Réunion, 2008

261

Vsedám do letadla a letím na výlet. Na pět dní. Možná na týden. Ještě sice netuším kam, leč na Réunionu je sezóna cyklónů a k tomu období dešťů, pročež by ostrov nemusel být zahlcen turisty jako jindy. Možností kulturního vyžití je tam spousta. Mohu například ležet na posteli a jíst. Nebo můžu ležet na pláži a jíst. Také je možnost si objednat výlet vrtulníkem a ve vrtulníku jíst. Případně zůstanu celou dobu na letišti a budu jíst.
Ovšem ať už se budu válet kdekoli a žrát cokoli, nenechám si ujít rhum arrange. Což je vlastně jediný důvod, proč bych měl na Réunion letět.

Popravdě řečeno, Réunion by měli mít v oblibě i milovníci nejrůznějších koktejlů. Kdysi sem dorazili Francouzi, potom přijeli jejich kamarádi z Anglie. Následně opět Francouzi a aby toho nebylo málo, přivezli si sem černochy, aby jim měl kdo okopávat zahrádku a vařit kávu. Následně se rozhodli i Číňané, že seznámí malý ostrov s lahodnými čínskými polévkami a dorazili také. V Indii čínské polévky nemají a tak na Réunion poslali alespoň nějaké dělníky. A jelikož to už je dávno, co se toto stalo a člověk je tvor množivý, jest nyní na ulicích možno potkat žluté, hnědé, černé, bílé či zelené mužíky. A kde jinde by bylo možno vytvořit takový guláš, nežli ve Francii. Pročež je Réunion Francie se vším všudy.

2.3. 2008 neděle
Na Réunionu není po dešti ani památky. Hnusná žlutá koule pálí a z letadla z Paříže lezou stovky lidí. Mezi nimi i hromady Čechů. Polovina z nich nastavuje bílé obličeje slunci, mává rukama a nadšeně výská. Druhá polovina Čechů se tváří netečně, zkušeně a drsně. Na nohou boty, ve kterých se leze na Everest, na zádech obrovské batohy. Čechové jedou do kopců, kterým říkají „hory“ a pohrdavě mě přehlížejí. Což jim dá ovšem náramnou práci, jelikož přehlédnout stokilovou neforemnou hroudu sádla není jen tak.
St. Denis, hlavní město Réunionu, připomíná město duchů. Vše zavřené, pročež bloumám městem a nesměle vykřikuji do bočních uliček: „Čínská restaurace? Halóóó! Není tu čínská restaurace?“
Domorodci na mne nechápavě hledí. Je přece neděle, tak jaká restaurace? Jaký to zbytečný pohyb ruší naše ulice?

Večer jsem kupodivu jednu čínskou restauraci nalezl otevřenou.

„Bonjour, žluté hlavy!“, zdravím žoviálně čínské majitele.
„E? Est-ce que vous parlez francais?“, nedají se žluťásci a ironicky odpovídají.
„Oui oui! Je parle francais! Je parle – vous parlez. Máte fernet? La fernet?“, kontruji ďábelsky.
„La fernet? Monsieur Fernet?“
„Ale prdlajs. Monsieur Chocho chce la fernet. La panáka nebo rovnou la flašku.“

Jak se dalo očekávat, fernet neměli. A tak jsem si dal vanilkový rum, rougail, gratinované chou chou a banán. V čínské restauraci. Divný ostrov.

3.3. 2008 pondělí
Ráno vsedám do busu a odjíždím do městečka St. Gilles Les Bains. Na recepci hotelu činím mnohé smutné obličeje a žádám o slevu. Po vskutku slušném výkonu, při kterém stačím imitovat kulhání, slintání a jiné podivuhodnosti fasuji pokoj za pětinu katalogové ceny.

„Ropa je bílá! Ropná skvrna!“, křičí Réunioňané a sbíhají se na pěknou pláž jižně od St. Gilles. Těsně u ropné skvrny nasadí zhnusené výrazy, otáčí se a cosi nepěkného breptají. Mně to ovšem nevadí. I nadále uvádím okolí v rozpaky i zmatek poté, co jsem se roztekl na místní tmavé pláži. Energii je třeba načerpat, čekají mne náročné výkony. Jako například dvojitá porce číny, trojitá porce vanilkového rumu a čtyři piva „Blboun nejapný“, nejrozšířenějšího réunionského pěnivého moku.

Popravdě řečeno, Réunion je ostrov mrzký. V sousedství jsou Seychely či Mauricius, pročež každý milý líný člověk očekává, že i na Réunionu bude možno vyvalit si ovarové pásy na pláž a nechat si spálit bílý zadek do barev krásně ohnivých. Leč chyba lávky. Na Réunionu je sice několik pláží zvláště na západním pobřeží, leč spíše se jedná o ostrov vhodný pro masochisty. Jak jinak nazvat zoufalce, lezoucí do kopce či běhající sem a tam, čímž nejenže trpí pracně střádané tukové zásoby, leč i plíce, které jsou nuceny nepěkně dřít, o různých zbytcích svalů dolních končetin ani nemluvě. Prostě Réunion není pro moderního uvědomělého člověka.
Ti ostatní mohou své masochistické choutky spřádat hned na několika místech. Jde o tři skalní amfiteátry kolem kopce Piton des Neiges (cca 3069m). Tyto amfiteátry jsou vhodné k chození (zejména Cirque de Mafate), k chození mezi důchodci (Cirque de Cilaos) a k pozorování vodopádů a dešťů ve zmáčeném Cirque de Salazie. Dalším místem masochistických orgií pošetilců jest spousta vyhaslých sopek, či sopka činná, turisty zahlcená Piton de la Fournaise. Mimoto pro devastaci těla doporučuji například tamarindové lesy (lehce dosažitelné například výstupem z Hellbourgu v Cirque de Salazie).

4.3. 2008 úterý
Ve čtyři hodiny ráno klopýtám na autobusovou zastávku a nechávám se odvézt do kopců.

Zcela idiotsky vystupuji předčasně v La Petite France (cca 1500 m.n.m.), což je vesnice daleko od kopce Le Maïdo (2205 m.n.m.), na který se hodlám vysápat. Na Le Maïdo je hezky a jelikož je to kopec, je možno hledět z kopce dolů. Dole jest Cirque de Mafate, jedna ze tří reunionských děr, které romantici zvou údolími. Bylo to už dávno, kdy se štítová sopka zachovala rafinovaně a s úmyslem podpořit turistický ruch se zřítila do nejrůznějších lávových komor. A tak dnes na Reunion jezdí hromady nadšených hýkajících turistů a hledí na Cirque de Mafate, Cilaos a Salazie. Pravda, výhledy jsou pěkné, leč čínských restaurací poskrovnu a fernetové prameny nikde.
Na Le Maïdo  jsem sobě pravil:

„Na Everest vyleze kdejaký hňup, invalida či pomatenec. Ale co Le Grand Bénare?“

Nikdy jsem neslyšel, že by na tento kopec vylezl někdo slavný, pročež jsem se rozhodnul vrchol v tomto směru odpanit.
La Grand Benáre (2896 m.n.m.) je význačný zejména tím, že je z vrcholku nádherný výhled na západ, východ, sever a jih. Také můžete pohledět nahoru a dolů. Pohled dolů je nejvíce inspirující, jelikož vidíte vlastní nohy. Pokud máte štěstí a dohlednost je dobrá, můžete dohlédnout až na vlastní boty, vozíčkáři na vlastní kolečka. Jinak si užíváte paniky, jelikož při výhledu na mlhu všude kolem napadá člověka, že dostal akutní záchvat šedého, zeleného a bílého zákalu.

 

Na vrcholu jsem zjistil, že s mou fyzickou kondicí je to horší než s Lomikarem po roce a dvou dnech a tak už jsem se nikam nesápal. Ono ani není kam. Zřítil jsem se na Piton de la Glaciere (2490 m.n.m.) a poté v křečích, krokem znásilněného tučňáka, prchám po Sentier de la Glaciere pod Le Maïdo, odkud má před setměním jet poslední dodávka dolů k moři.

„Ty hovado!“, volám na řidiče vozidla, které mi ujelo o několik minut.
Nic, nevrací se, parchant.
„Copak neznáš pana Ajnštajna? Ty dobytku nevzdělaný! Čas je relativní! Tak jaký odjezd podle řádu! Koho zajímá nějaký jízdní řád! Aby ti chcípl velbloud a selhaly brzdy!“, hrozím hrozivě a hledím, kterak vozidlo mizí v serpentinách na silnici k moři.

Patnáct kilometrů po silnici do nejbližší vesnice a autostop dolů. Na hotelu nereaguji na hloupé dotazy recepčního, zda-li má zavolat doktora nebo pohřebáky a padám na podlahu vedle postele. Nahoru na postel se vysápu až zítra, dnes již na veškerá další stoupání kašlu.

5.3. 2008 středa
Do nohy jsem si zapíchl kus rozbité škeble, v moři si odřel zadek o korály a na břehu mi pes pochcal odložené věci. Docela by mě zajímalo, který pitomec nazval Maskarény rájem na zemi.

Odpoledne jsem odjel do Cilaos, města ve stejnojmenném cirque. Silnice stoupá, klesá a nakonec opět stoupá až do Cilaos. Řidič se snaží nacpat do úzkých tunelů, přičemž na každé straně autobusu není více, než zhruba pět centimetrů prostoru.

 

“ Dobrý večer, paňmámo. Přespat bych potřeboval.“, přešlapuji na zápraží kreolského domku a snažím se domluvit s divnou ženštinou.
„E… hou jou bou kou ha la na ba va.“
„Co o? Vy nemluvíte francouzsky? Co anglicky? Německy? Rusky? Polsky? Česky? Nic?“
„Kreóóól.“
„Sakra. No nic. Spát… já spát. Noc. Já v noci spát. Jedna noc, jedna osoba. Spát. Jasné?“
„Kreóóól!“
„Ne, kreolštinou nehovořím. Já chci jen spát, jasné?“
„Ha ba la bim bam jou bou.“
„Uf, s vámi to bude těžké, ženštino. Co takhle deset euro? Ten juro? Di euro? Cén ojro? Děšeňť euro?“
„Oukej.“
„Hm, babizno.“

6.3. 2008 čtvrtek
Nazouvám sobě boty, pročež se komáři osmělili a začínají zase otravovat. Kolem dvou zfetovaných domorodců a pubertálního výrostka sprejujícího místní kostel jsem stoupal výše a výše. Kopce kolem Cilaos jsou pěkné, ovšem jak už to bývá, člověk se musí sápat nahoru.
Na vyhlídce nad Cilaos, Roche Merveilleuse, jsem nadšeně pravil: „Hle, jaký pěkný den! Ptáčci zpívají, mravenci štípají a teď jsem si roztrhnul košili o kaktus!“
Zbytek dne jsem měl ovšem zkažený, jelikož jsem sebou nevzal fotoaparát a nemohl tak vyfotit krásně nafouklou chcíplou kočku, která byla téměř neporušena až na očíčka, která byla díky množství červů jako živá.
Cestou z Roche Merveilleuse se dá jít do vesničky Ilet a Cordes a po cestě spadnout do řeky Le Bras Rouge. Obojí jsem tedy vykonal, ve vesnici se smutně podivil, že není možno zakoupit žádnou krmi a pokračoval dále k Les Trois Bras.
Poté jsem dostal další z mých geniálních nápadů. Do Les Trois Bras (cca 500 m.n.m.) totiž teče z Cilaos (cca 1200 m.n.m.) potok Bras de Benjoin, respektive jeho přítok Ravine de la Roche Pendue.
„Kde je voda, tam je život!“, pravil jsem odhodlaně a vydal se podél potoka po pěkné stezce. Pěkná stezka se po chvíli změnila ve stezku nepěknou a stezka nepěkná o chvíli později zmizela. Sápat se 700 výškových metrů potokem v reunionských kopcích patří k nevšedním a interesantním zážitkům. Vřele doporučuji všem mým nepřátelům.

Chvíli před setměním se mi podařilo urvat podrážku pravé boty (made in Vietnam) a poté málem dostal infarkt. Jakožto známý ofidiofobik jsem strčil ruku do škvíry ve skále, bych přitáhnul své obézní tělo. Když jsem ovšem ruku vytáhnul, držel jsem ohavně velkou hadici.

„Šmarjá! Proč zase já?“, vzkřikl jsem na tvora.

Lidé, kteří mají hady v lásce, nepotkají onoho ohavného živočicha třeba celý život. My, trpící, potkáváme ty bestie několikrát ročně. Možná by to stálo za studii. Budu kontaktovat vědce. Americké.

Držel jsem v ruce ohromného hada a jen čekal, zdali mne praští chřestidlem či ukáže brýle, bych zjistil, kdo bude zodpovědný za mou bídnou smrt. Leč ta potvora mne dokonale zmátla a začala se kroutit a klepat nožičkama. Zírali jsme si chvíli zoči voči, načež jsem usoudil, že mnohonožka nemá nic společného s chřestýšem, kobrou ani mambou a mrštil čtvrtmetrovým tvorečkem do křoví.

„Máš štěstí, že nemám hlad!“, vzkřikl jsem ještě odvážně a pokračoval v úchylné odrůdě canyoningu.

Do vesnice jsem dolezl totálně mokrý, zmrzlý a špinavý jako prase před mycí linkou. Potupně jsem zalezl do postele a na s otevřenou pusou zírající paní domácí jsem česky vzdorně pravil:

„No a co!“

Kombinací rumu a všemožných kytek, například vanilky, je možné získat pravý réunionský rhum arrange. My, kulturní lidé, jistě oceníme, že poté nemusíme pravit „vyblil jsem litr a půl hnusné polské vodky“, nýbrž například „vrhnul jsem rhum arrange“, což nám u méně vzdělaných jedinců dodá na obdivu, jelikož budeme za exotické sportovce vrhající neznámé sportovní náčiní

 

7.3. 2008 pátek
Po třech hodinách spánku sprostě nadávám hodinkám, které škodolibě pípají a poté sám sobě, že jsem si budík nařídil. Leč není času nazbyt. Sprintuji kolem termálních lázní (1275m.n.m.) na Caverne Dufour (2520 m.n.m.). O kus dál ležící chata už je ovšem na nohou. Nejméně tři skupinky jakýchsi pošahanců se drápou vzhůru.

„Merde!“, ozývá se ze skupiny první.

„Cholera!“, dává o sobě znát druhá.

„Do piči, na to sa ti vyjebem, kokot!“, zdraví réunionské ráno třetí skupinka.

Sentier du Piton des Neiges vede, překvapivě, na Piton des Neiges (3070 m.n.m.). Nejvyšší kopec Reunionu.

„Teraz si ma ale vážně nasral, ty kokot!“, pronáší rozvážně jeden z dobyvatelů vrcholu a smutně hledí do mlhy, která zakrývá zajisté pěkné výhledy.

„A to som mal ako vediet, do piči?“, smutně odpovídá druhý dobyvatel.

„Vyjebaná mha! Ako chuj sa trepem na vyjebaný kopec a namiesto toho som mohol doma jebať!“

Popravdě řečeno – lézt na jakýkoli kopec na Réunionu skýtá podobné radosti. Například – dopoledne, nejpozději v poledne jsou všechny kopce nad 2000 m v mracích. Pročež vidíte mraky. A nic víc. Pokud by někdo hodlal na Réunionu fotit z kopců, má smůlu. Fotit je možno jen ráno, což ovšem znamená tak ostré světlo a tím pádem kontrasty, že ať se fotí cokoli, výsledek vypadá jako šachovnice LSD holdujícího výrobce. A pokud už by to někomu nevadilo, tak ať počítá s tím, že v období dešťů je ve vzduchu tolik vody, že fotografie budou vypadat, jako by někdo plivnul na objektiv.

Na podobné úvahy ovšem není čas, je třeba lézt dolů. Koleno trpící pod nárazy sestupující stokilové hroudy špeku nevydrželo.

„Hehehe!“, chechtá se před půlnocí paní domácí, hledí mi na koleno a já jí rozumím, i když kreolsky nemluvím.

„No a co, babizno, nikdy jsi ještě neviděla černé koleno?“, kulhám co nejdůstojněji.

„Hehehe!“

8.3. 2008 sobota
Na nějaké lezení nemám náladu. Koleno vypadá jak rugbyová šiška, barva jak jazyk při katarální horečce. Dobelhal jsem se sotva ke Cascade du Bras Rouge a poté odjel k moři a na letiště.

„Místo v letadle? Á, pán vtipkuje!“, směje se slečna za přepážkou letiště v St. Denis, až jí mohutné poprsí nadskakuje.

„Pán nevtipkuje, pán chce odletět z vašeho bezfernetového ostrova!“

„Bez šance, zkuste to jindy. Zítra. Pozítří. A taky za dva týdny, to se možná nějaká místa uvolní.“

Ještě v noci odjíždím do Cirque de Salazie. Do St. Andre busem, do Salazie stopem. Do Hell Bourgu dalším stopem.

Buším na dveře pěkného kreolského domku s nápisem „Hotel“.

Nic.

Buším silněji, poté mlátím klackem na okno, jelikož je vysoko a rukou nedosáhnu.

Nic.

„Halóóó!“, volám do noci.

„Člověče, co děláte kravál? Okamžitě se nám přestaňte dobývat do muzea!“, vříská z okna obstarožní ženština.

„Jaké muzeum? Je tady napsáno „hotel“!“

„To je jen informace, že je ve vsi hotel, cizinče!“

Blbci réunionští.

9.3. 2008 neděle
„Ranní ptáče, dál doskáče!“, pravím si hned po ráno a skáču po jedné noze. Černomodrofialové koleno na noze druhé se neodvažuji zatěžovat.
Skáču na Gite de Bélouve. Nejdříve jsem si užil pěkných výhledů a poté jsem pěkně zmoknul. Skáču dále k nedaleké vyhlídce a zmoknul jsem znovu. Poté jsem ještě zmoknul na cestách po zdejších lesích, ovšem to mi nevadí. Kdy se mi zase podaří jen tak si skákat po primárních pralesích Plateau Cintrons, Plateau Cochons a Plateau Bélouve?  Palmy a pandány, vanilka, přesličníky, tamarindy a akácie, ibišky a orchideje, jakarandy, plumérie, bugenvileje a tlustý skákající Chocho.

10.3. 2008 pondělí
Od rána otravuji na letišti a snažím se vmáčknout na jakýkoli let do Evropy.

„Utěsním svým tučným tělem okénko! Nechám se přivázat k podvozku! Umyji si nohy!“, činím ze sebe ideálního pasažéra, leč všichni zůstávají neoblomní.

Večer tak sedím v penzionu v St. Denis a popíjím pivo s osmaosmdesátiletou indickou majitelkou. Laškovně se na mne usmívá a skrze vyschlá ústa cení všechny čtyři zuby. Vysušenou rukou popotahuje kostkované šaty a odhaluje tak pařáty, proti kterým i Ötzi má nohy jak topmodelka. Po pátém pivu počíná slintat a vystrkovat vrásčitý jazyk, pročež jdu raději spát, zamykám na několik západů, zavírám okenice a přemítám, zdali réunionské stařeny ovládají teleportaci.

11.3. 2008 úterý
„No to snad ne!“, pravím sobě hned o ráno a udiveně zjišťuji, že jsem si ještě nenechal sežehnout kůži sluncem, jak na všech dovolených činívám.

„Co by to bylo za dovolenou, bez pravidelné dávky puchýřů a rakoviny?“, pokračuji v přemítání.

Odjíždím do Ste. Suzanne a uléhám na písek. Písek patří k pěkné tropické laguně. Laguna patří k Niagarským vodopádům. Niagarské vodopády na Reunionu mají proti Niagarským vodopádům v Severní Americe několik výhod. V Kanadě se ve vodopádech jen tak nevykoupete. V Kanadě potkáte spoustu Američanů. U vodopádů můžete pít fernet jen ukrytý v papírovém pytlíku. Ale Reunion? Koupání, chlastání… tak má vypadat ráj.

Večer jsem se opět nedostal do žádného letadla. Ze tří lahví vanilkového rumu, které jsem včera zakoupil, zbývají dvě. Z deseti piv s obrázkem Blbouna nejapného nezbývá ani jedno. Nejmenší radost z mé neschopnosti odletět tak mají má játra.

12.3. 2008 středa
Réunion je Francie, jak každý ví. Hlavnímu městu říkají Réunioňané La métropole a mají Francouze rádi asi jako Čechové či Moraváci Pražáky. Jelikož je Réunion jako Francie, vzduchem létají petaqueové koule, na košili se hromadí drobky croissantu a anglicky nikdo neumí. Což je zajímavé zejména na letišti či v některých informačních centrech s hovadsky velkým nápisem „ZDE MLUVÍME ANGLICKY“. Na Réunion se vyplatí zaletět jen ze dvou důvodů. Prvním jest jídlo. Zkřížením francouzsko-indicko-čínsko-africko-kreolské kuchyně nevzniklo nic, před čím by váš žaludek dobrovolně defenestroval jistým tělním otvorem, nýbrž skvosty, kterým se ani asijští psi pečení na rožni autogenem nevyrovnají.
Druhým důvodem je rum. Přesněji řečeno rhum arrange. Pominu-li populární hnědý nápoj, který s rumem nic společného nemá a rum alpský, který je dobrý k likvidaci vnitřností, zbývá nikterak zajímavý čistý rum třtinový. Podobně zřejmě uvažovali Réunioňané a tak je možno se na Réunionu ožrat jako dobytek slastným třtinovým rumem kombinovaným s nejrůznějšími kořeními, bylinami a kdoví, čím vším ještě. Rum vanilkový jest k dostání všude, ovšem ani rum medový, citrónový či paprikový není k zahození.

Jelikož jsem se ovšem již mnohokrát najedl a několikrát opil, rozhodl jsem se odletět stůj co stůj.

„Chtěl bych do Evropy. Kamkoli. Jakýmkoli letadlem.“, otravuji opět u přepážky.
„Lituji, ale naprosto bez šance.“
„Aha. A co mám tedy dělat?“
„Zařaďte se na konec té fronty lidí, kteří taky neletí.“

Vztekle odcházím, leč osvítí mne myšlenka hodná velkého výletníka. Schovávám se za sloup v letištní budově a vydechuji, bych se učinil štíhlým jelikož na obou stranách sloupu asi tak o půl metru přečuhuji.
Nečekám dlouho. Do haly vchází posádka dnešního letu. Neváhám a vyrážím.

„Dobrý den, pane kapitáne, jak se vede? Králíci žerou a manželka neloudí? Takže pěkný den?“, usmívám se na zaskočeného kapitána.
„Člověče, co chcete?“
„Maličkost. Letět bych chtěl. A jelikož místa nejsou, chtěl bych váš požádat, abyste si mě vzal na klín.“

Kapitán vyděšeně uskočil, pokynul na přepážku, poklepal si na čelo, ukázal na mě, podrbal se za uchem, pokrčil rameny a opět se podíval na slečnu za přepážkou. Slečna za přepážkou taktéž pokrčila rameny a vystavila mi palubní vstupenku s nápisem JUMP SEAT.

Pokud by inkvizice používala místo trapného topení, pálení či trhání nehtů dvanáctihodinové sezení na džampsítu, i papež by se přiznal, že to udělal třikrát sousedovu koni a kůň čtyřikrát jemu.