Nápad na výlet do Pamíru mne stále neopustil. Odjel jsem na otočku do města Prahy a zakoupil sobě mapu. Pamírská dálnice! Ve vzduchu již cítím dobrodružství, svist bičů afghánských jezdců a ožralé bábušky. Ha! Popravdě řečeno, na Stány, tedy postsovětské republiky Tádžikistán, Kyrgystán, Kazachstán či Uzbekistán mám spadeno již dlouho a poněkud to spěchá. Zejména proto, že Čína se zde angažuje převelice aktivně a je jen otázkou času, kdy se z relativně nezávislých zemí stanou další z dlouhé řady čínských satelitů.
Ženština v Samarkandu. Fotografie mistra Prokudina-Gorského z roku 1911.
Kontaktoval jsem přes internet několik lidí, kteří se budou příští týden vyskytovat v Kyrgystánu, případně tam míří. Příští týden mám totiž volno, do Kyrgystánu poletím a hodlám si pronajmout automobil, abych si projel Pamírskou dálnici. Ozvala se mi dvojice dobrodružníků z Ruska, tři Češi, jedna Polka, dva Američané, jedna Angličanka a vozíčkář z Nového Zélandu. Vybral jsem si ruskou dvojici kvůli překládání z ruštiny a Angličanku, jelikož je momentálně někde na Sibiři a je tak pravděpodobné, že do Kyrgystánu za týden dorazí. Navíc je vysoká šance, že to dotyčná nemá v hlavě v pořádku a budu si tak z ní moci tropiti žerty. Pokud se totiž samotná ženština potuluje kdesi po Sibiři, zajisté jest dostatečně praštěná a takové jedince mám na výletech rád.
Mimo otravování expedičníků po celém světě se věnuji i vyřizování víz. Největší zábavou se ukázalo telefonování do Tádžikistánu.
„Dobrý den, tady pan Chocho. Chtěl bych se zeptat, jestli do Pamíru potřebuji GBAO permit, jestli potřebuji i jiná povolení a jaká je momentálně výše úplatků ve vaší krásně zemi,“ táži se anglicky, jelikož rusky umím říci jen „Moskva“ a „Gagarin“.
V telefonu se ozvalo několik nepěkných ruských slov.
„Ech, můžete to zopakovat? Nemusíte všechno, ty nadávky už stačily,“ povzbuzuji kohosi v Tádžikistánu.
„Permit ano! Peníze ano!“
„Aha. Tak vám děkuji za podrobné informace a…..“
…píp píp píp píp…
Spoléhám se tedy na informace z internetu a kromě víz zakupuji i povolení do Horního Badachšánu. Zatímco například na výlety do Afriky je třeba si zabalit spoustu peněz, antimalarika a trpělivost, do Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu je nutno se vybavit hlavně papíry. Ne jen tak nějakými papíry, nýbrž bambiliony všemožných povolení. Jako například povolení do Horního Badachšánu, alias GBAO. Byť jde o oblast Tádžikistánu, tádžická víza nestačí. Mimochodem, například k jezeru Sarez, které je v Tádžikistánu a v GBAO, je třeba dalšího povolení.
Sajíd Mir Alim Khan, poslední emír říše Bucharské. Fotografie pořízena roku 1913 mistrem Prokudinem-Gorským.
11.9. 2019 středa
Jest další výročí Dne vítězství hysterie, tuposti, nerozhodnosti a přešlapování západní kultury ve vlastních výkalech. Já však nekřepčím, ba ani nevrhám proti budovám modely letadel a nekřičím u toho: „Bum!“. Namísto toho jsem se sbalil a odletěl na výlet. Nejvyšší šéf, krysa to podlá, mi ještě škodolibě zavolal, že jsem nedodržel bod č. 55855 nutný ke schválení dovolené, přičemž nikdy nikdo bod č. 55855 nevyžadoval a pokud vím, kromě onoho kokota nikdo ani netuší, co obsahuje. Samozřejmě mi strategicky zavolal pět minut před odletem, pročež jsem bod č. 55855 nemohl splnit. Abych to upřesnil, bod č. 55855 spočívá v tom, že se musím osobně postavit před onoho pána a pravit: „Odjíždím na schválenou dovolenou.“ „Abys zdechl na hnisavé boláky, zkurvenče zasraný,“ počastoval jsem šéfa šťavnatým exorcismem a přes rameno mu na rozloučenou pokynul vztyčeným prostředníčkem. Čímž jsem dal najevo, co si o pracovních podmínkách, kolezích šéfech a svém zaměstnání myslím. A také si myslím, že další fází bude fyzická inzultace a nemusí to skončit tak laškovně, jako když jsem kdysi jistému kolegovi přerazil nohu či jednookému šéfovi Pavoukovi kopnutím zlomil žebra. Odlétám do Istanbulu na tamní nové letiště a tři hodiny čekání na další let věnuji rychlé prohlídce terminálu. Nu, zvenčí a z velké dálky jest budova terminálů i například řídící věž ukázka architektury, proti které veskrze nemám námitek. Ovšem zblízka je až zoufale vidět, že tento pomník současného tureckého diktátora Erdogana je zoufalost v každém šroubku. Novotou vonící letiště vůbec nevoní, dveře mají zlámané rohy, vylámané kliky a zámky, dlažba na mnoha místech nenavazuje, což má za následek komicky klopýtající a zakopávající cestující. Krycí a obkladové desky nedoléhají, taktéž mají ulámané rohy a ve spárách jsou už teď hromady špíny. V podlaze jsou díry, koberce zřejmě řezal slepý epileptik a nebo jsou určeny na úplně jiné letiště. Staré Ataturkovo letiště mělo sice svá léta, ovšem rozhodně takto odfláknuté nebylo. Letiště nové plně seznalo diktátorovu snahu pochlubit se světu co nejdříve. A tak se vzdušný přístav s výraznými rysy potěmkinovských vesnic mezi nějak extra oblíbená letiště nezapíše a tím jsem si poměrně jistý. Dvě hodiny před půlnocí lezu do dalšího letadla a odlétám do Kyrgyzstánu.
12.9. 2019 čtvrtek
Letiště nedaleko hlavního města Kyrgyzstánu, Biškeku, nese sice název Manas po rekovi předislámských dob, ovšem v IATA kódu stále figuruje jako FRU, na paměť elitního bolševického vojevůdce, biškekského rodáka a velitele Rudé armády, Michajla Frunzeho. Zatímco rudé prapory již ve městě nevlají, pamětníci časů sovětského impéria vidí jeho stopy všude kolem. Architektura jest brutálně sovětská, široké bulváry jsou lemovány ohyzdně se rozpadající šedivými betonovými monstry. Vše je doplněno plejádou pestrobarevných nápisů označujících všemožné obchůdky a restaurace. Ubytoval jsem se v přízemí socialistického paneláku, které je přestavěno na hostel. Duch komunistické zatuchlosti vévodí celé budově, avšak ubytování samo o sobě jest čisté a hosté jsou téměř výhradně batůžkáři z celého světa. Dle domluvy by měli zítra do stejného hostelu přijet i zbývající členové výpravy. Zaplatil jsem si poměrně zachovalou matraci s poměrně nezachovalou dekou ve sdíleném pokoji pro osm lidí. Jako za mlada. Následně padám do slastného bezvědomí, které mělo být spánkem. Jelikož jsem nespal posledních 53 hodin.
13.9. 2019 pátek
Slyším klepání na dveře. Napůl bdící a napůl snící mžourám směrem, odkud klepání přichází. Dveře se otevírájí a do pokoje pochodují…. prsa. Co prsa, úplné kozy! Za opravdu povedenou prací přírody vešlo do pokoje i tělo malé zrzky.
„Ahoj. Ty jsi Chocho? Já jsem Nika a pojedeme spolu do Pamíru,“ pravila krásně čistou angličtinou osoba schovaná za poprsím.
„E….eeee…..,“ pravil jsem a nepřestávám zírat na hříčku přírody.
„Ta moje prsa, co? No jo, za to nemůžu. Na škole jsem byla hrozně hubená a dostala jsem přezdívku Tyčka-s-kozama. A rovnou ti říkám – nejsem Angličanka, ale Skotka. Opovaž se mi říkat Angličanka. Na kozy se mi ale můžeš dívat beztrestně, na to jsem zvyklá,“ zasmála se Nika a odešla hledat kavárnu.
Několikrát jsem se štípl do špeku na břiše, palcem nakopl nohu postele a hlavou praštil do zdi, když jsem se ohnul, abych se za palec chytil. Jelikož jsem cítil štípnutí, nakopnutí i ránu do hlavy, intelektuálně jsem usoudil, že se mi právě proběhlé seznámení nezdálo.
Vypotácel jsem se z pokoje, ve sprše kupodivu neuklouznul na plísni a vydal se do města.
Biškek jest hlavním městem Kyrgystánu a ač se zde samozřejmě lidé vyskytovali odpradávna, město samo o sobě kupodivu nikterak staré není. V roce 1825 byla v rámci Kokandského chanátu založena pevnost Piškek, jejíž hlavním úkolem bylo dohlížet na projiždějící karavany a od obchodníků vybírat daně. V roce 1860 byla pevnost zničena Rusy a o osm let později na stejném místě vznila osada se staronovým jménem Piškek. Osada měnící se na město povýšila v roce 1925 na hlavní město Kara-Kyrghizské autonomní oblasti. Roku 1926 bylo město přejménováno na Frunze po zdejším rodákovi, který byl v době revoluce jedna ruka s pakáží jako samotný Stalin, Mikojan či Zinovjev. V roce 1991 bylo město kyrgyzským parlamentem přejménováno na Biškek.
Jest září, obloha nad Biškekem je jasně modrá, taktéž jest hnusné horko a já navštěvuji všemožné restaurace a kavárny, kterých je v Biškeku bambilion a osvěžují jinak poměrně jednolitou šeď, následky řádení socialistických inženýrů. Kromě malých živností osvěžují město i rusky široké ulice se stromořadím a několik tržišť. Zejména tržiště jsou pěkným místem na zírání na obchod i lidi kolem. Nečekaně vysoké procento ženštin i mužů jest oděno tak, že připomínají vizuálně spíše přehlídku pozůstatků nejrůznějších středoasijských krojů, nikoli bezpohlavní módu Sovětského svazu.
Tržiště Oš je druhým největším bazarem v Kyrgystánu. Nepřekvapivě je zde možno zakoupit všechno možné – od levné a nekvalitní produkce z Číny až po místní lahůdky. V některých částech voní koření, jinde jsou pyramidy ovoce a z některých uliček voní maso pečených a vařených jaků a koní. V loňském roce Bazar Oš moc nevoněl, nýbrž páchl spáleninou. Během roku 2018 totiž došlo ke třem mimořádně velkým požárům. V lednu bylo spáleno 3500 metrů čtverečních tržiště, v březnu další monumentální požár založil žhář a v dubnu lehlo popelem dalších 5500 mtrů čtverečních. Což vedlo k k manifestacím před parlamentem a se zástupci trhovců se sešel i premiér. Co jsem se dočetl, rozmluva to nebyla nikterak přátelská a politikovi bylo vyhrožováno, že bude uvařen v jednom kotli i se svým koněm. Momentálně proto nedoporučuji rozjařeně běhat po tržišti Oš a volat: „Uděláme si táborák!“
Pán prodává sýr. Tržiště Oš, Biškek.
Město Biškek je známo i v českých a slovenských luzích a hájích mimo jiné i proto, že bylo (respektive půda a statky v jeho okolí) cílem naivních imbecilů, zvaných komunisté. V druhé polovině 20. let 20. století se zhruba 1300 takovýchto blbů vydalo do Ruska, aby vybudovalo ráj na zemi. Jak ráje dopadají v Rusku je všeobecně známé už po tisíce a tisíce let. Dle mého názoru i všelijací Eskymáci, Apačové či sběrači bobulí v Amazonii utekli přes Beringovu úžinu do Ameriky jen proto, aby se nemuseli potkat s Leninem a podobnými exoty. Nicméně vrátime se zpět do Biškeku, tehdejšího Piškeku. Zmíněných 1300 osadníků v rámci Interhelpa, což bylo družstvo založené v Žilině roku 1924 za značné pomoci mentálně narušeného komunisty Rudolfa Marečka, sbalilo své saky, paky a pět peněz a odjeli do Sovětského svazu. Ani tehdejší komunisté se nikterak nelišili od svých dnešních bratrů a lhali, kam přišli. Osadníci tudiž podlehli blábolům o Kyrgyzstánu jako ráji na zemi. Po 7 tisících kilometrech cesty vlakem dojeli blouznivci nikoli do ráje, nýbrž do vyprahlé stepi, kde je vítalo několik domorodců v jurtách a kromě toho epidemie tyfu, malárie, hlad, horko a zima. Během prvního roku přistěhovalcům pomřely téměř všechny děti do 3 let věku. Osadníci ovšem vytrvali, jelikož jim nic jiného ani nezbylo – na cestu zpátky peníze nezbyly. A tak se stalo, že ve stepi postavili domy, spoustili generátor a rozsvítili první žárovku v dějinách Kyrgyzstánu. Již v roce 1925 bylo Interhelpo vyhlášeno nejlepším družstvem celého Sovětského svazu. V roce 1934 vznikla v továrnách Interhelpa celá pětina průmyslové produkce Kyrgyzstánu. Postupně si někteří osadníci našetřili peníze a kdo mohl, sovětský ráj s děsem v očích opustil. Komu se to nepodařilo, pocítil za svou práci a zvelebování krajiny laskavou ruku Sovětského svazu. V roce 1938 zůstalo ve městě již jen 74 z původních osadníků. Z nich Sověti 19 popravili a zbytek poslali zemřít do gulagů nebo na nucené práce. Ke konečné likvidaci družstva Interhelpo došlo ke konci roku 1943. A já jen doufám, že posladní zhasnul a do tmy pověsil rudý prapor s nápisem Se Sovětským svazem prišla bída na zem.
Zajímavostí je, že členy Interhelpa byla i rodina Dubčeků. Ano, toho Dubčeka, který se naštěstí pro něj a jeho auru zabil v autě předtím, než-li mu mohlo býti vlepeno pár šťavnatých záhlavců za to, co později provedl. Dubčekovi, přesvědčení komunisté, odjeli po Velké válce ze Slovenska do USA, poté se vrátili na Slovensko, kde se roku 1921 narodil Alexandr a v roce 1925 v rámci Interhelpo odjeli do Kyrgyzstánu. Tam žili až do Alexandrových 12 let a v dnešním Biškeku dodnes stojí dům, kteří tam Dubčekovi postavili. Tolik krátká sonda do historie země, jejíž minulost, současnost a budoucnost bych srhnul slovy, že býti Rusem není otázka národnosti, ale diagnózy.
Večer se na hostelu potkávám i se zbytkem výpravy.
„Já jsem Máša a tohle je Sergej. Sergej je informatik a já jsem ředitelka. My jsme pár a vyznáváme rovnoprávnost. Že ano, Sergeji?“ pravila ruská dívčina z Moskvy, zasmála se a vycenila tak ostré zuby.
„Ano,“ pravil pan Sergej, maje zrak sklopený do země.
„Máš říct Ano, drahá!“ pravila mrazivě Máša.
„Ano, drahá.“
Prsatá Nika se zasmála, pročež její hrudník provedl mexické vlny, za které by se nemuseli stydět ani na stadionu Maracaná.
Výprava jest kompletní. Zrzavá Skotka Nika, ředitelka Máša, informatik Sergej a já – starý tlustý mrzák Chocho.
14.9. 2019 sobota
Vstáváme poměrně brzy a odjíždíme do půjčovny automobilů. Na výlet do Pamíru jsme si vypůjčili Ford Ranger, což by na nikterak náročnou cestu mohlo stačit. Pamírská silnice navzdory všem fámám není silnicí smrti a není nutno překonávat bažiny, rozvodněné řeky a šplhat na vrcholy Hindukúše.
Podle původní dohody jsme se měli o řízení vozidla dělit rovným dílem. Jak se ukazuje, rovné díly jsou rusky nerovné.
„Nemám řidičák, můj díl odřídí Sergej. Kdysi v Moskvě řídil dědečkovu Ladu,“ pravila Máša generálským hlasem.
„Ano, drahá,“ pravil pan Sergej hlasem zcela negenerálským.
„Já řidičák mám, ale ne mezinárodní,“ zasmála se Nika.
„Aha,“ pravil jsem já.
Odjíždíme k notáři, kde podepisujeme smlouvu o půjčení automobilu. Jelikož budeme projíždět několik zemí a vjíždět i do Horního Badachšánu, potřebujeme zhruba bambilion razítek.
Vyjíždíme tak na cestu až v jednu hodinu po poledni. V jednu třicet nás staví policista.
„Tak za kolik to budeme mít?“ dotazuje se naprosto otevřeně s arogancí, kterou jsem nezažil ani u policistů v Africe.
„Nic vám nedáme, jste normální zloději! Pakáž jste! Já jsem z Moskvy, budu si stěžovat!“ volá na pana policistu Máša.
Jak známo, s policisty není radno se hádat.
„Odtáhneme vám auto k nám na stanici. Rozebereme do posledního šroubku, budeme hledat drogy. A to by bylo, abysme žádné nenašli!“ pravil sebejistě pan policista.
Telefonujeme do autopůjčovny, telefonujeme na několik ambasád. Jak se ukazuje, na odtah a prohlídku vozidla má pan policista právo. V půjčovně i na ambasádách nám doporučili, abysme se dohodli.
Tak se dohadujeme. Úplatkem 150 dolarů na osobu nám tak začíná výlet a to jsme ještě nevyjeli z Biškeku.
Dopravní špička u Biškeku.
Směřujeme do Oše. Cesta trvá 12 hodin, z toho se první hodiny proplétáme nebo přímo stojíme ve stádech koní, ovcí, koz či krav. Za soumraku přebírám řízení. Máša se Sergejem chrápou na zadních sedadlech. Slečna Nika sedí vedle mne, sleduje jak usínám za volantem a snaží se mne rozptýlit vyprávěním nejrůznějších historek. Pravda, historek má bambilion. Ona prsatá dívčina sice vystudovala univerzitu v Cambridge, ale v rodném domě se jí sedět nechtělo. Pročež následovala studia na Ukrajině, práce v Súdánu, práce v Bejrútu a cestování po celém světě. Po zhruba 15 letech práce v Irsku jsem ani netušil, kterak může být angličtina košatá a srozumitelná.
Do města Oš přijíždíme ve dvě hodiny ráno. Ubytováváme se v panelákovém bytě, který místní pronajímají cestovatelům. Rozpadlý polovybydlený panelák jak z nejhorších snů. Špína, plíseň, hnijící umakart, místo dveří igelitové závěsy, ze zdí trčí neizolované dráty.
Usínám zhruba pět sekund poté, co padám do lůžka tvořeného mokrou matrací na rozlámaných prknech.
Ubytování ve městě Oš. Vlevo jest pohodlné lůžko, po ruce páchnoucí sporák, páchnoucí pračka a nefuknční a páchnoucí lednice. Podpora turismu má zkrátka nejrůznější formy.
15.9. 2019 neděle
Budí mě vřískání za oknem. To panelákové děti, subkultura stojící za výzkum, z nudy rozbíjejí cosi o cosi. Otevírám oči a vidím – obrovské poprsí. Za poprsím se směje slečna Nika.
Nakládáme věci do auta, přičemž zjišťuji, že přední kolo je prázdné. Při zběžné prohlídce vidím v pneumatice zaražený deseticentimetrový kus železa. Shánět v neděli ráno provozovnu, kde by vyměnili a zalepili proražené kolo není jen tak. A už vůbec to není jen tak, pokud se nacházíte ve městě Oš v Kyrgyzstánu. Jak se ukázalo, byl dobrý nápad nechat si vše opravit ve městě, ještě před výjezdem do hor Pamíru. Pneumatika i duše byla kusem železa ne probodnutá, ale spíše rozervaná.
Město Oš je druhým největším městem Kyrgyzstánu. Obyvatel jen něco přes čtvrtmilion a je, jak se dá očekávat, etnicky značně různorodé – Kyrgyzové, nejpočetnější Uzbeci, Tádžici, Rusové a k tomu několik minoritních etnik jako Tataři či Turci.
Poměrně zajímavý je místní bazar neboli tržiště. Na stejném místě totiž funguje už zhruba 2000 let, přičemž město samotné je ještě o 1000 let starší.
Na tržišti nakupujeme zásoby na cestu, mimo jiné i obrovské melouny. Nápad zakoupit melouny měla prsatá slečna Nika a protože jsem úplně obyčejné sexistické hovado, přišlo mi to v jejím podání více než patřičné.
Protože se jedná o poslední větší město před Pamírem, měníme peníze a užíváme si i splachovacího záchodu.
Zatímco město samotné mě nikterak neoslnilo, jeho vlajka je jednou z nejhezčích vlajek, které jsem kdy viděl. Jednoduchá, tříbarevná. Horní část vlajky je modrá jako symbol oblohy a touhy po svobodě. Uprostřed je siluete hory Sulaiman-Too, která horní modrou a dolní bílou část vlajky odděluje. Spodní bílá symbolizuje čistotu a poctivost. V levé části vlajky na její bílé části je symbolická červená kopule jurty, symbol rodiny a jednoty. Na vlajce mě mimo jiné zaujalo, že se na ní nenachází flaška vodky, což by se obecně k Rusku hodilo. Jak vidno, Kyrgyzstán (a město Oš) svou samostatnost myslí vážně.
Odjíždíme do městečka Sara Mogul, kde si vyřizujeme další papíry a razítka a pokračujeme do jurtového kempu CBT. Kemp leží v krásné krajině ve výšce 3200m, což se hodí pro aklimatizaci.
Prodavač cukru na tržišti ve městě Oš.
16.9. 2019 pondělí
Jurtový kemp je jednoduchý, funční a pěkný. Ovšem okolní krajina je to, kvůli čemu bych si zde dovedl představit celou dovolenou, ale i zbytek svého bídného života, kdyby zde rostly čínské polévky a v potocích tekl rum.
Jurty jsou vybaveny jednoduchými kamny, která navečer roztápí místní ženština. Nad neokázalými lůžky visí moskytiéry, ovšem nyní je již po sezóně a komáři nelétají, místo toho se jistě někde zahřívají vodkou a nadávají, jaké je zima. Pravda, po západu slunce je již poměrně chladno a zimní spací pytle nebo tři lahve tvrdého alkoholu jsou téměř nezbytné.
Máša se Sergejem zmizeli kamsi do okolních kopců, slečna Nika běhá kolem jezer a já se ploužím do základního tábora využívaného k výstupu na Pik Lenina. Poté k Travellers Pass a zpět. Krajina je plná koní, jaků, velbloudů, jezer, kopců a další krásy nesmírné.
Jurtový kemp pod horou Pik Lenin
17.9. 2019 úterý
Ráno odjíždíme z vymrzlých jurt, pod koly praská led na zamrzlých kalužích. Vjíždíme do kopců, asfaltová cesta se mění na cestu ze zbytky asfaltu a občas mizí zpevněný povrch úplně.
Přejíždíme hranice do Tádžikistánu, do sedla Kyzylart ve výšce 4280m. Horský hraniční přechod je plný cyklistů, motorkářů a zhýčkaných výletníků v automobilech. Všichni mají stejný cíl – Pamir Highway.
Přichází pan pohraničník a úlisně se ptá: „Tak co vezete?“
Informatik pan Sergej s výrazem nevinného dítětě praví: „Meloun!“
„Cože?“ vyštěkl pan pohraničník, tváří se agresivně a já již tuším, že po nedobré epizodě s policisty v Biškeku nás čekají další trable.
„Meloun. Takový zelený, s červeným vnitřkem,“ vyšperkoval ještě celou situaci pan informatik Sergej.
„Okažitě mi otevřete kufr!“ ječí pan pohraničník.
Otevírám kufr vozu. Pan pohraničník rudý vztekem hledí do kufru.
„Meloun? To je meloun!“ naprosto konsternovaně šeptá mladý vojáček.
„No, je,“ přisvědčil s kamenným obličejem pan Sergej.
Odjíždíme. Máša protáčí oči a praví Sergejovi, že je trouba. Prsatá slečna Nika se chechtá tak, že kromě melounu v kufru nadskakují i ty její. Já řídím a seznamuji se s Pamírskou dálnicí. Vyjeté koleje a ve výškách kolem 4000m se automobil stává poněkud dýchavičným. Projíždíme krajinou, která mi tak trochu připomíná andské Antiplano. Celkově jde o cestu příjemnou. Izolované vesničky, domorodci mluví daleko méně rusky, po levé straně Čína. Ve vesnicích za autem běží šklebáci a anglicky povykují „hello“ a „bye bye“.
Přespáváme ve vesnici Karakul na břehu eponymního jezera ležícího vy výšce 3914m. Vesnice působí tak trochu apokalyptickým dojmem, ovšem pro výletníka je k dispozici veškerý přepych. Několik ubytování, nekolik velice jednoduchých obchůdků, ba na požádání i uvaří v něčem, čemu by se dalo říkat restaurace. Dokonce i toaletní papír je k sehnání. A co je úplně nejlepší – v některých domech na požádání ohřejí vodu na koupel. Turistická infrastruktura se rozrůstá divokým tempem.
Pamírská dálnice je oficiálně označená jako M41 a protíná Pamírský masív skrze Afghánistán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. Nejvyšší horou Pamíru je Štít Ismaila Samaniho s výškou 7495m, byť občas je možno se dočíst, že do Pamíru patří i hora Kongur (7719m), která je ovšem běžně řazena nikoli do Pamíru, ale do pohoří Kchun-lun. Sama Pamírská dálnice je původně jednou z větví starodávné Hedvábné stezky a ani dnes není tak úplně jasné, kde začíná a kde končí. Respektive – že je jedním koncem cesty město Oš v Kyrgyzstánu je něco, na čem se téměř všechny prameny shodují. Ovšem konec druhý – Mazari Sharif v Afghánistánu, uzbecký Temiz, tádžické Dušanbe nebo třeba tádžický Chorog na afghánsko-tádžických hranicích. Silnice byla částečně zbudována na konci 19. století během neslavně proslulé Velké hry, ovšem nejvíce dnešní podobu ovlivnila výstavba započatá ve 30. letech 20. století pod knutou chorého Stalina. Roku 2000 byla Pamir Highway spojena s neméně proslulou Karakoram Highway, což má za následek zejména přiblížení čínských chapadel.
Pamírská dálnice je druhou nejvýše položenou mezinárodní dálnicí, průsmyk Ak Bajtal se nachází ve výšce 4655m. Ovšem není to délka nebo výška, co činí Pamírskou dálnici cílem mnoha výletníků, expedičníků a dobrodružníků. Pamírská dálnice je především o tom, že samotné vyslovení jejího jména rozechvívá fantazii, oživuje dávné i nové příběhy a vzpomínky na dobrodružné příběhy z knih se zažloutlými stránkami.
Průsmyk Aj Bajtal, nejvyšší bod Pamírské dálnice.
18.9. 2019 středa
Pamírská dálnice se dále proplétá mezi kopci, přes sedla a technicky nejde až na pár traverzujících úseků o nikterak náročné řízení. Cesu občas zablokuje stádo koz či ovcí a to včetně nejvyššího sedla Pamírské dálnice – ve výšce 4655m ležícího Ak Bajtal Pass. V řízení se střídám se Sergejem, pročež se mohu dlouhé hodiny kochat krajinou a nezírat jen na ručičku palivoměru nepříjemně ukazující mizející vyprazdňující se nádrž. Poměrně otevřenou krajinou přijíždíme do města Murghab. Na zdejší poměry se jedná o velkoměsto se zhruba 4-6 tisíci obyvatel. Město bylo založeno ruskými vojáky v roce 1892 a jde nejen o nejvýše položené město Tádžikistánu, ale i bývalého Sovětského svazu. Ve městě ležícím ve výšce 3650m je dle předpokladů svěží vzduch a obzor je lemovaný zasněženými štíty. Několik mešit, řeka a místní sršící úsměvy. U staré mešity za městem ženštiny a šklebáci perou koberce a prádlo. Místní tržiště je poněkud atypické, jelikož je tvořeno nikoli vetchými stánky, nýbrž vzdoruje zdejším podmínkám přepravními kontejnery. A mezi kontejnery důstojně kráčeji kyrzyzští mužové ve svých kloboucích. Klobouk nazývaný kalpak získal status kulturního dědictví UNESCO a na hlavách snědých pánů září svou bělobou.
Ubytováváme se v pravděpodobně nejluxusnějším hotelu ve městě. Ze sprchy teče téměř každý den teplá voda, v restauraci je na výběr hned z několika jídel, na recepci mluví anglicky a elektřina je k dispozici téměř neustále.
Mužové murghabští ve svých kalpacích.
19.9. 2019 pátek
Vyjíždíme poměrně brzy, čeká nás nejen dlouhá etapa, ale podle mapy pravděpodobně i řidičsky poměrně náročná. Přijíždíme k cisternám u řeky, které slouží jako čerpací stanice. Tankujeme až po víko nádrží, jelikož další možnost natankovat bude zřejmě až u hranic s Afghánistánem.
Cesta je sice za Murghabem rovná, ovšem rozpadající se asfalt je poněkud nezábavný. Buď je možno jet krokem a kličkovat mezi dírami v asfaltu nebo je možno jet paralelní cestou a doufat, že nezapadneme do písku. Jedeme ukrutně pomalu. Zastavujeme se ve vesnici Alichar a dále směřujeme na Balunkul. Kolem jsou větší i menší jezera, aridní krajina a stáda jaků, obloha je nebesky modrá.
Řídím a vedle mě sedí prsatá Nika. Automobil poskakuje po rozbité cestě více než kdy jindy a ohromný hrudník naší spolucestující koresponduje s podmínkami a stylem jízdy. Nikdy jsem neviděl tolik živé hmoty libých tvarů v neustávajícím pohybu. Prsy slečny Niky létají nahoru, dolů, houpou se doleva i doprava, odrážejí se od stehen a narážejí na bradu své majitelky. Po několika hodinách jízdy mě od šilhání ukrutně bolí hlava.
Jezera Sussyk Kul se svými motocykly vyskytujícími se v cestopisech všech projíždějících, pěkné jezero Jašil Kul a po rozbité silnice směr Lanhar. Zastavujeme a ztrácíme drahocený čas pomocí ruské výpravě, které se rozsypal automobil. Expedičníci mimo jiné prorazili několik pneumatik, aby poté zjistili, že jim nefunguje kompresor. Uprostřed hor poněkud nemilé.
Po setmění se dostáváme na zdaleka nejsložitější část cesty. Traverzujeme po úzké silničce, pár centimetrů od kol je sráz a stovky metrů pod námi tušíme řeku a Afghánistán. Ne zrovna zpevněná cesta se takto klikatí ne více než zhruba deset kilometrů, ovšem trvá mi to dobré dvě hodiny. V automobilu jest napjaté ticho, na volantu se mi i přes večerní chlad potí ruce a slečně N. se strachem přestalo houpat poprsí.
Do Lanharu přijíždíme za hluboké noci.
„A přijeli jste kudy? Z hor? Teď v noci?“ ptají se ostatní řidiči.
„Žádný problém, my jsme si na setmění počkali schválně, aby nebyla nuda! Takové cesty máme i u nás v Horní Děložné!“ pravím sebevědomě a jdu si zkontrolovat trenýrky, zda-li na nich předchozí jízda a svěrače ovládané jen strachem nezanechaly nahnědlé stopy.
Až na jedinou výjimku jsou všechna auta s turisty vybavena i domorodým řidičem. Věc veskrze zbytečná, řekl bych, jelikož i naprosto neschopný řidič a prachobyčejný točvolant zvyklý na poklidný evropský provoz zvládne projet Pamírskou dálnici sám. Sám jsem toho příkladem.
Jezero Jašil Kul
20.9. 2019 pátek
Městečko Lanhar leží přímo na břehu řeky Panj a po předchozích dnech jízdy aridní krajinou je plné zeleně. Zajímavostí je zdejší mešita, která jako mešita vůbec nevypadá a kouřem očazené zdi a kameny zdobené desítkami lebek legendárních divokých ovcí argali Marca Pola.
Před odjezdem dále na západ ještě vyjíždíme k pevnosti Rathm. Byť z pevnosti samotné mnoho nezůstalo, výhledy z ní jsou přepěkné. Přepěkné jsou i pastorální výjevy ve vesnicích kolem, mlácení obilí pomocí oslů, stavění sena do věží, Afghánci sestupující a stoupající po strmých chodnících vedoucích k hraničnímu přechodu na řece.
Pokračujeme nenáročnou jízdou do města Iškašim. Pamírská dálnice kopíruje řeku Panj, zasněžená sedla a vyježděné koleje po ráno pokryté námrazou zůstaly za námi. Podél cest se objevuje na stáncích prodavačů ovoce, což je například v okolí Murghabu věc nemyslitelná.
Krátkou odbočkou prudce stoupáme k pevnosti Jamčun a na autě poprvé přihází ke slovu naplno pohon na všechna čtyři kola. Z pevnosti jsou až spektakulární výhledy na Afghánistán, zasněžený Hindukúš, velbloudy a koně u řeky a malá Afghánčata mávající nadšeně na všechny projíždějící turisty.
Stejně jako již zmiňovaný Rathm, i pevnost Jamčun patří ke starobylým hradům, které strážily tuto část Hedvábné stezky procházející údolím Wakhan. Jednak se jednalo o ostrahu karavan obchodníků, kteří za to více či méně dobrovolně byli nuceni platit poplatky, jednak se jednalo o ochranu tehdejší Kušanské říše před nájezdy sousedů. Pevnost Jamčun byla založena ve 3. století před úchylem Kristem, ovšem během tisíců let své existnce byla přebudovávána, vylepšována, bořena a rekontruována, takže je dnes jen těžko říci, co se zachovalo z původní kontrukce. Jamčun je až v podivuhodně skvělé kondici, vzhledem k tomu, že stojí na zerodovaném a dále erodujícím skalním výběžku a vzhledem k četnosti zemětřesení, kterými je zdejší oblast postihována. Jamčun bývá občas označován jako Zamr-I Atisht Parasht, pevnost uctívačů ohně, což samozřejmě jasně odkazuje na zaroastriánství, tedy náboženství, které v době založení pevnosti v oblasti převažovalo.
Pasáček. Údolí Wakhan, Afghánistán.
Celé údolí je poseto nejen pevnostmi, ale i nejrůznějšími stúpami, vysoko na skalách se zachovaly desítky petroglyfů, u vesnic jsou svatyně, které přečkaly všechna možná náboženství, nájezdy, války, zemětřesení i nájezdy zlodějů stavebního materiálu. Vizuálně nejvděčnějšími je ovšem řetěz pevností. Po Rathmu a Jamčunu lezeme ještě na pevnost Khakha (Kaakha, Khakhka), která jakoby levituje přesně nad afghánsko-tádžickou hranicí. Pod pevností byl přes hraniční řeku až do počátku 20. století most a v dobách své největší slávy měla pevnost 56 věží opatřených střílnami. V areálu pevnosti samotné je umístěna tádžická vojenská hlídka, která se nudí a pozoruje Afghánistán.
„Chcete vidět něco lepšího?“ táži se pohraničníků. Následně otáčím dalekohled a směřuji jej na slečnu Niku, která se rozvalila na kufru automobilu hluboko pod pevností a vyhřívá si poprsí na podzimním slunci. Chrabří tádžičtí vojáci náhle jeví o dalekohled větší zájem, než-li tomu bylo kdykoli v rámci jejich služby. Ze zhluku uniforem se ozývají nadšené výkřiky. Bojová morálka dostoupila historického vrcholu.
Se setměním přijíždíme do opravdového města – dokonce zde mají i semafory. Iškašim, civilizace se všemi svými nudnými výdobytky. Sedmitisícové město je pro turisty známé zejména tím, že je možno přelézt most otevřený v roce 2006 a navštívit Afghánistán bez víz, v rámci návštěvy zdejšího trhu. Jelikož však momentálně v Afghánistánu začíná být znovu veselo, trh, probíhající hlavně v sobotu, je zítra uzavřen. Jestli nastálo nebo jen dočasně nyní nikdo netuší. Že bude zavřený v blízké budoucnosti, až se okupanti a osvoboditelé v západních uniformách stáhnout z Afghánistánu a na jejich místo dorazí jiní (místní) okupanti a osbvoboditelé s plnovousy a Kalašnikovy je ovšem víceméně jisté a klidně si na to vsadím všechny své čínské polévky.
Večer sedíme na hotelu a sledujeme afgánské televizní programy. V televizi je pečlivě rozmazána každá odhalená část ženského těla, zvláště v dekadentních klipech amerických písních.
„Tohle je porno, které jen tak neuvidím!“ jásá jindy mlčenlivý informatik Sergej, popíjí bylinkový čaj a hledí na rozmazané fleky na obrazovce.
„Občas mu dovolím, aby se tahkle odvázal,“ pravila shovívavě Máša.
Slečna Nika se chechtá a jako obvykle natřásá poprsí.
Čarokrásný Afghánistán u řeky Pyanj
21.9. 2019 sobota
Odjíždíme do Chorogu, administrativního centra Horního Badachšánu. Cesta je rozbitá, ale po zhruba 15km od Ishkashimu se údolí změní v kaňon a cesta podél řeky je plná pěkných výhledů na Afghánistán. Malé vesničky a polosamoty, malá políčka jsou už sklizena, na domech jsou pyramidy sena a slámy na zimu. Afghánci mávají na projíždějící turisty na afghánské i tádžické straně. Na plážích u řeky si hrají Adghánčata. Proti předpokladům evropských muslimobijců si nehrají s Kalašnikovy.
Do města Chorog přijíždíme podle plánu, ubytováváme se v jednom z nesčetných domů, které místní pronajímají turistům a jdeme k řece, i zde tvořící hranici s Afghánistánem. Se Sergejem ohromně odvážně překračujeme hranici a asi 5 centimetrů na území Afghánistánu rachitický informatik Sergej pózuje pro akční fotografie. Ohromně odvážné překročení hranic spočívalo hlavně v odvaze strčit hnáty do ledové řeky.
Ve městě je univerzita, letiště, několik nemocnic, afghánsko-tádžický trh, spousta restaurací a mimo jiné i druhou nejvýše položenou botanickou zahradu světa. Byla založena v roce 1940 a původně sloužila k testování pěstování rostlin ve vyšších nadmořských výškách. Údajně zde bylo testování až 30 tisíc různých druhů rostlin. Třicetitisícový Chorog je mimo jiné známý i tím, že se ve městě v době prvního obsazení Afghánistánu Talibánem volně scházeli tádžičtí islamisté s Taliby a za nevšímavého dohledu státních orgánů popíjeli čaj ve zdejších podnicích.
Odpoledne ještě navštěvujeme končící afghánsko-tádžický trh za městem, kde si prsatá Nika zakupuje hrubé ponožky. Za pár měsíců odjíždí do Afghánistánu pracovat a díky ponožkám hodlá splynout s domorodkyněmi. Nejsem si jistý, ale svítivě zrzavé vlasy a gigantické poprsí zřejmě nelze zamaskovat barevnými ponožkami.
Mac Doland, nevlastní bratr McDonalda, město Chorog
22.9. 2019 neděle
Odjezd do Rušanu, necelé tři hodiny jízdy. Máša se slečnou Nika byly zanechány osudu a nájezdům nadržených domorodců, zatímco Já se Sergejem jsme ukořistili automobil a vydali se na výlet podél krásné řeky Bartang ještě krásnějším údolím. Řeka zde protéká mezi horským hřbetem Rušan a Šugnan a je rájem pro toho, kdo si chce užít Pamír s minimem turistů. Ani zde není problém najít ubytování v každé vesnici, byť jde většinou jen o kombinaci rozapdající se chýše a nezměrné pohostinnosti místních. Přes řeku Bartang vede několik lávek a chatrných mostů na lanech. Parkujeme u moostu naproti údolí Jizew a stoupáme několik málo hodin vzhůru, podél malých polí, polosamot, po stezkách na úbočích hor a kolem několika jezírek.
„No není na tom zasraném světě krásně?“ volám a můj oduševnělý výkřik roznášejí ozvěny ve spoustě tónin po okolí.
Večer se vracíme zpět do Rušanu.
To, co vidíme, Sergeje naprosto šokuje, zatímco já se hurónsky chechtám. Ráno jsme zanechali ve vesnici dvě distingované ženštiny, mimo jiné vegetariánky neholdující tvrdému alkoholu. Máša i prsatá Nika vypadaly zničeně, po projetí téměř celé Pamírské dálnice unaveně a dožadovaly se odpočinku.
„Kašlat na vegetariány! Sežraly jsme pečeného jaka!“ huláká opilá slečna Nika.
„Pečený jak, pečená koza, pečená ovce a možná i pečený pes!“ nadšeně se přidává Máša.
Sergej lapá po vzduchu a marně se snaží vyslovit nesmělé pokárání: „Ale drahá!“
„A ta vodka, hektolitry vodky!“ volá vysmátá vegetariánka Nika, po bradě jí teče mastnota, v ruce drží napůl ohlodanou kost.
„Vožrat se!“ řičí Máša a obě dívčiny vypouští z úst alkoholové výpary, které se valí tichou vesnicí.
Afghánská autostráda v údolí Wakhan u řeky Pyanj
23.9. 2019 pondělí
Cesta dále do Uzbekistánu je rozmlácená, většinou vede poměrně úzkým kaňonem, Afghánistán je celou dobu co by kalašnikovem dohodil. Turismus na afghánské straně výrazně nižší než na tádžické, rozhodně se však nejedná o osamělé turisty. Řeka Panj nabízí celou dobu prvotřídní raftařský ráj v celém údolí Wakhan. Podél řeky Panj je k vidění daleko více afghanských vesnic, než-li tomu bylo v předchozích dnech. Přibývá zeleně a provozu. Přijíždíme do Kulai Kumb (Qual’ai Kumb) vesnice podél u řeky Panj a jejího přítoku Khumbow. Řeky slouží jako popelnice a nádherná řeka Panj zde připomíná nechutné smetiště. Ve vísce je mešita a naprosto naddimenzované divadlo v sovětském stylu. Plus orientální restaurace, která by se neztratila ani uprostřed Paříže či jiného provinčního velkoměsta.
Turisté v Afghánistánu jsou stále poměrně vzácný druh.
24.9. 2019 úterý
„Angličani jsou prostě idioti,“ pravila prsatá Skotka Nika poté, co se dozvěděla, že zatímco my jsme platili za noc 4 dolary, turisté odněkud od Londýna dolarů 20. Čímž se dostávám ke skutečnosti, že cena ubytování je jedna z mála věcí, o které se na Pamírské dálnici dá smlouvat.
Dnes nás čeká zřejmě nejnudnější etapa celé cesty – přejezd do hlavního města Dušanbe. Očekávání se splnila. Dvanáct hodin ne příliš záživné cesty. Zpestřeními byly jen policejní kontroly a písečné bouře, díky kterým nabyla obloha sytě žlutou barvu.
„Nemám!“ pravím na recepci hotelu v Dušanbe.
A opravdu, nemám cestovní pas.
„Nemám!“ pravím o okamžik později.
Vskutku, ani peníze nemám.
Nechal jsem bundu s doklady i penězi kdesi mezi Kulai Kumb a Dušanbe. Následující hodinu trávím nad mapou a ve spolupráci s panem recepčním obvoláváme všechny policejní kontrolní stanoviště po cestě, všechny větší restaurace i několik jídelen, kde jsme se stavovali po cestě na jídlo.
Jako obvykle, i tentokrát jsem nebyl potrestán za svou tupost, imbecilitu a celý svůj předchozí mrzký život plný nepěkných a pokáráníhodných aktivit. Má bunda byla nalezena necelých 300 kilometrů od Dušanbe.
„A co budete chtít za to, když mi ji přivezete?“ táži se po telefonu majitelky restaurace, před kterou jsem pas a peníze zanechal.
„Nejdřív musím sehnat řidiče a s ním se domluvíte,“ odvětila paní.
V noci přijíždí automobil i s mou bundou, doklady i penězi.
„Co mě to bude stát?“
„Dvacet dolarů, na benzín,“ pravil pan řidič.
Zaplatil jsem dvacet dolarů a vzal si goretexovou bundu v hodnotě zhruba dvacetinásobné, cestovní pas a 1500 dolarů v hotovosti.
Pamírská dálnice kdesi mezi Chorogem a Kulai Kumb.
25.9. 2019 středa
Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu. Jméno, které v perštině znamená „pondělí“. Až do 20. let 20. století šlo o víceméně bezvýznamné město, ze kterého Sověti ovšem udělali centrum Tádžické autonomní republiky a roku 1929 hlavní město Tádžické SSR. V roce 1929 mělo Dušanbe zhruba 7 tisíc obyvatel, dnes se jejich počet blíží k milionu. Na první pohled zaujmou samozřejmě široké prospěkty sovětského stylu, stromořadí, fontány a parky. Vše je dnes poněkud oprýskané, zašedlé a jen pomalu se město vzpamatovává ze získání samostatnosti, kterou skončily sovětské dotace a život na dluh. Ovšem pod nánosem sovětského žití na dluh je možno ve městě vidět mešity i s medresami, synagogy, pravoslavné kostely, operu, ruiny citadely i ruiny několika karavensarají. Zástavba Dušanbe je nepřekvapivě nízká, až na několik vyšších budov v centru – zkušenosti s neustávajícími zemětřeseními jsou důvodem. Město působí vzdušným dojmem, ostatně 22% města je pokryto zelení a tím nemyslím vojenské uniformy nebo plíseň na stěnách postsovětských paneláků.
Večer jdeme do ukrajinské hospody, zejména na popud prsaté Skotky Niky, která na Ukrajině žila, studovala a páchala různé sexuální orgie.
Poslední společný večer se opravdu odvázal i pan informatik Sergej, který si na stole postavil vláček. Lokomotivu tvořila sklenice vodky a vagóny všemožné druhy alkoholu z celého světa. Posledním vagónem byla litrová skleniec kvasu. Už jste, vážení čtenářové, viděli rachitického nesmělého informatika vypít celý vlak? Já to viděl poprvé.
Prsatá Nika si objednala pro změnu podivuhodně vypadající jídla nevábného vzhledu, o kterých prohlásila, že jde o autentická jídla z daleké Ukrajiny. Zřejmě měla pravdu a jídla byla přímo z Ukrajiny přivezena na hřbetech velbloudů a po cestě se poněkud zkazila. Jak jinak si vysvětlit, že již cestou z restaurace se slečna Nika počala kroutit, naříkat a její zrzavé vlasy lemovaly tvář nabývající nejrůznějších odstínů zelené.
Dušanbe. Památník perského básníka Rudakiho.
26.9. 2019 čtvrtek
Přejezd Pamírské dálnice jest za mnou. Sergej s Mášou jedou kamsi do hor Tádžikistánu, prsatá Nika se s otravou po včerejším jídle válí na pokoji, já jedu do Uzbekistánu. Na kilometry nejde v případě Pamírské dálnice o nikterak dlouhou cestu, ale kvůli nutnosti měnit několikrát doprvní prostředek a překračovat hranice zabere přesun mezi Dušanbe a Samarkandem téměř celý den. Taxíkem na nádraží, sdíleným taxi na hranice, pěšky přes hranice a sdíleným taxi do Samarkandu. Cesta kaňonem řeky Fon jest nádherná, chybí jen modré nebe, vše je pořád ve žlutém oparu z písečných bouří. Na hranicích Mezi Tádžikistánem a Uzbekistánem jsou všichni podezřele zdvořilí, samý úsměv a samé „Vítejte!“. Žádné prohlídky, jen dvakrát jsem poslal batoh přes rentgen. Žádné vyplňování formulářů, nic. Razítko do pasu, poslední „Vítejte!“ a vjíždím do Uzbekistánu. Uzbekistán se v posledních letech ve velkém otevírá turistům z celého světa a pohraničníci byli zřejmě vyškoleni, kterak vrhat na turisty milé úsměvy, neznepříjemňopvat jim život nejrůznějšími lejstry a nevyžadovat úplatky, jak bylo dle zvěstí poměrně nedávno běžné.
Po příjezdu do Samarkandu jsem lehce znechucen. Nečekal jsem opuštěnou vesnici, kde znudění vesničané hrají karty s toulavými psy a návštěvník je uctívám a pronásledován místními šklebáky křičícími: „Strejda je bůh!“. Ovšem realita je poněkud – poněkud turistická. Zejména v širším centru každou ulici hyzdí nápisy „Hotel“ a „Restaurace“, stánků se suvenýry je přehršel a vlezlí veksláci nabízí směnu peněz.
Ubytoval jsem se v hostelu pro batůžkáře. Dle očekávání tvoří osazenstvo směs podivných jedinců nakažených strašnou neléčitelnou chorobou zvanou toulání. Mlčenlivý Japonec jedoucí na motocyklu z Tokia do irské Valencie, náctiletá Irka se slovníkem násosků nejhorších irských putyk, která je na cestě už druhým rokem. Švýcar, co chce zachránit svět od chudoby, pár Rusů s dvoulitrovou lahví vodky, Argentinec, co prodal v Buenos Aires svůj byt a nyní bloudí světem a cosi hledá – naneštěstí si nemůže vzpomenout, o co jde.
Prodavačky chleba, Samarkand
27.9. 2019 pátek
Samarkand. Pro lidi zdravě uvažující jde jen o jedno z mnoha turistických míst. Tuláci, poutníci a cestovatelé se při vyslovení jména Samarkand zlehka otřásají v latentním orgasmu. Pro takové zoufalce neschopné se usadit, pořídit si dům, šklebáky a plnou lednici jest Samarkand stejným magnetem jako Timbuktu, Zanzibar, Taj Mahal a další díry světa. Samarkand je jedno z nejstarších měst světa, město Hedvábné stezky a mimo jiné hlavní město říše pozoruhodného Timura alias Tamerlanea. Místo dnešního Samarkandu bylo sporadicky obsazeno v době bronzové a rané doby železné. Město samo bylo založeno v dobách před Achajmenovci, mezi lety 650 a 550 př.n.l. Nejen město samé jest starobylé a staré. V roce 2002 byly nedaleko města objeveny pyramidy, jejichž stáří se dohaduje na zhruba 2700 let. I historií či vzděláním nepolíbení jedincové si zřejmě vzpomenou, že město Samarkand je spojováno s šíleným Timurem, vojevůdcem, jakých mnoho nebylo. Během svých tažení Timur údajně vybil až 5% světové populace, ale vzhledem k Samarkandu je důležitější, že do města přivedl stavebníky, umělce, řemeslníky a město přestavěl ve skvost, který přežil až do dneška.
Jelikož jsem nevzdělaný barbar, boží hovádko a jedinec holdující zcela přízemním záležitostem jako je jídlo a chlast, místo na pamětihodná místa jsem zavítal nejdříve na tržiště. Na tržišti je totiž možno nejen zakoupit nejrůznější zbytečnosti, ale zejména se levně najíst. Trh Siyob, největší v Samarkandu, nabízí všechno možné, snad s výjimkou ponorek, cvičeného slona a vycpaného jezevčíka souseda Franty. Na trhu je možno zakoupit vše od zeleniny, nakládané zeleniny a ovoce, zejména pyramidy melounů, přes halvu, koření jako petržel, koriandr, bazalka, kopr, hřebíček, bobkový list, samozřejmě zde populární listy vinné révy, tuny typického uzbeckého chleba, turistické suvenýry až po nádobí, drogerii či třeba elektrické skútry.
Ulice kolem Registanu, centra města a největšího shromaždiště turistů, jest obludně turistické. Spousty stánku s pyramidami nejrůznějších šátku, šatů, tradičních krychlovitých pánských pokrývek hlavy, magnetů na lednice, malovaných talířů a další keramiky, několik prodavačů nožů nabízí nekvalitní nože se zdobně popsanými čepelemi. Registan, srdce Samarkandu, je večer nasvícen desítkami reflektorů a náměstí obklopené třemi medresami působí vyloženě majestátně. Každá z medres má svůj vlastní jedinečný architektonický design mozaikových dlaždic s výraznými detaily na vnější i vnitřní straně. Nejstarší je Ulegbekova (vnuk Timurův, filosof, matematik, astronom a mimo jiné vynálezce sextantu) medresa postavena roku 1417. V roce 1618 byla postavena Šer Dór a roku 1646 medresa Tilla-Kori. Jméno dostal Registan do vínku zkomolením perského slova „poušť“ a za dávných věků se zde shromažďovali lidé, aby vyslechli vyhlášky, ohlašované bušením do velkých měděných trubic zvaných džarchis. Kromě bušení do měděných trubic se na náměstí i popravovalo nejrůznější neřádstvo. Tento dobrý a veřejností oblíbený zvyk se naneštěstí v současné době již neudržuje a po dlažbě se tak nekutálejí setnuté hlavy, se kterými by bylo možno hrát nejrůznější míčové hry nebo je alespoň vrhat na kuželky.
„Už nezvracím, nemám průjem a můžeš mi zase zírat na prsa,“ ozvalo se večer v hostelu. To z Dušanbe přijela tak trochu praštěná slečna Nika. Rozhodla se jet dále do Turkmenistánu a Uzbekistán se tak stává další zastávkou na její cestě.
Samarkand, Registan
28.9. 2019 sobota
Od rána se toulám městem, turisté se ještě vyvalují v postelích a na ulicích není horko.
Město známé Řekům jako Marakanda dobyl Alexandr Veliký, který zde zažil jeden z největších odporů, se kterými se ve své dobyvatelské jízdě setkal. Následovalo panování Sásánovců, turkických kmenů a poté město v 8. století získávají Arabové, po nich Peršané a opět Arabové. Ve 13. století Samarkandu zažil nájezdy Mongolů, kteří město kolem roku 1220 téměř úplně zničili. Ruiny starého města se nacházejí na okraji dnešního Samarkandu. I přesto je v Samarkandu spousta přepěkných zachovalých míst. Impozantní mešita Bibi Chanym, kdysi největší mešita muslimského světa, perla to islámské architektury. Komplex hrobek Šáh-i-Zinda, tedy spousta mauzoleí z 11. do 15. století, většinou s nádhernou kachlíkovou výzdobou a řezbářskými pracemi, kde je pohřben Kusám Ibn Abbás, bratranec proroka Mohammeda. Jméno Shah-i-Zinda (ve smyslu „žijící král“) souvisí s legendou, že zmíněný Kusam ibn Abbas byl prý pro svou víru sťat, ale ani s useklou hlavou neklesl na mysli, hlavu vzal do podpaží a odešel do hluboké studny v Zahradě Ráje, kde žije dodnes. Nekropole Shah-i-Zinda, oblečená v terakotové a tyrkysové barvě, je jednou z nejposvátnějších památek města a označuje mimo jiné i místo posledního odpočinku řady Timurových příbuzných. Místo naštěstí zatím ve velkém neobjevili Číňané ani Češi, pročež je v Shak-i-Zinda poměrně klid bez vřískajících hord arogantních Číňanů a modrá výzdoba je zatím prosta nasprejovaných nápisů „Banik pyčo!“. V areálu je nemálo místností, do kterých je možno vlézt a bolestivě si nakopnout holeň o hrobku, většinou skrytou ve tmě. Některé hrobky jsou poměrně dobře zdokumentované, některé stále bezejmenné. Po celý den se do Shak-i-Zinda chodí mnoho místních návštěvníků modlit. Vzhledem k tomu, že nejde pouze o turistickou atrakci, doporučuji turistům, zejména příslušníkům kmene Čechů, nelézt sem v kraťasech a nehulákat: „To je boží, vole!“
Shak-i-Zinda, Samarkand
Za návštěvu stojí i mauzoleum Gúr-i-Amír, kde jest pochován samotný Timur. V Hrobka krále, jak zní perský název místa, spočívá nejen Timur, ale i někteří jeho následovníci a také Timurův učitel Sayyid Baraka. To byly ještě doby, kdy žáci učitelům neříkali „klídek“ a „se neposer, vole“. Na Timurově hrobce jest napsáno: „Když vstanu z mrtvých, svět se zachvěje“. Dle legendy se po otevření hrobky našel i nápis: „Kdokoli naruší moji hrobku, vypustí vetřelce hroznějšího než já.“ Sověti otevřeli hrobku 20. června 1941. O dva dny později Hitler zaútočil na Sovětský svaz.
Na okraji města se nachází muzeum a archeologické naleziště staré Marakandy – Afrosiab, hrobka proroka Daniela a pozůstatky observatoře Ulugbeka. Mirzo Ulugbek nechal kruhovou observatoř vystavět v letech 1424–28, její součástí byl ohromný mramorový sextant o délce 40,21 metrů, s jehož pomocí bylo možno odečítat výšku hvězd nad obzorem s chybou nepřesahující několik úhlových vteřin. S věhlasnými astronomy své doby Kazy Rumím (1364–1437), Džemšidem Kaším (1380–1429) a Ali Kuščím (1403–1474) sestavil v roce 1437 podrobný katalog 1080 přesně určených hvězd. Pomocí zdejších měření byla také vypočtena délka hvězdného roku na 365 dní, 6 hodin, 10 minut a 8 vteřin – tedy s chybou jen 58 vteřin. Po zavraždění Ulugbeka v roce 1449 observatoř fungovala ještě asi 20 let, následně upadla v zapomnění a zanikla. Znovu byla objevena až ruským archeologem Vasiliem Vjatkinem v roce 1908, který ovšem zprvu vůbec nechápal účel stavby.
V poledne naposledy laskám pohledem poprsí slečny Niky, domlouváme se na dalším setkání na neurčeném místě v neurčený čas a již pílím na vlakové nádraží. V 12:44 odjezd vlakem do Buchary. Vlak jest z poloviny obsazený turisty. Naneštěstí i spousta Čechů a Slováků.
Buchara je dle očekávání taktéž převelice turistická. Desítky a stovky stánku se suvenýry, zájezdové autobusy, ze kterých se sypou Rusové, italští a španělští důchodci i k mé hrůze i Číňané. Hostel a hotel na každém rohu. Ovšem najít restauraci alespoň průměrné kvality za ceny alespoň se blížící cenám neturistickým se mi nepovedlo ani za hranicemi Starého města. O pohostinnost, na kterou jsem si lehce zvykl v Kyrgyzstánu a zvláště Tádžikistánu ani nemluvě.
Buchara, nejsvatější islámské město Střední Asie, symbol Hedvábné stezky. Město bylo známé jako „ušlechtilá Buchara“ a má v dnešních dnech zhruba 460 památkově chráněných objektů. Buchara je samozřejmě zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Buchara, komplex Po-i Kalyan
Historie Buchary sahá tisíciletí zpět. Nejvýznamnější nálezy starověku ovšem pochází až z období antiky a z antiky jsou také první písemné doklady o existenci města. Odhady stáří Buchary směřují zhruba 2500 let zpět. Kolem roku 330 př. n. l. obsadil Bucharu Alexandr Makedonský, v té době již byla důležitou zastávkou na karavanních cestách. Pilní studenti a pozorní čtenáři již tuší, že tyto karavanní cesty se později spojily ve staroslavnou Hedvábnou stezku. Město bylo mimo jiné obléháno Činghischánem, ve městě došlo k vývoji a v podstatě definici súfismu, Buchara byla hlavním městem Emirátu Buchara až do roku 1920, kdy citadelu zničila Rudá armáda.
Zatímco centrem dění Samarkandu je náměstí Registan, v Buchaře se většina důležitého i hlavní nájezdy turistů konají v okolí citadely Ark… sice také na náměstí jménem Registan, ale tento fakt je víceméně ignorován. Popravdě řečeno – celá citadela mi přijde vizuálně nikterak zajímavá, i když historicky je tomu naopak. Dříve byla citadela sídlem bucharských vládců, dnes je pevnost královstvím prodejců suvenýrů, ponekud znuděných turistů, provozovatelů restaurací a hlavně – královstvím neonů. Ark je v noci nasvícená jak vánoční stromeček v amerických filmech, na zdech pevnosti svítí neonoví velbloudí, neonové reklamy zvou k návštvě restaurací. Celou tu hrůzu doplňují jedincové prohánějící se kolem na elektrických koloběžkách a početné uniformy turistické policie. Momentálně se v staroslavné Buchaře nachází více neonových velbloudů, nežli těch pravých. Smutná to připomínka dob, kdy karavany na Hedvábné stezce vozily hedvábí, koření a pohlavní nemoci a nad ohni tábořišť zněly tisíce historek v tisících jazycích. Disneyfikace naplno. Citadela Buchary jest symbolem města. Zdi vysoké až 20 metrů. Citadela byla v průběhu věků mnohokrát pobořena, přestavěna a rekonstruována. V dnešní době internetu je dobrým nápadem najít si staré fotografie města (například od pana fotografa Prokudina-Gorského), protože Buchara, včetně citadely, byla díky svému významu mnohokráte focena již v předminulém století.
Buchara, citadela Ark zohyzděná neonovými velbloudy
Bloumám večerním a nočním městem a když zmizí největší davy turistů, užívám si klidu komplexu Po-i Kalyan. Medresa Miri Arab s modrými kopulemi je stále v provozu, takže hýkající hordy turistů sem naštěstí mají vstup zakázán, o to více se ovšem vyřádí všude kolem. Nejatraktivnější stavbou komplexu je minaret mešity Kalyan či také Kalon nebo Kajlon. V noci pěkně nasvícený, kónická stavba vysoká zhruba 46 metrů. Minaret postavil pan stavitel Bako v roce 1127 před hlavním průčelím nedochované mešity chána Arslana. Mešita je nedochována, protože Bucharu navštívil pan Čingischán a stavbu zbořil. Minaret ho však natolik zaujal, že se ho rozhodl ušetřit. Vysoká věž mimo jiné sloužila i k popravám – z vrcholu byli svrhávání všelijací nedobří jedincové. Na tomto minaretu zavlála Sovětská vlajka poté, co bolševický mor pod velením Michaila Frunzeho obsadil město. V komplexu je i mešita Kajlon, ve své době druhá největší mešita střední Asie po Bibi Chanym v Samarkandu. Mešita Kajlon se rozkládá na ploše jednoho hektaru a střecha je tvořena mimo jiné 288 kopulemi podepíranými zevnitř 208 sloupy. K motlitbám se zde může sejít až 12 tisíc věřících. Rekord návštěvnosti by byl zajisté několikanásobně překonán příslušníky kmene Čechů, kdyby jim někdo řekl, že se v mešitě rozdávají zdarma koblihy a prodávají párky za pět peněz.
Původně jsem chtěl v Buchaře zůstat několik dnů, ovšem s městem jsem se neskamarádil. Historický význam Buchary je neoddiskutovatelný, některá místa ve městě jsou zajisté i pěkná, ovšem celé mi to přišlo jakési nekompaktní, turistické a navíc jsem nikde nenašel stánek s rumem a čínskými polévkami.
Pročež si nad ránem na hotelu beru batoh a odjíždím taxíkem na vlakové nádraží.
Minaret Kajlon (také například Kalyan, Kalon atd) , Buchara
29.9.2019 neděle
Ve čtyři hodiny ráno lezu v Buchaře do vlaku do města Urgenč. Šestihodinová cesta ve vlaku jednoucím na čas, ve vlaku čistém a s jednoduchým občerstvením. Pokud mám něco na Rusku, potažmo Sovětském svazu a jeho Stánech něco rád, jsou to vlaky. Některé vagóny pokračují do Chivy, kam chci jet i já. Přímé vagóny jsou ovšem vyprodány, proto město Urgentč. Mezi městy Urgenč a Chiva ovšem jezdí nejen vlaky, ale i kolony nejrůznějších automobilů, mopedů, volských povozů, autobusů i maršrutek, pročež jsem v Chivě rychleji, nežli by můj mentálně nenadaný irský kolega DingDong řekl „grilovaný pejsek“.
Chiva, ó Chiva! S Bucharou kamarád nejsem, zato s Chivou jsem se skamarádil během okamžiku, důvěrně plácám hradby starého města a spokojeně si vykračuji úzkými uličkami. Podle legendy byla Chiva založena asi před 2 500 lety, když syn Noaha, Šém, objevil studnu uprostřed pouště a zvolal „Khi-wa!“ („sladká voda“). Podle archeologů byla Chiva založena v 5. nebo 6. století. První písemné prameny pocházejí z 10. století. Oproti Buchaře či Samarkandu jde tedy o město mladé, v podstatě v pubertě. Město Chiva je rozděleno na část Dichan Qala (vnější město, doslova „za zdí“) a vnitřní město Itchan (Ichon) Qala. Itchan Qala je v podstatě skanzen, kde je víceméně každý dům a každá ulice zrestaurována a kam míří hordy turistů. Žije zde jen zhruba 10% obyvatel Chivy. Staré město je od nového odděleno mohutnými hliněnými hradbami, na které se dá za malý poplatek vylézt a rozhodně to stojí za peníze i čas. Hradby samy jsou masivní, zdobené vyřezávanými detaily a ozdobené bastiony vybíhajícími bastiony. Chiva má 93 mešit, 63 medres a naneštěstí i bambilion turistů. Většina návštěvníků je ovšem místních, či z okolních států Střední Asie. Zatímco dnes jde o ospalé městečko, dříve byla Chiva proslulá svou dlouhou a brutální historií obchodu s otroky. Otroky přivážely turkmenské kmeny z oblastí pouště Karakum a dokonce až z Kazachstánu. V roce 1592 vzniklý Chivský chanát prosperoval zejména díky otrokům. Otroctví zde bylo formálně zrušeno až v roce 1917. Po vyplenění bolševiky se Chiva na čas stala hlavním městem Chórezmské lidové (později socialistické) sovětské republiky.
Bloudím městem a jsem spokojený. V Chivě je spousta minaretů, na které se dá vylézt a kochat se téměř leteckými pohledy. Nebýt automobilů v ulicích, pohled by se nelišil od dob, kdy byla Chiva místem rušného obchodu a blahobytu.
Krásy Chivy jsou si samozřejmě vědomi i místní obyvatelé. Romantické výlety do města, focení, svatby i natáčení všemožných reklam i filmů je zde běžné. Zajisté, z původní Chivy nezůstalo zachováno ani zdaleka všechno, ale i přesto působí vnitřní město méně umělým dojmem, než daleko populárnější Samarkand nebo Buchara.
Chivu mám rád. I bez rumu, fernetu a čínských polévek.
Chiva
30.9. 2019 pondělí
Jak už to na podobných místech bývá, snad ještě zajímavější než obdivování nejvýznamnějších památek je bloudit uličkami a zírat do dvorků či poněkud perverzně hledět na sušící se prádlo. Navíc snad každé dveře, vrata či okenice v citadele Chivy jsou přepěknou prací místních mistrů dřevorytců. Dlaždice používané na nejrůznějších stavbách i v interiérech jsou výrobky zdejších rodin, tradice se dědí po staletí.
Mezi nemálo mešitami stojí za návštěvu Juma, neboli páteční mešita (z arabského ṣalāt al-jumu’ah, což znamená „páteční modlitba“), která se nachází téměř v srdci Ichan Kala, starého města. Celková forma je podobná archaickým mešitám v arabském stylu z počátků islámu. Mešita byla postavena na troskách starší mešity a existují důkazy, že materiály byly znovu použity z různých rekonstrukcí v průběhu staletí. Například čtyři z nejstarších pilířů byly vyrobeny v 10. století a byly převzaty z chorezmského hlavního města Kath. Dalších 17 sloupů bylo odebráno ze stejného místa nejméně o sto let později. Ze zbývajících pilířů se většina vyráběla v 17. a 18. století, ale několik z nich bylo vyrobeno ve stoletích mezi nimi. Modlitební sál je rozložen zhruba na tvaru obdélníku o rozměrech 55 x 46 metrů a je zbudován jako hypostylový sál s 213 sloupy z černého jilmu v konfiguraci mřížky. Sloupy jsou uloženy na „patkách“, které údajně měly chránit mešitu před zřícením při hojných zemětřeseních. K mešitě patří i 47 metrů vysoký minater, na který je možno vylézt.
Symbolem Chivy je však minaret jiný – nedokončený, obézní, zkrátka takový minaret mrzák. To však nebrání tomu, aby byl na všech pohlednicích, aby byl téměř neustále obléhán turisty a aby svou modří drze nepřitahoval pozornost. Symbolem Chivy jest minaret Kalta Minor. Kalta Minor je minaret nedokončený, který byl uveden do provozu v roce 1851 Mohammedem Aminem Khanem, vládcem Khivy. Jako architektonický zázrak měl vyrůst do výšky přes 70 metrů. Dost na to, aby chánovi muži mohli sledovat pouštní písky na 30 kilometrů ve všech směrech. Chánova předčasná smrt na perském bojišti v roce 1855 ukončila projekt, když minaret dosáhl pouhých 26 metrů.
Jen pár minut chůze, protože v Chivě je všechno vzdálené jen pár minut chůze, je komplex Islam-Khodja zahrnující medresu a minaret. Ačkoli byl komplex postaven poměrně nedávno, byly použity tradičních postupy s náročnými detaily a jeho úroveň řemeslného zpracování patří mezi nejvyšší ve městě. Minaret je nejvyšším minaretem Chivy, měří 57 metrů a ve výšce 45 metrů je vyhlídková plošina. Povrch minaretu je zvýrazněn pásy zelených, modrých, bílých a hnědých glazovaných dlaždic uspořádaných do jednoduchých geometrických motivů. Islam Khodja (Islam Hodža), po kterém je komplex s mešitou pojmenován, byl modernizátor, který do města zavedl nové vybavení, včetně nemocnice či telegrafního úřadu. Byl ubodán v roce 1913, takový pěkný projev vděku.
Chiva
Večer je již i velbloudice Káťa znuděná. Turisté ze Starého města odjíždějí a za fotografie s chlupatým symbolem Hedvábné stezky budou platit zase až zítra. Kolem půlnoci turisté mizí úplně a nahrnou se zpět zase až před polednem. Pár hodin milosrdného klidu. Zástupy turistů řítící se městečkem připomínají tak trochu turistické inferno Českého Krumlova v letních měsících. Stejně jako v Samarkandu či Buchaře jsou i v Chivě spousty stánků se suvenýry, spousty hotelů, hostelů a mizerných restaurací s turistickými cenami. Bráno dle čísel, do Chivy samozřejmě nemíří statisíce turistů, ale vzhledem k tomu, jak je staré město malé, kompaktní a kromě několika málo ulic protkáno úzkými uličkami, pocit o hordách turistů je vskutku intenzivní. Naprostá většina turistů je místních, případně z Ruska a postsovětských republik. Zbytek připadá na Čínany, Korejce a pár Evropanů. Na ulicích města je možno zakoupit bambiliony suvenýrů. Výrobky ze dřeva patří k těm, které lze označit za poměrně autentické a rozhodně rukodělné. Nejrůznější plastové příšernosti z Číny jsou ovšem v krámcích k dostání také. Jedním z poměrně autentických a praktických suvenýrů jsou jakási „razítka“, kterými se vytváří vzory na typických uzbeckých chlebech. Podle tradice, když někdo opouští dům, měl by si odlomit malý kousek chleba, který se bude uchovávat, dokud se poutník nevrátí a nesní ho. Unikátní ručně vyráběná uzbecká razítka na chléb zvaná „čekich“ používají nejen uzbečtí, ale obecně středoasijští pekaři. V Uzbekistánu se chléb (non) nekrájí nožem, nýbrž láme a pokládá na stůl.
V Chivě. V pozadí minaret Kalta Minor
1.10. 2019 úterý
Ve tři hodiny ráno naháním za branami ospalé Chivy taxi. Ne zrovna střízlivý pan řidič mne veze na letiště do Urgenče a prvním ranním letem odlétám do Taškentu.
Taškent, uzbecky Toškent, jest hlavním městem Uzbekistánu a žije v něm v současnosti dva, podle některých údajů až dva a půl milionu lidí. Samozřejmě také spousta koz, ovcí, koní, oslů, mul, krav a pár velbloudů, jak se na Střední Asii sluší. Před deseti lety, v roce 2009 město oficiálně slavilo 2200 let od svého založení. Ve starověku i ranném středověku, ba i později, bylo město centrem obchodu, projížděly tudy karavany pendlující po Hedvábné stezce a ani Taškent se samozřejmě nevyhnul turbulentním událostem, které k městům ve Střední Asii prostě patří. Město kdysi nazývané Šaš bylo pod vlivem všemožných civilizací, včetně poměrně málo známé Sogd. Mimochodem – ač původní jazyk kultury, sogdština, vymizel, s jeho dialektem – jaghnóbštinou – je možno se dodnes setkat v severozápadním Tádžikistánu. V 8. století se k Taškentu přiřítili Arabové, z čehož obyvatelé města zrovna nadšeni nebyli, o čem svědčí mnohé půtky a výměny nepěkných a mnohdy i vulgárních slov. Ovšem když kolem roku 750 hrozila městu invaze vojska čínského, Taškenťané přilezli za Araby s prosíkem a návrhem na spojenectví. Přišlo století deváté a za vlády Karachanidů počalo býti město nazýváno Taškentem, což značí Kamenné město (Taš/Toš – kámen, Kent – město). Ano, také s Taškentem jsou spojena velká jména Čingischána, který město ve 13. století značně poničil, i Timura, který ve 14. století naopak město obnovoval. I dále se střídali vládcové, dynastie, kouřilo se opium a opékalo se nad ohni nemálo koz a ovcí.
Tržiště Čorsu, Taškent, Uzbekistán.
Roku 1865 přišli do města Rusové. Učinili z Taškentu hlavní město Turkestánu, zbořili hradby a roku 1899 zavedli do města železnici. Ta o šest let později již spojovala Taškent s Moskvou. Jelikož mám vlaky rád, dal bych svou sbírku čínských polévek a tři lahve dobrého rumu, kdybych se mohl v oněch dobách z Taškentu do Moskvy projet. Pro Čechy povědomým datem 17. listopadu začala další éra i pro Taškent. 17. listopadu roku 1917 totiž vyplenili Taškent bolševici, zbořili velkou část historického starého města a počala sovětizace se všemi svými nevýhodami a nevýhodami. Staré pořádky se změnily v nepořádky, zlodějům přestaly být utínány ruce a naopak slušným lidem byly stínány hlavy. Roku 1966 se Taškent seznámil velice intimně se zemětřesením. V té době mělo město přibližně milion obyvatel. 80% města bylo zničeno, statisíce lidí zůstalo bez přístřeší a zajisté se rozbilo nemálo lahví vodky. V prachu lehly i zbytky hradeb, staré mešity a jedinou signifikantní nezřícenou stavbou zůstalo divadlo Navoj, postavené japonskými válečnými zajatci a projektované Alexejem Ščusevem, tedy stejným pánem, který navrhl i moskevské mauzoleum, ve kterém leží dobytek a syfilitik V.I. Lenin. Taškent byl poté v podstatě vystavěn znovu do dnešní podoby – se širokými bulváry a obrovskými činžáky. Pro zajímavost – v hordách dobrovolníků i nedobrovolníků stavějících po zemětřesení nové město byl i poměrně početný zájezd z Finska. V roce 1977 bylo zbudováno první metro ve střední Asii a až do loňského roku bylo zakázáno (ne zrovna úspěšně) metro fotit, včetně fotografování vstupů do jednotlivých stanic. Mimochodem – metro je zajímavé tím, že výzdoba zejména svými plastikami značně reflektuje muslimské dějiny země. Po rozpadu Sovětského impéria v roce 1991 se Taškent, bývalé čtvrté největší město Sovětského svazu, stal hlavním městem Uzbekistánu.
Díky zemětřesení a péči soudruhů není zrovna Taškent místo, kam by se sjížděly davy turistů a obdivovaly starodávné stavby a historická zákoutí. Několik muzeí, několik divadel, sem tam socha a, ano, tržiště. Ač je hlavní tržiště na stejném místě zhruba tisíc let, po zemětřesení bylo vystaveno do podoby gigantického betonového cirkusového stanu. Stavba zastřešená jasně modrými dómy je svou podobou ve spojení s účelem natolik perverzní, že se jaksi nemohu rozhodnouti, zda-li se mi líbí či nikoli. Tržiště Čorsu (což v perštině znamená křižovatku, případně čtyři proudy) je jako všechna podobná tržiště rozděleno podle jednotlivých druhů zboží a i když rozhodně nedosahuje pestrosti tržišť jihovýchodní Asie, za návštěvu stojí.
Prodavač jater. Trh Čorsu, Taškent, Uzbekistán.
„Nemám co dělat!“ povídá do telefonu prsatá Nika, zrzavá Skotka, se kterou jsem nedávno projel Pamírskou dálnici.
„E? Nemáš být náhodou někde v Turkmenistánu?“
„Ztratili mi žádost o víza, tak jsem si musela podat jinou. Mně je to jedno, času mám dost a tak se můžu opíjet zatím tady,“ pravila zkušeně ultimátní cestovatelka.
Pročež jsme večer pili pivo, kávu, čaj a ubytovali se v ohromné vile z počátku 20. století za deset dolarů na noc. Na pokoji se stropy kdesi ve čtyřmetrové výšce jsou gigantická zrcadla, na záchodě jsou mramorové mísy, postel je převysoká s vysokými matracemi a široká schodiště jsou osvícena rusky velkými lustry.
Zakoupili jsme kaviár, láhev vodky a prsatá a vzdělaná Skotka Nika mi rusky vyprávěla o životě bohatých v carském Rusku.
Já její ruský monolog přerušoval slovy „Gagarin!“ a „Vodka!“, jelikož nic víc rusky neumím.
2.10. 2019 středa
Odlétám přes Istanbul do Dublinu. Výlet do Střední Asie víceméně splnil má očekávání. Zejména proto, že jsem zas až tak moc neočekával. Nicméně – hory Afghánistánu, jezera u Pamírské dálnice, řeka Pyanj, široké zelené prospekty některých ruských měst či uzbecká Chiva se mi líbily. A to dokonce i za střízliva.
Buchara, Uzbekistán