Myanmar, Kambodža a Katar, 2017

372

9.11. 2017 čtvrtek
Společně roníme slzy. Kolegové roní slzy vzteku a závisti. Mé slzy jsou slzami radosti a škodolibosti. Zanechávám kolegy napospas irskému větru, dešti a emancipovanosti tlustých irských ženštin, zatímco sám mířím na východ a Východ. Téměř prázdným B787 Qatar Airways mířím do města Doha. Co chtít po noční směně více, než prázdné letadlo, sedm hodin letu a možnost vyspat se více a lépe, než se mi daří v Evropě. 
„Ééééé!!!!“
„Uáááá!!!“
Spánek? Ale kdeže. Sedm hodin sedím s vytřeštěným zrakem a do uší jsem si nacpal několik párů špuntů proti hluku. Z nějakého důvodu bohužel není k dispozici samopal ani smečka divých psů, pročež si celou hrůzu vychutnávám hodinu po hodině, navíc s exponenciálně rostoucí intenzitou. Paluba je poseta vřískajícími šklebáky. Šklebáci využili situace a za zoufalých pohledů posádky a nadšených pohledů rodičů lezou a skáčou po prázdných sedadlech, pořádají soutěž ve vyluzování nejhnusnějších myslitelných zvuků a škubou si navzájem vlasy, což má za následek gradaci vřískání neuvěřitelných dimenzí. Celá sedmihodinová tragédie byla završena tím, že mi jeden z těch parchantů hodil přímo do oka umělohmotnou figurku nosorožce. 
Uvažuji o kariéře masového i sériového zabijáka. 
Přestup na pěkném letišti v Doha proběhl naštěstí v klidu, jak se na arabskou zemi sluší a patří a po dvou hodinách odlétám do thajského Bangkoku. Tentokrát je to B777 narvaný do posledního místa. Letadlo je zmítáno výkřiky v ruštině, polštině a češtině. To cestující z Česka a dalších zaostalých částí světa usoudili, že je převelikou legrací dožadovat se krkáním a hulákáním dalších a dalších přídělů vodky a piva. 

Před výletem do Myanmaru jsem tak nějak tušil, že všemožné
zpodobnění pana Buddhy bude časté. Co jsem tak nějak netušil je fakt,
že oněch zpodobnění bude bambilion.

10.11. 2017 pátek
Přistávám na hlavním letišti v thajském Bangkoku a let do Myanmaru mám ze starého letiště až za pár hodin.

„Okamžitě si nech těch návrhů! Tu pravou perverzi poskytuji jen mému miláčkovi, mé lásce, mému rytíři na bílém koni!“ ozývá se v letištní hale. Česky. To ženština vyvinuté hrudi nadává jakémusi pánovi (ze Skotska, jak jsem se později dověděl), který se dle gestikulace zřejmě dožadoval praktik, které mu Thajky se svými plochými hrudníky nemohly poskytnout.

„Rytíř na bílém koni? To musím být já!“ halasně se dožaduji pozornosti, jako obvykle třeskutě vtipný.

„No ty vole…. bílej seš, obličej máš jako kůň, ale rytíře nevidím,“ pravila pohrdavě ženština.

Jak se ukázalo, ženština se jmenuje Kamila, zanechala svého skoromanžela v dalekém Česku a také letí do Myanmaru, byť s trochu jinými cestovními plány, než-li mám já. Pročež jsme na část výletu vytvořili harmonickou dvojici. Prsatá princezna a otylý bilý kůň. Rytíř ženštiny Kamily zůstal v Česku.

Mezi dvěmi hlavními bangkokskými letišti funguje bezplatný kyvadlový autobus, čehož jsme využili a odpoledne se již pařili v největším městě Myanmaru, pětimilionovém Yangonu. I když je Yangon oproti jiným jihoasijským metropolím poněkud ospalý, dopravní špička skýtá veliký adrenalin. V automobilech zablokovaných v kilometrových zácpách sedí cestující a znuděně zírají z oken. Situace dospěla do stadia, kdy řidiči rezignovali už i na obvyklé troubení. Nejrychlejšími účastníky provozu jsou tak vozíčkáři, mrzáci o berlích či poskakující vrána se zlomeným křídlem. 
Na hotelu je spousta Číňanů vychrchlávajících hleny se zvukovým doprovodem dusících se vepřů. Večer se objevily další dvě ženštiny z Česka a poté ještě bloudící Čech. 

„My jsme maminy na opušťáku!“ představily se ženštiny a dodaly, že v Česku nechaly manžely (každá má jednoho) i šklebáky (každá jich má několik).

„A já mám rád pivo!“ představil se Čech. O manželovi nic nedodal, pročež zřejmě žádného nemá.

„I my máme rády pivo! Minerály! Pivo, to jsou zdravé minerály!“ deklamují maminy na opušťáku a dlužno dodat, že tento jejich válečný pokřik jsem v průběhu následujících dnů slyšel nemálokrát.

„Hihihi,“ hihňá se večer v restauraci slečna číšníce a poté se hihňá i zbytek hostů. Objednal jsem si z menu sofistikovaným píchnutím prstu do obrázku jakési jídlo. Odměnou mi byl kýbl červené omáčky pro asi dvacet lidí. V omáčce plavaly krevety, vajíčka, jakási zelenina a všechny ingredience z mísy svorně volaly: „Pálí pálí pálí! Omáčka nás strašně pálí!“ 

11.11. 2017 sobota
Nedaleko od hotelu jest čínské město i pěkné trhy. V čínském městě visí červené lampiony a koloniální domy jsou krásně pokryty mechem a špínou velkoměsta, balkony jsou zdobeny tropickými rostlinami a z oken se vyklánějí tlustí Číňané ve vytahaných tílkách. Čínské čtvrti jsou všude po světě téměř stejné. 

Bloumám tržištěm a kochám se. Tržiště jest plně ryb, žab, krabů a jiných laskomin. Ke snídani jsem si dal rozkošně se tvářící červy na kari. 
Myanmar je známý nejen tím, že jsem si zde dal ke snídani červy na kari, ale například i tím, že je plný pagod, stup a všemožných jiných věží a vežiček. Tisíců, desetitisíců….. nefalšovaný bambilion. 
Nedaleko od hotelu, za synagogou, dvěmi mešitami, největším čínským chrámem Myanmaru a za baptistickým kostelem je pagoda Sule, které se dostalo cti, že jsem ji svou návštěvou zneuctil jako první myanmarskou pagodu na výletě. Pagoda Sule je utopena mezi okolní zástavbou ohyzdných a rozpadajících se betonových monster, poněkud přiškrcena nekolikaprodou silnicí (jest umístěna na kruhovém objezdu) a mimoto je zahlcena i spoustou turistů. Kdysi byla centrem britského Rangoonu, jak se Yangon nazýval. Když jsem tak u toho – přejmenovávání všeho možného a přesouvání funkce hlavního města každých pár let je zřejmě jakousi barmskou posedlostí. 
Nedaleko od pagody Sule je údajně největší yangonské kryté tržiště, Bogyoke Aung San. Ehm. Nuda a nuda, stovky obchodů nabízejících ty samé tretky, ty samé šperky, ty samé mobilní telefony a ty samé sukně, nejobvyklejší oděv zdejších mužů. 

Večer jsem se ještě odbelhal do nejznámější pagody celého Yangonu a vlastně i celé země, proslulé pagody Shwedagon. Pro milovníky české transkripce je k dispozici pěkně nečeský název Šweitigoumská pagoda.
Stovky a tisíce návštěvníků zejména z Asie se mísí s desítkami bělochů, všude posedávají a bloumají mniši v hábitech nejrůznějších odstínů oranžové a rudé, v růžové se promenádují dohola ostříhané mnišky. 

Vzhledem k výnamu, proslulosti a návštěvnosti pagody je až s podivem, nakolik se liší snad veškeré dostupné informace. Pročež je při popisu vhodno použít spousty slov jako „možná“, „prý“, „asi“, „přibližně“ nebo „snad“.

Pagoda byla vystavěna mezi 6. a 10. stoletím před naším letopočtem (udává se i konkrétní rok 585 před Kristem), což z ní dělá asi nejstarší buddhistickou stupu světa. Kromě duchovního významu samozřejmě v placatém Yangonu zaujme i svým vzhledem – 99 metrů vysoká stavba je vidět téměř z každého místa města. Ohledně výšky – nikdo zřejmě netuší, jak byla pagoda vysoká původně a zda-li kdysi nebyla i vyšší než v současnosti. Na současnou výšku byla opravena králem Hsinbyushinem po jednom z řady zemětřesení, které zničilo vrchol pagody v roce 1768. Pagoda jest zlatá. Tedy – z nemalé části. Cihlový základ je pokryt pláty zlata, na některých místech v několika vrstvách. Díky zdejší tradici, lepení tenkých plátků zlata na stavby a různé relikvie, spousta návštěvníků činí pagodu zlatější a zlatější. Ostatně – jen na vstupném se v areálu pagody vybere několik milionů amerických dolarů ročně, což je v poměrně chudém Myanmaru slušná suma. Zlato je ovšem jen pouhé zlato, pročež domorodci usoudili, že je třeba pagodu ještě vylepšit. Načež vrchol stupy opatřili zhruba 5500 diamanty, přidali přes 2300 rubínů a na vrchol usadili diamant o 76 karátech.

Pagoda Shwedagon a celý areál rozhodně není zrovna klidným místem k rozjímání.
Turisté i mniši davově fotí pagodu i sebe sama a dá se i říci, že mniši se chovají více „turisticky“ než turisté samotní

Kopie pagody Shwedagon stojí na několika místech světa. Jen o 30 cm nižší se nachází v hlavním městě Nay Pyi Taw, další například v indické Bombaji či indonéské Berastagi.

Zde bych rád poznamenal, že ač jsem si vědom rozdílů mezi pagodou, stúpou a například psí boudou v Horní Děložné, v případě Myanmaru bez uzardnění výrazy „pagoda“ a „stúpa“ míchám, zeměňuji a bez uzardění tak zajisté v mysli nepoučeného čtenáře zanechávám chaos. Na téma označení, významu a účelu pagod i stúp jsem vedl přímo v Myanmaru několik rozhovorů s mnichy, studenty architektury, profesorem náboženství i několika průvodci. Výsledkem bylo, že se názory lišily, ba někdy si i protiřečily. A jasno v problematice nemám ani poté, co jsem si v dublinském antikvariátu pořídil a kupodivu i přečetl pěknou publikaci pana Roberta E. Fishera nazvanou Buddhistické umění a architektura.

12.11. 2017 neděle
Ráno jsem si opět prošel ulice, které se zejména dopoledne mění v bezejmenná tržiště plná života, rozhodně daleko zábavnější než například propagované Bogyoke Aung San. Plno mořských plodů, ovoce, hmyzu a ženštin s tvářemi pokrytými thanakou. Pastva pro oči i žaludek.

Žabičky na tržišti v Yangonu

Před polednem se po včerejším přísunu pivních minerálů probraly i ženštiny, pročež jsme si objednali vozidlo taxi a odjeli do města Bago. Čtvrtmilionové Bago je jen pár hodin cesty z hlavního města a nabízí to, co v podstatě každé větší i menší město v Myanmaru. Bambilion pagod. A také z překližky zbudovaný (či spíše za pomoci překližky zrekonstruovaný) palác Kanbawzathadi a nedaleká, taktéž ne zrovna pěkně zrekonstruovaná, stavba Bee Throne Hall. Palác, postavený v roce 1556 kompletně ze dřeva, padl za oběť pořáru v roce 1599. V roce 1992 byla po dvou letech ukončena již zmíněná „rekontrukce“, jejímž výsledkem je překližkové cosi, co dle mého názoru za návštěvu a vstupné rozhodně nestojí. Za návštěvu naopak stojí stupa Mahazedi Paya a to zejména proto, že lze vylézt až téměř nahoru (vstup na stupu je jen pro pány, ženštiny nahoru nesmí, pročež mohou dole například hrát piškvorky a čekat, až se páni tvorstva vrátí a budou nadšeně vykládat, co viděli) a kochat se výhledy na Bago. Vidět toho zas až tak moc není – v podstatě jen velká zelená plocha, ze které ční desítky pozlacených stup, případně sem tam nějaká ta gigantická socha Buddhy.

Z pagod vyniká zejména Shwemawdaw a to hlavně svou výškou – je dokonce o 15 metrů vyšší než proslulá Shwedagon v Yangonu. Mimo pagod je Bago známé i sochami ležících Buddhů. Ležící Buddhové, to jest další barmská libůstka. V Bagu jsou nejznámější 55 metrů dlouhá socha Shwethalyaung Buddha a 82 metrů dlouhá Mya Tha Lyaung, která leží na rozdíl od předchozí sochy nekryta pod nelítostným barmským sluncem.

 

„Pivo, to jsou zdravé minerály!“ pravily maminy na opušťáku u vlakového nádraží a odjely se napojit. Zatímco ženština Kamila a já jsme nasedli do vlaku směr Yangon. Vlak byl pěkný, s dřevenými lavicemi. Ještě hezčí bylo nádraží, kde zejména vybavení pana výpravčího a prodavačů jízdenek bylo jak z dob britského impéria. Kancelář plná pečlivě vedených knih popsaných krasopisně inkoustem a barmským písmem, kancelář mechanických strojů, ozubených kol, pák a dřevěných cedulí s nápisy v angličtině. Pěkné.

Smažená kuřata jsou v Myanmaru poměrně rozšířená pochoutka.
Na obrázku paní prodavačka na ulici města Bago.

13.11. 2017 pondělí
Ženština Kamila jest po ránu nesvá, zasmušile mrká a co chvíli hledí na mobilní telefon. 
„Neposlal mi pusinku! Každý den mi můj drahý posílá pusinku a dnes nic! Co když umřel? Nebo ještě hůř – co když na mě zapomněl? A to jsem mu koupila svetr! A on nic, neposlal pusinku!“
Chtěl jsem slečnu rozveselit nabídkou  pečeného švába nebo smažené žáby ke snídani, ovšem setkal jsem se jen s pohrdavým pohledem. 

Odjíždíme busem do města Mawlamyine. Bus jede na čas, jest čistý a kupodivu ani není vyprodaný.

„Pfff, pfff, tssss tf tf tfff ššš pfff…..“, prskám, frkám a snažím se jazykem vyšťourat nohu, která mi uvízla mezi zuby. Na zastávce busu jsem si zakoupil výbornou pečenou kobylku, ovšem její noha se utrhla od tělíčka, zasekla se za kolenní kloub a uvízla mi mezi zuby. Nejdříve mi noha poněkud neesteticky trčela ven z pusy, ale když jsem jí v koleni ulomil, zůstala jen otravná část v puse. Nic moc. 

Autobusy na delších cestách zastavují na odpočívadlech, kde místní ženštiny
prodávají spoustu laskomin. Smažené kobylky a švábi jsou skutečné delikatesy.

Mawlamyine je poměrně neturistické město na břehu řeky Thanlwin. Rozhodně neturistické v poměru k tomu, co může nabídnout. Z obvyklé spousty chrámů se vymyká zejména Mahamuni Paya. Ani ne tolik exteriérem, jako spíše vskutku pozoruhodně a z pohledu Evropana až kýčovitě vyzdobeným interiérem. Zlato, zrcadla, drahokamy či strop připomínající poněkud surrealistickou noční oblohu. Interesantní, i když jde přitom pouze o repliku staroslavného stejnojmenného chrámu v Mandalay. Nedaleko, jen pár minut chůze, jest i chrám Kyaikthanlan Paya, který je díky své poloze na kopci nad městem ideální pro lapání aspoň trochu chladnějšího vzduchu. Lapat je možno taktéž večerní pohledy na město, řeku a západ slunce.

Večery se vyznačují milosrdným poklesem teplot, barevnými západy slunce a rozmazanými obrázky, jelikož si jistý výletník na focení nevzal stativ. Mawlamyine, Kyaikthanlan Paya.

14.11. 2017 úterý
„Já mít velká auto, velká křeslo, my jet jako velký král!“ pravil ráno před hotelem mistní mužík.

„To je přece jasné, pojedeme limuzínou,“ přeložila mužíka do češtiny ženština Kamila.

Pročež jsem pokrčil rameny a souhlasil. Proti limuzínám vcelku nic nemám a proč bych svému chřadnoucímu tělu nedopřál něco luxusu, že.

Po pár minutách přijelo malé nákladní auto. Pan řidič se z kabiny vesele zazubil a ukázal dozadu na korbu, kde zářily dvě růžové umělohmotné židličky. Za pět peněz se vezeme opravdu jako králové, židličky sebou smýkají, ohýbají se a pan řidič nás vozí po okolí Mawlamyine. Krajina hned za městem jest pěkná, vápencové kopce porostlé svěží zelení, co pár metrů nějaká ta socha Buddhy, chrámy menší i větší, na polích dřou domorodci a jejich buvoli.

Mahamuni Paya, Mawlamyine. Na rozdíl od svého vzoru v Mandalay
je svatyně v Mawlamyine často liduprázdná a jen málokdy přeplněná.
Návštěvník se tak může bez ostychu rýpat v nose nebo si pořizovat fotografie,
což například v Mandalay možné není.

Mezi zaznamenáníhodné patří několik zastávek. Například ta v klášteře a meditačním centru Pa Auk Taw Ya. Celý areál jest obklopen lesem, pár set metrů od hlavní silnice, pročež je všude ticho a klid. Jen stovky mnichů a mnišek až ostýchavě a tiše kráčejí po cestičkách a v časy modlitební se shromažďují v klášterech, by meditovali. Přiklopeni moskytiérami ve tvaru jednoduchých stanů sedí desítky minut a hodiny bez hnutí, což je pěkná podívaná.

Meditace v klášteře Pa Auk Taw Ya. Ticho a reflexe moskytiér na vyleštěné podlaze. Po delší době jsem fotil s odklopeným zrcátkem. Nikoli kvůli stabilizaci (beztak je to foceno z ruky), ale kvůli kraválu. Jelikož cvakat zde zrcadlovkou má stejný zvukový efekt jako palba minometem.

Nedaleko města Mudon, také jižně od Mawlamyine, je i areál připomínající tak trochu barmskou pouť. Stánky s občerstvením, sušeným čajem a suvenýry, bazény ke koupání, vodní skluzavky. Středem zábavy i obdivu je ovšem socha Buddhy, necelých 100 metrů jižně od hinduistického chrámu u Yadana Taung. Největší socha Buddhy (zatím) na světě, socha dlouhá 180 metrů, vysoká metrů 30. Nosní dírky fungují jako okna a do sochy je možno vejít. Uvnitř gigantické stavby je několik pater, po kterých a mezi kterými je možno se procházet. Desítky nástěnných maleb a desítky soch a sousoší zobrazují převážně nejrůznější scény ze života pana Buddhy a jako obvykle se umělci vyřádili při zobrazení pekla a radostí, které peklo nabízí.

U vchodu do sochy sedí za pultem mniši a nabízejí dobrou vůli. Dobrá vůle je na prodej a ke koupi za pět peněz. Ledabylým gestem kynu bohorovně na všechny strany a pravím: „Budiž světlo!“
A zakoupil jsem, jak to my dobrosrdcatí cizincové děláváme, osvětlení největšího ležícího Buddhy světa na 24 hodin. 
„A budiž vlas!“ zvolal jsem poté a zakoupil černou dlaždici k výrobě části vlasu na soše pana Buddhy. „Ó, vy být bohatý a mocný, milosrdný a dobrosrdcatý, vy být úplně nejlepší!“, praví pan mnich a já se spokojeně škrábu na břišní pneumatice, mecenáš jak se patří.
Osvětlení mě stálo dva americké dolary, nepatrná část kštice necelý dolar. Dobro a umění. Panečku!

Jedno z nespočtu diorám uvnitř sochy. Nikoli střeva či zanícený žlučník, ale právě
diorámy tvoří vnitřnosti sochy.

Sama socha je postavena se směsi betonu a železa a nedá se říci, že by se jednalo o prvotřídní kvalitu. Socha není dokončena, ovšem zároveň už probíhají práce na její opravě, jelikož se již rozpadá. Jelikož v Maynmaru ovšem není soch Buddhy nikdy dost, jen pár desítek metrů, oproti stojící soše, staví se socha další, ještě větší a nadšenci praví, že socha nová bude již postavena kvalitně.

Dle mého je však ještě pěknější než obdivovat největší sochu zajít si na výlet do blízkého okolí. Desítky, stovky a možná i tisíce soch ve zdánlivě nekončících řadách jsou rozesety po celém okolí, lemují silnice, mizí v polích a vedou do kopců. Některé nové, jiné opravené, nejhezčí zarostlé vegetací a ozdobeny časem.

Po cestě zpět se zastavujeme ještě u Yadana Taung, odkud je možno vylézt po stovkách schodů na kopec Kyauktalon Taung s hinduistickou svatyní. Zajímavější než svatyně sama jsou pěkné výhledy na okolí a desítky opic, které rozhodně nejsou nijak roztomilé a určitě doporučuji se pro výstup vybavit brokovnicí nebo alespoň pořádným klackem.

Dá se říci, že okolí Mawlamyine, hovořme o perimetru několika málo desítek kilometrů, jest plné podivuhodností a až překvapivě prosté turistů, asijské nevyjímaje.

Barmskou vášní je budování soch. A tak jsou po celé zemi tisíce a desetitisíce zpodobnění Buddhy či mnichů v nejrůznějších uskupeních. Na obrázku řada soch nedaleko Mawlamyine.

15.11. 2017 středa
V sedm hodin ráno vyjíždíme lodí z Mawlamyine do Hpa An. Cesta lodí není zrovna nejrychlejší, ovšem jedná se o příjemnou alternativu k cestování autobusem. Navíc je zajisté příjemnější polykat nad řekou komáry bohaté na proteiny než polykat prach bez proteinů kdesi u silnice.

Po cestě se neplánovaně zastavujeme ve vesnici Kor Nat u pěkného kláštera U Nai Auk (či také Kawhnat). Areál rozlehlý, s minimem turistů. A hlavně – uvnitř jsou přepěkné malůvky, poloplastické zobrazení i dřevořezby pana Buddhy, jeho zážitků a – jako snad všude v Myanmaru – nejrůznější zobrazení pekla a pekelných zážitků.

Dřevěných sošek v nejrůznějších scénách jsou uvnitř kláštera U Nai Auk tisíce.

 
„Ale to je pěkné! I když začíná pršet!“ stojí ženština Kamila před jeskyni Linno, odkud vylétají po soumraku statisíce netopýrů. Vskutku. Netopýři den co den na minutu přesně opouštějí jeskyni, by se rozletěli po okolí za potravou. V jeskyních kolem Hpa An žije 10 druhů netopýrů, přičemž v jeskyni Linno samotné druhy čtyři. Domorodci v okolí jeskyně každý týden sklidí 30 kilogramů guána.
„Aha, tak to neprší, to na mě jen serou netopýři,“ zjistila o chvíli později ženština Kamila, pročež jsme raději odjeli zpět do města. 
U jezera v centru jsem si dal na večerním grilování rajčata plněná sušenými rybičkami, ořechy a pálivými papričkami. Noční trh či spíše řada stánků s nejrůznějšími pochutinami je v Hpa An a okolí proslulý, byť se nedá říci, že by se jednalo o nějaký světový unikát.

Netopýři při západu slunce u jeskyně Linno, nedaleko Hpa An.

16.11. 2017 čtvrtek
Celý den se motáme kolem Hpa An, hlavního města státu Kayin. Vše se dá v kostce popsat dvěmi slovy – jeskyně a chrámy. Od vskutku pěkně vyzdobených jeskyní až po něco, proti čemuž by se i Disneyland jevil jako zoufale nudná a černobílá podívaná. Příjemnou změnou je ikonický chrám Kyauk Kalap zbudovaný uprostřed jezera, jelikož je to jedna z mála zastávek na hojně navštěvovaném turistickém okruho kolem Hpa An, která nesouvisí s žádnou jeskyní. Možná zajímavější než některé jeskyně je možnost kochat se pastorálními výjevy, domorodci potícími se při dřině na rýžových políčkách, vesnicemi bez aut a satelitních talířů.

Jeskyně Kawgoon, jedna z bezpočtu jeskyní v okolí Hpa An. Kromě tradičních soch stojí za zaznamenání tisíce zlatých pagod tvořících jakési stuhy na červeném pozadí, vše pečlivě vyryté a vybarvené do stěn a především stropů jeskyně.

17.11. 2017 pátek 
Jelikož ženština Kamila se oddává snění a skrze mobilní telefon si špitá cosi perverzního se svou drahou polovičkou v Česku, vstávám ve tři hodiny a ještě za tmy na motocyklu odjíždím pod kopec. Kopec se jmenuje Zwegabin. Jde o kopec jen 722m vysoký, ovšem vzhledem k okolní placaté krajině jde o velice pěknou vyhlídku. Zhruba 10 kilometrů od Hpa An, uprostřed ploch posetých stovkami soch Buddhů je vstupní brána, od které je to na vrchol kopce zhruba dvě hodiny stoupání. Na vrcholu je – jak jinak – buddhistický chrám, po kterém se motají mniši, opice a turisté.

Vstupné jsem neplatil, jelikož v budce ještě nikdo nebyl a po celý výstup jsem nepotkal ani osobu. Zato jsem potkal vskutku východ slunce a už jen kvůli tomu se vyplatí na kopec vylézt. Téměř letecké pohledy na vápencové skály a kopečky rvané z noci surovým barmským sluncem jsou vizuálně přepěkné. O nic horší nejsou ani výhledy z vrcholu samotného, odkud jsou vidět bílé a zlaté pagody v okolí i známý Kyauk Kalap uprostřed jezera.

Jelikož v deset dopoledne by měl odjíždět autobus z Hpa An do Baga, vsedám opět na motocykl a řítím se zpět. Autobus z Hpa An opravdu jede ve stanovený čas, přijíždí do Baga ve stanovený čas a tak po chvíli čekání přesedáme na další autobus a míříme do jámy lvové, nejturističtějšího místa celého Myanmaru, legendami a nadšenými „aaaach“ opředeného Baganu.

18.11. 2018 sobota
Po 11 hodinách noční cesty přijíždíme do města Nyaung U. Střetnutí s realitou a turismem je tvrdé, nekompromisní. Již před městem autobus zastavuje a musíme zakoupit vstupenky do oblasti, na autobusovém nádraží taxikáři víceméně nesmlouvají a nasazují ceny vskutku turistické, na hotelu mluví anglicky a recepce je plná letáků s nejrůznějšími nabídkami, od masáží či populárního letu balónem až po pronájem soukromého letadla.

Podobně jako například v turecké Kapadocii, ani v Baganu není svítání možné
spatřit bez horkovzdušných balónů.

Město Nyaung U slouží jako základna pro drtivou většinu návštěvníků Baganu, přičemž sám Bagan je v podstatě ohromná archeologická zóna, jevící se jako starobylé město tvořené výhradně chrámy.

Jest krátce po svítání, pročež se motám po městě, lezu na vcelku živé tržiště a kochám se zástupy mnichů a mnišek na cestě za každodenní almužnou.

Poté již následuje to, kvůli čemu se do Baganu jezdí – celý den až do západu slunce se motám po planině, do chrámu k chrámu a zírám. Používám k tomu nejběžnější dopravní prostředek, který je k tomuto účelu používám – elektroskútr. Zatímco místní mají povoleno se mezi chrámy pohybovat na benzínových motocyklech, turistům je povoleno užívat je elektrická vozítka. Což je ostatně vzhledem k minimálním vzdálenostem nejen naprosto dostačující, ale hlavně je daleko příjemnější pohybovat se mezi chrámy v relativním tichu, ne v hukotu, který by jinak stovky motocyklů působily.

Bagan, občas označovaný jako Pagan, je bývalé hlavní město Paganského království, za jehož vrcholu, tedy mezi 11. a 13. stoletím, stálo ve městě přes 10000 pagod, chrámů, svatyní a klášterů. První a jeden z největších zničujících zásahů znamenaly pro říši i město nájezdy Mongolů. I přes uběhlá století a spousty zemětřesení stojí dodnes stále několik tisíc budov, údaje se shodují na čísle kolem 2200. A to i přes fakt, že před pouhými dvěma lety došlo k zemětřesení, které zničilo dalších 400 chrámů, včetně několika největších. Ostatně od počátku 20. století až do roku 1975, kdy došlo k jednomu z největších zemětřesení vůbec, proběhlo kolem přes čtyři sta dalších otřesů, což mělo za následek stovky dalších zničených staveb. Interesantní.

Večer jsem si zajel na jednu z mnoha pagod, na které se dá vylézt. Za účelem kochání se západem slunce, což je aktivita, bez které se návštěva Baganu obejde jen těžko.

Západy slunce jsou v Baganu extra barevné. A při troše snahy i klidné, jelikož
je k dispozici stále dost pagod, které večer nejsou obsypány fotícími turisty.

19.11. 2018 neděle
Zatímco největší a nejznámější stavby na planině jsou téměř nonstop obklopeny turisty, stále je možno najít místa, kde za celý den není prostě vůbec nikdo. A to platí i pro západy a východy slunce, kdy jsou některé pagody fotícími turisty doslova obsypány.

Celý den opět jezdím mezi pagodami a chrámy a to samé činí i ženština Kamila. Jelikož je ovšem ženština Kamila poněkud samorostlá, nečiní jí potíže vyvětrat si podvozek před prodavačkami suvenýrů tím, že odhodila sukni a pochlubila se spodním prádlem s obrázkem ovečky Shaun. Na nezvyklý pohled reagují domorodkyně padáním do mdlob. Když se svým poprsím a poněkud výraznějším výstřihem oblažila i jednoho z mnichů, raději jsme opět odjeli k pagodám bez lidí.

Jednou z forem cestování po baganské planině je jízda v rozhrkaném voze taženém polozdechlým koněm. Sice jde určitě o lepší možnost než autobusy s čínskými turisty, nicméně favoritem zůstávají pro většinu návštěvníků bicyklu nebo elektrické skútry.

Večer jsme vylezli na jednu z pagod a jako obvykle se kochali západem slunce, které díky vzduchu plného prachu mělo svou obvyklou narudlou barvu.

„Pivo, to jsou zdravé minerály!“ ozvalo se večer na ulici. Ó ano, neklamné znamení, že odněkud z pobřeží a po cestě letadlem, busy a lodí dorazily maminy na opušťáku.

Pozitivní vliv turismu je možno pozorovat ne zrovna často, ale v případě Baganu, respektive Nyaung U se tak stalo. Spousty restaurací s lahodnou krmí a studeným pivem, přičemž lokální jídelny nevymizely. Návštěvník tak má na výběr, kde si nacpat žaludek a poničit játra.

Zatímco některé stavby jsou opraveny a udržovány, jiné jsou postupně erozí,
vegetací a zemětřeseními odsouzeny k zániku.

20.11. 2018 pondělí
Východ slunce na pagodě, celý den na elektickém skútru, západ slunce na pagodě a večer válečný pokřik „Pivo, to jsou zdravé minerály!“, kterým maminy na opušťáku oznamovaly, že skončil čas kultury a nastal čas minerální.

Dnes se u mě naplno projevila nemoc, kterou začne v Myanmaru trpět časem zákonitě každý návštěvník. Jde o nemoc zvanou „přepagodizace“ spočívající v tom, že dotyčný vidí pagody úplně všude, o pagodách se mu zdá a v restauraci inzultuje číšníka poté, co je mu servírována rýže v podobě kopečku, nápadně pagodu připomínajícího.

Ač jsou nejrůznější chrámy, svatyně a pagody nejrůznějších tvarů, barev a stupně rozkladu, ač se dá na některé šplhat a do některých lézt, ač jsou některé prosté a jiné zlatem zdobené, časem se člověku začne stýskat po nenápaditě postaveném činžáku z cihel či rozpadajícím se paneláku.

Mezi nejhorlivější fotografy patří v Baganu mniši.

21.11. 2017 úterý 
Ráno odjezd do Mandalay a přestup na minibus do Pyi Oo Lwin. Úroveň autobusů bezproblémová, ba i kvalita silnic. Ovšem provoz je natolik hustý, že do cíle přijíždíme až večer.
V Pyi Oo Lwin jest chladněji, hotel je levný a nadočekávání pěkný, trh živý. Teplota klesla na arktických 28 stupňů, takže jsou tu k vidění pletené čepice, beranice a zahřívací klapky na uši. Na hotelu je opravdová teplá sprcha, nikoli jen roura ze zdi, chrlící horkou páru. Na pokoj přinesli víno, ještě víno, další víno a aby toho nebylo málo, zakoupil jsem další lahev. Jahodové víno, jelikož tím jest město Pyi Oo Lwin proslulé.

Aby toho luxusu nebylo moc, zastavil jsem se na trhu u jednoho ze stánků, ukázal na hromadu hnědého čehosi a pravil: „Toto já chtít!“

Mám totiž rád nakupování věcí, o kterých netuším, k čemu by mohly být, co se s nimi dělá a jaké to bude mít následky.

Paní prodavačka zdvihla obočí, odehnala mouchy a poté mi do igelitu zabalila asi kilo sušeného masa. Maso se ukázalo jen jako polosušené a i přes veškerou snahu jsem nezjistil, zdali se jedná o maso hovězí, vepřové, kočičí či ze silnice seškrábané rozjeté ježky.

Již před usnutím jsem si ověřil starou matematickou rovnici, že jahodové víno plus polosyrové maso rovná se ukrutné bolesti břicha.

Pyi Oo Lwin je známé, hlavně mezi obyvateli Myanmaru, jako místo, kde je možno zakoupiti ovocná vína. Mezi místní specialitu patří například víno jahodové. Fujtajxl příšerný.

22.11. 2017 středa
Zapůjčuji si skútr a trávím den na výletě kolem města. Již jsem jezdil na ledasčem, ovšem stroj, který dnes sedlám, mne radostí z motocyklování zrovna nenaplňuje. Kole rozhodně nejedou v jedné stopě a rozhodně nemají tvar kola. Pneumatiky sjeté až na plátno drží pohromadě hromadu drátů a kus kovu, co kdysi býval ráfkem. Mezi těmito objekty splňujícími definici multidimenze se nachází motor. Což je jediná plně funkční součást dopravního prostředku. Od motoru vedou nejrůznější dráty a lanka k čemusi, co by mělo plnit funkci řídítek. Řídítka ovšem neslouží ani tak k řízení jako spíše k tomu, aby se bylo za co držet. Změnu směru jízdy provádím za pomoci zoufalých pohledů a vroucných přání. I když slovo „jízda“ by bylo vhodno v tomto nahradit spojením „blíže neplánovaný pohyb prostorem a časem“.

Město Pyin Oo Lwin bylo založeno Brity v roce 1896 jako MayMyo, tedy pod jménem plukovníka bengálské pěchoty,  mimo jiné veterána indického povstání z roku 1857. Dnes čtvrtmilionová aglomerace byla vystavěna jako letní sídlo britské správy, protože díky své nadmořské výšce přes 1000m zde je výrazně snesitelněji než v pouhých 70 kilometrů vzdáleném Mandalay. Ostatně britské dědictví je zde na první pohled patrné ještě více než v jiných městech země, ať už jde o věž s hodinami na hlavním rozcestí, koloniální domy či známé bryčky, které vychrtlí koně tahají po městě (nikoli však do okolních vesnic) a tvoří tak část městské hromadné dopravy.

Městská hromadná doprava v Pyi Oo Lwin jest směsí Divokého západu, britského impéria a tradic obyvatel města, v jejichž žilách koluje mimo jiné krev nepálských Ghurků či indických dělníků.

Na skútru se opatrně přesouvám k jedněm z mnoha vodopádům u města. Vodopády Anikasan za výlet opravdu stojí. Nejde ani tak o návštěvu vodopádů samotných, jako spíše o pěkný trek lesem podél vodopádů. Sestup skrze les z horní části vodopádů až po spodní část obnáší klouzání  a padání na rozbahněných stezkách, koupání v nespočtu menších vodopádů a jezírcích pod nimi a na konci je možno sobě zakoupiti studené pivo v rozpadlé chatrči. Hodina až dvě čiré zábavy, zvláště pokud někdo trpí hrošími zvyky a má chuť vlézt do každé louže a strčit hlavu pod každý dostupný vodopád.

Poněkud tragické jsou vodopády Pwe Kauk, které jsou spíše shlukem stánků s ovocným vínem, restaurací a můstků přes kalnou vodu. Navíc jsou, k vzhledem ke snadné dostupnosti, přecpány návštěvníky z města, kteří sem chodí piknikovat a soutěžit v disciplíně „mámo, táto, naházíme kolem sebe co nejvíc prazdných lahví, plechovek a dalšího svinstva“.

„Dobrý den, na zítřek bych chtěl jízdenky do Hsipaw, dožaduji se večer na vlakovém nádraží lístků.

„Tady papírek, zítra jízdenka!“ odvětil pán za přepážkou a podal mi papírek o velikosti 2×3 cm vytržený ze stránky ušmudlaného školního sešitu. Na papírku není napsán čas, cena, destinace, nic. Jen mé jméno. Ech.

Jeden z horních úseků vodopádů Anikasan.

23.11. 2017 čtvrtek
„Bijte to nebohé stvoření a nebojte se, nemá energii na to, aby se bránilo,“ povídám kočímu, který nás veze za svítání na nádraží. Zubožený koník jen nešťastně hledí, kterak jsem se vydrápal na bryčku a ví, že táhnout cizince o hmotnosti menšího mamuta zkratka není žádná slast.

Na stále starobritsky vypadajícím nádraží jsem odevzdal lístek se jménem a kupodivu dostal správnou jízdenku, pečlivě ručně vypsanou. Přijíždí vlak do Hsipaw. Všude spousta lidí, pan výpravči v bílé uniformě. Místní i turisti ověšeni foťáky, případně mobily na selfie tyčích. 

Čas od času se letitý vlak rozbije. Poté je třeba vagón nadzdvihnout pomocí archaických heverů a dle rad chytrých přihlížejících opravovat. Amatérskou operaci všichni pasažéři-opraváři kupodivu přežili.

Vlak vyjíždějící každé ráno před svítáním z Mandalay a končící večer v Lashio jest úplně obyčejný. Pomalý, ale žádné punkové scény, rozpadající se vagóny a místní čarodějové točící nad hlavou zdechlou kočkou. Uličkou čas od času prochází prodejci občerstvení, případně hulákající prodejci vychvalující svou úplně nejlepší kosmetiku na celém světě a svůj úplně nejlepší lék na rýmu a ploché nohy na celém světě. Většina výletníků volí cestu vlakem kvůli přejezdu slavného viaduktu Gokteik přes potok Gohtwin. Ech. Zoufalá nuda, oproti které je akčním zážitkem i čtení Čekání na Godota indickým uspávačem hadů. Největším vzrušením je tak stádo turistů i místních pasažérů, kteří se snaží vyfotografovat adrenalin ejakulující scény, které se ovšem jaksi nedostavují. Čas od času se letitý vlak rozbije. V takové chvíli se z vagónů vyhrnou cestující a počnou vlak opravovat. Když náhle náš vagón s bouchnutím poklesl a vlak zastavil, ukázalo se, že je třeba si vyhrnout rukávy a vrhnout se do práce. Vypůjčili jsme hevery od přihlížejících automobilistů, kameny z náspu, několik železných tyčí a pracovní obuv v podobě čínských pantoflí. Za pomoci vytrvalého bouchání, několika stržených heverů a mnoha opravdu gigantických hřebíků a šroubů jsme vagón opravili, nasedli a jeli dále. Všichni pasažéři-opraváři kupodivu přežili.
Město Hsipaw funguje jako základna pro treky po okolních horách a vesnicích – ve vlaku je tedy spousta výletníků, ale vzhledem k zaměření destinace na treky naštěstí chybí zájezdy vřeštících Číňanů. 

Večer začíná pršet a jak se ukázalo, nejde o žádnou krátkou přeháňku.

Vlak mezi Mandalay a Hsipaw je zhusta využíván turisty hlavně kvůli viaduktu Gokteik.
Daleko zábavnější je ovšem sledovat domorodce.

24.11. 2017 pátek
Ne, Hsipaw opravdu není město, kam by se sjížděli návštěvníci za pamětihodnostmi, starými chrámy, muzei nebo tanečnicemi kankánu. I přesto se najde pár míst, která je dobré navštívit. Například ranní trhy. Nikoli trhy dopolední, odpolední či večerní. Ranní trhy v Hsipaw začínají kolem druhé hodiny po půlnoci, v půl čtvrté ráno je již trh v plném proudu. Na rozdíl od trhů ve dne jsou prodávající i nakupující tišší, žádné hlasité vykřikování cen, handrkování se a vychvalování zboží. Za světla svíček a nebo žárovek napájených autobateriemi nabízejí prodejci přicházející z okolních vesnic téměř výhradně zemědělské produkty. Kupující projíždějí mezi stánky na skútrech a po takovém nákupu se po ulících pohybují obrovské koule tvořené na sebe navázanými igelitovými taškami se zeleninou, ovocem a občas nějakou tou drůbeží. Uprostřed této koule je skútr a na něm řidič či řidička s neodmyslitelným kónickým kloboukem.

Ranní trh v Hsipaw. Trhovci přicházejí většinou z hor a cesta trvá i několik hodin.
Na obrázku skútr, který je používán jako nákupní vozidlo. Po úspěšném nákupu
není vidět nejen skútr, ale ani řidič. Jen kdesi mezi fazolí, mrkví a banánem vyčuhují řidičovy ruce.

I když stále prší, podařilo se mi přemluvit ženštinu Kamilu, aby vylezla z hotelu před polednem a odebrali jsme se k takzvanému Malému Baganu. S Baganem to ovšem nemá nic společného, jedná se víceméně o pár rozpadlých pagod nedaleko malého kláštera.

„Jé, festival jídla! Spousta jídla!“ ožila ženština Kamila, když jsme se přimotali k jakési hostině pod širým nebem. Vesničané nás hned zvali ke stolům, pročež jsme nelenili a počali si cpát břichy. Poněkud mi nehrálo, že hodující se zrovna neplácají smíchy do stehen, že v nedalekém domě probíhají modlitby a že nedaleko stojí černý automobil. Když z automobilu vytáhli rakev a počali s ní pobíhat mezi stoly, tak už mi došlo, že jde o hostinu pohřební. To však jen povzbudilo v hodování ženštinu Kamilu, která z plných úst vyrážela hlášky jako: „O jednoho strávníka méně, více jídla pro mě!“ a „Já bych si přidala, ať netruchlím s prázdným žaludkem!“

Ve vzdálenosti vhodné k jednodenním výletům se v okolí Hsipaw nachází spousta
pěkných vodopádů, vesměs ke koupání.

Prší. Hodně prší. Pročež se nadá nikam jít. Kromě obchodu přes cestu. Naštěstí se jedná o obchod s alkoholem.

Večer jsem se se lehce přiopil, ostatní hosté hotelu se opili poněkud více a ženština Kamila se zhulákala tak, že jí na recepci nabízeli nocleh ve sklepě, protože to rozhodně nevypadalo, že by se dokázala vydrápat do prvního patra, kde byl pokoj.

„Hajzl jeden! On mi klidně napíše, že nejsem princezna!“ hulákala zvláště mezi druhou a třetí lahví místního rumu a mezi princeznovským škytnutím a krknutím. Poté předčítala nahlas konverzaci, ve které si se svým drahým v Česku vyměňovala názory na rodinné soužití a já jsem usoudil, že rodinné soužití je tedy pěkné drama.

25.11. 2017 sobota
Nad ránem téměř přestalo pršet, pročež jsem se dohodl s místním průvodcem a dalšími čtyřmi turisty a vyrazili jsme na třídenní výlet. Zanechal jsem ženštinu Kamilu a její tři promile na hotelu, jelikož usoudila, že se bude následující dny věnovat rumu a truchlení.

Výlety kolem Hsipaw spočívají spíše v interakci s vesničany a krajinou než s nějakými pohádkovými výhledy a čarokrásnými scenériemi.

 

Jen pár kilometrů za městem začíná teritorium rebelů, kteří vyzbrojeni umělohmotnými pantoflemi a automatickými puškami vzdorují vládě. V praxi to momentálně kolem Hsipaw vypadá tak, že zatímco město je pod správou oficiálních míst, kopce a vesnice jsou pod kontrolou rebelů. Ať tak či onak, všude je relativní klid a co jsem se dozvěděl, střílí se maximálně několikrát do týdne. Na příjezdových cestách jsou u vesnic kontrolní body, což je vesměs slamenná chýše obklopená valem z pytlů naplněných pískem. V chýši se střídají rebelové v pantoflích, zdraví turisty a nesměle se klaní v uniformách vzoru „maskáčový vzor z tržiště U mrtvé pandy“. Nazývat zdejší uniformy stejnokrojem bych se rozhodně neodvážil.

Procházíme mezi rýžovými poli, každých pár hodin se zastavujeme v nějaké vesnici a za pět peněz si zakupujeme u domorodců jídlo.

Spíme na rohožích ve větší vesnici, kde údajně občas i funguje elektřina.

Nejrůznější uniformy (co dům dá) a nejrůznější výzbroj, většinou AK47, M16 a čínské kopie čehokoli. Rebelování proti ústřední vládě je v Myanmaru takovou svéráznou tradicí. Napříč teritorii, náboženstvími i etniky.

26.11. 2017 neděle 
Dalších zhruba 30 kilometrů po kopcích, skrze řeky a potoky. Mnoho brodění, prosekávání se hustým porostem, padání do bláta a nadávání. Jelikož jsme přes den nerpošli ani jednou vesnicí, jídlo připravil pan průvodce za pomoci místních domorodců, kteří nepohrdli možností vydělat si pomocí pár peněz. Opět se ukázalo, že k dobré krmi není třeba supermarket, mikrovlnná trouba a sada keramických nožů. Stačí mačeta a znalost, které bobule se dají jíst bez rizika průjmu či blouznění. Téměř vegetariánské jídlo bylo okořeněno pouze smaženými mravenci.

V lese je možno si vyzvednout snídani, oběd i večeři. Kromě 100% bio jídla je
na obrázku i bambusová mikrovlnná trouba.

Spíme pod širým nebem. Romanticky bych mohl říci, že jsem byl přikryt jen peřinou hvězd noční oblohy. Fakt je ovšem skutečnost, že mou přikrývku tvořila jen hejna krvelačných komarů, jelikož jsem si, já blbec starý, zapomněl ve městě nejen repelent, ale i moskytiéru.

Bambusová rychlovarná konvice. Vhodná k přípravě čaje z mechu a kapradí.
Následuje vydatný průjem.

Šanové mají problémy s autoritativní barmskou vládou kam až paměť méně sklerotických občanů sahá. Ostatně – s ústřední vládou mají problémy snad všichni obyvatelé Myanmaru, pročež, z jistého úhlu pohledu, probíhá v zemi nepřetržitě občanská válka, liší se jen počet účastníků a počet válečných zón. Šanové jako druhé největší barmské etnikum není výjimkou. Zkrátka mírumilovná buddhistická země, kam až oko dohlédne.

Večer se odkudsi zpoza kopce ozývala střelba v dávkách.

„Asi cvičení. Nebo střílí na vojáky,“ dodal klidně pan průvodce.

Pozdě v noci se nedaleko ozval výbuch.

„Asi cvičení. Nebo buvol šlápl na minu.“

27.11. 2017 pondělí 
Něco přes 20 kilometrů chůze. Nespočet rýžových polí značí návrat do civilizace. Do Hsipaw přicházíme večer. Celý výlet se obešel bez auforických výkřiků „Jéééé“ a „Neuvěřitelné!“, přesto jsou všichni účastníci spokojeni. Spokojeni jsou i místní komáři, kteří se na mně nakrmili na půl roku dopředu.

Přebírání čaje. Elektřina a sofistikované stroje se zatím nedostavily,
pročež se užívá osvědčená metoda „deseti starých ošoupaných prstů“.

28.11. 2017 úterý 
Jeden ze dnů, kdy je třeba zatnout zuby a doufat, že ocelový stisk čelistí se projeví na ocelové výdrži sedacího svalstva.  Dodávka vyjíždí z Hsipaw ráno, k jezeru Inle přijíždí večer, konkrétně do města Nyaungshwe, které je s jezerem spojeno kanálem o délce necelých 4 kilometrů a kde se ubytovává naprostá většina příchozích. Ač hledání ubytování po setmění opravdu nesnáším, tentokrát dopadlo vše dobře. Ostatně není se čemu divit. Po Baganu patří jezero Inle s přehledem do dvojice nejnavštěvovanějších míst celého Myanmaru a zajisté nebude trvat dlouho a stane se z něj turistické ghetto ne nepodobné baliské Kutě, centru Bangkoku, kambodžskému Siem Riepu a dalším neblaze proslulým asijským místům, kde se vzduchem nasyceného potem, pivem a močí promenádují téměř výhradně jen turisté, prodavači kýčů a prostitutky neurčitého věku a pohlaví.

Nejdrsnější z motorkářských gangů v Hsipaw jest zajisté gang Tři divocí mniši.

29.11. 2017 středa 
Jezero Inle je jedno z mála míst Myanmaru, které je známo i za hranicemi země. Popravdě řečeno – jezero Inle je příšerně turistické. I když, zatím, ještě stále existuje možnost, jak se alespoň jěvětším davům vyhnout. Tou cestou je pronajmout si zdejší dlouhou motorovou loď (jak to dělají všichni) a poté se domluvit s převozníkem, že nechcete to, co dělají všichni. Respektive – stejná místa navštívit v jiný čas. Pravda, podobný nápad má i spousta jiných návštěvníků, takže je nutno se už předem psychicky připravit na fakt, že na jezeře rozhodně trávit dlouhé hodiny bez toho, aby kolem neprojížděli další turisté.

Zvláště ráno připomíná kanál spojující město Nyaungshwe s jezerem Inle dálnici
závodících člunů. Desítky a stovky turistů vyrážejí na jezero.

Druhé největší barmské jezero (pravda, existují dvě základní metody, jak se počítá plocha jezera – čistě vodní plocha a nebo plocha včetně okolních ploch porostlých rákosem, či včetně ploch pokrytých spíše než vodou bažinami) má sice rozlohu jen něco přes 100km² a hloubku maximálně dva metry (bavíme se o období sucha, za dešťů se rozloha i hloubka zvětší zhruba dvojnásobně), ovšem jsou to hlavně aktivity na jezeře, které sem lákají statisíce návštěvníků. Typické jsou zde vesnice jak plovoucí, tak postavené na sloupech ukotvených ve dně jezera. Většina větších vesnic má své domy stříbrotepců, tkalců, výrobsů doutníků a dalších řemeslníků. Spousta těchto domů využila situace a je uzpůsobena návštěvám turistů, kteří z lodí do domů lezou a nadšeně volají: „Ale to je tak miloučké, že si to prostě musím koupit! Sice to nikdy na nic nebudu potřebovat a skončí to kdesi ve skříni mezi dalšími nepraktickými zbytečnostmi, ale za ten příšerný lotosový šátek, přívesek i za ty ošlapané pantofle vám klidně zaplatím bambilion!“

Načež místní řemeslník praví: „Bambilion si vezmu, ale ty pantofle nejsou na prodej, nebudu jak pitomec chodit bos!“

O stupínek níže co se masových návštěv turistů týče stojí vesnické trhy, které sice oficiálně rotují co pět dní po vesnicích kolem jezera, ale zvláště v nejnavštěvovanějších vesnicích stánkaři nebalí vůbec.

Samozřejmě není v lidských silách, ba ani v silách nezdolných Barmánců, aby byly
všechny pagody, stúpy a chrámy udržovány v perfektním stavu. Výsledkem
jsou ruiny sousedící snad s každou vesnicí u jezera Inle. Ruiny přepěkné.

Prosta turistů není ani jediná větší pagoda na jezeře, Phaung Daw Oo. Ovšem, na rozdíl například od turistických trhů, je pagoda hojně navštěvována i místními, případně dalšími obyvateli Myanmaru. Středobodem pagody je poněkud netypické zobrazení Buddhy, který na sebe tentokrát přejal podobu pěti neforemných hrud čehosi. Čtyři hroudy vypadají jak na sebe postavené dvě koblihy, hrouda pátá je kobliha osamocená. A ano, bystrý čtenář již jistě tuší, že jelikož jsme v Myanmaru, hroudy jsou obaleny zlatem. Obvyklou zábavou tak je, že si návštěvník pagody zakoupí plíšek 22 karátového zlata vyklepaný do tloušťky křídel hladovějícího motýla a poté tento zlatý plátek nalepí na koblihy. Pročež jsou koblihy stále větší a větší a stále zlatější a zlatější. Jelikož je jasné, že zlaté koblihy potřebují čas od času na čerstvý vzduch, každý rok během svátku Thadingyut (7. měsíc barmského kalendáře) naloží místní obyvatelé čtyři koblihy na kopii královské lodě a koblihy jako součást slavnostního procesí cestují po jezeře podél břehu, od vesnice k vesnici (ve směru hodinových ručiček) a v každé vesnici zůstávají v hlavním klášteře přes noc. Zřejmě i zlaté koblihy si musí odpočinout. Pokud by se někdo nachomýtl u Inle v době výše zmíněného svátku, kromě zlatých koblih je zajisté zajímavé pozorovati závody lodí mezi místními vesnicemi, přičemž závodníci musí používat zdejší způsob veslování jednou nohou.

Ano, i tyto zlaté koblihy představují pana Buddhu. Pagoda Phaung Daw Oo.

Šance uniknout davovým nájezdům výletníků skýtají plovoucí zahrady. Těch je totiž tolik, na tak velké ploše a propojeny tolika kilometry vodních cest, že je stále ještě možno mezi zahradami projíždět bez toho, aby byla v dohledu další loď s turisty.

Vizuálně zřejmě nejzajímavější na celém jezeře je pozorování místních rybářů, respektive způsob veslování a rybolovu. Ano, to jsou ty ikonické postavičky, které v kónických kloboucích, často ve zdejší verzi nazývané khamauk, stojí na jedné noze na vratké loďce, druhou nohou obepínají veslo a drží ho zejména pod kolenem a nártem a rukama drží proutěný koš na rybaření. Koš jest tvořen dřevěnou kostrou potaženou hustou síťovinou a nahoře má otvor. Rybář praští košem do vody, přirazí jej ke dnu a doufá, že v něm zůstane nějaká ta ryba. Pokud ano, otvorem na vrcholu koše na rybu vrhne hladový pohled a ostrým klackem či silným drátem rybu probodne. Stejně jako vesničané, i rybáři zjistili, že turisté jsou šancí dostat se jednoduše k penězům, pročež nemálo z nich začne až cirrkusově pózovat pokaždé, když se poblíž objeví loď s turisty. Ti si rybáře fotí, nadšeně výskají a poté je obdarovávají bankovkami. Jen pro zajímavost – podivné veslování je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. A pro další zajímavost – způsob veslování nohou praktikují pouze muži, zatímco ženštiny používají klasický způsob veslování oběma rukama.

Rybářů je na jezeře Inle zvláště po ránu a k večeru spousta. Stále používají stejný způsob rybolovu, jaký používaly generace před nimi. Jednou ze změn dnešních dnů jsou motory, kterými si opatřili svě lodě. Změnou druhou a podstatně ohavnější je fakt, že nemálo rybářů využívá nadšením hýkajících turistů a místo rybaření provádí na lodích cirkusové kousky, za které jim někteří nadšení turisté platí.

30.11. 2017 čtvrtek
Ranní trh v Nyaungshwe patří k těm nejpěknějším, které jsem v Myamaru viděl. Turistů minimum, zato všemožných prodavaček, řezníků, kuchařek, mnichů, mnišek i žebráků bambilion. Potěšen tím, že ještě stále existují místa odlišná od tržišť infikovaných a zničených zmenšujícím se světěm, přiběhl jsem zpět na hotel, probudil ženštinu Kamilu a zvolal: „Zanech truchlení! Jak ti může tvůj miláček pořád psát a telefonovat, když jsi ho nechala v Česku se všemi svými vnadnými kamarádkami?“

Ženština na trhu přímo v centru Nyaungshwe. Paradoxně je živý a minoritami pestrý trh snad
nejméně turistické místo u jezera Inle.

Pravda, touto upřímnou mluvou jsem ženštinu Kamilu nepřivedl na veselé myšlenky, ale alespoň vstala a pronajatým vozem jsme odjeli do Tanggui. Což je největší a hlavní městu státu Šan, kde toho sice z pohledu návštěvníka není moc k vidění, ale je zde možno najmout si průvodce do cíle dnešního výletu, do (vizuálně) jednoho z nejzajímavějších míst celého Myanmaru. A odvážně bych řekl, že i nejzajímavějších míst celé Azie, ba i světa. Jedeme do Kakky, místa tisíce pagod. Celý komplex se nachází na území etnika Karen a kopec zastavěný pagodami se někdy nazývá Zahradou pagod. Z leteckého pohledu má Kakku tvar chodidla pana Buddhy, z pohledu obyčejného smrtelníka jde o bludiště staveb v nejrůznějším stádiu rozpadu a oprav. Téměř 2500 pagod je nalepeno jedna na druhou jako snad nikde jinde, rozhodně ne v takovém množství.

Kakku.

Kdysi dávno na kopci nic k vidění nebylo, vesničané si sem tam uvařili čínskou polévku, případně cvrnkali kuličky do děr po krtcích, jelikož telefony ještě neexistovaly. Ve 3. století před Kristem ovšem indický král Ashoka sem poslal na výlet své misionáře, kteří se poprvé začali starat o stavbu prvních pagod. Tedy – tolik praví jedna z legend. Další větší množství stup a pagod bylo postaveno ve stejné době, kdy vznikl staroslavný Bagan, zvláště v 11. století za krále  Alaung Sithu. Ovšem největší počet staveb (tedy z těch, které přežily do dnešních dnů) pochází až ze století 17. a 18. Stupy jsou povětšinou jednoduché, na vrcholu ozdobené špicí zvanou thi, což je jakýsi kovový deštník, ke kterému jsou připevněny zvonečky, řetezy a různá cingrlátka. Na první pohled působí stupy jako homogenní masa, ovšem nemálo staveb je pokryto štukami, vytesanými tanečníky, válečníky, muzikanty a anděli, v některých výklencích se nacházejí sochy Buddhy a mezi pagodami stojí i sochy mýtických stvůr. Nejvyšší ze stup má na výšku 40 metrů, většinou jsou však podstatně nižší.

Věžičky jsou zakončeny thi, kovovými konstrukcemi, které za větru fungují jako zvonkohra.

Podívaná je to veskrze pěkná a byť význam místa je historicky vcelku nevelký, za pár hodin cesty od jezera Inle výlet rozhodně stojí.

„Mám ohromně velký močový měchýř!“ holedbala se ženština Kamila večer, zatímco jsme v Nyaungshwe v hospodě (kromě piva lze zakoupit i jednoduchá levná jídla) Min Min´s čekali na příjezd nočního autobusu do Mandalay. Následně do sebe začala lít jedno pivo za druhým, což před mnohahodinovou cestou v autobusech bez toalet neshledávám zrovna geniálním nápadem. Zkušenosti starého pána se potvrdily zhruba pět minut poté, co náš autobus vyjel na desetihodinovou cestu a po zbytek noční jízdy se již ženština Kamila velkým močovým měchýřem rozhodně nechlubila.

I největší milovníci pagod a stúp budou mít po návštěvě Kakku těchto staveb plné zuby a prodali by i vlastní babičku, aby místo pagod mohli na chvíli spatřit například iglú.

1.12. 2017 pátek
Do Mandalay přijíždíme ve čtyři ráno a už před hotelem přibíhá úslužně pán a praví: „Já mít auto, všechno znát, všude být, všechno ukázat! A za pět peněz!“

„Já chtít všechno vidět, všude být, ale jen za čtyři peníze!“ hádám se o cenu, byť už ta první nabídnutá je výrazně nižší, než jsem očekával a než je cena obvyklá.

„Čtyři peníze být oukej, mister!“ pokrčil rameny mužík, stále se usmívá a v ruce kupodivu netřímá mačetu.

Sice nechápu, jak se onomu průvodci mohl výlet vyplatit, faktem ovšem je, že na domluvenou sedmou hodinu přistavil před hotel téměř nový automobil s fungující klimatizací a za 12 dolarů s námi celý den objížděl zajímavosti Mandalay i okolí.

Typickým obrázkem Mandalay jsou zástupy mnichů.
Zvláště v klášterech až monumentální.

Mandalay jest město, které se dá co se počtu obyvatel momentálně srovnat například s Prahou (něco kolem jednoho a čtvrt milionu lidí), ovšem rozlohou jest zajisté větší. Mandalay se vyznačuje především několika úkazy – nehorázně vysokými teplotami, extrémně hnusným „novým“ centrem města, pamětihodnostmi přeplněným „starým“ centrem a několika světovými nej. Světovým „nej“ je například největší kniha světa, hospoda s nejúslužnějšími a zároveň nejméně vlezlými číšníky a nejchutnějším „nej“ je několik stánků s praženými kobylkami na 86. ulici.

V pohodlí zatím v Myanmaru nepoznaném tak objíždíme všechno možné, klimatizace v automobilu funguje a pan řidič je nejenže schopen o každém místě podat alespoň základní informace, ale komunikuje i veskrze srozumitelnou angličtinou, což v Myanmaru zatím rozhodně nebývá běžné.

Nelze navštívit Mandalay a nevidět alespoň několik z buddhistických klášterů. Pravda, některé z nich připomínají spíše lidskou ZOO, kdy jsou stovky a tisíce mnichů obklopeny stovkami a tisíci turistů. Mniši pokorně mlčí a trpí, zatímco turisté rozhodně nejsou pokorní, rozhodně nemlčí a někteří z nich bez skrupulí strkají fotoaparáty mezi ústa a talíř obědvajících mnichů. A to nepřeháním.

Turismus má v Mandalay dopady na spoustu věcí.
Například je na něj vázaný výskyt načinčaných dětských žebraček.

Interesantní podívanou je i chrám Mahamuni se sochou pana Buddhy. Socha je pokryta více než dvěmi tunami zlata a s přehledem zastává funkci nejznámějšího náboženského místa Mandalay a společně s pagodou Schwedagon v Yangonu i celé země. Dá se říci, že zatímco pagoda Mahamuni se ničím speciálním neliší od spousty jiných pagod, socha se určitě odlišuje. Tři a půl metru vysoké dílo se jako obvykle zahalilo za spoustu všemožných neurčitých údajů o původu. Nejpravděpodobnější je, že socha je stará přibližně 2000 let a do Mandalay byla přemístěna poté, co barmský král v roce 1784 vyplenil Mrauk U, hlavní město státu Rakhine. Zajímavostí je, že každý den před svítáním přiběhne k soše mnich a za asistence ostatních počne soše provádět ranní hygienu. Hlava, obličej i chrup se tak dočká čištení a leštění, pročež má i po 2000 letech pan Buddha obličej bez vrásek a bez uhrů. Kromě výše zmíněné sochy jsou v chrámu i další zajímavosti – například 800 let staré bronzové khmérské sochy  (včetně tříhlavého slona Airavaathy) přivezené z kambodžského Angkor Wat.

Šklebák zdobený thanakou kdesi na ulici u Mahamuni Paya.

Příjemným únikem z města jest výlet do Inwe alias Ava. Město samo bylo – s několika přestávkami – hlavním městem Burmy od roku 1364 do roku 1841, déle než jakékoli jiné město v Barmě. Pročež je jasné, že se zde dodnes najde nejedna zajímavost. Strážní věže, kláštery a chrámy je zde možno navštívit povětšinou na koňských povozech. Pravda, někteří výletníci volí i verzi pohybu na bicyklech nebo pěšky, ovšem vzhledem k teplotám a rozloze to považuji za čirý masochismus. K nejhezčím stavbám patří klášter Me Nu Oak Kyaung (známý také pod zhruba dvaceti jinými jmény), či ruiny pagodyYadana Hsimi, relativně klidné a bez davů turistů. Inwe jest k výletu vhodné i pro ty, kteří už mají plné zuby choatického Mandalay ležícího za řekou. Koňské a kravské povozy, rýžová pole, bažiny a polomrtvý venkovský ráz krajiny s domorodci, kterým jsou naštěstí turisté úplně ukradení.

Mniši u Me Nu Oak Kyaung. Klášter je architektonicky poněkud odlišný
než vetšina ostatních v Myanmaru, což je příjemné zpestření.

Po výletu do Inwe nás průvodce ještě vyvezl k pagodám s výhledem na město, k pagodám bez výhledu na město, do města s výhledem na pagody a poté do obchodu se suvenýry s nabídkou pagod jako přívěsků na klíče, pagod namalovaných, vyfocených, pagod vyřezávaných i sádrových.

„Pa-go-da!“ slabikuji si v duchu slovo, které se během výletu do Myanmaru stalo synonymem děsivých nočních můr. Pagod mám už plné zuby.

Odpolední dopravní špička na jedné z hlavních ulic v Inwe.

Zpestřením tak byl výlet k jednomu z ikonických pohledů nejen v Mandalay, ale v celém Myanmaru, k týkovému mostu U Bein. Jeden z nejstarších a údajně nejdelší týkový most světa měří necelý kilometr a čtvrt a původně stál na 984 pilířích z týkového dřeva. Samotný most přes jezero Taungthaman byl s břehy spojen cihlovými klenbami nevelké smělosti (pozorní studenti jistě ví, že smělost neboli plochost klenby je v metrech druhá mocnina rozpětí dělená vzepětím klenby). Po náhradě cihlové konstrukce týkovou a dostavbě čtyř zastřešených „odpočívadel“ se počet týkových sloupů mostu zvýšil na 1089. Ovšem postupem času, pod nájezdy počasí a vlivem vody je stále více týkových sloupů nahrazováno sloupy betonovými. Což je sice účelné, ovšem nesmírně ohyzdné. Most je atrakcí nesmírně turistickou, plnou stánkařů a nejrůznějších domorodých podnikatelů. Jako jsou například provozovatelé turistické atrakce „Vypusťte ptáky!“. Nejedná se o žádný barmský pornofilm, nýbrž o jednoduchý a sofistikovaný způsob, kterak vytáhnout peníze z turistů hloupých, případně nepoučených. To si domorodec pořídí dravého ptáka, například sokola nebo sovu. Následně dravce vycvičí, aby se po vypuštění k majiteli vracel. Takto vycvičeného dravce nacpe podnikatel do klece a posadí se na most. Klec opatří cedulkou v anglickém jazyce: „Ubohý pták v kleci nesmírně trpí! Ovšem za malý příspěvek ukáži dobré srdce a ptáka z klece vypustím!“. Načež přicházejí turisté, se zděšením a žalem v očích nad nebohými zvířaty zaplatí dohodnutou částku v dolarech a s dobrým pocitem v srdci ptáka z klece vypustí. Pták se zatváří naštvaně, jelikož je vyhnán z pohodlí klece, vyletí kamsi nad jezero, aby se o pár desítek sekund později vrátil k majiteli. Ten ptáka opět nacpe do klece a na klec znovu připevní cedulku.

Týkový most U Bein jest navštěvován zejména kvůli západům slunce.

Naprosto nedílnou součástí návštěvy mostu U Bein jest fotografování. Fotografování za soumraku spočívá v tom, že kolem mostu pobíhá bambilion turistů a fotí bambilion naprosto identických fotografií. Za svítání se situace víceméně opakuje s tím rozdílem, že je u mostu turistů jen pár a kromě několika stánků s horkou polévkou ještě nejsou kolem ani prodavači sunevýrů.

„Bolí mě bříško!“ prohlásila večer ženština Kamila, ovšem tváří se spokojeně a usmívá se jak školák do výstřihu paní učitelky. Proč se tváří spokojeně někdo, koho bolí pupek, to nechápu. V ženštinách jsem se nikdy nevyznal.

Vyhlášené lahůdky na 86. ulici v Mandalay.

2.12. 2017 sobota
Mandalay, fungující jako kulturní i buddhistické (což lze i nelze zaměňovat) centrum země, je druhým největším městem Myanmaru i přesto, že bylo založeno až v roce 1857. Již dva roky po založení se stalo dokonce hlavním městem, byť tato epizodka skončila už rokem 1885. Jaký to rozdíl proti nedalekému městu Inwe, které bylo hlavním městem přes 4 staletí.

Přes den procházím nejrůznějšími tržišti, bez turistů, zato se spoustou smaženého hmyzu, spoustou roztodivného ovoce a domorodkyň pokrytých thanakou i čelenkami z květin. Pěkné.

Kromě nejrůznějších pagod a stúp jest v Mandalay poměrně zajímavá Kuthodaw Paya, která obsahuje největší knihu světa. Milovníci pergamenu i papíru si ovšem mohou nechat zajít chutě. Listy knihy jsou totiž z mramoru, respektive z mramorových desek, kterých je zde 729. Zajít chutě si mohou i milovníci „nej“, protože i když nejsem odborních na světové rekordy a už vůbec ne na největší knihy světa, hned v sousední pagodě Sandamuni je mramorových desek s texty 1774. Zpět k Kuthodaw Paya. Texty na 729 mramorových deskách obsahují texty kánonu Tripitaky, přičemž každá ze „stránek“ je umístěna ve svě vlastní minipagodě. Ono těch stránek vlastně není 729, ale 730, jenže ta jedna se do knihy nepočítá, neboť jen popisuje vznik zbylých 729. Sama pagoda byla postavena v roce 1859, práce na knize začaly v roce 1860 a skončily v roce 1868. Původně byly texty v mramoru psány zlatem, ovšem když Britové v roce 1885 plenili Mandalay, kromě krádeže zlata ze thi (špiček pagod) vyloupali i zlaté písmo z mramoru. Když byl text obnovován, byl již použit místo zlata jen jakýsi černý inkoust.

Mramorové listy knihy, přepis Tripitaky, v Kuthodaw Paya.

„Minerály, mé tělo potřebuje minerály, bych si udržela pevné vnady!“ zavelela večer ženština Kamila, pročež jsme se vřítili do jedné z barmských hospod. Hospody v Myanmaru se liší od restaurací tím, že jedinou aktivitou v nich je popíjení piva a sledování sportovních utkání v televizi. Od restaurací se hospody liší i tím, že v hospodách jsou pouze a výhradně mužové. Pročež způsobilo menší poprask, když ženština Kamila zavítala do jedné z větších osob, usadila se a objednala si najednou hned tři piva. Pivo není v Myanmaru vůbec špatné, navíc je příjemnou tradicí, že se nalévá do půllitrů pokrytých ledem. Pozorná obsluha sleduje hosty a jakmile na některém z půllitrů odtaje námraza, pan číšník přikvačí s novým ledovým půllitrem a pivo do něj ze starého přelije.

„Jehehé! Jojohó! Minerály! Pivní minerály!“ vykřikuje spokojeně ženština Kamila. Promile v její krvi rychle stoupají a schopnost sebeovládání klesá. Vrhám na všechny strany omluvné pohledy. Zhruba dvě stovky domorodých mužů nevěřícně zírají, jak bílá návštěvnice do sebe klopí jedno pivo za druhým a zvesela haleká.

„Ale to jsou – škyt – krásné půllitry! To jim hnedle jeden ukradnu, mám sbírku půllitrů – škyt – a tenhle bude skvostem mé sbírky!“ huhlá ženština a opilecky šmátrá po plechovém stole. Poté dopíjí pivo, několikrát s rámusem převrhne prázdný půllitr a poté jej po plechovém stole za skřípání tahá ke kraji. Dvě stovky myanmarských mužů hledí, páni číšníci zapomněli obsluhovat. Následně opilá ženština stahuje půllitr ze stolu a cpe si jej pod elastické tričko, což dodává siluetě jejího těla vskutku neobyčejné linie.

„Uhahahá! Škyt! Já jsem tak – škyt – šikovná! Ještěže si – škyt – nikdo ničeho nevšiml!“ chechotá se, vstává a potácí se z hospody ven.

Řeznice na trhu v Mandalay. Sexy mejkap a sexy účes zajisté přilákají zákazníky.

3.12. 2017 neděle
Zatímco ženština Kamila se vyvaluje na hotelu a čeká na poledne, kdy obvykle vstává, přepadl jsem ještě za tmy domorodce na motocyklu a nechal se odvézt ke známému týkovému mostu U Bein. Předevčírem jsem si U Bein Bridge obhlédl při západu slunce, nyní se kochám sluncem při východu. Návštěvníků je daleko méně a dalo by se říci, že na rozdíl od večerů zde není ani taková převaha turistů nad místními.

Západy slunce jsou u U Bein zajisté barevnější, nicméně svítání postrádají
nadšením hýkající davy turistů. Pročež preferuji svítání.

Od mostu jedu opět k chrámu Mahamuni. Tentokrát se nenechávám odradit frontou, zakupuji několik zlatých plátků a dostávám se až k soše samotné. Ony plátky zlata fungují jako vstupné, zatímco lid prostý (to jsou ti bez zlata) a ženštiny mohou sochu obdivovat jen z dálky a tiše závidět. Zatímco my, bohatí a pánové tvorstva, děláme z vyvýšeného místa dlouhé nosy, lepíme zlato na pana Buddhu a tváříme se děsně důležitě. Přímo u sochy je zakázáno fotografovat, což jsem ovšem netušil. Tušit jsem to začal až poté, co mi jeden ze strážců zcela bez okolků vrazil pěknou facku a doprovodil ji hlasitým proslovem.

Pěkná podívaná a ještě pěknější zážitek. Lepení plátků zlata na sochu
ve staroslavné Mahamuni Paya.

Ještě před polednem se stíhám přemístit na trh s jadeity a nefrity. Podívaná je to zajímavá, byť nikterak veselá. Otrhaní domorodci, často vesničané ze vzdáleného okolí, nabízejí uprostřed smetiště kameny nemalé ceny. Nerosty se přímo u Mandalay nevyskytují a jsou dováženy ze státu Kachin na severu Myanmaru. Město Mandalay však funguje jako největší (a v podstatě jediné) obchodní místo. Mezi vesničany pobíhají obchodníci, většinou Číňané. Obchodníci svítí na kameny baterkami, klepou kladívky a vše si pečlivě prohlížejí a zkoumají. Potom kameny koupí za pět peněz, odvezou je do Číny a tam je prodají za bambilion. Myanmarští domorodci si tak za prodej kamenů koupí sáček pečených kobylek, zatímco Číňané například celou Afriku a polovinu Evropy.

Vesničané a vesničanky přijíždějí zdaleka, aby obchodníkům s drahými kameny prodali své úlovky

Odpoledne vyzvedávám ženštinu Kamilu na hotelu a odlétáme do Thajska. Z Bangkoku odlétá dobrodružnice do Česka, zatímco já do Kambodži. Ještě před půlnocí se ubytovávám v Phnomphenhu, hlavním městě země známé turisty, masážemi a smaženými pavouky. A, samozřejmě, chrámovým komplexem Angkor Wat.
 
4.12. 2017 pondělí
Hlavní město Kambodži určitě nebude tím, do kterého bych se někdy vracel obdivovat kouzelná zákoutí, zajímavá tržiště či nějak extra zapamatováníhodné stavby. Královský palác je poněkud sterilní, skoro vůbec se nerozpadá a i keře kolem něj jsou sestříhány s až zoufale nudnou pečlivostí. Tržiště již pozbyla Phnomphenhu autentičnosti a neliší se od dalších velkoměstských tržišť po celé globalizované Ázii.

Restaurace na tržišti v Phnomphenu vynikají spíše přepáleným olejem než
neobvyklými jídly či netradičními recepty.

Obvyklým atrakcím se rozhodně vymyká bývalé gymnázium a později věznice kambodžských komunistů, proslulá Tuol Sleng, dnes Muzeum genocidy. Expozice v podobě jednoduchých cel jsou doplněny tably fotografií mučených, vyslýchaných a popravených (děti byly popravovány často bez výslechu) a poměrně jednoduchými, ale naprosto dostačujícími popisky. Některé cely byly ponechány víceméně ve stavu, v jakém je při osvobození věznice našli vietnamští vojáci. Muzeum je chladné, strohé, syrové. Návštěvou jsem si ověřil, že stále ještě existují věci, ze kterých se mi dělá značně nevolno a že jsou stále věci, které zřejmě nikdy nepochopím.

Nepochopím ani některé návštěvníky (zdravím zejména rozjařené čínské zájezdy), kteří do cel na zdi potřísněné krví vyrývají srdíčka s iniciálami a fotí si selfíčka před kleštěmi na trhání nehtů či kabely a svorkami na elektrošoky. 

5.12. 2017 úterý
Na tržišti jsem si koupil pečivo a tři pěkně rostlé smažené pavouky. Zhotovil jsem si obloženou bagetu, jelikož mne čeká sedmihodinová cesta do města Kratie, kde si hodlám umýt nohy v Mekongu a podráždit tak zrak tamním známým bílým delfínům. Kteří samozřejmě bílí vůbec nejsou.

Smažené pavouky je nejlepší jíst čerstvé a ještě teplé. Později ztrácejí křehkost,
gumovatí a lepí se na zuby.

Pohodlný autobus s klimatizací a na konci cesty přímo na břehu řeky město, které rozhodně není žádnou asijskou špinavou dírou. Překvapení veskrze příjemné. Ubytoval jsem se v hotelu hned na nábřeží, balkón skýtá výhledy na provoz na Mekongu a turistů je zde až překvapivě málo.

Jelikož je do západu slunce ještě spousta času, přepravil jsem se trajektem přes řeku na ostrov Koh Trong. Zde jsem si zapůjčil bicykl, za jehož design a technický stav by se styděl i můj praděd a následně jsem se již oddával bicyklování po celém ostrově. Zážitek prostý byť i jen náznaků akčních scének, zážitek bukolický, pastorální, zážitek plný kličkování mezi koňskými i kravskými lejny. Na závěr jsem si veskrze pěkný den vylepšil koupáním v Mekongu, jelikož na ostrově Koh Trong jsou mimo jiné i písčité (a čisté) pláže s luxusním přístupem do vody.

Večer jsem si zašel na masáž za 2 dolary na hodinu.

„A pán si bude přát i orál nebo ruční práci?“ otázala se asi po půlhodině paní masérka, byť na stěně visela cedulka s pěkným nápisem v asijské angličtině: „No here sexi!“. Po zbytek masáže jsem s hrůzou přemýšlel nad riziky nabízených služeb. Paní masérka měla totiž asi 140 roků. Ruce připomínaly seschlá chapadla chobotnice vydatně ozářené v Černobylu, zatímco bezzubá ústa vrásčitý otvor do bran pekelných.

Pyžamová párty na tržnici v Kratie.

6.12. 2017 středa 
Hned ráno jsem sobě zapůjčil motocykl a vydal se na celodenní výlet podél Mekongu. Přes Kampi a Sandan až do Samboru, trajektem přes Mekong a zpět ke Kratie. Nedaleko ostrova Koh Trong, za odbočkou na Chreuy Bantey u vesnice Prolong jsem se na pramici i s motocyklem nechal převézt zpět .

Zastavuji se v každé vesnici, jelikož pagody ve vesnicích jsou hezčí, nežli ty velké a udržované. U vesnických pagod se válejí vepři, pagody se rozpadají a ženštiny na obvodové zdi věší prádlo na sušení.

Poněkud nerozkošnou se ukázala návštěva u Kampi, kde je návštěvnické centrum, odkud jezdí turisté na vyjížďky po Mekongu, aby spatřili legendární irrawaddské neboli tuponosé delfíny, zvané též orcely. Tito savci vypadají na pohled poněkud dementně, zejména hlava postrádá ladnost typických hlav delfíních. Což nic nemění na faktu, že spatření orcel tuponosých je asi tak bambilionkrát vzácnější, než zírání na běžné delfíny kdesi v moři. U Kampi je návštěvnické centrum rozpadlá zoufalost, byť kdysi se jednalo na zdejší poměry o poměrně honosný komplex staveb, zahrnujících vzdělávací centrum, prodejny lístků a suvenýrů a podobně. Zatímco z původní slávy zbyly rozpadající se betonové trosky a vybledlé a rozlámané cedule, vstupné a související služby rozhodně sestupující tendenci nemají. Značně znechucen situací, vynechal jsem oficiální postup a místo toho odjel pár kilometrů po proudu a domluvil se na výletu s rybářem. Za zlomek ceny a bez ostatních výletníků. Žádné velké představení se nekonalo. Během asi hodinové projížďky jsem viděl několikrát delfíní hřbety a dvakrát podivuhodné stvoření vyskočilo nad hladinu a ukázalo se tak v celé své hezké ohyzdnosti. Zajímavostí je, že na některých místech v Bangladéši (možná i jinde) používají rybáři orcely k nahánění hejn drobných rybek do rybářských sítí. Za odměnu poté rybáři dají delfínům pár větších ryb. A další zajímavostí je, že i když jde o poměrně vzácného živočicha, tak před pár lety byla objevena populace čítající zhruba 9000 kusů v mangrovech kdesi v Bangladéši.

Nedaleko Kampi se mi poštěstilo natrefit víceméně náhodou na dvě místa, na která budu vzpomínat zajisté ještě dlouho a budou se mi u toho něhou nad poznáním rozechvívat buňky tukové i umělecké (bez poznámek, vážení čtenáři).

Naprosto luxusní záležitostí jsou stánky, které na břehu Mekongu nabízejí pečené a vařené vodní šneky. Plži jsou otočeni otvorem v ulitě vzhůru, do ulity je nalita omáčka chutnající po sýru a poté jsou přidány bylinky. Následně jsou šneci položeni na rošt a zhruba dvacet minut vařeni ve vlastní šťávě, omáčce a bylinkách. Ó jé!

„Dvanáct šneků za dolar,“ pravila paní kuchařka.

„Tak bych si dal za deset dolarů,“ odvětil jsem nadšeně a paní vyvalila své šikmé oči tak, že málem skončily na roštu vedle šneků.

Vaření vodní šneci v sýrové omáčce s bylinkami.

Kromě náramné žranice (šnečí chuť jsem cítil při každém škytnutí a krknutí ještě další tři dny) jsem víceméně náhodou nedaleko známé pagody Phnom Sombok zabloudil do malé svatyně na kopci. A zde, v lese na kopci kdesi nad Mekongem, široko daleko bez jediného člověka, objevil jsem Sixtinskou kapli vyzdobenou Hieronymem Boschem. Opravdu. Plameny pekelné, vyvržená střeva, roztrhané řitní otvory, dekapitace a kůže svlékána hříšníkům trnovými stromy zaživa. Barvy živější než neony ve čtvrtích červených luceren, živější než fantazie pana Disneyho, Salvador Dalí by se dal dobrovolně zapsat do Encykopedie nudy.

Nadšen lidským utrpením i jeho uměleckým zobrazením zvesela poskakuji od svatyně zpět k zaparkovanému  motocyklu. Tam ovšem chmury sedly na mou mysl a nevesele pronáším do hloubi lesa:

„Vážené opice, apeluji na váš zdravý rozum! Zpytujte své svědomí a nepůsobte újmu nebohému výletníkovi! Okamžitě mi vydejte ochranu mé lebky!“ 

Opice však nedbaly dobrých mravů a helmu zcizenou z motocyklu nevrátily. 

„Zbiji vás jak cholerik vzteklého psa, tvorové nedobří!“ 

Do Kratie se vracím v nedobré náladě, bez helmy a to mě ještě čeká to nejhorší.

„Huhu hoho huhu hoho!“ vysvětluji krádež helmy majiteli motocyklu, když mu ho večer vracím. Pán nevládne řečí anglickou, ba ani českou, já jsem pro změnu úplný pitomec, který není schopný sdělit v místním dialektu tak banální problém, jako je krádež helmy opicemi.

„O ó! E?“

„Hula hula nebýt helma!“

„Ójé! Ó jéje!“

„Huhu helma huhu úplně huhu fuč!“

Celá nedobrá zkušenost s proradnými živočichy mne stála dvacet dolarů.

Chudák pan Buddha se musí dívat na obrázky stvořené reinkarnovaným
Hieronymem Boschem.

7.12. 2017 čtvrtek 
Že se čas od času nějaké vozidlo porouchá, s tím se dá počítat. Zvlášť v poněkud odlehlejších oblastech Kambodži. Ale že se ze šesti různých vozidel pět neopravitelně pokazí a já budu nucen vždy pracně hledat místo v nějakém projíždějícícím, to jsem tedy nečekal. Do Sen Monorom tak dojíždím až za tmy. Celý den v háji a rozhodně to nenapravila ani čínská polévka k večeři. Cožpak polévka, ta špatná nebyla, ale v polévce nalezený chuchvalec černých hrubých chlupů evidentně lidského původu mi na náladě nepřidal.

Jak vidno, v pekle teče pivo samo od sebe přímo do krku, zatímco si hodovník
dopřává koupele. Detail jedné z maleb v Phnom Sombok.

8.12. 2017 pátek 
Zapůjčuji si skútr (i když se ukázalo, že motocykl by byl v tomto případě vhodnější) a odjíždím k vodopádům Bou Sraa. Kdybych byl býval věděl, co jsem nevěděl, místo návštěvy vodopádů bych raději dojídal chlupatou polévku ze včerejšího večera.

Jednak jsou vodopády nehorázně turistické (byť návštěvníky jsou místní, bledou tvář jsem tam nezahlédl ani jednu) a jednak opravdu nemám rád, když se opírám o strom, abych si vyfotil vodopád a před obličejem se mi náhle začne komíhat živočich. A už vůbec nemám rád, pokud je oním živočichem had. V mrákotách se potácím pryč, zatímco zhruba třímetrová zelená potvora s hnědým ocasem se ani neomluvila.

Vodopády Bou Sraa jsou navštěvované výletníky i hady.

Daleko větší zábavu jsem si doprál na cestě zpět do Sen Monorom.

„No tedy… to já nikdy nevidět, co to být?“ táži se domorodce, který vedle mého skútru zaparkoval jakési vozidlo vybavené dvěma koly.

„To být motorka! To být moje motorka!“ pronesl hrdě pan domorodec, čímž mne uvedl ve zmatek.

Již jsem tedy za život viděl spoustu naprosto příšerných motocyklů a stejně jako ostatní se směji motocyklům italským i vlastníkům Klubu zapařených varlat v kožených kalhotech, ale toto? Ložiska na obou kolech jsou takzvaně všesměrová, což se v praxi projevuje tím, že se kolo otáčí nejen kolem své osy, ale kolem všech os, na které se dá jen pomyslet. Motor sice vypadal, že byl kdysi určen k pohonu, ale nyní slouží jen jako zvuková imitace zapáleného muničního skladu. Výfuk? Ano, i ten je na motocyklu přítomen, ovšem jelikož je evidentně už spoustu roků ucpaný, modročerný kouř jest chrlen z motocyklu na všechny strany, doprovázen prskáním jakýchsi tekutin, pravděpodobně oleje. Pravým mistrovským dílem je ovšem obutí zadního kola. Majiteli se sice nedostalo peněz na novou pneumatiku, ovšem rozhodně se mu dostalo fantazie a zručnosti. Na ráfek nacpal duši naplněnou pískem a každých pár centimetrů vše upevnil kusy řetězu z jiného motocyklu. Když to tak shrnu, nejbytelněji a nejspolehlivěji vypadá nosič s trsem banánů.

„Ale to být úplně paráda! Já valit oči, pane domorodec! Já chtít jet ten motorka zkusit a vy jet můj skútr!“

Po intelektuálně a jazykově uspokojující konverzaci jsem následně na vypůjčeném stroji ujel přes 40 kilometrů, téměř až do Sen Monorom. Protože, ač to vypadá neuvěřitelně, motocykl opravdu jel. Konečně jsem pochopil, co to opravdu znamená, když je motocykl hlučný, co jsou to emise, co je to driftování, co je to horký olej na odhaleném lýtku a co jsou to vibrace připomínající spíše rytmické údery bejsbolovou pálkou. Nicméně – když jsem zařízení vracel majiteli, byl jsem nadmíru spokojený a radosti se ve mně nahromadilo více, než když jsem na svém nudně dokonalém motocyklu v Evropě přejel sousedovi psa.

Budiž motocykl!

Odpoledne jsem vsedl do minibusu a v noci vylezl v městečku Banlung. Ubytoval jsem se v hotelu francouzského majitele. Hotel Banlung Balcony sám o sobě patří k tomu nejlepšímu, co si může výletník dopřát. Bazén, balkóny, bytelná budova a velké pokoje bývalé vládní budovy. Ovšem pravé bohatství donesl pan majitel na bar. Domácí rum nejrůznějších příchutí, tolik připomínající můj oblíbený rhum arrange z ostrova Réunion.

„O lalá!“, pochlubil jsem se svou znalostí francouzštiny. Notně opilý jsem ve tři hodiny ráno spadl do bazénu. V koupelně jsem poté rozbil zrcadlo, jelikož jsem se jej snažil otevřít v domnění, že jde o dveře na balkón. 

Den se zkrátka vydařil, že.

9.12. 2017 sobota
Na doporučení majitele hotelu Banlung Balcony jsem si na dnešní den vypůjčil skútr o obsahu 350ccm, což v naprosté většině případů bývá kdekoli v Asii úplný nesmysl, jelikož kvůli stavu cest a hustotě provozu je potenciál, minimálně ten výkonnostní, zkrátka nevyužitelný. Ne tak v okolí Banlungu. Za den jsem najel přes 300 kilometrů, což je vzhledem k množství zastávek vzdálenost na hranici zvládnutelnosti, řekl bych. Provoz v okolí Banlungu je ovšem velice mírný a na prašných cestách mimo hlavní trasu víceméně nulový. Taktéž asfaltové silnice i silničky nezpevněné jsou v až překvapivě dobrém stavu a přes potoky a říčky jsem jsem skútr tahal jen párkrát.

Jezdím od vodopádu k vodopádu, od vesnice k vesnici, do oblasti těžby drahých kamenů u Chum Rum Bai Srok a den končím u jezera Boueng Yaek Lom.

Silnice mezi vesnicemi nejsou v nejhorším stavu, pročež je místní motocyklisté
využívají i k přepravě těžkých nákladů.

Vodopády Katieng, Kachang, Ou Sensranoh, Cho Ong a další nejsou nikterak spektakulární, ovšem od Banlungu jsou vzdáleny jen v řádech kilometrů a kupodivu jsou návštěvníků téměř prosté. Princip návštěvy je téměř u všech stejný. Přijíždím k závoře s budkou. Z budky vyleze mladík, kterému platím vstupné, poté jdu pěšky k vodopádu a dělám „Jéééé!“, případně „Hmmmmm“. Rozpadající se budka i závora, rozpadající se přístřešky a lavice podél cesty k vodopádům. Vše zbudováno za účelem zvýšit návštěvnost a posloužit jako posezení k piknikům. Nedostatek návštěvníků a zájmu provozovatelů v kombinaci s okolní tropickou přírodou ovšem vykonaly své.

Poněkud nechutnou podívanou jsou sloni podél cest, zejména podél cest vedoucí k vodopádům, chrámům a jiným zajimavým místům. To si takhle majitel přitáhne slona k silnici, přiváže ho řetězem ke stromu a před slona postaví cedulku s nabídkou jízdy na zvířeti. Poté přijede turista, nadšeně na slona vyleze, zaplatí pár dolarů, majitel slona s turistou vede po okruhu dlouhém maximálně několik stovek metrů a celá zábava je u konce. Že na slony uvázané často na přímém slunci není zrovna radostný pohled asi není třeba dodávat.

Vodopád Katieng je zajímavý například tím, že kromě vody má pro zájemce i jiné atrakce. To si tak vykračuji po hlavní cestě lesem k vodopádům, když se najednou ne více jak dva metry přede mnou vztyčí kobra. Roztáhne krk do známého tvaru a vzdorovitě na mne zírá.

„Zatraceně, zvíře nevzdělané!“ zařval jsem vztekle poté, co jsem s děsem uskočil vzad a dále klopýtavě couvám. Kobra rozhodně nejeví známky toho, že by mi chtěla uvolnit cestu.

„Copak jsi nečetla skautské příručky? Každý had je přece plachý, bere nohy na ramena a před lidmi utíká, co mu nohy stačí! Nemáš snad vyvinutý Jacobsonův orgán?“ řvu na hada. Kobra však žádné nohy nemá, ba nemá ani ramena, pročež mou poznámku o útěku ignoruje. Z cesty hada dostávám až házením kamenů. Nemilá to zkušenost. Nechápu, proč zrovna já, vášnivý nemilovník hadů, potkávám tyto potvory všude možně a zde v Kambodži v podstatě každý den.

S jezerem Yaklom jest tak trochu problém. Problém pro někoho, kdo nemá rád lidi, jako například já. Kráterové jezero Yaklom jest totiž opravdu pěkné, koupání v něm je více než osvěžující a i krajinu bezprostředně u jezera pokrývají husté lesy, což je příjemná změna oproti nekonečným kaučukovým plantážím a polím zničeným intenzivním zemědělstvím. Jezero je ovšem převelice turistické a zvláště u příjezdové cesty připomíná davy na pohřbu neoblíbené tchýně, kdy se všichni přišli podívat, zdali dotyčná opravdu skonala. Jezero je téměř 50 metrů hluboké, pročež je voda plná ryb nádherně čistá, další příjemná změna oproti blátivým jezírkům všude v okolí.

10.12. 2017 neděle
Ráno odjíždím turistickým shuttle minibusem přímo do Siem Reap. Pravda, veřejnou dopravou bych se tam dostal také a levněji, ovšem jednak přímé spojení veřejnou mezi Banlungem a Siem Reap neexistuje, jednak by mi to trvalo minimálně celý den. Takto přijíždím do Siem Reap po obědě, ubytovávám se v jednom z bezpočtu hotýlků a pronajímám si drožkaře, bych ještě dnes viděl něco z chrámů kolem města.

Vybral jsem si chrám Bayon (občas známý jako Bayun a mezi některými českými turisty jako bujón) a s hrůzou si uvědomil, co mě čeká následující dny. Chrám sám o sobě jest zajisté to, co návštěvník od chrámů v okolí Siem Reap čeká – starý, monumentální, odkaz z dob, kdy obyvatelstvo Evropy v jeskyních žvýkalo kůže divokých prasat. Z dob, kdy vrcholem evropské architektury byl list kapradí na klacku, čímž se Veverčák kryl před deštěm. Chrám Bayon je známý mezi běžnými návštěvníky gigantickými tvářemi vytesanými do desítek věží, kterých bylo původně údajně 54, ale i dnes zůstalo stát ještě celých 37. Kromě věží je ovšem záhodno kochat se pěknými basreliéfy a výhledy do okolí. Opravdové znechucení mi ovšem způsobily davy. Zajisté, neočekával jsem džungli, fasování mačet a objevování tajuplných krypt, zákoutí plných ztrouchnivělých lebek, zákeřných hadů a pravěkých čínských polévek. Ovšem co se děje nejen v Bayonu, ale i v širém okolí a v podstatě v každém chrámu v okolí Siem Reap, to jest hrůza hrůzoucí, peklo pekelné a apokalypsa apokalypsová. Davy návštěvníků, armády turistů, hrůzostrašná masa lidského masa, kostí a tuku, vagóny fotoaparátů, kilometry selfie tyčí. Smyslem cestování je zvláště pro Asiaty nikoli vidět, poznávat či ochutnávat. Smyslem cestování jest fotit si selfíčka.

Modlící se domorodci následují mnicha v chrámu Bayon. Ojedinělá fotografie, jelikož většinou turisté převyšují místní v poměru bambilion ku jedné.

Znechucen jsem za tmy odjížděl ze zábavního parku, kterým se Angkor stal, ovšem to jsem si zrovna moc nepomohl. Nezajímavé město Siem Reap  a zvláště jeho centrum se v noci mění v turistické ghetto plné prostitutek, neonů, nudných restaurací, stánků s pečenými hady a štíry,  bordelových naháněčů na skútrech, prodejců drog, přiopilých turistů a jiné pakáže.  

11.12. 2017 pondělí 
Dlouho před svítáním jsem zatnul zuby a připojil se k davům. Neoddiskutovatelné krásy proslulého Angkor Watu, rozloha ještě hezčího Angkor Thomu s Bayonem v centru a Terasami malomocného krále, Preah Khan zasvěcený poměrně nezvykle Buddhovi, Brahmovi i Šivovi zároveň, královská jezírka Sra Srang, kdysi tropickými stromy prorostlý Ta Prohm.

Takže si to uvedeme na pravou míru. Masový turismus v podobě, se kterou jsem se nikde jinde nesetkal. Koncentrace nesnese srovnání s ničím, co jsem kdy viděl. Peruánské Machu Picchu je oproti Angkoru liduprázdné místo, kde je víc lam a mraků než turistů. Ranní karavany džípů do Ngoro Ngoro, balijské pláže, plácek před orlojem v Praze v pravé poledne nebo pouť v Mekce jsou oproti kambodžskému komplexu Angkor oázy klidu. Samotný Angkor Wat, stavba staveb (či spíše komplex staveb), jehož silueta tvoří centrální část kambodžské vlajky, je samozřejmě turisty zaplaven od svítání do soumraku. Ostatně, Angkor Wat je pro spoustu lidí synonymem celého historického parku, byť se jedná jen o jednu z desítek a stovek staveb v okolí a celý archeologický či historický park má přibližně 400km². Aby si člověk prohlédl basreliéfy, musí si tvrdě vybojovat místo a celou dobu čelit vřískotu procházejících, jejich loktům a ranám stativů fotoaparátů. Angkor Thom je na tom podobně a například vyfotit si Bayon bez turistů se rovná kouzelnickému triku pro pokročilé. A Ta Prohm, zřejmě nejfotografovanější a díky některým béčkovým dobrodružným filmům druhý nejznámější chrám po Angkor Watu. Je nutno zapomenout na mohutné stromy, jejichž větve a kořeny se bez námahy prodírají zdivem, trhají a odtlačují mohutné kameny a dodávají všemu až mysteriózní nádech. Stromy jsou již značně vykáceny, kořeny a větve vyřezány a vše je nahrazeno kovovými konstrukcemi, lešenářskými trubkami a podobnými lahůdkami. Což samozřejmě nevadí armádám návštěvníků, které se valí po úzkých cestičkách, přes průlezy a přes zborcené zdi.

Toto není pokus o zápis do knihy rekordů v počtu fotografů na jednom místě. Toto je naprosto běžná scénka opakující se na různých místech v různý čas každý den. Zde konkrétně záběr na část davu fotící Angkor Wat s odrazem před rybníky před chrámem. Tento dav zde stojí každý den již ve tři hodiny ráno, dlouho před rozedněním.

Večer se vracím unavený a otrávený. U Bayunu nahání zřízenec prase, které zcela neohleduplně zničilo záběry desítek fotografů, čekajících na vhodné světlo, aby si vyfotili odraz chrámu na hladině vody. Prase ovšem z vodního zrcadla posetého červenými květy leknínu dokázalo vyrobit hnědou nevzhlednou břečku. Turisté se vztekají, nadávají praseti i zřízenci.

12.12. 2017 úterý
Ač jsem si hned první den zakoupil za mnoho amerických peněz vstupenku na týden dopředu, zkušenosti z prvních dvou dnů mi úplně stačily. Zakoupil jsem si na večer  letenku s mou oblíbenou společností Air Asia ze Siem Reapu do Bangkoku. Místo do historického parku odjíždím na hlavní městský trh Psar Leu. Trh je velký a živý. I když nic, z čeho bych skákal nadšením a tlustýma rukama se plácal do tlustých stehen. K obědu jsem si dal žáby plněné zázvorem, jelikož jsem tuto kombinaci zatím nikde jinde neviděl. Zodpovědně mohu říci, že zatímco pečení pavouci s pečeným ananasem je kombinace chutná, žáby se zázvorem si již určitě nedám.

Kromě opravdu příšerných turistických trhů je v Siem Reap i tržnice Psar Leu,
kde je možno zakoupit nemálo laskomin. Pokud by někdo ze čtenářů
identifikoval na klacku natažené sušené zvířátko, ať mi dá vědět.

Ještě před odletem na letiště jsem v centru Siem Reap zjistil, jak to vypadá s cenami zdejších služeb.

„Haló haló, bílý pane, hodina za deset dolarů!“ nabízí se maličká asiatka v minisukni, s příšerně zmalovanými rty a na komicky vysokých podpatcích.

„Nezlobte se, éterická vílo, ale strašně jsem se přežral žábami na zázvoru a na akční dobrodružství se necítím. Ale potřeboval bych vyžehlit na cestu košile a kalhoty,“ lákám slečnu.

„Košile i kalhoty? Třicet dolarů!“ vypálila po chvíli přemýšlení dívenka.

Panečku.

Večerním letem v nevyžehlené košili a pomačkaných kalhotách odlétám do Thajska, do Bangkoku. A nadávám si, že jsem Angkor nenavštívil tak před 30 lety, kdy ještě za zástupy turistů byly vidět chrámy, lateritové hradby nebyly upraveny buldozery, na zdech nevisely obrovské cedule upozorňující na finanční i odbornou pomoc Číny a Indie, kdy byly jezírka a vodní kanály zarostlé a Bitva u Srí Lanku, jezerní bitva mezi Khméry a Čamy nebo Stloukání mléčného moře nebyly vyleštěné reliéfy opatřené mnohojazyčnými popisky.

13.12. 2017 středa 
Přejíždím zdarma autobusem na hlavní letiště Suvarnabhumi a jelikož mám do odletu několik hodin, střídavě se cpu v letištních restauracích (ano, občas neprojevuji ohledně jídla přílišnou fantazii a jsem schopný se celé dny cpát úplně obyčejnou thajskou kuchyní) a když zrovna trávím, porovnávám angkorské zobrazení Stloukání mléčného moře se skulpturou na stejné téma zde na letišti.
Odlétám do Kataru poloprázdným letadlem. V Dauhá na letišti nikdo nemůže ani za nic pochopit, že si do hotelu neberu taxi, ale hodlám jet autobusem městské dopravy. Autobus ovšem jede na čas, je naprosto čistý, pan řidič mluví anglicky a nesnaží se mě ošidit. Jaký to rozdíl oproti upoceným arogantním hňupům, na které mám štěstí v autobusech z letiště v Praze.

Mám pokoj v 37. patře a výhled na noční Dauhá vůbec není špatný. Hlavní město Kataru bylo založeno až  roce 1820 víceméně jako satelitní výběžek tehdy největšího města Al Bidda a hlavním městem země se stalo v roce 1971 poté, co Katar získal nezávislost a zamával Britskému protektorátu.  Tatímco dnes má Al Bidda jen něco kolem jednoho tisíce obyvatel, Dauhá má zhruba jeden a půl milionu duší. Rodilých Katařanů je ovšem jen něco kolem 20%, což do budoucna slibuje buď nějakou pěknou lokální válku nebo aspoň chaos, zmatek a rozbité nosy, nebo se Dauhá vyvine ve skutečně kosmopolitní město, k čemuž momentálně jakž takž směřuje. Angličtina se stává víceméně paralelním oficiálním jazykem a od roku 2004 už dokonce mohou kupovat a vlastnit pozemky i ne-Katařané. Kromě národů celého světa stěhujících se do Kataru za bezpečím a petrodolary se v zemi začíná rozpínat i mor křesťanský. A co hůře, kromě již existujících kostelů jest v Dauhá od března 2008 i kostel katolický.

14.12. 2017 čtvrtek
Pán na recepci (z Nepálu) mi doporučil svého známého taxikáře (z Filipín) a ten přijel se svým známým z Bangladéše. Pán z Bangladéše pracuje v Kataru na stavbě a ve volných chvílích dělá návštěvníkům průvodce. Ostatně, naprostá většina pracovníků ve službách a na stavbách nejsou Katařané, nýbrž cizinci. Jezdíme po městě, občas se někde zastavíme a pán z Bangladéše nezavře pusu a tlačí mi do hlavy všechny možné informace. Načež jsem mu pravil, že když bude chvíli mlčet, dám mu dalších pět dolarů dýško. Dauhá jest čisté město, ba až sterilní. Mix mrakodrapů se silnými prvky ze zdejší architektury a umění obecně navrhují štědře placení architekti a architektky z celého světa. Domorodí pánové chodí důstojně, čistě ustrojeni, k vidění jsou u ženštin nepřekvapivě burky i nikáby, byť to není pravidlem.

Že by ovšem běžný návštěvník města měl od rána do večera co dělat, to zase ne. Výjimkou je, pokud by někdo přijel do Dauhá nakupovat nejdražší automobily, nejdražší hodinky, nejdražší kabelky, nejdražší šperky a jiné nezbytnosti a nutnosti v nejnablýskanějších značkových obchodech s nejúslužnějšími prodavači a prodavačkami.

No dobrá, v Dauhá by si jistě přišli na své i trhači rekordů v pití čaje. Můj bangladéšský průvodce mne tahá po tržištích a kavárnách a mám pocit, že má známé naprosto všude. Známí mého bangladéšského průvodce zase mají pocit, že pokud každých pět minut nevypiji tři litry čaje, zhynu strašlivou smrtí, smrtí zvanou čajová žízeň.

„A tak si myslím, že osmnáct litrů čaje by mi i stačilo,“ pravil jsem panu průvodci a nenápadně se škrábu za uchem, abych zjistil, zdali nezačínám obrůstat čajovými lístky.

Načež jsme odjeli do známého súku Waqif a do také známého súku sokolů, což je v podstatě součást Waqifu. Zatímco na ulici jest živo a čajovny, kavárny a krámky plné, v súku sokolů je klid. Bohatí Katařané sedí, popíjejí čaj, hrají si s mobilními telefony a hovoří. Vedle lavic a křesel je několik bidel, na kterých zaslepeni koženými čepičkami sedí zhruba dvě desítky sokolů. Atmosféra navýsost příjemná. Sedím v rohu a kochám se. Pánové čas od času vstanou, prochází kolem sokolů a diskutují s prodavačem. Kochám se. Bangladéšského průvodce jsem vyhnal ven a pravil mu, ať se nevrací, dokud nevypije tolik čaje, kolik jsem musel u jeho známých vypít já. Pan průvodce vytřeštil zrak a smutně odešel.

Sokoli jsou vesměs prodáváni na aukcích, ale není ani neobvyklé, že zájemce si koupí sokola prostě jen tak v súku, přičemž si cenu dohodne jen s prodavačem – pečovatelem.

Zhruba po hodině mého zírání ke mně přišel jeden z pánů a pěknou angličtinou pravil: „Salam alejkum, přišel jste si koupit sokola?“

„No rád bych, třeba tam toho s rudou čepičkou,“ šprýmuji.

„Osmnáct tisíc dolarů,“ pravil pán.

Zamrkal jsem.

„Můžu slevit na patnáct.“

Vyvalil jsem oči.

„Tak dvanáct tisíc?“ usmívá se pán.

„Ech… něco za sedm dolarů  a patnáct centů nemáte?“ táži se nesměle a tahám z kapsy mince.

Pán se na mě podíval jak na exotický hmyz, znovu se usmál a poslal mě do sokolí nemocnice, která se sokolím súkem sousedí.

Súk se sokoly jest tichý, na hony vzdálený řízenému chaosu jakýchkoli jiných súků.

15.12. 2017 pátek
Ještě nedávno bych tvrdil, že v současnosti nejrychleji se měnící světové velkoměsto jest Istanbul. Teď už si tím nejsem tak jistý. Dauhá včera není Dauhá dnes a už vůbec ne to, co bude (z) Dauhá zítra. Pravda, ještě mohou dorazit sovětští soudruzi a Dauhá bude jako předevčírem. Nicméně, enormní investice utrácené na přestavbu, či spíše znovuvybudování města mi nepřijdou utracené chaoticky, byť o účelnosti bych si dovolil pochybovat.

Například Muzeum islámského umění se mi převelice líbí zvenčí i zevnitř, zhruba 8 kilometrů chodníku podél vody s výhledem na Perský záliv je v prosinci více než vhodných k procházce a súk Waqif je vcelku příjemná zkušenost, i když bambilion světelných let vzdálená od jakýchkoli jiných súků, které jsem kdy viděl.

Odlétám zpět do Irska, do Dublinu.