám po celém areálu, po hřišti i kolem stél. Lezu po pyramidách a lezu do pyramid. Díky minimální návštěvnosti zde nejsou téměř žádné zákazy, jen špička nejvyšší pyramidy je opatřena páskou, která má zřejmě zabraňovat vstupu.
Na rozdíl od zhruba 110km vzdáleného arcirivala staré Toniny, známého a turisty navštěvovaného města Palenque, leží Toniná mimo turistické trasy Chiapasu a zatím i mimo radar turistů.
Při odchodu jsem potkal mexickou rodinku, která nesla v košících výbavu na piknik. Jinak jsem byl ovšem na místě celé hodiny úplně sám. Což samozřejmě dodá místu úplně jinou atmosféru a mně úplně jinou náladu. Jelikož lidi nemám vůbec rád.

Toniná

Na cestu zpět se vydávám jinou cestou a kvapím, jelikož se stmívá. A cesta z Toniná do San Cristóbalu trvá i na motocyklu několik hodin. V jedné z vesnic leží přes cestu hořící autobus, kolem pobíhají pánové v maskách, zřejmě aby se nenadýchali zplodin. Pročež ani moc nezpomaluji, autobus objíždím po trávě vedle silnice a v zrcátku jen vidím, kterak na mne pánové mávají. Mávají zejména mačetami.

„Ach, gringo! Ty jsi naživu? A máš motocykl! I trenýrky! Nebyl jsi oloupen!“ nadšeně kolem mne poskakuje majitel motocyklu, když stroj kolem desáté hodiny večerní vracím.
„E?“ reaguji jako správný intelektuál, jelikož mi není jasné, proč bych měl přijet například na oslu a nahatý bez trenýrek, když jsem odjížděl na motocyklu a s trenýrkami.
„Tebe nezastavili? Nic nechtěli? Jak jsi jim unikl?“
„E?“

Jak se ukázalo, onen hořící autobus nebyl na silnici kvůli havárii, jak jsem si myslel. To jen, jak čas od času bývá, probudil se duch Zapatistů. Pánové v maskách na mne mačetami nemávali z radosti, nýbrž se naopak durdili, že jsem jim objel blokádu. Dlužno dodat, že jsem tak učinil nevědomky a kdybych věděl, o co jde, rozhodně bych se o podobný kousek nepokoušel.
Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) rozhodně není záležitostí historie. Zapatistická armáda národního osvobození, často označovaná jako Zapatisté, je krajně levicová politická a militantní skupina, která ovládala a do jisté míry stále ovládá značné množství území v Chiapasu, nejjižnějším státě Mexika. Chiapas je státem bohatým na přírodní zdroje a po téměř sto let zde byly káceny lesy a přehrazovány řeky, zatímco silnice, školy, veřejné služby a další veřejná infrastruktura zaostávaly za zbytkem země. Ignorování docela vyhovovalo rozsáhlému domorodému obyvatelstvu Chiapasu, jelikož mohlo žít dál tak, jak žilo po staletí. Nakonec se však domorodým komunitám vyvlastnilo příliš mnoho půdy a ztratily příliš mnoho autonomie. Už staří Španělé by mohli vyprávět, že naštvat mayské indiány opravdu není dobrý nápad. Už se zdálo, že se podařilo pošahané revolucionáře uklidnit, ale období klidu trvají vždy jen pár let a poté ozbrojené nepokoje propukají znovu.

Toniná

Nejnovější střet se nazýval Chiapasský konflikt, kdy mezi lety 1994-2000 zahynulo ve střetech přes 300 lidí. Před úsvitem na Nový rok 1994 překvapení turisté a obyvatelé mexického státu Chiapas sledovali, jak ozbrojení mayští indiáni vyhlásili válku vládě, obsadili osm měst a do značné míry šokovali politiky v Mexico City. To nespokojenost s přístupem centrální vlády vyvřela v podobě maskovaných zapatistických povstalců, kteří v roce 1994 vtrhli na radnici v San Cristóbalu. Na radnici povstalci křičeli, pronášeli vulgarismy a na záchodě ukradli toaletní papír. Kromě toaletního papíru se jim podařilo ve městě Ocosingo ukrást státní ropné společnosti jeden a půl miliardy kilogramů dynamitu. To je opravdu dost dynamitu na mnoho, mnoho ohňostrojů a jiných akčních hrátek. Následovalo hašteření mezi Zapatisty, různými milicemi podporovanými vládou, své si k tomu řekla i Venezuela či USA.
Protipovstalecké metody navržené a implementované mexickou vládou v roce 1994 měly za cíl narušit a rozpustit odpor EZLN. To vyvolalo velké množství nuceného vysídlení, hrozeb a obtěžování ze strany mexické armády na domorodých vesnicích. Vysídlování od roku 1996 narůstalo a různé polovojenské skupiny byly a jsou zodpovědné za zločiny proti původnímu obyvatelstvu dodnes. Příkladem toho je Actealský masakr, kdy 22. prosince 1997 bylo v táboře Los Naranjos v Chenalhó zavražděno 45 lidí a čtyři nenarozené děti.
Mimosoudní popravy, nucená zmizení, nucené vysídlení, mučení, výhrůžky násilím a smrtí, zastrašování či ničení majetku byly některé z hrozeb, kterým tyto komunity čelily a stále čelí. Pozůstatky protipovstaleckých strategií uzákoněných mexickým státem v oblastech Altos a Severní Chiapas v 90. letech pokračují ve formě ilegálně ozbrojených polovojenských skupin, které se z těchto strategií poučily. V roce 2020 bylo například provedeno 54 polovojenských útoků proti vesnici Aldama.
Nyní máme rok 2023 a stále se nedá prohlásit, že by byla situace vyřešeno. Běžnými projevy bývají právě blokády silnic, kdy povstalci vybírají od projíždějících takzvanou válečnou daň. Blokády obvykle bývají hned po zjištění hlášeny v rádiu, pročež se tomu mohou řidiči vyhnout. Jak je pozornému čtenáři zřejmé, chiapasská rádia neposlouchám.

Toniná

6.4. 2023 čtvrtek
Ve státu Chiapas žije přibližně 5 milionů lidí, přičemž čtvrtina z nich jsou potomci původních obyvatel. Což je pravděpodobně nejvyšší číslo ze všech 31 mexických států. Každé z 8 hlavních etnik se liší především jazykem, poměrně svébytné však mají i způsoby odívání a další zvyky. O víře, uctívání a nejrůznějších formách synkreze by se zajisté dala napsat báječná kniha se spoustou obrázků a plná pikantních historek, zde však na to není čas ani prostor. Většinovými etniky žijícími kolem San Cristóbal de las Casas jsou Tsotzil a Tzeltal. Samozřejmě, že zrůdní katolíci, všemožní kolonizátoři i akcelerující globalizace zejména posledních desetiletí různorodost a odlišnosti stírají, leč i na konci první čtvrtiny 21. století je zejména na venkově stále možno spatřit cosi jiného, cosi z dávných věků, cosi z časů mayských.
Pročež jsem vsedl na motocykl a celý den jezdil po okolí San Cristóbal de las Casas, projížděl vesnicemi, vesničkami i kolem polosamot, zastavoval se na občerstvení a kochal se krajinou, kde lidé žijí roztroušeni po kopcích a do městeček se ve větší míře vydávají jen na trhy či různé slavnosti. Zastavil jsem se v malém městě San Lorenzo Zinacantán, kde je stále možno spatřit starší pány v růžových tunikách s vyšívanými florálními motivy a kde dámy občas nosí růžové či fialové šály. Jako většina návštěvníků teritoria etnika Tsotzil, zavítal jsem samozřejmě i do městečka San Juan Chamula, které je překvapivě vzdušné, kolem vodní borovicové lesy a na hlavním náměstí jest široko daleko známý kostel Iglesia de San Juan. Mše v tomto kostele obsahují tolik pálenky a zvířecích obětí, že už snad nejsou uznatelné jako katolické. Synkreze nejen maysko-křesťanská, ale i alkoholovo-maysko-katolická. Zvenčí vypadá kostel jako kterýkoli jiný, kterých jsou městečka Chiapasu plná. Bílé zdi, barevně lemovaný vchod, v tomto případě zeleně. Pravá legrace se ovšem ukrývá uvnitř. Při vstupu návštěvníky omámí vůně kadidla z kopálové pryskyřice a kouř z tisíců svíček, které rozhodně nelze nazývat vonnými. Stěny jsou lemovány sochami svatých opatřenými zrcadly, která mají odhánět zlo. Nejsou zde žádné lavice a jinak prázdnou podlahu pokrývá koberec z borového jehličí.

Trh před slavným a známým kostelem v San Juan Chamula. Zvenčí vypadá kostel naprosto obyčejný, podobných je v městech Chiapasu spousta.

Věřící se v kostele rozdělují do malých skupinek, většinou jde o rodiny. Každá rodina si vymezí volný prostor a přímo na dlaždice ostaví svíčky. Během osobních obřadů a po nich nechávají svíčky zcela vyhořet a podlaha je tak pokryta loužičkami různobarevného vosku. Uctívači se modlí nahlas v jazyce Tzotzil, někdy pláčou a opakovaně dělají znamení kříže. Pijí Coca-Colu a pox, místní destilát. Kostelem se mimo již zmíněných zvuků rozléhá i hlasité krkání s úmyslem vypudit zlé duchy a možná i útlocitné návštěvníky. Někdy se k rodině připojí i pan curandero neboli léčitel, který může na neduhy postižené lidi položit ruce, vstřebat jejich neduhy do slepičího vejce nebo je vyléčit máváním živou slepicí nad hlavou. V krajním případě pak slepici na místě zabijí a později zakopou, což považuji za plýtvání jídlem.
Tato jedinečná směs katolické a domorodé víry je výsledkem 500 let trvajícího kulturního hašteření. Brzy po svém příchodu ve 20. letech 15. století začali Španělé přebírat aspekty domorodé spirituality, aby si místní Maye udobřili. Později začali domorodci míchat své tradiční rituály s katolickými, které zavedli misionáři.

Procesí na cestě do kostela v San Juan Chamula.

Dnes je čtvrtek, pročež je všude poměrně klid, i přesto však několikrát za den do kostela za mohutného řinčení, halasu a kouře vchází průvod místních. Hlavním dnem pro konání ceremonií je neděle, což je zároveň i dnem, kdy se na náměstí před kostelem konají velké trhy. Naneštěstí je neděle pochopitelně i dnem, kdy se do San Juan Chamula sjíždění turisté ze široka daleka a v podstatě všichni, kteří se zrovna nacházejí v San Cristóbal del las Casas.
Stánek, kde je nutno zakoupit do kostela vstupenku, se nachází v botanické zahradě posvátných rostlin hned u kostela. Tato „zahrada“ upozorňuje na původní rostliny používané při místních náboženských obřadech a léčebných praktikách a kupodivu je zde i pár popisků ve španělštině, tsotsilštině a angličtině.
Místní Tzotzilové nedovolují fotografování uvnitř kostela. Přesněji řečeno – fotografovat uvnitř kostela je přísně zakázáno. Těm, kteří byli při fotografování přistiženi, byly fotoaparáty rozbity a rádoby tajní fotografové i nemálokrát biti. Dokonce lze najít i popisy událostí, které neměly daleko k lynčování.
Mezi další zajímavosti města patří hřbitov, který je dobrým úvodem do směsice kultur, pro vesnice v okolí a San Juan Chamula obzvláště tak typické.

Hřbitov v San Juan Chamula. Jak je vidět, místem se neplýtvá.

Před ruinami starého kostela se nachází hřbitov, který také není takový, na jaký jsou návštěvníci zvyklí. Hroby jsou normálně vykopané do země a zasypané hromádkami hlíny, ale nejsou zde žádné náhrobky. Jako ozdoba slouží velké kříže různých barev, které zároveň slouží k identifikaci zesnulých podle jejich věku. Bílý kříž označuje pohřeb dítěte, zelený pohřeb dospělého a černý pohřeb staršího člověka. Kříže ovšem často nejsou umístěny izolovaně, ale na nalepené jeden na druhém, v zákrytu tak mohou být dva, tři nebo třeba deset.

Motocyklování kolem San Cristóbal de las Casas je zde pravděpodobně nejlepším způsobem dopravy. Chenalhó, San Lorenzo Zinacantán, San Juan Chamula, Oxchuc. Zajímavých městeček je všude spousta, k tomu je možno se podívat na vodopády, do jeskyní či jen zastavit v některé z mnoha malých restaurací vystavěných na místech s vyhlídkami na kopce, rokle, údolí a spoustu, spoustu zeleně. Provoz není nikterak hustý, lze se dostat i do míst, kam se automobil nedostane, výletník není závislý na sporadické veřejné dopravě a z motocyklu lze pohodlně kopat do hlavy toulavé psy, kteří se snaží motocyklistu kousnout do lýtka.

Procesí v ulicích San Juan Chamula.

7.4. 2023 pátek
Po ránu jsem si ještě zašel do dílny na výrobu všemožných tisků a udělal jsem dobře. Ženštiny máčejí, suší, drtí, míchají a louhují všechny možné ingredience a výsledkem jsou přepěkné rukodělné výrobky. Originální tisky na ručně vyrobeném papíru z nejrůznějších rostlin, zejména agáve.
Jelikož jsem sám neskutečně nezručný, nešikovný a má manuální zručnost odpovídá manuální zručnosti bezrukého invalidy, rád podobné dílny navštěvuji. Kochám se, usmívám a poté zakupuji výrobky, které většinou ztratím, či mi leží bez užitku kdesi v rohu. I dnes jsem sobě zakoupil obrovský obrázek mayského cyklisty na drsném papíru z agáve. Pročež po zbytek výletu budu v Mexiku jak naprostý imbecil cestovat s metr a půl dlouhou rourou, ve které jest obrázek srolován.

Tiskárna jak má být. Řemesla mám rád a pozorování zručných práce zručných řemeslníků je na pozorování záživnější než amatérské porno.

Odpoledne odjíždím autobusem to Tuxtly Gutiérrez a odlétám do Cancúnu. Jak bývá v Mexiku dobrým zvykem, z letiště není nutno zajíždět do centra města, pročež hned od terminálu vsedám do busu do Playa del Carmen. Přijíždím o půlnoci, pročež jsou hrůzy této turistické díry zahaleny milosrdnou tmou. Ubytovávám se v levném hostelu na hlavní silnici nedaleko přístavu, odkud odjíždějí trajekty na ostrov Cozumel.
Hostel zřejmě funguje i jako bordel, jelikož je v něm spousta červeného osvětlení a každou chvíli do hotelu vcházejí a z hotelu vycházejí notně opilí pánové zavěšeni do značně úsporně oděných slečen.

San Cristóbal de las Casas.

8.4. 2023 sobota
Z výletu do Mexika mi zbývá posledních pár dnů, které jsem se rozhodl trávit z valné části pod vodou. To je jediný důvod, proč jsem přiletěl do Cancúnu a jel do Playa del Carmen. Mexická riviéra je zajisté to nejturističtější, co lze v Mexiku navštívit. Zástupy, davy, hordy nadšených turistů z celého světa, jelikož slova pojmy „Cancún“ či „mexická riviéra“ působí zejména na nepoučené návštěvníky jako magnet. Fujtajxl turistické ghetto, příšerná žumpa to je!

Turisté si užívají proslulých pláží Mayské riviéry. Buldozery marně zápasí s tunami hnijících smradlavých řas. Playa del Carmen.

Jedním z prvních trajektů odjíždím na ostrov Cozumel. S radostí za sebou nechávám Playu del Carmen i s jejími vyhlášenými plážemi. Pláže možná byly kdysi v Playa del Carmen pěkné. V té době je nafotili a ony stále starší a dnes naprosto nereálné obrázky stále tisknout na pohlednice či do prospektů cestovních kanceláří. Realita je ovšem na hony vzdálena obrázkům. Úzké pláže, za kterými jsou monstrózní a hnusné hotely, hlavní silnice a prodejny těch nejhorších kýčů. Pláže špinavé, nehezké, každý rok zavalené hnijícími řasami. Hory smradlavých řas nepřetržitě odhrnují od moře buldozery a snaží se nepřejet těch pár nešťastníků, kteří se odhodlají do vody vlézt.

Ostrov Cozumel jest také převelice turistický, ovšem jako potápěčská základna je téměř ideální. Nemálo potápěčských agentur, pod vodou nepřetržitě dobrá viditelnost, vody na ryby i paryby bohaté, lokality od přístavu vzdálené na člunu maximálně pár desítek minut.

Ubytování jsem si sehnal u místní paní zubařky, která nabízí některé z nakoupených domů turistům. V lednici mě uvítala miska ceviche s česky psanou cedulkou „ty nebat – to cerstve!“

 

9.4. 2023 neděle
Ostrov Cozumel se nachází v Karibském moři podél východní strany poloostrova Yucatán asi 82 ​​km jižně od známého Cancúnu a 19 km od pevniny, tedy v podstatě od města Playa del Carmen. S celkovou rozlohou 478 kilometrů čtverečních jde o největší karibský ostrov Mexika, největší trvale obydlený ostrov a třetí největší ostrov Mexika po ostrovech Tiburón a Isla Ángel de la Guarda.
Na ostrově žije zhruba 90 tisíc lidí a z toho 87 tisíc v hlavním městě San Miguel. Kupodivu, i když San Miguel není zrovna nějaká malá vesnice, kromě pobřežní silnice a pár hlavních ulic je všude klid, všude spokojeně jezdí domorodci na bicyklech, všude postávají automobily VW Brouk a atmosféra je nikoli karnevalově, ale ospale karibská.
Název Cozumel byl odvozen z mayského Cuzamil, případně v plném znění Ah Cuzamil Peten, což znamená „ostrov vlaštovek“.

Na ostrově jsou mangrovové lesy, archeologická naleziště, sem tam nějaká ta zábava pro rodiny v podobě vodních parků, ale zejména v porovnání s městy na pevnině nejde o destinaci pro masový pobytový turismus. Otázkou je, jestli a případně kdy k tomu dojde.
Na ostrově je spousta, opravdu spousta potápěčských agentur, pročež co nejvíc z nich obíhám a dohaduji si podmínky ponorů na následujících několik dnů. Ceny jsou kupodivu skoro všude stejné, ovšem nabídka se lidí kolikrát až nepochopitelným způsobem. Některé agentury nabízí všechny ponory na dvou či třech lokalitách, jiné bez problémů nabízí zavážky člunem po celém západním pobřeží ostrova. Některé nabízí jen neopreny pro lidské bytosti normálních rozměrů, některé naopak nemají problém sehnat neopren i pro mě.

Cozumel je známý zejména mezi potápěči.

10.4. 2023 pondělí
Cozumel sice funguje i jako zastávka zaoceánských výletních lodí, dle mého jedna z nejnechutnějších věcí historie cestování, ale pro nezávislé návštěvníky je spojen zejména s potápěním.
Cozumel se nachází na rozsáhlém mezoamerickém bariérovém útesu, který je druhým největším bariérovým útesem na světě po Velkém bariérovém útesu. Ostrov byl jmenován Jacquesem Cousteauem jako jedno z deseti nejlepších potápěčských míst na světě. Perfektní viditelnost skrze tyrkysové vody dosahuje až padesáti metrů, což je hodně i na Karibik. Třicetimetrová dohlednost je normálem. Cozumel je častokráte nazývám hlavním městem světa driftového potápění, což je velice vhodné pro staré a líné pány, jako jsem například já. A vskutku, až na jednu či dvě výjimky probíhaly všechny ponory driftem a to takovým, že častokráte nebylo potřeba během celého ponoru ani pohnout ploutví.
Vodu kolem Cozumelu nejsou jen plné výletních lodí, ale žije zde asi 500 druhů ryb, 60 druhů korálů, 350 měkkýšů, spousta paryb, savců, želv či hadů. Kolem ostrova je na 30 potápěčských lokalit pro všechny úrovně potápěčů, lokality od mělkých útesů po ponory kolem hlubokých stěn, ponory plné děr a tunelů až po lodní vraky.

11.4. 2023 úterý
Potápění bylo dnes takové, jaké jen může nenáročný, ale i středně náročný potápěč očekávat. První ponor byl plný průplavů, převisů a tunelů v korálech. Druhý ponor proběhl převážně tím, že jsme hodinu driftovali mezi desítkami želv. A ponor třetí spočíval v zírání zoči-voči. Abych byl konkrétní, zíral jsem dlouhé minuty do očí žabohlavci skvělému a ten mi to dlouhé minuty opětoval, protože není jisté, jestli je jiné aktivity vůbec schopný.
Žabohlavce skvělého jsem nikdy jinde neviděl, pročež jsem byl nadšený. Jde totiž o rybu nevšední a hezky barevnou.

Žabohlavec skvělý

Žabohlavec nádherný alias Splendid toadfish alias Sanopus splendidus je zjevným favoritem potápěčského průmyslu na Cozumelu. Na internetu je několik videí, ve kterých potápěči lákají rybu z jejího úkrytu kvůli focení, škádlí žabohlavce umělými návnadami a poté se tváří frustrovaně, jelikož na ně žabohlavec ostentativně kašle. Jde o rybu, o kterém se kdysi věřilo, že je endemit ostrova Cozumel, leč byla již pozorována na útesech od Hondurasu až po Cancún.
Na rozdíl od ostatních zástupců žabohlavců žabohlavec nádherný charakteristický svými zářivými barvami. Má jasně žluté ploutve, které obsahují i výrazné vzorování, zatímco na hlavě má tmavé a bílé pruhy. Ryba vydává bzučivé pářící volání, které mohou slyšet i potápěči. Já jsem však žádné bzučení neslyšel, pročež mohu žabohlavce zařadit mezi spoustu dalších živočichů, pro které nejsem nikterak atraktivní. Zajímavé jest i to, že ač se jedná o rybu neobvyklou a opravdu nápadně zbarvenou, byla vědci zaznamenána až v roce 1974, zatímco například nudné zbarvené mamuty všichni znají už bambilion let. Během jednoho ponoru jsem viděl žabohlavců hned několik, pročež jsem rád a spokojený.

Co by to bylo za návštěvu Mexika, kdybych neotevřel stavidla chtíče. Pokud někteří čtenářové nadšením poposedli, tak ať se zase v klidu usadí. Stavidla chtíče jsem neotevřel tím, že bych se vrhnul do náručí mexických ženštin. Rozhodl jsem se holdovati truňku. Jelikož nejsem nějaký buran chlastající pivo, pojal jsem večerní inspekci cozumelských hospůdek a barů intelektuálním způsobem. V praxi jsem se jal ověřovat, jaký je rozdíl mezi pro Mexiko typickými alkoholy – tequillou a mezcalem.
„Tequilla je mezcal, ale ne každý mezcal je tequila,“ pravil mi před pár týdny v Cabo San Lucas opilý domorodec v restauraci s levnými tacos. Tvrzení je v podstatě pravdivé: mezcal je totiž likér destilovaný z jakéhokoli z více než 40 druhů agáve (pochopitelně mimo agáve Weber), zatímco tequilla se vyrábí pouze z modrého druhu agáve Weber, známé jako agáve tequilana. Aby byl návštěvník zmaten ještě více, v obchodech s alkoholem a na koktejlových menu je vše komplikováno mexickými pravidly, která nařizují, jak mohou být lihoviny z agáve označovány.
Obě lihoviny se destilují z cukrů z agáve, respektive z piňas neboli srdíček. Zatímco při výrobě tequily se piňas napařují v nadzemních pecích, při výrobě mezcalu se praží v pecích obložených kameny a vytápěných dřevem, což je příčinou jeho kouřové a pikantní chuti.
Abych mohl tequillu s mezcalem porovnat za stejných vnějších podmínek konzumace, v každé hospodě jsem si objednal vždy jednu tequillu a jeden mezcal. Nejsem si zcela jistý, kolikrát jsem se takto obětoval ve prospěch sebevzdělání, ale ještě si pamatuji, že v pořadí šestém navštíveném podniku jsem již mezcal objednával jen nezřetelným: „Me me me me me….eeee….me me me!“

Ulice Cozumelu jsou plné VW Brouků a sem tam je možno i objímat kaktus.

Nikdy bych neřekl, že na stará kolena objevím způsob, jak vystřízlivět ze ne zrovna mírné opilosti během zlomku sekundy.
To se tak potácím ulicemi tichého nočního San Miguelu, když vtom ve svých čínských umělohmotných pantoflích za jeden a půl dolaru klopýtnu. Bych nespadnul na zem a neudělal kráter do vozovky, zachytil jsem se pěkné vzrostlé rostliny. Naneštěstí byl onou rostlinou kaktus. Nikoli nějaké dětské chlupaté měkké trny, nýbrž suché, několikacentimetrové zbraně flegmatické rostliny se mi zabodly do dlaně a předloktí.
Počal jsem do ticha pronášet takové nepěkné věci a tak hlasitým způsobem, že se rozštěkali psi po celé Mayské riviéře. Nejenže jsem proklel všechny kaktusy až do biologického dávnověku, ale také jsem zavřeštěl: „Nedobré plastové pantofle! Na recyklační linku s vámi! Svině!“

12.4. 2023 středa
Čtyři ponory, tedy zábava na celý den. Po včerejším intimním sblížení s kaktusem stále otevřené rány v dlani a na předloktí ve slané vodě pekelně pálí, leč kvůli tomu se přece nenechám ujít bubliny a rozmáčenou tvář. Kromě laškování s mentálně postiženou želvou, která mě následovala po dobu celého ponoru a snažila se mi dívat do očí z pěti centimetrů mě ještě pobavila muréna. Abych byl přesný, muréna zelenavá. Jak známo, murény jsou většinou zalezlé mezi skalami, kameny, zkrátka je většinou vidět jen hlava. Také je známo, že huba murény vypadá poněkud hrozivě, nebezpečně a většinu lidí nenapadne murénu dráždit.
To však neplatí o nadšeném Polákovi, se kterým jsem se dnes potápěl. Onen rozumem nepříliš nadaný jedinec spatřil mezi korály zalezlou murénu zelenavou. Což je jedna z největších murén dorůstající až dvou a půl metru.

Muréna zelenavá

„Ťuťu ňuňu,“ láká pan potápěč murénu z úkrytu. Muréna však na trapné provokace nereaguje, zřejmě nerozumí bublání a zvláště nebublání polskému. Načež pan potápěč vzal kamerku připevněnou na krátkém nástavci a strčil ji muréně pár centimetrů od tlamy. Následovala zábavná podívaná. Nejdříve muréna nikterak rychle, ale nezastavitelně počala opouštět svůj úkryt. Následně bylo vidět vytřeštěné oči potápěče, jelikož se ukázalo, že muréna je opravdu veliká a má dobré dva metry. Poté pan potápěč počal co nejrychleji plavat pryč, ovšem i muréna po mozkové obrně plave samozřejmě daleko rychleji, než ten nejrychlejší potápěč. Načež a pročež počala naštvaná muréna pronásledovat panikařícího a bublajícího jedince. Vždy prudce připlula směrem k jeho hlavě, aby se poté vzdálila, pár sekund plavala kolem a poté celý nájezd opakovala. Celá tato zajisté nevšední podívaná trvala několik minut. Zatímco vyděšený polský potápěč si během těch pár minut vydýchal v panice téměř všechen vzduch, já jsem se kochal, jelikož vidět takto velkou murénu mimo úkryt a navíc při takto neobvyklé činnosti, to se jen tak nepoštěstí.
Muréna zelenavá je ve zdejších vodách poměrně běžný predátor a ačkoli je zvláště za dobrého osvětlení její zelená barva až zářivá, ve skutečnosti tato muréna zelená není. Je tmavě šedohnědá, ovšem je pokryta hustým žlutým hlenem, který jí dodává zelené zbarvení a chrání před parazity a nemocemi. Existují zprávy o nevyprovokovaných útocích připisovaných zelené muréně, ale takové incidenty jsou považovány za mimořádně neobvyklé.

„Už se dnes nepotápím,“ pravil spolupotápěč později již na lodi.
„Čeho se bojíš? Vždyť ti nic neudělala,“ uklidňuji nešťastníka.
„Nebojím se. Ale posral jsem si neopren.“
Jak si vzápětí pohledem a čichem všichni na lodi ověřili, poznámka o neoprenu nebyla míněna žertem.

Chrápající žralok

13.4. 2023 čtvrtek
Dnes jsem ještě třikrát vlezl pod vodu a poté již kvapím na trajekt zpět na pevninu. Letovisko Playa del Carmen, respektive jeho širší centrum, jen potvrdilo můj pocit z první návštěvy. Jedna velká levná diskotéka, turistické ghetto, kam nemajetní výletníci jezdí předstírat, že si užívají luxusu. Spousty Američanů, kteří si nemohou dovolit výlet do Baja California, davy Poláků a Rusů, po ulicích zní i čeština či slovenština.
Celý večer trávím tím, že se cpu, vyhýbám se opilcům a místním šklebákům, pro které je ulice domov, škola i rodina.

Kromě obvyklého ceviche, tedy marinovaných kousků ryb, paryb či mořských plodů, oblíbil jsem si na Cozumelu a tím pádem i v Playa del Carmen yucatánskou specialitu cochinita pibil. Ač vepřové maso téměř nikdy nejím, jelikož mi nechutná a navíc si připadám jak kanibal, cochinitu (v překladu sele) pibil jsem si oblíbil, za posledních dnů sežral zajisté menší prasečák a hodlám se naučit tento pokrm připravovat po konce svých dnů. Příprava cochinity zahrnuje marinování masa v silně kyselé citrusové šťávě a achiote a pak jeho pomalé pečení. V některých případech bylo maso marinováno tak luxusně, že i po pečení z něj vytékala směs šťávy masa a citrusů. Většinou je cochinita pibil jako trhané vepřové vkládáno na tacos, ovšem několikrát jsem si prostě nechal naložit kilový kus masa a kukuřičné placky používal spíše jen jako ubrousek. Ach!

14.4. 2023 pátek
„Dvacet dolarů za kouření!“
Je sedm hodin ráno a na ulici mi nabízí služby prostitutka, která pravděpodobně obsluhovala ještě Cortésovy konkvistadory. Paní rozhodně věkem překročila půlstoletí a neskutečně špinavá, vytahaná, potrhaná a skvrnami pokrytá podprsenka zajisté obsahuje genetický materiál menšího městečka.
„Ech, raději mi řekněte, éterická vílo, kde už je otevřená nějaká jídelna,“ odvětil jsem ženštině.
„Já mám taky hlad!“
A tak platím dvojitou porci tacos. Že budu v Mexiku krmit vyžilou prostitutku, to jsem věru netušil.

Odpoledním autobusem odjíždím z Playa de Carmen na letiště do Cancúnu. Naštěstí jezdí spoje přímo na letiště a není se tak nutno trmácet do Cancúnu a odtamtud dalším spojením na letiště. Večer již odlétám do Paříže, z Paříže do Dublinu a rovnou zůstávám v práci na dublinském letišti.
Mexiko jest zemí velikou, různorodou a napadá mě už teď nemálo míst, která bych tam ještě chtěl navštívit a aktivit, které bych tam chtěl páchat. Pročež si myslím, že se do Mexika ještě někdy podívám.
Fucking bueno!