Réunion, 2015

296

27.11. 2015 pátek
„Reunion? Co to je?“ táže se v práci poněkud jednodušší kolega M.

„Ostrov, to je takový kus země na moři. Tedy… v tomto případě v Indickém oceánu, abych byl přesný.“

„Indický oceán? Tam jsou Indiáni?“

„Ach jo. Jasně…. Indiáni, horko, ovoce.“

„Letíš nakupovat ovoce?“

Zhluboka dýchám a snažím se nebýt vulgární, jelikož vím, že kolega nežertuje.

„Ano, letím nakupovat ovoce. Limetky do rumu, například,“ zasnil jsem se při pomyšlení na reunionský rum.

„Limetky?“

„Uf…. takový citrón. Malý citrón. Něco jako tvůj mozek.“

„Aha.“

„Taky tam mají liči. Tam to přirovnání s tvým mozkem asi odpovídá víc.“

„Ty si ze mě děláš legraci!“ durdí se pitomec známý tím, že neumí číst, psát a podle homosexuálního kolegy Karla si ani utírat zadek.

„Legraci? Z tebe? To bych si nikdy nedovolil. Ty být přece můj dobrý kolega a přítel,“ dodávám smířlivě.

„Hm, limetky a liči. A to je větší než mozek?“

„Koupím ti tam maková semínka.“

Odlétám do Paříže a z letiště Charlese de Gaulla autobusem odjíždím na letiště Orly. Kupodivu trvala cesta jen hodinu, i přesto mám přejezdy mezi těmito letišti rád asi jako párátko zalomené v oku. Paříž je totiž divné město, kterým bloudí beznadějní romantici ve snaze (beznadějné) najít cosi romantického a letiště Charlese de Gaulla je hnusné jak mraky nad krchovem. Letiště Orly mne nikdy nepřestane překvapovat personálem, který podle mne užívá velice nedobré drogy způsobující dementní pohled, zpomalené pohyby a neschopnost vykonat i nejjednodušší úkony. Rýpání se v uchu či nose mezi tyto úkony nepočítám.

Pročež jsem vcelku rád, když letadlo vzlétlo a já do špinavého okénka mohl na obu špínu vychrlit svůj názor a své znalosti francouzštiny: „Ó la lá, fujtajbl i fujtaxl!“

28.11. 2015 sobota
Ostrov Réunion mám rád. V podstatě jediným mínusem je pro mne přílišná zalidněnost.  Ač byl až téměř do konce 17. století ostrov neobydlen, nyní je těžké najít místo, kde by nedusala noha domorodcova či turistova. A to se týká i hor. Zvláště pobřeží je téměř po celém obvodu ostrova obsypáno městy a vesnicemi, které se táhnou až k úpatím vnitrozemských kopců, ba do kopců samých.

Mezi nejpěknější atrakce ostrova naopak patří dobře živení pavouci. Jednoho takového pěkného jedince jsem objevil hned v prvním ubytování. To jsem se ubytoval ve vesnici Ste. Marie ve vile  s bazénem a pozemkem připomínající spíše botanickou zahradu.

„Uááá uééé óóóóó áááá!“ ozvalo se do horkého večera děsné zavytí.

Na zápraží svého pokoje poskakuje prsatá ženština, oči vytřeštěné a chvějícím se ukazováčkem šermuje do vzduchu.

„La pafouk! La pafouk, nou problem, já být felmi statečný, já fás zbafit la pafouk!“ pravil jsem sebevědomě a nebohého tvorečka (tím myslím pavouka) smetl do trávy.

Po zbytek večera jsem si užíval obdivných pohledů zachráněné dámy (zajisté ocenila i mou francouzštinu), vůní oceánu a domácího rumu paní domácí.

Ač to na první pohled nevypadá, lesy nad Hell Bourgem jsou protkány turistickými chodníky a díky naprosté nenáročnosti jsou bohužel užívány vřeštícími šklebáky.

 

29.11. 2015 neděle
Hlavní město ostrova jest St. Denis se zhruba 150 tisíci obyvateli. Město vyniká ospalými ulicemi v kontrastu s  až nepatřičně otravnými dopravními zácpami. Kromě toho jsou v St. Denis zoufale nezajímavé trhy, několik malých muzeí, křesťanský kostel, muslimská mešita, buddhistická pagoda či hinduistický chrám. Nejzajímavější částí metropole je tak pobřežní promenáda Le Barachois. Na promenádě se sice stejně jako ve městě také nic neděje, ale návštěvník si alespoň vychutná oceánský vzduch a černými pórovitými kameny sopečného původu lze házet na racky či projíždějící cyklisty.

Zatímco při mé minulé návštěvě Réunionu byly Niagarské vodopády pěknou podívanou a do laguny se řítila stěna vody, nyní jsem poněkud zklamán. Vodopády jsou vyschlé, laguna zelená se smrdutými řasami, kolem suchá tráva a pár vyschlých francouzkých důchodkyň.

Pročež vsedám do vypůjčeného automobilu a odjíždím do městečka Salazie. Původně bylo v plánu ubytovat se v nedalekém Hell Bourghu, ovšem těžce jsem podcenil fakt, že je turistická sezóna a Réunion není zrovna místo oplývající stovkami hotelů. Zkrátka – najít volné lůžko se ukazuje býti problémem.

Ospalé Salazie mnoho zábavy nenabízí, ovšem okolí jest vhodné k procházkám pro staré pány, jako jsem například já. Nenáročné trasy, lesní pěšiny a lesy plné kapradin. Kromě toho je okolí Salazie plné vodopádů. Vodopádů je bambilion a možná ještě víc. Vodopády na Réunionu jsou známé zejména tím, že již před polednem díky mlze nejsou vidět, pročež jsou vyhlídky plné rozpačitých turistů. Správný vodopádový turista se vyznačuje tím, že stojí na kraji srázu, zírá do mlhy a pronáší moudra, jako například: „E?“, případně: „Sakrblé!“

30.11. 2015 pondělí
Réunion je na rekreační treking jako stvořený. Nenáročné trasy, každých pár kilometrů vesnice a pěkné výhledy do vertikálně značně členěné krajiny. Národní park La Réunion pokrývá 40% rozlohy ostrova a v roce 2010 byl přidán na seznam UNESCO. Diverzita a endemité, to jest zřejmě nejvýstižnější charakteristika réunionských krás.

Automobilem nekonečné desítky a stovky zatáček na prvotřídních silničkách z městečka Salazie až na parkoviště u Col de Boeufs. Poté si již zastrkuji košili havajského stylu do kalhot, zatahuji břicho a volám: „Dálavy neznámé, tak mě tu máte! Osamělý dobrodruh jde pokořit pohoří divokého vnitrozemí divokého ostrova!“

Volal bych i dále, ale desítky turistů všude kolem se na mne dívají poněkud vyděšeně.

Nu, o osamoceném treku nemůže být ani řeč. Po dobře značených stezkách se potulují skupiny turistů i osamocení důchodci, co chvíli se objeví nějaké stavení či dokonce celá vesnice a nad hlavou létají bez ustání vrtulníky, jediný způsob veřejné dopravy zde v Cirque de Mafate.

Stezka vede přes tamarindové lesy a pastviny, procházím vesničku Marla a spím v Roche Plate.

K večeru přestaly létat vrtulníky, hory i údolí se zahalily do mlhy a krajinou se již nenese hulákání turistů. Vypadám ještě imbecilněji, než obvykle. Což je znamení, že je mi báječně, pročež roztahuji pusu od ucha k uchu v neintelektuálním úsměvu.

Poznámka: sice jsem několikrát upadl na motocyklu, nechal se kousnout hadem na Sumatře a ze spacáku si vytahoval štíry, ovšem nikdy jsem nebyl věčným lovištím tak blízko, jako na mírumilovném Réunionu. Plácnout sebou na mokré, slizkými řasami porostlé strmé skále a nezadržitelně se sunout k hraně vodopádu, to je opravdu zábava. Ještě větší zábava je strčit zhruba půl metru od pěkného volného pádu prsty do jediné škvíry ve skále a v takto nedůstojné pozici přemýšlet, co dál.

Cirque Mafate je sice výrazně sušší než Cirque Salazie, i přesto se zde nachází
spousta kapradin a jiných vodymilovných kytek

1.12 2015 úterý
Ještě za ranních mlh vycházím přes la Nouvelle zpět k automobilu. Ač jde v podstatě jen o zhruba 15 kilometrů chůze, zejména sestupy a výstupy k říčkám v kaňonech jsou výzvou pro milovníky vertikálního pohybu. Já ovšem milovník šplhání a volných pádů nejsem, pročež se potím, funím, naříkám a u každé řeky strkám hlavu do vody, abych si ochladil sluncem a námahou zarudlou kebuli.

Stezka se vine nahoru a dolů po strmých stěnách kaňonů. A do krajiny se ozývá i zběsilé vytí, zoufalý pláč, hysterický jekot a veselý smích. Vytí, pláč a jekot patří osamělým turistkám, z nichž vyniká zejména ženština, které nedělá problémy poskakovat po skalní stěně jako přiopilý kamzík, ovšem tancem svatého Víta reaguje na každého pavouka v dosahu. Veselý smích patří mně, jelikož jsem škodolibá svině. Nu, pravdou je, že reunionští pavouci jsou krásní, velcí, černí s oranžovýma nohama a je jich mnoho. Visí na svých sítích zejména nad turistickými stezkami, takže je možno si je prohlédnout vskutku zblízka.

Prší. Proti vodě jsem poměrně odolný. Na základní škole jsme si na hlavy házeli igelitové sáčky naplněné vodou (vskutku intelektuální zábava) a přes deset let pracuji v Irsku, což také není zrovna pouštní destinace. Ovšem nyní opravdu prší. U cesty stojí vodník a škemrá o pršiplášť. Nedaleko stromu se topí kapr a žadoní o dýchací přístroj. Prší tak, že cesta místy úplně zmizela a brodím se menší říčkou. Vůbec by mi nevadilo, kdybych se změnil v penis a mohl na sebe nasadit prezervativ. Voda teče do očí, uší a nosu. Ostatní tělní otvory raději ani nezkoumám.

Nu, ač déšť místy přecházel v liják a průtrž mračen, ostrované jsou zvyklí na ještě akčnější zábavu. V roce 1966 napadlo během 12 hodin více než metr dešťových srážek. Ještě větší legrace byla v roce 2007. V únoru tehdy napadlo během čtyř dnů 4,93 metru vody. To měli jistě všichni ostrované mokro v pantoflích.

2.12. 2015 středa
Možná největší a pravděpodobně nejznámější atrakcí celého ostrova Réunion je vulkán Piton de la Fournaise. Aktivní vulkán je opravdu aktivní. Erupce jsou poměrně časté, láva zvesela teče, vulkán dýmí a turisté nadšeně tleskají. Jen v letošním roce proběhly hned tři erupce a není zrovna snadné najít rok, kdy je hora v klidu.

Po cestě od pobřeží k vulkánu je několik pěkných vyhlídek, u vulkánu samotného velké parkoviště a samozřejmě bambilion turistů. Kaldera sama o sobě jest poměrně členitá a tak ani cesta k obvyklému cíly, kráteru Dolomieu není nudná. Pokud už výletníka nebaví zírat na měsíční krajinu, kónické útvary a nejroztodivnější útvary tvarované při erupcích, je možné se smát jiným výletníkům, kteří relativně nenáročný výlet podcenili. Tito jedincové se dezorientovaně motají, kulhají, naříkají a usedavě pláčí. Zejména takoví jedincové, kteří lezou na sopku v pantoflích či případně bez vody. Pantofle tudiž nedoporučuji, naopak hektolitry vody rozhodně ano.

Samotný kráter Dolomieu jest pěkná díra, na jejíž římse zvané také Balcon de Dolomieu je možno piknikovat a naříkat, že díra nelze vyfotit. Nu, ani obyčejné ultraširoké objektivy nestačí, to je fakt. Jako ovšem všude na Réunionu, i zde je ovšem možno kochat se pohledem z vrtulníků a získat tak celkový pohled na oblast. Což mimochodem vřele doporučuji.

Vlevo jest Formica Leo s chodníky vyšlapanými od turistů.
V pozadí Piton de la Fournaise, konkrétně tedy Dolomieu,
kam se dá dojít za pár desítek minut pro pěkné pohledy do díry

3.12. 2015 čtvrtek
Pláž a liči, kreolská kuchyně a maličký hotel s bazénem. Réunion není sice vyloženě plážová destinace, ale kdo chce, ten si písek do ucha nastrkat může a na mořského ježka se dá také šlápnout.

I když je ostrov často představován jako centrum adrenalinu, veškeré aktivity jsou tak nějak mírné, francouzsky civilizované. Zřejmě proto, aby si důchodci z pevninské části Francie mohli také zadovádět na berlích a v kolečkových křeslech.

Palmy, voda…. nic zvláštního. Například iglú na jižním pobřeží Réunionu nenajdete.

4.12. 2015 pátek
„Mamí, létající hroch!“ ukazuje šklebák k obloze.

Bohužel nemám v kapse kovadlinu, kterou bych svrhl dolů a šklebáka tak ztrestal za drzé řeči. Místo toho visím na špagátech, nade mnou jest kus látky a já se snažím zpomalit pád.

Ano, St. Leu je všude po světě známo milovníkům létání všeho druhu, obzvláště ovšem paraglidingu. Díky stabilním povětrnostním podmínkám je tak nebe plné ladně se vznášejících občanů. Zatímco paragliding jest většinou esencí elegance a souznění mysli, sil přírody a lidského ducha, mně se podařilo dát zábavě zcela jiný rozměr. Už samotný start sledovali diváci se zdviženým obočím, jelikož hrouda sádla řítící se po stráni není zrovna obvyklá podívaná. I samotný let má do elegance zatraceně daleko.

Snažím se nezabloudit nad oceánem, nevrazit do svahu na pobřeží a přitom najít stoupák, jelikož můj let připomíná spíše pytel brambor levitující mezi stavem beztíže a volným pádem. Aby toho nebylo málo, podléhám mírné panice, že nohami zavadím o eklektrické vedení. Umíte si to představit, ostrované, dvě létající vepřové kýty spálené dočerna?

Jak již znalci poletování tuší, největší zábava přichází při přistání. Povedlo se mi sice trefit na pláž, ovšem tím pozitiva končí. Přistání s rovnýma nohama, špagáty kolem krku i v puse jak udidlo. Řičím bolestí, padák mne vláčí mezi slunícími se rekreanty, hlava ryje v pláži a zanechává za sebou hlubokou brázdu, tučné tělo rozrývá písek, kutálí se, boří a ničí tropickou idylku.

„Mamí! Ten hroch mi rozbil bábovičky!“

5.12. 2015 sobota
Odlétám z Réunionu na jiný ostrov, do Irska. V batohu mi cinká několik lahví rumu. Naopak v peněžence mi necinká vůbec nic, ovšem propít a projíst bambilion na Réunionu je jedna z nejlepších investicí, které činívám. Pokud nepočítám pořízení spousty čínských polévek.

Ostrov mne opět nezklamal, ovšem pro příští návštěvu si raději vše poněkud pečlivěji naplánuji. Ubytováním počínaje, pronájmem automobilu, rezervací restaurací a zjištěním přístupu k nejrůznějším atrakcím konče. Jelikož francouzská laxnost a ignorace je na Réunionu ještě znásobena kreolskou bohorovností a flegmatismem umírajícího jogína.