Patagonie – Chile a Argentina, 2011

207

10.3. 2011 čtvrtek
Jen co mě ráno v Dublinu šéf Pavouk poslal sprostě do nepěkných zákoutí lidského těla, odletěl jsem do Madridu a poté vlezl do letadla do Santiaga de Chile. Vezu si s sebou spoustu věcí naprosto nezbytných pro pobyt v divočině, kde se to bude jistě jen hemžit šavlozubými hrochy, útočnými kondory, piraňami s obrovskými drápy a praštěnými turisty. Mám sebou tedy holicí strojek, počítač, přehrávač hudby, šest knížek a šátek ze Sahary. Šátek zřejmě potřebovat nebudu, ale měl jsem v něm zbytky čínské polévky a bylo mi líto je vyhodit.
Let z Evropy do Santiaga trvá zhruba třináct hodin, což je doba dostatečná na získání puchýřů na zadku a alergie na souseda.

11.3. 2011 pátek
Z letiště jsem odjel do hotelu Vegas, jelikož ve Vegas to žije, jsou tam striptérky, rulety a tlustí Američané. Ukázalo se však, že není Vegas jako Vegas a v hotelu Vegas není striptérka, nýbrž jen vyschlá recepční.
Santiago jest město veliké, bydlí v něm zhruba šest milionů Chilanů, což je třetina obyvatel celé nudloidní republiky. Pokud se návštěvníku města poštěstí nevidět smog, vidí město plné vysokých domů, nikterak starých  kostelů, pouličních prodejců, tisíců obchodů a stánků s nechutnými párky v rohlíku a za tím vším se tyčí Andy.
Město založil pan Pedro (příbuznost s legendární žvýkačkou dosud nebyla prokázána) de Valvidia již v roce 1541, čímž docela naštval Inku Manco Capaca II, který ovšem neměl tanky ani rakety a tak se Pedro de Valvidia ubránil několika útokům a město zachoval. Ubránil se i ve tříleté válce s náčelníkem Pikunčů Michimaloncem. Tedy, abych by přesný – obraně města údajně velela ženština-intrikánka Inés de Suárez (jak už to tak bývá, nejrůznějších historek ohledně oné dámy, záchrany města, stínání hlav a podobných je přehršel).
Založení města proběhlo na návrší Svaté Lucie, což je dodnes oáza klidu v centru města, kde se scházejí rodiny s vřískajícími šklebáky i zamilované či jen nadržené páry, oddávající se osahávání a šeptání oplzlých návrhů.
Ač jest Santiago blízko tučňákům a po ulicích se neproducírují zlodějské gangy z Rumunska, jen málokteré z latinskoamerických měst má tak sterilně evropský nádech. Nejrozvinutější jihoamerické metro, nejvyšší jihoamerická budova, finanční centrum zaměnitelné s londýnským či bruselským, vše fungující a čisté. A z historických domů toho rovněž moc nezůstalo, jelikož oblíbenou kratochvílí Chilanů je stavět si města v místech, kde mají každou chvíli pěkné zemětřesení.

 

12.3. 2011 sobota
Chodit po centru Santiaga je jednoduché i pro hňupa jako jsem já. Zabloudit je nemožné, jelikož jako většina latinoamerických měst založených španělskými konkvistadory jest základ tvořen pravidelnou mříží, převzatou z římského castra. Vzhledem k absenci početnější historické zástavby je prohlídka města dokonána za jeden den, pokud pominu parky na krajích Santiaga.
Na Plaza de Armas (mimochodem univerzální název pro hlavní náměstí ve spoustě jihoamerických měst) se soustřeďují prodavači párků v rohlíku, pouliční umělci a prodavači veteše. Mimo jiné jest toto náměstí místem, kam se chodí přes den vyhřívat peruánští imigranti, pročež je v okolí možno v restauracích nalézt nemálo jídel severního souseda Chile. Na náměstí jest katedrála a hlavní pošta s poštovním muzeem. V muzeu jsem byl úplně sám a vlezl jsem do místnosti plné divných přístrojů. Sedl jsem si k telegrafu a počal tajemně šeptat: „Tečka čárka tečka tečka tečka čárka…“ Přišel zřízenec a byl jsem vyveden.
Severně od Plaza de Armas je jediné skutečně turistické místo města, trh s nejrůznějšími pochutinami od nahnilých ryb přes lahodné empanady až po nejrůznější ovoce. A nedaleko je zřejmě nejzajímavější z místních muzeí, pěkné Museo Chileno de Arte Precolombino, kde je možno zakoupit pohlednice s nahatými domorodci.

 

13.3. 2011 neděle
Odlétám ze Santiaga do městečka Puerto Montt a poté dalším letem do Punta Arenas. Z letiště ovšem nejedu do města známého množstvím turistů a tučňáků, nýbrž přisedám už na letišti do autobusu jedoucího do Puerta Natales.
V Puertu Natales tučňáci nejsou, zato se tam však vyskytuje podivný druh výletníků. Po ulici běhají celé armády cizinců a zběsile vykřikují: „Membrána! Impregnace!“
Tato armáda turistů poté přepadává obchody s expedičním vybavením, kterých je v městečku požehnaně. Kromě prodejen s hypermoderním a pro místní podmínky naprosto předimenzovaným outdoorovým zbožím jsou v osadě vesměs už jen restaurace a hotely.
Městečko se rozkládá na břehu malebného jezera Zvuku poslední naděje. A jak už to v obcích nedokonale rozvinutých bývá, chybí zde čínská restaurace.

Ubytoval jsem se v domě u kulhavé Melindy. Jelikož jsem srazil cenu za ubytování o polovinu, vzteklá majitelka mi pobyt znepříjemňovala tím, že svou okovanou berlou bušila do podlahy daleko více, nežli bylo nutné.

 

14.3. 2011 pondělí
Sveřepé pohledy turistů a studený vítr. Ještě před svítáním poskakuji před autobusem, který odváží do proslulého patagonského národního parku Torres del Paine další z nekonečných davů turistů. Tento park vyniká spoustou jezer, potoků a vysokými skalami. Mimoto ovšem představuje příležitost k nikterak náročnému výletu, pročež k branám parku směřuje každý rok čtvrt milionu turistů. Drtivá většina od prosince do února, kdy v parku panuje příjemné počasí a hejna komárů.
Park má téměř 2000km²  a vzniknul v místech, kde kdysi bývaly pastviny pro ovce. Ze zhruba 250 tisíc návštěvníků jich 180 tisíc absolvuje krátký výlet zvaný W. Tento výlet trvá přibližně 5 dní a ve dvou údolích je možno spatřiti nejznámější atrakce – pozůstatky zborceného amfiteátru, seskupení věží Torres del Paine nad údolím Río Ascensío a Cuernos del Paine nad údolím říčky Río Francés. 40 tisíc návštěvníků absolvuje pouze jednodenní výlet k Torres del Paine. 3O tisíc lidí si každoročně způsobí úraz hlavy, následkem čehož absolvují Paine Circuit nazývaný anglicky hovořícími výletníky po jeho absolvování také prostě Pain Circuit.
Park je známý také tím, že počasí zde je buď špatné nebo hnusné. Což obnáší déšť, déšť, lijáky, mlhu, kilometry bláta, déšť, vítr, déšť, vichr, bláto a turisty. Zhruba dva dny v roce neprší, což je ještě horší, neboť nebohému turistovi jest příšerné horko a je vystaven útokům divých patagónských komárů.

40km, 9 hodin.
Vystoupil jsem z autobusu u laguny Amargy, jednoho ze vstupních míst. Zaplatil jsem nehorázně vysoké vstupné (v přepočtu na tvrdou měnu činilo cca 96 čínských polévek), pohrdnul nabízeným transportem popovážejícím turisty o pár kilometrů dále k nejobvyklejšímu startu výletů a vydal se stezkou na sever.

Ač jsem nesl neforemný a těžký batoh, mé sádelnaté břicho mne vyvažovalo a tak se mi šlo pěkně. Po rovině, mezi stády lam huanako, občas přes cestu přeběhl patagonský skunk a nad hlavou se vznášeli dravci. Prvního výletníka jsem potkal po dvaceti kilometrech, procházeje tábořištěm Serón. Maje dostatek energie a času předlouhého patagonského dne, pokračoval jsem dál na západ. Po pár kilometrech jsem opustil břehy Río Paine a za lagunou Alejandra se vyšplhal vzhůru na stezku vedoucí nad Lago Paine. Výhled na jezero jest pěkný, na obzoru se objevuje kopec Cerro Paine Chico. Za soumraku jsem došel k tábořišti Dickson. Po zhruba čtyřiceti kilometrech chůze jsem postavil stan a kochal se výhledem. Tábořiště jest u jezera Dickson, ze stanu je možno pozorovat ledovec.
Posledním nápadem skvělého dne bylo, že jsem vlezl do ledovcového jezera. Ženštiny následky krátké koupele nepochopí, pánům bych jen rád sdělil, že jezero Dickson je možno bez rozpaků přejmenovat na Jezero scvrknutí. Asi tak na 2cm.
Celou noc pršelo.

15.3. 2011 úterý
25km, 6 hodin. Zanechal jsem stan i batoh v tábořišti a vybaven legračním obrázkem s nápisem MAPA distribuovaným zdarma u vstupu do národního parku jsem se vydal na výlet v průvodcích nepopsaný. Přebrodil jsem Río Paine jako spojnici mezi jezerem Dickson a bezejmeným následným minijezírkem a šel koňskou stezkou zpět na východ. Řeka Río Paine se klikatila v bažinách, já si spokojeně čvachtal v blátě. Na jihu bylo občas možno zahlédnout vrcholky Torres del Paine. Po pár hodinách jsem došel k severnímu břehu jezera Dickson. Zde již stezka nebyla tolik blátivá, jelikož jsem poodešel od bažin Río Paine, zato jsem však byl nucen často poskakovat. Důvodem bylo nevšední množství koňského trusu, ze kterého jsem usoudil, že místní koně toho snědí opravdu hodně a problémy s trávením nemají. Za východním koncem jezera jsem opět přebrodil Río Paine a napojil se na obvyklou trasu u laguny Alejandra. Stejně jako včera jsem došel do tábořiště k jezeru Dickson, avšak již jsem se v jezeře nesmáčel, bych znovu netupil mé sebevědomí.
V noci opět pršelo a já se chechtal, jelikož nedaleko tábořícímu páru Poláků nateklo do stanu. Nad ránem pršet přestalo a naopak se udělalo mrazivo, pročež se mi stan bortí pod tíhou ledové krusty. Všude kolem je bílo a zmrzlo, jak by na konci léta být určitě nemělo.

 

16.3. 2011 středa
Krátký úsek  jihozápadním směrem, 9 kilometrů, 4 hodiny. Za tábořištěm Dickson následuje krátké stoupání, na jehož vrcholu je možno viděti menší ledovce na západě. Od rána opět prší, pročež se cesta skrze les porostlý mechem a lišejníkem stává stejně zábavnou, jako pochod opilce korytem pro závod bobů. Po přechodech několika mostů přes Río de los Perros vede stezka k laguně. Nad Lagune de los Perros je ledovec a za valem jím navršeným jest tábořiště Campemento los Perros. Za celý den jsem nepotkal více jak deset výletníků. Už při zběžném pohledu na ně a na sebe je mi jasné, že jsem se stal přeborníkem ve velikosti břicha. Večer mé sebevědomí stouplo ještě více, jelikož nikdo z tábořících neměl tolik čínských polévek jako já.
Zatímco v průběhu dne byl déšť lehký, večer prší převelice a občas raději vykukuji ze stanu, jestli mi někdo z legrace nemočí na stan.

17.3. 2011 čtvrtek
Dnes 14km, 8 hodin. Prší, což je veselé, jelikož prvních pár kilometrů vede nejblátivější částí celého Velkého okruhu. Skrze les se smýká zhruba desítka výletníků. Klouže po lišejníku na kmenech, zapadá do bláta do poloviny lýtek, skučí, úpí a nadává. Ledový déšť neustává. Mám bláto za zadku, loktech, kolenou a rukách. A také na čele, kam si opakovaně klepu zabláceným prstem a pravím sám sobě mnohá hanlivá slova, jež se mi ani nechce opakovat.

Za lesem přechází stezka v kamenité suťoviště. Déšť se změnil v mokrý sníh a vítr fouká natolik, že by se slečna Marilyn  Monroe rozhodně nesmála tak, jak se kdysi s nadouvající se sukní smála. Cesta vede mírně vzhůru až k průsmyku pana Johna Gardnera, nejvyššímu místu výletu. Ač obávaná pasáž cesty, průchod je technicky naprosto bez problémů, pokud s sebou zrovna turista netáhne mrtvou tchýni a nejede na invalidním vozíku. V sedle fouká tak, že se motám, avšak mé sádelnaté tělo jest stavěno pěkně aerodynamicky a tělesná hmotnost mi pomáhá vzdorovat patagonskému vichru. Několik turistů však padá, válí se jak opilí horníci v den výplaty a lezou po čtyřech. Takto větrný úsek má ovšem jen několik stovek metrů a sníh nikde není hlubší než nějakých třicet centimetrů.

Hned za sedlem se otevře krajina a je možno spatřiti známý Šedý ledovec a úbočí kopců zmrzačených ledovým větrem vanoucím z ledovcového údolí. Z větrného a sněhovou břečkou zmítaného úseku cesty před průsmykem je náhle bezvětří, slunce pálí a na nebi není radioaktivní ani jiný mrak.
Skrze tábořiště Paso scházím do tábořiště Guardas, stavím stan, chroupu čínské polévky, myji si uši, zuby, krk a jdu spát.

 

18.3. 2011 pátek
Za tábořištěm jest vyhlídka na Šedý ledovec. Jeho spád do Šedého jezera je rozdělen ostrůvkem s nápaditým názvem Ostrov. Co chvíli se ozve řachnutí, kus ledu se odlomí, spadne do jezera a poté po jezeře dezorientovaně bloudí, hnán větry.
18 km a 6 hodin do monstrózního tábořiště Mountain Lodge Paine Grande na břehu jezera Pehoé. K dispozici jsou sprchy s horkou vodou, stovky míst pro stany propojených sítí dřevěných chodníků, hotel, obchod, jídelna, bar a obrovská kuchyň. Tábořiště je místo, kde víceméně končí po zhruba pěti dnech nejpopulárnější trek W davy z východu. Zároveň tam po několika dnech chůze z průsmyku Johna Gardnera scházejí ze severu zničení poutníci absolvující Velký okruh. Místu odpovídá i koncentrace turistů – k večeru jsem napočítal téměř třicet stanů.
Nad tábořištěm vlaje stejně jako všude v těchto oblastech krásná vlajka provincie Magallanes. Zlaté hory lemované bílou stuhou sněhu, tmavě modré noční nebe dlouhých zimních a ještě delších letních dnů a na něm spousta hvězd.
Odpoledne přestalo pršet a na obzoru se objevuje část skalní hradby Cuernos del Paine.

19.3. 2011 sobota
22km, 6 hodin.
Ráno jsem šokován a štípu se do špeku, abych se ujistil, že nesním. Avšak nesním, je to skutečnost – neprší!
Dvě hodiny do tábořiště Italiano, kde stavím stan. Do stanu jsem naházel všechny věci a již se chystal odejít na výlet, když tu jsem zaslechl češtinu. Vetřelci! Nebezpečí! Náhle jsem si uvědomil, že nemám svůj stan obehnán ostnatým drátem, ke stanovým kolíkům není přivázána smečka hlídacích psů a nášlapné miny u vchodu taktéž nejsou rozmístěny. Jak však mám nyní ochránit svůj skrovný majetek, zaslechl-li jsem nablízku jazyk zlodějského národa? Vše jsem nakonec vyřešil sice drastickým, ale jistým způsobem. Za vchod do stanu jsem postavil mé ponožky. Abych dodal výstraze na důrazu, ohnul jsem špičky ponožek do pravého úhlu, pročež chemická zbraň nyní navíc vizuálně připomínala rohy zuřícího bizona.

Využívaje slunečného počasí východní strany v údolí řeky Francés a nevšímaje si typicky hnusného počasí jen pár stovek metrů na západě, šplhám na sever, bych spočinul zrakem na Cuernos del Paine. Již po pár hodinách chůze ještě před tábořištěm Britanico se skály odhalují v celé své kráse, rozsvíceny nízkým západem slunce Patagonie. Vítr fouká více než silný, potácím se, avšak ani to mi nebrání vykonat malou potřebu na otevřeném prostranství. Čůrati proti větru se nemá, to ví každý. Čůrati po větru je naopak přespříliš snadné. Ta pravá zábava ovšem přichází ve větrném víru, co vám mám povídat.

20.3. 2011 neděle
25km, 8 hodin.
Až na občasné přeháňky neprší, vítr mírný a nebýt davů turistů, byl by to pěkný výlet. Podél břehů jezera Nordenskjöld na východ. Z kamenitých pláží jezera jest vidět na západě vrcholy Cumbre Norte, Cumbre Principal i Punta Bariloche. Na východním konci jezera jest odbočka na sever, vedoucí do údolí Río Ascencío. Zde začíná pravé peklo, jelikož i nyní, mimo hlavní sezónu, proudí po stezce davy výletníků. Většinou nalehko v rámci jednodenního výletu od hotelu Las Torres, nedaleko hlavní brány parku. Vleču těžký batoh a ještě těžší tukové pneumatiky, sápu se vzhůru kolem tábořiště Chileno a poté lesem do tábořiště Torres. Nařizuji si budík a jsem připraven vstávati hodinu před svítáním a drápat se potmě pár stovek výškových metrů, bych spatřil zlatý hřeb celého výletu, prvními paprsky slunce ozářené stěny Torres del Paine.

Ehm.
Se soumrakem nezačalo pouze pršet, nýbrž počala nepěkná průtrž mračen. V noci se stan prohýbá pod nápory proudů deště. Po půlnoci voda smetla několik stanů, jejichž nešťastní majitelé tráví zbytek mrazivé noci v přístřešku na vaření.

 

21.3. 2011 pondělí
Vstávám v pět ráno. Do hustého deště se motá sníh. Za tmy nakonec vstává místo celého tábora jen izraelský výsadkář a švédský triatlonista. Ve třech se drápeme vzhůru, mokrý sníh začíná tak sto metrů od tábora. Švéd funí, já úpím a jen Izraelec bez problémů leze vzhůru, otáčeje se na nás s lhostejným výrazem. V polovině stoupání na vyhlídku poprvé převážil mokrý sníh nad deštěm. Izraelec zlehka skáče po zasněžených kamenech a pohvizduje si. Švéd a já mlčíme, jelikož na nadávky nezbývá dech.
Na vrcholu jest mokrý sníh, zima, vítr a vidět není dál, než na nějaké tři metry. Švéd popadl dech, pročež nadává. Izraelský výsadkář se usmívá a dívá se do mokrých sraček všude kolem. Já se mračím a vzpomínám na vyprávění poloinvalidních důchodců, obézních turistek v teniskách a vychrtlých rachitických mladíků, kterak je zde nahoře pěkně, jaké jsou výhledy na skály krásné a že to stojí za to. Blbci.
Po návratu z vyhlídky do tábořiště balím stan se spoustou bláta a lezu dolů. Po poledni již sedím v autobusu do Puerta Natales, kde se znovu ubytovávám u kulhavé Melindy.

„Tak jaké byly skály? Torres del Paine? Nádhera, že? A nejhezčí jsou při východu slunce,“ praví kulhavá Melinda.

 

22.3. 2011 úterý
Jelikož se mi přes noc podařilo vysušit stan a v rychloprádelně zbavit oblečení největších nánosů bláta, potu, soli a jiných nepěkných věcí, pravil jsem sobě, že je na čase zvednout líné obézní tělo a vydat se zase někam jinam. Pročež jsem vsedl do autobusu a odjel do Argentiny. Po několika hodinách jízdy stereotypní a krásnou krajinou jižní Patagonie jsem dojel do El Calafate. Toto argentinské městečko vyniká zajímavým mixem předražených obchodů se suvenýry pro turisty, jimž se zachtělo navštívit nedaleké atrakce v podobě ledovce Perito Moreno či pěkného kopce Fitz Roy. Kromě obchodů se suvenýry jest v El Calafate přehršel hotelů, hostelů a jiných forem ubytování, cestovních agentur slibujících modré z nebe a restaurací, po jejichž vůních slintám jak přejetý slimák.
Nemaje peněz nazbyt, postavil jsem si stan za městem nedaleko silnice na El Chaltén. Pojal jsem totiž nápadu vyškrábat se k hoře Fitz Roy. Pravda, dal bych přednost návštěvě čínské restaurace v samotném Pekingu, leč do Pekingu to mám poněkud z ruky.

23.3. 2011 středa
Po ráno již oblé tvary mého těla odolávají silném větru, stojí na krajnici se zmrzlým zdviženým palcem a autostopuji. Pečlivě jsem se oholil a snažím se tvářit optimisticky a naivně, jelikož člověk pak vypadá mladě a správný stopař by měl být mladý. Avšak argentinská laskavost nezná mezí, nezabývá se mou vizáží zničeného důchodce a již po deseti minutách sedím v automobilu a uháním do vesničky El Chaltén, východisku výletů ke kopci Fitz Roy.
Z El Chaltén vede stezka vyšlapaná davy turistů vzhůru. Po půlhodinovém stoupání jest výletník veden mezi lagunami, po dřevěných lávkách překračuje bažiny a jelikož je v Patagonii podzim, kochám se barvami, před jejichž rozmanitostí a plností by i paleta pana van Gogha s barvami na Slunečnici studem žádala o spálení.
Stan stavím v tábořišti Poincenot. Fitz Roy je možno vidět hned od konce tábořiště, kam si chodí výletníci ulevovat, pročež je jeden z prvních pohledů na známu horu spojen se silným odérem moči.

 

24.3. 2011 čtvrtek
Nechávám batoh ve stanu a podél potoka mířím na východ k laguně Sucia. Cesta naštěstí momentálně není nijak dobře značena, což způsobuje absenci turistů. Od břehů laguny je možno kochat se kopcem, který je vysoký pouhých 3405 metrů, avšak stal se bájným nejen v Patagonii nýbrž v trekařské komunitě obecně, pročež je nutno vidět Fitz Roy a zemřít. Kopec byl pojmenován po panu Fitz Royovi, známém to kapitánu známé lodi HMS Beagle ještě známějšího výletu pana Darwina. Vrchol Fitz Roy má mnoho jmen, přičemž nejvýstižnější je zřejmě název domorodců Tehuelche, kteří ve svém jazyce Aonikenk nazývají kopec Kouřovou horou. Spatřit totiž vrchol bez obvyklé záclony mraků je totiž štěstím každého výletníka. Obvykle je z patagonské ikony možno spatřit pouze patu, obklopenou zklamanými trekaři.
Zatímco například Mount Everest je výletem pro zhýčkané slabochy a jeho vrchol je zlezen stovkami turistů každý den, Fitz Roy bývá pokořen zřídkakdy častěji, nežli jednou za rok.
Od laguny Sucia prchám a klopýtám přes potoky a balvany zpět do tábořiště, balím stan a pokračuji na sever. Kolem laguny Piedras Blancas na sever a později podél Río Eléctrico na západ, až do tábořiště Los Troncos. Počasí je takové, jaké jsem očekával. Déšť, vichr a mraky od nevidím do nevidím a možná ještě dál.

 

25.3. 2011 pátek
Původně jsem měl v plánu vyšplhat na nedalekou vyhlídku Cerro Eléctrico, z jejíž výšky 2257m je možno spatřit Fitz Roy netradičně ze severu. Ovšem díky počasí bych se mohl kochat pouze pohledem na dešťové mraky a v tom případě je mi jedno, jestli se jedná o netradiční pohled ze severu nebo například pohled skrze průstřel břicha. Pročež balím mokrý spacák do mokrého batohu, navlékám si mokré oblečení, nazouvám mokré boty a spokojeně si čvachtám zpět na jih. Počasí se kupodivu počíná rychle měnit a když mojím horolezecké kemp Río Blanco, objevuje se modrá obloha. Neváhám a šplhám k laguně de los Tres. Jde o hruba hodinu příkrého stoupání, ovšem po vyšlapané pěšině, pročež nelezu po čtyřech jako obvykle a netahám tak břicho v blátě.
Pěknost nevídaná vítá mne a já se válím ve sněhu a po kamenech a kochám se náramným pohledem na horu Fitz Roy.

 

26.3. 2011 sobota
Po noci trávené opět v Campemento Poincenot kráčím podél lagun Madre a Hija k laguně Torre. Výlet nikterak náročný, výletníků pomálu a stromy zdrásané větrem zkroucené do nejrůznějších tvarů činí den příjemným. Jelikož jsem nevychovaný spratek, nespím v oficiální tábořišti, nýbrž u Mirador Maestri, což je vyhlídka na západním konci laguny Torry. Jelikož se však počasí vrátilo k normálu, nevidím kromě šedé laguny ani Fitz Roy, ani řetěz kopců na západě, ani brazilské tanečnice samby.

 

27.3. 2011 neděle
Podél laguny a později podél Río Fitz Roy na východ. Skrze bažiny překlenuté lávkami obcházím El Chaltén  a dopřávám si krátký výlet k Laguna Capri. Poté již zpět do vesnice. Na hotel již peníze nejsou, pročež stavím stan v jedné z bočních ulic a za pět peněz si s majiteli pěkné restaurace domlouvám užití sprchy a kuchyně. Po zbytek večera sedím v restauraci, jejíž majitelé si zde postavili i malý pivovar. Jelikož mi má játra již nedovolují zlít se do němoty jak ostravský horník, dopřávám si jen několik sklenic lahodného moku. Pivo je chutné, plné, na hony vzdálené českým patokům, připomínajícím zkaženou vodu. Poněkud přiopilý jsem večer zakopl o kotvicí šňůru vlastního stanu a zřítil se stehnem na stanový kolík. Jako správný opilec jsem si z toho však nic nedělal, jen jsem se hihňal vlastní imbecilitě, zalezl do stanu a do spacáku a bylo mi úplně jedno, že mám na nohou zablácené mokré boty.

 

28.3. 2011 pondělí
Z argentinského města Calafate do chilského Puerto Natales jest třeba sníst všechno kolem sebe. Chilské úřady jsou citlivé na dovoz potravin a to mne naplňuje radostí. Soukám do sebe nemálo čínských polévek nasucho, rozmačkaný kus pizzy, šišku salámu i dvě kila rajčat zakoupených včera se slevou, jelikož jsou nahnilá. Izraelská výprava sedící přes uličku mne se zájmem pozoruje a poté praví, že se nemám bát, že kontrola není až tak přepečlivá.

„A co když se na mne vrhnou, počnou mne propichovat jedovatými pohledy a potraviny odhalí?“ táži se vyzývavě. A navlhčenou špičkou jazyka doluji drobky, které mi napadaly za košili.

Na hraničním přechodu dostávám do pasu spoustu razítek, můj batoh projede rentgenem a poté se na mne celník zkoumavě zahledí.

„Nic nemám! Všechno jsem snědl!“

Celník mi pohlédl na gigantický břich a pravil: „To věřím.“

V Puerto Natales se jako obvykle ubytovávám u kulhavé Melindy. Večerní orgie zahajuji lososem s mušlemi, pokračuji pečenými žebírky a končím kilovým steakem, ze kterého ještě teče krev.

 

29.3. 2011 úterý
Autobus z Puerto Natales do Punta Arenas je poloprázdný. Míjíme ranče, hejna nanduů, stáda lam a koní. Hned za řidičem sedí dvě Japonky a fotí. Fotí naprosto vše. Zamlžené okno, boty spolucestujících, nápisy v autobuse. Ani já jsem neunikl. Počaly mne zvěčňovat ve chvíli, kdy jsem spokojeně chroupal čínské polévky. Tato má intelektuální činnost vedla k podobně intelektuální španělsko-anglicko-české debatě.

„No water?“ pravila udiveně Japonka.

„Kdepak. No water. Water mucho…eeee… mucho mucho mucho a potom mám plný břich, no mucho energie in water,“ exceluji.

„Dry noodles? Wow!“ (cvak – další fotka)

„Ou yes! Já skoro celý život mucho mucho mucho čínských noodles. And potom já být big boy!“

„Wow! Mucho noodles! No water! Big boy!“

Cvak, fotka.

„Wow!“ (cvak, fotka)

30.3. 2011 středa
Punta Arenas jest centrem regionu de Magallanes y de la Antártica Chilena . Taktéž nejčastější výchozí bod pro turisty lačnící nastavit svá těla nepohodě patagonského počasí. Město postavili evropští imigranti a tomu odpovídá i osazení zdejšího hřbitova, který připomíná encyklopedii evropských jmen. Jak už to tak v chilských městech bývá, pamětihodností je pomálu, ale o to více možností nadýchat se čerstvého vzduchu a udělat ze sebe obecního pitomce a cíl pohrdavých odfrknutí doprovázených výstižným slovem gringo.
Punta Arenas leží na břehu Magellanovy úžiny, což skýtá šanci na pohledy na bouřící moře a taktéž je možno trefovat se kameny do racků, tučňáků a tuleňů, jichž je ve městě i kolem města přehršel.
Město je známé jako bezcelní nákupní zóna a také jako místo, odkud je jednoduché navštívit nejen chilské, ale i argentinské trekové trasy.
Pokud má gringo dostatek energie, je možno navštívit krámek se suvenýry a hrdému Chilanovi vyvrátit jeho tvrzení, že Punta Arenas je nejjižnější město světa. Nejlépe je rovnou říci, že nejjižnější je argentinská Ushuaia, čímž jistě vzbudíme zaslouženou pozornost, jelikož Argentinci nejsou zrovna v Chile nejoblíbenějším národem. Popravdě řečeno – nejsem si vědom, že by Chilané nesnášeli někoho více, jelikož pro Peruánce a Bolivijce mají jen slova pohrdání a za konkurenci své nudlovité země je nepovažují.
V Punta Arenas je možno nalézti i přístav, který byl svého času jedním z význačných přístavů světových, jelikož se zde zastavovaly lodě před obávaným proplutím z Tichého do Atlantského oceánu. Poté však občané pár tisíc kilometrů severněji vybudovali Panamský průplav a puntaarenským děvkám skončily zlaté časy laškování s námořníky. Dnes je přístav jen základnou pro výlety turistů k chilským fjordům, na ostrovy za tučňáky a prostitutek zůstalo jen pár. Aby bylo panoptikum ještě pestřejší, je možno vzpomenout, že partnerským městem Punta Arenas je chorvatský Split, přičemž pochybuji, že vůbec někdo v Punta Arenas tuší, kde je Chorvatsko, natož nějaký Split.

 

31.3. 2011 čtvrtek
Vozidlem taxislužby odjíždím na letiště. Stařičkým 737-200 chilské společnosti Skyairline odlétám na sever. Po cestě počalo poněkud foukat, pasažéři nervózně kvičet a piloti se pokoušeli přistát. Což se jim nakonec na třetí pokus povedlo. Na letišti uprostřed ničeho čekáme, až se zlepší počasí. Následuje další let do Puerto Montt. Po hodině další let do Santiaga de Chile.

„Dobrý den, já bych rád letěl do Madridu,“ pravím slušně slečně společnosti LAN.

„Ehm… ale letenku máte s Iberií, takže to asi nepůjde, musíte si počkat na jejich zítřejší let.“

Nespokojeně se škrábu na břiše. Poté za uchem, na krku a na hlavě. Slečna na mé varietní vystoupení hleděla se zájmem, který se změnil ve zděšení, jelikož zřejmě čekala, že se počnu rýpat v nose či jiných tělesných otvorech.

„Ne! Počkat! Nedrbat!“ pravila zoufale a během minuty jsem obdržel palubní vstupenku na let, na který bych neměl ani pomyslet.

A tak se letecká společnost LAN Chile zařadila ke společnostem, se kterými jsem letěl víceméně načerno. A až přiletím do Irska, můj jednooký šéf pan Pavouk sarkasticky poznamená: „Zase jsi ze sebe dělal pilota? A honem rychle jsi potom usnul, aby se posádka náhodou nedozvěděla, že létáš leda tak po marihuanových koláčcích, že?“

Snad pět let stará příhoda, kdy jsem pod vlivem halucinogenů pozvracel přední kolo letadla naší společnosti se bohužel stala nesmrtelnou.