Rusko – výlet k jezeru Bajkal, housenky a spálená řiť, 2001

383    

10.7.2001

Je ráno a já nemám cestovní pas, což je před cestou do Ruska docela závažný nedostatek. Ještě závažnějším nedostatkem je, že nemám ani ponětí, kde by cestovní doklad mohl být. Pročež se tvářím nelibě a nezdráhám se říci, že jsem i nasrán. Vyprovázím Petra na letiště. Při odchodu z bytu ještě bravurně zalamuji klíč v zámku. Po cestě mě napadlo, že by pas mohl být v práci, kolem které jedeme.  Jelikož tam byl, následuje sprint zpět do bytu, probuzení pana domácího a nouzové otevření bytu. Poté nahazuji batoh na záda a pílím vstříc dovolené na ruském slunci.

Na letišti bloudíme jak dva burani. Všichni podezřele hledí na naše oděvy, které ani na začátku akce nehýří čistotou. Vrcholem všeho je transport mého báglu do letadla. Mezi luxusními kufry se ten můj pytel špíny docela vyjímal.

Pan Petr od rána skučí, že má žízeň. Odbavení bylo v pohodě, jen Petr skučí, že má žízeň. Lahvička čisté vody je na letišti tak drahá, že na ni nemáme, ani když jsme se složili.

Pan Petr pořád skučí, že má žízeň.

Po nástupu do letadla dostáváme občerstvení. Pan Petr svoje pití vylil na mojí nohu. Ne, vážení čtenářové, nedovolil jsem onomu žíznivému jedinci, aby mi olizoval nohu a cucal nohavici.

V letadle s námi letí výprava nějakých ruských zápasníků. Každý má asi tak dva metry, 150 kilo a bicepsy obřích rozměrů. Utiskovali mě na sedačce z obou stran, ale raději jsem je neseřval, že bych měl rád pohodlí, když už jsem si tuhle šílenou investici dovolil. Přece jen, nehodlám se pouštět do bitek, zvláště když se mé bojové umění dosud projevovalo jen tak, že jsem v mládí trhal mouchám nožičky.

Ještě jsem v letadle vzal lžičku, osvěžující kapesníky, párátka, pepř a sůl. Je to zadarmo a třeba to budeme potřebovat. Takový pěkný český zvyk.

V Moskvě pan Petr kontrolou prošel. Jenže na mě si paní v okénku zavolala policisty, že prý mám falešné vízum. Poté polovina letiště skenovala a prohlížela moje vízum, následně mi znásilnili cestovní pas tunou razítek a byli jsme vypuštěni v Moskvě.
Z letiště jezdí autobusy každou chvíli až k metru na zastávku „Rečnoj vakzál“ a tak jsme odmítli zaplatit stodolarové částky otravným taxikářům. Potom už jen pochopit systém moskevského metra. Má spoustu tras, jednu okružní… no paráda.
Dokázali jsme se dostat přes půl Moskvy na nádraží a nastal úkol koupit si lístky na vlak. Nádraží velké jako vykrmená sfiň a kolem stovky pokladen a bambilion lidí. Stáli jsme ve frontě 3 hodiny a tak jsme dávali dohromady naše znalosti ruštiny. Petr se pochlubil, že umí položit rusky otázku kam máme jít, když někam potřebujeme. Pravda, dokázal říct: ”Kudá?”. Ovšem jediná odpověď, které rozuměl, byla: ”Tudá.” 
Já jsem se za 3 hodiny ve frontě naučil, jak se rusky řekne “jízdenka” a to bylo vše. Dorazili jsme k okénku a postrčili bábušce v šátku papírek, který jsme ve frontě vytvořili pomocí slovníku a nápisů na letišti. Na papírku bylo napsáno:

• Irkutsk
• co nejdřív
• levně
• děkuji

Ženština v okénku se začala smát, cestující se začali smát, jen my tam stáli jak vocasové. Ovšem výsledek téhle trapnosti byl ohromující – lístky jsme sehnali už na zítřek!

U pokladny se na nás nalepili dva týpci. Jezdili s námi následně po Moskvě, nabízeli samopaly, kulomety, lehké ženštiny i přespání. Jelikož jsme s naším rozpočtem neměli ani na zakoupení lízátka pro dětský domov, molodci se rozhodli okrásti nás o vše, pravděpodobně i o počestnost. Útok byl ovšem trapný a amatérsky organizovaný. Jeden z těch molodců skočil na pana Petra v rohu vagónu. Jako správný zákeřňák jsem využil situace a začal jsem dle duchu fér plej mlátit Rusa zezadu, zepředu pan Petr a jelikož už tam nebylo místo na další lidi, tak jsme vyhráli. Otřesený Rus i se svým komplicem se ovšem nevzdal a rádoby nenápadně nás ještě chvíli sledoval. Zmizeli jsme jim na trhu.

Touláme se po Moskvě a přemýšlíme, jak trávit noc. V parku ochutnáváme jakýsi líh chuti nevalné, prý brusinková vodka, od místních bezdomovců. Potom ležíme na nějaké hlavní třídě na trávě u paneláků. Je půlnoc a hledíme na procházející ženštiny, které si uprostřed léta nazahalují kotníky, ba ani lýtka!

 

11.7.2001

Nedobří policisté! Asi ve dvě ráno nás z parku vyhánějí, že zde spát nemůžeme. Za dvacet minut jsme se vrátili a našli si hezké místo pár metrů vedle. O kousek vedle mají do rána párty bezdomovci a přímo u nás se toulají psi. No psi – takový malý medvědi to jsou, každý velký jak kráva.

Ráno jdeme na nádraží. Hodně brzo ráno, asi ve čtyři hodiny. Na nádraží je velice živo. Tedy spíš před nádražím. Stovky bezdomovců, snad všichni ožralí a snad všichni zjizvení. Asi to není med, být bezdomovcem v Moskvě. Běžně jsou k vidění posekané nebo pořezané obličeje, neošetřené rány, hezky vypadal jeden bezdomovec, co měl asi deseticentimetrovou ránu na hlavě, samozřejmě nezašitou, takže bylo vidět i lebku.

Vlak odjížděl po deváté, tak jsme v osm už byli na nástupišti.
Tam nám ještě předvádí pan policista, kterak se rozumně domluvit s ruským bezdomovcem. Rána mezi oči a bezdomovec plavně padá po zádech na beton. Hlava mu třískla kousek ode mě. Ještěže mu nevystříkl mozek, byl bych špinavý ještě víc. Za chvíli bezdomovce ho policisté odnesli z nástupiště, aby nepřekážel. A potom ho někam odnesli jiní bezdomovci. Mám pocit, že už vím, jak se v Rusku získává maso.

Přijíždí náš vlak. Všechno je šíleně malé. Samozřejmě jedeme plackartnyj, nejlevnější, co jsme sehnali. Žádná kupé, desítky postelí v otevřeném prostoru. Milovníci soukromí by zajisté uronili nejednu slzu. Pode mnou je bábuška, co pořád háčkuje a naproti pan Petr, co smrdí. Pryčny jsou děsně krátké, potřeboval bych tak o půl metru delší. Řeším to tam, že ležím a hlavu mám z okna vystrčenou ven. Teda jen do chvíle, než něco zasvištělo a u hlavy se mi roztříštila láhev od piva. Pak už jsem z okna nic nevystrčil. Další láhev od piva například rozbila okno o kousek dál. Jedna zastávka po čtyřech až pěti hodinách.

12.7.2001

V noci prý už vjíždíme na Sibiř.

Babka za oknem suší salámy. Vidím ji seshora. Má narudo obarvené vlasy, jenže těch vlasů moc nemá, takže má báječně rudou i lebku. Jako jediní ve vlaku jsme si za 21 rublů nekoupili povlečení a spíme ve spacáku. Taky se jako jediní ve vlaku nemyjeme a máme jedno oblečení. Petr se bojí, že až pojedeme zpátky, tak nás nepustí do letadla z hygienických důvodů. Tak jsem se nechal přehovořit a jal se páchat hygienu. Umyl jsem si na záchodě vlasy špinavou smradlavou vodou a mýdlem, na kterým byly nalepené vlasy a chlupy lidí z celého vagónu. Taky jsem si umyl ruce a zuby vydrhnul toaletním papírem. Slečny a dámy, úplně se blýskám! Ruce mi ovšem dál smrdí po sušených rybách a mezi zuby mi uvízly kousky toaletního papíru.

Jedeme jenom čtyři dny, nejkratší trasu z lidí ve vlaku. Umím už deset ruských slov, zhruba stejně tolik anglicky, pročež dělám ve vagónu překladatele. Jsou tu Rusové, Burjati, Mongolové, Číňani, Švédi, Ukrajinci, Češi, Slovák…. Málem jsem porodil ježka, když jsem Švédům vysvětloval s mojí slovní zásobou, jak funguje ve vagónu samovar.

Došla nám s Petrem voda. Sakra, další seženeme až zítra.

13.7.2001

Ta pěkná holka přes uličku pode mnou celé časné ráno prosouložila s jakýmsi námořníkem. Ženská odvedle na ně celou dobu koukala asi z půl metru. Když jsme se jí ptali proč na ně tak zírala, tak prý hlídala, aby ten chlap holce neukradl boty. Lidi z vlaku se s náma fotí, jsme tu za exoty a prasata.

Učíme se sprostá slova, jak sbalit v ruštině ženštinu a jak ji poslat do háje.

Také učíme pít Rusy slivovici, kterou s sebou tahá pan Petr. Každý se šklebil, nikdo to nepil. Tedy kromě jednoho, co vypil dvě deci na ex. Pak další dvě deci na ex. A potom znuděně pravil, že už nechce, že by nám vypil všechno, že je to pití pro ženské a že se vrátí ke své vodce.

14.7.2001

Ráno nás bábuška nepěkně seřvala, že se kvůli nám děvčata ve vlaku namalovala, vzala si čisté kalhotky a my se jen válíme v posteli.

Bábuška jest přebornice v cucání zavíracího špendlíku. Běžně ho má v hubě pět a více hodin, někdy s ním i spí. Bábuška má všechny zuby ne zlaté, ale stříbrné, čímž se od ostatních Rusů odlišuje. Špendlík vždycky zahákne mezi dva kovový zuby a je to.

Dívčiny se s námi fotí a zmizela hranice vhodnými a nevhodnými tématy konverzace. Každý se ovšem ptá na ty samé věci, všichni si chtějí povídat, občas to i leze na nervy.

15.7.2001

Poslední den ve vlaku. Všichni nás fotí, dávají nám adresy, telefony a podobně.

Na nádraží v Irkutsku potkáváme další Čechy, co jedou na kole do Mongolska. Je to tu samý Burjat, možná Mongol, ale já to nerozliším. Pan Petr šel na záchod, ale jako obvykle byly problémy s placením, pročež na něj strážkyně toalet zavolala policisty. A navíc zase otravují bezdomovci.

Poté poněkud nedobrá zpráva. Lístky zpět do Moskvy nejsou. Na týdny dopředu vyprodáno. Také je neděle, všechno zavřené, včetně směnáren. Nemáme peníze ani čínské polévky. Dopoledne počíná nepěkně pršet. Jsme mokří, špinaví a v poledne jdeme spát do parku. Je zima, nepřetržitě prší. V hnusném, špinavém a obludném Irkutsku snad není kanalizace, tak po ulicích se valí vlny vody, písku a bláta. Ležíme v parku, mokré spacáky, špína, zima.

 

16.7.2001

Ráno přestalo pršet. Pořád nevíme, jak to vyřešit se zpáteční cestou. Nechal jsem si od ženštiny v pokladně vyjet jízdní řád vlaků z Vladivostoku do Moskvy, prostě celou Transsibiřskou magistrálu. Po důkladném studiu vlaků a mapy zkoušíme, jestli nebudou lístky z jiné stanice. Naštěstí jsou, jenom musíme do Ulan-Ude, pár set kilometrů na druhé straně Bajkalu. Hned je to lepší.

Potkáváme další čtyři Čechy v tramvaji. Jedou přes Rusko, Mongolsko, Čínu, Nepál někam do Indie. Jedeme na autobusák, tam potkáváme další dvě Češky, co se toulají kolem Bajkalu. Jedeme do Listvjanky k Bajkalu.  Loď Táňa, co by tu měla být, tu samozřejmě není.

Bajkal je studený. Ale fakt studený. Ve vodě samozřejmě nikdo. A pak to přišlo – pan Petr skočil do vody a plaval. Vyvolalo to všeobecné zděšení, všichni na něj hleděli jak na idiota. Strávil ve vodě neskutečné zhruba dvě minuty! Když vylezl z vody, přiřítil se jakýsi Rus a začal ho nalévat vodkou, že prý to potřebuje, plácal Petra po zádech a vykřikoval: „Moloděc, moloděc!“
Když pan Petr po chvíli rozmrznul, změnil barvu z modré na přirozenou a dokonce se mohl i pohnout, pravil: „Tohle je podvod! Tohle není žádná voda! Plaval jsem v jehličkách!“

Lodí Bábuškin jsme se dostali přes řeku Angaru do Port Bajkalu a bylo to. Konec civilizace. Jdeme po pražcích na západ. Máme před sebou asi 90 km po pražcích. Spíme na bajkalských plážičkách a všude jsou housenky. Tuny a tuny housenek.

 

17.7.2001
Jdeme dál po trati. Tunely a pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. A taky zátoky, vesničky v údolí, kopce, skály… hezké je to. Potkáváme nějakou dívčinu, tak se ptáme, kdy tu jezdí vlak. Prý dneska ne, zítra taky ne a potom by měl je, někdy v noci.

A zase housenky. Lezou nám po obličeji, po vlasech, do spacáků, prostě všude. Velké housenky. A šíleně chlupaté. Pana Petra jejich chlupy fascinují. Hází housenky do ohně a řve:„Kurvo chlupatá, padej do ohně, tam ti ten kožich bude hovno platnej!”

18.7.2001

Třetí den na kolejích. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. A housenky. Do Sluďjanky už jenom 45 km. Kolem vodopády, říčky, mosty, no paráda. Kdo to udělal byl fakt chytrý, že to udělal v Rusku a ne v Americe. Protože zajisté jacísi volové tupí v USA by z toho udělali skanzen, postavili plot, lavičky, hotely, stánky a udělali  Disneyland na téma Bajkal.

Poprvé jsem se koupal v Bajkalu. Uplaval jsem dvě tempa normálně, dvě na zádech a pak už jen koukal do rozkroku a kontroloval velikost, jestli se chudák tam dole z toho mrazu vzpamatuje.

 

19.7.2001

Čtvrtý den na trati. Míjíme rekreační středisko nějakého ředitele Transsibu. Tenisové kurty, bazén, vodní skútry – no docela luxus. Ochranka nás sprdla, že to fotíme, ale pak nás pozvali na čaj a jídlo. Vyprávěli, že tu bylo včera dalších sedm Čechů. A taky Němci, co pili vodku. Jeden Němec usnul na zemi a druhý na stole, s hlavou v salátu.

Dělníci na stavbě rekreačního střediska byli z různých konců Ruska a na sezónu přišli na práci. Byl tam i Tádžik s bílými vousy a vlasy, co se pořád usmíval a cenil své zkažené zuby. Mluvil divnou ruštinou, ale ten z ochranky v uniformě překládal do normální ruštiny. Rusko-ruský tlumočník. Venku je kolem čtyřiceti nad nulou ve stínu a my se naléváme vařícím čajem.

Spíme na šíleném svahu, snad se neprobudím v Bajkalu. Zítra jsme v Kultuku u Sluďjanky.

 

20.7.2001

Kultuk. 
Je poledne, horko, na prašné návsi jen pár ženských, co prodávají mléko a maso. Mléko je přímo na slunci v různých lahvích, nejčastěji v dvoulitrových PET lahvích. Vedle na zemi v písku mají rozložené noviny a na nich kusy masa na prodej. Občas ze seschlého masa odeženou mouchy. A samozřejmě tu prodávají i slunečnicová semínka, jako všude.
Malé město, komáři a šílená kráva. Blbá, agresivní kráva. Dokud útočila na lidi okolo, tak jsem se smál. Když zápasila s panem Petrem,  smál jsem se ještě víc, ale pak přijel bus, kráva se rozběhla a jednou pořádnou ranou do zad mě vmetla do autobusu. Ještěže jsem měl na zádech batoh. Řidič zavřel dveře a jelo se.

Autobus špinavý, sedadla z jutových pytlů, ale jelo to báječně. 

Vystoupili jsme u nějakého autobazaru, garáží a autoservisu, odtud prý jezdí autobus do Sajan, do Aršanu.

Vedle stála dodávka se třemi Burjaty, kteří zrovna do Aršanu jedou.
Ukecali jsme odvoz ze 150 na 60 rublů.

Aršan, báječné městečko přímo pod Sajanami. 
Jsou tu různé penziony, lázně, spousta minerálních pramenů a podobně. Je to vyhlášené letovisko, ale jen pro Rusy, cizinci tu naštěstí nejsou.
Najednou u obchodu vidím batoh a na něm pověšený trenky, který znám z Čech od Vietnamců. No jo, další čtyři Češi.

Přidáváme se k táboru nějakých taičistů, či jak se to jmenuje. To je tábor, kde obyvatelé funí, hekají, mlátí se a říkají, že to není karate. Udělali nám čaj z jehličí a mravenců a polívku, asi ze slupek zeleniny. Hnusné.

Večer jsme se omylem dostali na psychologickou přednášku těch bláznů. Hrůza, dvě hodiny poslouchat nějaké žvásty, navíc jsem tomu moc nerozuměl, nějaké předávání energie a tak. Tak jsem aspoň koukal na dívčiny, podprsenka je zde věc docela neznámá.

 

21.7.2001

Hned ráno jsem spáchal hygienu. Namočil jsem si tričko a oloupal nohy od bláta a soli z potu. Jdeme do hor na vodopády a do dacanu. V lágru byl k obědu čaj (jehličí, kůra) a kroupy s mrkví. Pan Petr ještě ve městě koupil kus špeku a do vegetariánského lágru tajně pašoval v trenkách. Večer všichni odešli. Říkali, že máme jít s nimi, ale po včerejší přednášce jsme nešli. Doprčic – teď jsem se dověděl, že dnes je na programu “seksuálnaja treniróvka”. Měl jsem jít. Večer kvůli tomu trpím pocitem viny, zatímco Petr se ukájí špekem.

Kousek od Aršanu je malý dacan, pěkný. V hlavní místnosti odříkává mnich to svoje monotónní modlení a pálí svíčky a tyčinky. Kolem pár turistů, většinou Rusů. Obešel jsem budovu a za zadním oknem byly prázdné lahve od vodky. Hm, to jsou ti budhističtí mniši.

22.7.2001

Pan Petr koupil další špek. Teď sedí v lágru a chodí se na špek dívat a čichat k němu. Jestli mu na to přijdou, tak ho asi ukamenují.

Posloucháme ruské songy. Pěkné. Jestli něco takového seženu, tak se to naučím a budu poté pějícím lvem salónů, protože česky a anglicky pěje každý, ale rusky, pokud vím, tak jen ruskou hymnu a verš “Ja prapil ruble v báre, igraju na gitáre”.

Odpoledne jedeme ze Sajan zpátky k Bajkalu do Sluďjanky. Na nádraží potkáváme čtyři Čechy z Irkutska. Tak santusíme na nádraží, kupujeme co se kde dá a čekáme na vlak, co jede  už za deset hodin.

Večer tedy jedeme do Ulan-Ude. Otvíráme poslední flašku slivovice. Jedeme nočním vlakem a řveme, dokud nás nepřišla uklidnit jedna postarší cestující. Opilý kolega vzápětí shodil svůj čtvrtmetrákový batoh na stolek s nádobím, takže teď už asi neusne nikdo.

 

23.7.2001

Ulan-Ude. Jeden chlap drží druhého za krk a dalších pět ho kope do hlavy. O kousek dál řve ženská o pomoc a na zemi ji jako koně mlátí další chlap. Vedle se hádá klubko bezdomovců a opilců. Dva se na nás lepí, jsou strašně otravní a chtějí prachy. Po hodině otravování jeden zmlátil druhého a odešli. Zajímavé město.

Jedeme do nedalekého městečka Ivolgin a pak pěšky do největšího ruského buddhistického chrámu. Tam další Češi, no děsné. Spíme na kraji bažin. Komáři a mokro, nic moc. Večer ještě přišel nějaký Tatar a jal se nám vyprávět, že má „pojebanou“ ženu a tři „pojebané“ (cituji) dcery. Dali jsme mu kus chleba a odešel.

 

24.7.2001

Jedem do Ulan-Ude na poštu k telefonu. Volám známou z vlaku z Moskvy. Rozhovor v ruštině proběhl bez komplikací, akorát si vůbec nic nepamatuju, co říkala a co já. Ludmila přišla, vymóděná, samozřejmě bez podprsenky. Šli jsme do muzea, pak do hospody, na internet, docela nás provedla, nadělala chutě a odešla. Spíme u města v příkopu u silnice. Za hlavou náklaďáky, přede mnou západ slunce, pode mnou bláto, na mně špína.

25.7.2001

Vstáváme brzo, chceme jet na sever do Turky. Jenže lístky na bus nejsou. Tak jedeme maršrutkou. Ty tři hodiny co jsme jeli, byla nejdrsnější jízda, co jsem kdy jel. Tlumiče absolutně nestíhaly, písečná cesta plná obrovských děr, kolem bažiny, na cestě krávy a ten blázen se řítil rychlostí kolem stovky, kličkoval po silnici, krávy míjel o pár decimetrů, občas se nevešel na silnici. Potom zastavil uprostřed nějaké vesnice a prý si máme vystoupit, že je to Turka. Hm, tak jsme stáli a koukali. Zima, vítr, rozbouřený Bajkal, krávy.

Spíme u skal, co jsou přímo v Bajkalu. Hledíme na západ slunce, skrz skály. Pěkné.

26.7.2001

Ráno se koupu. Na tomhle břehu Bajkalu je voda  teplá, konečně si normálně zaplavu. Chtěl jsem si i vyprat trenýrky, když jsem si nevzal náhradní, ale pak jsem se na to vykašlal. Nebudu špinit Bajkal. Kousek jsme šli, pak jsme se vyvalili na pláži a do večera koukali na ženštiny. Nechutně jsem se spálil, Slunce mým přítelem nikdy nebude. V Garjačinsku šel pan Petr nakoupit, zatímco na mě se přišlo podívat asi pět opilců. Naštěstí jsem dostal jen jednu ránu do čenichu a poté jsme prchli do bažin.

Spíme u jakési rybářské chajdy na břehu Bajkalu.

 

27.7.2001

Vycházíme až odpoledne. Na břehu se povalují mrtví tuleni.  Je jich dost, ale živého jsem tu neviděl. Bohužel už jsem snídal, tak nechávám mrtvoly jen tak ležet ladem. Jdeme celý den po plážích. Kilometry a kilometry pláží a nikde nikdo.

Spím na břehu Bajkalu, poprchá , piju teplý čaj a je mi fajn.

28.7.2001

Ne, to snad ne. Nevyplácí se válet se na pláži celý den nahatý. Mám strašně spálený zadek. A vůbec, za tu dobu, co se flákám v Rusku vypadám jak špatně vybarvená figurka. 

Od hlavy:
Spálené uši a nos. Bílé kruhy kolem očí od slunečních brýlí. Rudý krk. Pak do růžova spálený hrudník a záda a do ruda spálené ruce. To jak občas nosím tričko. Pak ohnivě, jasně červený zadek. Potom pruh jiného odstínu červené na stehnech, protože někdy jdu v kraťasech a někdy v trenkách. Následují nahnědlé nohy a nakonec na nártu hnědé proužky, čtverečky a obdélníčky, jak jsem se připekl podle sandálů.

Nevím, jak usnout, zadek šíleně pálí.

 

29.7.2001

Pořád mě pálí zadek. A hned po ránu začal Saigon. Pro zpestření jsme nešli po pláži. Slunce převelice pražilo a my šli po silnici. No silnice – písek podél bažiny. Hodiny na žhavém písku, silnice rovná kamsi za obzor, žádný odbočky, nic, prach, horko, sucho, prach, horko, sucho. Při prvním přerušení bažin jsme utekli ze silnice a přes jakýsi tankodrom prchli do lesa. Sice stín, ale zase nálety komárů. Další hodiny bloudíme lesem a bažinami. Než jsme se dostali k Bajkalu, málem jsme zdechli. A pak další pochoutka – do Garjačinska po písečných dunách, kam se člověk boří a jde v tom chodit nechutně blbě. 

V Garjačinsku si snad ze mě dělají legraci. Stejný scénář jak před pár dny. Pan Petr jde nakupovat, vyrojí se tlupa opilců a dostávám ránu do nosu. Sedla dokonale. Načež se ti nepěkní žertéři počali rvát mezi sebou. Ve finále naběhla babka s prknem a začala je všechny mlátit. Když se uklidnila, jen se odpotácel chlap s přeraženým nosem a sedřeným zády. Na zemi krev, pár zubů a tak podobně. Pijeme čtyři dvoulitrové lahve. Dnešní výlet pískem a bažinami, to byl  nápad nedobrý, suchý a horký pročež, jsme na chcípnutí.

Spíme u hřbitova v lese u bažin. Největší nálety komárů v Rusku. Nic nepomáhá. Nabodávám komáry po dvaceti kusech na jehličí, abych se nenudil, protože spát nejde, když komáři bodají a létají do nosu a do uší. Bestie krvelačné.

 

30.7.2001

Ráno můj zadek trpí zpáteční šílenou jízdou do Ulan-Ude. Tam se flákáme u fontány. Dávám si pozor, aby na mě necákala voda, protože kam dopadne, tam se částečně smyje špína a já pak mám na sobě světlé fleky.
Přichází jakýsi chlap s fotoaparáty a stativem a chce, abychom pro místní noviny pózovali jako nadšení zahraniční turisti. Tož pózujeme. Dvě prasata u fontány, dvě prasata u radnice, dvě prasata tak a onak.
Petr zjišťuje, že mléko + meloun + zmrzlina a další ingredience způsobují okamžitou revoluci v jeho vylučování. Spíme zase v příkopu u silnice.

31.7.2001

Čtvrtý týden v Rusku začíná. Je úterý ráno, lezeme do vlaku, v sobotu přijedeme do Moskvy.

Sedí u nás neskutečně odporná ženská i se svými neméně odpornými pubertálními synky. Nechutné. Naštěstí jede jen  3000 km a vypadne, pak bude klid.

Ve Sluďjance byli všichni venku a vlak se najednou rozjel. Tuny lidí naskakovaly do jedoucího vlaku. Děžurné řvaly, že nejdřív naskakují děti a ženský, avšak tohoto pravidla se držel jen jeden blbec. Já, pročež jsem to nakonec málem nestihl a hezky jsem si zasprintoval podél rozjetého vlaku. Ještěže jsou tam tyče, kterých se dá chytit, když člověk vyskočí na rozjetý vlak.

Večer přistoupil opilý voják a zval nás na medvědy, vlky a jánevímcoještě do tajgy. Tož, jel bych, jenže musím se vrátit zpět, do nepěkného Česka.

Večer jsem si na záchodě umyl nohy. Jsou teď o dost světlejší, jelikož špína trochu pobledla.

1.8.2001
Jsme největší socky ve vlaku. Burjati nám nachystali snídani. Maso, vejce a další. Tak jsem se už měsíc nenajedl. Chtěl jsem si umýt vlasy, ale když jsem si je namydlil mýdlem s citrónovou vůní, tak jsem zjistil, že se mi nevejde hlava do umyvadla. Mýdlo jsem sice z hlavy utíral, co se dalo, ale stejně mám teď na hlavě krunýř slepených vlasů a voním po citrónu.
Do Moskvy už jen asi 4300 km, cesta ubíhá docela rychle.

2.8.2001
Od rána odmítám nabídky jídla. Mám podezření, že ve vlaku probíhá nějaká soutěž, kdo nám vnutí nejvíc jídla. Přemluvil jsem děžurnou a nechal si vyměnit postel. Sice je pořád tak o 20cm kratší, než potřebuju, ale lepší, než to prkýnko předtím. Taková cesta by se mohla předepisovat důchodcům, dá se tu dobře natrénovat pobyt v rakvi.
Soutěž o to, kdo nás víc vykrmí dosahuje dalšího stupně. Už nás nepřemlouvají, ale konají. Ženská pode mnou vyskočila a agresivně mi vrazila přímo do ruky okurku a chleba. Pán odvedle odpověděl útokem salámem a poté druhou vlnou agrese, provedenou cibulovovajíčkovým pirohem a slovy, že to sníst musím, že je to domácí. Utekl jsem na svoji pryčnu ke stropu vagónu a sledoval, kterak další ženština dole chystá krmení vajíčky. Je hrozné horko, pohybuju se jen v kraťasech, ale ani moje špeky neodrazují ostatní od krmení. Když sebou vlak hází a já ležím, špeky se převalují jak surfařské vlny na Havaji.

3.8.2001
Další den ve vlaku. Celý den hovoříme s Burjaty, jak je v Čechách a jak v Rusku. Jsou děsně zvědaví. Nic se ovšem nedověděli, jelikož jednak nic nevím a jednak rusky neumím.
Jinak se v průběhu cesty nic zvláštního neděje. Tedy kromě toho, že si chodím namáčet nohy a doufám, že se ta špína částečně odmáčí. Zatím bez viditelného efektu.

 

4.8.2001
Poslední den ve vlaku, ráno přijíždíme do Moskvy. Jdeme na Rudé náměstí, k mauzoleu, kupuji spoustu CD Vysockého celkem za 70 rublů a Petr kupuje sušené ryby a vodku. Pak jsme koupili velký meloun. Dobrý byl. Až na to, že asi za půl hodiny jsem ho kompletně vyzvrátil, místy i vyblil.
Ještě jsme si vystáli tři fronty při odbavení na letišti – každá fronta na 45 minut.

 

„Ty vole čum, to je sračka!“ pravil v jedné z front jakýsi Čech a ukázal na můj batoh.

V bytě ve městě Praha po příletu jsem spáchal hygienu. Umyl jsem se. To byl ten památný den, kdy vymřeli potkani v přilehlých kanalizacích.

 

Není to báječný nápad, jet do Ruska? Je. Navíc jsem četl všude možně, že je tam hezky. Pročež jsem se rozhodl, že pojedu. Pokud možno s malými náklady, žádné extrémní lezení po Sibiři, prostě pohodová dovolená. A také jsem se seznámil s individuem panem Petrem, který nikdy nikam nejel, ale na Bajkal chtěl, tudíž jsme vyrazili spolu. Vyjet někam s vesničanem odkudsi ze slezské vesnice je častokráte větší zábava, nežli cestování samo. Z Prahy do Moskvy jsme letěli, z Moskvy na Sibiř jeli po Transsibiřské magistrále. Cesta zpět to samé. Po Rusku samém jsme se pohybovali vlakem,  taxíky, auty, autobusy, lodí a pěšky. Rusky jsme neuměli a peněz moc neměli.

 

10.7.2001

Je ráno a já nemám cestovní pas, což je před cestou do Ruska docela závažný nedostatek. Ještě závažnějším nedostatkem je, že nemám ani ponětí, kde by cestovní doklad mohl být. Pročež se tvářím nelibě a nezdráhám se říci, že jsem i nasrán. Vyprovázím Petra na letiště. Při odchodu z bytu ještě bravurně zalamuji klíč v zámku. Po cestě mě napadlo, že by pas mohl být v práci, kolem které jedeme.  Jelikož tam byl, následuje sprint zpět do bytu, probuzení pana domácího a nouzové otevření bytu. Poté nahazuji batoh na záda a pílím vstříc dovolené na ruském slunci.

Na letišti bloudíme jak dva burani. Všichni podezřele hledí na naše oděvy, které ani na začátku akce nehýří čistotou. Vrcholem všeho je transport mého báglu do letadla. Mezi luxusními kufry se ten můj pytel špíny docela vyjímal.

Pan Petr od rána skučí, že má žízeň. Odbavení bylo v pohodě, jen Petr skučí, že má žízeň. Lahvička čisté vody je na letišti tak drahá, že na ni nemáme, ani když jsme se složili.

Pan Petr pořád skučí, že má žízeň.

Po nástupu do letadla dostáváme občerstvení. Pan Petr svoje pití vylil na mojí nohu. Ne, vážení čtenářové, nedovolil jsem onomu žíznivému jedinci, aby mi olizoval nohu a cucal nohavici.

V letadle s námi letí výprava nějakých ruských zápasníků. Každý má asi tak dva metry, 150 kilo a bicepsy obřích rozměrů. Utiskovali mě na sedačce z obou stran, ale raději jsem je neseřval, že bych měl rád pohodlí, když už jsem si tuhle šílenou investici dovolil. Přece jen, nehodlám se pouštět do bitek, zvláště když se mé bojové umění dosud projevovalo jen tak, že jsem v mládí trhal mouchám nožičky.

Ještě jsem v letadle vzal lžičku, osvěžující kapesníky, párátka, pepř a sůl. Je to zadarmo a třeba to budeme potřebovat. Takový pěkný český zvyk.

V Moskvě pan Petr kontrolou prošel. Jenže na mě si paní v okénku zavolala policisty, že prý mám falešné vízum. Poté polovina letiště skenovala a prohlížela moje vízum, následně mi znásilnili cestovní pas tunou razítek a byli jsme vypuštěni v Moskvě.
Z letiště jezdí autobusy každou chvíli až k metru na zastávku „Rečnoj vakzál“ a tak jsme odmítli zaplatit stodolarové částky otravným taxikářům. Potom už jen pochopit systém moskevského metra. Má spoustu tras, jednu okružní… no paráda.
Dokázali jsme se dostat přes půl Moskvy na nádraží a nastal úkol koupit si lístky na vlak. Nádraží velké jako vykrmená sfiň a kolem stovky pokladen a bambilion lidí. Stáli jsme ve frontě 3 hodiny a tak jsme dávali dohromady naše znalosti ruštiny. Petr se pochlubil, že umí položit rusky otázku kam máme jít, když někam potřebujeme. Pravda, dokázal říct: ”Kudá?”. Ovšem jediná odpověď, které rozuměl, byla: ”Tudá.” 
Já jsem se za 3 hodiny ve frontě naučil, jak se rusky řekne “jízdenka” a to bylo vše. Dorazili jsme k okénku a postrčili bábušce v šátku papírek, který jsme ve frontě vytvořili pomocí slovníku a nápisů na letišti. Na papírku bylo napsáno:

• Irkutsk
• co nejdřív
• levně
• děkuji

Ženština v okénku se začala smát, cestující se začali smát, jen my tam stáli jak vocasové. Ovšem výsledek téhle trapnosti byl ohromující – lístky jsme sehnali už na zítřek!

U pokladny se na nás nalepili dva týpci. Jezdili s námi následně po Moskvě, nabízeli samopaly, kulomety, lehké ženštiny i přespání. Jelikož jsme s naším rozpočtem neměli ani na zakoupení lízátka pro dětský domov, molodci se rozhodli okrásti nás o vše, pravděpodobně i o počestnost. Útok byl ovšem trapný a amatérsky organizovaný. Jeden z těch molodců skočil na pana Petra v rohu vagónu. Jako správný zákeřňák jsem využil situace a začal jsem dle duchu fér plej mlátit Rusa zezadu, zepředu pan Petr a jelikož už tam nebylo místo na další lidi, tak jsme vyhráli. Otřesený Rus i se svým komplicem se ovšem nevzdal a rádoby nenápadně nás ještě chvíli sledoval. Zmizeli jsme jim na trhu.

Touláme se po Moskvě a přemýšlíme, jak trávit noc. V parku ochutnáváme jakýsi líh chuti nevalné, prý brusinková vodka, od místních bezdomovců. Potom ležíme na nějaké hlavní třídě na trávě u paneláků. Je půlnoc a hledíme na procházející ženštiny, které si uprostřed léta nazahalují kotníky, ba ani lýtka!

 

11.7.2001

Nedobří policisté! Asi ve dvě ráno nás z parku vyhánějí, že zde spát nemůžeme. Za dvacet minut jsme se vrátili a našli si hezké místo pár metrů vedle. O kousek vedle mají do rána párty bezdomovci a přímo u nás se toulají psi. No psi – takový malý medvědi to jsou, každý velký jak kráva.

Ráno jdeme na nádraží. Hodně brzo ráno, asi ve čtyři hodiny. Na nádraží je velice živo. Tedy spíš před nádražím. Stovky bezdomovců, snad všichni ožralí a snad všichni zjizvení. Asi to není med, být bezdomovcem v Moskvě. Běžně jsou k vidění posekané nebo pořezané obličeje, neošetřené rány, hezky vypadal jeden bezdomovec, co měl asi deseticentimetrovou ránu na hlavě, samozřejmě nezašitou, takže bylo vidět i lebku.

Vlak odjížděl po deváté, tak jsme v osm už byli na nástupišti.
Tam nám ještě předvádí pan policista, kterak se rozumně domluvit s ruským bezdomovcem. Rána mezi oči a bezdomovec plavně padá po zádech na beton. Hlava mu třískla kousek ode mě. Ještěže mu nevystříkl mozek, byl bych špinavý ještě víc. Za chvíli bezdomovce ho policisté odnesli z nástupiště, aby nepřekážel. A potom ho někam odnesli jiní bezdomovci. Mám pocit, že už vím, jak se v Rusku získává maso.

Přijíždí náš vlak. Všechno je šíleně malé. Samozřejmě jedeme plackartnyj, nejlevnější, co jsme sehnali. Žádná kupé, desítky postelí v otevřeném prostoru. Milovníci soukromí by zajisté uronili nejednu slzu. Pode mnou je bábuška, co pořád háčkuje a naproti pan Petr, co smrdí. Pryčny jsou děsně krátké, potřeboval bych tak o půl metru delší. Řeším to tam, že ležím a hlavu mám z okna vystrčenou ven. Teda jen do chvíle, než něco zasvištělo a u hlavy se mi roztříštila láhev od piva. Pak už jsem z okna nic nevystrčil. Další láhev od piva například rozbila okno o kousek dál. Jedna zastávka po čtyřech až pěti hodinách.

12.7.2001

V noci prý už vjíždíme na Sibiř.

Babka za oknem suší salámy. Vidím ji seshora. Má narudo obarvené vlasy, jenže těch vlasů moc nemá, takže má báječně rudou i lebku. Jako jediní ve vlaku jsme si za 21 rublů nekoupili povlečení a spíme ve spacáku. Taky se jako jediní ve vlaku nemyjeme a máme jedno oblečení. Petr se bojí, že až pojedeme zpátky, tak nás nepustí do letadla z hygienických důvodů. Tak jsem se nechal přehovořit a jal se páchat hygienu. Umyl jsem si na záchodě vlasy špinavou smradlavou vodou a mýdlem, na kterým byly nalepené vlasy a chlupy lidí z celého vagónu. Taky jsem si umyl ruce a zuby vydrhnul toaletním papírem. Slečny a dámy, úplně se blýskám! Ruce mi ovšem dál smrdí po sušených rybách a mezi zuby mi uvízly kousky toaletního papíru.

Jedeme jenom čtyři dny, nejkratší trasu z lidí ve vlaku. Umím už deset ruských slov, zhruba stejně tolik anglicky, pročež dělám ve vagónu překladatele. Jsou tu Rusové, Burjati, Mongolové, Číňani, Švédi, Ukrajinci, Češi, Slovák…. Málem jsem porodil ježka, když jsem Švédům vysvětloval s mojí slovní zásobou, jak funguje ve vagónu samovar.

Došla nám s Petrem voda. Sakra, další seženeme až zítra.

13.7.2001

Ta pěkná holka přes uličku pode mnou celé časné ráno prosouložila s jakýmsi námořníkem. Ženská odvedle na ně celou dobu koukala asi z půl metru. Když jsme se jí ptali proč na ně tak zírala, tak prý hlídala, aby ten chlap holce neukradl boty. Lidi z vlaku se s náma fotí, jsme tu za exoty a prasata.

Učíme se sprostá slova, jak sbalit v ruštině ženštinu a jak ji poslat do háje.

Také učíme pít Rusy slivovici, kterou s sebou tahá pan Petr. Každý se šklebil, nikdo to nepil. Tedy kromě jednoho, co vypil dvě deci na ex. Pak další dvě deci na ex. A potom znuděně pravil, že už nechce, že by nám vypil všechno, že je to pití pro ženské a že se vrátí ke své vodce.

14.7.2001

Ráno nás bábuška nepěkně seřvala, že se kvůli nám děvčata ve vlaku namalovala, vzala si čisté kalhotky a my se jen válíme v posteli.

Bábuška jest přebornice v cucání zavíracího špendlíku. Běžně ho má v hubě pět a více hodin, někdy s ním i spí. Bábuška má všechny zuby ne zlaté, ale stříbrné, čímž se od ostatních Rusů odlišuje. Špendlík vždycky zahákne mezi dva kovový zuby a je to.

Dívčiny se s námi fotí a zmizela hranice vhodnými a nevhodnými tématy konverzace. Každý se ovšem ptá na ty samé věci, všichni si chtějí povídat, občas to i leze na nervy.

15.7.2001

Poslední den ve vlaku. Všichni nás fotí, dávají nám adresy, telefony a podobně.

Na nádraží v Irkutsku potkáváme další Čechy, co jedou na kole do Mongolska. Je to tu samý Burjat, možná Mongol, ale já to nerozliším. Pan Petr šel na záchod, ale jako obvykle byly problémy s placením, pročež na něj strážkyně toalet zavolala policisty. A navíc zase otravují bezdomovci.

Poté poněkud nedobrá zpráva. Lístky zpět do Moskvy nejsou. Na týdny dopředu vyprodáno. Také je neděle, všechno zavřené, včetně směnáren. Nemáme peníze ani čínské polévky. Dopoledne počíná nepěkně pršet. Jsme mokří, špinaví a v poledne jdeme spát do parku. Je zima, nepřetržitě prší. V hnusném, špinavém a obludném Irkutsku snad není kanalizace, tak po ulicích se valí vlny vody, písku a bláta. Ležíme v parku, mokré spacáky, špína, zima.

 

16.7.2001

Ráno přestalo pršet. Pořád nevíme, jak to vyřešit se zpáteční cestou. Nechal jsem si od ženštiny v pokladně vyjet jízdní řád vlaků z Vladivostoku do Moskvy, prostě celou Transsibiřskou magistrálu. Po důkladném studiu vlaků a mapy zkoušíme, jestli nebudou lístky z jiné stanice. Naštěstí jsou, jenom musíme do Ulan-Ude, pár set kilometrů na druhé straně Bajkalu. Hned je to lepší.

Potkáváme další čtyři Čechy v tramvaji. Jedou přes Rusko, Mongolsko, Čínu, Nepál někam do Indie. Jedeme na autobusák, tam potkáváme další dvě Češky, co se toulají kolem Bajkalu. Jedeme do Listvjanky k Bajkalu.  Loď Táňa, co by tu měla být, tu samozřejmě není.

Bajkal je studený. Ale fakt studený. Ve vodě samozřejmě nikdo. A pak to přišlo – pan Petr skočil do vody a plaval. Vyvolalo to všeobecné zděšení, všichni na něj hleděli jak na idiota. Strávil ve vodě neskutečné zhruba dvě minuty! Když vylezl z vody, přiřítil se jakýsi Rus a začal ho nalévat vodkou, že prý to potřebuje, plácal Petra po zádech a vykřikoval: „Moloděc, moloděc!“
Když pan Petr po chvíli rozmrznul, změnil barvu z modré na přirozenou a dokonce se mohl i pohnout, pravil: „Tohle je podvod! Tohle není žádná voda! Plaval jsem v jehličkách!“

Lodí Bábuškin jsme se dostali přes řeku Angaru do Port Bajkalu a bylo to. Konec civilizace. Jdeme po pražcích na západ. Máme před sebou asi 90 km po pražcích. Spíme na bajkalských plážičkách a všude jsou housenky. Tuny a tuny housenek.

 

17.7.2001
Jdeme dál po trati. Tunely a pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. A taky zátoky, vesničky v údolí, kopce, skály… hezké je to. Potkáváme nějakou dívčinu, tak se ptáme, kdy tu jezdí vlak. Prý dneska ne, zítra taky ne a potom by měl je, někdy v noci.

A zase housenky. Lezou nám po obličeji, po vlasech, do spacáků, prostě všude. Velké housenky. A šíleně chlupaté. Pana Petra jejich chlupy fascinují. Hází housenky do ohně a řve:„Kurvo chlupatá, padej do ohně, tam ti ten kožich bude hovno platnej!”

18.7.2001

Třetí den na kolejích. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. A housenky. Do Sluďjanky už jenom 45 km. Kolem vodopády, říčky, mosty, no paráda. Kdo to udělal byl fakt chytrý, že to udělal v Rusku a ne v Americe. Protože zajisté jacísi volové tupí v USA by z toho udělali skanzen, postavili plot, lavičky, hotely, stánky a udělali  Disneyland na téma Bajkal.

Poprvé jsem se koupal v Bajkalu. Uplaval jsem dvě tempa normálně, dvě na zádech a pak už jen koukal do rozkroku a kontroloval velikost, jestli se chudák tam dole z toho mrazu vzpamatuje.

 

19.7.2001

Čtvrtý den na trati. Míjíme rekreační středisko nějakého ředitele Transsibu. Tenisové kurty, bazén, vodní skútry – no docela luxus. Ochranka nás sprdla, že to fotíme, ale pak nás pozvali na čaj a jídlo. Vyprávěli, že tu bylo včera dalších sedm Čechů. A taky Němci, co pili vodku. Jeden Němec usnul na zemi a druhý na stole, s hlavou v salátu.

Dělníci na stavbě rekreačního střediska byli z různých konců Ruska a na sezónu přišli na práci. Byl tam i Tádžik s bílými vousy a vlasy, co se pořád usmíval a cenil své zkažené zuby. Mluvil divnou ruštinou, ale ten z ochranky v uniformě překládal do normální ruštiny. Rusko-ruský tlumočník. Venku je kolem čtyřiceti nad nulou ve stínu a my se naléváme vařícím čajem.

Spíme na šíleném svahu, snad se neprobudím v Bajkalu. Zítra jsme v Kultuku u Sluďjanky.

 

20.7.2001

Kultuk. 
Je poledne, horko, na prašné návsi jen pár ženských, co prodávají mléko a maso. Mléko je přímo na slunci v různých lahvích, nejčastěji v dvoulitrových PET lahvích. Vedle na zemi v písku mají rozložené noviny a na nich kusy masa na prodej. Občas ze seschlého masa odeženou mouchy. A samozřejmě tu prodávají i slunečnicová semínka, jako všude.
Malé město, komáři a šílená kráva. Blbá, agresivní kráva. Dokud útočila na lidi okolo, tak jsem se smál. Když zápasila s panem Petrem,  smál jsem se ještě víc, ale pak přijel bus, kráva se rozběhla a jednou pořádnou ranou do zad mě vmetla do autobusu. Ještěže jsem měl na zádech batoh. Řidič zavřel dveře a jelo se.

Autobus špinavý, sedadla z jutových pytlů, ale jelo to báječně. 

Vystoupili jsme u nějakého autobazaru, garáží a autoservisu, odtud prý jezdí autobus do Sajan, do Aršanu.

Vedle stála dodávka se třemi Burjaty, kteří zrovna do Aršanu jedou.
Ukecali jsme odvoz ze 150 na 60 rublů.

Aršan, báječné městečko přímo pod Sajanami. 
Jsou tu různé penziony, lázně, spousta minerálních pramenů a podobně. Je to vyhlášené letovisko, ale jen pro Rusy, cizinci tu naštěstí nejsou.
Najednou u obchodu vidím batoh a na něm pověšený trenky, který znám z Čech od Vietnamců. No jo, další čtyři Češi.

Přidáváme se k táboru nějakých taičistů, či jak se to jmenuje. To je tábor, kde obyvatelé funí, hekají, mlátí se a říkají, že to není karate. Udělali nám čaj z jehličí a mravenců a polívku, asi ze slupek zeleniny. Hnusné.

Večer jsme se omylem dostali na psychologickou přednášku těch bláznů. Hrůza, dvě hodiny poslouchat nějaké žvásty, navíc jsem tomu moc nerozuměl, nějaké předávání energie a tak. Tak jsem aspoň koukal na dívčiny, podprsenka je zde věc docela neznámá.

 

21.7.2001

Hned ráno jsem spáchal hygienu. Namočil jsem si tričko a oloupal nohy od bláta a soli z potu. Jdeme do hor na vodopády a do dacanu. V lágru byl k obědu čaj (jehličí, kůra) a kroupy s mrkví. Pan Petr ještě ve městě koupil kus špeku a do vegetariánského lágru tajně pašoval v trenkách. Večer všichni odešli. Říkali, že máme jít s nimi, ale po včerejší přednášce jsme nešli. Doprčic – teď jsem se dověděl, že dnes je na programu “seksuálnaja treniróvka”. Měl jsem jít. Večer kvůli tomu trpím pocitem viny, zatímco Petr se ukájí špekem.

Kousek od Aršanu je malý dacan, pěkný. V hlavní místnosti odříkává mnich to svoje monotónní modlení a pálí svíčky a tyčinky. Kolem pár turistů, většinou Rusů. Obešel jsem budovu a za zadním oknem byly prázdné lahve od vodky. Hm, to jsou ti budhističtí mniši.

22.7.2001

Pan Petr koupil další špek. Teď sedí v lágru a chodí se na špek dívat a čichat k němu. Jestli mu na to přijdou, tak ho asi ukamenují.

Posloucháme ruské songy. Pěkné. Jestli něco takového seženu, tak se to naučím a budu poté pějícím lvem salónů, protože česky a anglicky pěje každý, ale rusky, pokud vím, tak jen ruskou hymnu a verš “Ja prapil ruble v báre, igraju na gitáre”.

Odpoledne jedeme ze Sajan zpátky k Bajkalu do Sluďjanky. Na nádraží potkáváme čtyři Čechy z Irkutska. Tak santusíme na nádraží, kupujeme co se kde dá a čekáme na vlak, co jede  už za deset hodin.

Večer tedy jedeme do Ulan-Ude. Otvíráme poslední flašku slivovice. Jedeme nočním vlakem a řveme, dokud nás nepřišla uklidnit jedna postarší cestující. Opilý kolega vzápětí shodil svůj čtvrtmetrákový batoh na stolek s nádobím, takže teď už asi neusne nikdo.

 

23.7.2001

Ulan-Ude. Jeden chlap drží druhého za krk a dalších pět ho kope do hlavy. O kousek dál řve ženská o pomoc a na zemi ji jako koně mlátí další chlap. Vedle se hádá klubko bezdomovců a opilců. Dva se na nás lepí, jsou strašně otravní a chtějí prachy. Po hodině otravování jeden zmlátil druhého a odešli. Zajímavé město.

Jedeme do nedalekého městečka Ivolgin a pak pěšky do největšího ruského buddhistického chrámu. Tam další Češi, no děsné. Spíme na kraji bažin. Komáři a mokro, nic moc. Večer ještě přišel nějaký Tatar a jal se nám vyprávět, že má „pojebanou“ ženu a tři „pojebané“ (cituji) dcery. Dali jsme mu kus chleba a odešel.

 

24.7.2001

Jedem do Ulan-Ude na poštu k telefonu. Volám známou z vlaku z Moskvy. Rozhovor v ruštině proběhl bez komplikací, akorát si vůbec nic nepamatuju, co říkala a co já. Ludmila přišla, vymóděná, samozřejmě bez podprsenky. Šli jsme do muzea, pak do hospody, na internet, docela nás provedla, nadělala chutě a odešla. Spíme u města v příkopu u silnice. Za hlavou náklaďáky, přede mnou západ slunce, pode mnou bláto, na mně špína.

25.7.2001

Vstáváme brzo, chceme jet na sever do Turky. Jenže lístky na bus nejsou. Tak jedeme maršrutkou. Ty tři hodiny co jsme jeli, byla nejdrsnější jízda, co jsem kdy jel. Tlumiče absolutně nestíhaly, písečná cesta plná obrovských děr, kolem bažiny, na cestě krávy a ten blázen se řítil rychlostí kolem stovky, kličkoval po silnici, krávy míjel o pár decimetrů, občas se nevešel na silnici. Potom zastavil uprostřed nějaké vesnice a prý si máme vystoupit, že je to Turka. Hm, tak jsme stáli a koukali. Zima, vítr, rozbouřený Bajkal, krávy.

Spíme u skal, co jsou přímo v Bajkalu. Hledíme na západ slunce, skrz skály. Pěkné.

26.7.2001

Ráno se koupu. Na tomhle břehu Bajkalu je voda  teplá, konečně si normálně zaplavu. Chtěl jsem si i vyprat trenýrky, když jsem si nevzal náhradní, ale pak jsem se na to vykašlal. Nebudu špinit Bajkal. Kousek jsme šli, pak jsme se vyvalili na pláži a do večera koukali na ženštiny. Nechutně jsem se spálil, Slunce mým přítelem nikdy nebude. V Garjačinsku šel pan Petr nakoupit, zatímco na mě se přišlo podívat asi pět opilců. Naštěstí jsem dostal jen jednu ránu do čenichu a poté jsme prchli do bažin.

Spíme u jakési rybářské chajdy na břehu Bajkalu.

 

27.7.2001

Vycházíme až odpoledne. Na břehu se povalují mrtví tuleni.  Je jich dost, ale živého jsem tu neviděl. Bohužel už jsem snídal, tak nechávám mrtvoly jen tak ležet ladem. Jdeme celý den po plážích. Kilometry a kilometry pláží a nikde nikdo.

Spím na břehu Bajkalu, poprchá , piju teplý čaj a je mi fajn.

28.7.2001

Ne, to snad ne. Nevyplácí se válet se na pláži celý den nahatý. Mám strašně spálený zadek. A vůbec, za tu dobu, co se flákám v Rusku vypadám jak špatně vybarvená figurka. 

Od hlavy:
Spálené uši a nos. Bílé kruhy kolem očí od slunečních brýlí. Rudý krk. Pak do růžova spálený hrudník a záda a do ruda spálené ruce. To jak občas nosím tričko. Pak ohnivě, jasně červený zadek. Potom pruh jiného odstínu červené na stehnech, protože někdy jdu v kraťasech a někdy v trenkách. Následují nahnědlé nohy a nakonec na nártu hnědé proužky, čtverečky a obdélníčky, jak jsem se připekl podle sandálů.

Nevím, jak usnout, zadek šíleně pálí.

 

29.7.2001

Pořád mě pálí zadek. A hned po ránu začal Saigon. Pro zpestření jsme nešli po pláži. Slunce převelice pražilo a my šli po silnici. No silnice – písek podél bažiny. Hodiny na žhavém písku, silnice rovná kamsi za obzor, žádný odbočky, nic, prach, horko, sucho, prach, horko, sucho. Při prvním přerušení bažin jsme utekli ze silnice a přes jakýsi tankodrom prchli do lesa. Sice stín, ale zase nálety komárů. Další hodiny bloudíme lesem a bažinami. Než jsme se dostali k Bajkalu, málem jsme zdechli. A pak další pochoutka – do Garjačinska po písečných dunách, kam se člověk boří a jde v tom chodit nechutně blbě. 

V Garjačinsku si snad ze mě dělají legraci. Stejný scénář jak před pár dny. Pan Petr jde nakupovat, vyrojí se tlupa opilců a dostávám ránu do nosu. Sedla dokonale. Načež se ti nepěkní žertéři počali rvát mezi sebou. Ve finále naběhla babka s prknem a začala je všechny mlátit. Když se uklidnila, jen se odpotácel chlap s přeraženým nosem a sedřeným zády. Na zemi krev, pár zubů a tak podobně. Pijeme čtyři dvoulitrové lahve. Dnešní výlet pískem a bažinami, to byl  nápad nedobrý, suchý a horký pročež, jsme na chcípnutí.

Spíme u hřbitova v lese u bažin. Největší nálety komárů v Rusku. Nic nepomáhá. Nabodávám komáry po dvaceti kusech na jehličí, abych se nenudil, protože spát nejde, když komáři bodají a létají do nosu a do uší. Bestie krvelačné.

 

30.7.2001

Ráno můj zadek trpí zpáteční šílenou jízdou do Ulan-Ude. Tam se flákáme u fontány. Dávám si pozor, aby na mě necákala voda, protože kam dopadne, tam se částečně smyje špína a já pak mám na sobě světlé fleky.
Přichází jakýsi chlap s fotoaparáty a stativem a chce, abychom pro místní noviny pózovali jako nadšení zahraniční turisti. Tož pózujeme. Dvě prasata u fontány, dvě prasata u radnice, dvě prasata tak a onak.
Petr zjišťuje, že mléko + meloun + zmrzlina a další ingredience způsobují okamžitou revoluci v jeho vylučování. Spíme zase v příkopu u silnice.

31.7.2001

Čtvrtý týden v Rusku začíná. Je úterý ráno, lezeme do vlaku, v sobotu přijedeme do Moskvy.

Sedí u nás neskutečně odporná ženská i se svými neméně odpornými pubertálními synky. Nechutné. Naštěstí jede jen  3000 km a vypadne, pak bude klid.

Ve Sluďjance byli všichni venku a vlak se najednou rozjel. Tuny lidí naskakovaly do jedoucího vlaku. Děžurné řvaly, že nejdřív naskakují děti a ženský, avšak tohoto pravidla se držel jen jeden blbec. Já, pročež jsem to nakonec málem nestihl a hezky jsem si zasprintoval podél rozjetého vlaku. Ještěže jsou tam tyče, kterých se dá chytit, když člověk vyskočí na rozjetý vlak.

Večer přistoupil opilý voják a zval nás na medvědy, vlky a jánevímcoještě do tajgy. Tož, jel bych, jenže musím se vrátit zpět, do nepěkného Česka.

Večer jsem si na záchodě umyl nohy. Jsou teď o dost světlejší, jelikož špína trochu pobledla.

1.8.2001
Jsme největší socky ve vlaku. Burjati nám nachystali snídani. Maso, vejce a další. Tak jsem se už měsíc nenajedl. Chtěl jsem si umýt vlasy, ale když jsem si je namydlil mýdlem s citrónovou vůní, tak jsem zjistil, že se mi nevejde hlava do umyvadla. Mýdlo jsem sice z hlavy utíral, co se dalo, ale stejně mám teď na hlavě krunýř slepených vlasů a voním po citrónu.
Do Moskvy už jen asi 4300 km, cesta ubíhá docela rychle.

2.8.2001
Od rána odmítám nabídky jídla. Mám podezření, že ve vlaku probíhá nějaká soutěž, kdo nám vnutí nejvíc jídla. Přemluvil jsem děžurnou a nechal si vyměnit postel. Sice je pořád tak o 20cm kratší, než potřebuju, ale lepší, než to prkýnko předtím. Taková cesta by se mohla předepisovat důchodcům, dá se tu dobře natrénovat pobyt v rakvi.
Soutěž o to, kdo nás víc vykrmí dosahuje dalšího stupně. Už nás nepřemlouvají, ale konají. Ženská pode mnou vyskočila a agresivně mi vrazila přímo do ruky okurku a chleba. Pán odvedle odpověděl útokem salámem a poté druhou vlnou agrese, provedenou cibulovovajíčkovým pirohem a slovy, že to sníst musím, že je to domácí. Utekl jsem na svoji pryčnu ke stropu vagónu a sledoval, kterak další ženština dole chystá krmení vajíčky. Je hrozné horko, pohybuju se jen v kraťasech, ale ani moje špeky neodrazují ostatní od krmení. Když sebou vlak hází a já ležím, špeky se převalují jak surfařské vlny na Havaji.

3.8.2001
Další den ve vlaku. Celý den hovoříme s Burjaty, jak je v Čechách a jak v Rusku. Jsou děsně zvědaví. Nic se ovšem nedověděli, jelikož jednak nic nevím a jednak rusky neumím.
Jinak se v průběhu cesty nic zvláštního neděje. Tedy kromě toho, že si chodím namáčet nohy a doufám, že se ta špína částečně odmáčí. Zatím bez viditelného efektu.

 

4.8.2001
Poslední den ve vlaku, ráno přijíždíme do Moskvy. Jdeme na Rudé náměstí, k mauzoleu, kupuji spoustu CD Vysockého celkem za 70 rublů a Petr kupuje sušené ryby a vodku. Pak jsme koupili velký meloun. Dobrý byl. Až na to, že asi za půl hodiny jsem ho kompletně vyzvrátil, místy i vyblil.
Ještě jsme si vystáli tři fronty při odbavení na letišti – každá fronta na 45 minut.

 

„Ty vole čum, to je sračka!“ pravil v jedné z front jakýsi Čech a ukázal na můj batoh.

V bytě ve městě Praha po příletu jsem spáchal hygienu. Umyl jsem se. To byl ten památný den, kdy vymřeli potkani v přilehlých kanalizacích.